MF Dnes se zastává teroristů a vyrábí si fakta

obrazek
27.7.2012 13:01
Deník MF Dnes je ve svém zahraničním zpravodajství znám mj. tím, jak spekulace a neověřené informace vydává za fakta a jak se snaží dokázat, že když je o něčem přesvědčeno „tzv. západní společenství“, musí to být pravda pravdoucí. A kdo si myslí něco jiného, ten je zastánce diktátorů, tyranů a nedemokratických postupů. Není to však právě zmíněné periodikum a obecněji česká mainstreamová mediální scéna, kdo vědomě či nevědomě nedemokratickým silám straní?

Za příklad nám může posloužit článek zahraničního redaktora MF Dnes Pavla Novotného z pondělí 16. července. Článek nese již sám o sobě tendenční a zavádějící titulek „Dvojí Arábie: Musrí se směje a Asad vraždí“. Stačí jen letmo zabrouzdat textem, a hned na nás vyskočí myšlení a předsudky z dob studené války. Věty typu „(…) že mocné, stále bohaté a od počátku demokratické Spojené státy (…)“ nebo „Neboť je to po mezinárodním respektu bažící, na cenách nerostných surovin závislé a stále nedemokratické Rusko, které za Asadem bezvýhradně stojí“.

Pan Novotný nás skutečně nemusí přesvědčovat o tom, že on a celá redakce z plna hrdla fandí oněm demokratickým Spojeným státům, laskavý čtenář si totiž jistě vzpomene, kdo se soudružským nadšením plédoval za instalaci amerického radaru v Brdech a kdo s pionýrskou jiskrou v oku hájil „Bushovu doktrínu“ v řešení mezinárodněpolitických konfliktů. MF Dnes se stejně jako ostatní mainstreamová média domnívá, že v bojích v Sýrii jde o boj dobra proti zlu, rozuměj demokracie proti tyranii, a tuto myšlenkovou konstrukci aplikuje nejen na Sýrii, ale i na Irák, Libyi, Egypt a jinde. Zdrojem tohoto myšlení je již zmíněná studená válka, která se redaktorovi MF Dnes skutečně hluboko zakořenila v hlavě. Onu polaritu boje demokracie proti nedemokratickému hledejme právě tady, viz zjevné narážky o „demokratických“ USA a „nedemokratickém“ Rusku.

Naštěstí je svět poněkud barevnější, než jak se nám svým černobílým viděním snaží vsugerovat redaktoři jako Pavel Novotný. V Sýrii opravdu nejde o boj dobra v podobě neohrožených „rebelů“ a vraždícího diktátora Asada. Země v regionu Blízkého východu nelze co do demokratických zvyklostí nazírat očima Středoevropana. Pokud tak činíme, již si nasazujeme filtr, který nám zkresleně cedí jakékoli informace přicházející zvenčí. Již výrazy jako diktátor či syrská totalita napovídají, že jsme se té chyby dopustili. Tedy pan Novotný, samozřejmě. Když se ovšem podíváme na Sýrii v kontextuBlízkého východu, není na tom objektivně tak špatně, jak nám milovníci černobílých filtrů líčí.

Sýrie pod vedením „diktátora“ Bašára Asada provádí několik let permanentní ekonomické, politické, ústavní a sociální reformy. Jsou zde chráněna menšinová náboženství, která mají svá zastoupení v parlamentu a ve vládě. V roce 2001 bylo např. povoleno soukromé bankovnictví, byl také schválen mediální zákon umožňující větší pluralitu médií apod.

Existují zde parlamentní a prezidentské volby i referenda a zainteresované strany podle výsledku voleb proporcionálně zastupují své voliče. Naposledy se volby do parlamentu uskutečnily v květnu tohoto roku, kdy Asadova strana Baas ztratila parlamentní majoritu, nicméně za pomoci dvou menších bloků se udržela u moci. Navíc byla v referendu schválena nová ústava. Může pan Novotný a jiní toto říci o absolutistických monarchiích Perského zálivu? Nemůže, ale protože v oblasti kotví námořnictvo USA a jsou zde jejich strategické základny, netroufne si vystoupit s kritikou. To by zřejmě bylo příliš „nemainstreamové“.

