Lži týkající se dějin Sovětského svazu, Mario Sousa

klavesnice stroje
3.3.2019 18:34
Ve světě, v němž žijeme, nemůže nikdo uniknout před vyslechnutím hrůzných příběhů o údajných smrtích a vraždách v gulazích pracovních táborů Sovětského svazu. Kdo se může vyvarovat alespoň doslechu o milionech lidí trpících hladem a milionech opozičníků popravených v Sovětském svazu během doby vlády Stalina? V kapitalistickém světě se tyto příběhy znovu a znovu objevují v knihách, v tisku, v rádiu, televizi i ve filmech, přičemž mytická kvanta milionů obětí socialismu jsou v posledních 50 letech nebetyčně nafukována. Kdo se může vyvarovat alespoň doslechu o milionech lidí trpících hladem a milionech opozičníků popravených v Sovětském svazu během doby vlády Stalina? V kapitalistickém světě se tyto příběhy znovu a znovu objevují v knihách, v tisku, v rádiu, televizi i ve filmech, přičemž mytická kvanta milionů obětí socialismu jsou v posledních 50 letech nebetyčně nafukována. Následující text nám ukazuje, z čeho tyto příběhy o milionech obětí hladu v pracovních táborech Stalinova Sovětského svazu vznikly a kdo je za nimi.

Autor, švédský historik, komunista vyvrací na malém prostoru (44 stran) mnohé lži šířící se současným světem. Pravicové lži se donekonečna omílají s jediným cílem - bojovat proti dnešním komunistům. Tyto lži se omílají stále dokola, takže pracující nenacházejí žádnou alternativu ke kapitalismu a neoliberalismu. Jde o součást špinavé války proti komunistům, kteří sami alternativu mají a mohou ji do budoucna nabídnout - socialistickou společnost. Doslovně říká: Musíme na sebe vzít odpovědnost obrátit komunistický tisk v autentické noviny dělnické třídy k boji proti buržoazním lžím! To je bezpochyby důležitý úkol v dnešním třídním boji, jenž v blízké budoucnosti znovu vyvstane s obnovenou silou… (Z předmluvy ke knize Lži týkající se dějin Sovětského svazu vydané roku 2010 středočeským nakladatelstvím Orego). Knihu možno zakoupit zde: http://www.orego.cz/orego-cz/eshop/7-1-Kompletni-nabidka/0/5/103-Lzi-tykajici-se-dejin-Sovetskeho-svazu

 

Od Hitlera k Hearstovi [1], od Conquesta [2] k Solženicynovi [3]

Historie milionů lidí, které byly údajně vězněny a zemřely v pracovních táborech Sovětského svazu a následkem hladomoru během vlády J. V. Stalina.

Ve světě, v němž žijeme, nemůže nikdo uniknout před vyslechnutím hrůzných příběhů o údajných smrtích a vraždách v gulazích pracovních táborů Sovětského svazu. Kdo se může vyvarovat alespoň doslechu o milionech lidí trpících hladem a milionech opozičníků popravených v Sovětském svazu během doby vlády Stalina? V kapitalistickém světě se tyto příběhy znovu a znovu objevují v knihách, v tisku, v rádiu, televizi ive filmech, přičemž mytická kvanta milionů obětí socialismu jsou v posledních 50 letech nebetyčně nafukována.

SoLŽEnicyn - zbabělec a lhář! So-LŽE-CYNISMUS —

Klasik LŽI a ZRADY


Ale odkud se ve skutečnosti berou tyto příběhy a tyto cifry? A kdo za tím vším stojí?

A další otázka: kolik je pravdy na těchto příbězích? A jaké informace leží v archivech Sovětského svazu, dříve tajných, ale kvůli historickému výzkumu zpřístupněných Gorbačovem v roce 1989? Autoři mýtů vždycky tvrdili, že všechny jejich zvěsti o milionech mrtvých Stalinova Sovětského svazu byly potvrzeny v den otevření archivů. Je to však to, co se stalo? Byla opravdu tato fakta potvrzena?

Následující text nám ukazuje, z čeho tyto příběhy o milionech obětí hladu v pracovních táborech Stalinova Sovětského svazu vznikly a kdo je za nimi.

Po prostudování zprávy z výzkumu, který byl proveden v archivu Sovětského svazu, je autor této stati schopen poskytnout informace včetně konkrétních údajů o faktickém počtu vězňů, letech, které tito strávili ve vězení i skutečném počtu těch, kteří zemřeli i těch, kteří byli odsouzeni k smrti ve Stalinově Sovětském svazu. Pravda je však od mýtu zcela odlišná.

Existuje přímá historická spojitost táhnoucí se od Hitlera k Hearstovi, ke Conquestovi, k Solženicinovi. V roce 1933 proběhla v Německu politická změna, která poznamenala světové dějiny nadcházejícího desetiletí. Dne 30. ledna se stal Hitler kancléřem a začala se utvářet nová forma vlády zahrnující násilí a pohrdání právem. V zájmu konsolidace svého uchopení moci nacisté vyhlásili na 5. března nové volby a sevřením veškeré propagandy ve svých rukou si zajistili vítězství. Týden před volbami, dne 27. února, zapálili nacisté Říšskýparlament a ze založení požáru obvinili komunisty[4]. následujících volbách nacisté získali 17.300.000 hlasů a 288 poslanců, tj. 48% voličů (v listopadu získali 11.700.000 hlasů a 196 poslanců). Jakmile byla komunistická strana zakázána a nacisté začali pronásledovat sociální demokraty i odborové hnutí, počaly se zaplňovat první koncentrační tábory levicově smýšlejícími muži a ženami. Mezitím Hitlerova moc v parlamentu s pomocí pravého křídla tohoto zastupitelského sboru nadále rostla. Dne 24. března Hitler zapříčinil, aby byl zákon prošel parlamentem, který mu propůjčil absolutní moc vládnout zemi po dobu 4 let bez konzultace s parlamentem. V té chvíli nastalo otevřené pronásledování Židů a první z nich začali být vězněni v koncentračních táborů, kde již byli drženi komunisté a leví sociální demokraté. Hitler vytrvával se svou snahou o absolutní moc, vypověděl mezinárodní smlouvy z roku 1918, které ukládaly omezení vyzbrojování a militarizace Německa. A přezbrojení Německa proběhlo velmi rychle. Taková byla situace na mezinárodní politické scéně v době, kdy se začaly vytvářet mýty o mrtvých v Sovětském svazu.

 

Ukrajina jako německé teritorium

Na Hitlerově straně v německém vedení to byl ministr propagandy Goebbels, který měl na starost vštěpovat nacistické sny německým obyvatelům. Byl to sen o rasově čistých lidech žijících ve Velkém Německu, veliké zemi s prostorným Lebensraum, životním prostorem, který by tito lidé obývali. Jedna část tohoto Lebensraum - oblast na východě od Německa, která byla skutečně mnohem větší než samotné Německo, měla být podmaněna a začleněna do německého národa.

 

Již v roce 1925 ve svém pamfletu Mein Kampf poukázal Hitler na Ukrajinu jako zásadní součást tohoto německého životního prostoru.

Ukrajina a další regiony východní Evropy měly náležet německému národu, aby jím mohly být patřičným způsobem využity. Podle nacistické propagandy měl nacistický meč osvobodit toto území a vytvořit takprostor pro německou rasu. S německou technologií a německými firmami měla být Ukrajina přeměněna na oblast pěstování obilovin pro Německo. Ale nejdříve museli Ukrajinu osvobodit od jejích obyvatel – podřadných bytostí – které dle nacistické propagandy měly být nasazeny jako otrocká pracovní síla v německých domácnostech, v továrnách a na polích – kdekoli by byly k potřebě německé ekonomice.

 

 

 

Dobytí Ukrajiny a dalších oblastí bývalého Sovětského svazu vyžadovalo válku proti Sovětskému svazu a tato válka musela být připravena s dostatečným předstihem. Za tímto účelem nacistické ministerstvo propagandy v čele s Goebbelsem rozpoutalo kampaň o údajné genocidě spáchané bolševiky na Ukrajině, o strašlivé době katastrofálního hladomoru úmyslně vyvolaného Stalinem s cílem donutit rolnictvo přijmout socialistickou správu. ÚČELEM TÉTO NACISTICKÉ KAMPANĚ BYLO PŘIPRAVIT SVĚTOVÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ NA„OSVOBOZENÍ“ UKRAJINY NĚMECKÝMI VOJSKY. Přes obrovské úsilí a navzdory skutečnosti, že některé z německých propagandistických textů byly publikovány v anglickém tisku, nacistická kampaň kolem údajné „genocidy“ na Ukrajině nebyla na světové úrovni moc úspěšná. Bylo jasné, že Hitler a Goebbels potřebovali pro šíření své hanlivé zvěsti o Sovětském svazu pomoc. A tuto pomoc nalezli ve Spojených státech. 

 

William Hearst – přítel Hitlera

William Randolph Hearst je jméno multimilionáře, který chtěl pomoci nacistům v jejich psychologické válce proti Sovětskému svazu. Hearst byl věhlasný americký mediální magnát a majitel novin, který se proslavil jako „otec“ toho, co se nazývalo „yellow press“, tj. senzacechtivého, bulvárního tisku. William Hearst začal svou kariérujako redaktor novin v roce 1885, když jeho otec, George Hearst, milionář v těžařském průmyslu, senátor a sám majitel novin, mu dal na starost místo referenta v San Francisco Daily.

To byl také začátek Hearstova novinového impéria, které silně ovlivnilo životy a myšlení Severní Ameriky. Když jeho otec zemřel, William Hearst prodal všechny zděděné akcie těžebního průmyslu a začal investovat kapitál ve světě žurnalistiky. Jeho první koupí byly tradiční noviny New York Morning Journal, které Hearst zcela změnil v senzacechtivý bulvární brak. Kupoval si příběhy za jakoukoli cenu, a pokud neobsahovaly žádná zvěrstva nebo zločiny, o nichž by informoval, bylo záhodno použít k informování novináře i fotografy, kteří by vše patřičně zaranžovali. To je to, co ve skutečnosti charakterizuje „bulvár“: lži a „zaranžovaná“ zvěrstva dokáže podávat jako pravdu.

Tyto lži udělaly z Hearsta milionáře a velmi významnou osobnost ve světě novin. V roce 1935 byl s odhadovaným jměním 200 milionů dolarů jedním z nejbohatších mužů světa. Po zakoupení Morning Journal, skoupil a založil deníky a týdeníky po celých Spojených státech. V roce 1940 vlastnil William Hearst 25 deníků, 24 týdeníků, 12 rozhlasových stanic, 2 služby World News, jednu obchodní společnost zajišťující hlavní body zpráv pro filmy, filmovou společnost Cosmopolitana mnoho dalších. V roce 1948 zakoupil jednu z prvních amerických televizních stanic: BWAL-TV v Baltimore. Hearstových novin se prodalo 13 milionů výtisků denně a byly určeny až 40 milionům čtenářů. Téměř třetina dospělé populace v USA četla Hearstovy noviny každý den. Navíc mnoho desítek milionů lidí po celém světě získalo z Hearstova tisku informace prostřednictvím jeho zpravodajských služeb, filmů anovinových seriálů, které byly přeloženy a publikovány ve velkém množství po celém světě. Čísla uvedená výše ukazují, jak bylo po velmi mnoho let Hearstovo mediální impérium schopno ovlivňovat americkou politiku (a samozřejmě i politiku světovou) v otázkách opozice vůči vstupu USA do druhé světové války na straně Sovětského svazu a podporovat mccarthyovské antikomunistické hony na čarodějnice v 50. letech 20. století.

Životní postoj Williama Hearsta byl ultrakonzervativní, nacionalistický a antikomunistický. Hearstaova politika byla politikou krajní pravice. V roce 1934 odcestoval do Německa, kde ho Hitler přijal jako hosta a přítele. Díky této cestě se stal Hearstův tisk ještě reakčnější a při každé příležitosti přinášel články proti socialismu, proti Sovětskému svazu a zejména proti Stalinovi. Hearst se také snažil využít svých novin k zjevným nacistickým propagandistickým účelům, k vydání seriálu článků Hitlerovy pravé ruky Göringa. Nicméně protesty mnoha čtenářů ho donutily, aby se zveřejňováním takových článků přestal a stáhl je z oběhu.

