Michal Černík – 75

cernik m
28.2.2018 08:57
Jeden z výrazných představitelů mimořádně silné a výrazné básnické generace tak zvaných pětatřicátníků (Jaroslav Čejka, Michal Černík, Karel Sýs, Petr Cincibuch, Jaromír Pelc, Josef Peterka, Petr Skarlant, Josef Šimon, Jiří Žáček) se narodil ve středočeských Čelákovicích v úrodné polabské rovině v době, kdy nad územím Čech a Moravy zlověstně čněl hákový kříž. Michal Černík přišel na svět posledního únorového dne přelomového válečného roku 1943 a v rodných Čelákovicích poté prožil další čtyři desítky let. S výjimkou pěti poválečných let, které se svou rodinou strávil v Praze. „Bydleli jsme v Praze Dejvicích, kousek byl Hrad a pod ním kasárna, kde jsem skrze plot vídával tanky. Proto jsem chtěl být prezidentem anebo tankistou. Prezidentem jsem jen doma při nedělním obědě, když zasedám v čele stolu, a ke zbraním všeho druhu mám vztah jako správný pacifista.“

              Na konci 40. let jeho otec Josef Černík, pracující v té době v generálním štábu armády, vystoupil na protest proti začínajícím politickým procesům z KSČ a brzy se rodina stěhovala zpět do Čelákovic. Otec Černík poté vystřídal několik dělnických zaměstnání, aby mu záhy bylo znemožněno získat práci v Čelákovicích a tak musel na Kladno do dolů. Rodina prožívala složitou dobu statečně, i když musela žít velmi skromně. „Můj starší bratr Milan měl na gymnáziu stále samé jedničky, já měl na osmiletce vyznamenání, ale nechtěli nám dovolit dál studovat. Otec na národním výboru tloukl pěstí do stolu, že jeho děti za něj nesmí být trestány. Nakonec bratrovi dovolili studovat vysokou zemědělskou školu, ač chtěl dělat chemii nebo přírodovědu, a mě pustili na jedenáctiletku. V Čelákovicích otci říkali bouřlivák. U mne jako kluka vzbuzoval otec respekt, protože byl přísný, zásadový, neústupný, vnitřně velmi poctivý. …..   Občasný pocit vydědění jsem pociťoval ve škole, protože jsem místo do pionýra chodil na evangelické náboženství, kam mě přihlásil tatínek. Dětství mi však především dalo sociální zkušenost a položilo základy k sociálnímu cítění. I tak jsou mé vzpomínky na dětství nejkrásnější, i když bych právě takové dětství znovu prožívat nechtěl.“

Svým dětstvím a mládím prožitým v rodném městě opakovaně inspiroval svou prózu i poezii a z  těchto textů je velmi patrný jeho silný vztah k domovu, rodině a vlasti. Vztah prostý, přitom opravdový a bez zbytečného patosu. Krajina domova se pro něj stala trvalou inspirací a živým pramenem literární činnosti. Rovněž zážitky z dětství jsou pro většinu spisovatelů nosným vkladem do jejich díla. Michal Černík v tomto směru nepředstavuje žádnou výjimku. A to je v jeho případě, patrné již po prvním přečtení, cennou devízou. Ostatně v době, kdy se již pevně zařadil mezi výrazné tvůrce, dokázal záhy silně oslovit i nejmladší čtenáře. Jak by každopádně potvrdili i takoví klasikové české dětské literatury jako byli Václav Čtvrtek, František Hrubín nebo František Nepil, psát pro děti patří mezi dovednosti nejnáročnější. K době svého dětství se v řadě textů i rozhovorů vracel a stále vrací. „Chodili jsme se s kamarády koupat do Labe a na slepé rameno Gráda. Já pionýrem nebyl, zato jsme měli klub Lasiček, který vedl můj starší bratr Milan, plnili jsme bobříky a pořádali sportovní soutěže a bojové hry. Strašně jsem toužil prožít prázdniny někde na chatě v horách anebo na táboře jako kluci od Bobří řeky, ale to se mi nikdy nesplnilo.“ 

V Čelákovicích roku 1960 složil na jedenáctileté střední škole maturitu a v dalším studiu poté pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Brandýse nad Labem. Studoval zde historii, češtinu a také výtvarnou výchovu. Jak ovšem sám otevřeně přiznal, malovat neumí.  Po úspěšném absolvování působil několik let jako učitel na drsném severu v Novém Městě pod Smrkem. „Učil jsem v druhé polovině šedesátých let v pohraničním městečku Nové Město pod Smrkem, které ještě neslo stopy onoho divokého osidlování po válce. Například ve třídě jsem měl děti více než deseti národností, také cikány. Povím jeden příklad. S největšími grázly jsem měl úmluvu, že od nich nebudu vyžadovat větné rozbory a podobné gramatické libůstky, nebudu je zkoušet, stačí, když budou mít sešit a po ránu od někoho opíšou úkol, nebudou mne při vyučování vyrušovat, klidně si mohou při vyučování číst nějakou knížku a já jim dám čtyřku. Takových zkušeností bych mohl vyprávět mnohem víc.“

