Obraz Milady Horákové v dnešní i včerejší propagandě

obrazek
6.7.2020 18:34
Podle současného velmi hlasitého volání byla Milada Horáková zavražděna komunisty, ale úplně se vynechává alespoň to, že byla jako jediná žena zavražděna komunisty, protože organizovala ilegální hnutí odporu. Zavražděna komunisty je asi taková zkratka jako je úsloví "TGM střílel do dělníků“. Z šesti žen Jindřicha IV. byly dvě popraveny, nebo zavražděny? A co Johanka z Arcu?

A ČSR byla tehdy jediným státem, který poslal na popraviště ženu?[1]Vraždy se ději zpravidla skrytě a jejich původci jsou stíháni policií, popravy se zpravidla odehrávají veřejně.[2] Až mi někdo uvede, že počty o úmrtích v koncentračních táborech se publikovaly v soudobých tiskovinách, tak uvěřím, že vraždění v koncentračních táborech nebylo skryté.

Jak dosvědčil Petr Zenkl s dostatečným časovým odstupem v r. 1954, který charakterizoval činnost Milady Horákové jako organizování ilegálního odporu proti komunistům a dosvědčil americkým úřadům, že jejího manžela Bohuslava Horáka jako předseda národně socialistické strany, stojící v popředí boje proti komunismu, jako člena své strany požádal, aby podepsal kandidátskou žádost o vstup do KSČ, a tak odvrátil pozornost komunistů a poskytl své ženě čas pro práci v ilegalitě.

Stejně tak podle Vlasty Vrázové, vedoucí pracovnice American Reliéf for Czechoslovakia od léta 1945 do dubna 1949, zatčené pro špionáž a propuštěné za týden na nátlak amerických úřadů a Senátu. Horáková organizovala hnutí odporu. Bylo zřejmé, že bude nakonec komunisty likvidována. Rovněž podle svědectví Růženy Pelantové, bývalé ředitelky odboru sociálních věcí města Prahy, bývalé členka Rady města Prahy a později náměstkyně primátora Prahy, která tajně opustila Československo koncem července 1949, když Milada Horáková pochopila, že otevřený protest a opozice nejsou v komunistickém teroristickém systému možné, utvořila se souhlasem svého manžela ilegální skupinu odporu. Jejich byt se stal místem tajných setkání pracovníků hnutí odporu, mezi které jsem patřila také já. Pan Horák byl na těchto setkáních obvykle přítomen a byl velmi nápomocný. Na těchto schůzkách se projednávalo několik plánů na svržení komunistického režimu a později byla paní Horáková ve svém procesu obviněna, že byla vůdkyní hnutí odporu.

I paní Horákové muselo být jasné, že všechny informace, které předá emigraci, tak se dostanou dále a jinam. Tak jako tomu bylo v případě Chalupy a jeho Strany práce. A co se týká Buchala, tak existují minimálně dvě svědectví, že se kontaktoval tuším se Zeminovou a že měla uklouznout paní Horákové před Hložkovou poznámka v tom smyslu, že toho Buchal a nám byl čert dlužen. A nejenom paní Horákové, ale také Buršíkovi, který mu kývl na nabídku stát se ministrem obrany. Ale není důvodů, proč se Buchala a jeho způsobů a pojetí odporu bát. Na rozdíl od bratří Mašínů to bral komplexněji. Měl jasno, co svou činností sledoval, jasně připravoval převzetí moci a věděl, co pro to udělat. Sice 10 lidí ho považovalo za blázna a neudalo ho, a díky tomu je státní mašinérie skřípla. Ale dalších deset lidí ho bralo vážně, a proto je tatáž mašinérie musela převálcovat. A minimálně nějaké volné napojení tuším na paní Zeminovou tam existovalo, setkala se s ním. A neudala ho. Ano, v případě Buršíka jedná se o příslušníka československých jednotek v SSSR. Je možné, že Zenkl a spol. poněkud nafukovali roli paní Horákové, ale není důvodu, proč tento odkaz a tuto stránku jejich činnosti nevyzdvihnout. Přece jenom jejich pojetí narušuje ten obrázek, který byl namalován v 60. letech. Byli to totiž právě komunisté v 60. letech, kteří prostřednictvím rehabilitačního řízení poněkud tuto stránku rozsáhlé ilegality upozadili. Není nutné ale nadále hrát na jejich notu všelidové jednoty, kterou jenom narušovala StB svým provokováním odboje. Ano, ty provokace a sledování existovala, ale současně existoval organizovaný , správněji soustavný a vytrvalý odpor, který byl potlačován, rozbíjen, persekuován. Nemá smysl tvářit, že tento odpor nebyl. Ty následné procesy a jejich rozsah naznačují, že to nebyla žádná idylka. Samotné uspořádání těchto procesů ale se stalo nechtěným důkazem toho, že ne všichni plédovali za poúnorový režim. 