Hanebná dvojčata Hitler a Hearst

Po návštěvě Hitlera se Hearstovy bulvární noviny zaplnily „odhaleními“ hrůzostrašných a morbidních událostí v Sovětském svazu - vraždami, genocidou, otroctvím, luxusem vládců a hladověním obyvatelstva. To tvořilo hlavní náplň medií každý den a dennodenně bylo v tisku zveřejňováno s náležitě velkými titulky. Potřebný materiál Hearstovi dodávalo Gestapo, tajná policie nacistického Německa. Na předních stránkách novin se často objevovaly karikatury a zfalšované fotografie ze Sovětského svazu zobrazující Stalina jako vraha třímajícího ve své ruce dýku. Neměli bychom zapomínat, že tyto články byly každý den čteny 40 miliony lidí v USA a miliony dalších po celém světě!

 

Mýtus o hladomoru na Ukrajině

Jedna z prvních kampaní Hearstova tisku proti Sovětskému svazu se točila kolem milionů, které měly údajně zemřít v důsledku hladomoru na Ukrajině. Tato kampaň odstartovala dne 8. února 1935 tzv. otvírákem na titulní straně novin Chicago American: „6 milionů lidí umírá hlady v Sovětském svazu“. Za použití materiálu dodaného nacistickým Německem začal William Hearst, tiskový baron a stoupenec nacismu, vydávat vymyšlené historky o genocidě, jež byla úmyslně spáchána bolševiky a zapříčinila několik milionů mrtvých hlady na Ukrajině.

 

Knihu kanadského autora Douglase TottlehoPodvod, hlad a fašismus - Mýtus genocidy na Ukrajině od Hitlera k Harvarduvydalo v roce 1987 nakladatelství Progress Books v Torontu

Pravda byla úplně jiná. Ve skutečnosti to, co se odehrálo v Sovětském svazu začátkem 30. let, byl tuhý třídní boj, při kterém povstali chudí bezzemci proti bohatým statkářům – kulakům a rozpoutali boj za kolektivizaci, boj za vytváření kolchozů.

Tento olbřímí třídní boj, zahrnující přímo či nepřímo více než 120miliónů rolníků, musel vyvolat nestabilitu v zemědělské produkci a nedostatek potravin v některých regionech. Nouze o jídlo zeslabila lid, což vedlo ke zvýšení počtu obětí epidemických chorob. Tyto nemoci byly v té době bohužel běžné po celém světě. V letech 1918–20 způsobila epidemie španělské chřipky smrt 20 milionů lidí v USA a Evropě, ale nikdo neobvinil vlády těchto zemí z vražd vlastních občanů. Faktem je, že vláda nemohla udělat tváří v tvář epidemiím tohoto druhu vůbec nic. Jedině díky vývoji penicilinu během druhé světové války bylo možné se těmto epidemiím účinně bránit. Penicilin však nebyl do konce 40. let obecně dostupný.

Hearstovy novinové články tvrdí, že miliony lidí umíraly na Ukrajině hladem a že tento hladomor byl záměrně vyvolán komunisty. Při svém líčení podrobně zachází do šokujících a nechutných detailů. Hearstův tisk užíval všechny možné prostředky, aby se tyto lži jevily jako pravda a Hearst tak mohl působit na veřejné mínění v kapitalistických zemích. A ostře ho obracel proti Sovětskému svazu. To byl počátek prvního gigantického mýtu, jenž vykonstruoval domnělé miliony mrtvých v Sovětském svazu. Během vlny protestů proti údajně komunisty vyvolanému hladomoru, kterou západní tisk rozpoutal, neměl nikdo zájem vyslechnout opakovaná dementi Sovětského svazu ani kompletní odhalení lží Hearstovy provenience. Taková byla atmosféra, která vládla v letech 1934 až 1987! Za více než 50 let vyrostlo po celém světě několik generací lidí odkojených těmito pomluvami a negativním pohledem na socialismus v Sovětském svazu.

 

Hearstovo masmediální impérium v roce 1998

Jedna z prvních kampaní Hearstova tisku proti Sovětskému svazu se točila kolem milionů, které měly údajně zemřít v důsledku hladomoru na Ukrajině. Tato kampaň odstartovala dne 8. února 1935 tzv. otvírákem na titulní straně novin Chicago American: „6 milionů lidí umírá hlady v Sovětském svazu“. Za použití materiálu dodaného nacistickým Německem začal William Hearst, tiskový baron a stoupenec nacismu, vydávat vymyšlené historky o genocidě, která byla úmyslně spáchána Bolševiky a zapříčinila několik milionů úmrtí hladem na Ukrajině. Pravda byla úplně jiná. Ve skutečnosti to, co se odehrávalo v Sovětském svazu začátkem 30. let, byl hlavní třídní boj, při kterém chudí bezzemci povstali proti bohatým statkářům, kulakům, a začal boj za kolektivizaci, boj za vytváření kolchozů.

Tento velký třídní boj, zahrnující přímo či nepřímo více než 120 miliónů rolníků, musel vyvolat nestabilitu v zemědělské produkci a nedostatek potravin v některých regionech. Nedostatek jídla zeslabil lid, což vedlo ke zvýšení počtu obětí epidemických chorob. Tyto nemoci byly v té době bohužel po celém světě běžné. V letech 1918–20 způsobila epidemie španělské chřipky smrt 20 milionů lidí v USA a Evropě, ale nikdo neobvinil vlády těchto zemí z vražd vlastních občanů. Faktem je, že tam nebylo nic to vláda mohla udělat tváří v tvář epidemií tohoto druhu. Jedině díky vývoji penicilinu během druhé světové války bylo možné se těmto epidemiím účinně bránit. Ten však nebyl do konce roku 1940 obecně dostupný. Hearstovy novinové články tvrdí, že miliony lidí umíraly na Ukrajině hladem - hladomor údajně záměrně vyvolaný komunisty zachází v jeho líčení do sinalých a krutých detailů. Hearstův tisk užíval všechny možné prostředky, aby tyto lži vypadaly jako pravda a Hearst tak mohl působit na veřejné mínění v kapitalistických zemích a tvrdě ho obrátit proti Sovětskému svazu. Během vlny protestů proti údajně komunisty vyvolanému hladomoru, kterou západní tisk rozpoutal, neměl nikdo zájem vyslechnout opakovaná popření Sovětského svazu ani kompletní odhalení lží Hearstovy provenience. To byla situace, která převládala v letech 1934 až 1987! Za více než 50 let vyrostlo po celém světě několik generací lidí odkojených těmito pomluvami a negativním pohledem na socialismus v Sovětském svazu.

William Hearst zemřel v roce 1951 ve svém domě v kalifornském Beverly Hills. Zanechal po sobě masmediální impérium, které dodnes šíří jehoreakční poselství po celém světě. Hearst Corporation je jedním z největších podniků na světě zahrnující více než 100 společností azaměstnávající 15.000 lidí. Hearstovo impérium dnes čítá časopisy, knihy, rozhlas, TV, kabelovou televizi, zpravodajské agentury a multimédia.

 

52 let před vynořením pravdy

Nacistická dezinformační kampaň o Ukrajině nezemřela s porážkou nacistického Německa ve druhé světové válce. Nacistické lži byly převzaty CIA a MI5 a vždy měly zaručena přední místa v propagandistické válce proti Sovětskému svazu. Fanatickým antikomunistickým honům na čarodějnice senátora Mccarthyho a jeho Výboru pro Neamerickou činost se po druhé světové válce také dařilo vyžívat se v příbězích milionů lidí, které údajně zemřely hladem na Ukrajině. V roce 1953 vyšla na toto téma v USA kniha. Byla nazvána Černé skutky Kremlu. Tato publikace byla financována ukrajinskými uprchlíky v USA, lidmi, kteří se paktovali s nacisty za druhé světové války a kterým dala americká vláda politický azyl a světu je představovala jako „demokraty“.

Když byl Reagan zvolen prezidentem USA a začala jeho antikomunistická křižácká výprava osmdesátých let, byla špinavá propaganda o milionech lidí, které zemřely na Ukrajině, opět oživena. V roce 1984 profesor Harvardovy univerzity publikoval knihu s názvem Lidský život v Rusku, která opakuje všechny nepravdivé informace, vyfabrikované Hearstovým tiskem v roce 1934.V roce 1984 ale nacistické lži a falzifikace datované rokem 1930 znovu ožily, tentokrát však již pod úctyhodným pláštíkem americké univerzity. Ale ani to nebyl konec. V roce 1986 se objevila ještě další kniha na toto téma s názvem Sklizeň smutku (Harvest of Sorrow), jíž napsal bývalý člen britské tajné služby nám již dobře známý Robert Conquest, nyní profesor na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. (Arcilháře a podvodníka Conquesta vyznamenal roku 2005 masový a zbabělý vrah George Bush mladší Medailí svobody.

Za svou „práci“ na knize obdržel Conquest 80.000 dolarů od Ukraine Nationalist Organization. Ta samá organizace také zaplatila natočení filmu z roku 1986 s názvem Harvest of Sorrow

(Sklizeň smutku), v němž byl mimo jiné použit materiál z Conquestovy knihy. Do této doby se počet lidí – obětí hladomoru na Ukrajině – podle Amerického tisku, zvýšil na neskutečných 15.000.000!

(Viz Zemřel jeden arcilhář

http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99)

Avšak uvedené miliony zemřelých hladem, které Hearst papouškoval ve svém americkém tisku a dokola omílal v knihách a filmech – to byly zcela nepravdivé informace. Svědomitý kanadský novinář Douglas Tottle velmi pečlivě a odpovědně odhalil tato Hearstova padělání ve své knize Fraud, famine and fascism - the Ukrainian genocide myth from Hitler to Harvard (Podvod, hladomor a fašismus - Ukrajinská genocidamýtus od Hitlera k Harvardu), kterou publikoval v Torontu v roce 1987.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

 

Douglas Tottle mimo jiné dokázal, že materiál se strašlivými fotografiemi hladovějících dětí byl převzat z publikací z roku 1922, tedy z doby, kdy miliony lidí zahynuly kvůli hladu a válečným podmínkám při napadení Sovětského svazu osmi zahraničními intervenčními armádami během Občanské války 1918-1921.

Douglas Tottle podává zprávu o hladomoru z roku 1934, přičemž odhaluje nejrůznější lži publikované v Hearstovětisku. Jedním novinářem, který po dlouhou dobu zasílal zprávy a fotografie z údajně hladomorem stižených oblastí, byl Thomas Walker, muž, který dokonce na Ukrajinu nikdy nevkročil a čas trávil v Moskvě. Tuto skutečnost odhalil novinář Louis Fisher, moskevský korespondent amerických novin The Nation. Fisher také dokázal, že publicista M. Parrott, Hearstův faktický tiskový korespondent v Moskvě, mu poslal zprávy o vynikající sklizni dosažené Sovětským svazem v roce 1933 a o zdárném rozvoji Ukrajiny. Žádné články z těchto zpráv však nikdy otištěny nebyly. Tottle rovněž dokázal, že novinář, který psal zprávy o údajném ukrajinském hladomoru, „Thomas Walker“, se ve skutečnosti jmenoval Robert Green a byl odsouzený za útěk z věznice v Coloradu! Tento Walker, nebo Green, byl po návratu do USA zatčen, a když se objevil u soudu, přiznal, že na Ukrajině nikdy nebyl. Všechny ty lži o milionech mrtvých hladem na Ukrajině v roce 1930 při hladomoru údajně zosnovaném Stalinem byly odhaleny teprve až v roce 1987! Nacista Hearst, policejní agent Conquest a jiní podvedli svými lžemi a falešnými zprávami miliony lidí. Dokonce ještě i dnes se nacistické Hearstovy příběhy opakují v nově vydaných knihách napsaných autory zaplacenými pravičáky.

Hearstův tisk mající monopolní postavení v mnoha státech USA a rovněž i disponující zpravodajskými agenturami na celém světě byl velkým megafonem Gestapa. Ve světě ovládaném monopolním kapitálem bylo pro Hearstův tisk snadné přeměnit gestapácké lži na „pravdy“ šířené desítkami novin, rozhlasovými a později televizními stanicemi po celém světě. Když Gestapo zmizelo, převzala jako nový patron tuhle bezohledně vedenou špinavou propagandistickou válku proti socialismu v Sovětském svazu – CIA.

