Nezaměstnaní zítra – novodobí nevolníci?

obrazek
13.9.2011 08:34
Vláda nám nedávno opět předvedla něco ze svého arzenálu „boje proti nezaměstnanosti“. Ten, kdo si nenajde do dvou (!) měsíců práci, bude „odměněn“ (nuceně) prospěšnou veřejnou prací, aby si podle vlády onu podporu vůbec zasloužil. Pokud odmítne, na další podporu v nezaměstnanosti může zapomenout a dostane pouze dávku v hmotné nouzi. Tento krok zapadá do řady jiných, které mají za cíl nezaměstnaného pokud možno co nejvíce ponížit a které ho staví do role občana druhé kategorie. Tento návrh neřeší systémový problém českého trhu práce, a tím je nedostatek pracovních míst, a to zejména perspektivních. Nezabývá se akutním problémem zvyšování počtu dlouhodobě i čerstvě nezaměstnaných – místo prevence tohoto stavu zavádí sociálně represivní opatření.

Pravicová vláda, vycházejíc z individualistického chápání světa, se domnívá, že prakticky každý nezaměstnaný se do své neutěšené situace dostal vlastní vinou, svým přičiněním. Domnívá se též, že každý člověk si může najít práci vlastními silami a že překážky tomu bránící jsou ve skutečnosti z velké většiny subjektivní. O osud těchto lidí a jejich osobní problémy se pravice prakticky nikdy nezajímá. Cenu pro ni mají jen tehdy, pokud jsou aktivní, individuálně zodpovědní a vytvářejí individuální hodnotu. Je to uvažování ve stylu „když mám práci, najdou si ji přece i jiní“.

Ministr „práce“ a sociálních věcí Drábek se mýlí ve své argumentaci, že v nezaměstnanosti je třeba odpracovat „něco“ pro ostatní, a tak získat přístup k eventuální podpoře státu. Každý zaměstnanec je pro takovéto situace pojištěn státem a k tomu účelu odvádí ze své mzdy sociální pojistné na státní politiku zaměstnanosti. Není přece v pořádku, pokud budou 50letý technik či 45letá úřednice po 20 letech propuštěni v rámci reorganizace podniku z práce, zatímco celou dobu odváděli sociální pojistné státu, aby nyní byli nuceni tím samým státem jít po dvou měsících potupně vykonávat „službu lidu“. Místo aby se politika státu zaměřila na vytváření perspektivních stabilních pracovních míst, budou nezaměstnaní nadále ponižováni ve své důstojnosti a právech (za odvedené pojistné dostávat poměrnou část kompenzace v případě ztráty zaměstnání).

Ponižování těch, kteří se ocitli v nouzi a potřebují pomoc, je ostatně pro současnou pravicovou vládu typické. Od ministra Drábka jsme se mimo jiné dočkali návrhu na zavedení tzv. sociálních karet, které měli v původním návrhu používat téměř všichni, kdo pobírají od státu nějakou dávku, včetně důchodců. Vláda se nakonec kompromisně dohodla, že tuto kartu budou muset mít povinně jen ti, kteří pobírají sociální dávku v hmotné nouzi. Cíl opatření vidí vláda v tom, aby mohla kontrolovat, za co příslušní lidé utrácejí. Opět se zde projevuje nedůvěra, jakou vláda chová k těmto lidem. Nevěří totiž, že někdo se může dostat do tíživé životní situace, a pokud již ano, že se z ní nedostane dříve než za dva měsíce.

Podle pravice je nutné vykonávat na občany trvalý ekonomický tlak. Ten je podle ní zdrojem motivace k práci a k jejímu udržení. Proto je třeba omezit sociální záchrannou síť, aby po ní lidé „nepošilhávali“ a nebyli motivování „bezpracně“ z této sítě žít. Jinými slovy, bez sociálních jistot je podle tohoto vidění světa člověk lépe motivován pracovat. Pravice však v této argumentaci vychází z ideálního předpokladu, že na trhu práce je pro každého místo a že poměr potenciální zaměstnanec a jedna pracovní příležitost je de facto v paritě. Takto to ale v reálné ekonomice nefunguje, tím méně ve světle posledních faktů, kdy podle ČSÚ na jedno pracovní místo vychází zhruba 13 lidí, přičemž nezaměstnanost činila v minulém čtvrtletí 8,2 %. Jak se vzdalujeme od velkých měst, počet nabídek na práci stagnuje či ubývá a počet uchazečů na jedno volné místo přibývá, viz i strukturální nezaměstnanost v „citlivých“ regionech jako např. Ústecký kraj, okres Most či Karvinsko. Taková situace má do ideální poměrně daleko a skutečně nestačí pouze chtít a být ochoten pracovat.

Pokud vláda považuje za stěžejní motivaci k práci ekonomický tlak, je třeba dodat, že lidé již pod tlakem jsou. Pod tlakem zaplatit včas účty za energie a poplatky, aby se vyhnuli exekucím, aby uživili sebe i rodiny apod., aby splatili veškeré dluhy či aby se vyhnuli finančním sankcím atd. Takový tlak tu bude existovat i při sebeštědřejší sociální síti státu. Pokud lidi podrobíme ještě onomu sekundárnímu tlaku v podobě oklešťování sociální pomoci, na kterou mají díky sociálnímu pojištění zaměstnanci nárok, a navíc ještě v situaci ekonomické stagnace či stále ještě poklesu, nemůžeme od práceschopných lidí čekat zvýšenou produktivitu práce, větší výkonnost nebo např. vyšší odolnost vůči stresu. A už vůbec nemůžeme očekávat zaklínadlo pravicových politiků „zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky“ jako celku.

