Mediální vražda Jana Masaryka (téměř) v přímém přenosu, aneb kytičkou to začalo, kytičkou to končí

obrazek
27.12.2011 16:41
Když sionista Masaryk řekl s úsměvem Brucemu Lockhardovi Nic si z toho nedělejte, kamaráde, my ty posery porazíme, tak si podepsal rozsudek smrti. Civilizovaný vlastenec Bruce Lockhart nejpozději 9. března označil v vysílání BBC do Československa a Masaryka za quislinga. Bylo to něco tak příšerného, že ještě po dvaceti letech novináři místo přímé citace raději napsali: Vzpomínáme, že Masarykův starý přítel Bruce Lockhart skutečně v českém vysílání londýnské BBC Jana dosti nešetrně napadl za jeho rozhodnutí zůstat ve vlasti, zatímco jiní znovu emigrovali. Od toho dne byl živý Masaryk pro Západ psancem mimo zákon, s nímž si každý mohl dělat, co chtěl. Ostatně co s člověkem, který se výrazným způsobem podílel nejen na rozvracení britské koloniální říše, ale i britské ekonomiky?

Podle Muc. Radima Vlčka (dnes známého jako antropologa a autora knih zabývající nemocemi mocných a jejich konci) dne 10. března 1948 jsem přijal v pitevně asi v 6,30 hod. tento telefonický příkaz: „Nařizujeme soudní pitvu ministra zahraničí Jana Masaryka.“ Vzkaz jsem předal v 7,15 h prof. Hájkovi, ihned jak vkročil do pitevny. V 8 hodin jsem odešel na přednášku prof. Kliky z urologie na II. chirurgickou kliniku. Před zahájením přednášky prof. Klika vyzval celou posluchárnu, aby uctila minutou ticha smrt Jana Masaryka, ministra tak oblíbeného studenty.

Marcia Davenportová ve svých pamětech píše: Ve středu zazvonil telefon před devátou hodinou (tedy před osmou hodinou středoevropského času). Byl to můj starý přítel John Foster, který mi byl tolik nápomocen při mém příjezdu do Londýna Právě vyšla zvláštní vydání novin. Jan byl nalezen časně ráno mrtvý. Publikace Jan Masaryk pak doplňuje,že první informaci o Masarykově smrti vydalo již v dopoledních hodinách 10. března 1948 předsednictvo vlády. Zpráva předsednictva vlády uváděla jako příčinu smrti nervovou poruchu, k níž došlo v důsledku nemoci a nespavosti, jíž ministr trpěl.

Ty časy se shodují, takže je možné, že vskutku v 8. hodin ráno československý rozhlas vysílal zprávu typu, že podle dosud získaných informací byl nalezen ministr Masaryk mrtev na nadvoří Černinského paláce, a ti západní novináři se k této informaci mohli dostat ještě dříve, i když podle publikace Zdeňka Šedivého Jan Masaryk …při jméně, které nosil … musel zemřít … (Vimperk, PAPYRUS 1998, s.112) československá veřejnost a s ní ostatní svět se pak 10. března 1948 dvě minuty po poledni místního času dozvěděla, že čsl. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk spáchal sebevraždu.

Stejě tak Václav Pokorný, správce ozdravovny StB v Dolních Břežanech, který seděl 9. března s mjr. Schrammem dlouho do noci v jídelně, se měl dozvědět o smrti Jana Masaryka z pražského rozhlasu již před osmou hodinou ráno.

Samotná pitva se konala až v 15 hodin a skončila 16,15. Tělesné pozůstatky nebohého zesnulého však nikdy na pitevní stůl nedorazily, protože pitevní zpráva publikovaná panen MUDr. Vlčkem v r. 1994 se vůbec nezmiňuje o žádném vykloubeném rameni a hlavně  vpichu po injekci, kterou kvůli bolesti ramene podle výpovědi osobního lékaře dostal ráno 9. března před 10. hodinou. Tuto léčbu rozbolavěného ramene neordinoval pan doktor poprvé, protože denně za Masarykem docházel. Takže těch vpichů do ramene by mělo tam být povícero. To, že každý patolog pátrá a měl by pátrat po něčem takovém v případě neobvyklých úmrtí, je snad nade vší pochybnost. Panu osobnímu lékaři Jana Masaryka, panu doktorovi Klingerovi podle jeho vlastních slov někdo zabránil účastnit se pitvy, v té době byl zrovna u E.Beneše. Z příkazu StB nebylo umožněno provést sejmutí posmrtné masky, ani další antropologická vyšetření. Tedy dělá se vše pro to, aby nebylo možné v budoucnu kdykoliv identifikovat všem drahého zesnulého.

