Máme další politické vězně - abolice amnestií je špatným vtipem

obrazek
30.1.2014 10:28
Tuto sezonu evidentně míří za mříže spisovatelka Alena Ženíšková, aktivista Slávek Popelka z Holešovské výzvy a opět a již opakovaně Jiří Fiala, předseda sdružení K 213, a protiprávně je trestáno i neskutečné množství obětí exekucí. Pan prezident, když se nechal zotročit peskujícím vytím mediálních hyen a zapomněl a úplně popřel prospěšnou funkci amnestií jejich odmítnutím (resp. omezením na případy vysloveně špatného zdravotního stavu odsouzených - kteréžto pravido už ovšem také mezitím v prvním případě podupal, podupal principy veškeré humánnosti a pravidlo zúžil zjevně jen na případy již umírajících), zapomněl také, že my nemáme právní stát, nemáme funkční policii a nemáme funkční spravedlnost. O tom, jak výše zmínění političtí vězni ke svému údělu přišli, vyprávní jednak sami, jednak jejich přátelé. Amnestie je vždy mimořádný prostředek, kterého vždy bude v příliš nedokonalém systému třeba. Prezident zapomíná, kdo jej zvolil, protože přes barikádu clon není vidět národ, národ, jehož strasti do televize nepronikají - jak toto můžeme zkusit ovlivnit, o tom můj předchozí blog.

K té odepřené milosti - muž podle našich poznatků není fatálně nemocný, jen prostě je velmi vážně nemocný, psychiatricky i jinak, než aby mohl vylešpovat svůj status dlužníka, kvůli němuž se stal i trestancem. Konkrétně je ležící, zmatený  a nikoho nepoznává, není schopen pracovat a trest vězněním navíc zhoršuje jeho situaci dlužníka: http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/zeman-prvni-zadost-o-milost-jsem-odmitl-ten-muz-neni-nevylecitelne-nemocny.html Lze říci, že odsouzeného pan prezident podruhé odsoudil k ....umírání. 

Od Josefa Krále (via Ela Nakamura) :

"Dneska jsem se vrátil od soudu kde jsem byl opět odsouzen,že jsem se neoprávněně obohatil.A to tím,že jsem si dovolil bydlet ve svém vlastním neoprávněně zabaveném domě.Mylně se domnívaje,že když soudu dokáži,že jsem o dům přišel podvodem.Tak mi dům vrátí a mě nechají být.Jenže vše je naopak.Z lidského hlediska,řekla soudkyně, je to tragedie,že já nevinný musím platit.Ale z hlediska práva je třeba ze mě vše dostat a když už nemám čím platit tak mohu konečně svobodně bydlet někde pod mostem."

 

 

Zeptal jsem se Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR na to co v konkrétním případě udělali v rámci prošetření mého několik let starého podmětu. Na místo odpovědi mně vyšetřovatelka Prouzová s požehnáním ředitele Breta nechala policií v místě mého bydliště zatknout. Zatím se jim to nepovedlo. 
Tedy jsem na útěku. 

Tak takhle tady 24 rok po sametové revoluci žijem.....

****

Zde je zpráva o brzkém nastoupení trestu Jiřím Fialou ze sdružení K213m bojujícím za to, aby alimenty byly řešeny nikoliv v trestním, nýbrž eekučním řízení "Tátové k dětem, nikoliv do vězení" :

 http://nwoo.org/view.php?nazevclanku=jiri-fiala-zuzana-candigliota-justice-v-cr-debatni-klub&cisloclanku=2014010139 a http://www.k213.cz/Kdo-je-Fiala

**** 

Zde je případ Slávka Popelky: 

Co se odehrálo přibližují Parlamentní listy, článek je sem zkopírován:

http://www.narodni-listy.cz/8-mesicu-vezeni-jaroslava-popelku/

Josef Reiman: Česká justice se opravdu vyznamenala
23. 1. 2014 20:26

Před Obvodním soudem pro Prahu 1 došel k rozsudku proces s panem Jaroslavem Popelkou, který se na loňské demonstraci před Úřadem vlády v Praze dopustil trestného činu „útoku na veřejného činitele s použitím auta jako zbraně“. Byl senátem odsouzen k podmíněnému trestu a je irelevantní na jakou dobu s jakou podmínkou. Je tedy vinen ve smyslu zákona a platného nového Občanského zákoníku. Dovolte mi komentář k tomuto soudnímu rozhodnutí.
Josef Reiman: Česká justice se opravdu vyznamenala

Pan Jaroslav Popelka, organizátor demonstrací proti režimu vlády pana Nečase a jeho kamarádů, iniciátor petic za odstoupení zločinné vlády, disident a vězeň komunistického režimu, nositel vyznamenání za účast v odboji proti totalitnímu režimu byl dnes odsouzen jako kriminálník.

Abych popsal situaci spojenou s jeho „zločinem“. Dne 10. dubna 2013 byla povolena demonstrace před úřadem vlády, kterou bylo protestováno proti aroganci moci praktikované bývalou vládou pod heslem „Stydím se za vládu a prezidenta ČR a chci jejich demisi“. Úřad vlády vtipně zajistil, aby policie umístila zátarasy před úřad tak, aby chodník byl neprůchozí. Pro demonstranty tak zbyla k protestům vozovka, případně protější chodník tak, aby vládu, případně známý milostný pár svým pokřikem nerušili. Demonstranti přesto stáli s vlajkami a transparenty ve vozovce. Vozidla ze směru do Holešovic je jen těsně míjela. Pro dokreslení atmosféry objížděl pan Popelka blok domů souvisejících s Úřadem vlády bílou dodávkou, na které byly umístěny státní vlajky, a z reproduktoru zněla státní hymna spolu s chorály. Několik policistů udržovalo status quo tím, že demonstranty posílalo z vozovky na protější chodník a řídilo tak veřejnou dopravu. Pan Popelka ve snaze zviditelnit demonstrující zastavil svoje ozvučené auto před Úřadem vlády a snažil se vyvolat pozornost zasedající vlády a jejích úředníků. Dosud tedy nikoho neohrožoval. Po delší době jej vyzvali policisté, aby z kolejí odjel. Součástí protestu byla zřejmě také taktika blokování komunikace a proto poté co pan Popelka nereagoval na výzvy policie a krátkým pohybem auta vpřed umazal vartujícímu policistovi nohavici u kalhot, odstavil auto k chodníku u Úřadu vlády, těsně k zátarasům. Tam byl policisty vyzván, aby vystoupil a předložil doklady, aby mu mohl být uložen trest za přestupek spočívající v blokování provozu na veřejné komunikaci. Policie zasáhla a pana Popelku z auta po rozbití okénka u řidiče, za použití donucovacích chvatů a pepřového spreje z auta vydolovala, složila jako zločince na zem, opatřila jej pouty a odvezla na služebnu. Další děj je pro incident nezajímavý. I když nikdo z policistů nebyl zraněn a pan Popelka musel být ošetřen na nemocniční ambulanci s drobnými řeznými ranami od rozbitého skla, detoxikován od pepřového spreje v očích a zklidněn po šoku, který utrpěl. V klidu potom absolvoval policejní protokol. Tolik k věci.

Dopoledne soudil pana Popelku soud a nyní si dovolím několik vlastních poznámek. Jsou to záležitosti, které byly pro soud nezajímavé, ale z hlediska tehdejší politické situace nezanedbatelné. V té době tu vládla smečka zemských škůdců, která po aféře svého předsedy musela odstoupit. V krátkém časovém odstupu se poroučel i parlament provázený řadou afér. Svou činnost ukončil i bývalý prezident povedenou amnestií. Tedy řady zlých činů, které by snad stačily na celou generaci. A teď si všimněte. Nikdo nebyl odsouzen, dokonce ani obviněn nebo dokonce obžalován. Nikdo z lumpů programově okrádajících tento stát nebyl odsouzen, jen soud ve Švýcarsku poukázal na skupinu darebáků, která tento stát okrádala o řadu miliard. Předseda vlády bohatě odměňoval svou tehdejší milenku řídící generály, ministr práce odměňoval svého náměstka za projekt, který nynější vláda shodila ze stolu, VZP platila za projekt IZIP jistě nemalou částku, i když projekt byl odložen. Za tunel Blanka bylo zaplaceno mnoho miliard navíc a nikdo z primátorů nesedí v kriminále. Všichni nesou maximálně politickou odpovědnost. Nikomu se nic nestalo a tak tu stojí osamělý odsouzenec za to, že proti tomuto neřádu se svými přáteli demonstroval. Není to vlastně lidský a možná i právnický paradox? Policie chrání svého příslušníka za zákrok, který provedl buď z vlastní pitomé iniciativy, nebo na příkaz některého kulicha z Úřadu vlády, který si nepřál být rušen tou lůzou a ještě navíc podporovanou nějakým člověkem blokujícím dopravu. I to byla přece součást protestu. Státní zástupkyně chytře překvalifikovala škubnutí auta jako použití zbraně proti veřejnému činiteli a kriminální čin byl na světě. Ne tedy protest proti neřádům, proti kterým ve stejnému roce protestovaly desetitisíce občanů, ale jako účelový čin zločince. Paní soudkyně tuto argumentaci podpořila, a tak se nám narodil nový komplement disidenta, protestanta, podobně jak tomu bylo u Karla Kryla. Tento člověk byl náhle mocnými tohoto světa postaven mimo zákon. Demonstroval za práva těch policistů, kteří jej vytáhli z auta a zatkli jako lumpa, za práva těch státních zástupců i soudců, kteří jej odsoudili jako lumpa. Pokládám tedy otázku. Kdo je v tomto světě vlastně ten skutečný darebák? Není to ten, který dokázal uplatnit pravidla strejčkovství mezi složkami výkonné a soudní moci? Kde se tedy občané domohou spravedlnosti? Zákony hájí práva mocných. Kde je hranice osobní odpovědnosti za práva těch ostatních? Je zoufale jedno jestli jsou u moci modří ptáci, či jejich topáčtí následovníci. Oni když je situace vyhnala od koryt a vyhodili je dveřmi, okny se vrátili zpět do parlamentu a škodí dál. Kam až chtějí naši představitelé tuto absurdní situaci dovést? Nyní se občané zabývají vážnými obavami, zda nastávající koalice cokoliv změní,když staví na základech té profláknuté bandy lumpů. Navíc se snaží spojit nespojitelné a vytváří tak výbušnou emulzi, která snad může být zajímavá spektrem svých barev, ale nikdo nezná její brizzanci. Šosáctví nové socanské garnitury budí přinejmenším stejné obavy. Máme tu první a druhou oběť tohoto demokratického režimu. Pana Tykadýlka a pana Popelku, a já se ptám kdo bude další?

