Nemocenská po česku

nemoc
16.2.2015 00:56
Dnes opoziční poslanci z ODS a TOP09 se čas od času nechávají slyšet, jak moc prospěšný byl jejich krok, když ještě vládli, zrušit placené první tři nemocenské. Údajně se tím měla snížit nemocnost zaměstnaných. Minulý týden zpráva ČTK zveřejnila průzkum portálu prace.cz, který mluví o pravém opaku. Co všechno nedávný průzkum o nemocenské nejen pravicovým demagogům ukázal?

Předně anketa, jíž se účastnilo 3353 lidí, dala za pravdu domněnkám, že lidé nemoci přecházejí a neléčí se doma podle pokynů lékaře. Téměř tři čtvrtiny zaměstnanců totiž potvrdily, že během nemoci chodí do práce. Znepokojivý je jejich hlavní důvod, proč tak činí. 39 % dotázaných se bojí, že by s nemocenskou nevyšlo, 28 % za sebe nemá záskok a 7 % se bojí výpovědi. Skutečně alarmující je fakt, že na nemocenské zůstává jen 11 % zaměstnanců z 8 % si místo nemocenské bere dovolenou.

Tyto skutečnosti výmluvně dokazují, jak se autoři nápadu „3 dny v nemoci nula“ mýlili. Kdyby se podívali do okolních zemí, třeba k našim sousedům, zjistili by, že první 3 dny neplacení nemocenské není opravdu standardem tamější sociální politiky. V Německu je nemocenská vyplácena zaměstnavateli minimálně 6 týdnů, a to ve výši plné mzdu. Po této době zaměstnanec dostává 70 % mzdy od příslušné zdravotní pojišťovny. V Polsku platí zaměstnavatel nemocenskou prvních 33 dnů nemoci, přičemž stonající zaměstnanec obdrží 80 % své mzdy. Za určitých podmínek to může být i více. Náš jižní soused Rakousko odmítlo v létě roku 2012 návrh rakouského Obchodního svazu (Wirtschaftsbund Österreich) napojeného na spoluvládnoucí lidovou stranu, aby zaměstnavatelé nepropláceli první den nemoci. Zajímavé z našeho pohledu je, že sami lidovci (pochopitelně spolu se svým koaličním partnerem sociální demokracií) se k návrhu od začátku negativně. Ve shodě s koalicí byl tehdy i předseda rakouské odborové federace Erich Foglar, který argumentoval ve prospěch zachování

1. dne nemocenské v souladu se zdravým rozumem. Podle něj zdravé pracovní prostředí, dobré pracovní klima a dobře naplánovaný průběh pracovní postupů přispívají ke snížení nemocnosti s tím, že firmy a zaměstnavatelské organizace by měly dbát především na zdravotní osvětu.

Naši pravicoví experimentátoři bohužel sázejí hlavně na postih. Zkrátka na ty, kdo (momentálně) nejsou zapojeni do pracovního procesu, je třeba mít bič. Dělají, jako by bylo proplácení nemocenské zaměstnavatelem nutné zlo a třídenní osvobození od platby jako cosi pro zaměstnavatele spásného. Jako by je placení od 4.–14 dne nemoci ve výši 60 % mzdy mohlo zruinovat. Když může mít hrazené první tři nemoci i Slovensko, proč bychom nemohli i my? To, aby proplácel zaměstnavatel nemocenskou 10 i více dnů, skutečně není žádná anomálie, ale je to běžné v západních zemích EU, jako např. ve Švédsku, Nizozemsku, Finsku nebo Dánsku.

Uvažování ve stylu „sytý hladovému nevěří“ je nicméně zcela v intencích našich experimentátorů za každou cenu hájit princip negativní motivace. Sem například patří zavedení tzv. regulační poplatků v roce 2008, změny v sociální politice za vlády premiéra Nečase nebo např. postoj k nezaměstnaným jako „nefachčenkům“ a příživníkům. Rádi u toho uplatňují princip kolektivní viny. Vzpomeňme si na jejich argumentaci, když obhajovali „nezbytné škrty“ v sociálních transferech, vzpomeňme si na to, jak tehdejší Topolánkova vláda hájila zavedení „regulačních“ poplatků, nebo odůvodňování „veřejné služby“ z úst a pera exministra práce a sociálních věcí Nečasovy vlády J. Drábka. Všechny tyto a jiné případy měly jedno společné: neschopnost bývalých „reformátorů“ soucítit s těmi, kdo potřebují pomoc. Vše totiž poměřují jen podle sebe; slovo „já“ je jejich univerzálním měřítkem pro hodnocení druhých. Nezmění názor ani tehdy, když jejich politická rozhodnutí zruší Ústavní soud, nebo je kritizují autority veřejného života. Podle jejich logiky je prostě nutné trestat nemocné za to, že onemocněli, sociálně slabé, že nevydělávají tolik, nezaměstnané za to, že nemají práci, resp. že ji ztratili. A tak bychom mohli pokračovat dál.

Pokud dnešní opoziční pravicové strany kritizují vládu, a mnohdy za každou cenu, že se snaží napravit některé jejich kontroverzní kroky založené právě na principu negativní motivace, možná by si nejprve měly uvědomit, že existuje i motivace pozitivní. A že je to možná lepší způsob, jak pomoci lidem, kteří na tom zrovna nejsou dobře, lhostejno, jak se do své situace dostali.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Je třeba si uvědomit, že ty konce, které bere naše země, nepřišly samy od sebe ... tupouni, kteří se mermomocí chtěli dostat do Parlamentu se tam nakonec dostali - výsledky jejich činnosti prožíváme dnes a denně.

Pokud vezme do rukou něco blbec, je to špatné, pokud se tomu samému však věnuje iniciativní blbec, nemůže to nikdy dopadnout jinak, něž tragicky.

To, co ukazuje statistika bylo přece jasné každému normálně myslícímu člověkovi předem. Jak je možné, že tupouni získali většinu? Těším se na den, kdy tupounům zde již pšenka nepokvete a kdy konečně zdravý selský rozum, solidarita a vzájemná tolerance bude běžnou součástí našeho života.

Dívejme se kolem sebe a pamatujme si, kdo je kdo. Ti tupouni. kteří prosadili nejen výše uvedené zvěrstvo, dnes vehementně navádějí k válce na Ukrajině - dejme jim možnost, ať tam táhnou a pokud možno, ař se již nevracejí. Život ukazuje zcela jasně - blbost se nedá léčit, před blbci je jediná ochrana - odstavit je od koryt.

pavlovsky

Jen kratičká poznámka...na sebe nikdy mocní nezapomenou...poslanci ti pracují...i když jsou nemocní...tedy berou plat...v plné výši...holt jsou to zaměsnanci náš všech...ovšem jiné kategorie... jako ve všem...přidají si nějaké procento, pak zjistí, že si zároveň zavedli zdanění náhrad...prostě vše řídí ti, ce nedokáží řídit ani dvorek se slepicemi...