Zatímco Marcia píše ve svých pamětech, že ačkoliv Jan Masaryk byl dosti korpulentní, a měřil více než šest stop (tj. více než 185 cm), jeho kosti byly subtilní, tak profesor Hájek v komentáři k pitevní zprávě hovoří o muži vysoké postavy, silné kostry, dobře vyvinutého svalstva i dobré výživy. Mimochodem, podle té španělské krásky měl uši s dlouhými lalůčky.

Kdo byl John Foster

Old friend John Galway Foster se narodil 4.října 1904 a zemřel v Londýně 1. února 1982 ve věku 77 let jako starý mládenec podobně jako Masaryk. Marcia Davenportová se s ním mohla seznámit mezi léty 1939-1941 na britské ambasádě v Washingstonu, kde se stal prvním tajemníkem, tj. mužem, který má na starosti podle mých vědomostí téměř vždy bezpečnostní problematiku. Poté v roce 1944  byl začleněn do štábu generála Eisenhowera, po válce pak se účastnil Norimberského procesu. V r. 1945 se stal poslancem Dolní sněmovny  za konzervativní stranu ve volebním obvodu Northwich v Cheshire, který je vzdálen od Londýna cca 110 mil.  V roce 1954 se účastnil ustavujícího sjezdu BilderBerg Group.

Pan Foster byl v r. 1941 tedy tím mužem přesně v té správné funkci, který určitě neměl nic proti tomu, aby se americká vlastenka Marcia důvěrněji poznala seznámila s Janem Masarykem, lze říci, že jí to mohl přátelsky doporučit a občas si s ní o tom pak popovídat. Za druhé je skutečně možné, že z toho nádráží mohl odjíždět za svými voliči přes celou Anglii na sever. za třetí že by byl ochoten Marcii v zájmu boje proti komunismu schopen  dosvědčit místopřisežně cokoliv.

Je paradoxem, že právě jejich kolega Bruce Lockhard usvědčil agentku Davenportovou s jejím principálem Johnem Fosterem  z mírného překrucování pořádí událostí. Pan John Foster musel mít své informace z jiných zdrojů než z novin. Bruce podle vlastních slov v tu středu přijel ranním vlakem do Londýna a před půl jedenáctou, nic zlého netuše, do svého klubu, a teprve tam se s ní kontaktovali novináři z redakce Evening Standard s dotazem na Jana Masaryka s tím, že spáchal sebevraždu a byl nalezen 6,30 ráno před Černinským palácem.

I pan Lockhart fabuluje, v 10,30, tedy 11,30 středoevrovského času, nikdo ještě nehovořil o sebevraždě Jana Masaryka. Svět se to dozvěděl až v těch 12 hodin, tedy v 11 hodin západoevropského času. Kdyby ty časy sedly, tak by bylo téměř nemožné dostat se z Prahy do Londýna pro paní Davenportovou, tak, aby zvedla telefon v hotelu Claridge´s, kde se měla údájně dle Masarykova příkazu zašít, s nikým nemluvit a vyčkat dalších událostí.

Ano, Marcia vyčkala, ale v Praze, ale vyčkala pokynů nikoliv Masaryka, ale Johna Fostera, který byl jí tolik nápomocen při jejím příjezdu do Londýna.  Že by tolik vděku za odnesení zavazedel do hotelu? Spíše platí, že se na londýnském letišti rozloučili hodně po 11 hodině západoevropského  času s tím, že pan Foster spěchal za svými voliči, aby mu oni poskytli alibi. Prý tehdy dorazil do  toho svého volebního okresu udýchaný.

Současně platí,že Marcia nezdařeným pokusem o alibi poskytla nechtěně alibi majorovi Schrammovi, jehož pan Šedivý podezíral z účasti na defenestraci  Jana Masaryka.

Vždy mě překvapovalo, když jsem tak sledoval ty posuny různých komand směrem k budově ministerstva zahraničních věcí na Loretanském náměstí, jak tak dobře organizátoři těch přesunů věděli, že Honza bude doma, mohl si třeba nezaskočil k Alici, či dokonce snad za Klémou, aby mu pomohl vypilovat programové prohlášení vlády obrozené Národní fronty, aby píchl s gramatikou a stylistikou. Případně že by si nemohl ten playboy udělat dámský či pánský večírek.  Pouze dva muži téměř s naprostou jistotou věděl, že Masaryk ulehl na lože, že tedy s největší možnou mírou jistoty mohli poskytnout případnému zájemci informaci, že tomu tak není.

Pouze jediná vláda na světě právě 9.března 1948 měla bezprostřední zájem na tom, aby Masaryk nejenom nedorazil do parlamentu odpoledne, kde se měla představit nová vláda obrozené Národní fronty Klementa Gottwalda ale aby už nikdy a nikde na žádném seznamu členů nějaké vlády nemohlo jméno Jan Masaryk vyskytnout.