Od konce 60. let se věnoval práci redaktora časopisu nebo nakladatelství, a to nejprve v redakci Sedmičky pionýrů, kde působil deset let jako redaktor. Za svou prací cestoval po celé republice, aby vznikly i dnes čtivé reportáže přibližující nejen půvabná místa naší země, kde se snoubí minulost zasazená do výrazných dějinných událostí s půvabem přírodních zajímavostí či historických staveb, ale přirozeně zachytil i práci dětských oddílů a originálním způsobem přiblížil celou řadu profesí nejrůznějšího zaměření. Soubor textů právě z tohoto období vydaných koncem 80. let pod názvem Kniha dní svědčí o širokém autorském záběru a schopnosti popsat i zdánlivě obyčejné věci jazykem přitažlivým pro dětského i dospělého čtenáře. Po deseti letech strávených v Sedmičce pionýrů profesně zakotvil v nakladatelství Panorama. Zde pracoval jako vedoucí redaktor dětské knihy po celou první polovinu let osmdesátých a narazil zde již od počátku na řadu problémů, které se snažil postupně a nutno dodat, že úspěšně, byť většinou s velkým vypětím, řešit. Musel se přitom potýkat nejen se šlendriánem a obecně nízkou kvalitou práce nakladatelství, ale i s předlistopadovou korupcí. Ta však proti korupci dnešní tvořila dle jeho vlastních slov jen pouhý zlomek. 

„V Sedmičce pionýrů jsem pracoval deset let, jezdil jsem na reportáže, poznával jsem republiku a s tím jsem objevoval spoustu věcí, kterými jsem se nechal udivovat. Snažil jsem se reportáže psát co nejlépe, šlo spíše o literární črty, nakonec jsem z nich postupně vydal tři knihy Tráva roste až k moři, Deset tisíc píšťal, Kniha dní. Rád vzpomínám na mého šéfredaktora Jana Rysku, skvělého spisovatele pro děti, rozuměli jsme si. Když odešel do důchodu, odešel jsem z časopisu do nakladatelství Panorama, kde jsem byl vedoucím redaktorem dětské literatury.!

„Zde (v nakladatelství Panorama) jsem se snažil dětskou produkci pozvednout textově a především výtvarně, kvalita tu byla ubohá. Dostával jsem se tak stále víc do rozporu s některými šíbry v podniku a na republikových kontraktech se všemi nákupčími. Nakupovali paskvil od třetiřadých výtvarníků, kteří jim za to nechávali desetiprocentní provizi, a já jim do toho šlápl. Kvalitu výtvarnou a autorskou jsem si prosadil. Z výtvarníků začal pro Panoramu kreslit třeba A. Born, H. Zmatlíková, Z. Miler, G. Filcík. Z. Krejčová, K. Franta, J. Kalousek…. . Pochopitelně tu byly pokusy mne zkorumpovat, nabídky na tehdejší dobu byly lukrativní, pak byly pokusy mne vydírat, šíbři vymýšleli různé podrazy, žena se o mne bála, nakonec mi ředitel podniku nabídl, ať nechodím do práce, že mne bude platit. Jistěže jsem odmítl. Náš vygradovaný spor skončil tak, že já jsem z podniku znechuceně odešel a poté byl odvolán i ředitel.“

            Básně publikoval v různých novinách a časopisech již v průběhu 60. let (Československý voják, Literární noviny, Host do domu, Rudé právo, aj.). Jako autor se představil svojí knižní prvotinou hned na počátku 70. let. V roce 1971 vyšla v Brně v nakladatelství Blok básnická sbírka Náhradní krajina. V tomto desetiletí vycházejí postupně další sbírky Sklizeň srdce, Kdybychom nechodili po cestách, Milostná listování, Daleko stín, daleko sad. Černík se v tomto údobí pak poprvé knižně představuje i jako autor pro děti knihou Kdy má pampeliška svátek a svou všestrannost dokládá i souborem fejetonů a reportáží pod názvem Tráva roste až k moři.  Zde zúročil kromě nesporného pozorovatelského talentu, svoji práci v redakci, v té době mezi mládeží velmi oblíbené, Sedmičky pionýrů. 

