Lži týkající se dějin Sovětského svazu, Mario Sousa (pokračování)

sssr plakát
26.11.2018 23:29
O lžích Anlexandra Solženicyna, jeho podpoře Francovu fašismu, nacistech, policii a fašistech, archivech prokazujících propagandistické lži, podvodných metodách vedoucích k milionům mrtvých, likvidátorem Gorbačovem otevřených archivech, výsledcích ruských výzkumů, pracovnních táborech v sovětském systému trestního soudnictví.

Aleksandr Solženicyn

Další osobou, která je navždy spojena s knihami a články o údajných milionech lidí, kteří přišli o život nebo svobodu v Sovětském svazu, je ruský autor Aleksandr Solženicyn. Solženicynse ke konci roku 1960 stal známým po celém kapitalistickém světě díky své knize Souostroví Gulag. On sám byl v roce 1946 odsouzen k 8 letům do pracovního tábora za svou kontrarevoluční činnost – distribuci protisovětské propagandy. Podle Solženicyna se boji proti nacistickému Německu ve druhé světové válce dalo předejít, kdyby sovětská vláda dosáhla s Hitlerem kompromisu. Solženicyn také obvinil sovětskou vládu a Stalina, že jsou daleko horší než Hitler kvůli strašlivé válce proti lidu Sovětského svazu. Byl odsouzenjako zrádce.

Solženicyn začal v roce 1962 vydávat knihy v Sovětském svazu se souhlasem a za pomoci Nikity Chruščova. První knihou, která mu vyšla, byl Jeden den v životě Ivana Děnisoviče, popisující život vězně. Chruščov použil Solženicynovy texty k boji proti Stalinovu ​​socialistickému dědictví. V roce 1970 získal Solženicin Nobelovu cenu za literaturu díky své knize Souostroví Gulag. Jeho knihy pak začaly být vydávány ve velkých nákladech v kapitalistických zemích a jejich autor se stal jedním z nejcennějších nástrojů v boji imperialismu proti socialismu v Sovětském svazuSolženicynovy texty o pracovních táborech přímo souvisely s jeho propagandou o milionech lidí, které měly údajně v Sovětském svazu zemřít a byly v kapitalistických hromadných sdělovacích prostředcích prezentovány tak, jako by se jednalo o pravdu. V roce 1974 se Solženicyn vzdal sovětského občanství a emigroval do Švýcarska a USA. V té době byl v kapitalistickém tisku oslavován jako největší bojovník za svobodu a demokracii. Jeho sympatie k nacizmu byly pohřbeny tak důkladně, aby nepřekážely propagandistické válce proti socialismu.

Do USA byl Solženicyn často zván, aby promluvil na důležitých setkáních. Byl například hlavním řečníkem na kongresu odborů AFL-CIO v roce 1975 a 15. července 1975 byl zase pozván do Senátu USA přednášet o situaci ve světě! Ve svých přednáškách vyzýval k násilné a provokativní agitaci, vyjadřoval a hájil nejreakčnější stanoviska. Mimo jiné aktivně vyzýval k opětovnému napadení Vietnamu po jeho vítězství nad USA. A navíc, po 40 letech fašismu v Portugalsku, kdy se roku 1974 chopili levicoví armádní důstojníci v lidové revoluci moci, spustil Solženicin propagandu ve prospěch americké vojenské intervence v Portugalsku, které se podle něj, pokud by USA nezasáhly, mohlo připojit k Varšavské smlouvě! Ve svých přednáškách Solženicyn vždy truchlil nad osvobozením portugalských kolonií v Africe.    

Je ale zřejmé, že hlavní náplní Solženicynových projevů byla vždy špinavá válka proti socialismu - z údajných poprav několika milionů lidí v Sovětském svazu k desítkám tisíc domněle uvězněných a zotročených Američanů v Severním Vietnamu! Tato Solženicynova smyšlenka o vyžívání Američanů k otrocké práci v Severním Vietnamu dala vzniknout filmům s Rambem o válce ve Vietnamu. Američtí novináři, kteří se odvážili psát ve prospěch míru mezi USA a Sovětským svazem byli v zápětí  v projevech Solženicyna obviněni z potenciálního zrádcovství. Solženicyn také šířil propagandu ve prospěch zvýšení americké vojenské akceschopnosti v boji proti Sovětskému svazu a prohlašoval, že sovětská síla je „u tanků a letadel 5 – 7 krát větší než americká“ a stejně tomu bylo u atomových zbraní, o nichž zase tvrdil, že jsou „dvakrát, třikrát nebo dokonce pětkrát silnější v Sovětském svazu, než ty ve Spojených státech“Solženicynovy přednášky o Sovětském svazu představovaly hlas krajní pravice, ale on sám směřoval ještě více doprava – k veřejné podpoře fašismu.

