Milada Horáková - dva falešné obrazy

benes horakova
2.7.2020 12:02
Letošní připomínka výročního dne popravy JUDr. Milady Horákové byla jiná než ty v minulých letech. Její pojetí totiž nijak nepřipomínalo důstojnou pietní vzpomínku na oběti studené války a jednání poúnorového režimu ale spíše hospodské klábosení a pokřikování nenávistných primitivů. To chci ale v této chvíli ponechat stranou. V mediálních výstupech se totiž vyskytlo hned několik obrazů Milady Horákové, z nichž minimálně dva se jeví jako naprosto falešné.

Ta první falešná Milada je šitá na míru potřebám současné pravice. Vynořuje se nám hned po válce jako osvobozená z německého koncentráku a ihned odhodlaně bojuje proti komunistům a SSSR. Někdy odmítá odsun Němců (nesmysl) a stává se mluvčím antikomunistické a antisovětské politické scény na kterou jsou upřeny zraky celého demokratického světa. Po únorovém převratu stála v čele neoficiální politické opozice toužící po návratu k realitě první republiky a byla po nelidském mučení odsouzena ve vykonstruovaném procesu k smrti a popravena. Tímto pojetím je poznamenán i nepříliš povedený film Milada.

Druhý obraz už je nejen falešný, ale i zcela šílený. Milada Horáková je v něm zběsilá feministická a extrémně levicová fanatička, libující si v lesbickém sexu a zanedbávající rodinu. Během války spolupracuje s gestapem a po válce  oddaně slouží Moskvě a po únorovém převratu se dává do služeb americké rozvědky a připravuje atomovou válku. Vytvořila několik ilegálních povstaleckých skupin -  načež byla zatčena a postavena před soud. Nechybí ani povídačky o fingované popravě a ukrytí přeživší vyzvědačky na neznámém místě. Jistěže je to snůška nesmyslů a pokud si přečteme některý z článků na toto téma, snadno poznáme na jak vratkých základech taková tvrzení stojí. Ostatně, není žádné tajemství, že převážná část těchto domněnek pochází z článků jakéhosi pana Berwida-Buquoye, či jak se ten člověk vlastně jmenuje. Jeho názory jsou silně pravicové a neskrývá své vřelé sympatie k odsunutým Němcům.

Jaká tedy byla skutečná Milada Horáková?

Především to byla inteligentní a vzdělaná žena, právnička, pracovnice na sociálním odboru pražského magistrátu. Měla hluboké vlastenecké a sociální cítění, což ji přivedlo k levicovému, socialistickému názoru. Velký vliv na ni měli takové osobnosti jako byl Dr. Petr Zenkl a Františka Plamínková. Usilovala o lepší postavení ženy ve společnosti. Posléze vstoupila do Československé strany národně socialistické. V době německé okupace se zúčastnila hnutí odporu v rámci odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), kde se podílela na přípravě  koncepčních materiálů na poválečné časy. Byla zatčena, uvězněna a postavena před soud, který ji nakonec odsoudil k trestu káznice. Ten si odpykávala v koncentračním táboře. Po osvobození tábora se vrátila domů a zúčastnila se politické činnosti ČSNS jako poslankyně parlamentu. Pracovala v ženské radě a jako socialistka nijak nebránila přijímání socializujících zákonů. Vše co zlepšovalo sociální postavení a životní úroveň lidí naopak podporovala. Absolutně nebyla žádným nepřítelem SSSR, naopak se podílela na rozvíjení vzájemných vztahů. To ovšem neznamenalo napodobování všeho sovětského a neznamenalo to ani nekritický obdiv. Znamenalo to respekt k významnému spojenci a snahu o takovou zahraniční politiku, která bude otevřena do všech světových stran.

 