Jen poslední poznámka, překvapilo mě, jak uplatňovala při jednání předsedkyně senátu svou autoritu a nedotknutelnost, zatímco prezidentovi republiky tu nadává každý trouba dle libosti. Jaký vztah mají soudní úředníci k audiotoriu? Je z toho cítit trochu pohrdání a ještě víc uplatňování vlastní nadřazenosti. Uvědomují si dámy, že před nimi nesedí osazenstvo bývalé zvláštní školy?

Josef Reiman 

a zde je petice, jíž můžete podepsat .http://www.petice24.com/petice_panu_prezidentu_zemanovi_pro_udeleni_milosti_j_popelkovi

Petice p. prezidentu Zemanovi pro udělení milosti Jaroslavu Popelkovi, politickému aktivistovi, mluvčímu Holešovské výzvy, nespravedlivě odsouzenému dne 21. 1. 2014 v politicky motivovaném soudním procesu za to, že se snažil protestovat proti nespravedlnosti Nečasovo-Kalouskovy vlády a jejímu pohrdání našim národem. Rozsudek byl vynesen soudkyní Lenkou Cihlářovou u Obvodného soudu Praha 1. Soud považoval škubnutí auta za použití zbraně proti veřejnému činiteli, kterému se nic nestalo, dokonce uvedl, že se ani necítil ohrožen. Takovéto obvinění a rozsudek jsou typická pro dobu Stalinova poskoka Gottwalda a ne pro demokratické státy, které se řídí demokratrickými principy a váží si boje za svobodu a lidská práva, ne jimi pohrdají, jak činí Česká republika, včetně u soudů všech úrovní, což je patrno z opakovaných vyjádření Soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stačí si přečíst Listinu základních práv a svobod a pochopíme o jak rozsáhlé porušování lidských práv se v ČR jedná. Situace je tak závažná, že v ČR je největší procento novodobých otroků ze všech států EU. ČR se stala neprávním zkorumpovaným státem s justiční mafií - viz zprávy BIS. Dle Transparency International za korupci může především imunita, tu mají naši politici, protiústavně, nejvyšší na světě, ale mají ji i soudci, protože orgány činné v trestním řízením odmítají šetřit jejich trestné činy a předsedové soudů je kryjí. V tomto neprávním státě politický disident Jaroslav Popelka nemůže očekávat spravedlivý soudní proces.

zde Slávek Popelka ze na demonstraci proti exekutorům. jež se bude konat dne  21.3.2014: http://www.youtube.com/watch?v=5CQGjn3X230 

****

Brzy budeme mít další dva vězně: Výzva Premonstrátů - naskenováno z obrázku - neopraveno:

Královská kanonie premonstrátů na Strahově

 

Strahovské nádvoří 1/131,118 00 Pral?a 1

r

Doporučeně

Jan Bouček Nečice 14 396 01 Senožaty

n

Váš dopis značky / ze dne    Naše značka    Vyřizuje / linka    Praf?a

 

ÚK-179/2014 Valeš/233 107 703 10.2.2014 Výzva ke stažení trestního oznámení a k písemné omluvě

 

Pane Boučku,

 

byli jsme vyrozuměni, že svým trestním oznámením zc dne 31.1.2014, adresovaným Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu a svědčícím o Vaší protirestituční zaujatosti a negativním stylu myšlení, jste napadl Královskou kanonii premonstrátů na Strahově, že si protiprávně nárokuje vydání pozemků v okolí Kynžvartu, neboť údajně patřily Konrádu Henleinovi. Obsah tohoto podání svědčí minimálně o Vaší neznalosti dané problematiky. Z tohoto důvodu Vám zasíláme v kopii rozsudek Okresního soudu v Chebu, č. j. Ne 1381/47/18 ze dne 10.12.1948, kterým byla kupní smlouva ze dne 2.10.1939 uzavřená pod nátlakem a hrozbou fyzické likvidace v koncentračních táborech prohlášena za absolutně neplatnou (Příloha č. 1). O odnětí předmětného majetku dle zákona č. 142/1947 Sb. Královské kanonii premonstrátů na Strahově dále svědčí rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 10.9.1948 (Příloha č. 2). Tuto skutečnost uznaly - na rozdíl od Vás - i orgány totalitního komunistického státu.

 

Protože Vaše trestní oznámení ze dne 31.1.2014 je zjevně neoprávněné a Královskou kanonii premonstrátů na Strahově poškozuje (zejména Vaše tvrzení o „zvrácenosti, nestoudnosti a neoprávněnosti“), vyzýváme Vás k jeho stažení a k písemné omluvě do 28.2.2014. Pokud se tak nestane, budeme nuceni po uplynutí této lhůty podat trestní oznámení na Vás.

 

Královská kanonie premonstrátů na Strate legislativně - právní oddělení Strah°vs^r^^í/čp.i32

 

JUDr. Mgr. Václav Valeš Ph.D. vedoucí oddělení legislativně-právního

Tel.: +420 233107 711 Fax: +42.0 233107 752 E-mail: ukstrabov@volny.cz

Bankovní spojeni:

 

KB Frafra 1 / č účtu: 44645-011/0100 IČ: 00415090, DIČ: CZ00415090

 

 

Odpověď Jana Boučka:

Královská kanonie premonstrátů na Strahově

Strahovské nádvoří č.1

118 00 Praha 1

 

 

Věc: Odpověď na dopis č.j. ÜK-179/2014 vyřizuje Valeš ze dne 10.2.2014

 

Pane,

         potvrzuji přijetí výše uvedeného dopisu a sděluji,že Vašemu nátlaku se přes Vaše výhrůžky nepodvoluji a žádné podání stahovat nebudu.

Tedy nemusíte čekat do 28.2.2014 a můžete na mě podat Vámi avizované trestní oznámení.

Nechápu proč jste mě zasílal v příloze nějaké neověřené doklady.Tyto si nechte pro orgány činné v trestním řízení.

Rovněž nechápu proč mě napadáte a urážíte pro můj postoj,

jako občan této republiky mám právo na svůj názor a Ústava ČR mě zaručuje ochranu.

Ono skutečně nesouhlasím s restitucemi tak jak jsou

postaveny,kdy církev požaduje jednak více než měla,dále požaduje náhrady za pozemky, které byly odebrány v obecním zájmu.Mnozí ostatní restituenti žádnou náhradu neobdrželi.

Církev za tyto pozemky má dostat minimálně o 100% více za m2 než dostali někteří restituenti.Nesouhlasím s tím,že církev má dostat náhrady škody na církevním majetku na druhé straně jí bylo mnoho majetku zvelebeno za nemalých finančních prostředků(síť komunikací,elektrifikace budov,

vybudování sociálních zařízení,ústřední a etážová topení atd.) a toto není zohledněno.Nelíbí se mě,že je církev osvobozena od daně na rozdíl od ostatních restituentů.Nelíbí se mě,že církev požaduje i to co bylo odebráno  první i druhou pozemkovou reformou,dále,že požaduje nemovitosti odebrané na základě rozsudků dle Benešových dekretů.

Je nezpochybnitelné,že církev kolaborovala s fašistickým Německem,ale i s totalitní KSČ a jejich orgánem STB.Přesto ze strany církve nezazněla vůči národu žádná omluva,přesto,že na základě těchto kolaborací mnoho lidí zemřelo,trpělo ve věznicích a koncentračních táborech.My občané jsme žádnou škodu nezpůsobili tedy nechápu proč ji církev uplatňuje vůči nám a ne vůči KSČ.

Církev je pouhou zájmovou organizací jako každá jiná tedy nesouhlasím s tím,aby byla vyplácena státem.Duchovní by si měli platit věřící pracují pro ně tak jak je to v každé zájmové organizaci.Pokud se v dopise oháníte totalitním režimem KSČ poté neopomeňte uvést,že církev je též totalitní organizací,ale s daleko delší působností a která má  daleko krvavější ruce,

která se neštítila i upálit MJH.

Kredit církve, který byl ke konci osmdesátých let za kardinála Tomáška velice vysoký (za církví stáli i nevěřící)nyní církev ztratila a bude ztrácet neb v době kdy není na důchody právě generace nejvíce postižené totalitou jsou z důvodů požadavků církve  vháněni na hranici chudoby.Není proto náhodou,že sílí odpor občanů (nevěřících,ale i věřících )již 86-93% je proti restitucím tedy je otázkou času, kdy vstane nový Jan Žižka.

Omlouvat se nebudu nemám za co naopak, omluvit by jste se měl Vy zvažuji trestní podání na Vás pro porušení zákona. Jako právník(pokud jste nestudoval v Plzni)víte, kde jste porušil zákon této země a to nejenom v  jednom případě.

Tedy pane Valeš podejte trestní podání a těším se na projednávání u soudu a obavy,že bych dopadl jak mistr Jan Hus nemám.

 

Nečice 13.2.2014                             Bouček Jan

                                             396 01 Nečice č.14

 

 

 

 

****

Příběh Aleny Ženíškové se týká posměšné básničky na obstarožního učitele, který se začal stýkat s její patnáctiletou dcerou, jemuž se také podařilo rozvrátit rodinu v její citlivé fázi, kdy má na krku umírající babičku vyžadující systematickou péči, a posměšné básničky, kterou Alenka publikovala, aniž by jej ovšem v ní jmenovala.. K této fázi souzení Alenky patří, že Alenka má soudně nařízeno, že nesmí veřejně zmiňovat nic o obžalobě. Sorry. Na to si počkejte. Nemůže si u soudu přitěžvat opovrhováním soudu. Bylo by jí to přičteno k tíži a byla by navíc penalizována. Alenka se provinila tím, že se dotkla "jemnocitu" člena místní honorace. A to koneckonců u nás ke stáhání a souzení stačí! 