Syrský prezident opakovaně vyzval zástupce opozice ke konstruktivnímu dialogu o budoucnosti země, nicméně ne všichni se do dialogu zapojili. Ti, kdo zůstávají stranou a torpédují reformní snahy, se vzletně nazývají tu povstalci, tu rebelové, tu opozice nebo bojovníci za svobodu a demokracii v Sýrii. Co nám média, a nikoliv pouze MF Dnes, zamlčují, je to, jak je Bašár Asad vnímán syrskými obyvateli. Faktem je, že nejen podle výsledku posledních voleb, ale i demonstrací na jeho podporu, že syrský prezident je u běžných lidí velice populární a většina stojí za jeho úsilím zemi postupně reformovat k větší demokratizaci. V únoru letošního roku se uskutečnily demonstrace na jeho podporu, jichž se podle různých odhadů účastnily 1–2 miliony Syřanů. Kde byla tou dobou MF Dnes, aby nás o této události informovala? Jistě, neinformovala, protože to nezapadá do jejích myšlenkových stereotypů. Opozice vskutku nemá většinové mínění na své straně a tuto válku nevyhrává. To je jen zbožné přání manipulátorů veřejného mínění.

Když již víme, o co v Sýrii nejde, můžeme se věnovat tomu, o co jde doopravdy. Za událostmi v Sýrii se především skrývá snaha o snížení vlivu šíitského Íránu, s nímž Sýrie a vládnoucí odštěpenecká sekta šíitských alawitů sdružených ve straně Baas udržuje velmi dobrévztahy. Saúdská Arábie a Katar, přední zástupci Ligy arabských států, usilují o posílení syrských radikálních Sunnitů a odstranění sekulárního republikánského charakteru země. To oni podporují „opozici“ v Sýrii, dodávají jí zbraně (z kontrolovaných libyjských skladů) a bojovníky na frontu. USA poskytují „povstalcům“ informační, finanční podporu a činí se i na diplomatickém poli, kde vyjednávají o tom, jak nejlépe dosáhnout odstranění prezidenta Asada od moci.

Kampaň proti Sýrii v konečném důsledku sleduje zvýšení tlaku na Írán – je to jeden ze způsobů, jak někomu naznačit: příště jsi na řadě ty. Druhým cílem je uklidnit militárně naladěné kruhy v Izraeli, aby upustily od svých zvažovaných záměrů případně vojensky zaútočit na Írán. Takový krok by totiž znamenal nevyhnutelnou destabilizaci celého regionu, zvýšení teroristických hrozeb, což není v zájmu ani Izraele, ani USA a koneckonců ani zbytku světa. Vzkaz do Izraele tedy zní: dokážeme si s Íránem poradit i jinak než vojenskými prostředky.

USA si zároveň vytvářejí strategickou pozici v regionu, resp. v sousedství Íránu. Vojensky jsou přítomny v Afghánistánu, Iráku, v Turecku (jež je navíc členem NATO), logisticky a vojensky operují i na území Pákistánu v rámci tažení proti terorismu v Afghánistánu, s Ázerbajdžánem udržují USA strategickou spolupráci a je pro ně perspektivním členem NATO a nyní cítí šanci v Sýrii. Írán je tak doslova obklíčen přítomností USA. Kdo je pod takovým tlakem, musí adekvátně reagovat. Stálo by za to zamyslet se, proč Írán za těchto okolností tolik lpí na svém jaderném programu. Podle všeho má jejich snaha o ovládnutí jádra i jiné než energetické souvislosti. A má s tím do činění nejen úsilí USA strategicky zabezpečit oblast Kaspického moře, která je bohatá na ropu a další nerostné suroviny. Ázerbajdžánský „demokrat z leknutí“ Alijev a gruzínský patentovaný demokrat Saakašvili jistě dokáží uzavírat výhodné obchody s importovanou demokracií a dolary. Budiž jim odměnou dohledné členství v NATO. Jenom ti Rusové se pořád vzpírají…

MF Dnes místo snahy o ověření základních informací a alespoň pokusu o seriózní nezaujatou analýzu opakuje a předžvýkává spekulace, informace vytržené z kontextu a jednostranně podávaná fakta, v drtivé většině případů ze strany „rebelů“. Skutečně profesionální novinářská práce. Al-Džazíra, napojená na katarské vládní kruhy, dosáhla svého. Některé informace, jako např. údaje o obětech, jsou z podstaty věci prakticky neověřitelné, případně zavádějící. Viz diskrepance údajů z OSN, které tvrdí, že v bojích zemřelo za 16 měsíců na 17 tisíc lidí, zatímco syrské oficiální úřady uvádějí kolem 3 tisíc obětí. Ať je to tak, či onak, informace o obětech ze strany pozorovatelů OSN či humanitárních organizací je třeba brát s rezervou. Dostávají se jen tam, kam je (nejen) z bezpečnostních důvodů buď vládní činitelé nebo „rebelové“ pustí. A každá strana chce mít tato čísla kvůli domácímu publiku co nejmenší, resp. pro vnější pozorovatele co největší.