 

Robert Conquest v srdci mýtů

 

Tento muž, který je tak hojně citován v buržoazním tisku, tento skutečný věštec buržoazie si zaslouží v tomto bodězvláštní pozornost. On je ve skutečnosti, pokud jde o Sovětský svaz, rovněž tvůrce všechmýtů a lží o SSSR, které byly po druhé světové válce šířeny. Conquest je znám především svými knihami The Great Terror (Velký teror, 1969) a Harvest of Sorrow (Sklizeň utrpení, 1986). Vhrdlolhář Conquest ve svých pamfletech píše o milionech zemřelých hladem na Ukrajině a v táborech gulagu i během procesů v letech 1936-1938 a jako svého zdroje užívá informací ukrajinských exulantů žijících v USA – svého času příslušníků Ukrajinské povstalecké armády, teroristů, kteří během druhé světové války pod vedením válečného zločince Stěpana Bandery kolaborovali s německými nacisty a pod hesly Sláva Ukrajině!a Hrdinům slávavraždili Poláky, Židy, Rumuny, Rusy, především však mučili a zvířecky zabíjeli komunisty.
O mnoha Conquestových hrdinech bylo známo, že byli váleční zločinci, kteří řídili vyvražďování a podíleli se na genocidě židovského obyvatelstva Ukrajiny v roce 1942. Jedním z těchtolidí byl Mykola Lebeď, jenž byl odsouzen po druhé světové válce jako válečný zločinec. Lebeď byl během nacistické okupace šéfem bezpečnosti ve Lvově a řídil zvěrské perzekuce Židů, které probíhaly v roce 1942. V roce 1949 vzala CIA Lebedě do Spojených států, aby zde pracoval jako dezinformací zdroj.

Styl Conquestových knih je nesen násilným a fanatickým antikomunismem. V jeho knize z roku 1969 – Velký teror, Stalinovy čistky 30. let, Conquest čtenáři tvrdí, že počet těch, kteří v Sovětském svazu zemřeli hlady, se pohyboval v letech 1932 a 1933 mezi 5 až 6miliony lidí, přičemž polovina z nich zemřela na Ukrajině. Ale během Reaganova antikomunistického křižáckého tažení v roce 1983 zvýšil Conquest počet obětí hladomoru z roku 1937 na 14 milionů! Takovétvrzení bylo náležitě odměněno, když se v roce 1986 Conquest Reaganovi zavázal vypracovat materiál pro jeho prezidentskou kampaňsměřovanou na přípravu obrany amerického lidu před sovětskou invazí. Klíčovou otázkou textu bylo: „Co dělat až Rusové přijdou – příručka přežití!“ Podivná slova vyřčená profesorem historie!

Skutečností ale zůstává, že není vůbec nic divného na tom, co po celá léta přichází od muže, který veškerý svůj život strávil opakováním lží a výmyslů o Sovětském svazu a Stalinovi - nejdříve jako agent tajné služby, posléze jako spisovatel a profesor na Stanfordské universitě v Californii. Conquestova minulost byla odkryta v britském deníku Guardian ze dne 27. ledna 1978 v článku, který ho identifikoval jako bývalého agenta oddělení dezinformací britské tajné služby, tj. Informačního výzkumného oddělení (IRD). IRD byla sekcí zřízenou v roce 1947 (původně se nazývala Komunistickou informační kanceláří), jejíž hlavním úkolem byl boj proti komunistickému vlivu po celém světě tím, že mezi politiky za pomoci novinářů a lidí schopných ovlivňovat veřejné mínění zaseje lživé a falešné příběhy. Aktivity IRD byly velmi rozsáhlé ať už v Británii, nebo v zahraničí.  Když musela být IRD v důsledku své aktivní účasti na ultrapravicové politice v roce 1977 formálně rozpuštěna, ukázalo se, že jen v samotné Británii s ní spolupracovalo přes 100 nejznámějších novinářů, kterým pravidelně dodávala materiály k článkům. Taková byla běžná rutina v několika velkých britských novinách jako Financial Times, The Times, Economist, Daily Mail, Daily Mirror, The Express, Guardian a dalších. Skutečnosti, které odhalil Guardian nám tak poskytují údaje o tom, jak vlastně byly tajné služby schopny manipulovat se zprávami ovlivňujícími širokou veřejnost.

Robert Conquest pracoval pro IRD od jejího založení až do roku 1956.

Conquestova „práce“ spočívala v přispívání k tomu, čemu se říkalo „černá historie“ Sovětského svazu, podvrženými příběhy vydávanými za fakta a jejich distribucí mezi novináře i mediální organizace schopné ovlivňovat veřejné mínění.

Poté, co oficiálně opustil IRD, pokračoval Conquest v psaní knih, jejichž téma bylo navrženo IRD a podpořeno tajnou službou. Jeho kniha Velký teror, základní pravičácký text na téma boje o moc, který probíhal v Sovětském svazu v roce 1937, byl ve skutečnosti rekompilací textu, který napsal, když pracoval pro tajné služby. Kniha byla dokončena a publikována díky IRD. Třetí publikaci zakoupila Praeger press, nakladatelství spojované s vydáváním literatury pocházející ze zdrojů CIA. Conquestova kniha byla zamýšlena jako referát pro „užitečné hlupáky“, takové jako univerzitní profesory a lidi pracující v tisku, rozhlasu a televizi, aby zajistili rozšíření Conquestových ultrapravičáckých lží mezi široké vrstvy obyvatelstva. Conquest zůstává dodnes hlavním pravičáckým historikem a jedním z nejdůležitějších zdrojů materiálů o Sovětském svazu.

Vyznamenání pro arcilháře z rukou masového vraha

 

Alexandr Solženicyn

Další osobou, která je navždy spojena s knihami a články o údajných milionech lidí, kteří přišli o život nebo svobodu v Sovětském svazu, je ruský autor Alexandr Solženicyn. Solženicyn se ke konci roku 1960 stal známým po celém kapitalistickém světě díky své knize Souostroví Gulag. On sám byl v roce 1946 odsouzen k 8 letům do pracovního tábora za jeho kontrarevoluční činnost distribuování protisovětské propagandy. Podle Solženicyna se boji proti nacistickému Německu ve druhé světové válce dalo předejít, kdyby sovětská vláda dosáhla s Hitlerem kompromisu. Solženicyn také obvinil sovětskou vládu a Stalina, že jsou daleko horší než Hitler z hlediska Solženicynova pohledu na hroznou válku proti lidu Sovětského svazu. Byl odsouzen jako zrádce.

 

SoLŽEnicyn: Stalin potlačil 60 milionů lidí!

Goebbels: To jsem měl na mysli, krucinál!!!

Solženicyn začal v roce 1962 vydávat knihy v Sovětském svazu se souhlasem a za pomoci Nikity Chruščova. První knihou, která mu vyšla, byl Jeden den v životě Ivana Děnisoviče, popisující život vězně. Chruščov použil Solženicynovy texty k boji proti Stalinovu socialistickému dědictví. V roce 1970 získal Solženicyn Nobelovu cenu za literaturu díky své knize Souostroví Gulag. Jeho knihy pak začaly být vydávány ve velkých nákladech v kapitalistických zemích a jejich autor se stal jedním z nejcennějších nástrojů v boji imperialismu proti socialismu v Sovětském svazu. Solženicyn ovy texty o pracovních táborech přímo souvisely s jeho propagandou o milionech lidí, které měly v Sovětském svazu údajně zemřít a byly v kapitalistických hromadných sdělovacích prostředcích prezentovány, jako by se jednalo o pravdu. V roce 1974 se Solženicyn vzdal sovětského občanství a emigroval do Švýcarska a USA. V té době byl v kapitalistickém tisku oslavován jako největší bojovník za svobodu a demokracii.

Solženicynovy otevřené sympatie k fašismu byly pohřbeny tak důkladně, aby se nedostaly do rozporu s propagandistickou válkou proti socialismu.

Do USA byl Solženicyn často zván, aby promluvil na důležitých setkáních. Byl například hlavním řečníkem na kongresu odborů AFL-CIO v roce 1975 a 15. července 1975 byl zase pozván do Senátu USA přednášet o situaci ve světě! Jeho přednášky vyzývaly k násilné a provokativní agitaci, argumentovaly a zaujímaly nejreakčnější stanoviska.

Mimo jiné Solženicyn  aktivně vyzýval k opětovnému napadení Vietnamské demokratické republiky po vítězství statečné Vietnamské lidové armády a Fronty osvobození Jižního Vietnamu nad USA.A navíc: po 40 letech fašismu v Portugalsku, kdy se levicoví armádní důstojníci chopili moci v revoluci lidu z roku 1974, spustil Solženicyn propagandu ve prospěch americké vojenské intervence v Portugalsku, které se podle něj mohlo připojit k Varšavské smlouvě, pokud USA nezasáhly! Ve svých přednáškách Solženicyn vždy truchlil nad osvobozením portugalských kolonií v Africe.

Je ale zřejmé, že HLAVNÍ NÁPLNÍ SOLŽENICYNOVÝCH PROJEVŮ BYLA VŽDY ŠPINAVÁ VÁLKA PROTI SOCIALISMU!!!- z údajných poprav několika milionů lidí v Sovětském svazu k desítkám tisíc domněle uvězněných a zotročených Američanů v Severním Vietnamu! Tato Solženicynova smyšlenka o používání Američanů k otrocké práci v Severním Vietnamu dala vzniknout filmům s Rambem o válce ve Vietnamu.

Američtí novináři, kteří se odvážili napsat ve prospěch míru mezi USA a Sovětským svazem byli vzápětí v projevech Solženicyna obviněni z potenciálního zrádcovství. Solženicyn také šířil propagandu ve prospěch zvýšení americké vojenské kapacity proti Sovětskému svazu, o které prohlašoval, že je u „tanků a letadel 5 – 7 krát mocnější než americká“ a stejně tomu bylo u atomových zbraní, o nichž zase tvrdil, že jsou „dvakrát, třikrát nebo dokonce pětkrát silnější v Sovětském svazu, než ty ve Spojených státech“.

 

Solženicynovy přednášky o Sovětském svazu představovaly hlas krajní pravice.

AVŠAK SOLŽENICYN SÁM SE NEOSTÝCHAL KRÁČET DALEKO VÍCE DOPRAVA – AŽ K VEŘEJNÉ PODPOŘE FAŠISMU!!!

 

Podpora Francovu fašismu

Po Francově smrti v roce 1975 začal španělský fašistický režim ztrácet kontrolu nad politickou situací v zemi a na začátku roku 1976 zaujaly události ve Španělsku světové veřejné mínění. Došlo ke stávkám a demonstracím požadujícím demokracii a svobodu, a Francův dědic, král Juan Carlos, byl nucen velmi opatrně představit některé liberalizační reformy, aby tím uklidnil sociální neklid.

Mezi nejostřejší komunistické bojovnice za II. španělskou republiku jednoznačně patřila členka předsednictva Komunistické strany Španělska (PCE) Dolores Gómez Ibárruri, známá jako La Pasionaria (1895-1989).  Ibarruri se narodila v Madridu a proslavila se jako španělská revolucionářka a politička dělnického hnutí. Pocházela z dělnické baskické rodiny, od mládí se účastnila levicového politického života, v roce 1921 poté vstoupila do Komunistické strany Španělska (PCE), za kterou byla v roce 1933 zvolena jako poslanec do Cortesu. Po vypuknutí španělské občanské války posilovala morálku republikánů svými plamennými projevy v rádiu (kde se objevilo i její známé heslo „¡No pasarán!“, „Neprojdou!“) a návštěvami fronty. Po republikánském neúspěchu odešla do Sovětského svazu, kde její syn Rubén Ruiz zemřel při obraně Stalingradu. V roce 1942 byla zvolena na post generálního tajemníka PCE v exilu, kterým byla až do roku 1960 (poté funkci vykonával Santiago Carrillo), od tohoto roku až do své smrti zastávala čestný post předsedkyně PCE. V 60. letech podporovala příklon strany k eurokomunismu, odsoudila invazi do ČSSR. V roce 1977 se vrátila z exilu do Španělska, kde se opět stala poslankyní Cortesu. Dolores Ibarruri napsala svoji autobiografii a díla k španělské občanské válce. Je poprávu považována za jednoho z nejlepších řečníků 20. století.

 

V tomto jednom z nejdůležitějších okamžiků španělských politických dějin se Alexandr Solženicyn objevuje v Madridu a v sobotní večer 20. března poskytuje v hlavním vysílacím čase rozhovor v programu Directisimo (viz španělské noviny ABC a Ya ze dne 21. března 1976). Solženicyn, který se mohl s otázkami seznámit předem, využil této příležitosti k propagandistickému výlevu všech svých reakčních prohlášení. Jeho záměrem však nebyla podpora králových tzv. liberalizačních opatření.

Solženicyn zkrátka varoval před demokratickými reformami.