Příběh také zde: http://www.krajskelisty.cz/liberecky-kraj/okres-jablonec-nad-nisou/6426-zena-prisla-o-dceru-a-varuje-chudym-lidem-budou-brat-deti-mrazivy-pribeh-ktery-se-skutecne-stal-a-ve-kterem-hraje-roli-i-david-rath.htm

ukázk je patrně z přpravované knihy. Ať se dílo daří, Alenko! Tam se také posléz dozvíte, z čeho je žalována. Souzení probíhá už přes půl roku. 

BÍDNÍCI V ČECHÁCH, Kapitola 15. - Vlak depresí a naděje

18. leden 2014 v 22:08

 

Kapitola 15. - Vlak depresí a naděje: (Kdo nezažil nepochopí, kdo zažil nezapomene.)

 

   Objímá mě snad nejhezčí a nejmilejší chlap, jakého jsem si ani v nejsladších snech nedokázala představit. Dívám se mu do očí a slyším číšníka, jak se ptá: 

 

 "Tak co si dneska objednáte? Vás dva tady vídám poslední dobou dost často."

 

Když odchází udělat nám kávu, můj partner mě nedočkavě políbí a se mnou se točí celý svět. V rádiu skončila právě nějaká píseň a hlasatel oznamuje:

 

"Probíhá další den soudního přelíčení s Davidem Rathem, dnes se soud zaměří na  emailovou korespondenci."

 

Hlavou mi bleskne, že je to právě týden, kdy jsem se na jedno z těch soudních zasedání jela podívat do Prahy, kde jsem mohla po delší době opět vidět Katku Pancovou a zeptat se jí, jak se má. Po chvíli mě ale tyto vzpomínky opouští a zajímá mě jenom můj přítel, jeho nádherná vůně, jeho zářící oči a jeho nádherné vlasy. Cítím svou ruku v jeho dlaních a pak mě znovu vášnivě líbá.

...

 

   Moje kočka se nechá pohladit i na těch nejzranitelnějších místech, protože ví, že já ji neublížím. Možná, že tohle je skutečná nekomplikovaná láska. Říká se, že zvířata nejsou schopna lásky,  ale myslím si, že to není tak docela pravda, jako spousta jiných věcí, které lidé často tvrdí. Jako například,že city člověku ohlupují mysl. Pozoruji, že lidem ohlupuje mysl právě necitelnost.  Pouhým rozumem se člověk těžko do někoho vcítí, aby mu rozuměl. Kdybych citům nepřikládala důležitost, nenapsala bych nikdy ani jedinou báseň. City jsou jako barvy na obraze života. Jsou jako chuť nebo melodie. Někdy chutná, jindy ne a člověk to prostě musí překonat. Když ne, nejlepší je se z toho vyspat.

 

   Právě proto, že si všechny úzkosti a pochybnosti dovedu přiznat a prostě prožít, se snažím vyhýbat  všemu,co by mě mohlo zbytečně trápit, včetně citové závislosti, dokud  nemám aspoň trochu jistoty, že mi takový člověk nebude ubližovat. Je totiž celkem známá věc, že lidé nejraději ubližují těm, o kterých vědí, že je mají rádi, než těm, o které mohou vést marné boje a stejně je ti lidé nepřijímají.  Svět, ve kterém platí především hodnota peněz, utváří dojem, že právě láska, která je  neúplatná a tudíž vlastně zdarma, je něco, po čem se smí šlapat. Málokdy mám čas o tom přemýšlet, každý máme přes den hodně povinností, než abychom si našli čas něčemu, někomu, nebo dokonce sobě samým rozumět. Nyní jsem si ten čas konečně našla.

 

   Předem tohoto mého vyprávění chci upozornit na to, že se zde nijak nevyjadřuji k vlastnímu probíhajícímu soudnímu procesu, ani k osobám, kterých se tento proces týká. Vyjadřuji se pouze k mému pobytu ve vězení a ke způsobu života za mřížemi mé vazební cely.

 

S mou sestřenicí..

...

 

   Píšu po stole umělohmotnou lžící. Píšu a nevidím co, protože stůl není papír a lžíce není pero. Píšu příběh o tom, co se mi stalo a jak jsem se sem dostala. Nevím, co bude zítra a za jak dlouho spatřím denní světlo. Není tu žádné okno, v místnosti je šero a jsou zde jenom zdi a zase zdi.Zkusila jsem si převyprávět knihy, které jsem četla, kapitolu po kapitole, čas se tu neskutečně vleče. Je den nebo noc? Když zavřu oči, představuji si, že jsem na nádherném místě někde u vodopádů. Otevírám oči a modlím se:

 

 „Bože, kde jsi? Co bude s mojí matkou? Co bude s mým synem? Co asi dělá, kdy ho budu smět vidět? Co s námi bude? Bože, já věřím, že mě ochráníš před záští lidí, kteří mě sem nechali zavřít." 

 

   Vstávám a chodím po malé šeré cele,zapáchající od výkalů ze záchodu, který jde špatně spláchnout a já nemohu splachovat, nemohu rozsvítit světlo, nemohu si pustit sama ani vodu, nemám vůbec žádnou moc nad vlastním životem. Tři kroky dopředu a tři kroky zpátky, tři kroky dopředu a tři kroky zpátky, proč je tu takové ticho? Oznámil někdo u mě v práci, že mě zavřeli do cely předběžného  zadržení, roznese za mě někdo ráno noviny?

 

   Píšu po stole lžící a vím, že co píšu nikdo nemůže číst,protože nikdo neví, co píšu, nic není vidět a i já jsem neviditelná, schovaná v cele jako nebezpečný zločinec. V mysli se mi promítají útržky z mého zatčení,když se policista zeptal: 

 

 „Tak půjdete dobrovolně, nebo to chcete se scénou?“ 

 

„Nikam nepůjdu bez svého advokáta,“ odpovídám.  „Jestli mě chcete zatknout, musíte mě odvléct násilím.“ Praštil se mnou o zem a zakroutil mi ruku dozadu, ještě teď cítím modřiny po poutech a odřeninu na levé ruce. Pak už  si pamatuji, jak mě na policejní stanici pouta sundali a já se jich zeptala:  

 

 „To se nestydíte, že tady šikanujete svobodnou matku, zatímco tolik zločinců běhá venku po svobodě? Nemáte na práci nic lepšího?“

 

„Kdybyste se chovala slušně, tak byste se sem nedostala,“říká mi mladší z policistů.

 

„Právě proto, že jsem slušná a poctivá, tak si na mě troufáte. Na zavírání skutečných zločinců totiž nemáte kuráž! Proč jste můj případ pořádně nevyšetřili?

 

„Vy jste tady obviněná!“ Vyštěkl na mě postarší policista.

 

„Obviněná ještě neznamená vinná! Jestliže já neudávám lidi, potom já jsem obviněná, protože spory vyřizuji přímo z očí do očí a nezatěžuji stížnostmi ani policii ani soudy. Vaříte z vody a jednou se zato budete zodpovídat!“

 

„Je drzá,“ zahulákal postarší policista. „Zavřete ji a hned!“

 

„Je to skutečně nutné?“ Zeptal se jeden z policistů.

 

„Zapište do protokolu, že se odtud pokoušela telefonovat bez povolení,“ prohlásil dychtivě mladý policista.

 

„Chtěla jsem mluvit se svým advokátem, na to mám ze zákona právo! Když se nesmím bránit, dýchat ještě můžu?“

...

 

Po vazebním zasedání nastupuji v doprovodu dvou policistů a jedné policistky v poutech do vozu. Vím jen, že je 7.6.2013 a že po 64 hodinách v temné kobce vidím konečně modré nebe.

 

„Hele, tamhle je Langer, vidíš ho?“ Obrací se jeden z policistů na mladou policistku. Ten, co řídí, prohodí:  „Jo, máš pravdu, je to Langer.“

 

„Co tady dělá Langer?“ diví se policistka.

 

Pak už jen jedeme po silnici, kterou jsem v době studií jezdívala každý den do Liberce na školu.

 

„Byly dneska obě jak vosy, co myslíš? Tohle jsem ještě nezažila..“ Sděluje policistka své dojmy z mého vazebního zasedání.

 

„To jste nemohla být pokornější?“ Ptá se mě policistka.

 

„Věřte mi, že po 64 hodinách v díře jsem byla dnes nejpokornějším člověkem, jakým jsem kdy za svůj život vůbec byla.“

 

Pak už jen přemítám o mé poslední větě, kterou jsem se loučila se svým obhájcem:

 

„Děkuju. Bůh Vám žehnej!“

 

Pamatuji si, jak u procesu celý zrudnul. Nikdy dřív jsem ho tak rozrušeného neviděla.

 

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/213411000100927/obsah/282302-katerina-pancova-obzalovana-v-kauze-rath-je-venku-z-vazby/

 

   Vzpomínám si na den, kdy jsem  lékařku  Pancovou viděla poprvé. Šla právě na vycházku a náhodou jsme se potkaly na chodbě. Pozdravila jsem ji a ona se mile usmála a taky mi popřála dobrý den. Vše se dělo pod bedlivým dozorem vězeňské služby, která nás neustále kontrolovala a všude doprovázela. Do té doby jsem o lékařce Pancové pouze slyšela, když mi o ní moje první spolubydlící na cele vyprávěla. 

 

   Má první spolubydlící byla blondýnka Míša. Byla upřímná, celkem inteligentní, mladá a přestup z díry (tak říkám CPZ) do cely, kde měla se mnou Míša pobývat, byl pro mě ve chvíli příjezdu do vězení cosi jako zázrak. V cele bylo okno! Pro mě po 64 hodinách v šeru bylo i takové malé okno s trojitými mřížemi neuvěřitelný luxus. A mohla jsem si i sama pustit vodu z kohoutku!  Jak málo někdy člověku stačí ke štěstí! Míša mi darovala 5 dopisních známek, psací papír, obálky a propisku, což bylo pro mě, která jsem na CPZ mohla psát jedině lžící po stole, hotové bohatství. Tak jsem si vzpomněla na písničku, jejíž melodii jsem si v pološeru předešlé cely zpívala a vymyslela k ní nová slova. Hned jsem si je zapsala na papír:

 

Ten, kdo víru má
necítí porážky,
ten všechny překážky
překoná.

Právě tvá víra
nebojí se rány,
tím zavřené brány 
otvírá.