 

Podpora Francovu fašismu 

Po Francově smrti v roce 1975 začal španělský fašistický režim ztrácet kontrolu nad politickou situací v zemi a na začátku roku 1976 upoutaly události ve Španělsku světové veřejné mínění. Došlo ke stávkám a demonstracím požadujícím demokracii a svobodu, a Francův dědic, král Juan Carlos, byl nucen velmi opatrně představit některé liberalizační reformy, aby tím uklidnil sociální neklid.

V tomto jednom z nejdůležitějších okamžiků španělských politických dějin se Alexandr Solženicyn objevuje v Madridu a v sobotní večer 20. března poskytuje v hlavním vysílacím čase rozhovor v programu Directisimo (viz španělské noviny ABC a Ya ze dne 21. března 1976). Solženicyn, který se mohl s otázkami seznámit předem, využil této příležitosti k propagandistickému výlevu všech svých reakčníchprohlášení. Jeho záměrem však nebyla podpora králových tzv. liberalizačních opatření. Solženicyn zkrátka varoval před demokratickými reformami. Ve svém televizním rozhovoru prohlásil, že 110 milionů Rusů zemřelo jako oběti socialismu. Otroctví, kterému byl sovětský lid podle něho vystaven, postavil proti svobodě, kterou zažívá ve Španělsku. Solženicyn také obvinil progresivní kruhya „Utopisty“, že považují Španělsko za diktaturu. Těmi „progresivními“ mínil kohokoli z demokratické opozice – ať už jimi byli liberálové, sociální demokraté nebo komunisté. Loni na podzim,“ řekl Solženicyn, „se světové veřejné mínění obávalo o osud španělských teroristů (tj. španělských antifašistů odsouzených k smrti frankistickým režimem). Po celou dobu progresivní veřejné mínění požadovalo demokratické politické reformy a zároveň podporovalo teroristické činy. „ Uvědomují si doopravdy ti, kteří hledají rychlé demokratické reformy, co se stane zítra nebo pozítří? Ve Španělsku může být demokracie zítra, bude však schopna se pozítří vyhnout pádu z demokracie do totality?“ Na opatrné dotazy ze strany novinářů, zda by toto tvrzení nemohlo být považováno za podporu režimů v zemích, kde není svoboda, Solženicyn odpověděl: Já znám pouze jedno místo, kde není svoboda, a tím je Rusko.Solženicynovy výroky ve španělské televizi byly přímou podporou španělského fašismu, ideologie, jíž podporuje dodnes.Jedním z důvodů, proč Solženicyn začal mizet z veřejného prostoru, byl jeho18 let trvající exil v USA a z téhož důvodu se mu také počalo dostávat méně celkové podpory od kapitalistických vlád. Pro kapitalisty to byl dar z nebes, že mohli Solženicyna používat pro svou špinavou válku proti socialismu, ale všechno má své meze. V novém kapitalistickém Rusku je tím, co určuje podporu západu pro politické skupiny jednoduše schopnost dobrého podnikání s vysokými zisky pod křídly takových skupin. Fašismus jako alternativní politický režim není pro Rusko považován za dobrý pro obchod. Z tohoto důvodu byly, pokud šlo o západní podporu, Solženicynovy politické plány pro Rusko mrtvou literou. Tím, co ve skutečnosti chtěl Solženicyn pro politickou budoucnost Ruska, byl návrat k autoritativnímu režimu carů jdoucí ruku v ruce s tmářstvím ruské pravoslavné církve!Abyste našli někoho, kdo podporuje Solženicyna na Západě, musíte hledat výhradně mezi individuy krajní pravice.   

