Nepřehlédnutelná osobnost profesora Vladimíra Vondráčka

vladimir vondracek
28.12.2018 10:29
Letos v květnu uplynulo rovných 40 let od úmrtí profesora Vladimíra Vondráčka. Muž, který již od mládí disponoval nezměrnou šíří svých zájmů a obdivuhodným pracovním nasazením, se zařadil během své profesní kariéry mezi nejznámější české psychiatry 20. století. Jeho četné práce patří dodnes ke klasickým dílům v rámci medicíny. I díky povahovým vlastnostem a schopnosti zpřístupnit psychiatrii široké veřejnosti vstoupil mezi nepřehlédnutelné postavy nejen na poli lékařství a vědy, ale také veřejného života. Svou vysokou a štíhlou postavou s typickou bradkou a pověstným suchým humorem patřil k nepřehlédnutelným charismatickým osobám. Byl vyhledávaným společníkem. Jeho přednášky se staly pověstné. Značnou práci odvedl i na poli publikačním.

Profesor Vladimír Vondráček se narodil 23. února 1895 v Praze na Novém Městě do rodiny úspěšného obchodníka s lahůdkami Václava Vondráčka. Matku ztratil již v necelém roce svého života, otce pak v sedmnácti letech. Jeho poručníkem se potom stal strýc. Ten mu ale nevěnoval velkou pozornost. Tu naopak zaměřil na nemalý majetek nahospodařený otcem Václavem Vondráčkem. Z něj si brzy neprávem přivlastnil podstatný podíl. Také proto musel žít mladý Vladimír během studií i po nich velmi skromně, někdy až nuzně. Vondráček patřil do generace, kterou významným způsobem zasáhly obě světové války a několik politických převratů. Zažil obrovský pokrok na poli medicíny, techniky a společenských věd v průběhu 20. století.

            Prakticky již od dětství projevoval nezvykle široké zájmy o různé oblasti života. Vystudoval akademické gymnázium a získal tak klasické vzdělání, které jej nasměrovalo k vysokoškolskému studiu. Úspěšně absolvoval lékařskou fakultu. Na ní promoval v únoru roku 1919. V medicíně prokázal během života vysoce nadprůměrné schopnosti, což se plně projevilo v jeho vědecké i publikační práci. Ačkoliv se věnoval především psychiatrii, svou pozornost obracel i na další oblasti medicíny a hraničních oborů. Nových poznatků a objevů dosáhl například i v biochemii, toxikologii, neurologii, gerontologii nebo též psychologii. Stal se zakladatelem české psychofarmakologie, lékařské psychologie či moderní gerontopsychiatrie. Lze jej nazvat i jako tvůrce české dietetiky. Patřil i mezi první naše vědce zkoumající drogy a jejich vliv na lidský organismus.

Nadprůměrné znalosti si osvojil i z oborů biotypologie, psychofarmakologie, psychiatrické sexuologie. Avšak centrální oblastí jeho zájmu a vědecké práce se stala především psychopatologie. Zde dosáhl řady původních zjištění. Díky tomu důkladně popsal diogenismus (chorobná askeze a samotářství), hippofilii (chorobná láska ke koním), potomofilii (chorobná láska k řece) nebo přechodné formy schizofrenie. K jeho vědecké práci je nutné počítat i množství přednášek a populárně naučných textů, ale i posudků, recenzí a dalších příspěvků v odborném tisku či rozhlasu nebo televizi.  Na sklonku 30. let byl jmenován mimořádným profesorem, brzy na to docentem psychologie. Řádným profesorem psychiatrie se stal tři roky po druhé světové válce.

            Svou pracovní kariéru započal jako lékař na interní klinice profesora Ladislava Syllaby a Ústavu pro choromyslné u profesora Antonína Heverocha. Působil však rovněž ve farmakologickém ústavu profesora Emanuela Formánka. Další pracovní zkušenosti mu nabídl pobyt na Slovensku, kde pracoval v lázních Lubochňa a Tatranská Lomnica. Vondráček svým pracovním nasazením, zaujetím pro další systematické studium oboru a praxi s pacienty překročil záhy měřítko obvyklého lékařského standardu a stal se skutečnou kapacitou. Otevřel se před ním svět dosud neprobádaných oblastí, který teprve čekal na své poznání a důkladný popis.  

