Multikulti v mezinárodní kopané funguje skvěle

france football
23.7.2018 09:12
Mistrovství světa ve fotbale v Rusku vneslo do rozhárané situace v Evropě nový prvek. A to nejen v tomto sportu. Vítězství galského kohouta je toho nejviditelnějším symbolem. Tím (staro)novým prvkem evropských poměrů je potvrzení, že dnešní a zítřejší fotbal, chce-li být světový, musí být multikulti. Tohle poznání není ničím novým, platí už nejméně 20 let.

Nicméně fakt, že se multikulti fotbal prosadí v Rusku tak jednoznačně v době, kdy Evropou fičí vítr protiuprchlictví a xenofobie nemůže nevyvolávat napětí. „Odmítači“ uprchlíků jsou vzteklí, protože se nezpochybnitelně ukazuje, že – přinejmenším ve fotbale – mísení ras, kultur a náboženství přináší světovou kvalitu. „Vítači“ uprchlíků se cítí povzbuzeni. Jsou ale xenofobní vlnou tak zastrašeni, že v Evropě prakticky mizí. I proto, že poslední léta pojem „multikulturalita“ zásadně zdevastovala. Tak, že ani po světovém titulu Francie na šampionátu v Rusku nemají „vítači“ uprchlíků odvahu o ní znovu hovořit. Je proto důležité, že ruský světový šampionát tento pojem, zatím ve fotbale, zřetelně rehabilitoval.

Odvahu zmínit multikulturalitu nenašel ani francouzský prezident Macron od něhož by se to logicky čekalo nejvíc. Brilantní výkony francouzského týmu mu sice umožnily získávat doma politické body osobní přítomností na šampionátu, ale nic víc. Jeho vystupování na toto téma bylo v porovnání s postoji prezidenta Chiraca v roce 1998 (po prvním francouzském titulu mistrů světa, navíc doma ve Francii) smutným dokladem ztráty francouzského sebevědomí. Důkazem nezadržitelné jízdy s kopce kdysi zářivé evropské mocnosti. Navíc Macronovo fotbalové kouzlo splasklo pouhý týden po šampionátu – když se ukázalo, že jakýsi Benalla, pracovník jeho Kabinetu (pověřený bezpečnostními otázkami) mlátil v květnu t.r. prvomájové demonstranty v pařížských ulicích. Proč to vyšlo na veřejnost až tři měsíce po těchto „bezpečnostních výkonech“ pana Benally je věc jiná.

Zpět k multikulti fotbalu. Ruský šampionát potvrdil, že Evropa je nadále centrem světové kopané. Vedle ekologie, rozvojové pomoci, stále ještě i ekonomiky i obchodu a části úseku „soft power“ (univerzitní vzdělání, kinematografie) patří dnes fotbal k nepočetným oblastem života, kde Evropa ještě hraje ve světě vůdčí úlohu. Na příklad ve vědě a technice, kosmickém výzkumu, zbrojním a chemickém průmyslu (seznam by byl delší), Evropa víc a víc zaostává.

Klíčovým faktorem ojedinělého světového postavení Evropy ve fotbale jsou peníze. Nikde jinde na světě nejsou fotbalové kluby tak bohaté. Takže to nejlepší co ve světě v kopané je, směřuje do Evropy.

Dalším faktorem je, že lidé kolem fotbalu Evropě jako první pochopili, že bez hráčů z jiných civilizačních okruhů to nepůjde.

Stačí se podívat na 3 ze 4 účastníků semifinále ruského šampionátu. Francie, Belgie i Anglie byly vesměs silně multikulturní týmy. Tak silně multikulturní, že v subsaharské Africe někteří považovali vítězný tým Francie za „6. africký tým na mistrovství“ (z Afriky se kvalifikovalo do Ruska 5 zemí, všechny muslimské). V Latinské Americe označili mistrovský titul Francie za „vítězství Afriky“. Barack Obama v jižní Africe uvedl, že když se dívá na francouzský tým, nepřijdou mu „všichni jako Galové“.

Zcela „etnicky čisté“ bylo naopak největší překvapení mistrovství – Chorvatsko. Přitom nejde jen o tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. Jde tu o vyhraněnou národní a etnickou netoleranci, v Chorvatsku pro nemalou část veřejnosti velmi typickou (čest budiž ojedinělým výjimkám). Příčiny tohoto stavu (které mimochodem Brusel nijak zvlášť nezajímají) ovšem nejsou tématem této poznámky.