R: 
JAK TĚŽKÉ JE TEĎ VĚŘIT,
KDYŽ ČAS SÁM SEBE MAŘÍ
SVIT NADĚJÍ SE ŠEŘÍ,
UVADÁ.

NEPLAKEJ, ZADRŽ SLZY,
PRO SMUTEK JE VŽDY BRZY,
I KDYŽ VÍM, CO TĚ MRZÍ
PRÁVĚ JÁ.

Občas příliš ran
je trestem za odvahu,
teď stojíš na prahu
nových rán.

Seber se a vstaň,
i když je ti úzko,
tak se svojí láskou
nejsi sám...

PŘÍSAHÁM ♥

 

   Přišla si pro mě farářka, šly jsme dlouhou chodbou do její malé skromné kazatelny. První mi o ní řekla Míša a to právě v souvislosti s Katkou Pancovou: 

 

 „Pancovka má svoje aktivity a všechny si tu omotala kolem prstu. Pořád je u kaplanky,“ říkávala mi často Míša.

 

   Paní farářka se posadila do křesla a já jsem se posadila naproti ní. Všimla jsem si, že má nad stolem poličku a v ní spoustu knížek.

 

„Vidím, že zde  máte knížku PŘISEDNĚTE SI PROSÍM, od Davida Ratha. Četla jste ji?“ 

 

„Tu mi darovala lékařka Pancová, mě ale politika moc nezajímá a ani doma nemám televizi. Chtěla byste si ji půjčit?,“ zeptala se mě.

 

„Ne, tu už jsem četla a s panem poslancem Rathem si už přes rok dopisuju. Raději bych si půjčila knížku CO ŽIVOT DAL A VZAL od Betty MacDonaldové, ráda bych tu četla něco veselého.“

 

„Tak tady ji máte,“řekla mi mile paní farářka a já byla šťastná, jako bych vyhrála Nobelovku, že tu mám konečně co číst, protože knihovník směl procházet kolem cel až za týden a to je v kriminále nekonečně dlouhá doba tím spíše, pokud tam jde o týden první.

...

 

   Vrátila jsem se do cely, kde má spolubydlící psala nový milostný dopis svému milému. Za oknem jsem zahlédla kousek modrého nebe. Stoupla jsem si na stolek a podívala se přes trojité mříže ven, všude byly jen zdi a mříže, žádné stromy, až jsem zahlédla malého ptáčka a tak jsem vzala papír a začala psát o svých pocitech:

 

Zpívej ptáčku
zpívej dnes,
leť výš a výše 
do nebes.

Nad oblaka 
vyleť výš,
odlétni ptáčku
dokud smíš.

KDYŽ STÍN DO DUŠE SE VKRÁDÁ,
SVĚT SCHOVAL SE ZA MŘÍŽOVÍM.
VŠECHNO, CO JSI MĚLA RÁDA
TEĎ STALO SE JEN STÍNEM TVÝM.

Když spadne klec,
neletíš.
Ty přemůžeš přec
zemskou tíž.

Zpívej ptáčku,
vyleť výš.
Odlétni ptáčku
dokud smíš.

AŽ KOUSEK MODRÉHO NEBE
SE LEHCE MIHNE ZA OKNEM,
JE A NENÍ ČÁSTÍ  T E B E...,
ZDE SKROMNOST ZDOBÍ I TVŮJ SEN.

 

   Míša pokukovala nevěřícně, co dělám, ale básničky ji nezajímaly. Měla však jednu svou oblíbenou hlášku, o které mi později vyprávěla lékařka Pancová a totiž že prý "když srdce zavelí, rozum je v pr...!"  Ubalila si novou cigaretu a řekla:

 

„Myslela jsem si, že aspoň v kriminále jsou si všichni rovni. Já tu falešnou Pancovku nesnáším. Představ si, že přede mnou klečela, vzala mě z a ruce a říkala mi: Míšo, kdykoliv budeš někdy něco potřebovat, obrať se na mě a já ti pomůžu. Umíš si představit tu faleš? Pak jsem chtěla jít jednou na vycházku sama, potřebovala jsem mluvit se svým klukem, ale ona pro mě odmítla udělat i takovou maličkost. Má tolik aktivit, proč musí i o víkendu strašit na vycházkách? Potřebovala jsem s ním chvíli mluvit sama.“

 

„Toho kluka znáš z dřívějška, nebo jste se poznali tady?“ zeptala jsem se jí.

 

„Poznali jsme se tady, ale někteří bachaři nám to nepřejou. Píšeme si už rok a vycházka je jediná možnost, kdy s ním mohu mluvit přes okno.“

 

„Takže láska z vězení? Až budu venku, můžu o vás napsat?“

 

„Klidně, ale tady o mě s nikým nemluv,“ řekla mi Míša, když vybarvovala obálku ke svému dopisu pro něj, psali si každý den.

Míša odložila obálku, podívala se mi do očí a řekla mi: 

 

"Pancová vůbec netuší, o čem život je. Vůbec netuší, jak to mají lidi dole těžký. Myslí si, že ví všechno nejlíp, ale o skutečném životě neví nic! Žila si celou dobu někde na obláčku mezi smetánkou, je naivní jak dítě. Když byly teď ty záplavy, vůbec neprojevila soucit s lidmi, myslela jen na koně."

...

 

Každý večer chodila Míša ke dveřím cely a zakřičela:

 

„Dobrou noc miláčku, sladce se vyspinkej, miluju tě.“

 

   Stála u dveří a pokaždé dostala odpověď, že jí taky miluje a že jí přeje sladké sny. Riskovala, že jí za to vezmou televizi, kde sledovala sportovní program, ale jakýkoliv trest by se v tomto případě minul účinkem, dokonce i kdyby jí za to měli popravit. Nikdo by jí nezabránil popřát mu dobrou noc.

 

„Nevadí ti, když nechám otevřené okno?“ Zeptala se mě Míša.

 

„Nevadí mi to, mám ráda čerstvý vzduch, jsem chudokrevná. Musím na to brát železo a tady nemám svoje léky,“ odpověděla jsem Míše.

 

„Tak, jestli ti chybí železo, ukousni si tady týhle postele, ta je železná dost,“ zavtipkovala Míša.

 

   Z dopisu lékařky Katky Pancové: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10200721103933318&set=a.1845734706457.153273.1333346675&type=3&theater

...

 

   Když Míša odjela do trestu, navrhli Katce Pancové, zda by souhlasila s tím,abychom spolu byly na jedné cele. Viděla mě jen dvakrát na vycházce a jednou na chodbě. Její první reakce byla, že se raději oběsí. A tak jsem si na své cele četla. Vězeňské službě se mě po této bouřlivé reakci lékařky Pancové natolik zželelo, že mi půjčili i televizi, kterou jsme mohli od 16 hod. do večerky sledovat. Kuchař, který roznášel jídlo mi tam občas tajně vložil psaníčko, kde mě žádal, abych byla jeho děvče, že prý se mu líbím. Také jsem dostala další dva dopisy od Davida Ratha, kde žasl nad mým uvězněním a popřál mi mnoho sil. Takže mi tam celkem nic nechybělo, kromě mé rodiny. Svobodně jsem se totiž v naší zemi “tam venku“ ani nikdy necítila.

 

   S lékařkou Katkou Pancovou jsem se opět potkala na vycházce. Běhaly jsme spolu a pak se Katka zeptala:

 

„Nezlobíš se na mě, že jsem s tebou omítla jít na celu? Víš, já už jsem si zvykla být sama, mám své rituály a být najednou v místnosti 24 hodin denně s dalším člověkem je pro mě psychicky náročné.“

 

„Ale vždyť já to chápu,“ řekla jsem jí. „Jsi mediálně známá osoba, nevíš co o Tobě kdo napíše nebo řekne novinářům. Mě se ale nemusíš bát, jsem tu za /xxxVYMAZÁNOxxx/, kdo by mi teď věřil?“

 

„Takže ti to nevadí? Vždyť i pro tebe je to tak lepší, máš tu víc soukromí.“

 

„Je těžké mluvit o soukromí, když tě neustále sledují kukátkem ve dveřích a v noci na tebe každou půl hodinu svítí. Já jsem si jen říkala, že jestli z té nepříjemnosti, že nás tu obě vězní, mohlo alespoň něco dobrého vzniknout, mohlo by to být přátelství. Takže kdyby sis to rozmyslela, budu ráda. Já bych totiž rozhodně raději byla na cele s tebou než sama.“

 

„Tak to tedy spolu zkusíme,“ řekla mi Katka.

 

   A tím začalo naše 6 týdenní soužití.

….

 

   Po každém probuzení mi Katka popřála krásné ráno a dvakrát týdně mi kupovala čokoládu. Také jsme spolu chodily cvičit. Dokonce se jedna z dozorkyň nechala slyšet, že by si také přála být zavřená na jedné cele s lékařkou Pancovou místo mě. Říkám si, že by možná měla začít také psát na facebooku jako já a potom by se jí toto zvláštní přání splnit mohlo.

 

„Slyšíš, jak se ti vězni oslovují?“ Zeptala se mě při svém každodenním psaní dopisu svému Fidovi Katka.

 

„Katko, já prožila své dětství v zapadákově, kde se muži bavili pliváním do řeky, pokud ovšem raději netrávili volný čas tím, že by našli psa s náhubkem,do kterého by mohli kopat. Jistě chápeš, že nad primitivismem některých jedinců už jsem dávno přestala žasnout. Nyní mě mnohem více udivuje poctivost.“

 

„Ale, on oslovuje svého kamaráda Ty pičo, je to vůbec možné?“

 

   Pod naší celou se totiž nacházel dvorek, kde vězni často hrávali fotbal a jejich výskání k nám do cely doléhalo každý den.

 

„Katko, rozdíl mezi lidmi tady a venku je ten, že ty venku dosud nepozatýkali, třebaže se eventuálně mohli dopustit zločinů mnohem větších než my, kdo tu být musíme.“

 

„Když se mě přišli zeptat, jestli nebudu koňovat, zeptala jsem se: Vy tady máte jízdárnu?“ Smála se Katka.

 

„No jo, to já když jsem poprvé slyšela, jak jeden pán řekl do telefonu jinému, že prý pan jakýsi politik někomu nabídl trafiku, taky jsem přemýšlela, k čemu politici ty novinové stánky tolik potřebují.“

 

„Ty sis vážně myslela, že trafika je novinový stánek?“ Zeptala se udiveně Katka.