Ve svém televizním rozhovoru prohlásil, že 110 milionů Rusů zemřelo jako oběti socialismu. Otroctví, kterému byl sovětský lid podle něho vystaven, postavil proti svobodě, kterou zažívá ve Španělsku. Solženicyn také obvinil „progresivní kruhy“ a „Utopisty“, že považují Španělsko za diktaturu. Těmi „progresivními“ mínil kohokoli z demokratické opozice – ať už jimi byli liberálové, sociální demokraté nebo komunisté. „Loni na podzim,“ řekl Solženicyn, „světové veřejné mínění se bálo o osud španělských teroristů (tj. španělských antifašistů odsouzených k smrti frankistickým režimem). Po celou dobu progresivní veřejné mínění požadovalo demokratické politické reformy a zároveň podporovalo teroristické činy“. „Uvědomují si doopravdy ti, kteří hledají rychlé demokratické reformy, co se stane zítra nebo pozítří? Ve Španělsku může existovat demokracie zítra, bude však schopna se pozítří vyhnout pádu, aby tak zabránila pádu z demokracie do totality?“ Na opatrné dotazy ze strany novinářů, zda by toto tvrzení nemohlo být považováno za podporu režimů v zemích, kde není svoboda, SOLŽENICYN ODPOVĚDĚL: „JÁ ZNÁM POUZE JEDINÉ MÍSTO, KDE NEEXISTUJE SVOBODA, A TÍM JE RUSKOU!!!“

SOLŽENICYNOVY VÝROKY VE ŠPANĚLSKÉ TELEVIZI BYLY PŘÍMOU PODPOROU ŠPANĚLSKÉHO FAŠISMU, IDEOLOGIE, KTEROU PODPORUJE DODNES!!! 

Jedním z důvodů, proč Solženicyn začal mizet z veřejného prostoru, byl jeho už 18 let trvající exil v USA, z kteréhožto důvodu se mu náhle začalo dostávat výrazně méně z dosavadní značné finanční podpory od kapitalistických vlád. Pro kapitalisty to však na každý pád byl dar z nebes, že mohli Solženicyna používat ve své špinavé válce proti socialismu, ale i to mělo své meze…

V novém kapitalistickém Rusku je tím, co určuje podporu Západu politickým skupinám zkrátka a dobře schopnost zdatného podnikání s vysokými zisky pod křídly těchto skupin. Fašismus jako alternativní politický režim není pro Rusko považován za dobrý pro obchod. Z tohoto důvodu byly, pokud šlo o západní podporu, Solženicynovy politické plány ohledně Ruska mrtvou literou. Tím, co ve skutečnosti Solženicyn pro politickou budoucnost Ruska žádal, byl návrat k autoritativnímu režimu carů jdoucí ruku v ruce s tmářstvím ruské pravoslavné církve! ABYSTE NAŠLI NĚKOHO, KDO PODPORUJE SOLŽENICYNA NA ZÁPADĚ, MUSÍTE HLEDAT VÝHRADNĚ MEZI INDIVIDUY KRAJNÍ PRAVICE!!!

 

 

NACISTÉ, POLICIE A FAŠISTÉ

 

... jsou těmi neúctyhodnějšími šiřiteli buržoazních mýtů týkajících se milionů lidí, kteří údajně zemřely a byly uvězněny v Sovětském svazu: nacista William Hearst, tajný agent Robert Conquest a fašista Alexandr Solženicyn. Conquest hrál hlavní roli, protože to byly jeho informace, které byly použity v kapitalistických médiích po celém světě, přičemž byl dokonce základem pro vytvoření celých škol na některých univerzitách. Conquestova práce je bezpochyby prvotřídním kusem dezinformací tajné policie. 

V roce 1970 získal Conquest velkou podporu od Solženicyna a řady dalších osob jako Andrej Sacharov [5] a Roj Medveděv [6]. Kromě toho se sem tam někdo objevil z lidí, kteří se sami rozhodli podpořit spekulace o počtu mrtvých a uvězněných, přičemž byli vždy dobře zaplaceni majiteli buržoazního tisku. Pravda těchto událostí byla však nakonec odhalena, přičemž odkryla pravou tvář těchto falšovatelů dějin. Ale důsledky příkazů Gorbačova nařizující otevření tajných stranických archivů k historickému zkoumání nemohl nikdo předvídat.

 

Archivy prokazují proagandistické lži

 

Spekulace o milionech lidí, kteří zemřeli v SSSR, jsou součástí špinavé propagandistické války proti Sovětskému svazu, a především z tohoto důvodu nebyla všechna dementi i popření, tak jako ani veškerá vysvětlování poskytnutá Sovětským svazem nikdy brána vážně. 

A tato sovětská dementi pochopitelně rovněž nedostala žádný prostor v kapitalistickém tisku. Byla naopak okázale ignorována, zatímco „odborníci“ nakoupení kapitálem dostali k šíření svých nesmyslů a lží tolik volného prostoru, kolik jen žádali... A jaké to pane byly výmysly! Co miliony mrtvých a vězněných, o nichž psal Conquest a další „kritici“? Antikomunističtí vědátoři měli všichni společné jen to, že jejich „bádání“ byla výsledkem falešných statistických aproximací a hodnotících metod postrádajících jakýkoli vědecký základ.

 

Podvodné metody vedou k milionům mrtvým

 

Conquest, Solženicyn, Medveděv a ostatní používali statistik zveřejněných Sovětským svazem, například národních sčítání obyvatel. K nim přidali předpokládaný populační růst bez přihlédnutí k situaci v zemi. Ve svých závěrech dospěli tímto způsobem k počtu obyvatel na konci uvedených let. O chybějících lidech se tvrdilo, že uhynuli nebo byli uvězněni kvůli socialismu. Tato metoda je jednoduchá, ale zároveň také zcela falešná. Takovéto odhalení tak důležitých politických událostí by nebylo nikdy akceptováno, pokud by se jednalo „odhalení“ tak důležitých politických událostí v západním světě. V takovém případě je jisté, že profesoři a historici by protestovali proti takovým výmyslům. Jedním z důvodů jistě je, že profesoři a historici dali přednost svému kariérnímu postupu před svou morální zásadovostí.

 

Jaké byly konečné závěry těchto „kritik“ v číslech?

 

Podle odhadu Roberta Conquestra z roku 1961 zemřelo na počátku 30. let v Sovětském svazu hlady ŠEST MILIONŮ OBYVATEL PRVNÍ ZEMĚ BUDUJÍCÍ SOCIALISMUS. TOTO ŠÍLENÉ ČÍSLO JEŠTĚ ROKU 1986 NAVÝŠIL NA HOROROVOU SUMU: MINIMÁLNĚ 14.000.000!

Pokud jde o to, co říká o táborech gulagu, bylo v roce 1937 podle Conquesta uvězněno 5 milionů lidí před započetím čistek strany, armády a státního aparátu. Po pozdějším zahájení čistek mohlo být podle Conquesta v průběhu 1937 - 1938 dodatečně odsouzeno dalších 7 milionů vězňů, takže celkově vytvořili 12 milionů vězňů v pracovních táborech v 1939! V pracovních táborech byli i obyčejní zločinci, kteří i podle Conquesta mohli početně převyšovat politické vězně. To znamená, že dle Conquesta by se jednalo o 25-30 milionů vězňů v pracovních táborech v Sovětském svazu.

Opět podle Conquesta byl 1 milion politických vězňů popraven v letech 1937 a 1939 a další 2 miliony zemřely hlady. Z toho vyplývá konečný součet čistek z let 1937-1939 činí dle Conquesta 9 milionů, z nichž3 milionyzemřely ve vězení. Tyto údaje se okamžitě staly předmětem Conquestových „statistických úprav“ a to tak, aby mohl dospět k závěru, že bolševici zabili nejméně 12 milionů politických vězňů v letech 1930 a 1953. Přidáním tohoto čísla k počtu údajně zemřelých v hladomoru roku 1930 dospěl Conquest k závěru, že bolševici zabili 26 milionů lidí.V jedné ze svých posledních statistických manipulací Conquest tvrdí, že v roce 1950 bylo v Sovětském svazu 12 milionů politických vězňů.

Alexandr Solženicyn používá víceméně stejné statistické metody jako Conquest. Ale pomocí těchto pseudovědeckých metod na základě rozdílných předpokladů dospěl k ještě extrémnějším závěrům. Solženicyn převzal Conquestův odhad 6 milionů úmrtí zapříčiněných hladomorem 1932-1933.

Nicméně , pokud se týkalo čistek v letech 1936-1939, měli za to, že byl usmrcen nejméně 1 milion lidí každý rok. Solženicyn vše shrnuje a uzavírá tvrzením, že od kolektivizace zemědělství do Stalinovy smrti v roce 1953 zabili komunisté 66 milionů obyvatel Sovětského svazu.

 

SoLŽEnicynův ZÁVĚR: „110 MILIONŮ RUSŮ PADLO ZA OBĚŤ SOCIALISMU!“

Pokud jde o vězněné, Solženicin tvrdí, že počet lidí v pracovních táborech v roce 1953 byl 25 milionů.

 

Gorbačov otevírá archivy

 

Výše uvedená sbírka fantastických příběhů spolu s produkty skvěle placené fabulace se objevily v buržoazním tisku v roce 1960 - vždy prezentovány jako pravdivé skutečnosti zjištěné při uplatňování vědeckých metod. Za těmito výmysly číhají západní tajné služby, především CIA a MI5. Vliv masmédií na veřejné mínění je tak velký, že těmto číslům jako pravdivým dodnes věří velká část populace západních zemí.

Tato ostudná situace se ještě zhoršila. V samotném Sovětském svazu došlo v situaci, kdy ani Solženicyn ani jiní proslavení „kritici“ jako Andrej Sacharov nebo Roj Medveděv nemohli najít nikoho, kdo by podporoval jejich divoké fantazie, k významné změně v roce 1990. V novém „svobodném tisku“, nové „otevřenosti a demokratizace“ za Gorbačova bylo vše – na rozdíl od socialismu – oceňováno jako pozitivní, pochopitelně s katastrofálními výsledky. Bezprecedentní spekulativní inflace začala konat v počtu těch, kteří údajně zemřeli nebo byli za socialismu uvězněni a nyní bylo vše smícháno do jedné skupiny desítek milionů „obětí“ komunistů.

Hysterie okolo Gorbačovova nového svobodného tisku vnesla do popředí zájmu Conquestovy a Solženicynovy lži. Současně Gorbačov otevřel archivy ústředního výboru k historickému výzkumu a požadoval svobodný tisk. Otevření archivů Ústředního výboru komunistické strany je skutečně ústředním tématem tohoto spletitého příběhu a to ze dvou důvodů: jednak proto, že v archivech lze nalézt skutečnosti, které mohou osvětlit pravdu. Ale daleko důležitější je fakt, že ti široce a divoce spekulující o počtu lidí usmrcených a uvězněných v Sovětském svazu všichni zároveň tvrdili, že v den otevření archivů budou jimi protežovaná čísla potvrzena. Ale když byly archivy otevřeny a výzkumné zprávy založené na pravých dokumentech začaly být zveřejňovány, stala se velmi zvláštní věc. Náhle oba – Gorbačovův svobodný tisk a spekulanti se smrtí i kdysi věznění zcela ztratili na archivech zájem.

Výsledky výzkumu provedeného na základě archivu Ústředního výboru ruskými historiky V. N. Zemskovem , A. B. Dolginem a O. V. Chlevnjukem se začaly objevovat ve vědeckých časopisech od roku 1990. Zůstaly však bez povšimnutí, zcela opominuty. Zprávy obsahující výsledky tohoto historického výzkumu šly zcela proti inflačnímu proudu, a pokud jde o počty zabitých nebo uvězněných, hovořily zcela odlišně, než „svobodný tisk“. Proto jejich obsah zůstal nepublikován. Zprávy byly publikovány v malonákladových vědeckých časopisech a pro širokou veřejnost tak zůstaly prakticky neznámé. Zprávy o výsledcích vědeckého výzkumu mohly stěží konkurovat tak velké mediální a tiskové hysterii, pročež lži Conquesta a Solženicina mohly pokračovat v získávání podpory u velké části obyvatel bývalého Sovětského svazu. A na Západě rovněž tak. Zprávy o nálezech ruských odborníků na vězeňství i trestní právo za Stalina byly na titulních stránkách novin i v televizním zpravodajství naprosto ignorovány. Proč?

 

Co ukazují ruské výzkumy...