Paměti pana Buršíka mě přiměly k jinému chápaní procesu s Horákovou. Ten byl vyšetřovaný v souvislosti s tím, že mu Jan Buchal nabídl funkci ministra obrany. Paní Milada Horáková si ale nezaslouží, aby z ní někdo dělal intelektuální chudinku, která proti diktatuře zleva byla ochotna použít pouze hlavu, srdce a lásku. A nikoliv kalašnikov. Paní doktorka snad svými ilegálními aktivitami nepodvracela lidově demokratický režim a nepočítala s válkou?

12. prosince 1948 poslala Milada Horáková do exilu dopis, v němž psala, že lidé spoléhají na mezinárodní konflikt, ať už válečný či revoluční. Věří v dobrý konec a obávají se jen toho, aby to dlouho netrvalo. Bojí se války a těší se na ni. 29. března 1949 Ripka Horákové: vím, že se doma počítá s brzkou válkou. Na druhé straně je pravda, že mezinárodní napětí stále roste a tím také možnost, že válka vypukne, ačkoliv si ji nepřejí ani tady, ani patrně v Moskvě. Ripka Horákové 30. července 1949: Bylo by rozhodně předčasné a doslova sebevražedné podnikat nebo do konce vyvolávat jakákoliv povstání, spiknutí, okázalé sabotáže apod., tím by se jen pomohlo režimu, aby rozšířil masový počet svých obětí a rozdrtil aktivní elementy rezistence. Na druhé straně je třeba jednak důkladné zpravodajské služby, jednak promyšlené pasivní rezistence, zejména ve výrobě průmyslové i zemědělské. Pokud se tvoří spontánně partyzánské skupiny, je samozřejmě nutno, aby jim lid poskytoval všemožnou podporu. Dobře promyšlené akce, zejména ve formě individuálních anonymních dopisů na zastrašování aktivních komunistických činitelů, přičemž pokládám za daleko účinnější zastrašovat takto méně významné komunistické funkcionáře v obcích a okresích nebo v úřadech a závodech či jiných veřejných organizacích než přední komunistické politiky

To je ale zvláštní, že se absolutně nevěnuje pozornost tomu, co konala a činila konkrétně Milada Horáková společně se svými kolegy do svého zatčení. Tedy tomu, v čem spočívalo její hrdinství. A proč do toho šla plnými peckami. No právě a není trochu naivní předpokládat, že paní Horáková byla tak naivní, že se na okamžik mohla domnívat, že vystačí se slovy pravda a láska? jak to konkrétně činila, jaké kroky volila? A jak tehdy bylo možné účinně bojovat za pravdu a lásku?

Neměli bychom shazovat památku paní Horákové tím, že nebojovala proti poúnorovému režimu, kde mohla a jak mohla. Tak bud se odmítla pokořit, nebo se vynuceně doznala. Ani jedno, ani druhé, byla Napoleonem třetího odboje u nás.

Pro naši prácí zde potřebujeme vědět, abyste nám vlastně řekli, co chcete, aby lidé konečně slyšeli z kompetentních míst, že o návratu Němců se nebude vůbec jednat a že jejich transfer je definitivní. Za druhé, že dobré sociální reformy zavedené u nás budou ponechány. Za třetí, že lidé, kteří utíkali z důvodů zištných, nebudou po návratu za toto své hrdinství odměněni. Za čtvrté, že stát zaručí všem občanům právo na práci a jejich klidné stáří, zajištění v nemoci a invaliditě. A za páté: že levá diktatura nebude nahrazena pravou. (poslední dopis paní Horákové Ripkovi těsně před zatčením)

Co tím paní Milada Horáková myslela, když nechtěla, aby diktatura zleva byla vystřídána diktaturou zprava. Dovolil bych si pouze na základě této větičky usoudit, že paní Milada Horáková věděla o rozdílech mezi komunismem a nacismem mnohokrát více, které jsou dnes pečlivě ututlávány.