Nebyla to ale jen redaktorská práce a psaní básní, co zažíval během 70. let. V roce 1973 se po udání ocitla na několik měsíců ve vězení v Praze – Ruzyni. Ačkoliv se brzy ukázalo, že obvinění bylo falešné, přesto jej tato životní zkušenost zasáhla, ačkoliv se o ně veřejně řadu let vůbec nezmiňoval. Až v před jedenácti lety v rozhovoru s Vladimírem Janovicem. „Obvinění bylo smyšlené a já měl dokazovat své alibi. Pak mne propustili a za čtrnáct dní mě znovu zavřeli, tentokrát jen na tři dny do vyšetřovací vazby v Bartolomějské. Z vazby mne propouštěli dva sympatičtí hoši, omluvili se, že omyl nezpůsobili oni, a aby se to neopakovalo, navrhli mi, že za mnou budou stát a já jim za to zase budu poskytovat informace o dění v redakci časopisu, kde jsem pracoval. Nelíbilo se mi to a odmítl jsem. Pro mne ten krátký vězeňský pobyt byl velmi cenný. Poznal jsem grázly, grázlíky i smolaře, poznal jsem zajímavé lidské osudy a příběhy, vězeňský život a mnohé vězeňské fígle. Překvapilo mne, jak rychle jsem se vyrovnal se skutečností, že pro nedostatek důkazů budu nakonec propuštěn, ale skončím i jako redaktor dětského časopisu a půjdu dělat do oceláren na Kladně anebo závozníka do Prefy v Toušeni, kde jsem jako student pracoval. Obzvlášť tehdy jsem si opakoval, že všechno zlé je pro něco dobré.“

V polovině 80. let získal na čas tvůrčí stipendium. Roku 1987 se stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů. V té době se přestěhoval do Prahy, jak však opakovaně uváděl, Pražákem se vlastně nikdy nestal.  Dne 22. června 1988 byl v tajných volbách, když bezprostředně předtím ze zdravotních důvodů odstoupil dlouholetý předseda Svazu českých spisovatelů Ivan Skála, zvolen novým předsedou Michal Černík. Nový muž v čele Svazu se ihned pustil do práce. Jedním z jeho hlavních cílů bylo vrátit do literatury zpět spisovatele v této době zakázané a pokusit se co nejrychleji napravit škody, které na poli kultura napáchala hloupá normalizační politika. Na tuto dobu zavzpomínal i v roce 2007 v rozhovoru pro Obrys – Kmen: http://www.obrys-kmen.cz/archivok/index.php?rok=2007&cis=07&cl=07

 

„Na prvním zasedání výboru v září roku 1988 jsem předložil program, který se týkal návratu do literatury všech tehdy zakázaných spisovatelů. Program podpořili právě mí básničtí kolegové, především Jaroslav Čejka, Josef Šimon, Karel Sýs, Jiří Žáček, Josef Peterka, Jaromír Pelc a ze starších nejvíce profesor Jiří Hájek. Hájek byl pro mne opravdu velkou oporou. Na podzim roku 1988 jsme byli první z  českých uměleckých organizací, která formulovala své cíle odporující normalizační politice….  Osobně jsem se ihned kontaktoval s některými tehdy umlčeným spisovateli. Dále jsem se setkal s některými vedoucími pracovníky z nakladatelství a deníků, aby podpořili program jediné nedělitelné české literatury. Nejvíce jej naplnil šéfredaktor nakladatelství Práce Milan Soška, který měl už na jaře v roce 1989 v edičním plánu zařazeny knihy M. Kundery, J. Škvoreckého, A.Lustiga, A. Brouska, I. Klímy, K. Šiktance atd. Dále bych měl zmínit tehdejšího šéfredaktora Mladé fronty Jaromíra Plece. Z deníků náš program nejvíce naplňovalo Svobodné slovo, snad by si vzpomněli na mé jednání tehdejší pracovníci deníku Petr Kovařík a Marta Bystrovová…. U ministra kultury jsme prosadili návrat zakázaných knih zpátky do knihoven. Kontaktovali jsme všechna exilová nakladatelství s žádostí o zaslání produkce. Knihy jsme obdrželi a skupina literárních kritiků se jimi začala zabývat. Byl jsem také v písemném kontaktu s páterem Opaskem ohledně delegování tzv. oficiálních spisovatelů na spisovatelské exilové setkání do Frankenu.“

Do této doby, kdy se již začínaly realizovat mnohé nutné změny, po kterých se léta marně volalo, přišly bouřlivé události listopadu 1989. A najednou bylo vše jinak. Noví mocipáni a jejich početní podržtažkové šmahem odepsaly takřka celou jednu literární generaci. Řada knih nepohodlných autorů byla vyhozena z edičních plánů nebo byly dokonce rozmetány sazby mnoha knih. Mnozí začali mít vážné existenční starosti, jelikož odmítli zavrhnout vlastní tvorbu a svůj dosavadní život. Začátkem ledna 1991 se Michal Černík pro tehdejší Rudé právo vyjádřil o nových poměrech naprosto jednoznačně a možná až s překvapující otevřeností popsal praktiky nové moci, které si nijak nezadaly s jejich předchůdci.