Zpráva o výzkumu sovětského trestněprávního systému čítá téměř 9.000 stran. Autorů této zprávy je mnoho, ale nejznámější z nich jsou ruští historici – V. N. Zemskov [7], A. N. Dolgin [8]  a O. V. Chlevnjuk [9]. Jejich knihy a odborné statě začaly být publikovány v roce 1990, do roku 1993 svou práci téměř dokončili a vydali takřka v plném rozsahu. Zprávy vešly na Západě ve známost jako výsledek spolupráce mezi výzkumnými centry z různých západních zemí. Dvěma publikacemi, s nimiž se autor této stati seznámil, byly: jedna, která se objevila ve francouzském časopise l'Histoire v září 1993, napsal ji antikomunistický historik a spoluautor tendenční, prameně nepodložené i poznámkovým aparátem naprosto nedotčené Černé knihy komunismu (ČKK) Nicholas Werth ČKK předně zcela postrádá jakékoli odkazy na odbornou literaturu.  Byvší europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf charakterizoval ČKK ve svém článku Hříchy komunistů na Parlamentních listech ze dne 17. října 2013 ČKK jako:

Knihu, jak ukazuje např. postoj Roje Medveděva, která tvrdě narazila a vyvolala záporné reakce dokonce i mezi seriózními odborníky na protistalinský odpor. Druhý pamflet pochází z pera francouzského vědeckého výzkumného centra CNRS (Centre, National de Recherche Scientifique) a  byla publikována v americkém časopise American Historical review, přičemž jejím autorem byl J. Arch Getty [10], profesor historie na Californské univerzitě, bádající ve spolupráci s G. T. Retterspornem, výzkumníkem CNRS a jedním ruským vědcem. Historik V. N. Zemskov pracuje v Ústavu dějin Ruska (části Ruské akademie věd). Dnes se objevily knihy na toto téma napsané výše uvedenými badateli nebo jinými vědci ze stejného výzkumného týmu. Než půjdu dál, chci, aby bylo jasno a tedy nemohl ani v budoucnu vzniknout žádný zmatek, pokud se týče faktu, že nějaký vědec zapojený do tohoto výzkumu má socialistický světonázor. Naopak jejich životní postoje byly buržoazní, měšťácké a antisocialistické a ve skutečnosti velmi reakční. To je řečeno proto, aby se čtenář nedomníval, že jde o nějaké „komunistické spiknutí“. Co se stalo, je pouze to, že výše jmenovaní vědci byli zcela vystaveni lžím Conquesta, Solženicyna, Medvěděva a dalších, kteří vyměnili svou profesní bezúhonnost za službu propagandistické lži.

Výsledky ruského výzkumu odpověděly na velké množství otázek týkajících se sovětskéhotrestního systému.

Pro nás je to především stalinská éra, která je hlavním důvodem k diskusi. Budeme vznášet řadu velmi specifických otázek a budeme hledat odpovědi v našich časopisech l'Histoire a American Historical Review. To bude nejlepší způsob, jak do debaty vnést některé z nejdůležitějších aspektů sovětského vězeňství. Otázky jsou následující:

 

1. Z čeho se sovětský trestní systém skládá?

 

2. Kolik bylo vězňů - politických i nepolitických?

 

3. Kolik lidí zemřelo v pracovních táborech?

 

4. Kolik lidí bylo odsouzeno k smrti v letech před rokem 1953, a to zejména v době čistek 1937-1938?

 

5. Na jak dlouhou dobu byly v průměru tresty odnětí svobody?

 

Po zodpovězení těchto pěti otázek povedeme diskusi o trestech uvalených na dvě skupiny, které jsou nejčastěji zmiňovány v souvislosti s vězni a úmrtími v Sovětském svazu – kulaky odsouzenými v roce 1930 a kontrarevolucionáři odsouzenými v letech 1936 – 1938.

 

 

 

Pracovní tábory v systému trestního soudnictví

 

Začněme s otázkou povahy sovětského trestního systému. Po roce 1930 sovětský trestní systém zahrnoval věznice, pracovní tábory, pracovní kolonie gulagu, speciální otevřené zóny a povinnost platit pokuty. Ten, kdo byl vzat do vazby, byl běžně poslán do normálního vězení, zatímco vyšetřování se konalo v zájmu zjištění toho, zda by mohl být dotyčný nevinný a tudíž osvobozen, nebo zda by měl jít k soudu. Obviněný mohl být u soudu buď shledán nevinným (a propuštěn) nebo vinným. Pokud byl shledán vinným, mohl být odsouzen k zaplacení pokuty, k trestu odnětí svobody, nebo, což bylo spíše neobvyklé, k popravě. Pokutou byla většinou srážka určitého procenta ze mzdy po danou dobu. Ti, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, mohli být umístěni v různých typech věznice v závislosti na druhu trestného činu, který spáchali. Do gulagu pracovních táborů byli posláni ti, kteří se dopustili závažných trestných činů (vražda, loupež, znásilnění, hospodářské trestné činy, atd.) stejně jako velká část odsouzených za kontrarevoluční aktivity. Ostatní zločinci odsouzení k trestům delším než 3 roky mohli být také posláni do pracovních táborů. Poté, co v nich vězeň strávil nějaký čas, mohl být přesunut do pracovní kolonie nebo do zvláštní otevřené zóny.

Tyto pracovní tábory byly velmi rozlehlé oblasti, kde vězni žili a pracovali pod bedlivým dohledem. Zcela zjevně bylo nezbytné, aby vězni pracovali a nebyli přítěží společnosti. Žádný zdravý člověk nedostal bez práce nic. Je možné, že lidé dnešní doby si pomyslí – hrozná věc, ale tak tomu bylo. Počet pracovních táborů v roce 1940 činil 53 a pracovních kolonií Gulagu 425. Jednalo se o mnohem menší jednotky než pracovní tábory, s volnějším režimem a menším dohledem. Do nich byli posíláni vězni s kratší dobou trestu, lidé, kteří spáchali méně závažné trestné činy nebo trestné činy politické. Tito trestanci pracovali na svobodě, v továrnách nebo na souši a tvořili součást občanské společnosti. Ve většině případů patřila celá mzda za vykonanou práci vězňům, se kterými bylo v tomto ohledu zacházeno stejně jako s kterýmikoli jinými pracovníky.

 

Zvláštní otevřené zóny byly obvykle zemědělskými oblastmi pro vězně, kteří byli ve vyhnanství pro – v průběhu kolektivizace vyvlastněné – kulaky. Ostatní lidé, kteří byli shledáni vinnými z drobných trestných činů či politických deliktů, jim tak mohli pomoci se vyrovnat s výkonem trestu.

 

 

454.000 není 9 milionů

 

Druhá otázka se týká počtů politických vězňů a obyčejných zločinců. Tato otázka zahrnuje ty osoby, které byly vězněny v pracovních táborech, koloniích gulagu a věznicích (byť je třeba mít na paměti, že v pracovních koloniích se ve většině případů jednalo pouze o částečnou ztrátu svobody). Níže uvedená tabulka ukazuje data, která se objevila v americkém časopise Historical Review. Jsou v ní údaje, které zahrnují dobu 20 let počínaje rokem 1934, kdy byl trestní systém sjednocen pod ústřední správou, až do roku 1953, kdy Stalin zemřel.

 

 

Tabulka časopisu American Historical Review
Tresty odnětí svobody obyvatel v SSSR 1934-1953

 

 

 

Rok

Vězni

gulagu

Kontra-revolucionáři (počet)

%

vězňů kontra

revolucionářů

 

Mrtví

%

mrtvých

osvobození

v pracovních koloniích

Vězňů celkem

 

 

1934

510,307

135,190

26.5

26,295

5.2

147,272

83,490

  

510,307

1935

725,438

118,256

16.3

28,328

3.9

211,035

67,493

240,259

 

965,697

1936

839,406

105,849

12.6

20,595

2.5

369,544

58,313

457,088

 

1,296,494

1937

820,881

104,826

12.8

25,376

3.1

364,437

58,264

375,488

 

1,196,369

1938

996,367

185,324

18.6

90,546

9.1

279,966

32,033

885,203

 

1,881,570

1939

1,317,195

454,432

34.5

50,502

3.8

223,622

12,333

355,243

350,538

2,022,976

1940

1,344,408

444,999

33.1

46,665

3.5

316,825

11,813

315,584

190,266

1,850,258

1941

1,500,524

420,293

28.7

100,997

6.7

624,276

10,592

429,205

487,739

2,417,468

1942

1,415,596

407,988

29.6

248,877

18.0

509,538

11,822

360,447

277,992

2,054,035

1943

983,974

345,397

35.6

166,967

17.0

336,135

6,242

500,208

235,313

1,719,495

1944

663,594

268,861

40.7

60,948

9.2

152,113

3,586

516,225

155,213

1,335,032

1945

715,506

283,351

41.2

43,848

6.1

336,750

2,196

745,171

279,969

1,740,646

1946

600,897

333,833

59.2

18,154

3.0

115,700

2,642

956,224

261,500

1,818,621

1947

808,839

427,653

54.3

35,668

4.4

194,886

3,779

912,794

306,163

2,027,796

1948

1,108,057

416,156

38.0

27,605

2.5

261,148

4,261

1,091,478

275,850

2,475,385

1949

1,216,361

420,696

34.9

15,739

1.3

178,449

2,583

1,140,324

 

2,356,685

1950

1,416,300

578,912

22.7

14,703

1.0

216,210

2,577

1,145,051

 

2,561,351

1951

1,533,767

475,976

31.0

15,587

1.0

254,269

2,318

994,379

 

2,528,146

1952

1,711,202

480,766

28.1

10,604

0.6

329,446

1,253

793,312

 

2,504,514

1953

1,727,970

465,256

26.9

5,825

0.3

937,352

785

740,554

 

2,468,524

 

Z výše uvedené tabulky bychom měli vyvodit řadu závěrů. Pro začátek můžeme porovnat svá data s těmi Roberta Conquesta, který později prohlašoval, že v roce 1939 bylo v pracovních táborech 9 milionů politických vězňů a 3 miliony dalších zemřely v období 1937-39. Čtenář by neměl zapomínat, že Conquest zde mluví jen o vězních politických! Na rozdíl od nich, říká Conquest, zde byli také obyčejní zločinci, kteří podle něj byli mnohem početnější než vězni političtí! V roce 1950 bylo podle Conquesta 12 milionů politických vězňů!

 

Vyzbrojeni fakty a pravdivými skutečnostmi snadno zjistíme, co je podvodník Conquest opravdu zač. Ani jediný z jeho číselných údajů neodpovídá pravdě. A to ani vzdáleně. V roce 1939 byly ve všech táborech, koloniích a věznicích celkem téměř 2 miliony vězňů. Z nich spáchalo politické zločiny 454.000 trestanců, nikoli 9 milionů jak tvrdí Conquest.

Počet těch, kteří zemřeli v táborech v období mezi lety 1937 a 1939 byl vyčíslen asi na 160.000 a nikoli 3 miliony, jak tvrdí Conquest. V roce 1950 bylo v pracovních táborech 578.000 politických vězňů, nikoli 12 milionů. Nechť si čtenář nezapomene uvědomit, že Robert Conquest zůstává dodnes jedním z hlavních zdrojů pravicové propagandy proti komunismu. Pro pravicové pseudointelektuály zůstává Robert Conquest božskou postavou. A pokud jde o údaje uváděné Alexandrem Solženicinem – 60 milionů údajně zemřelých v lágrech – nevyžadují komentáře. Absurdita takového tvrzení je zcela zjevná. Pouze nemocná mysl mohla podpořit takové bludy. Nechme tyto podvodníky být, abychom mohli sami definitivně analyzovat statistické údaje o gulagu. Za prvé je třeba si položit otázku úplného počtu trestním soudnictvím zadržených lidí. Jaký má smysl údaj 2,5 milionu? Každý člověk, který byl vsazen do vězení, byl živoucím důkazem stále ještě nedostatečně rozvinuté společnosti, v níž by měl mít každý občan vše, co potřebuje k plnohodnotnému životu. Z tohoto úhlu pohledu představuje 2,5 milionu kritiku společnosti.

 

Vnitřní a vnější ohrožení

 

Počet lidí, kteří se stali obětí trestního systému, vyžaduje náležitého vysvětlení. Sovětský svaz byl zemí, kde byl teprve nedávno svržen feudalismus, jehož sociální dědictví v oblasti lidských práv bylo pro společnost po VŘSR přítěží. V přežilém systému jakým byl carismus, byli dělníci a rolníci odsouzeni k životu v naprosté bídě  a lidský život měl pramalou hodnotu. Loupež a násilný trestný čin byly trestány bezuzdným násilím. Vzpoury proti monarchii obvykle končily masakry, tresty smrti a extrémně dlouhým odnětím svobody. Tyto společenské vztahy, zvyky a s nimi spojené myšlení přetrvávaly neobyčejně dlouhou dobu a byly skutečností, která ovlivnila vývoj společnosti v Sovětském svazu, včetně postojů vůči zločincům. 

