Trump nasazuje kovbojské boty G. W. Bushe

šerif
22.4.2017 10:18
Americký útok střelami tomahawk z letadlových lodí na syrskou základnu v Šajrátu z pátečního rána ukazuje, jak si současný americký prezident Donald Trump představuje řešení složitých zahraniční problémů. Jeho přístupem je nejprve střílet a až dodatečně se ptát, jestli střelba byla oprávněná. Je to přístup velice zneužitelný a pro mezinárodní právo nebezpečný. Půjčil si Trump kovbojské boty svého republikánského předchůdce G. W. Bushe?

Útok oživuje vzpomínky na březen roku 2003, kdy Američané pod vedením prezidenta G. W. Bushe a tzv. koalice ochotných provedly invazi do Iráku pod záminkou, která nebyla opodstatněná. Tehdejší americký prezident Bush a představitelé jeho vlády se snažili světovou veřejnost tvrdošíjně přesvědčovat o existenci zbraní hromadného ničení, které měl Irák údajně vlastnit. Dnes je možné konstatovat, že důvody invaze do Iráku byly vylhané. Tehdejší speciální tým OSN ještě před útokem žádné zbraně hromadného ničení neobjevil a ani americká armáda ex post nic podobného nenalezla. Americká vláda nakonec uznala, že tyto zbraně v Iráku nejsou, nicméně invaze byla vlastně správná, protože odstranila tyrana z „osy zla“, jak o ní svého času Bush hovořil.

7. dubna obrazně střílí nynější americký prezident Trump na Sýrii za údajné bombardování syrského letectva chemickými zbraněmi na vesnici Chán Šajchún v západní provinci Idlib o tři dny dříve. Jako jeho předchůdce nemá ani on posvěcení Rady bezpečnosti ani nečeká na výsledky jakéhokoli nezávislého vyšetřování, které by americký útok ospravedlňovaly a které podle současných zpráv probíhají (Organizací pro zákaz chemických zbraní; OPCW), a to i ve spolupráci se syrskými úřady. Předběžné zprávy naznačují, že v místě se chemické látky objevily, spekuluje se o sarinu nebo chlóru. Na definitivní závěry je ale ještě brzy, proto tvrzení Turecka nebo USA, že se jedná o sarin, je třeba brát s rezervou a chápat, že takové výroky mají především vytvořit „vhodné“ prostředí pro politický nátlak ze strany nejen USA, ale také EU, Turecka a států Perského zálivu, tedy všech, kdo od začátku syrského konfliktu podporují tzv. umírněnou opozici.

Útokem na leteckou základnu se USA v Sýrii opět přihlásily ke slovu a daly najevo Rusku, že se z tohoto regionu nenechají snadno vytlačit. Údajný útok syrského letectva na Chán Šajchún mohl Trumpovi posloužit jako záminka k tomu, aby vzkázal Rusku a Íránu, že se nechce smířit s jejich vlivem ve strategicky důležitém regionu. Trumpově administrativě také nyní pomáhá odvést pozornost od spojeneckých náletů ze 17.–23. března na západě iráckého Mosulu, při nichž podle agentur zemřelo až 200 civilistů.

Zajímavou paralelu s údajným chemickým útokem je možné hledat ve 3 roky starém článku známého amerického investigativního novináře Seymoura Hershe zveřejněném v London Review of Books s názvem v podobě slovní hříčky „The Red Line and the Rat Line“, který jasně naráží na ultimátum předchozího amerického prezidenta Baracka Obamy z roku 2012, že při překročení „červené linie“ USA použijí proti Sýrii sílu. Obama tím myslel použití chemických zbraní, ke kterým prakticky od začátku syrského konfliktu dochází, podle USA a jejích spojenců však vždy ze strany „syrského režimu“. (Když byly o rok později použity na předměstí Damašku, USA byly připraveny vojensky zasáhnout, ale dohodou vyjednanou USA a Ruskem o likvidaci chemického arzenálu v Sýrii se silovému řešení předešlo.)