 

Nacisté, policie a fašisté

... jsou ti neúctyhodnější šiřitelé buržoazních mýtů týkajících se milionů lidí, kteří údajně zemřely a byly uvězněny v Sovětském svazu:nacista William Hearst, tajný agent Robert Conquest a fašista Alexandr Solženicyn. Conquest hrál hlavní roli, protože to byly jeho informace, které byly použity v kapitalistických médiích po celém světě, přičemž byl dokonce základem pro vytvoření celých škol na některých univerzitách. Conquestova práce je bezpochyby prvotřídním kusem dezinformací policie. V roce 1970 získal Conquest velkou podporu od Solženicyna a řady dalších osob jako Andrej Sacharov[1] a Roj Medveděv[2].Kromě toho se sem tam někdo objevil z lidí, kteří se sami rozhodli podpořit spekulace o počtu mrtvých a uvězněných, přičemž byli vždy dobře zaplaceni majiteli buržoazního tisku. Pravda těchto událostí byla však nakonec odhalena, přičemž odkryla pravou tvář těchto falšovatelů dějin. Ale důsledky příkazů Gorbačova, nařizující otevření tajných stranických archivů k historickému zkoumání, nemohl nikdo předvídat.  

 

Archivy prokazují propagandistické lži

Spekulace o milionech, které zemřely v Sovětském svazu, jsou součástí špinavé propagandistické války proti Sovětskému svazu, a především z tohoto důvodu nebyla všechna popření a vysvětlování, poskytnutá Sovětským svazem nikdy brána vážně a nikdy také tato sovětská dementi nedostala žádný prostor v kapitalistickém tisku. Byla naopak ignorována, zatímco odborníci“ nakoupení kapitálem dostali tolik prostoru, kolik jen chtěli, aby mohly své výmysly šířit. A panečku, jaké lži to byly! Co miliony mrtvých a vězněných, o nichž psal Conquest a další „kritici“? Ty měly všechny společné jen to, že jejich „bádání“ byla výsledkem falešných statistických přibližných odhadů a hodnotících metod postrádajících jakýkoli vědecký základ.

 

Podvodné metody vedou k milionů mrtvých

 

Conquest, Solženicyn, Medveděv a ostatní použili statistik zveřejněných Sovětským svazem, například národních sčítání obyvatel. K nim přidali předpokládaný populační růst bez přihlédnutí k situaci v zemi. Ve svých závěrech dospěli tímto způsobem k počtu obyvatel na konci uvedených let. O chybějících lidech tvrdili, že zemřeli nebo byli uvězněni kvůli socialismu. Tato metodajejednoduchá, ale zároveň také zcelafalešná. Takováto odhalení natolik důležitých politických událostí by nebyla nikdy akceptována, pokud by se jednalo o „odhalení“ stejně důležitých politických událostí v západním světě. V takovém případě je jisté, že profesoři a historici by protestovali proti takovým výmyslům. Jedním z důvodů jistě je, že profesoři a historici dali přednost svému kariérnímu růstu před svými morálními zásadami.

Jaké byly konečné závěry těchto kritik“ v číslech? Podle odhadu Roberta Conquesta z roku 1961 zemřelo na počátku 30. let v Sovětském svazu hlady 6 milionů lidí. Toto číslo navýšil v roce 1986 na milionů 14.Pokud jde o to, co říká o táborech gulagu, bylo v roce 1937 podle Conquesta uvězněno 5 milionů lidí před započetím čistek strany, armády a státního aparátu. Po pozdějším zahájení čistek mohlo být podle Conquesta v průběhu 1937 - 1938 dodatečně odsouzeno dalších 7 milionů vězňů, takže celkově vytvořili 12 milionů vězňů v pracovních táborech v 1939!V pracovních táborech byli i obyčejní zločinci, kteří i podle Conquesta mohli početně převyšovat politické vězně. To znamená, že dle Conquesta by se jednalo o 25-30 milionů vězňů v pracovních táborech v Sovětském svazu.

Opět podle Conquesta byl mezi roky 1937 a 1939 popraven milion politických vězňů a další 2 miliony zemřely hlady. Konečný seznam vyplývající z čistek 1937-1939 činil pak podle Conquesta 9 milionů, z nichž 3 miliony zemřely ve vězení. Tyto údaje byly okamžitě Conquestem podrobeny „statistickému nastavení“, aby tak mohl dospět k závěru, že bolševici zabili ne méně než 12 milionů politických vězňů v letech 1930 a 1953. Přidáním tohoto údaje k uvedenému počtu zemřelých při hladomoru v letech 1930 dospěl Conquest k závěru, že bolševici zabili 26 milionů lidí. V jedné ze svých posledních statistických manipulací Conquest tvrdí, že v roce 1950 bylo v Sovětském svazu 12 milionů politických vězňů.  