Nedává od vlády příliš smysl, když chtějí oživit ekonomiku a rozhýbat zaměstnanost tím, že zavedou „nucenou“ práci, a zároveň ruší možnost přivýdělku k sociální podpoře až 4000 Kč za měsíc (tj. do poloviny minimální mzdy). „Nuceně“ pracující budou podle stávajícího návrhu muset odpracovat 20 hodin týdně, tj. půl úvazku. Za tento úvazek jim však nepřipadne polovina mzdy, na kterou by za takových podmínek měli nárok, takto odvedená práce bude totiž podmínkou k získání finanční pomoci státu. Otazníky visí i nad tím, jestli budou muset tyto práce vykonávat i lidé nějak fyzicky či zdravotně hendikepovaní, lidé staršího věku apod. Je možné očekávat, že zamýšlené práce budou vyžadovat určitou fyzickou kondici, pokud se má jednat např. o úklid, údržbu zařízení, výpomoc v nemocnici, přenášení těžkých břemen apod. Jak bude toto vyřešeno, když ministr Drábek tolik nesnáší výjimky?

Podle návrhu MPSV mají „nuceně“ pracující nahradit bývalé „civilkáře“. To na první poslech nezní jako špatný nápad, ale má to svá úskalí. Za prvé, je tu problém ze zaškolením pracovníků, protože některé práce nelze dělat „z voleje“, což může zabrat i více času. Za druhé, je prakticky nemožné umístit stovky tisíc nezaměstnaných do zamýšlených pracovních míst, které se počítají na stovky či v lepším případě na tisíce. A za třetí, je to opět práce dělaná zadarmo a krátkodobé řešení nepřinášející nezaměstnaným perspektivu. A vzhledem k tomu, že tyto pozice nebyly již dříve nabízeny jako práce ať na částečný, či na plný úvazek, není pravděpodobné, že obce, města a stát budou mít zájem taková místa transformovat. A onen 50letý technik či 45letá úřednice také nejspíše nebudou mít zájem dělat tento druh práce delší dobu, než je nutné. Nelze navíc očekávat, že tyto pozice by případně byly odměňovány mzdou vyšší, než je minimální mzda.

Výše uvedené opatření a změny v zákoníku práce a sociálním systému, jak navrhuje, resp. již některé navrhla vláda, mají za cíl tzv. zpružnit trh práce. Ve skutečnosti se za tím skrývá snaha vytvořit pracovní sílu na jedno použití, tj. na její jednorázové vytěžení a odhození na jiný „pás“, pracovníky, již mají nízkou sociální i zákonnou ochranu, a v důsledku zvýšit asymetrii ve vztahu zaměstnavatel–zaměstnanec ve prospěch zaměstnavatele. Těmto faktorům vydaný člověk bez životní jistoty nebude s největší pravděpodobností kvůli stresu a stěží vyhovujícím podmínkám podávat žádoucí výkony směřující k lepší konkurenceschopnosti naší ekonomiky, jak si to koalice přeje.

Toto však vládu zajímá až na posledním místě, a ani možná tam ne. Důležité je odškrtnout si další položku v rozpočtu. Stát po „tupých“ a příští rok „ostrých“ škrtech v provozních výdajích, mzdách, sociální oblasti, v kapitole dopravní infrastruktury atd. bude natolik oslaben, že bude možná ohrožena jeho schopnost plnit základní veřejné funkce. To je vlastně dalším úkolem asociální pravicové vlády – když je stát a jeho příjmy v nedobré kondici, nejprve mu pustí žilou, nechá ho dlouho krvácet a následně připraví jeho oslabené části k outsourcingu a případné pozdější privatizaci. Stačí se podívat na chystané „reformy“ penzí (čti částečná privatizace důchodového účtu) nebo na reorganizaci úřadů práce (čti outsourcingem soukromým agenturám zdražíme náklady na jednoho nezaměstnaného) či chystané zavedení sociálních karet.

Konkurenceschopnost v podmínkách měkké verze novodobého nevolnictví bude tedy znamenat snížení základních životních jistot, krátkodobé, „pružné“ zaměstnávání lidí a jejich rychlé vytěžení ke krátkodobým cílům a prohlubující se divergence mezi dovednostmi a kvalifikací zaměstnanců a daným „pružným“ pracovním místem. Pro pravici je zkrátka nejlepší motivací k práci být zcela bez jistot a upřednostňovat v prvním plánu krátkodobé pracovní úvazky. Dlouhodobé perspektivní zaměstnávání podle tohoto konceptu snižuje motivaci lidí k podávání „konkurenceschopných“ výkonů. Parafrází některých politiků z TOP09, někteří státní zaměstnanci chodí do práce si ji „odsedět“. Pokud by pravicoví politici typu premiéra Nečase a ministra financí Kalouska vztáhli tento výrok na sebe, plně by se obnažilo jejich pokrytectví. Jestliže si podle nich nejen státní zaměstnanci chodí práci „odsedět“, potom si tito i jiní politici chodí již drahnou dobu svoji práci „odležet“.  


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

pudlikmaxik

K tomu není co dodat, jen zbývá doufat, že nové volby budou co nejdříve a že nová vláda - předpokládám středolevá či levá - musí tyto hrůzy změnit. Teď ještě čekat, zda-li se toto novodobé nevolnictví, a to vč. nového návrhu zákoníku práce atd., zavede skutečně do života, nebo zda-li do toho ještě vstoupí Ústavní soud.