Poúnorový režim nebyl tedy ani v očích Milady Horákové režimem, potlačující lidská práva, ale režimem, který lidská práva podstatným způsobem rozšiřoval, o právo na práci, účasti na vládě a řízení firem, režimem, který vtáhl do veřejného života miliony lidí, který na nich alespoň chtěl a požadoval veřejnou angažovanost, poprvé v historii chtěl po jednotlivcích, aby se podepsali třeba na ty mírové rezoluce, tedy je politicky aktivizoval.

Proč by se paní Horáková neměla přiznat k něčemu, co považovala za správné? To měla zatloukat, že vzdorovala ̈poúnorovému režimu? Proč? Ta opozice byla jenom ideologická? A z dnešního pohledu, v čem tato ideologická opozice vlastně spočívala? 1) v názoru na nebezpečí diktatury zpráva, 2) na vyvlastnění Schwarzenbergů, 3) na národní pojištění 4) na spojenectví s SSSR?[3] Šlo více než o ideologii, šlo o změnu režimu, tedy o změnu pravidel.

To, co stálo Miladu Horákovou život, tak nebylo potlačení svobody slova, ale bezprostřední pocit nebezpečí další války, které právě vedlo k potlačení svobody slova. Bojovalo se nad Bulharskem, v Koreji, v Pobaltí. na Blízkém Východě, v tomto státu se odehrály tři pokusy o vojenský puč[4]. Za radostnou fasádou, podepíranou především zleva, se skrývalo hodně prasklých trhlin, takže obývající museli mít pocit ohrožení, že se dům začne sypat k zemi co nevidět. Navenek huj a vespod fuj. Diskuterský klub (mimo NF?), který vědomě shromažďuje důvěrné informace a zasílá je do zahraničí? A navíc ty důvěrné informace nechává v psacím stole v práci v magistrátě, takže je okamžitě při zatýkání najdou.

Souhrn, aneb bratří Mašínové v sukni

1) paní Horáková měla ještě štěstí, že při procesu nebyly použity tři dopisy, jimiž se po její popravě zaručily tři významné osobnosti za jejího manžela komunistu Horáka[5] při jeho emigraci do USA, které vyzvedávaly, že dělal spolu se svou manželkou ilegalitu. Stejně tak k ilegalitě se přiznávali v r. 1968 někteří tehdejší účastnici z plzeňské větve, kde ji vlastně ale organizoval pro ženy atraktivní Vilém Dovara, tajný spolupracovník OBZ. Šlo tedy z velké části o ilegalitu vyprovokovanou, nicméně šlo o ilegalitu. Kdyby jenom to, jedna z dam si nějak domákne k vysílačce, kdyby si jí nechala doma a vystavila jako válečnou trofej, tak to bych bral. Ale dotyčná dáma schová tu vysílačku u svého lékárníka s žádostí, aby ji ukryl. Což on udělá, ale StB jde najisto. Byl to dárek od Reicina. Tak mám pocit, že by bylo lépe hovořit o vysoustruhovaném, vycizelovaném procesu.

2) Vyšetřování probíhalo přesně podle instrukcí, které sestavil soudce Viest pro policii.

3) Hejda byl odsouzen za prokázanou a jasnou ilegalitu a je možné, že na něj upozornila sama Horáková při vyšetřování. Navíc je doslova fascinující, že Horáková při podepisování protokolu sama opravovala po vyšetřovateli pravopisné chyby.

4) Byl to Weyr, považovaný za excelentního prvorepublikového právního teoretika a rektor Masarykovy univerzity, kdož tvrdil, že dělba mocí se může týkat toliko mocí zastupitelské a vládní, jejíž součástí je justice.

5) Vzhledem k tomu, že obžaloba dala návrh na tresty smrti, příprava soudního řízení byla vedena v souladu s tehdejšími předpisy. Proslulá porada se konala až po odeslání návrhu obžaloby soudu. A v podstatě se diskutovalo o mediální přípravě.

6) Zpráva třetího odboje (Strana práce) uvádí, že "Horáková se statečně bránila", přímý návštěvník soudního řízení JUDr. Hájek ve svých pamětech napsal, že tehdy mu nepřišlo, že by celý proces byl nějak zmanipulovaný.