Alexandr Solženicyn používá víceméně stejné statistické metody jako Conquest. Ale pomocí těchto pseudovědeckých metod na základě rozdílných předpokladů dospěl k ještě extrémnějším závěrům. Solženicyn převzal Conquestův odhad 6 milionů úmrtí zapříčiněných hladomorem 1932-1933. Nicméně pokud se týkalo čistek v letech 1936-1939, měli oba za to, že byl usmrcen nejméně 1 milion lidí každý rok. Solženicyn vše shrnuje a uzavírá tvrzením, že od kolektivizace zemědělství do Stalinovy smrti v roce 1953 zabili komunisté 66 milionů obyvatel Sovětského svazu. Solženicynův závěr:  110 milionů Rusů padlo jako oběti socialismu“. Pokud jde o vězněné, Solženicin tvrdí, že počet lidí v pracovních táborech v roce 1953 byl 25 milionů. 

 

Gorbačov otevírá archivy

Výše uvedená sbírka fantastických příběhů spolu s produkty skvěle placené fabulace se objevily v buržoazním tisku v roce 1960 - vždy prezentované jako pravdivé skutečnosti zjištěné při uplatňování vědeckých metod.

V pozadí těchto výmyslů číhají západní tajné služby, především CIA a MI5. Vliv masmédií na veřejné mínění je tak velký, že těmto číslům jako pravdivým dodnes věří velká část populace západních zemí.

Tatoostudnásituace se ještě zhoršila. V samotném Sovětském svazu se dospělo k situaci, kdy ani Solženicyn ani jiní proslavení „kritici“ jako Andrej Sacharov nebo Roj Medveděv nemohli najít nikoho, kdo by jejich divoké fantazie podporoval. Tehdy došlo k významné změně v roce 1990. V novém svobodném tisku“, v nové Gorbačovově éře „otevřenosti a demokratizace“ bylo vše směřující proti socialismu velebeno a oceňováno jako pozitivní, což mělo pochopitelně katastrofálními důsledky. Zavládlo naprosté znehodnocení čísel, týkajících se počtu těch, kteří údajně zemřeli nebo byli za socialismu uvězněni a nyní bylo vše smícháno do jedné skupiny desítek milionů obětí“ komunistů.

Hysterie okolo Gorbačovova nového svobodného tisku vnesla do popředí zájmu Conquestovy a Solženicynovy lži. Současně Gorbačov otevřel archivy ústředního výboru k historickému výzkumu a požadoval svobodný tisk. Otevření archivů Ústředního výboru komunistické strany je skutečně ústředním tématem tohoto spletitého příběhu a to ze dvou důvodů: jednak proto, že v archivech lze nalézt skutečnosti, které mohou osvětlit pravdu. Ale daleko důležitější je fakt, že ti široce a divoce spekulující o počtu lidí usmrcených a uvězněných v Sovětském svazu svorně tvrdili, že v den otevření archivů budou jimi protežovaná čísla potvrzena.  Ale když byly archivy otevřeny a výzkumné zprávy založené na pravých dokumentech začaly být zveřejňovány, stala se velmi zvláštní věc. Náhle obě stranyGorbačovův svobodný tisk a spekulanti se smrtí i kdysi věznění zcela ztratili o svědectví archivů zájem.

Výsledky výzkumu provedeného na základě archivu Ústředního výboru ruskými historiky V. N. Zemskovem, A. B. Dolginem a O. V. Chlevnjukem se začaly objevovat ve vědeckých časopisech od roku 1990. Zůstaly však bez povšimnutí, zcela opominuty. Zprávy obsahující výsledky tohoto historického výzkumu šly zcela proti inflačnímu proudu, a pokud jde o počty zabitých nebo uvězněných, hovořily zcela odlišně, než svobodný tisk“. Proto jejich obsah zůstal nepublikován. Zprávy byly publikovány v malonákladových vědeckých časopisech a pro širokou veřejnost tak zůstaly prakticky neznámé. Zprávy o výsledcích vědeckého výzkumu mohly stěží konkurovat tak velké mediální a tiskové hysterii, pročež lži Conquesta a Solženicyna mohly pokračovat v získávání podpory u velké části obyvatel bývalého Sovětského svazu. A na Západě rovněž tak. Zprávy o nálezech ruských odborníků na vězeňství i trestní právo za Stalina byly na titulních stránkách novin i v televizním zpravodajství naprosto ignorovány. Proč?

