O duchovně kulturním boji islámu s křesťanstvím

obrazek
17.7.2017 14:43
Každým dnem se Evropa stále více zaplňuje muslimy. A tito lidé zcela otevřeně deklarují, že nemají zájem o naši kulturu a už vůbec ne o naše náboženství. Přišli sem proto, aby prosadili svou kulturu, své zvyky a své náboženství. Od muslimů lze očekávat opravdu cokoliv, pouze jedno ne. Že by ustoupili! Naopak, očekávají, že ustoupíme my! Že my obětujeme svou kulturu, své zvyky a své náboženství!

   Velkou otázkou proto zůstává, jakou protiváhu může postavit Evropa vůči těmto snahám? Třeba jen vůči živelné síle jejich vyznání? Sílu jakého přesvědčení? Čím a jak dlouho může čelit vitální živelnosti stoupenců islámu, aniž by této síle nakonec kulturní nepodlehla? A jak je vůbec z dlouhodobého hlediska možné obstát vůči lidem, odhodlaným položit za vlastní víru i život?
 
   Nepopíratelné vnitřní síle hlubokého přesvědčení vyznavačů islámu je možné efektivně čelit pouze stejnou silou! V kulturní a duchovní konfrontaci, která v současnosti nastává a která se bude stupňovat totiž nakonec vítězně obstojí pouze ten, kdo je vnitřně silnějším.

   Kde však je ale dnes v Evropě možné najít takovou sílu? Má ji snad současné pohanské náboženství materialismu, konzumu a užívání si, které je dnes všude kolem nás uctívané běžnými Evropany? Má ji snad úpadková komerční kultura, již dávno zbavená všech vyšších a ušlechtilejších hodnot? Mají ji poslední zbytky křesťanství, které v obavě, aby nepobuřovalo imigranty jiného vyznání, nebo dokonce lidí zcela bez vyznání dobrovolně odstraňuje své symboly z veřejných prostor? Nevyznívá podobná přecitlivělost snad až směšně právě vůči vyznavačům islámu, kteří se naopak vůbec netají svou snahu o duchovní ovládnutí Evropy? Takové slabošství už dokonce pobuřuje i ateisty, kteří začínají na protest vůči kulturní likvidaci Evropy nosit křesťanské symboly.

   Symbol křesťanství jako symbol odporu vůči islamizaci Evropy! Je v tom cosi symbolické! Ba více než symbolické!

   Je v tom nevědomé tušení jediné možné síly, jejímž prostřednictvím je možné čelit rozpínavosti islámu na území Evropy. Nicméně žel, tuto sílu nepředstavuje křesťanství v jeho současné podobě. V jeho ústupnosti a změkčilosti, ale i v jeho ztrátě spojení s mentalitou lidí současné doby. A pro svou neschopnost reflektovat současnost a životaschopně se jí přizpůsobit se stává stále méně přitažlivým pro lidi nižších věkových kategorií a tím pádem stále ztrácí už i tak slabé pozice.

   Křesťanství, které bylo po celá staletí duchovní a morální oporou Evropy a ze kterého hodnotových základů vyrostl současný evropský blahobyt začalo ztrácet reálný kontakt s lidmi zejména během průmyslové revoluce. Do popředí lidského myšlení se dostával rozum, logika a účelovost, které lidi vzdalovaly od dětské prostoty úzkého spojení s přírodou a přirozené, jednoduché duchovnosti.

   Lidé se tím vzdalovali od požadavku být jako děti, to znamená být dětsky, prostě a jednoduše otevření velkým a zásadním pravdám pravého křesťanství a konec konců i celého svého bytí.

   Zatímco tedy vývoj společnosti šel novým směrem, křesťanství jej nedokázalo reflektovat a zůstalo stát na jednom místě. Tím však vznikla propast mezi ním a moderním člověkem, což je obrovská škoda, protože křesťanství v sobě skrývá nesmírné duchovní hodnoty i pro lidi moderní doby. Ba vůbec pro lidi jakékoliv doby! Jeho fatální chybou však je, že se není schopno přizpůsobit současnosti. Přizpůsobit se ne ve své nejhlubší podstatě, ale ve své vnější formě. Neboť jeho pravá a nejvnitřnější podstata je spojena s Pravdou a Pravda zůstává po všechny věky stejná a neměnná.

   Může se měnit pouze forma, protože tak, jak kdysi Mojžíš přinášel ve své době věčnou a neměnnou Pravdu v určité formě, odpovídající mentalitě a vnímavosti lidí jeho doby, tak přinesl později tutéž Pravdu i Ježíš ve formě, vhodné pro lidi tehdejších časů. A je velmi zajímavé, že ačkoliv šlo stále o tutéž Pravdu, rozdílnost její formy byla do takové míry jiná, že Mojžíšovi stoupenci tvrdili o Ježíši, že se rouhá Bohu.

   To vše však v konečném důsledku znamená, že tytéž principy a tytéž myšlenky, které kdysi hlásal Kristus před 2000 lety, oděné do formy, srozumitelné lidem oné doby se mohou, ba dokonce mají vzhledem ke změně povahy lidstva přetransformovat do nových forem, srozumitelných a pochopitelných člověku dneška.