Už jsme se na tomto serveru o dopadech tohoto vývoje pro český fotbal zmínili (Rusko budiž pochváleno aneb „otevírák“ pro český fotbal? ze dne 27. června .t.r).

Možná stojí za to hlavní část z něj po skončení MS ve zkrácené podobě zopakovat:

„Naši zemi mentálně a psychicky těžce postihla uprchlická a migrantská krize. Zaplavila nás islamofóbie, byt´ Muslimů je v Česku minimum. Vládní protiuprchlickou politiku sdílejí všechny politické strany - ať jsou u vesla nebo v opozici.

Pokud jde o fotbal či sport obecně, nejde o přijetí tisíců ani deseti tisíců uprchlíků. Jde spíše o desítky, maximálně několik stovek lidí. Mělo by jít o cílenou politiku výběru sportovně a pohybově nadaných mladých a nejmladších Afričanů, Arabů nebo Asiatů, které přijmeme i s rodinami, poskytneme jim vzdělání, základní životní jistoty a pokusíme se z nich vychovat kvalitní fotbalisty. Jen tak se může zrodit český Mohamed Salah nebo Jerome Boateng. Bez toho bude český fotbal stále jen na okraji mezinárodního dění.“

Současně je zřejmé, že úspěch multikulti ve fotbale nezaručuje automatický úspěch v jiných oblastech života společnosti. Že je ale nutné nově hledat adekvátní podoby soužití a prolínání různých ras, etnik, náboženství, kultur a civilizací, je nabíledni.

Vznik multikulturní společnosti na Západě provázely iluze, naivita i ignorance. Život to všechno postupně korigoval. Dnes naopak stíhá multikulturalitu posměch, odsuzování, nezřídka agresivní či militantní kritika. Jenže tuto proti-multikulturní hysterii bude život také korigovat.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Pokud by někdo chtěl skutečně ocenit multi-kulti fotbal, tak by nemusel vyzvedávat současné francouzské mužstvo, ale stačilo připomenout šestinásobné mistry světa z Brazílie. Obecně platí, což už jsem zde v diskusi napsal, že přibližně dobře hrají fotbalisté všech kontinentů, bez ohledu, zda jsou míšenci nebo ne. Protipól Francie byla mužstva Polska, j.Koreje, Islandu a zejména čtyřmiliónového Chorvatska. Z mnoha hledisek byli právě nám blízcí Chorvaté neformálním vítězem MS 2018.

Roland Olbert

Již ve svém článku ze dne 27.6.t.r.  autor blouznil o dovozu ..."několika desítek, případně stovek pohybově nadaných Afričanů,Arabů..."  s vidinou toho, že se český fotbal  takto dostane na světovou špičku.

Opět mu mohu oponovat v tom, že český národní tým, má být složen z českých sportovců a pokud na světovou špičku nestačí, tak holt musí zůstat doma. 

Dávat úspěšný tým Francouzů jako příklad fungující multikulturní sestavy, je zcela mimo realitu. Francie, jako bývalá koloniální mocnost je etnicky natolik různorodá, že zmíněné fotbalisty není nutno odněkud dovážet, protože se ve Francii již narodili.

To se týká i dalších, autorem zmíněných týmů, Anglie a Belgie.

Německý fotbalový tým byl na šampionátu zřejmě příliš málo multikulturelně  posílen, proto odtáhli s nepořízenou a výkon Özila a toho druhého Turkoněmce prý připomínal hru se zataženou ruční brzdou. Oba hráči se před časem setkali se svým tatíčkem Erdoganem, ten dostal i podepsané triko a mně se jen potvrdilo, že Turek zůstane Turkem i když se už v Německu narodil. Celá aféra se táhla až dokonce minulého týdne, kdy první zmíněný prohlásil, že vystupuje z německého národního týmu.

Přitom disciplinované Němce nelze většinově podezřívat  z xenofobie, rasizmu, islamofóbie ap. Rizika, spojená s případným dovozem cizích etnik a jejich  angažmá v národním týmu ČR  autor  přehlíží  a nechápe, za prioritu považuje  ÚSPĚCH, ať to stojí, co to stojí.