Britská vláda byla jedinou vládou v tehdejším civilizovaném světě, podle níž protivník překročil Rubikon: Zabíjení povoleno. A chtěla odvetu za Waltera Edwarda Guinnesse, první barona Moyne (1880), vlastníka pivovaru Guiness, a konzervativního politika, který byl v roce 1944 byl zavražděn v Káhiře dvěma příslušníky židovské podzemní radikální skupiny Lechi.10. 1. 1945 byli oba pachatelé usvědčeni a oběšeni. Sionistické hnutí se od vraždy distancovalo a odsoudilo jí, Hagana a Irgun vydaly řadu příslušníků Lechi britské policii. Přesto vražda znamenala velké ochlazení vztahů s britskou Churchillovou vládou a znamenala i ochladnutí Churchillových sympatií k sionismu.

  Oko za oko, zub za zub. Nebo chcete-li, jak to nazval tento princip kolega Johna Fostera  z konzervativní strany Jeffrey Archer Not a Penny more, not a Penny Less.. O něco později budou tyto počty vypadat stejně: Za 10 britských Spitfirů sestřelených na Blízkém východě, respektive odcizených s britských skladů 10 československých Spitfírů, za 2000 československých vojaků vyslaných k rozbití brítské koloniální říše, 2000 agentů chodců vyslaných na československé území. Jak britské, jak civilizované, jak uměřené.

Nejdříve Bruce Lockhart Jana Masaryka zavraždí mediálně. Bruce je tedy jeden z těch, kteří by viděli Honzu raději mrtvého než živého. Tak jako ta celá Británie, která se shromáždila v katedrále ve Westminsteru, aby uctila jeho památku. Jak šejkspírovské, jak britské, jak civilizované, jak typické pro Brity.

 Masyryk je vnitřně rozhodnut nejpozději od pátku 5. března 1948 vstoupit do vlády, kdy podle vzpomínky paní Topínkové, ženy správce domacnosti, si řekne jakoby pro sebe a jakoby pro ní, že teď když tu budeme mít tu novou vládu, snad přece budeme mít klid a mír. Hlavně, aby ty děti se už měly líp,

Tajemníkovi Špačkovi, který  s ním projednal pracovní program na následující den, včetně přípravy Masarykova projevu k prvnímu výročí československopolské smlouvy o přátelství a vystoupení v nové vládě to muselo být zcela jasné večer 9.března mezi 18. a 19. hodinou, že přes mediální vraždu, spáchanou Brucem Lockhartem, Masaryk se hodlá dostavit v 10 března ve 14 hodin do Parlamentu, kde má být schváleno složení nové vlády. Z Černínského paláce odcházejí Masarykovi tajemníci dr. Špaček s dr. Sumem ve 21 hodin. Oba dva byli účastni té pitvy.  Dr. Sum podle  vlastních slov měl po chvíli omdlít

Od Špačka se to ještě mohl dozvědět jeho kolega Antonín Sum. Špaček je tím, kdo informuje Masaryka, že Davenportová konečně odletěla. A je také tím, kdo říká, že to byla svatá lež od pana ministra, že za ní přiletí. Podle něj ale už pan ministr nehodlal do parlamentu se dostavit. Podle něj, když mu Gottwaldova sekretářka volala, aby přišel o něco dříve, tak prý prohlásil: Je konec švejkovin, tam už nepůjdu. Není však rozhodným zastáncem téze, že pan ministr spáchal sebevraždu, tedy nemá se výslovnou potřebu krýt.

Naproti tomu druhý z těch tajemníků dr. Antonín Sum hájíl vždy rozhodně tézi, že šlo o sebevraždu, a pokud uvažuje, že směrem k Černinském paláci  přibližovali nějaké skupiny, tak tvrdí, že to mohli tehdy mít pouze v úmyslu. Je ochoten diskutovat o americké účasti, o možné britské mlčí jako hrob. Tvrdí, že všem tedy ve chvíli, kdy se čin stal, mohla vražda víc uškodit, než prospět. I Britům? Když ho byli schopni označit za quislinga? Současně rozhodně tvrdí na rozdíl od časového snímku, sestaveného vyšetřovatelem Iljou Pravdou, že doktora Klingera jsme k pitvě zvali a přesnou hodinu jsme mu oznámili, takže o ní věděl a byl pozván. Ze Sezimova Ústí však nepřijel. Důvod neznám. Ale doktor Klinger se nezachoval nejlépe. Nejdřív poskytl v Praze novinářům rozhovor, v němž se stavěl za sebevraždu, pak odešel za hranice a vydal nové prohlášení, že šlo o vraždu. Ten Sum tedy bere tu změnu stanoviska Klingera jako podraz vůči sobě, jako něco, co ho ohrožuje, zvláštní, ne? A ctihodný dr. Sum je tou osobností, která tvrdí, že kytička sněženek vedla k vítězství Západu ve studené válce. Pozoruhodná obhajoba k utišení vlastního svědomí.