Autor v článku vyslovuje na základě důvěryhodných zdrojů podezření, že chemické zbraně se za prezidenta Obamy přesunuly ze zhroucené Libye do Turecka a z něj do Sýrie do rukou již zmíněné „umírněné opozice“, ve skutečnosti však zejména tehdejší an-Nusry (dnes Fronta an-Nusrá; Džabhat Fatah aš-Šám). Přitom se zmiňuje o tehdejší ministryni zahraničí Obamovy vlády a demokratické kandidátce na prezidenta Hillary Clintonové, jež měla být ve věci transportu chemických zbraní v roce 2013 prostředníkem mezi Obamovou administrativou a čelními představiteli Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Že se z libyjských vojenských skladů v chaosu po smrti bývalého libyjského vůdce Muammara Kaddáfího společně přesunují arsenály a teroristé, psalo již v roce 2012 internetové vydání časopisu Time ve článku nazvaném „Libya’s Fighters Export Their Revolution to Syria“. Hersh v této souvislosti mj. uvádí, že podle „podmínek v dohodě mělo financování (převozu zbraní) zajistit Turecko, Saúdská Arábie a Katar, zatímco CIA s pomocí MI6 (britské tajné služby) měla zodpovědnost za vyvezení zbraní z Kaddáfího arzenálu do Sýrie“. Není sice zřejmé, jestli zbraně zahrnovaly i chemické sloučeniny potřebné k výrobě chemických zbraní, skutečností nicméně je, že podle tehdy dostupných zpráv těmito prostředky Libye disponovala. Podle informací organizace NTI ( Nuclear Threat Initiative) vlastnila Libye ještě v době povstání proti Kaddáfímu např. přes 11 tun yperitu. Před dvěma lety citovalo internetové vydání izraelského deníku Jerusalem Post libyjského důstojníka, který se vyjádřil, že „chemické zbraně jsou na místech, o nichž povstalci vědí. Zmocnili se rozsáhlého množství z nich, aby je použili ve své válce proti libyjské armádě“.

Hersh se ve svém dalším článku „Whose Sarin“? zmiňuje o tajných dokumentech amerických zpravodajských služeb, které přiznávají, že někdejší teroristická skupina an-Nusrá ovládla techniku výroby sarinu ve velkém množství. V neposlední řadě je možné se v tomto ohledu opřít o zprávu OSN, resp. její nezávislé vyšetřovací komise pro Sýrii z roku 2013, která shromáždila svědectví od lékařského personálu a obětí války v Sýrii, jež dokazují, že sarin měly několikrát použít „rebelové“, a to ještě před srpnem roku 2013 v oblasti Aleppa, Homsu a Damašku. Podle agentury Reuters citující z rozhovoru pro italsko-švýcarskou televizní stanici členku komise Carlu del Ponteovou existují „silná, konkrétní podezření, ale ne nevyvratitelné důkazy o použití chemického plynu sarinu“ s tím, že k použití plynu došlo podle Ponteové ze strany opozice, nikoliv syrské vlády.

Podle prvního Hershova článku tato dohoda mezi patrony „umírněných“ povstalců vznikla tehdy proto, aby měly USA záminku zaútočit na Sýrii, když se na bojišti použijí chemické zbraně, a z tohoto zločinu obvinit syrského prezidenta Bašára Asada. Jak již bylo uvedeno, v roce 2013 se udál chemický útok na předměstí Damašku (v oblasti Ghúta) a bez jakéhokoli vyšetřování byl z tohoto hrůzného činu obviněn právě syrský prezident. O čtyři roky později se situace opakuje. Je to snad náhoda? Ve světle toho, že USA a její západní spojenci usilují dlouhodobě o změnu režimu v Sýrii, že od začátku americká CIA s Tureckem a sunnitskými státy Perského zálivu (Saúdská Arábie, Katar) podporují tzv. syrské povstalce, že zájmem USA je touto změnou vytlačit v Sýrii vliv šíitského Íránu (a chránit tak Izrael) a v neposlední řadě nedopustit větší angažovanost Ruska v regionu, můžeme o takové náhodě velmi pochybovat. Záminka s použitím chemických zbraní se straně, která prohrává (mj. i kvůli vložení se Ruska do konfliktu), bezpochyby hodí, protože může být poslední možností, jak zvrátit dlouhodobě nepříznivý stav na bojišti.