 

Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je, že Sovětský svaz, země, která v roce 1930 měla téměř 160 - 170 milionů obyvatel, byla vážně ohrožena cizími mocnostmi. V důsledku velkých politických změn, které proběhly v Evropě ve 30. letech, představovalo hlavní nebezpečí války nacistické Německo, které znamenalo i hrozbu pro přežití Slovanů, přičemž ani západní blok neskrýval své intervencionistické ambice. Tuto situaci shrnul Stalin v roce 1931 v těchto třech větách: „Zaostali jsme za vyspělými zeměmi o 50 -100 let. Musíme tuto propast překlenout během 10 let. Buď to dokážeme, nebo budeme smeteni.“ O deset let později, dne 22. června 1941 byl Sovětský svaz napaden nacistickým Německem a jeho spojenci. Sovětská společnost byla nucena k vynaložení nepředstavitelně velkého až gigantického úsilí v průběhu let 1930-1940, kdy větší část jejích zdrojů byla vyčleněna na obranu resp. přípravu k nadcházející válce proti nacistům. Z toho důvodu lidé velmi usilovně pracovali, ale k svému osobnímu užitku toho vytvářeli velmi málo. Zavedení 7 hodinového pracovního dne bylo staženo v roce 1937 a v roce 1939 byla prakticky každá neděle pracovním dnem. V tomto těžkém období, během dvou desetiletí, kdy byla zvlášť na konci 30. let válka takříkajíc na spadnutí (1940), válka, která měla stát občany Sovětského svazu 27 milionů úmrtí s polovinou země spálené na popel, s nepředstavitelnými válečními zločiny, kdy už život něměl lidem co nabídnout.

 

Během této velmi těžké doby držel Sovětský svaz maximální počet 2,5 milionů lidí ve svém vězeňském systému, tj. 2,4% dospělé populace. Jak můžeme my tento údaj hodnotit? Je to hodně, nebo málo? Nu, společně to porovnávejme...

 

Více vězňů v USA

 

Například kolik lidí je ve vězení ve Spojených státech amerických, zemi s 252 miliony obyvatel (v roce 1996) a nejbohatší zemi světa, která spotřebovává 60% světových zdrojů? Jaká je situace v USA, zemi, která není ohrožena žádnou válkou a kde neexistují žádné hluboké společenské změny, které ovlivňují ekonomickou stabilitu?

Poměrně krátká zpráva se objevila v novinách v srpnu 1997, když tisková agentura FLT-AP uvedla, že ještě nikdy v dějinách nebylo v USA tolik lidí ve vězení jako v roce 1996. Tehdy bylo ve výkonu trestu ve Spojených státech 5,5 milionu osob. To představuje nárůst o 2

00.000 lidí od roku 1995 a znamená, že počet zločinců v USA se rovná 2,8% dospělé populace. Tyto údaje jsou k dispozici všem, kteří jsou součástí severoamerického ministerstva spravedlnosti. Počet odsouzených v USA je dnes o 3 miliony vyšší, než byl maximální počet kdy odsouzených v Sovětském svazu! V Sovětském svazu byly maximálně 2,4% dospělé populace ve vězení za své trestné činy - v USA je toto číslo 2,8%, a stále roste! Podle tiskové zprávy zveřejněné americkým ministerstvem spravedlnosti dne 18. ledna 1998 vzrostl počet odsouzených v USA v roce 1997 o 96,1 tisíc.

Pokud jde o osoby držené v sovětských pracovních táborech, je pravda, že režim byl drsný a pro vězně těžký, ale jaká je situace dnes ve věznicích v USA, které jsou pověstné hojným výskytem násilí, drog, prostituce, sexuálního otroctví (s počtem 290.000 znásilnění za rok). Nikdo se dnes nemůže cítit bezpečně v amerických věznicích! A to ani v současnosti, ve společnosti bohatší než kdykoli předtím!

 

 

 Důležitý faktor: nedostatek léků

 

Pojďme si nyní odpovědět na třetí položenou otázku. Koliklidí zemřelovpracovních táborech? Počet se měnil z roku na rok: ze 5,2% v roce 1934 spadl na 0,3% v roce 1953. Úmrtí v pracovních táborech byla způsobena obecným nedostatkem zdrojů ve společnosti jako celku, zejména léků potřebných k boji proti epidemiím. Úmrtí v pracovních táborech byla zapříčiněna nedostatkem léků potřebných v boji s epidemiemi. Tento problém nebyl omezen pouze na pracovní tábory, ale byl přítomen v celé společnosti, stejně jako ve většině zemí světa. Jakmile byla objevena antibiotika a po druhé světové válce dána k všeobecnému užívání, situace se radikálně změnila. Ve skutečnosti byly nejhoršími roky válečná léta, kdy nacističtí barbaři přivodili velmi drsné životní podmínky všem sovětským občanům. Během těchto 4 let zemřelo v pracovních táborech přes půl milionu lidí - polovina celkového počtu zemřelých v celém předchozím 20-letém období. Nezapomínejme, že ve stejném období válečných let zemřelo 27 milionů lidí, kteří byli svobodní. V roce 1950, kdy se podmínky v Sovětském svazu zlepšily, a byla zavedena antibiotika, kleslpočetlidí, kteří zemřeli ve vězenína0,3%.

 

Obraťme se nyní ke čtvrté položené otázce. Kolik lidí bylo odsouzeno k trestu smrti před rokem 1953, zejména během čistek 1937-1938? Už jsme zaznamenali tvrzení Roberta Conquesta, že bolševici zabili 12 milionů politických vězňů v pracovních táborech v letech 1930 a 1953. Z toho 1.000.000 údajně zabili pouze v letech 1937 až 1938. Solženicnovy cifry dosahují desítek milionů, které zemřely v pracovních táborech -z čehož 3 miliony jen v letech 1937-1938. A čísla ještě vyšší byla uvedena v průběhu špinavé propagandistické války proti Sovětskému svazu. Ruska Olga Šatunovská [11] například cituje údaj 7 milionů mrtvých v čistkách 1937-1938.

 

Dokumenty, které se nyní vynořují ze sovětských archivů, ale vyprávějí jiný příběh. Hned na začátku je nutné zmínit, že počet odsouzených k smrti má být sbírán z různých archivů a že výzkumníci, aby se dospělo k přibližnému číslu, museli shromáždit data z těchto různých archivů způsobem zprůměrování, což vedlo k riziku dvojího započtení a vytvořilo tedy odhady vyšší než skutečnost. Podle Dimitrije Volkogonova [12], osoby jmenované Jelcinem za účelem správy starých sovětských archivů, bylo od 1. října 1936 do 30. září 1938 k trestu smrti odsouzeno vojenskými tribunály 30.514 osob. Další údaj pochází z KGB: podle informací zveřejněných v tisku z února 1990, bylo 786.098 lidí odsouzeno k trestu smrti za zločiny proti revoluci během 23 let 1930-1953. Z těchto odsouzených bylo podle KGB odsouzeno 681.692 v letech 1937 a 1938. Není možné dvakrát prověřovat výpočty KGB, ale tuto poslední informaci je možné zpochybnit. Bylo by totiž velmi zvláštní, aby bylo tolik lidí odsouzeno k trestu smrti za pouhé dva roky. Je možné, aby nám současná prokapitalistická KGB poskytovala správné informace z doby prosocialistické KGB? Ať je tomu jakkoli, zbývá ověřit, zda statistiky tvořící základ informací KGB nezahrnují mezi ty zmíněné odsouzené k smrti během diskutovaných 23 let spíše zločince a obyčejné kriminální živly než kontrarevolucionáře samotné jak to zmiňuje prokapitalistická KGB v tiskové zprávě z února 1990. Archivy také inklinují k závěru, že počet obyčejných zločinců a počet kontrarevolucionářů odsouzených k smrti byl přibližně stejný.

 

Závěr z toho můžeme vyvodit takový, že počet odsouzených k smrti v letech 1937-38 byl blízký 100.000 nikoli však několika milionům, jak tvrdí západní propaganda.

 

 

Je třeba také mít na paměti, že ne všichni ti, kteří byli k trestu smrti v Sovětském svazu odsouzeni, byli skutečně popraveni. Velká část trestů smrti byla změněna na tresty v pracovních táborech. Je také důležité rozlišovat mezi běžnými zločinci a kontrarevolucionáři. Mnozí z těch, odsouzených k trestu smrti spáchali násilné trestné činy, jako je vražda nebo znásilnění. Před 60 lety byl tento druh trestné činnosti trestán smrtí ve velkém počtu zemí.

 

Otázka č. 5: Jak dlouho trval průměrný výkon trestu odnětí svobody?  Délka trestu odnětí svobody byla předmětem nejsprostšího štvaní západní propagandy. Obvykle se naznačovalo, že odsouzení v Sovětském svazu zahrnuje nekonečná léta ve vězení - kdo vešel, nikdy již nevyšel. To je zcela nepravdivé. Drtivá většina z těch, kteří šli „za Stalina“ do vězení, byli ve skutečnosti odsouzeni na dobu nejvýše 5 let.   

 

Statistika otištěná v americkém Historical Review ukazuje skutečná fakta. Běžní zločinci v Ruské federaci v roce 1936 obdrželi následující rozsudky: do 5 let: 82,4%; mezi 5 až 10 roky: 17.6%. 10 roků byla nejvyšší možná doba trestu odnětí svobody před rokem 1937. Političtí vězni byli u civilních soudů Sovětského svazu v roce 1936 odsouzení takto: do 5 let: 44,2%, mezi 5 až 10 roky 50,7%. Pokud jde o ty odsouzené k trestům v pracovních táborech gulagu, kam byli odsouzeni k delším trestům, statistiky z roku 1940 ukazují, že těch, kteří byli internováni až na 5 let, bylo 56,8% a k trestům mezi 5 až 10 roky 42,2%. Pouze 1% vězňů bylo odsouzeno k delšímu než desetiletému trestu.

Pro rok 1939 máme statistiku zpracovanou sovětskými soudy. Podíly délek trestů byly následující: do 5 let: 95,9%; mezi 5 – 10 lety: 4%; nad 10 let 0,1%.

Jak můžeme vidět, je věčnost trestů odnětí svobody v Sovětském svazu dalším mýtem šířeným na Západě v boji proti socialismu.

 

Lži o Sovětském svazu

Krátká diskuse jako výzkumná zpráva.

 

 

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------

 

[1]Hearst, William Randolph (1863 –1951) byl americký tiskový magnát a vydavatel novin,jenž vybudoval největší státní novinovou síť své doby. Vlastní kariéru započal roku 1887, kdy po svém otci převzal vedení bulvárních novin The San Francisco Examiner. Později vedl i The New York Journal. Pomáhal stvořit typ žurnalistiky zvaný žlutá žurnalistika, tedy tzv. bulvár. Dvakrát za sebou byl za Demokraty zvolen do Sněmovny reprezentantů. V letech 1905 a 1909 se neúspěšně ucházel o pozici starosty New Yorku a roku 1906 o post guvernéra státu New York. Dvakrát za sebou byl za Demokraty zvolen do Sněmovny reprezentantů. V letech 1905 a 1909 se neúspěšně ucházel o pozici starosty New Yorku a roku 1906 o post guvernéra státu New York. W. R. Hearst byl majitelem nejvýznamnějších amerických deníků tvořících, určujících a ovlivňujících veřejné mínění: New York Journal American a Daily Mirror. Narodil se roku 1863 v San Francisku. Jeho otec George Hearst byl milionář, který zbohatl vlastnictvím zlatého dolu. Jeho matkou byla Phoebe Apperson Hearst. Po otci měl skotské a po matce irské předky. Navštěvoval výběrovou přípravnou školu Sv. Pavla ve městě Concord, New Hampshire, aby posléze roku 1885 nastoupil na Harvard University. Roku 1887 po svém otci převzal vedení novin The San Francisco Examiner. V té době najal nejslavnější novináře (Ambrose Bierce, Mark Twain, Jack London), aby pro něj psali. Sám se nazval populistou a v novinách se soustředil na odhalování korupce a osočování významných společností, jichž byl sám často akcionářem.

V roce 1895 odkoupil krachující The New York Morning Journal a najal pro ně autory, jako byli Stephen Crane a Julian Hawthorne. V téže době rozpoutal obchodní válku s Josephem Pulitzerem, vydavatelem novin New York World, o prvenství v New Yorku. Brzy z New York World přetáhl Richarda F. Outcaulta průkopníka barevného komiksu, a posléze i zaměstnance celé nedělní přílohy.