7) Pokud ale předseda soudu nedokázal udržet pořádek v soudní síni, tak nelze hovořit o férovém vedení soudního procesu. Prokurátoři a soudci sice nemuseli vědět, jak velký kus toaletního papíru přidělila StB paní Horákové na přípravu její závěrečné řeči, ale to, jak se chovali vybraní zástupci veřejnosti v soudní síni, tak to měli na talíři a před očima. Viz níže.

Obávám se, že paní Semelová má velmi lehkou práci, když kritizuje úroveň výuky dějepisu, takže si dovolím připomenout jeden článek ze silně zažloutlých stránek Svobodného slova z počátku června 1968 (Doktorka Horáková a lidé kolem ní. Svobodné slovo 23 června 1968)

Stohy dopisů, které dostali na naší nedávno uveřejněnou reportáž o popravě dr. Milady Horákové dokazují nejen ohromný zájem, ale i velkou starost, kterou veřejnost spojuje s tímto – určitém smyslu symbolickým - procesem začátku 50 let. Poprava ženy za politický delikt je něco tak neobvyklého, že pochopitelně na sebe soustřeďuje zvýšenou pozornost a při rekapitulaci deformací doby, kterou už na štěstí máme za sebou, představuje zvlášť křiklavý případ. Nemůžeme při nejlepší vůli jednotlivě pisatelům na jejich dopisy odpovídat, a proto se pokusím říci své slovo k nim souhrnně. Téměř všechny dopisy byly naplněny starostí, aby původci nezákonných opatření byli potrestáni, přičemž pisatelům slouží ke cti, že se ve většině případů vyslovují proti mstivosti a oplácení systémem oko za oko žádný pouze vpravo a tím záruku že už nikdy u nás nebudou opakovat zhubne sadistické a pod zákonem chilli 50 let to je jejich právo a povinnost nás všech. Než se vyslovíme k jednotlivým dopisům, chtěli bychom dodat ještě několik informací o dr. Miladě Horákové, které naše původní reportáž postrádali a o níž si řada čtenářů psala. Můžeme jim vyhovět díky tomu, že se nám přihlásila v redakci paní Věra Bukovská, dnes už rakouská státní občanka, která byla s dr. Horákovou vězněna na jedné celé a osobně nám vylíčila při návštěvě v naší redakci poslední dny své spoluvězeňkyně. Paní Bukovská, tehdy za svobodna ještě Hložková, byla za vykonstruovanou špionáž a velezradu odsouzená dlouholetému žaláři a byla z Pankráce v roce 1949 převezena do Ruzyně, kde byla podobně jako dr. Horáková umístěna v samovazbě. začátkem dubna byly obě přemístěny do společné cely číslo 131 na prvním na prvním patře, kde zůstaly spolu až do vynesení rozsudku nad Miladou Horákovou. Věra Hložková-Bukovská vypráví. Milada Horáková byla statečná žena, která až do posledního okamžiku zůstala věrná svým ideálům jako věřící katolička, která však po sňatku přestoupila kvůli svému manželovi k českým bratřím, zpívala na cele každé ráno dva žalmy nejdříve katolický, pak českobratrský - a svou soukromou improvizovanou bohoslužbu zakončovala vždy rozjímáním ve formě malého kázání adresovaného Věře Hložkové. Dodávalo jí to sílu a sebedůvěru. Dvakrát denně se také myla studenou vodou a každé ráno na cele cvičila. „Víš, dělám to jako v Terezíně, když mě zavřeli nacisti“, říkávala. „Jakmile se v kriminále přestaneš mýt, je s tebou konec.“ Měla dny, kdy tvrdila: „Věro, mně nemohou popravit, to přece nedopustí. Budou posílat odevšad resoluce na mou záchranu.