 

„Asi jako Ty sis myslela, že výraz koňovat tu má něco společného s koňmi.“

 

Po rozlehlém štěkání, mňoukání a mečení, které se rozléhalo z vězeňských cel jsem se Katky zeptala:

„Katko, jsi si jistá, že se ještě stále nenacházím v blázinci?“

 

Po té zaznělo dunění a rány.

 

„Co se to děje?“ Zeptala jsem se.

 

„Ale to už si zase cvokárna s vězením přehazuje jednoho vězně jako horkou bramboru. Právě jim demoluje další celu.“

 

Když dozpíval jakýsi hlas nesrozumitelnou Italštinou a neexistující Angličtinou od vězně, kterému jsme s Katkou přezdívaly Hary Šoumen, jelikož celé vězení oblažoval svým zvučným zpěvem, začal se rozléhat pro změnu hlas jiného vězně, velmi podobný Jardu Slepičkovi z rozhlasového vysílání a znělo to jako jakési nezdařené kázání:  

 

„Slyšte, slyšte hříšníci a na kolena padněte. Přichází ten kdo přichází,sám Ježíš Kristus.“

Z cel pokorně zaznělo: „Ámen.“ 

 

Četly jsme si společně knížku, kterou napsal Michael Moore "Hloupí bílí muži" a později i od Davida Ratha knížku PŘISEDNĚTE SI PROSÍM, která popisovala nám známé vězeňské prostředí a Katka se při ní občas zasnila a pronesla povzdech: 

 

„Ach Davide, já ti tak rozumím. Kdo nezažil nepochopí, kdo zažil nezapomene.“

http://www.novinky.cz/krimi/314554-rok-ctyri-mesice-a-10-dni-kdo-nezazil-nepochopi-rekla-pancova-k-vazbe.html 

        

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/213411000101220/obsah/298646-rath-u-soudu/

 

Jakmile  Katka odešla k farářce, snažila jsem se ve studené vodě čistým hadrem vytřít naši celu a znovu jsem si pustila rádio. Právě tam hráli písničku CESTAhttp://www.youtube.com/watch?v=_spfCq_FAFE a vlastně zrovna tam – ve vězeňské cele, jsem tu píseň slyšela poprvé.

(Víc síly se prát, na dně víc dávat než brát.. Jestli se blížím k cíli, kolik zbývá mi síly..)

 

 Asi po dvou hodinách se znovu otevřely dveře cely a Katka vešla dovnitř celá prokřehlá.

 

„Tak co, jak bylo u farářky?“ Zeptala jsem se.

 

„Měla tam otevřené okno a venku je dnes nějak chladno, tak jsem tam promrzla na kost,“  jektala Katka zimou a vrhla se na svou červenou mikinu, do které se chvatně nasoukala.

 

„Tatínek mi sem vozí oblečení,“ povzdechla si. „Měla bych se starat já o něj a místo toho se stará on o mě.“ 

 

„No tak ještěže ho máš,“ utěšovala jsem jí.  „Podívej se na můj zelený  vazební  obleček, jak mi žabičkovsky ladí k mé chudokrevné nazelenalé tvářičce. Nechtěla jsem obtěžovat rodinu posíláním věcí do vězení, už teď mají problém jak vyjít a posílání věcí do vězení leze do peněz.“ 

 

„Myslím si, že člověk, který dbá sám o sebe dbá i o jiné. David i já jsme vždycky dbali na svůj vzhled a oba si potrpíme na kvalitní značkové oblečení.  Když jsme jednou přišli společně s Davidem na schůzi ČSSD vkusně a značkově oblečení,  Zdeněk  Škromach vstal  a uvítal nás zvoláním: 

 

„Model  Pancová a Rath. Nespletli jste si náhodou stranu?“

 

Na to David pronesl proslov:

 

 „Á, Zdeněk Škromach, známý řízkožrout, toť muž, který nikdy nepřekročí svůj stín!“

 

„Poslyš, ale slyšela jsem, že David se zase rád cpe krevetami. Vyprávěla mi kamarádka, že prý zná číšníka, který Davida obsluhoval a ten číšník se divil tomu, kolik talířů krevet David spořádal na posezení. Jednou jsem na facebooku zveřejnila fotku, kde je David vyfocený nad talířem krevet a lidi ta fotka docela pobouřila, protože krevety jsou pro obyčejného člověka strašně drahé, já sama jsem je nejedla ještě nikdy,“ řekla jsem jí a dodala: 

 

„Když jste Zdeňkovi říkali řízko-žrout, tak potom by se David mohl nazývat kreveto-žroutem.“

 

„Ale prosím tě,“ namítala Katka. „Vždyť ty talíře na krevety jsou tak malé, tak si jich člověk potom musí objednat víc, aby se vůbec najedl.“

 

Pak zvolila veselejší tón a prozradila mi:

 

„Víš, to hejtmanování Davidovi docela stouplo do hlavy. Já už ty pochlebovače nemohla poslouchat a vždycky jsem k němu zůstávala upřímná. Tak třeba když vešel do kanceláře, všechny zaměstnankyně mu říkaly: "Pane hejtmane, vy umíte tak skvěle Anglicky," nebo "Pane hejtmane, vy jste tak chytrý." Když jsem k němu vstoupila do kanceláře, tak jsem mu řekla: "Pane hejtmane, Vy tak úžasně prdíte a Vy dokonce dovedete taky skvěle krkat, Ó jak jste úúúžasný!" On se na chvíli zarazil a pak se ze mě zeptal: "Je ti něco, Katy?".. “

 

Vyprskala jsem smíchy:

 

 „To jsi mu vážně řekla? Je dobře, že tě měl. Člověk si musí vážit každého upřímného člověka z okruhu nejbližších přátel, kteří ho znali předtím, než začal stoupat nahoru.“

 

„Vidíš,“ řekla mi Katka.. „a našim vězněním se někdo pokouší tohle naše přátelství rozbít.“

...

 

Dohodly jsme se hned ráno, že se ten den, až bude večer, budeme společně dívat na Angeliku, což byl film, který jsme obě zbožňovaly http://www.youtube.com/watch?v=Megi2d8lGCE. Katka opět jemně pohladila svou starou televizi se slovy "vydrž ještě beruško", jak to dělávala často a potom mě položila do klína televizní program, jestli si chci vybrat ještě nějaký další pořad. Po chvíli si ale vzpomněla na jeden z našich předcházejících rozhovorů a snažila se na něj znovu navázat.

13.12.2016 : Do dnešního dne včetně udělil prezident celkem pět amnestií za celé své volební obdobíé, posledním je již trestaný muž s onkologickým  onemocněním odsouzený pro majetkovou trestnou činnost.  ČT24 13.12.2016) 

 

„Co že jsi jim to řekla,“ ptá se mě na cele 219 lékařka Pancová.

 

„Řekla jsem jim, že morální vítězství je na mé straně,“ odpovídám jí.

 

„A co oni na to?“ Vyzvídá Katka.

 

„Nic, odkývali mě to a pak mě šoupli do díry.“

 

„Jestli někdy budu psát knihu, tak tohle přesně tam napíšu, to je další z Tvých hlášek, která mě rozesmála - o morálním vítězství,“ směje se Katka.

 

„No, ale to ještě není všechno,“ pokračuji ve svém vyprávění. „Policista se mě zeptal, zda jsem musela prý být tak vulgární, když jsem v diskuzi na facebooku použila výraz "pták" a tak jsem se ho zeptala: Copak pták není normální slovo? Na tom není nic vulgárního, pták je prostě pták, je to spisovný výraz. On na to: Ale "smradlavý pták"? Já na to:Copak zde nejde o smradlavého ptáka? A on na to: No, já k němu nečuchal..Ale, paní Ženíšková, proboha, o čem se to tu vlastně bavíme?“

 

Katka se smála a řekla mi: „Vzpomínám si, když mě zavřeli na celu předběžného zadržení. Zavřeli mě spolu s nějakou Vietnamkou.Měla jsem pocit, jako když jsem v nějakém zlém snu, jako by to ani nebyla skutečnost. Klepaly jsme se obě zimou a ona se mě snažila přimět ke cvičení jógy. Pořád mi říkala: Ty cvičit, cvičit, to dobrý pro tvoje hlava.“

 

„Dneska mě ten policista byl tady ve vězení navštívit a vyptával se mě, jestli se znám s některými politiky. Proč to chtěl vědět?“ Přemýšlím si nahlas.

 

„No jasně, že se Tě vyptával, protože na to, co s Tebou provedli, nemají právo a oni to vědí. Vazba má sloužit k ochraně společnosti před nebezpečnými zločinci. Tady z tebe mají všichni legraci, jaký jsi nebezpečný zločinec. Případ, jako je ten tvůj , to tady ještě nezažili. Kdyby tohle měli vysvětlovat někomu vlivnému, tak se zapotí.“

 

„Můj advokát mi sem chodí vyčítat, že prý jsem naštvala hodně lidí a proč prý píšu na facebook. Po jeho dvouhodinové přednášce o tom, jak si za všechno můžu sama, jsem se ho rovnou zeptala, zda jsem tu za svoje názory a jestli jsem politický vězeň, když musím tvrdnout v base kvůli svému přesvědčení,“ svěřila jsem se jí.

 

Na chvíli se odmlčela a pak mi řekla:

 

„Aleno, já mám takový pocit, že kdybys lhala, kradla, vraždila, fetovala, nebo prostituovala, nebyl by to takový zločin, jako to tvé psaní na facebooku.“

 

   Otevřel se otvor ve dveřích cely a příslušník vězeňské služby nám podává dopisy.  Katka dostala tři a já zase nic. Každý den dostávala dopis od Fida a některé pasáže z jeho dopisů mi četla.  Fido bylo oslovení, kterým Katka s láskou nazývala svého snoubence Petra Kotta. Zadívala jsem se na jeho fotku, kterou měla Katka na skříňce upevněnou magnety. 