Jeho noviny se staly jedinými, které pod záštitou Williama Jenningse Bryana podléhaly Bimetalismu. Pro větší čtenost snížil cenu novin na pouhý cent a zavedl bulvární charakter, kterému se říká žlutá žurnalistika.

Jak rostly Hearstovy politické ambice, rostlo i jeho impérium. Založil redakce ve městech Chicago, Los Angeles a Boston. Do 20. let 20. století vlastnil 28 novin. Nakonec obrátil pozornost i k vydávání magazínů, kdy vlastnil Cosmopolitan, Good Housekeeping, Town & Country a Harper's Bazaar. Roku 1924 začal vydávat bulvární noviny New York Daily Mirror, které měly za úkol imitovat Daily News.

V dvacátých letech také založil newyorskou radiovou stanici WINS. To vše začlenil do své mateřské společnosti Hearst Corporation. Jeho dalšími podniky byly tiskařský syndikát King Features Syndicate, filmová produkční společnost Cosmopolitan Productions a další. Také nakoupil tisíce akrů půdy v Californii a Mexiku za účelem těžařství. Roku 1929 byl sponzorem prvního letu kolem světa, který podnikla vzducholoď LZ 127 Graf Zeppelin. Dva měsíce poté však přišel krach na newyorské burze a následná Velká hospodářská krize zasáhla všechny jeho podniky, nejvíce však média. Řada lokálních novin přestala být vydávána, filmová společnost také zkrachovala. Hearst Corporation si nebyla schopna zajistit důvěru investorů a soud nařídil reorganizaci, při které Hearst ztratil svou vedoucí pozici a stal se podřízeným externího manažera. Nová kladná čísla se objevila až po konci druhé světové války, ale to již byl Hearst příliš starý, zemřel na zástavu srdce roku 1951. Jeho společnost, kterou vybudoval, funguje dodnes jako vlivný soukromý mediální konglomerát. Byl dlouholetým členem Demokratické strany, za kterou byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů. Neúspěšná ucházení se o post starosty města New York a guvernéra státu New York, ho vedla k založení "třetích stran" Strana nezávislosti a Liga obecního vlastnictví, které však obě fungovaly jen po jedno volební období, a to bez politického vlivu.

Jakkoli ve 30. letech podporoval kandidáta na prezidenta a pozdějšího prezidenta F. D. Roosevelta, , jakkoli byl W. R. Hearst obdivovatel politiky Adolfa Hitlera Franklina D. Roosevelta, a především jeho program New Deal.

Roku 1934 W. R. Hearst odjel do Německa za účelem uskutečnit rozhovor s Adolfem Hitlerem, s nímž se skutečně setkal.

[2] Viz nekrolog bezpříkladného lháře a placeného agenta americké CIA i britské MI6 resp. SIS  nazvaný Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941&setver=touch resp.
Zemřel jedn arcilhář  http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99

[3] Solženicyn, Aleksandr Isajevič (1918-2008) – ruský spisovatel a disident, publicista a veřejný činitel, autor knih Jeden den Ivana Denisoviče a antikomunistického proti-stalinského románu Souostroví Gulag. Především za svou protisovětskou činnost obdržel v roce 1970 Nobelovu cenu, na níž byl navržen spolu s Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem.  a roku 1974 byl vyhoštěn ze Sovětského svazu.

Dílo: Autobiografie

         Autobiografie 2 - Zrno mezi žernovy

         Dvě stě let pospolu - Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916

         Dvě stě let pospolu - Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1917-1995

         Jeden den Ivana Děnisoviče

         Jeden den Ivana Denisoviče a jiné povídky

         Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy

         Lenin v Curychu

         Meruňková zavařenina

         Rakovina

         Rusko v troskách

         Souostroví Gulag - 1.díl

         Souostroví Gulag - 2.díl

         Souostroví Gulag - 3.díl

         V kruhu prvním

         Ve vyšším zájmu

[4]Pozadí této události literárně ztvárnila Marie Pujmanová v knize Hra s ohněm – druhé části své románové trilogie, která je dostupná na webu http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:409fc87c-f230-438e-ab91-3538405ffc64 (pozn. Lukáš Sluka)

[5] Sacharov, Andrej Dmitrijevič (1921–1989), byl přední sovětský fyzik, tzv. disident a obránce lidských práv, nositel Nobelovy ceny míru a manžel Jeleny Bonnerové. Narodil se v Moskvě v rodině ruské inteligence. Jeho otec, Dmitrij Sacharov, přednášel fyziku na vysoké škole a psal učebnice a populárně vědecké knihy. Do školy nastoupil až v sedmé třídě. Když mu bylo 14 let, rozhodl se, že bude stejně jako jeho otec ateistou. Svou nešikovnost a neústupnost, jak uvedl, zdědil po své matce a babičce. Byl to introvert soustředěný na své pocity a myšlenky. Mimo jiné se též zajímal o poezii a život Alexandra Sergejeviče Puškina. Měl zvláštní schopnost psát oběma rukama najednou.

V roce 1938, když začal studovat na Moskevské státní univerzitě na fakultě fyziky, probíhaly stalinské čistky, které postihly nejlepší učitele. Poté, co nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, lékaři zjistili, že Sacharov není schopen vojenské služby. Díky tomu byl s ostatními univerzitními studenty a učiteli evakuován do Ašchabadu v Turkmenistánu, kde v roce 1942 dokončil studium s vyznamenáním. Během války Sacharova zařadili k laboratorní práci v muničním skladě. Roku 1945 po skončení války na území Ruska se Sacharov vrátil ke studiu teoretické fyziky.

A. D. Sacharov  se zasloužil o sovětský vývoj vodíkové bomby. V roce 1946 byl Sacharov přizván k účasti na projektu sovětské atomové bomby, ale tuto nabídku odmítl. V témže roce obdržel doktorát za svou práci v oboru fyziky částic. V roce 1948 byl v pomocné skupině Jakova Zeldoviče, která se zabývala výzkumem termonukleární fúze, a spolupracoval na vývoji vodíkové bomby. Tento projekt vodíkové bomby byl označován jako „truba“. Sacharov odhalil závažné nedostatky projektu „truba“ a navrhl zcela odlišné schéma pod názvem „slojka“. Vývoj probíhal v utajeném městečku (dnes Sarov), kde se zabývali vývojem jaderných zbraní. „Slojka“ se stala první vodíkovou bombou, úspěšně otestována byla 12. 8. 1953. Téhož roku se stal členem Sovětské akademie věd a získal první ze tří medailí Hrdiny socialistické práce, dále získal Stalinovu cenu a chatu na moskevském předměstí. Při vývoji vodíkové bomby Sacharov a Igor Tamm navrhli reaktor s řízenou termonukleární fúzí označovaný jako Tokamak, což byl původně tajný projekt. Roku 1956 při návštěvě britského Harwellu Igor Kurčatov některé myšlenky týkající se projektu prozradil. Výzkum jaderné fúze byl poté odtajněn a stal se otevřenou oblastí pro mezinárodní soutěž.

Po testu vodíkové bomby se Igor Tamm vrátil do Moskvy ke své práci ve Fyzikálním ústavu sovětské akademie věd. Sacharov zůstal v Sarově, kde se s ostatními věnoval vývoji další vodíkové bomby testované roku 1955, a takzvané Car-bomby testované roku 1961. Tato bomba byla nejsilnější zbraní testovanou pokusným výbuchem. A. D. Sacharov se rovněž významně se zasadil o podepsání smlouvy k omezení jaderných testů a ve Washingtonu se zúčastnil podepsání protokolu o ratifikaci této smlouvy (10. října 1963). Smlouva o zastavení testování jaderných zbraní byla podepsána v Moskvě mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií a zakazovala testy pod vodou, v kosmickém prostoru a v atmosféře. Sacharov uvedl, že tato smlouva byla prvním krokem ke snížení nebezpečí nukleární a termonukleární války. Roku 1963 se rozhodl, že se bude opět zabývat čistou vědou. V té době stále pracoval na vývoji nových zbraní a pokoušel se ovlivňovat politická a strategická rozhodnutí.  Byl ochráncem lidských práv a odpůrcem závodů v atomovém zbrojení. V roce 1967 připravil tajné memorandum o strategické rovnováze a omezení závodech v jaderném zbrojení a doporučil realizaci moratoria na obranu proti balistickým střelám. Roku 1970 Sacharov spoluzaložil Moskevský výbor pro lidská práva. Roku 1973 byl na Solženicynův návrh nominován na Nobelovu cenu míru a v roce 1975 ji jako první Rus získal. V letech 1987 a 1988 pomáhal založit první legální organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice v Sovětském svazu. V dubnu roku 1989 byl zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu – Všesvazového sjezdu lidových poslanců a stal se jedním z vůdců demokratické opozice. Sacharov začal psát novou ústavu. Tvrdil, že pouze rychlá a radikální reforma může zaručit nenásilný vývoj v zemi. V prosinci 1988 byla Evropským parlamentem založena Sacharovova cena za svobodu myšlení, která oceňuje osoby a organizace zasazující se za lidská práva a svobody. Jejími nositeli jsou např. Nelson Mandela, Alexander Dubček, Kofi Annan, Ibrahim Rugova. V prosinci 1989 na zasedání demokratické opozice Sacharov zemřel na srdeční záchvat.

 [6] Medveděv, Roj  Aleksandrovič  (nar. 1925) - sovětský a ruský novinář, učitel, spisovatel-historik, autor mnoha politických biografií. Zástupce tzv. levého křídla disidentského hnutí v SSSR. Člen Ústředního výboru KSSS (1990-1991), poslanec Nejvyššího sovětu SSSR (1989-1991).

Kandidát na pedagogické vědy, dvojče bratra vědce gerontologa, také sovětského disidenta Žorese Medveděva.

Roj A. Medveděv byl pojmenován podle známého indického komunisty Manabendry Roje, člena Výkonného výboru Kominterny a jednoho ze zakladatelů Komunistické strany Indie, založené ve dvacátých letech minulého století. Jeho otec Alexandr Romanovič Medveděv (1899-1941), plukovník komisař Rudé armády, zástupce vedoucího oddělení dialektického a historického materialismu ve Vojensko-politické akademii, byl zatčen v srpnu 1938 a odsouzen na osm let s právem na korespondenci. Matka, Julia Isaakovna, byla violoncelistka. Otec zemřel v táboře v březnu 1941 ve věku 40 let. Absolvoval gymnázium v roce 1943. Ve stejném roce 1943 byl Roj Medveděv zařazen k nebojovým složkám Rudé armády. Sloužil v Zakavkazském vojenském okruhu (1943-1946), v pomocných částech logistické podpory, zabývajících se opravou vojenského vybavení, ochranou železniční a letecké komunikace.  Po válce absolvoval s vyznamenáním Filozofickou fakultu Leningradské státní univerzity (1946-1951), byl tajemníkem Komsomolského výboru Filozofické fakulty. V roce 1958 absolvoval na Leninově moskevském státním pedagogickém institutu (LGPI), obhajobou diplomové práce „Produktivní práce středoškolských studentů v průmyslu a problém průmyslové specializace“, kteroužto se stal kandidátem pedagogických věd. Pracoval jako učitel střední školy ve Sverdlovské oblasti (1951-1954), ředitel sedmileté školy v Leningradu (1954-1957), poté byl redaktorem a následně náměstkem šéfredaktora vydavatelství UčPedagIz (1958-1961). Byl jmenován vedoucím Vědeckého výzkumného ústavu Akademie pedagogických věd SSSR (1961-1970). Od roku 1970 pak R. A. Medveděv pracoval jako vědec na volné noze. Po XX. sjezdu KSSS a rehabilitaci otce vstoupil do KSSS. Od počátku 60. let 20. století se však R. A. Medveděv začal aktivně podílet na disidentském hnutí, vydával samizdatové publikace: časopis Politický deník či Almanach XX století. V roce 1969 byl z KSSS vyloučen za svou knihu „K soudu dějin“, věnovanou období tzv. Velkého teroru v SSSR. Dne 19. března 1970 Roj Alexandrovič společně s akademikem Sacharovem a Valentinem Turčinem zveřejnil otevřený dopis vedoucím SSSR o potřebě demokratizace sovětského systému. Jak sám Roj Medveděv připomněl, v roce 1971 musel svou práci opustit, byl vyslýchán a proběhla u něho domovní prohlídka, během níž byl konfiskován celý archiv, jehož agenda byla postoupena státnímu zastupitelství. K soudu se nedostavil, zato se rozhodl zmizet, jakkoli předtím stihl dopravit své knihy do USA. Pohyboval se v ilegalitě - po nějakou dobu v pobaltských republikách SSSR. R. A. Medveděv tvrdil, že dokonce „přestal být sledován“, že „na něho za Brežněva zapomněli a proto proti němu až do smrti Leonida Iljiče nezasáhli“. Knihy Roje Medveděva „K soudu dějin“ (К суду Истории) a „Obklopovali Stalina“ (Они окружали Сталина) byly vydávány na Západě. V roce 1989 byla R. A. Medveděvovi obnovena možnost aktivní účasti v rámci Ústředního výboru KSSS s nemalou pomocí a pod ochrannou rukou agenta CIA A. N. Jakovleva, jednoho z prolhaných ideologů gorbačovské katastrojky a hanebné likvidace prvního socialistického státu dějin lidstva. V letech kolapsu Sovětského svazu a přestavbovské zrady se stal poslancem SSSR – Ruské federace (1989-1992) a rovněž i členem Nejvyššího sovětu SSSR.Po zhroucení SSSR byl považován za jednoho z těch, kteří vedli hnutí za demokratický socialismus; od roku 1991 (společně s profesorem A. A. Denisovem a sovětským kosmonautem V. Sevastjanovem) byl místopředsedou Socialistické strany pracujících Ruské federace. Ostře a tvrdou kritikou častoval jak Pohotovostní výbor, tak Borise Jelcina. R. A. Medveděv rovněř nekompromisně vystupoval proti Státnímu výboru pro mimořádný stav (GKČP)