“ Jindy ovšem zase tvrdila. „Ne já nechci žít, chci, aby mě popravili. jsem nemocná a není nic horšího než nemoc v kriminále“. Měla anginu pectoris a Pešek který na ní nikdy nesáhl - vůbec nikdy si nestěžovala na nějaké násilí ze strany vyšetřovatelů či hlídačů– udělal něco horšího: odebral ji nitroglycerín, když ji jednou odvedl na 52 hodin do temnice a léky dostala až během procesu. Vzpomínka na maminku Dr. Horákova dbala po celou dobu na svou vnější úpravu. zejména při procesu chtěla mít pocit, že dobře vypadá. měla na sobě tmavomodré šaty s bílým límečkem, které si každý večer prala. Dbala z vězení i na vzhled své dcerušky Jany. ta poslala z prvních tanečních mamince také kytici konvalinek v krabici na boty. M. Horáková polovinu dala spoluvězeňkyni, která je vylisovala a schovala. Když letos v dubnu emigrovala Jana za svým otcem do Spojených států, dala jí paní Hložková – Bukovská s sebou onu vylisovanou kytičku spolu s medailonkem s monogramem a kapesníčkem, který si její maminka v cele vyšívala a nosila s sebou na přelíčení jako talisman. když odcházela Dr. Horáková poslední den svého procesu k vynesení rozsudku, otočila se náhle ve dveřích a vrátila se zpět do cely a pravila: musím se rozloučit, už se sem dnes nevrátím. ten kapesníček si nechte na památku. Skutečně šla rovnou do cely pro odsouzené k trestu smrti a obě ženy se už neviděly. Jak později prohlásil ale paní Hložkové obávaný Kohoutek, naučilo je prý přelíčení mnohému pro další procesy: musí být prý bombastické, útočné a úderné, aby  veřejnost o ně neztratila zájem, nesmí se do nich soustředit příliš mnoho obžalovaných a nesmí být z nich být uveřejňovány v novinách fotografie, protože prý si je lidé vystřihují a doma schovávají jako obrázky svatých. Předposlední den procesu dostala doktorka Horáková od Peška čtvrt archu papíru, aby si napsala svou poslední řeč. Stavěla ji jako výzvu národu, aby nepodceňoval Bezpečnost. Na rozdíl od následujících velkých procesů se však ještě nemusela ničemu učit nazpaměť. Takové jsou informace o posledních týdnech a dnech Milady Horákové. Když v září roku 1966 přišli za paní Bukovskou zástupci Svobodné Evropy a nabízeli ji místo za 8.000 šilinků měsíčně, jestliže podá zpravodajcům českého vysílání veškeré informace o doktorce Horákové odmítla. Nechtěla, aby se z této záležitosti dělal politicky humbuk. Teprve na náš nedávný článek se dostavila do redakce a vypověděla nám poprvé své tragické vzpomínky. Tolik tedy k samotné osobě ženy, která se začátkem 50. let stala symbolem utrpení a obětí nespravedlnosti, bezpráví a nezákonnosti. A nyní k dopisům. Nebudeme jmenovat ani jejich pisatele, ani osoby v nich uvedené. nejde nám totiž o rozpoutání vášní, nýbrž o analýzu tehdejší doby a její psychózy.  Samotný proces ponecháváme stranou, protože nechceme žádným způsobem ovlivnit připravené rehabilitační řízení. Chceme se pouze dopátrat pravdy o skutečnostech, jež nám napsali čtenáři a jejich uveřejněním chceme zamezit opakování oné doby pro budoucnost doby která neslouží ke ctí našemu soudnictví ani chování velké části národa. Ale to konečně posuďte sami. Žena navrhuje ženě smrt. Velká část dopisů se zabývá osobou prokurátorky, na kterou čtenáři upozorňují, že dodnes slouží u jednoho našeho krajského soudu a ptají se, zda tam náhodou neprovádí očistné demokratizační akce. "Ještě v září 1959 navrhovala pro dva muže v procesu s jakousi protistátní skupinou v Plzni trest smrti“, vzpomíná jedna čtenářka; jiný vzpomíná, jak vyzývala k podávání rezolucí na uspíšení popravy doktorky Horákové , a opět jiný upozorňuje na zprávu z tisku 16. června 1950, kde je ona prokurátorka citována, že na veřejném shromáždění v Nuslích slibuje: „Nejvyšší soud bude o odvolání rozhodovat jako soud demokratického státu, kde rozhoduje vůle pracujících, Již dnes  k nám docházejí resoluce, aby trest byl vykonán.