 

„Ten Tvůj Kott má hrozně pěknou pusu, tak plný pěkný rty jsem ještě u žádnýho mužskýho neviděla. Lidé s takovým tvarem rtů bývají hodně emotivní.“

 

„To on je, má silný smysl pro spravedlnost a vždycky cítí se slabšími. Pankrác je příšerná věznice. Když byl na vycházce, vyprostil tam holuba z ostnatého drátu, protože už se nemohl dívat jak ten tvor trpí. Víš jak na Pankráci vypadají vycházky? Tam nad tebou stojí stráž se samopaly. Po celách tam běhají šváby a nejsou tam zásuvky a tak tam není žádná možnost vidět zprávy nebo  si vůbec pustit televizi.Teď tam má Fido spoluvězně, nějakýho inťouše, kterého vyšetřují za daně.  Ale předtím tam byl úplně sám, měl u sebe jen rádio. Fido mi dlouho tajil, že je členem Menzy, ani se mi nepochlubil,“ prozradila mi Katka.

 

„Takové dopisy, jaké Ti píše on, by žádný hlupák nenapsal. Umí se tak skvěle vyjadřovat, že kdybych mohla mít knižní vydavatelství, vydám mu knihu. Ani já bych to tak nedokázala napsat /ach ta moje domýšlivost/ a z těch dopisů, co jsem kdy od chlapů dostala, kdy často pletli i gramatiku, se nikdo tak vyjadřovat neuměl. Inteligentní dopis jsem asi dostala jen od Davida.“

 

„Podle toho, co jsi mi vyprávěla, jsi asi vážně potkávala samé magory,“ povzdechla si soucitně Katka.

 

„Když on Fido tak rád dumá, vlastně to byl on, kdo mě naučil taky trochu odpočívat. Ale moc si všechno bere k srdci a proto se jeden čas hodně opíjel, aby zahnal chmury. Vlastně ty mi ho tou svou zadumaností tak nějak připomínáš - tím jste si vy dva hodně podobní. Fido, Fidoušek, to moje Fídě zlatý! On cítí s celým světem a já mu pořád říkám, že na takový věci nemá myslet,“ rozvyprávěla se Katka.

 

„Když mu není lhostejný stav světa a lidské utrpení, mohl by se nějak sám angažovat, aby svět byl o něco lepší,“ zamyslela jsem se nahlas. „Co kdyby se zkusil přidat třeba k lékařům bez hranic.“

 

„K lékařům bez hranic? Ty jsi se zbláznila, ti nemají za práci žádný prachy, k nim já ho nepustím,“ zasmála se hlasitě Katka. „Kdepak, Fidio bude vydělávat prachy!“

 

„Ale všechno v životě není jen o penězích,“ bránila jsem svou myšlenku. „Občas přeci musíme udělat něco bez nároku na odměnu prostě proto, že je to správné.“

 

Katka se na mě překvapeně podívala a prohlásila: „Takové lidi, jako jsi ty neznám, jsi nejspíš vyhynulý druh. Ani v ČSSD jsem nikdy nikoho jako jsi ty nepotkala, všem tam jde hlavně o profit. Připomínáš mi nějakou revolucionářku z barikád. Jsi asi trochu cvok.“

 

„To, že se občas nesoustředím ještě neznamená, že bych byla cvok,“ odsekla jsem jí.

 

„Ty jsi mě špatně pochopila, Aleno.  Všichni jsme tak trochu cvoci a jak říká jeden můj kolega psychiatr, když je někdo blbec, tak se ani nezblázní, protože mu v hlavě nezbývají žádné myšlenky, ze kterých by se mohl pomátnout. Mezi cvoky jsou právě velmi inteligentní lidé. Na blbcovi totiž není co zkazit. Ty jsi inteligentní a tak musíš být taky tak trochu cvok.“

 

„Tak to jsi mě uklidnila,“ dodávám ironicky. „Víš, já mám takový dojem, že se někdo ze mě snaží udělat blázna, protože nedokáže pochopit,proč  jsem tak upřímná a pravdomluvná.  Na královském dvoře mívali Blázna a to měl být jediný člověk, který směl i králi říkat pravdu beze strachu, protože se mu směl každý smát a říkat, že ten blázen neví, co mluví. Takže pokud se nebojím říkat pravdu ve světě, kde jsou lidé zvyklí lhát, musejí mě zákonitě pokládat za cvoka.  Jsem totiž  aktivistka a tudíž spoustě lidí vadím.“

 

„Koho zajímá nějaká Alena Ženíšková. Jo vy aktivisti,“ řekla posměšně Katka. „Kdybyste raději vydělávali pořádný prachy!“

 

„Tohle řekni u soudu pro korupci, Katko, to je bude zajímat,“ navrhla jsem ji.

 

Katka se chvíli odmlčela a pak změnila téma hovoru:

 

 „Můj táta dnes čeká u telefonu až mu zavolám. Chudák starej už má na světě jenom mě a já jsem tu zavřená. Víš, jak mu musí být? Ještě, že se toho moje maminka nedožila.  Už pro mě měli přijít, snad nezapomněli. Jestli mu dnes nezatelefonuju, tak to ten můj dobrák táta nepřežije.“

 

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ utěšovala jsem ji.  „Oni si pro tebe určitě každou chvíli přijdou.“

 

V tom se otevřely dveře naší cely a slyšely jsme dozorce volat: „Pancová, telefon!“

 

   Katce se rozzářily oči a spěchala k otevřeným dveřím,které se za ní ve vteřině zaklaply a já zase na chvíli zůstala sama na cele.Když odešla, pustila jsem si rádio a vyprala si pár věcí ve studené vodě v umyvadle. Teplá voda tam totiž tekla jen půl hodiny brzy po ránu.

 

   Katka mi vyprávěla o svém dětství,  o svých studiích, o svých láskách, o své mamince, o své tetičce, která ji do vězení přinesla plavky, neboť se domnívala,že v českém kriminále stejně jako v německém jsme stále považováni za lidi, kteří si mohou zaplavat v bazénu. Taky mi vyprávěla o nemocnicích, jejichž opravy nestihla dokončit a o koních. Všechna tato její vyprávění jsem milovala a dost možná o svých zážitcích někdy sama napíše.

 

   Byla to milá a celkem příjemná společnice, ale po pár rozhovorech s ní jsem si vzpomněla na to, co o ní tvrdila Míša, že totiž vůbec netuší jak je život pro ty lidi dole těžký. Skutečně v tomto byla naivní jako malé dítě. Někdy to s ní bylo pro mě těžké a dozorkyně, která mi řekla, jak mi závidí, že sdílím celu právě s lékařkou Pancovou o tom neměla ani tušení. Například, když nečekaně prohlásila:

 

„Jistě ale chápeš Aleno, že tvoje děti si tě nemají proč vážit a že si tě ani nemůžou vážit, protože jsi chudá.“ 

 

„Dříve si chudí lidé mohli dovolit mít až 12 dětí a nikomu to nepřipadalo divné, tak proč bych já neměla právo alespoň na jeden porod,nikdo netušil, že se mi narodí hned dvě děti najednou,“ řekla jsem jí na to a pomalu jsem si začínala připadat jako zločinec, že jsem přivedla na svět hned dvě děti najednou.

 

„Ne, ty to pořád nechápeš,“ řekla mi Katka. „Jak sis mohla dovolit mít děti, když jsi nevěděla, jak je uživíš?“

 

„Nebudeme o tom mluvit,“ řekla jsem jí chtěla jsem skončit tento rozhovor.

 

„Ne, právě o tom teď musíme mluvit,“ trvala na svém Katka.  Když tě srovnávám s mým otcem, tak já si ho vážila, protože…“

 

„Ne, nebudeme o tom mluvit,“ řekla jsem rázně. „Nic nemusíme, jen umřít jednou musíme!“

 

„Počkej, musíme si to vysvětlit,“ pokračovala Katka.

 

   Nechápala jsem její ochotu, vyjmenovávat mi všechny ty důvody, proč si mě nemohou vážit ani mé vlastní děti a už vůbec jsem nechápala tu její potřebu mě takhle ponižovat po té, co já jí nikdy neřekla ani jediné špatné slovíčko. Netušila jsem, zda si vůbec uvědomuje, jak mě takovými řečmi znevažuje a omlouvala jsem jí tím, že asi netuší, jak je v tuto chvíli strašně netaktní a hloupá. Nechtěla jsem ji ve vzteku ranit řečmi o tom, že žena, která nikdy neměla odvahu porodit jediné dítě a to i přesto, že se v penězích téměř topila, mi nemá právo říkat něco takového a tak jsem jen vykřikla:

 

„Proč mě porovnáváš s Tvým otcem, copak já jsem chlap? Jsem žena! Když už, tak mě porovnávej se svou matkou. Co dělala ona? Ve všech tvých vyprávěních jen sedí a spokojeně si míchá kafíčko. Tak proč bych měla já být jako tvůj otec?“

 

„Ale máš v sobě i úlohu otce, když děti vychováváš sama..“

 

„Je mi jedno, kolik mám úloh, proto ještě nepřestanu být ženou! Já nikdy nebudu plnit úlohu žádného chlapa, vždycky budu jenom ženou. Já jsem matka, být otcem nezvládnu! To jsem podle tebe měla jít na potrat?“ 

 

„Jsem radikálně pro potraty,“ řekla mi Katka. „Žena má právo rozhodovat si o svém těle sama.“

 

„Ano, o svém těle ano,“ odpověděla jsem jí. „Ale né o těle někoho jiného a dítě už je někdo jiný, má vlastní DNA a vlastní srdíčko a 6 týdnů od početí  i první mozkové impulzy.„

 

„Mě nepřesvědčíš,“ řekla mi hrdě Katka. 

 

„Já tě ani o ničem přesvědčovat nepotřebuju a nechci. Mysli si co chceš, je to tvé právo. Já totiž stejně vím, že v tomto mám pravdu!“ Odpověděla jsem jí.

 

„Pak mluvíš , jak nějaký diktátor,“ řekla mi.

 

„Ne, protože diktátoři nedovolují lidem mít na cokoliv jiný názor a já ti nebráním si myslet, co chceš,“ řekla jsem jí. 