[7] Zemskov, Viktor Nikolajevič (1946-2015), ruský historik, doktor historických věd (2005). Vědecký pracovní Institutu ruských dějin (RAN). Badatel v oblasti politických represí v SSSR v letech 1917-1954. V roce 1981 obhájil disertační práci „Přínos dělnické třídy v posílení materiálně-technické základny v SSSR v roce 1960.“ Roku 1989 se stal členem Komise pro stanovení populačního úbytku v SSSR Oddělení dějin Akademie věd, které vedl člen korespondent Akademie věd SSSR Jurij Poljakov. Komise obdržela možnost přístupu ke statistickým zprávám OGPU-NKVD-MVD-MGB, jež byly uloženy ve Státní ústředním archivu Říjnové revoluce (TsGAOR). V roce 2005 obhájil doktorskou disertační práci na téma Zvláštní vyhnanci v SSSR 1930-1960.

[8] Dolgin, Aleksandr Borisovič se narodil dne 17. ledna 1961 v Kyjevě je podnikatel, profesor, vedoucí katedry pragmatiky kultury při Národní výzkumné univerzitě (2009-2015), je tvůrcem a ředitelem služby Imhonet (uzavřené v roce 2017) a vedoucím Nadace pragmatiky kultury pro vědecký výzkum. V roce 2012 založil společnost Digital Society Laboratory, která se specializuje na provádění sociologického a marketingového výzkumu v sociálních sítích a na internetu.

Oblastmi vědeckého zájmu A. B. Dolgina mj. jsou: Institucionální ekonomika kultury, Zvýšená selekce kultury, Spotřebitelská navigace v kultuře, Ekonomika tvůrčí pověsti, Problematika cen v kulturním průmyslu, Teorie kulturního blahobytu, Ekonomika autorských práv atd.

 [9] Chlevnjuk, Oleg Vitaljevič  (nar. 1959) je sovětský a ruský historik, který se specializuje na studium stalinistického období v dějinách SSSR. Doktor historických věd, profesor na Moskevské státní univerzitě a Vysoké škole ekonomické. Roku 1980 absolvoval fakultu historie na Vinnické škole Ostrovského při Státní pedagogické univerzitě.  V roce 1985 zakončil postgraduální studium při Ústavu historie SSSR. Kandidát historických věd (1987, disertační práce „Změna vnímání kultury u městských dělníků SSSR 1926-1939“), doktor historických věd (1997, disertační práce „Politbyra Ústředního výboru VKS (b) ve 30. letech: mechanismy politické moci v SSSR).

Hlavní specialista oddělení studia a publikování dokumentů Státního archivu Ruské federace. Připravil a sestavil řadu sborníků o dějinách SSSR v letech 1920-60. Od roku 2011 působí O. V. Chlevnuk jako profesor katedry národních dějin XX-XXI století při fakultě historie Moskevské státní univerzity.

Od roku 2014 je vedoucím výzkumným pracovníkem Mezinárodního střediska pro dějiny a sociologii druhé světové války a jejích následků, profesorem na Fakultě historických a humanitních studií při Národní výzkumné univerzitě (NIU). Člen korespondent Královské historické společnosti (Velká Británie), člen redakční rady časopisu Slavonica, spoluautor série sovětských dějin, je členem redakčních rad vědeckých časopisů Ruské dějiny, Nové historické dědictví, Sešity rusko-francouzského světa, Zkoumání ruské a euroasijské historie. Připravil organizační výbor ke konferenci Dějiny stalinismu. Novinář a publicista G. O. Pavlovskij charakterizoval O. V. Chlevnjuka jako jednoho z nejvýznamnějších historiků doby tzv. stalinismu.

 

Dílo O. V. Chlevnjuka v ruštině:

@ Začíná to člověkem: lidský faktor v socialistické výstavbě. Výsledky a lekce z 30. let,  Politizdat, 1988.

@ Úderníci první pětiletky, Znanie, 1989

@ Rok 1937: konfrontace, Znanie, 1991

@ 1937: Stalin, NKVD a sovětská společnost, Respublika, 1992

@ Stalin a Ordžonikidze: konflikty v politbyru ve 30. letech, Rossija molodaja, 1993

@ Mechanismy politické moci ve 30. letech, Rosspen, 1996

@ Vězni na stavbách komunismu. Gulag a energetická zařízení v SSSR v dokumentech a fotografiích, Rosspen, 2008

@ Hospodář: Stalin a upevňování stalinské diktatury, Rosspen, 2010

@ Stalin. Život jednoho vůdce, Corpus, 2015

 

 [10] Getty, John Archibald (nar. 30. listopadu 1950) je americký historik a profesor University of California (Los Angeles) specializující se na ruskou historii obecně a dějiny Sovětského svazu zvláště. V roce 1972 získal J. A. Getty titul bakaláře umění na Pennsylvánké univerzitě a roku 1979 obdržel doktorát Ph.D. od Boston College. Před tím, než se přestěhoval do Los Angeles, kde jako profesor přednášel na kalifornské University of California (UCLA), vyučoval rovněž na univerzitě v Riverside. J. A. Getty je vědeckým pracovníkem ruské Státní univerzity pro humanitní vědy (Moskva), je vedoucím pracoviště Harrimanova institutu při Columbijské universitě a rovněž přednášel při Davis Center na Harvardské univerzita). Jako hostující profesor přednášel také na Ruské akademii věd v Moskvě. Pokud jde o myšlenky, knihy a práce prof. J. A. Gettyho, v roce 1985 publikoval svou knihu Origin of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938 (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938). Kniha je fundovanou kritikou díla dobře placeného šmoka a šiřitele pustých lží Roberta Conquesta ztělesněných brakem  Harvest of Sorrow (Sklizeň smutku). Právě za tuto vylhanou „vědeckou“ práci byl roku 2005 Robert Conquest vyznamenán masovým vrahem Georgem Bushem ml. V příloze Původu velkých čistek J. A. Getty fundovaně a zcela zpochybnil údajnou Stalinovu roli při vraždě předsedy leningradského sovětu Sergeje M. Kirova, zkritizoval a definitivně odmítl Conquestovo spoléhání se na emigrantské zdroje pocházející z pramenů, tiskovin, materiálů i knih banderovských potomků.

Dílo:   • John Arch Getty a Robert Thompson Manning. Stalinist Terror: New Perspectives (Stalinistický teror: Nové pohledy)(ed., with Roberta T. Manning), New York, Cambridge University Press, 1993

         • J. Arch Getty, Oleg V. Naumov. The Central Party Archive: A Research Guide (Ústřední stranický archiv: Průvodce výzkumem), Pittsburské univerzitní centrum pro ruštinu. 1993

         •John Archibald Getty Origins of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938, (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938), New York, Cambridge University Press, 1985. Devátý tisk, 1996 New York, Cambridge University Press, 1985., 1996

         • J. Arch Getty, Oleg V. Naumov, The Road to Terror: Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks (Cesta k teroru: Stalin a sebevražda bolševiků, 1932-1939, Yale University Press, 1999

         • J. Arch Getty, Stalin's „Iron Fist“, The Times and Life of N. I. Yezhov (Stalinova „Železná pěst“, Doba a život N I. Ježova), Yale University Press, 2008.
[11] Šatunovská, Olga Grigorjevna (1901—1990), sovětská politička, členka kontrolní komise strany v Ústředním výboru KSSS, aktivní účastnice rehabilitace persekvovaných, členka tzv. Švernikovy komise, což byl neformální název Komise předsednictva ÚV KSSS pro zkoumání politických represí v Sovětském svazu v období Stalinovy vlády, kterou vedl Nikolaj Švernik. O. G. Šatunovská se narodila v ázerbajdžánském Baku v židovské rodině. Její otec, Grigorij Naumovič Šatunovskij (1871-1922), byl právníkem, absolventem univerzity v St. Peterburgu. Členka Ruské sociálnědemokratické dělnické strany (bolševiků) od roku 1916. Po únorové revoluci roku 1917 pracovala v redakci novin Bakinský dělník. V době v Bakinské komuny vedla tiskovou kancelář Rady lidových komisařů Baku. V letech 1918-1920 pokračovala v ilegální práci na Kavkaze. Od roku 1920 byla O. G. Šatunovská tajemnicí Ústředního výboru Komsomolu, tajemnicí Komunistické strany Ázerbájdžánu, pak stranicky působila v provincii Bryjansk. Od roku 1925 působila opět v Ázerbájdžánu jako tajemnice okresního výboru a členka výboru strany Baku. V roce 1929 absolvovala kurzy marxismu a leninismu, byla na straně práce v Moskvě: náměstkyně vedoucího a poté vedoucí organizačního oddělení Moskevského městského výboru VKS (b), tajemnice stranického výboru aparátu VKS (b), organizátorka stranické propagandy stachanovského údernického hnutí v Moskvě, členka Ústřední kontrolní komise VKS (b). V listopadu 1937 byla zatčena za základě lživé výpovědi M. D. Bagirova, organizátora represí v Ázerbajdžánské SSR. V květnu 1938 byla na zvláštním zasedání komise ministerstva vnitra SSSR obviněna z „kontrarevoluční činnosti v trockistické organizaci“ a verdikt zvláštního soudu zněl: 8 let Nuceného pracovního tábora. Trest si odpykala v Kolymě. Dne 24. května 1954 byla rehabilitována Komisí pro revizi případů odsouzených a deportovaných vězňů, která O. G. Šatunovské opětně umožnila práci v KSSS. V letech 1956-1962 byla Šatunovská členem Ústřední kontrolní komise Ústředního výboru KSSS a zabývala se otázkami souvisejícími s rehabilitací postižených represemi. V roce 1960 aktivně pracovala jako členka Švernikovy komise, kterou zřídilo prezidium Ústředního výboru KSSS, aby prozkoumala procesy třicátých let.

[12] Volkogonov, Dmitruij Antonovič (1928-1995) byl sovětský / ruský historik a plukovník generál, který byl vedoucím odboru psychologického boje sovětské armády. V počátku kariéry stalinista a marxista-leninista, v praxi a zejména po kolapsu sovětského systému však pomlouvač, tendenční autor v češtině vydaných a režimem protežovaných knih:  Lenin: Počátek teroru (1996);   Triumf a tragédie. Politický portrét J. V. Stalina 1 (1990);  Triumf a tragédie. Politický portrét J. V. Stalina 2 (1990);Psychologická válka (1985)

 

 

 

 

 

 

 

Lukas Sluka
Vietnamista, politolog (FFUK-1998-2003), člen KSČM, SMKČ a Společnosti Česko-vietnamského přátelství, po úrazu invalidní důchodce na vozíku.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Pavel Franta

Kde se vzali v 30. letech v Sovětském svazu bezzemci? Měl jsem vždy zato, že Dekret o půdě z roku 1917 vyřešil otazku distribuce statkářské půdy jednou pro vždy.

 

Kde se vzali v 30. letech v Sovětském svazu statkáři? Kulaci přeci nebyli statkáři, pouze jen o trošku bohatší sedláci, kteří za feudalismu vlastnili svobodnou půdu, či mlýny a podobné zemědělské podniky. Popřípadě to byli ti, kteří těžili ze Stolypinovy zemědělské reformy (koupili si statkářskou půdu).