Postupné zhoršování mezinárodní situace a počátky studené války musely být i pro Miladu Horákovou trpkým zklamáním. Únorový převrat a následující události byly takového rázu, že i u přesvědčené socialistky musely vzbudit nesouhlas. Nebudu tady rozebírat pozadí převratu v roce 1948 a roli jednotlivých tajných služeb v něm. Podstatné ale je,  že i Milada Horáková tyto události chápala jako součást celosvětového dění a jen v rámci celosvětového dění mohla přijít v budoucnu náprava.  Její odpor proti převratu a řadě mocenských kroků nové vládnoucí kliky se neprojevoval nějakým nesmyslným terorem nebo přípravou ozbrojeného povstání. Takové pokusy byly předem odsouzené k nezdaru a některé byly snad i v režii StB či ObZ. Nikam nevedlo ani spojení s britskou či americkou rozvědkou. Tyto státy sledovaly své vlastní mocenské cíle a jen využívaly naivity některých osob, které se domnívaly, že bojují za svobodu své vlasti. O problematických jedincích typu Malého nebo Prokeše nemluvě. To tedy nebylo cestou, po které se Milada Horáková vydala. Její činnost byla v podstatě legitimní a měla vést k vytvoření jednotné politické opozice. Ovšemže chtěla změnu režimu, ale ne návrat k předválečnému kapitalismu. Odmítala podřízení hospodářského života republiky západním zájmům. I evropskou spolupráci si představovala jako volné sdružení a jak sama prohlásila, nějaké rozplynutí našich národů v jakési panevropě by nikdy nepřipustila. Také ale odmítala popravování a věznění lidí pro své přesvědčení. Odmítala politické procesy  a nadměrnou moc bezpečnostních složek.

Vytvoření jednotné politické opoziční platformy se nepodařilo. Schůzka opozičních politiků na Vinořské faře jen potvrdila potřebu vzájemné komunikace a informování. Milada Horáková se tedy účastnila schůzek svých kolegů a přátel, kde připravovali koncepci pro případnou změnu režimu a také udržovali kontakty s emigrací. S československou emigrací! Ne s cizí zpravodajskou službou. Skutečné zločiny bychom v činnosti M. Horákové hledali velice těžko. Musela nastoupit nezákonná, skutečnost zkreslující praxe na níž se podíleli sovětští poradci vyškolení ve službách L. Beriji. Ze schůzek stejně smýšlejících kolegů se upletla konspirace, z kontaktů s emigrací špionáž a aby to dostalo punc teroru, byla tzv. skupina Horákové uměle propojena se skupinou naivních bojovníků za svobodu z Ostravska sdružených kolem bývalého četníka Buchala. Ten ovšem neměl s Horákovou nic společného. Aby se vyvolala patřičná nenávistná emoce tak byl vytvářen dojem, že obžalovaní měli záměr vyvolat pro své cíle atomovou válku. Vyvolat ji pochopitelně nechtěli a ani nemohli. Protože ale případná změna režimu mohla nastat jen v souvislosti se změnami v celé Evropě a vlastně i ve světě, museli počítat i s válkou. Atomová válka byla ovšem tehdy všudypřítomné téma, strašilo se s ní, vytvářely se v tom smyslu vojenské doktríny, takže ani M. Horáková nemohla tuto možnost ignorovat. Také to bylo náležitě využito k vyvolání negativních emocí.

A to byl vlastně první falešný portrét Dr. Milady Horákové. Špiónka zrazující zájmy lidu i republiky, fanatická služebnice kapitalismu, neváhající vyvolat teror a občanskou válku a válečná štváčka. Máme tedy ty falza celkem tři. Jen s tím rozdílem, že to první, Milada Horáková jako právem obžalovaný zločinec,  už dávno nikdo nebere vážně. Tedy skoro nikdo.

 To vše nás ale nutí položit si otázku: Proč? Proč tolik falšování a manipulování?

Odpověď nebude nijak složitá. Proces v době studené války potřeboval M. Horákovou jako pravičáckého zločince a teroristku ve službách kapitalismu. To ovšem nikdy nebyla.

  Současná pravice potřebuje M. Horákovou jako symbol obětí komunistické zvůle. Nehodí se ale její odkaz jako socialistky a představitelky vlastenecky orientované levice. Výsledkem je neúplný, nic neříkající obrázek někoho, kdo byl nespravedlivě odsouzen, aniž by se vědělo proč a kdo to vlastně ve skutečnosti byl.

   To nejpokleslejší  zkreslení její osobnosti pak pochází z kruhů extrémní pravice a to ještě velmi blízkých sudetoněmeckým spolkům. Těm vadí M. Horáková kompletně. Jako socialistka i jako vlastenecky smýšlející demokratka. Bez významu také není to, že aktivně podporovala politiku prezidenta Dr. E. Beneše.  Ten dodnes působí na tyto osoby jako červený hadr na býka. V jejich zájmu je její odkaz a osobnost negovat až do úplného odsouzení nebo zapomenutí.

    Pro mně osobně zůstává M. Horáková především člověkem se všemi svými přednostmi i omyly. Ženou a matkou a myslící a do budoucna vidící osobností. Když odmítneme její falešné, zkreslené obrázky a propagandistická hesla, zůstane nám člověk, k jehož odkazu se můžeme hlásit s čistým svědomím a hrdostí.