Ačkoliv také do jeho života a práce zasáhla druhá světová válka, která přirozeně přibrzdila řadu aktivit i na poli lékařství, přesto léta válečná využil dle možnosti dalším rozvíjením svých dosavadních poznatků. Ve svých třídílných pamětech nevynechává ani tuto údobí a například připomíná, jak únorové bombardování Prahy v posledním roce války zasáhlo do oslavy jeho padesátých narozenin. Jedním z vrcholů jeho lékařské práce se stalo jmenování do funkce přednosty psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy ve druhé polovině 50. let. V této funkci setrval poté celá léta šedesátá. Zde se kromě jiného zasloužil o zřízení výzkumné laboratoře. Práci v ní se věnoval prakticky až do konce života.

            Své poznatky pravidelně publikoval a dohromady tak napsal přes dvě stovky odborných prací. Patří sem především vědecké práce, odborné studie i knihy. Z obsáhlých monografií je nutno zmínit aspoň následující: Farmakologie duše (1935), Otravy (1935), Hysterie (1944), Vnímání (1949), Hodnocení a jeho poruchy z hlediska psychiatrie (1968) a Úvahy psychologicko – psychiatrické (1975). Mezi nejznámější jeho práce nejen mezi odbornou veřejností dodnes patří také dílo Fantastické a magické z hlediska psychiatrie.

V 70 a 80. letech vycházejí postupně jeho třídílné paměti pod názvy Lékař vzpomíná, Lékař dále vzpomíná a Konec vzpomínání. Ihned se setkaly s mimořádným zájmem čtenářů díky poutavému stylu vyprávění, trefné charakteristice zde popisovaných přátel, kolegů a známých a tematickému rozvrstvení textu. Když na konci 80. let vyšel v prvním vydání třetí závěrečný díl těchto memoárů nákladem 40 tisíc výtisků, byl tento brzy zájemci rozebrán.  Memoáry profesora Vondráčka lze i s odstupem času řadit k vůbec nejlepším titulům svého druhu, které u nás byly dosud vydány. Jistě tomu přispěla upřímná výpověď o vlastním životě, lékařské práci, dokonalá charakteristika zde popisovaných osob, v některých případech značně svérázných. Kvalitě díla pak výrazně napomohl i autorův zajímavý popis důležitých historických událostí, stejně jako kapitoly věnované cestování v minulosti, rekreaci, zemětřesení a sopkám, atentátům, paragrafům v medicíně, netypickým onemocněním či různým zvláštnostem u pacientů. To vše činí z těchto memoárů vskutku nevšední čtenářský zážitek. V roce 2014 vydala společnost Columbia holdings vzpomínky profesora Vondráčka v jednom souhrnném svazku pod názvem Fantastické a magické vzpomínání. Šlo o kompletní soubor z původních vydání třídílných pamětí Lékař vzpomíná 1895 – 1920 (1973), Lékař dále vzpomíná 1920-1938 (1978) a Konec vzpomínání 1938 – 1945 (1988).

 Ačkoliv si Vondráček příliš nepotrpěl na oficiální pocty, dostalo se mu i těchto. Získal tak nejen Purkyňovu medaili, ale i Řád práce či čestné občanství Senohrab. V závěru posledního dílu svých pamětí shrnuje své životní dílo sobě vlastním osobitým způsobem: „Předpokládáme – li, že ideálem, který se snad jednou stane dosažitelným, je dožít se sta let, netušil jsem, že splnění některých mých přání a dosažení úspěchů nastane z tohoto hlediska až v druhé polovině mého života. V 62 letech jsem se stal přednostou pražské psychiatrické kliniky a byl jsem jím 13 let. Napsal jsem většinu svých prací, z toho několik knižních. Dostalo se mi různých poct a možností projevovat své mínění a rady. Konečně mě někdo za moji činnost platil! Byl jsem po padesátce honorovaným člověkem. Bez trní ta cesta nebyla, někdy byly nepochopitelné a rozčilující útoky některých kolegů, vyplývající z bezdůvodného nepřátelství.“

Několik citátů profesora Vondráčka může být vhodnou tečkou za vzpomínkou na tuto výraznou osobnost českého lékařství a vědy:

Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.

Padesátka je věk, kdy se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.

Práce je krásná věc, nesmí se však státi výhradním účelem života.

Veselý večer je prospěšnější než tuba léků na uklidnění.

Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.