“ Odpověď byla přijata s potleskem. Čtenář se. ptá, kam zalezly ty davy, které křičely ukřižujte a které potleskem jásaly nad nastávající popravou ženy a matky? Vypravili jsme se za onou prokurátorkou, je to dnes starší žena, v níž byste marně hledali nějakou krvelačnost. Ještě dnes bych přísahala, že vše bylo správně říká výpovědi dr. Horákové se nezdály učesané. Však už byl proces dvakrát revidován a pokaždé být shledán v pořádku. Soudilo se podle starého trestního řádu a já obžalovanou prvně viděla u líčení. O metodách výslechů jsme my prokurátoři nevěděli. dostávali jsme tisíce dopisů i od žen žádajících nejvyšší trest. Tenkrát si člověk říkal: V sázce je tolik, celé zřízení, životy tolika jiných lidí! my pracujeme, říkala jsem si a oni nám to chtějí rozbít, ovšem od roku 67 se trápím a ptám se sama sebe, zda to bylo v pořádku dodnes na to neznám odpověď. Cituji výroky podle svých poznámek doslovně a bez komentáře. vždyť nám jde o ucelený pravdivý obraz. Davová psychóza soudí.[6] Ale obraťme se k další skupině dopisů.  Zabývá se tehdejší chováním a jednáním našich občanů.  Je to jedna z nejsmutnějších kapitol doby. Paní Bukovská[7] nám vyprávěla: Horáková si byla vědoma, že se dostala do mlýna, z něhož není cesta ven. Chodila z přelíčení denně vyčerpána. ale nejvíc ji ničilo, že přítomné delegace z fabrik po ní plivaly a pokřikovaly. Byla to ostudná psychóza doby, k níž nám řada čtenářů sděluje své vzpomínky. Kladné i záporné. Tak nám jedna učitelka líčí, jak na její školu přišla v té době nová ředitelka, ještě dnes tam vyučuje, která vypracovala rezoluci v požadavkem trestu smrti a nutila všechny členy sboru podepsat. Jediný tak neučinil a byl krátce na to zatčen a odsouzen k těžkému žaláři. Ještě drastičtější je dopis jiného pedagoga, který líčí žákovské shromáždění 11 až14letých dětí v tělocvičně školy, kde jeden z učitelů chrlil do jejich srdcí nadávky na zrádce a vrahy a pak je vyzval, aby hlasovali pro smrt Horákové. Za dozoru učitelů žáci zvedali ruce jako souhlas k udělení smrti a zezadu je jeden z učitelů kontroloval, zda nezůstala nějaká ruka dole.[8] A přece i tehdy se našli lidé i když jen jednotlivci s pevnou páteří a charakterem. Jeden z nich líčí, jak mu v továrně, kde byl dělníkem, podstrčil někdo lestra se slovy:  „Soudruhu, podepiš se taky, je to důležité!“ Vysvětlil jsem mu, že nejsem prokurátor ani advokát, žádný důkazný materiál jsem neviděl a v civilizované zemi nesoudí zfanatizovaná ulice, ale soud. K popravě je zapotřebí jen popravčí mistr, provaz a šibenice a žádná lejstra s podpisy. Pak jsem chlapa vyhodil. Dostal jsem za to pouze duchaplný kádrový posudek:  Nekolektivní, vůči spolupracovníkům surový, podprůměrně inteligence.  Ovšem nebyl jsem sám.  Většina závodu, v kterém pracovalo 12.000 lidí, to nepodepsala. Podobný dopis je o to cennější, že pisatel nepíše o sobě:  Potkal jsem kdysi v Praze přítele, byl židovského náboženství a byl rozčílen, že měl na schůzi ROH právě podepsat rozsudek smrti pro M. Horákovou. Předtím si všichni zaměstnanci podali ruku, že to nepodepíší.  Ale pak šel každý jako beránek a podepsal to.  On jediný se postavil a řekl, že prodělal okupací, žaláře, ztratil celou rodinu, ženu a dvě děti,  že lidský život je pro něj tabu - a nepodepsal. Odešel a plakal nad lidskou slabostí. Spoluzaměstnanci mu vytýkali, že přijde o chleba … Ne, byli i stateční lidé, ale bylo jich málo. Návštěva u „kata“. Jiná skupina dopisů se zaměstnávala postavu kata. Je zajímavé, že ač psány v různých místech republiky, poukazovaly na stejného člověka, který je nyní ředitelem pohřební služby jednoho severočeského města. Prý o sobě hrdě prohlašoval: když ji kati nechtěli popravit, protože je to ženská, tak jsem se osobně přihlásil.  