 Jiří Pondělíček

 

 

Jiří Pondělíček
Předseda krajské organizace Praha strany Národní socialisté.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Pondělíček

   asi vám rozumím ale podle mě je to dáno především tím, že byla levicově, socialisticky orientována, nebyla antikomunistka, ona jen nesouhlasila s politikou Gottwaldovy vládní kliky. podporovala E. Beneše a byůa silně vlastenecky založená. To všechno musí Berwida dráždit k útokům.

 

Jaromír Petřík

Já se přiznám, že moc nechápu, proč Jan Bervid-Buquoy napsal článek, ve kterém líčí Miladu Horákovou v tak negativním světle, když je proněmecký pravičák.

Předpokládám, že proněmečtí pravičáci jsou současně i velkými komunistobijci, ale v uvedeném článku Bervid-Buquoy žene vodu na mlýn normalizačním komunistům před rokem 1989.

Jiří Pondělíček

  myslím si, že na článek pana Berwida si každý udělá názor sám. Ten můj je ten, že jeho účelem není objasnění o životě a díle M. Horákové ale jen a pouze její osobu a odkaz zpochybnit a znemožnit. Ne že by si vyloženě vymýšlel, on jen skládá vybrané citace tak, aby mohl být poskládán dostatečně negativní obraz. Ideologická motivace článku a nenávist tam čiší z každého řádku. Vzhledem k názorovémo světu pana Berwida který je tvrdě pravičácký a proněmecký mi to pak dává smysl. Ale chápu že mnoho jeho čtenářů může mít dojem jiný. Jinak musím s mnohým co tady uvádíte , pane Petříku souhlasit

.

Jaromír Petřík

Děkuji panu Řezníkovi za obsažný a faktický příspěvek ze kterého vyplývá, že pan Bervid-Buquoy si podklady pro svůj článek nevymyslel. https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=401036

Z příspěvku pana Řezníka i článku pana Bervida-Buquoy vyplývá, že Milada Horáková z hlediska činnosti proti tehdejšímu státu se provinila obdobně jako Ethel Rosenbergová. 

Problém je, že současní komunistobijci řvou, že manželé Rosenbergovi si popravu zasloužili, kdežto z Milady Horákové udělali nevinnou mučednici.

Já osobně považuji rozsudky smrti v obou případech za stejně zhovadilé, hodné totalitních režimů. Jenže režim v USA uctíváme jako svůj vzor a přitom má po druhé světové válce na svědomí miliony mrtvých, takže se v současné době modlíme k něčemu horšímu než komunistům před rokem 1989. Pěkně to současným "demokratům" Hřibovi a Kocábovi vlepil komunista Josef skála: https://www.youtube.com/watch?v=hgTkcnMKYGg

Jiří Pondělíček

 Díky za doplnění zajímavými informacemi. Jak se zdá, spíše než Horáková se provinils Zemínová a to jen tím že věděla a neřekla. Což chápu. To nijak nevyvrací fakt že činnsot Horákové a jejích kolegů byla především koncepční, tedy pčipravovala se na práci v nových podmínkách a prosazení koncepce demokratického soialismu. Je to pochopitelné, protože s touto koncepční činností měla zkušenosti z doby svého působení v PVVZ.Pokus o kontak Buchala se Zemínovou má svou logiku. Buchal byl členem ČSNS a nebo mě alespoň ke straně blízko, takže se logicky obrátil na lidi o kterých něco věděl. na nějakou idylku také nevěřím, na to bylo v té době mnoho vězněných a mnoho mrtvol.není ale tak docela jedno kdo jakou činnost vyvíjel, jakou měl motivaci a jaké cíle. A ne každý kdo měl něco proti režimu měl shodné cíle jako Horáková. Také vidím rozdíl v tom, když někdo usiluje o nápravu poměrů a mezi tím, když někdo slouží cizí mocnosti. USA, Anglie a Německo nebyli žádní naši kamarádi. Ve studené válce jim šlo o moc a zdroje. Ne o naši svobodu.

 

Jiří Pondělíček

  Ta svědectví učiněná v USA vypadají spíše na snahu vylepšit si před americkmi úřady profil a pomoci  Dr. Horákovi překonat nedůvěru, se kterou se tam pro členství či kandidaturu v KSČ setkal. Co se Buchala týče už ze zřejmého zkomolení jeho jména je jasné že byl spíše nežádoucí a nepočítalo se s ním. podle mě se spíš jednalo o naivního megalomana, který se chtěl proslavit jako partyzán. M. Horáková s ním evidentně nechtělka nic mít.Nejasná je mi role Buešíka. Jde o téhopž Buršíka který byl púříslušníkem tankové brigády generála Janka?