 

Co ukazují ruské výzkumy?

 Zpráva o výzkumu sovětského trestněprávního systému čítá téměř 9.000 stran. Autorů této zprávy je mnoho, ale nejznámější z nich jsou ruští historiciV. N. Zemskov, A. N. Dolgin a O. V. Chlevnjuk. Jejich práce začala být publikována v roce 1990 a do roku 1993 ji téměř dokončili a vydali skoro v plném rozsahu. Zprávy vešly na Západě ve známost jako výsledek spolupráce mezi výzkumnými centry z různých západních zemí.  Dvěma pracemi, s nimiž se autor této stati seznámil, byly: jedna, která se objevila ve francouzském časopise l'Histoire v září 1993 a napsal ji Nicholas Werth, hlavní badatel z francouzského vědeckého výzkumného centra CNRS (Centre, National de Recherche Scientifique), a druhá práce byla publikována v americkém časopise American Historical review a jejím autorem byl J. Arch Getty, profesor historie na Kalifornské univerzitě, bádající ve spolupráci s G. T. Retterspornem, výzkumníkem CNRS a jedním ruským vědcem. Historik V. N. Zemskov[3] pracuje v Ústavu dějin Ruska (části Ruské akademie věd). Dnes se objevily knihy na toto téma napsané výše uvedenými badateli nebo jinými vědci ze stejného výzkumného týmu. Než půjdu dál, chci, aby bylo jasno a tedy nemohl ani v budoucnu vzniknout žádný zmatek, pokud se týče faktu, že nějaký vědec zapojený do tohoto výzkumu socialistický světonázor. Naopak jejich životní postoje byly buržoazní, měšťácké a antisocialistické a ve skutečnosti velmi reakční. To je řečeno proto, aby se čtenář nedomníval, že jde o nějakékomunistické spiknutí“. Co se stalo, je pouze to, že výše jmenovaní vědci byli zcela vystaveni lžím Conquesta, Solženicyna, Medvěděva a dalších, kteří vyměnili svou profesní bezúhonnost za službu propagandistické lži.

Výsledky ruského výzkumu odpověděly na velké množství otázek týkajících se sovětskéhotrestního systému. Pro nás je to především stalinská éra, která je hlavním důvodem k diskusi. Budeme vznášet řadu velmi specifických otázek a budeme hledat odpovědi v našich časopisech l'Histoire a American Historical Review. To bude nejlepší způsob, jak do debaty vnést některé z nejdůležitějších aspektů sovětského vězeňství. Otázky jsou následující:  

1.Z čeho sesovětskýtrestní systémskládá?

2.Kolik bylovězňů-politických inepolitických?  

3.Kolik lidízemřelo vpracovních táborech?

4. Kolik lidí bylo odsouzeno k smrti v letech před rokem 1953, a to zejména v době čistek 1937-1938?

 5. Na jak dlouhou dobu byly v průměru tresty odnětí svobody?

Po zodpovězení těchto pěti otázek povedeme diskusi o trestech uvalených na dvě skupiny, které jsou nejčastěji zmiňovány v souvislosti s vězni a úmrtími v Sovětském svazukulaky odsouzenými v roce 1930 a kontrarevolucionáři odsouzenými v letech 1936 – 1938.

 

Pracovní tábory v systému trestního soudnictví

Začněme s otázkou povahy sovětského trestního systému. Po roce 1930 sovětský trestní systém zahrnoval věznice, pracovní tábory, pracovní kolonie gulagu, speciální otevřené zóny a povinnost platit pokuty. Ten, kdo byl vzat do vazby, byl běžně poslán do normálního vězení, zatímco vyšetřování se konalo v zájmu zjištění toho, zda by mohl být dotyčný nevinný a tudíž osvobozen, nebo zda by měl jít k soudu. Obviněný mohl být u soudu buď shledán nevinným (a propuštěn) nebo vinným. Pokud byl shledán vinným, mohl být odsouzen k zaplacení pokuty, k trestu odnětí svobody, nebo, což bylo spíše neobvyklé, k popravě. Pokutou byla většinou srážka určitého procenta ze mzdy po danou dobu. Ti, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, mohli být umístěni v různých typech věznice v závislosti na druhu trestného činu, který spáchali. Do gulagu pracovních táborů byli posláni ti, kteří se dopustili závažných trestných činů (vražda, loupež, znásilnění, hospodářské trestné činy, atd.) stejně jako velká část odsouzených za kontrarevoluční aktivity. Ostatní zločinci odsouzení k trestům delším než 3 roky mohli být také posláni do pracovních táborů. Poté, co v nich vězeň strávil nějaký čas, mohl být přesunut do pracovní kolonie nebo do zvláštní otevřené zóny.