A co tak asi horší, dostat punc zrádce a kolaboranta, nebo slyšet ještě možná předtím v neděli 7. Března (tedy v den, kdy Marcia možná odletěla do Londýna) na přehlídce Lidových milící na Staroměstské náměstí, že jeho otec by s únorovým převratem souhlasil. Tehdy měl podle dalšího tajemníka Soukupa pro sebe si řici: Švejkovina je u konce. Je nutné překročit Rubikon. Tedy předstírání nějaké prozápadní orientace jako podmínka maskování skutečných cílů, které byly materiálně vyjádřeny souhlasem s dodávkami zbraní pro budoucí stát Izrael. Na jedné straně veřejně adoroval Jan Masaryk OSN, na straně druhé klidně porušoval touto organizací vyhlášené embargo na dodávky zbrání do oblasti Blízkého východu. A skutečně by TGM nemohl souhlasit s únorovým převratem, když by to bylo nezbytnou podmínkou efektivní asistence vzniku Státu Izrael ?

Bylo nutno urychleně jednat. Marcia nepředpokládala žádné potíže, Masarykovo dlouhodobě rozbolavěné rameno, které se muselo nutně projevit v jeho zchátralé tělesné konstituci, jí skytalo jednoznačnou výhodu. A návíc skutečně nelze říci, že šla do akce pouze s jediným cílem, nemusela, nebo dokonce nechtěla zabíjet. Byl to možná pouze plán B. Ale navíc přesvědčit přece jenom Masaryka k útěku s jeho informacemi v hlavě, by bylo z britského vojenskopoliitického hlediska terno. Ale narazila na nečekanou překážku, fyzicky zdatného dvojníka. Ale Janek doplatil na svou slušnost, přece se mu nezamlouvalo nechat dámu stát venku, jenom chtěl získat čas, narychlo se po horké koupeli oblékl do pyžama naruby, hodil ji ve zmatku klíče, při vyklánění z okna ztratil na moment vědomí, přesto se ještě zachytil okenního rámu a vyšplhal se zpět. Mezitím Marcia vyběhla po schodišti nahoru, respektive vyjela výtahem, pokud našla ty klíče, uviděla dvojníka přikrčeného v okně.

Lze pouze spekulovat, co se tam tehdy v té koupelně odehrálo, ale konečným výsledkem bylo, že do milého dvojníka strčila tak prudce, že ten vypadl z okna podruhé a definitivně. Pérak doskákal. Pérák, tedy přeneseně loutka, Hurvinek, nastrčená figurka zavěšená na pružině, která umožňuje, aby loutkař mohl tu loutku vodit.

Mezi 3. a 4 hodinou ranní strážný Straka měl najít na nádvoří pod oknem Masarykova bytu tělo. A údajně zjistit, že jde o Jana Masaryka, a setrvat u mrtvého do 04.00 hod. V 7,50 ohledání Masarykova těla na pokyn ministra Noska ukončeno (přes námitky MUDr. Teplého, že není hotov). MUDr. Teplý doporučuje provedení soudní pitvy. V rozhovoru s dr. Horou uvádí, že smrt nastala 4–5 hodin před ohledáním. V ohledacím protokole však byla tato doba redukována na 2–3 hodiny. To by ale fakticky znamenalo, že tu něco hapruje, to by znamenalo, že ten vyhození dotyčného mohlo nastat nejdříve v 5 hodin rámo.

Nakonec Marcia, poháněná možná ani ne tak svým antikomunismem, ale faktickým odmrštěním své křehké ženské schránky (ztracená investice do chlapa) celou akci zvládla, ale není si vůbec jistá, koho vlastně připravila o život. Ve 12 hodin západoevropského času je v Londýně v hotelovém pokoji díky starému příteli Johnovi Fosterovi a vítá se o něc později s Brucem. A ptá se ho, zda-li je možné, aby 62letý chronicky nemocný chlap s vykloubeným ramenem, který spadl z okna a zachytil se okenního rámu, vylezl zpět do okna? A zda je možné, aby to okno vůbec otevřel?  Bruce: To se mi nějak nezdá.  Ale byli z toho oba celí nesví. Právě proto si to rozbolavěné Masarykovo rameno tak vštípili do paměti, tak jim to celé připadalo podivné, že tuto banalitu oba připomněli pak ve svých črtách, které jsou psány proto, aby od nich odvrátili případné vyšetřování toho mordu. Lidský mozek si do paměti vrývá především odchylky od normálního průběhu událostí. S napětím čekají, jak na to bude reagovat Praha. Když ani ta žádnou záměnu nenaznačí, uvěří i aktéři samotní, že se jim povedlo odklidit jeden z mozků plánu Dalet, a otrne jim. Konec konců zachránili ty posery Araby před židovskými teroristy. Mimochodem, o komunistech nemohlo tehdy ani řeči, jak se snažil nabulíkovat světu Bruce Lockhart, ty naopak Marcia charakterizuje jako nesmírně tvrdé persony, schopné všeho. Podobně jako charakterizuje tehdy Montgomerry ty židovské teroristy.