 

rezjir10
A tato svědectví jsou postavena výslovně na vodě: V roce 1954 charakterizoval Petr Zenkl činnost Milady Horákové jako „organizování ilegálního odporu proti komunistům“ a dosvědčil americkým úřadům, že jejího manžela Bohuslava Horáka “jako předseda národně socialistické strany, stojící v popředí boje proti komunismu, jako člena své strany požádal, aby podepsal kandidátskou žádost o vstup do KSČ, a tak odvrátil pozornost komunistů a poskytl své ženě čas pro práci v ilegalitě“. Stejně tak podle Vlasty Vrázové, vedoucí pracovnice American Reliéf for Czechoslovakia od léta 1945 do dubna 1949, zatčené pro špionáž a propuštěné za týden na nátlak amerických úřadů a Senátu. „Horáková organizovala hnutí odporu. Bylo zřejmé, že bude nakonec komunisty likvidována“. Rovněž podle svědectví Růženy Pelantové, bývalé ředitelky odboru sociálních věcí města Prahy, bývalé členka Rady města Prahy a později náměstkyně primátora Prahy, která tajně opustila Československo koncem července 1949, když Milada Horáková pochopila, že „otevřený protest a opozice nejsou v komunistickém teroristickém systému možné, utvořila se souhlasem svého manžela ilegální skupinu odporu. Jejich byt se stal místem tajných setkání pracovníků hnutí odporu, mezi které jsem patřila také já. Pan Horák byl na těchto setkáních obvykle přítomen a byl velmi nápomocný. Na těchto schůzkách se projednávalo několik plánů na svržení komunistického režimu a později byla paní Horáková ve svém procesu obviněna, že byla vůdkyní hnutí odporu. A navíc muselo být i paní Horákové jasné, že všechny informace, které předá emigraci, tak se dostanou dále a jinam. Tak jako tomu bylo v případě Chalupy a jeho Strany práce. A co se týká Bouchala, tak existují minimálně dvě svědectví, že se kontaktoval tuším se Zeminovou a že měla uklouznout paní Horákové před Hložkovou poznámka v tom smyslu, že toho Bouchala nám byl čert dlužen. A nejenom paní Horákové, ale také Buršíkovi, který mu kývl na nabídku stát se ministrem obrany. Ale není důvodů, proč se Bouchala a jeho způsobů a pojetí odporu bát. Na rozdíl od bratří Mašínů to bral komplexněji. Měl jasno, co svou činností sledoval, jasně připravoval převzetí moci a věděl, co proto udělat. Sice 10 lidí ho považovalo za blázna a neudalo ho, a díky tomu je státní mašinérie skřípla. Ale dalších deset lidí ho bralo vážně, a proto je tatáž mašinérie musela převálcovat. A minimálně nějaké volné napojení tuším na paní Zeminovou tam existovalo, setkala se s ním. A neudala ho. Ano, v Buršíka jedná se o příslušníka československých jednotek v SSSR. Je možné, že Zenkl a spol. poněkud nafukovali roli paní Horákové, ale není důvodu, proč tento odkaz a tuto stránku jejich činnosti nevyzdvihnout. Přece jenom jejich pojetí narušuje ten obrázek, který byl namalován v 60. letech. Byli to totiž právě komunisté v 60. letech, kteří prostřednictvím rehabilitačního řízení poněkud tuto stránku rozsáhlé ilegality upozadili. Není nutné ale nadále hrát na jejich notu všelidové jednoty, kterou jenom narušovala StB svým provokováním odboje. Ano, ty provokace a sledování existovala, ale současně existoval organizovaný, správněji soustavný a vytrvalý odpor, který byl potlačován, rozbíjen, persekuován. Nemá smysl tvářit, že tento odpor nebyl. Ty následné procesy a jejich rozsah naznačují, že to nebyla žádná idylka. Samotné uspořádání těchto procesů ale se stalo nechtěným důkazem toho, že ne všichni plédovali za poúnorový režim. Se vší úctou ke zde diskutujícím bych chtěl ještě doplnit, že pan Berwid označil některé své vývody za pouhé spekulace, které se nestaly. Např. tu, že paní Horáková dožila svůj život v USA, nebo že byla amíckou vyzvědačkou, tedy osoba, podlehající příkazům cizí moci. Nakonec jsme shodli v termínu vlivová agentka, pokud to budeme interpretovat tím způsobem, jakým to činí pan Berwid.