  Problém současného křesťanství, spojený s rapidním úbytkem jeho vyznavačů není tedy problémem jeho nejhlubší podstaty, která je vysoká, vznešená a nadčasová. Jeho neschopnost spočívá ve ztrátě kontaktu s myšlením lidí moderní doby, pro které se stává jeho zastaralá forma nesrozumitelná a nepřitažlivá.

   Člověk dneška už totiž není dítětem tohoto stvoření, které by s otevřeností a vděčností přijímalo. Člověk dneška je člověkem rozumu a logiky, který potřebuje věci logicky zdůvodňovat. Nicméně základní a neměnné pravdy křesťanství je možné přetransformovat do nové formy logicky odůvodnitelných duchovních zákonitostí, které budou svou novou, současníkům přijatelnou formou zprostředkovávat přesně tytéž pravdy, jako před 2000 lety. Dětskou důvěru minulosti však musí nahradit přesvědčení, plynoucí z nekompromisní logiky a věcnosti duchovních zákonitostí. No a právě takovýto druh přesvědčení představuje sílu, která jako jediná může čelit živelnosti víry vyznavačů islámu.

   V současnosti se totiž stáváme svědky velkého duchovního boje o to, kam bude v budoucnu Evropa směřovat. Zda k islámu, nebo ke křesťanství!

   Dnešní, prázdný, povrchní, mělký a konzumní způsob života, který je do jisté míry následkem nesrozumitelnosti křesťanství totiž síle islámu odolat nemůže. Současný, průměrný, slabošský a na konzum zaměřen evropský živočich je tímto pádem odsouzen k zániku.

   Záchrana Evropy spočívá pouze v křesťanství! Nicméně v křesťanství, schopném zprostředkovat staré pravdy novou formou! Formou železné logiky duchovních zákonitostí, která přivede lidi k přesvědčení. K přesvědčení, že je to právě takto a že to ani nemůže být jinak! K přesvědčení, za které se lze plně postavit! K přesvědčení, při kterém by se musel člověk propadnout hanbou, kdyby se za něj nepostavil.

   Křesťanství má tedy v sobě obrovský potenciál! Opravdu vážně hledajícím lze doporučit zdroj, který v tomto směru jednoznačně razí správnou cestu. Je jím dílo "Ve Světle Pravdy".  

   Žel, oficiální křesťanství nerozpoznává zásadní životní výzvu moderní doby, brání se všemu novému a tím se stává neživotaschopným. A svou neživotaschopností strhává k záhubě celou křesťanskou víru jako takovou, s ní i své stoupence. A nakonec i celou Evropu.

   Proti síle přesvědčení islámu je totiž možné postavit pouze sílu přesvědčení křesťanství! Nicméně křesťanství novodobého a opírajícího se o železnou logiku duchovních Zákonů. Křesťanství schopného zprostředkovávat lidem současnosti staré pravdy novou formou.

   Na závěr si uveďme krátký a jednoduchý příklad toho, jak by se asi dalo křesťanství přetransformovat do novodobé podoby. A ukažme si to na jeho nejzásadnější myšlence, vyjádřené Ježíšovou větou: miluj svého bližního, jako sebe sama.

   Žijeme ve stvoření, které je dílem Stvořitele. Stvořitel, jako Tvůrce stojí tedy mimo svého díla, do kterého však zakotvil svou Vůli. Tou Vůlí jsou samočinné Zákony, prostřednictvím kterých vše ve stvoření funguje. No a mezi jeden z nejdůležitějších patří Zákon zpětného účinku. Projevuje se i ve fyzice prostřednictvím zákona akce a reakce: jaká je akce, taková bude reakce. V duchovní rovině působí ve smyslu slov: co kdo zaseje, to také sklidí.

   Ježíšovo doporučení, abychom milovali svého bližního jako sebe sama koresponduje právě s účinky tohoto Zákona. Co kdo totiž ve vztahu ke svým bližním zasévá, to nakonec ve vztahu k sobě samému sklidí.

   Jinými slovy řečeno, to, co dělá člověk pro svého bližního, dělá ve skutečnosti sám pro sebe. To znamená, že Kristova slova o lásce k bližnímu jako k sobě samému nejsou jen jakousi krásnou myšlenkou. Naopak, jde o zákonitý děj, poukazující na to, že cesta ke štěstí a míru každého člověka vede jedině přes lásku, kterou prokazuje svým bližním.

   Skutečné a pravé životní štěstí k nám tedy může přijít pouze prostřednictvím projevů naší lásky, ohleduplnosti, úcty, spravedlnosti a porozumění vůči každému z našich bližních. Tím totiž sejeme dobro a proto budeme muset dobro nutně sklízet. Jaká je totiž akce, taková je v zákonech tohoto univerza i reakce.

   Pokud ale nemilujeme bližního jako sebe sama, budeme muset naši vlastní nelásku k jiným neustále a opakovaně prožívat v nepříjemných a často i bolestných událostech našeho vlastního života.

   No a do takovéto podoby přesvědčivé logiky duchovních zákonitostí je možné přetransformovat beze zbytku celé Ježíšovo učení přesně tak, jak se to přímo geniálním způsobem nachází v již zmíněném díle "Ve Světle Pravdy".


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.