 A nebo ten podplukovník hlásil pouze poruchu motocyklu? A nebo ten Janek, ten dvojník byl  oním legendárním českým válečným hrdinou v období Protektorátu Čechy a Morava, který dokázal díky pružinám na nohách, s nimiž dokáže přeskakovat i ulice. A nebo podplukovníkovi Vojtěchu Kohoutovi, v té době vedoucího oddělení Vojenského historického ústavu v Praze, možná o něco později soudcem z lidu, podezřelému se spolupráce s NKVD, který měl v letech 1922 - 25 sloužit v Rudé armádě. za války náčelník štábu I. Komunistické divize Rudé armády, 1942 - 43 lektorem Hlavní politické správy Rudé armády,  který zemřel v roce 1954, ruplo v bedně?

V den smrti Jana Masaryka podle svědectví jeho podřízeného, který náhodou spal v kanceláři, přišel Kohout nápadně brzy do práce a byl rozrušený. Slyšel, jak Kohout telefonuje: Pérák doskákal. Je vyřízený. V kapse jeho kabátu našli jeho podřízení razítko z Masarykovy kanceláře.

Nakonec tedy vskutku poslední záhadou zůstává, kam nám soudruh podplukovník zašantročil Honzu. Asi ho Stalin vyměnil s Gurionem za tajemství sestrojení atomové pumy. Masarykovy vědomosti, skryté v jeho hlavě, měly pro Guriona zhruba tak stejnou hodnotu. To v lepším případě, v horším případě je možné, že nevydržel ty útrapy spojené s organizováním jeho nutných četných následných přesunů. Stal se dvojníkem svého dvojníka. Pan ministr už byl skutečně na dně svých fyzických i duševních sil.

Ušatá teorie se tedy může opřít jak o model racionálního chování všech zúčastněných aktérů, tak i o pitevní zprávu, tak i svědecké výpovědi. Ty sněženky u pravého spánku mrtvého sledovaly souběžně dva cíle, zakrýt hlízu a odvrátit současně pozornost od toho, že ten muž na katalafku se seněženkami nemá uši s dlouhými lalůčky.

V této sérii blogů jsem se pouze pokoušel splnit přání Jefima Fištejna, aby ten padouch, jehož čin vedl k vítězství Západu ve studené válce, byl konečně identifikován. Navrhuji předat mu tu Topolánkovu medaili.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267422798-prisne-tajne-vrazdy/410235100221022-posledni-noc-jana-masaryka/

Z publikace 10 let UDV:

Bendův úřad převzal od Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti StB též agendu obnoveného vyšetřování smrti Jana Masaryka, ministra zahraničí londýnské a první poválečné vlády ČSR. K obnovenému, v pořadí již třetímu vyšetřování došlo na základě četných podnětů veřejnosti, která vzhledem k podezřelým okolnostem Masarykovy smrti dne 10. března 1948 považovala vyšetřování jeho údajné sebevraždy z let 1948 a 1968/69, prováděné v nestandardních podmínkách za nevěrohodné.

 Vyšetřování bylo zahájeno Úřadem dokumentace a vyšetřování StB dne 11. března 1993 z pověření vedoucího odboru Generální prokuratury ČR JUDr. Libora Grygárka. Generální prokuratura postoupila Blažkovu úřadu k dalšímu řízení soubor materiálů a podnětů občanů z let 1990-1993, které dosud řešila sama na základě zákona o prokuratuře. Ve věci Masarykovy smrti šlo o svědectví býv. kpt. čs. armády Josefa Sachera, pracovníka bývalého Historického ústavu ČSA v Praze a dalších osob, označujících jeho nadřízeného pplk. Vojtěcha Kohouta za podezřelého z účasti na Masarykově smrti. Ve svědecké výpovědi z 2.8.1990 na Obvodní prokuratuře pro Prahu 9, kam byl předvolán, uvedl J. Sacher několik závažných indicií, nasvědčujících uvedenému podezření a vyšetřujícímu prokurátorovi GP JUDr. Leo Kadlecovi předal jako doličný předmět kovové razítko s podpisem Jana Masaryka, nalezené Sacherovým spolupracovníkem škpt. Stanislavem Hovězákem v časných ranních hodinách 10. března 1948 v kapse vojenské bundy jejich nadřízeného pplk. V. Kohouta. V téže věci byla předána úřadu charakteristika jmenovaného, vypracovaná doc. PhDr. Karlem Pichlíkem, zástupcem náčelníka HÚ ČSA, hodnotící dotyčného jako „školeného enkávédistu a tvrdého bolševika“.