 

„Ale jestli zase někdy otěhotníš, tak budeš muset jít na potrat, řekla mi. „Přeci si znovu nezkazíš život!“

 

Už jsem se s ní nechtěla dohadovat a tak jsem ji nechala, ať si říká co chce. Věděla jsem, že spolu budeme muset vydržet být 24 hodin denně a že nemá smysl čeřit zlou krev. Ale v duchu jsem si řekla:

 

„Kvůli tomu, co ty pokládáš za správné, já svoje zásady neporuším. Nikdy bych se nesnížila k tomu, abych si nechala v děloze zabít své dítě, ať jsem chudá nebo bohatá! Lidský život se penězi zaplatit nedá. Má tu nejvyšší hodnotu na světě. Třeba jsem chudá, nejsem prašivá, abych si nechala dobrovolně likvidovat vlastní geny, jak byste si to přáli pro chudé vy bohatí.“

….

 

   Katka byla můj naprostý opak a to asi úplně ve všem. Přestože se pohybovala v naprosto jiných společenských vrstvách než já a měla v životě opak všeho co já a to od kariéry, bohatství a přátel, já měla dosud jen smůlu, bídu a své dvě děti, kdy jedno z dvojčat  - moje  tehdy 16-letá dcera, založila cosi jako spolek ve stylu „šikanujte moji matku za to, že mě přivedla na tento svět chudá“ a velkým dílem se zasloužila o mé uvěznění, jsem Katce nezáviděla nic z toho, čeho se jí na rozdíl ode mne v životě dostávalo a to včetně volnosti a bezdětnosti, jelikož se jí tudíž žádné z vlastních dětí nemohlo postarat o pobyt ve vězeňské cele. Této blaženosti z vděčnosti svých potomků jsem si já užívala plnými doušky.

 

Občas si Katka povzdechla: „Jak je ten život zvláštní, jednou jsi nahoře, jednou dole.."

 

„To máš tak, Katko, ty jsi byla nahoře, teď jsi chvíli dole, ale přijde doba, kdy budeš opět nahoře,“ řekla jsem jí na to. „Ale podívej se na mě. Já jsem dole, potom zase dole a teď jsem pro změnu zase tady v base, úplně dole..“

 

„To je vtipné,“ zasmála se Katka. „Můžu to napsat Fidovi do dopisu?“

 

„Jo, klidně mu to napiš a pozdravuj ho ode mě,“ souhlasila jsem.

 

   Pochopila jsem, že jediné z toho všeho, co od života získala a co jsem jí chtě nechtě tehdy musela upřímně závidět, byl její přítel Petr Kott. Do té doby jsem si myslela,že po světě asi chodí jenom magoři, kteří nemají nic lepšího na práci, než se mi plést do cesty.  Ale když mi četla úryvky jeho dopisů, došlo mi, že na světě asi přece jen existují muži, kteří jsou skutečnými  rytíři.

...

 

   Měla jsem ráda také to, když Katka vyprávěla o zemích, které kdy navštívila a kde já jsem nikdy nebyla. Vždycky jsem si přála cestovat a poznávat mentalitu ostatních národů, jejich kulturní bohatství, způsob jakým žijí a místa, kde žijí. Uvědomila jsem si, že za mřížemi spolu zcela jistě strávíme celé léto a bude to další léto, kdy neuvidím moře a kdy tentokrát neuvidím ani slunce.

 

„V tuto dobu jsem si odpoledne na balkóně minulý rok četla knížku, dcera se tam se mnou spokojeně vyhřívala na sluníčku a spolu jsme sledovaly, jak nad vodní hladinou naší přehrady zapadá slunce,“ povzdechla jsem si smutně. „Tady sluníčko ani nezahlédnu, i na těch vycházkách jsme stále za zdmi, pod mřížemi a v chládku.“

 

„Ty jsi měla čas číst si na balkóně knížku? Tohle já neznám, já jsem stále jen makala. Jak to, že jsi měla čas si číst?“ Vyčetla mi znepokojeně Katka.

 

„Tak ty mi tady popisuješ, jak jsi procestovala celý svět křížem krážem, jezdila někde v Egyptě na slonovi, poznávala Izrael a pak mi vyčteš i obyčejný balkón? Víš Katko, ty jsi ses podívala do světa, ale já jsem se v životě podívala snad jenom na ten balkón!“ Řekla jsem ji a vzpomínka na těch pár chvil pohody, kdy jsem si dovolila být v životě upřímně šťastná, se rázem vytratila. Zbyla jen pachuť její výčitky.

...

 

   Katka každý den odebírala noviny a některé články mi četla, což mě opravdu bavilo, protože mě vždycky zajímaly zprávy z domova i ze světa. Četla mi MLADOU FRONTU a potom BLESK. V Blesku ji zarazil článek, který se zmiňoval o jejím soudním procesu. Ukazoval tam fotku před jejím uvězněním a po něm, přičemž se jí vysmíval fabulacemi o tom, jak za mřížemi stárne a jak pomíjí její ženská krása.

 

„Podívej se na to,“ požádala mě. „Vážně jsem tady tak zestárla, jak tu o mě píšou?“

 

„Katko, to je naprostý nesmysl, je to jen špinavý plátek. Přece bys tomu nevěřila? Vypadáš pořád krásně a na obou těch fotkách ti to ohromně sluší,“ řekla jsem jí na to. „Rozdíl je pouze v tom, že na té první fotce jsi šťastná a na té druhé jsi smutná a taky máš na každé z nich jiný účes. Ale na obou těch fotkách jsi moc hezká.“

 

„Ty jsi na mě tak hodná,“ řekla mi dojatě Katka.

 

„Nejsem hodná, jen říkám lidem pravdu. Už jako dítě jsem byla až nechutně upřímná. Nechápala jsem ve svých čtyřech letech, proč maminka nechce, abych nějaké paní říkala, že je stará. Maminka mi poradila, abych když tak raději řekla, že jde o starší paní, že prý je to zdvořilejší. Ale já jsem stejně nechápala, proč mám říkat, že ta paní je ještě starší než stará.“

 

Katka se smála: „Ty jsi byla tedy pěkný kvítko. To my s bratránkem byli taky. Nejdřív jsme se málem pozabíjeli a potom jsme se objímali. Vymysleli jsme si vlastní řeč, které ale nikdo jiný než my nerozuměl.“

 

„Víš ale Katko, já přitom byla neskutečně mírumilovný dítě a za žádnou cenu jsem se nechtěla s nikým prát,“ vyprávěla jsem jí. „Vůbec se mi nechtělo se bránit, když mi někdy děti ubližovaly a nechala jsem si pokorně všechno líbit, jen abych nemusela nikoho uhodit a na nikoho žalovat a to už od školky. Jednou, když jsem ze školy přišla domů s modřinami, mamka se na mě tak naštvala, že mi pohrozila: "Jestli se konečně nezačneš bránit a nepřineseš mi domů poznámku, že ses konečně s někým poprala, tak ti doma ještě pár ran přidám!" A tak jsem konečně zmydlila jednoho ze spolužáků, kteří mě každou přestávku bili a tu poznámku jsem jí domů donesla.“

 

„S tvojí matkou bych si rozuměla,“ řekla mi Katka. „Moudrá to žena.“

 

Vrátila jsem se do cely od soudu o pěstounskou péči mojí dcery. Knížku SERPICO, o neúplatném policistovi, jsem už dočetla http://www.youtube.com/watch?v=i3dGWoScAnw a tak jsem se pustila do četby knížky JIH PROTI SEVERU http://www.youtube.com/watch?v=8mM8iNarcRc, kterou mi doporučila Katka Pancová těsně předtím, než ji odvezli do Ruzyně, protože měl začít její zdlouhavý soudní proces.

 

„Je to krásný příběh, ten si určitě přečti,“ říkala mi. Scarlet jsi mi připomněla tím, když jsi vyprávěla, že když jsi v těžké situaci, tak si sama pro sebe řekneš: „Teď na to nemohu myslet, budu na to myslet až zítra, až načerpám novou sílu, abych to unesla.“  Ona to dělala taky tak.

 

„A co si v takové chvíli říkáš ty, Katko?“

 

„Věřím ve svoje opěrné sloupy, své nejbližší, o které se mohu kdykoliv opřít, tak to říkával vždycky David a já to tak vnímám taky.“

 

„Až mu budu psát dopis, tak tuto tvou větu na konci zmíním. On pochopí,že je to vzkaz od tebe, když si teď v době vazby raději nepíšete.“

 

„Jestli chceš, tak mu to tam napiš,“ řekla mi a tak jsem mu to napsala.

 

Než odjela do Ruzyně, tak jsme se společně pomodlily a Katka mě na rozloučenou objala.

 

http://www.lidovky.cz/s-odposlechy-je-to-jinak-rika-kott-chce-misto-na-pohotovosti-pla-/zpravy-domov.aspx?c=A131121_113758_ln_domov_jzl

(Vzpomínám si na Katčin kostýmek z této fotky, který mi každý den visel nad postelí, pověšený na ramínku, opřený o naši vězeňskou skříňku, i na chvíli, kdy si na něj Katka připínala onu brož, kterou jí v dopise poslala její přítelkyně pro štěstí.)

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/260073-salacova-u-soudu-vysetreni-bylo-kodem-pro-schuzku-s-rathem/

 

   Otvorem ve vězeňských dveřích na mě vykoukl pan Filip.

 

„Alenko, tak jak se daří? Kdy už Vás pustí?“

 

Pan Filip nás s Katkou bral na tělocvičnu hrát tenis a byl to jeden z mála lidí, který se mnou po odchodu Katky Pancové jednal stejně jako před ní. Ostatní mou existenci téměř přestali vnímat.

 

„Dobrý den, pane Filipe, jsem ráda, že jste se tu stavil. Netuším, kdy mě pustí a ani s tím moc nepočítám.“

 

„Nechápu, proč vás tady stále drží. Co Katka, napsala Vám?“ Zeptal se mě pan Filip.