Přece za 60.000 Kčs se to nechalo udělat! Jiný zase chtěl vědět, že „máme Varšavskou smlouvu a v té prý je jeden popravčí, který jezdí z jednoho státu do druhého a vykonává popravy oběšením“. Nuže, rozjeli jsme se za oním katem a zjistili, že o něm tuto nepravdu rozšiřují zlé jazyky, kterým neumí učinit přítrž. Popravoval sice po válce gestapáky a esesáky, odsouzené lidovými soudy za přečiny proti lidskosti, ale pak od tohoto řemesla odešel a na českého člověka nikdy nesáhl. Jak jsme si ověřili v Praze, je toto tvrzení správné, a je opět smutným svědectvím zloby, že dovede oddělat člověka bezdůvodně, z neopodstatněné zášti. A zbývají tři skupiny dopisů, neméně smutné.[9] První uvádí citáty z tisku: tehdejší doby. Nebudeme uvádět jména autorů, poněvadž se asi dnes sami za své "výtvory" stydí. Ale za ně za všechny několik ukázek z čísla 24 časopisu Květen z roku 1950, z komentáře o procesu proti skupině M. Horákové: " ... Fr. Zemínová měla o dvě třídy horší charakter a sprostou tupost než nejprimitivnější rakouský zupák od kavalérie ... Z. Kalandra měl už dávno viset na klandru[10] ... , dr. Peška spolu s jinými kompaňony pomáhal  zprasit[11] naše vysoké školství...,[12] V. Dundr, nejstarší z lotrů ... , dr.[13] Křížek dělal advokáta podobným stvůrárn, jako byl sám ... Příšerný profil Horákové, která při zdánlivé kultivovanosti měla nízce hrubou a politickým morem  nakaženou tvář ... Poctiví lidé buďte ostražití a revolučně bdělí u vědomí  toho, co by se s námi stalo, kdybychom včas nezneškodnili zlotřilou chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí. .. Na mrchoviště s každým, kdo zvedne svůj špinavý pařát proti nám."[14]  Toto bylo jen několik ukázek z časopisu, který patřil ve své době k tisku slušné úrovně. Kde zůstala novinářská etika, kde lidská tvář redaktora, který ve své nenávisti používal téměř stürmerovské frazeologie a podněcoval tím nejnižším způsobem lidskou zášť a nenávist.[15] Bachaři a spravedlnost. Předposlední skupina dopisů se týkala osob, které se vyskytují v souvislosti s dr. Horákovou i jinými „zrádci a špiony“ padesátých let, mezi nimiž byly mnohé dnešní vůdčí komunistické osobnosti, které se těší všeobecné úctě občanů bez rozdílu politické příslušnosti. Jsou to dnes už téměř legendární Pešek, Kohoutek, Doubek, ale nová, dosud nejmenovaná. Rovner, Loskot, Křišta a jiná. Zejména na Peška se provalují stále nové a nové činy, které se člověku příčí popisovat. V jednom z dopisů pisatelka uvádí: … a tento člověk bude dnes plakat a dovolávat se svých dětí? Bral on ohled na to, že většina těch, kdo prošli jeho rukama, měli také děti? Ať aspoň jeho děti vědí, jakou sadistickou zrůdou byl jejich táta. Ne, nezlobte se na mě, s tímto názorem nemohu souhlasit. Děti nemohou za svoje rodiče a není přece myslitelné činit je odpovědnými za nelidskost otců. Oč bychom pak byli lepší než tito lidé, jestliže budeme chtít, aby nevinné dítě trpělo celý život za něco, zač nemohlo? Jiná je ovšem otázka spravedlivého potrestání sadistických vyšetřovatelů. A tu jsme telefonovali plukovníkovi, který vede vyšetřující skupinu na ministerstvu vnitra, abychom se ho zeptali na stav práce jeho komise. Zde je odpověď: „Výsledky své práce předkládá komise ministru vnitra, který přes tiskový odbor bude informovat veřejnost o výsledcích. Počítáme, že naše činnost bude trvat asi 2 roky. Jak probíráme jednotlivé případy, dochází průběžně k očistě aparátu. Když je zločin proti lidskosti prokázán, provádíme okamžitě příslušná opatření: několik příslušníků jsme už zprostili funkcí, někteří jsou propouštěni, sedm příslušníků jsme zatkli pro vraždy a nedávno dalšího v souvislosti s čihošťským případem. Podle stávajících norem jsou ovšem činy lidí, o nichž jste se zmínil, už promlčeny. Jméno Pešek mi nic neříká. Pokud byli už z trestu propuštěni, je to uzavřená záležitost.