Dalším dokumentem předaným úřadu v této věci 11.3.1991 byl text údajného dopisu Jana Masaryka J.V. Stalinovi, označovaný někdy jako Masarykova politická závěť, ve kterém Masaryk varoval Stalina před bolševizací Československa. Xerokopie dokumentu byla v průběhu roku 1990 objevena prof. Václavem Čadou, ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů v osobním archivu Antonína Novotného (Archiv ÚV KSČ) ve francouzském překladu. Generální prokuratura uložila úřadu objasnit historii dopisu a provést analýzu textu. Vzhledem k podezření o účasti zahraničních tajných služeb se generální prokurátor ČR obrátil prostřednictvím generálního prokurátora ČSFR na ruskou stranu s žádostí o informaci o existenci materiálů, týkající se této záležitosti v ruských archivech, která vyzněla negativně. Na GP byli ve věci vyslechnuti jak prof. V. Čada (16.2.1993), tak PhDr. Miroslav Šiška (10.2.1993), který text xerokopie dopisu publikoval 20.4.1991 v Nedělních novinách, příloze RP

 Dalším materiálem ve věci bylo svědectví  ruského občana I.V., týkajícím se úlohy NKVD, o němž přinesl zprávu RESPEKT  č. 36 z 13.9.1992. Jmenovaný se dostavil na čs. konzulát, kde oznámil, že jeho matka pracovala v komandu NKVD, které v roce 1948 zavraždilo ministra Masaryka a že je ochoten příslušné doklady předat za úplatu novinám. Ministerstvo zahraničí, které bylo úřadem požádáno o prověření této informace, ji potvrdilo s tím, že ve skutečnosti šlo o návštěvu čs. velvyslanectví v Berlíně a že o dalším osudu I.V. není nic známo.

 Podobnou zprávu uveřejnil 10.3.1993 Jefim Fištejn v radiu Svoboda. Jistý Leonid Paršin mu z domova pro žadatele o politický azyl v Oldenburgu telefonicky sdělil, že jeho matka působila po válce v Československu jako „nelegál“ NKVD. Jejím řídicím orgánem byl diplomat působící na sovětském velvyslanectví v Praze. Podle Jelizavety E. Paršiny byl Jan Masaryk zavražděn agenty NKVD na příkaz Stalina.

Šetřením případu byl úřadem pověřen kriminalista Jan Havel, později též pprap. Petr Vondrák, kteří prokuraturou předané podněty znovu prověřovali. Svědectví J. Sachera vyšetřovatel odložil pro nesrovnalosti v časových údajích svědka, pravost údajného Masarykova dopisu Stalinovi nechal vyhodnotit vojenskému historikovi plk. PhDr. Zdeňku Vališovi, který posudkem z 16.12.1993 Masarykovo autorství vyloučil. Údaje L. Paršina dále prověřoval. 

     V letech 1993-1995 došlo na úřad ve věci Masarykovy smrti větší množství podnětů ve formě dopisů i telefonátů, často anonymních, ve kterých měla značnou frekvenci úloha násilí, NKVD a osoba mjr. Augustina Schramma, vedoucího oddělení partyzánů na ÚV KSČ a později i na MNO. Přestože podněty vypadaly často zasvěceně a věrohodně, postrádaly většinou průkazní hodnotu a byly vyšetřovatelem po prověření vesměs odkládány.

Hlavní pozornost pak zaměřil na vyšetřování z roku 1948. Navázal na výsledky práce kriminalistů (týmy JUDr. Zdeňka Borkovce z Oblastní kriminální úřadovny a JUDr. Josefa Görnera z Kriminální úřadovny v Praze 1), kteří v prvních hodinách prováděli vyšetřování na místě, než byli odvoláni a vystřídáni orgány z Ústředny StB. Zajistil dochovanou fotodokumentaci místa činu, zobrazující stav místnosti Masarykova bytu a zachycující polohu ležícího těla mrtvého ministra ve vztahu k okolí, zejména k průčelní zdi s otevřeným oknem koupelny ve 2. patře budovy. Dále nedokončený náčrtek místa činu, obsahující kromě plánku místnosti Masarykova bytu i údaje o vzdálenosti ležícího těla (nohou) od průčelní zdi (2,9 m) i od východní boční zdi (13,1 m). A též pitevní protokol prof. Františka Hájka. Výpovědi z výslechů osob provedených na místě činu však přijímal s rezervou, neboť byly vedeny tak, aby podpořily verzi sebevraždy. Zároveň znovu provedl celkovou prohlídku Černínského paláce, možnosti vstupu do budovy i Masarykova bytu. Z prohlídky vyvodil, že závěr vyšetřování z roku 1948, popírající možnost proniknout nepozorovaně do budovy a bytu Masaryka nelze akceptovat.