Dnešní války se vedou nejen na bojišti, ale i v médiích, proto se stejně jako v roce 2003 před invazí do Iráku, tak v roce 2013 a o čtyři roky později rozjela mediální kampaň s cílem ovlivnit žádoucím směrem světové veřejné mínění a mezinárodní instituce. A EU, včetně Česka, jim v této kampani ochotně pomáhá, ostatně jako před čtyřmi lety. Pomáhá, protože neumí formulovat vlastní zahraniční politiku a je jí trapné „jít“ proti velkému spojenci za mořem. S rezervovaností v úsudku, logikou a fakty si evropští vůdci příliš nelámají hlavu. Proč se chová, jak se chová, např. Velká Británie nebo Francie, lze pochopit, protože jejich rozvědky se v Sýrii angažují a podporují svržení legitimní vlády prezidenta Asada, proč se ale český premiér Bohuslav Sobotka a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjadřuje zcela v souladu s nimi a potažmo s USA či Tureckem, je z hlediska našeho vývoje vztahů s blízkovýchodním regionem hloupé a krátkozraké. Možná bychom se měli začít ptát selským rozumem, kdo z událostí posledních dnů může mít prospěch, a neřídit se mediálními kampaněmi a manipulacemi. Jako první by si všichni zainteresovaní měli pokládat otázku, proč by Asad útočil chemickými zbraněmi, co by z takové akce získal, když rozhodující bitvy s pomocí Ruska a Íránu vyhrál a má na své straně většinu syrského obyvatelstva. Navíc

3. dubna americká ambasadorka při OSN Nikki Haleyová dala najevo, že Asad je v Sýrii realitou a že USA již nebudou trvat na jeho odchodu za každou cenu. Proč by tedy o čtyři dny syrský prezident útočil chemickými zbraněmi a pohněval si proti sobě Syřany, své spojence i prakticky celý Západ, když věděl, že jej USA svým způsobem v jeho pozici po posledním vývoji událostí legitimizují? Další otázka, jež se nabízí, je, proč by USA útočily na syrskou základnu, jejíž letadla měla být údajně naplněna chemickými plyny, a riskovat tak uvolnění těchto jedovatých látek do ovzduší? Proč informoval americký prezident ruské představitele

několik hodin před útokem o tom, že nálety proběhnou, a médiím po dopadu střel tomahawk vítězoslavně oznamoval, že díky zničení základny prý zabránil dalším vzletům bojovými plyny vybavených syrských letadel? Nebylo skutečným cílem zničení či ochromení např. syrské protivzdušné ochrany, pokud by USA v čele se svými spojenci prosazovali bezletovou zónu nad Sýrií?

V zájmu Evropské unie skutečně není osvojení si zájmů USA, Turecka a Saúdské Arábie. Tato osa dlouhodobě vytváří společnou frontu proti Íránu a jeho momentálnímu spojenci Rusku na Blízkém východě. V pozadí se skrývá staletí probíhající boj sunnitské větvě islámu proti šíitské. Západ tento boj zbraněmi, výcvikem vybraných skupin i financemi hojně podporuje a přiživuje. To není žádná konspirace, jak někteří západní činitelé naznačují, podle informací deníku The Washington Post vynaložily americké tajné služby na výcvik „umírněných“ povstalců už zhruba bilión dolarů. V zájmu nikoho není rozvrácení dalšího kdysi stabilního státu (snad jen Turecka, usilujícího využít chaosu a nestability v Sýrii k „odloupnutí“ severu jejího území), jehož zhroucení by ještě více využili radikální islamisté všeho druhu. Proto je třeba neprodleně odložit kovbojské boty a kolty a vrátit se k realistické politice bez emocí a mediálních kampaní. Bude toho však impulsivní a nepředvídatelný prezident Trump schopen?


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.