„Diktát zisku na řadu let způsobí v literatuře poušť srovnatelnou s politickými selekcemi v sedmdesátých letech…. Zatím jsem poznal, že jsem na nevypsané černé listině, že funguje politický revanš. Mnozí vítězové neunesli ono velké vítězství a stávají se poddanými vlastní moci. Mnozí zase kompenzují svou minulost a zachraňují se tím, že odepisují jiné… Kdekdo nám klade za vinu, že jsme publikovali, že jsme zdiskreditovaní, že jsme kolaborovali s režimem, ale dostávají se na roveň těm, kteří odepisovali lidi počátkem sedmdesátých let. Je v tom stejná demagogie, stejná nesmiřitelnost, plno záště – a dokonce používají stejné metody.“

Literární kritik a historik Milan Blahynka v publikaci Byla jednou jedna … básnická generace takzvaných pětatřicátníků nazval Černíka po zhodnocení jeho dosavadního díla i celoživotních postojů básníkem přísežným a přejným. Ne náhodou zvolil tuto charakteristiku, jelikož autor, kterého lze bez nadsázky považovat za žijícího klasika, tyto vlastnosti bezpochyby naplňuje. O tom, že i on se po roce 1989 stal ve vlivných kruzích nepohodlným, svědčí i to, že první výbor poezie po roce 1989 mu vyšel až roku 1998 a sbírka nová dokonce až plných devatenáct let od vydání sbírky předchozí.

I básníci a spisovatelé ocitnuvší se po převratu na té nesprávné straně, jelikož odmítli ohýbat páteř a vlastní přesvědčení dle dobových požadavků se museli nějak živit. Michal Černík tak postupně v 90. letech působil jako redaktor v nakladatelství L, na stejné pozici v týdeníku Vlasta i v sobotní příloze Rudého práva. Čtyři roky byl zástupcem šéfredaktorky ve Vlastě a na konci 90. let se stal zástupcem šéfredaktora měsíčníku Antique. V této době rovněž pařil mezi zakládající členy nově vznikající Unie českých spisovatelů, která dlouhodobě neprávem zůstává stranou zájmu hlavních sdělovacích prostředků: http://www.uniespisovatelu.cz/index.php/unie-ceskych-spisovatelu  Následně šest let pracoval jako vedoucí vydání odborářského týdeníku Sondy.  V roce 2005 odchází do důchodu a může se tak opět plně věnovat literatuře.

Řadu svých důležitých textů zveřejnil a zveřejňuje na svých autorských webových stránkách: http://www.michalcernik.cz/index.htm  Od úvah o směřování současného světa až po poezii, kterou je dnes čím dál těžší knižně vydávat. Zvláštní pozornost zde myslím zasluhují zejména jeho články věnující se popisu stavu kultury. A to v návaznosti na oficiální politiku prováděnou polistopadovými vládami v této oblasti až po i zde nabízená některá východiska ze současného neutěšeného stavu.  Právě v kultuře jakož i v řadě jiných oblastí a oborů, kde to snad není na první pohled tak do očí bijící, převládla komerce válcující nemilosrdně vše, co jí stojí v cestě a nepřináší okamžitý zisk. V takových podmínkách se věru těžko tvoří a prosazují hodnoty přesahující dnešek. Mnozí talentovaní (nejen) literáti by mohli vyprávět. Zkušený autor a jeden z žijících klasiků české literatury, kterým Michal Černík nesporně je, stále aktivně tvoří a jeho knihy se dočkaly v řadě případů opakovaných vydání. V posledních letech pak objevil ještě jiný výrazový prostředek pro svou poezii, než jsme u něj byli v minulosti zvyklí. Jsou to obrazy slov, do nichž umně vnáší nejen laskavý nadhled, ale i jemnou ironii a úctu ke světu, který stále přináší tolik obrazů a jevů, nutících člověka často jen tiše žasnout. Michal Černík umí nepochybně též tiše žasnout, stejně jako mnozí z nás, ale především ovládá dokonale schopnost vyjádřit pocity i nálady, včetně situačních zkratek, pro které většinou jen těžko hledáme ta správná slova.

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 10 let zejména v regionálním tisku - různá aktuální témata z politiky, kultury či historie. Jsem stoupencem principu trvale udržitelného rozvoje, společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.