Není od věci se v této souvislosti zmínit o tom, že pozorovatelé OSN byli nedávno na fotografii pořízené agenturou AFP nedaleko Homsu zachyceni při hovoru s protivládními povstalci. Jeden z povstalců měl na rukávu zajímavou nášivku – byla to vlajka Al-Kájdy. Mimochodem té samé vlajky, kterou můžeme v těchto dnech vidět vlát na státních budovách v Libyi. Je zajímavé, že ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová v rozhovoru pro BBC před pár dny připustila, že v Sýrii Amerika bojuje na straně této teroristické organizace. V Afghánistánu se s ní přitom Američané se spojenci střetávají v rámci boje proti terorismu. Paradoxy mohou být pro někoho hořce ironické. I toto jsou fakta, pro MF Dnes a jiné se však nehodí do představy boje „prodemokratických“ sil proti „nedemokratickému tyranovi“.

Kde neověřené informace nestačí, nastupuje přímo „výroba“ faktů a lži. Tak může redaktor Novotný bezostyšně prohlásit, že „sofistikovaná, po zuby ozbrojená armáda řeší politický problém tak, že obklíčí chabě ozbrojené, civilisty osídlené povstalecké město, které pak zničí“ nebo že „syrský režim likviduje opozici zbraněmi, nejčastěji ruskými či ještě sovětskými“. Když už nic jiného, je tu pokrok v tom, že Novotný uznává, že „povstalci“ jsou ozbrojení. V čele vládních vojáků samozřejmě nestojí nikdo jiný než krvežíznivý prezident Asad, ozbrojený od hlavy k patě, a velí svým věrným vraždit a nikoho nešetřit. Má MF Dnes nějaký validní důkaz, a tím opravdu není prohlášení samozvaných protivládních bojovníků, že se Bašár Asad a „jeho“ nelítostná armáda dopustili úmyslného zabití, tedy vraždy? Jistě, žádný nemá, je to jen přání otce myšlenky.

Kdybych chtěl postupovat jako redaktor MF Dnes, tzn. spoléhat se na osobní spekulace, (polo)lži a „přání otce myšlenky“, mohl bych z druhé strany začít naznačovat, k jaké taktice se nejspíše „rebelové“ uchylují. Co takhle taktika, kterou dobře znali nacisté i Sověti za druhé světové války nebo např. účastníci válek na Balkáně? Protivládní síly přijdou do vesnice, kterou obývají převážně příznivci jejich nepřítele. Příznivci se zlikvidují a následně se budou vydávat za odpůrce režimu zavražděné vládní armádou. Svědkům se bude vyhrožovat smrtí, takže budou mluvit ve prospěch skutečných iniciátorů masakru. Ale to jsou jen mé spekulace, bojovníci za svobodu a demokracii si jistě osvojili sofistikovanější bojové postupy.

Korunu svému článku nasazuje MF Dnes v jeho samém závěru. Je opět plná „přání otce myšlenky“ a lží: „Syrský režim se snaží – podobně jako jeho ruský patron – zastavit čas a odmítá byť jen náznak kompromisu s opozicí. Není těžké uhádnout, kdo si zaslouží větší úctu Západu. Nemá cenu znovu uvádět fakt, že syrský prezident opakovaně vyzval k národnímu dialogu všechny zástupce opozice, a to i ty, kteří dobrovolně složí zbraně a kteří o takový dialog reálně stojí.

Pan Novotný nám ve vší upřímnosti vlastně sděluje, a shrnuje tím v podstatě klíčové body svého článku, že zde existuje jakési samozvané kritérium demokratičnosti a vážnosti států, které je měřeno stupněm úcty ze strany těch správných demokratů. Tím de facto ospravedlňuje vojenské zásahy nebo ozbrojené převraty v zemích, jež si jeho slovy „nezaslouží větší úctu Západu“. Pomineme-li, že měřítka demokratičnosti či svobody nelze objektivně poměřovat „západním“ viděním světa, tak jednotlivé země přece nemůžeme hodnotit pouze podle jednoho jediného, byť pro nás důležitého, ukazatele, nýbrž v jejich celistvosti a barevnosti. Toho však ani MF Dnes, ani český mediální mainstream není schopen a ani schopen být nechce.

Je namístě se proto mediálního mainstreamu a jediných spravedlivých, tedy „západního společenství“, zeptat, kdo tu ve skutečnosti vědomě či nevědomě oroduje za teroristy a kdo brání většímu rozvoji demokratičnosti?

.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.