Tyto pracovní tábory byly velmi rozlehlé oblasti, kde vězni žili a pracovali pod bedlivým dohledem. Zcela zjevně bylo nezbytné, aby vězni pracovali a nebyli přítěží společnosti. Žádnýzdravý člověk nedostal bez práce nic. Je možné, že lidé dnešní doby si pomyslí – hrozná věc, ale tak tomu bylo. Počet pracovních táborů v roce 1940 činil 53 a pracovních kolonií Gulagu 425. Jednalo se o mnohem menší jednotky než pracovní tábory, s volnějším režimem a menším dohledem. Do nich byli posíláni vězni s kratší dobou trestu, lidé, kteří spáchali méně závažné trestné činy nebo trestné činy politické. Tito trestanci pracovali na svobodě, v továrnách nebo na souši a tvořili součást občanské společnosti. Ve většině případů patřila celá mzda za vykonanou práci vězňům, se kterými bylo v tomto ohledu zacházeno stejně jako s kterýmikoli jinými pracovníky.

Zvláštní otevřené zóny byly obvykle zemědělskými oblastmi pro vězně, kteří byli ve vyhnanství pro – v průběhu kolektivizace vyvlastněné – kulaky. Ostatní lidé, kteří byli shledáni vinnými z drobných trestných činů či politických deliktů, jim tak mohli pomoci se vyrovnat s výkonem trestu.

454.000 není 9 milionů

Druhá otázka se týká počtů politických vězňů a obyčejných zločinců. Tato otázka zahrnuje ty osoby, které byly vězněny v pracovních táborech, koloniích gulagu a věznicích (byť je třeba mít na paměti, že v pracovních koloniích se ve většině případů jednalo pouze o částečnou ztrátu svobody). Níže uvedená tabulka ukazuje data, která se objevila v americkém časopise Historical Review. Jsou v ní údaje, které zahrnují dobu 20 let počínaje rokem 1934, kdy byl trestní systém sjednocen pod ústřední správou, až do roku 1953, kdy Stalin zemřel.

 



[1]  Andrej Sacharov – Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921– 1989) byl sovětský jaderný fyzik, antikomunista a tzv. lidskoprávní aktivista.                                                                                                                       

[2] Roj Medveděv - Roj Aleksandrovič Medvděv (nar. 1925), Tbilisi, Gruzie, je ruský publicista známý jako autor "disidentských dějin stalinismu" knihou Let History Judge, (К суду истории, Ať dějiny rozhodnou), zprvu pulikoval v angličtině (roku 1972).  Medvděv se stal prominentním ruským veřejným činitelem a byl poradcem likvidátora socialismu v SSSR a Východním bloku Michaila Gorbačova.

[3] Zemskov, Viktor Nikolajevič - ruský historik, doktor historických věd (2005). Vědecký pracovní Institutu ruských dějijn (RAN). Badatel v oblasti politických represí v SSSR v letech 1917-1954. V roce 1981 obhájil disertační práci Přínos dělnické třídy v posílení materiálně-technické základny v SSSR v roce 1960." Roku 1989 se stal členem Komise pro stanovení populačního úbytku v SSSR Oddělení dějin Akademie věd, které vešdl člen korespondent Akademie věd SSSR Jurij Poljakov. Komise obdrela možnost přístupu ke statistickým zprávám OGPU-NKVD-MVD-MGB, jež byly uloženy ve Státní ústředním archivu Říjnové revoluce (TsGAOR). V roce 2005 obhájil doktorskou disertační práci na téma "Zvláštní vyhnanci v SSSR 1930-1960.

Lukas Sluka
Vietnamista, politolog (FFUK-1998-2003), člen KSČM, SMKČ a Společnosti Česko-vietnamského přátelství, po úrazu invalidní důchodce na vozíku.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

Kde máte tu tabulku?

"Níže uvedená tabulka ukazuje data, která se objevila v americkém časopise Historical Review."