Z polohy těla, ležícího na dlažbě nádvoří usoudil, že do vzdálenosti těla (nohou) ode zdi pod oknem koupelny nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu, ani že by bylo možné tělo živého či mrtvého ministra do této vzdálenosti (2,9 m) vyhodit. Z uvedených skutečností a ze zajištěných stop na okně a též z pitevní zprávy o vnějších zraněních (odřeniny na břiše) odvodil, že Masaryk musel opustit byt koupelnovým oknem čelem do místnosti a sesunutím po břiše na podokenní římsu, po níž ustupoval doleva. Když už se mohl přidržovat jen kolmé zdi budovy, ztratil z neznámého důvodu rovnováhu a zřítil se na nádvoří. Skutečnost, že se tak riskantním způsobem snažil uniknout z bytu, navíc jen v pyžamu a bos, svědčí o tom, že musel čelit nějakému vážnému nebezpečí.

Odpověď na tuto otázku našel vyšetřovatel ve svědecké výpovědi Čechoněmce Zdeňka Lustyka z vyšetřování z let 1968/69. Někdejší příslušník wehrmachtu a zbraní SS vypověděl dne 8.8.1968 na Krajské správě SNB – Správě StB v Ostravě, že v době svého poválečného pobytu v západním Německu vezl někdy v polovině května 1948 z Pasova do Kolína nad Rýnem a dále do Norimberku českého stopaře. Ten se mu v průběhu cesty svěřil, že v únoru 1948 patřil ke skupině partyzánů, která v noci z 9. na 10. březen provedla z jistého příkazu tajnou prohlídku Masarykova služebního bytu v Černínském paláci s úkolem získat kompromitující materiál, usvědčující ministra z úmyslu tajně opustit republiku. Kompromitující důkazy (valuty, zlato, mince a doklady připravené v cestovním zavazadle) sice objevili, ale arogantní chování některých členů skupiny a výzva k oblečení a odchodu vyprovokovala Masaryka k pokusu uniknout oknem koupelny a zavinili tak jeho smrt. Zabavené věci měl stopař odnést, utřídit a poté předat – komu neuvedl. Tolik Lustyk.

Nápad s prohlídkou se zrodil na tajné schůzce vedoucích stranických a bezpečnostních činitelů u Rudolfa Slánského v době vyhlášené únorové bezpečnostní pohotovosti. Vedle Slánského se jí zúčastnili Bedřich Geminder, Osvald Závodský, Josef Veselý, Bedřich Pokorný. A patrně i mjr. Aug. Schramm a Josef Vávra-Stařík. Velitelem skupiny, která měla vniknout do Masarykova bytu byl určen mjr. Schramm, její sestavou Josef Vávra. Vstup do budovy měl zajistit O. Závodský, který měl také převzít zajištěné věci a předat je B. Geminderovi, vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ. zajištěný materiál měl Masaryka usvědčit z přípravy útěku z republiky, nebo ho alespoň kompromitovat do té míry, aby proti němu mohlo být použito „příslušné účinné opatření“. To nebylo blíže specifikováno.

Na základě výpovědi stopaře a popisu jeho osoby Z. Lustykem byla vyšetřovatelem Havlem vytipována skupina pěti uprchlíků z ČSR, která 28. dubna 1948 překročila v prostoru Šumavy hranice do Německa. Orgány CIC byla umístěna v uprchlickém táboře v Řezně. Vedoucím skupiny byl Josef Vávra-Stařík, někdejší výkonný štábu partyzánské brigády Jana Žižky, jejími členy partyzáni brigády Vilém Krajčírovič, Oldřich Kojecký, Jan Hradil a Oldřich Fischmeister.

Aby prokázali orgánům CIC, že nejsou komunistickou zpravodajskou skupinou, za níž byli považováni, začal Vávra plánovat teroristické akce v ČSR, které měly být přípravou na protikomunistické povstání. Svou skupinu rozšířil o další uprchlíky z řezenského tábora, konkrétně o Miloslava Choce, Vitolda Opletala, Karla Ševčíka a Jiřího Červinku. Po prvním neúspěchu překročit hranice do ČSR krátce po příchodu do Řezna, odešly 22.4. dvě skupiny po třech mužích (Choc, Hradil, Červinka a Krajčírovič, Opletal, Ševčík) s organizačními úkoly. Koordinátorem činnosti mezi skupinami byl určen Miloslav Choc, který byl zároveň Vávrou pověřen úkolem fyzicky odstranit mjr. Schramma jako vraha Jana Masaryka.

 Miloslav Choc, který 27. května 1948 svůj úkol splnil, byl 2. června zatčen v Olomouci, kde se skrýval před návratem do Řezna. Již 18. května se dostali do rukou Bezpečnosti Ševčík a Červinka, kteří byli zadrženi na hranicích při zpáteční cestě po převedení skupin. Poté byl zajištěn Jan Hradil a Vitold Opletal. Jediný, kdo zatčení unikl, byl V. Krajčírovič, který opustil republiku někdy v polovině května.

