Mesiáš nepřijde, ani možná

Blíží se výročí 17.listopadu. Politici se blýsknou před čočkami kamer při kladení kytek a média budou mít plnou pusu chvály, jak jsme před lety slavně vykročili k demokracii. Byl jsem mezi těmi, kteří na Václaváku cinkali klíči. Nepamatuji si, že by nás to první pondělí na náměstí kdosi zval. Přišli jsme prostě proto, že už to tak dál nešlo. Ty další dny již měly svoje moderátory a tak se mělo stát, ale ten první impuls vznikl spontánně. Prostě se našlo už dost lidí, co přestali mít strach.

Uplynulo více než dvacet let. Ve společnosti to už zase kvasí. Ostatně i tento web a příspěvky na něm jsou plné zklamání současným vývojem a stavem naší země. A tak s ostatními čteme hořká vyznání plynoucí z toho, že v kulisách všudepřítomné korupce, vládních skandálů a svévole současné koalice, pramenící ze situace, kdy jsme dennodenně vystavováni mediální masáži o tom, že opasky nejsou utaženy ještě dostatečně a že bude ještě hůř, protože dobře již bylo. Lidé ztrácejí a mnozí pohříchu už ztratili víru, že se věci mohou změnit k lepšímu. Budoucnost tone v nejistotě.

Ale jsou ještě mnohem horší věci. Třeba skutečnost, že lidé už zase mají strach. Estébáci ani žaláře nehrozí, to je jasné. Ale obava o místo, o pracovní uplatnění je neméně strašlivá. Myslíte si snad, že tomu tak není? Říkat veřejně, co si člověk myslí, říkat to kdykoliv a kdekoliv a hlavně mít možnost, aby byl jeho názor slyšen, už zase není vůbec samozřejmé. A nejen to. Lidé jsou opět ve stavu, kdy odmítají vylézt ze svých ulit, chat, domků a bytů a kdy opět tvrdí, že nic nemá cenu a vše je zbytečné! To samo je hrozná obžaloba toho, kam jsme to za poslední desetiletí dopracovali, kam jsme to my nechalo dojít!

Lidi, takto to ale přece nechat nemůžeme! Kritizovat a stěžovat si na webových stránkách nestačí. Přenesme diskusi na ulice a náměstí našich měst. Na webu si naše názory dnešní mocní nepřečtou, z ulic a náměstí nás slyšet budou muset! Ale nesmí nás být pouhé stovky, třeba jsou tisíce. Jen tak i sebestředná média pochopí, že mlčet o tom nelze. Čtvrtek 17.listopadu je k tomu skvělou příležitostí.

Využijme toho. Sejděme se nejen v Praze, ale i v dalších městech a větších obcích. Bavme se, dejme hlasitě vědět, co chceme. Především demisi této vlády a nové volby. To určitě a je to dobrý začátek. Ale my chceme i to, že než k novým volbám dojde, požadujeme legislativně ukotvené záruky daleko širší přímé demokracie. Není přece žádný důvod tvrdit, že v celostátních referendech, třeba o zákonech, co mají ovlivnit život ne jedné, ale hned několika generací, rozhodneme hůře současných poslanců.

Povídejme si a vzkažme jasně například i to, že do nových voleb prostě připustíme jen takové politické strany a v nich takové politiky, kteří budou svolní, že si na financování jejich stran pořádně přisvítíme, kteří budou vědět, že mohou být svými voliči odvoláni kdykoliv se zpronevěří svému programu, takovým, kteří se veřejně a nevypověditelně zaváží, že hlas svého voliče nevyužijí jako výtah k moci, ale použijí ho jen a pouze k tomu, aby nám co nejlépe sloužili.

Minulá více než dvě desetiletí mnohé z nás zklamala. Možná za to mohla naše naivní víra, s níž jsme si představovali, že ve svobodné společnosti moc nekorumpuje a že politikům jde především o blaho nás všech. Inu mýlili jsme se. Snad tedy je čas svůj omyl napravit. Začněme třeba letos 17.listopadu. A nečekejme na Mesiáše. Staňme se jim my!