 

„Ale ano, napsala mi z Ruzyně, chcete si ten dopis přečíst?“

 

„Když já to po ní nepřečtu, ona pěkně škrábe. Tak mi povězte Vy, co Vám psala.“

 

„Psala, že v Ruzyni našla novou společnici na tenis, ale tu už propustili. Prý tam smí mít dokonce rychlovarnou konev a lampičku. Jde jim ČT 24 a televize se tam smí sledovat 12 hodin denně.“

 

„Tak to si docela polepšila, viďte, Alenko?“

 

„Jak se to vezme,“ říkám mu na to. „Ten soudní proces je pro ni ale strašně vyčerpávající a stýská se jí po rodině. Pozdravuje Vás.“

 

„Zítra Vás vezmu na tělocvičnu Alenko, ať tady z toho prostředí nezblbnete.“

 

„Děkuji, pane Filipe, to Vám budu vděčná.“

 

   Katka už byla 2 měsíce pryč, když se dveře cely najednou rozlétly a ve dveřích se objevila nová dívka. Měla blond vlasy, štíhlou postavu a rošťácký úsměv:

 

„Ahoj, já jsem Žaneta,“ řekla mi. „nemáš navíc pár cigaret?“

 

„Ahoj já jsem Alena a cigarety nemám, nekouřím.“

 

„Kolik ti je?“

 

„Mě je 38 let, a tobě?“

 

„Jé, já myslela že ti je tak 20, jako mě, nebo nanejvýš 25 let, vypadáš tak mladě!“

 

„Díky, to potěší. Všichni mi to tu říkají,“ zareagovala jsem na její poklonu.

 

„Jsi milá, hezká a chytrá, tady se mi bude líbit,“ usmála se Žaneta.

 

„Tady máš ode mě dopisní známku, obálku, pero a dopisní papír, abys odtud mohla napsat domů,“ oznámila jsem jí. „Tak a na který film se dnes večer spolu budeme dívat?“

 

   Přemluvila jsem Žanetu, aby šla se mnou na vycházku. Když jsme se spolu ocitly venku, na malém dvorku uprostřed zdí a Žaneta uviděla mříže nad námi, které doléhaly na vysoké zdi venkovního prostoru, projevila své bezmezné zoufalství výkřikem:

 

„Tak tohle je brutál, to jsem fakt nečekala!“

 

„Vždyť jsem ti říkala, jak to venku vypadá.“ Připomněla jsem ji.

 

„Jo, říkala, ale takovou hrůzu jsem vážně nečekala ani v těch nejhorších představách. Jak tomuhle můžou říkat vycházka, vždyť je to tu jako výběh pro psy, my jsme lidi!“ Rozčilovala se Žaneta, která byla ve vězení poprvé v životě. Pak se najednou začala hlasitě smát, ale byl to smích zoufalství, který už jsem tak dobře znala i od lékařky Pancové.

 

„Co tu jako máme dělat?“

 

„Dýchat čerstvý vzduch. Můžeš si se mnou zaběhat,“ navrhla jsem ji.

 

„Nechci běhat,“ odmítla Žaneta. „A co to cvičíš, tohle tě naučila Pancovka, viď?“

 

„Jestli nechceš běhat, tak si tady zpívej,“ zazněl můj další návrh a Žaneta se dala do zpěvu.

...

 

Večer, když jsme usínaly, Žanetu překvapilo, když se nám v cele náhle rozsvítilo světlo a pak zhaslo.

 

„Co to má kruci znamenat?“ Zeptala se mě.

 

„To nám tu dělají v noci asi tak každou půlhodinu,“ vysvětlovala jsem ji. „Kontrolují, zda jsme v pořádku.“

 

Žaneta zvolala do tmy: „Nebojte se, my vám nikam neutečeme!“

 

Oběma nám útěk z cely s trojitě zamřížovaným okénkem a nedobytnými dveřmi přišel tak absurdní, že jsme se začaly hlasitě smát.

...

 

   Po týdnu odešla i Žaneta a tak jsem tam o samotě pobyla další měsíc. Dvakrát jsem pozvala svého otce, ale nikdy za mnou nepřijel a za celou dobu mi nebylo dovoleno vidět mého syna. Až jednoho dne jsem stála před věznicí a přemýšlela, kudy se odtud dostanu domů. 

 

   Zvláštní je postoj společnosti k našemu vězeňství, které přestože během věznění naprosto odnaučí člověka se jakkoliv svobodně rozhodovat, ihned po propuštění vyžaduje po takových lidech právě tu dlouho odnaučovanou samostatnost. Člověk odtamtud vyjde naprosto dezorientovaný, jelikož i o běžných životních úkonech, jako například kdy se nají, kdy se umyje, kdy mu někdo jiný rozsvítí na cele světlo, o něm jako o dítěti rozhodují jiní lidé a najednou ho pustí z vězení a očekávají, že si hned najde práci a okamžitě bude znát všechny ty úřednické a společenské mašinérie a že si dokonce vystačí naprosto sám, bez jakékoliv pomocné ruky od systému, který člověka záměrně učinil nesamostatným. 

 

   Když jste tam krátce, celkem rychle naskočíte zpět do toho vlaku všedních dní - do vlaku depresí a naděje. Čím déle vás tam ale vězní (a věřte mi, že se tam může dostat každý z vás ať by třeba i byl sebevíce nevinný), tím hůře se vám do toho rozjetého vlaku života nasedá. Co udělají lidé, které tento vězeňský systém odnaučí samostatně jednat a po té je prostě jen tak jednoho krásného dne vyplivne na ulici? Na to ať si odpoví každý sám.

 

   Kdybych teď byla znovu na té cele ve vazební věznici, nebyla bych o moc svobodnější, než jsem nyní, pokud veřejně nesmím psát o tom, co si myslím a když mi není dovoleno se svobodně projevovat.Tam se o člověka v podstatě starají, nesvoboda je ale v bezmoci a tu já cítím stejně, ať už jsem tam nebo tady. Je fakt, že doma si smím rozsvítit kdy chci, pokud zrovna se mnou v místnosti nespí i syn, kterého bych  tím probudila, ale tím asi veškerá má svoboda končí. Bezmoc je celkem běžný životní styl, spousta lidí už si jí ani neuvědomuje, pokud si aspoň můžou naplnit břicho a ani já už duši tolik neřeším, zvykám si. Napravuji se.

 

….

 

   Utkvěla mi vzpomínka na příjemně prožitý den a tak jsem napsala přes internet svému miláčkovi vzkaz před spaním:

 

Miláčku, dneska to byly jedny z nejkrásnějších chvílí v mém životě, když jsem směla být vedle Tebe a cítit Tvou blízkost. Žádné místo na světě mi není drahocennější, než je Tvoje náruč. Kdybych měla popsat všechno, co na Tobě miluju, byl by to strašně dlouhý seznam. V mém vnímání hodnot jsi Ty absolutně dokonalý tak jak jsi , nevyměnila bych Tě za nikoho na světě. Vážím si Tě vším čím jsem a miluji Tě každým vláknem své bytosti, úplně celého, takového jaký jsi. Z dneška mi utkvěla v paměti Tvá vůně a vzpomínka na Tvé sexy chloupky na hrudi, které tolik zbožňuji a i to, jak jsi držel v náručí svého chlapečka, když jsme se loučili, zářily Ti oči a v těch svých nádherných kučerách jsi vypadal tak božsky. Zlíbala bych Tě celičkého od hlavy až k patám a zase zpět. Zlíbala bych Tě všude. Mám Tě s každým našim setkáním stále raději. Doufám, že Tě nikdy neztratím, protože Ty jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo a nikdy Ti nenechám nikým ublížit. Opatruj se, Tvoje Alena 

...

 

   Chvíli po ranním probuzení mi zvonil telefon. Vzala jsem hovor a slyšela milý hlas: „Zlatíčko, co právě děláš?“

 

„Právě myslím na Tebe, miláčku,“ slyším se odpovídat.

 

„Už mám práci hotovou. Nechtěla  bys mi dneska jít zase naproti?“ Zeptal se mě.

 

„To víš že ano, miláčku, už jdu.“

 

Popadla jsem kabát a vyběhla před panelák. Uviděla jsem ho,jak ke mně přichází.

 

„Tak tady jsi,“ vykřikla jsem radostí.

 

   Popadl mě do náruče a vášnivě mě políbil. A v tu chvíli neexistovalo nic, jen jeho horké rty a nekonečné sladké štěstí . Radost  z jeho blízkosti se vtiskla do jediného okamžiku, jako se vítr a voda zapíše do kamene. Vždycky už si tuhle chvíli budu pamatovat.  http://www.youtube.com/watch?v=lGXIuNhZrQk

 

  NADĚJE:

 

Je nadšená jak matka,

když na svět rodí syna,

zoufalá od bolesti

ta lidská naděje.

 

Je nahořklá i sladká,

trpká jak příchuť vína.

Jak ve větru listí

se srdce zachvěje.

…………………….

A ve smrtelné křeči,

když palba už se ztrácí,

své smrti blíž, v potu

dál voják  bojuje.

 

Jí kvíře málo stačí.

Jak stěhovaví ptáci

v neúnavném letu

je lidská naděje.

…………………….

 

Je bláhová jak jiskra,

když oheň dohořívá,

že plamen neuhasne,

tak doufá naděje.

 

Je šílená i bystrá

a když vody ubývá,

v poháru uvázne

poslední krůpěje.

…………………….

 

 Věnováno mému miláčkovi Radkovi ♥

____________________________________

 12.5.2017: http://zpravy.idnes.cz/milost-jiri-kajinek-milos-zeman-dni-/domaci.aspx?c=A170511_154002_domaci_hro a https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/kajinkovy-rozsudky-v-19-bodech-navrat-do-spolecnosti-je-nemozny-dlouhy-trest_1705170700_ako

ale: http://forum24.cz/dcery-prosily-zemana-o-milost-pro-tatu-mely-byste-se-hlavne-ucit-znela-odpoved/ Radovan Lovčí: Až ho bude znát celá republika jako Kájínka a z případu bude možno vytřískat politické body, taky se táta té amnestie dočká... A s Ivankou si ve vězení rukou potřese..

související článek: http://www.vasevec.cz/blogy/aktualni-stav-etiky-moralky-prava 

2.3.2019 Mezi politické ězně brz přibde Jiří Fabík: https://jirifabik.blog.idnes.cz

amiourful
Bioranger, vášnivá sběračka hovínek, z nichž po domácku kuje zlato, správce i pro nefejsbukáře otevřené stránky Alternativní ekonomické školy proti dluhovému otrokářství. Motto: "Pokud vás přesvědčí, že se nic nezmění, tak se také nic změnit nemůže." Stránky jejího hnutí: http://serpentina-bioranger.simplesite.com přístup do všech blogů zde přes tlačítko Kateřina Amiourová - blogy nebo http://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/amiourful/blogy

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.