Právě Krajčíroviče tak mohl vyšetřovatel ztotožnit s osobou Lustykova stopaře a díky němu ostatní členy původní Vávrovy partyzánské skupiny s partyzánským komandem provádějícím prohlídku v Černínském paláci. Poté zahájil pátrání po jejich osudech. O Josefu Vávrovi zjistil, že byl po návratu či únosu z Vídně koncem roku 1949 do ČSR vězněn v Ruzyni a 26. srpna 1953 ve věznici na Pankráci popraven. Po V. Krajčírovičovi a O. Fischmeisterovi žádnou stopu nezachytil, ale Jana Hradila a Oldřicha Kojeckého objevil na Moravě. Prvního v Přerově, druhého ve Zlíně, oba ve vážném zdravotním stavu. Při návštěvě  vyšetřovatele oba shodně uvádějí, že o prohlídce v Černínském paláci jim není nic známo. Vzhledem ke zdravotnímu stavu jmenovaných a kategorickém odmítnutí o věci vypovídat bylo od výslechu upuštěno. Za dané situace byl případ vedený pod č.j. ÚDV-121/Vv-93 usnesením  vyšetřovatele ze dne 27. února 1995 podle § 159 odst. 4 tr.ř. odložen.

Na základě pokynu náměstka ředitele úřadu JUDr. Pavla Breta ze dne 16. června 1995 bylo ve vyšetřování pokračováno podle § 158, odst. 3 tr.ř. aby byl zjištěn pobyt alespoň jedné z osob, tj. V. Krajčíroviče nebo O. Fischmeistera, o kterých bylo mezitím zjištěno, že by měli žít na území USA. V průběhu pokračujícího šetření vyšetřovatel zjistil, že O.Fischmeister zemřel již v roce 1972 v Paříži. Navíc se prokázalo, že neměl přímou souvislost s Vávrovou činností a Masarykovou smrtí a do Německa odcházel z osobních důvodů. Na základě tohoto zjištění byl výše uvedený vyšetřovací spis přepracován. Až na dvě osobní změny (Fischmeister, Schramm) průběh událostí zůstal nezměněn.

Naproti tomu bylo úspěšné pátrání vyšetřovatele po V. Krajčírovičovi. Vyšetřovateli se podařilo vyhledat jeho někdejší manželku Františku Greňovou a jeho sestru Miluši Polákovou a synovce Miloše Poláka, bydlící ve Zbyšově u Brna a společně s kolegou P. Vondrákem je vyslechnout. Z rozhovoru se jmenovanými, zejména s Miluší Polákovou a z korespondence s bratrem byly zjištěny některé údaje, které nasvědčovaly, že se V. Krajčírovič mohl zúčastnit prohlídky v Černínském paláci a že tedy jde o Lustykova stopaře. A také že Krajčírovič po odjezdu Vávry-Staříka z Paříže do Vídně emigroval z Francie do USA, kde se usídlil trvale pod jménem Wiliam Kray. Dále zjistili, že Krajčírovič byl se sestrou domluven na návštěvě republiky v souvislosti se svým a sestřiným životním jubileem a byl ochoten sdělit úřadům své poznatky o okolnostech Masarykovy smrti. Setkání se neuskutečnilo, neboť krátce před plánovanou návštěvou Krajčírovič 8.června1994 zahynul při výbuchu plynu v domě, kde bydlel (Allentown v Pensylvánii). Krajčírovičova smrt zmařila i úsilí ředitele ÚDV Václava Bendy, který se  vydal do USA, aby pomohl jmenovaného vypátrat a vyslechnout. Získal už jen písemnou zprávu policie o jeho úmrtí.

Po vyřazení O. Fischmeistera mohlo být komando provádějící prohlídku v Černínu doplněno o mjr. A. Schramma, neboť Schramm byl řadou svědků označen jako vrah Jana Masaryka, mj. i svým mladším bratrem Ottou, ale křivé svědectví Václava Pokorného (z roku 1968), správce partyzánské ozdravovny v Panenských Břežanech potvrzovalo jmenovanému alibi na kritickou noc. Teprve po nové výpovědi V. Pokorného 19. prosince 1994, kdy jmenovaný své svědectví odvolal, mohl vyšetřovatel na Fischmeisterem uvolněné místo zařadit mjr. Schramma jako jeho velitele. V tomto smyslu bylo přepracováno usnesení o odložení věci z 27.2.1995 a šetření bylo uzavřeno Usnesením z 27.11.1996, kterým byl případ podle § 159 odst. 4 tr.ř. odložen. Usnesení je podepsáno policejním radou pprp. Petrem Vondrákem, který po odchodu Jana Havla převzal vyšetřování případu.

K

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.