“ Hovor reprodukuji doslovně a bez komentáře podle poznámek, které jsem si v jeho průběhu dělal.  A na závěr jeden jediný dopis, ovšemže anonymní, který obhajuje rozsudky smrti padesátých let nejrůznějšími argumenty. Že prý v dějinách lidstva prováděly vraždy také různé demokratické, humánní a náboženské organizace, a i v Americe se odstraňují političtí odpůrci. „Podle vás,“ píše anonym, „inscenovaný proces je nelidskost, i když je obviněný nějak vinen. Zajištění tisíce osob si odůvodňují tím, že byl u nich zjištěn bacil a aby se nerozšiřoval, musely být izolovány, to jistě pochopíte, že?“ Chápu, že každý režim „izoluje“ své odpůrce, pokud jim může prokázat protizákonnou činnost. Ovšem izolace neznamená týrání, věšení nevinných a vykonstruování nepravd. Všechny tyto věci jsou stejně strašné a odsouzeníhodné, ať se dějí kdekoliv. Víme, že byli nevinní lidé popraveni v USA, v SSSR i jinde. Ale pochopitelně nás nejvíce bolí případy, které se staly u nás. To snad onen anonymní čtenář také pochopí, že?  Smích pod šibenicí[16]Milada H o r á k o v á[17] a desítky dalších jsou mrtví a nikdo je už neoživí. Jestliže se tisk stále k těmto případům vrací, pak jenom proto, aby pomohl vytvořit podmínky, v nichž by se už takové nesprávnosti nemohly nikdy více opakovat. Nám pak v tomto článku, to opakuji znovu, nešlo o oživení vášní. Chceme být lepší, než byli ti, o nichž tu byla řeč, a proto žádáme spravedlivé odsouzení viníků, ale odmítáme heslo "zub za zub"[18].  Doufáme, že už se jednou provždy u nás prosadily humanitní ideály, které stály u zrodu tohoto státu. Socialistická humanitní demokracie, k níž se hlásí naši dnešní vedoucí představitelé, opakování hrůz padesátých let nepřipustí. Ovšem těžko může ovlivnit mentalitu lidí. A o tu nám v tomto článku šlo.  Úplně mě zamrazilo, když jsem v dopise jedné z někdejších pankráckých vězeňkyň četl slova: "Byla jsem svědkem popravy Milady Horákové na cele, umístěné nejblíže popravišti, a slyšela jsem ji mluvit. Nejhorší po jejích posledních slovech byl však ženský smích a jízlivé poznámky. Smějící se ženu jsme pochopitelně neviděly, ale její jméno a účast na každé popravě nám sdělila velitelka. Jedná se o známou osobu." Ne, nechceme znát její jméno. Jak strašné, jestliže žena žádá jako prokurátorka smrt jiné ženy, jestliže žena chodí dobrovolně přihlížet popravám a dovede se násilné smrti jiné ženy, byť by byla i spravedlivá[19], smát. Jak strašné, jestliže se předem vynucovaly na soudcích nezákonné tresty smrti, jestliže je soudcové byli ochotni na příkaz pronášet. Jak je ale neméně strašné, jestliže národ propadne davové psychóze a je ochoten podepisovat žádosti o smrt osob - v daném případě ženy a matky -, o nichž neví víc než ze slov několika prodejných novinářů a politiků, kteří neodpovědně a bez jakýchkoliv skrupulí byli ochotni odstranit i fyzicky každého, kdo jim podle jejich názoru stál v cestě.[20] Tento článek měl přimět pouze k zamyšlení mnohé z těch, kteří na tom všem měli, byť sebemenší, spoluúčast[21] ...

Použitá literatura 

https://plus.rozhlas.cz/zapisky-z-trapeni-milady-horakove-v-cele-od-konfidentky-8217199

https://soldan.blog.sme.sk/c/255371/Viera-Hlozkova-ceskoslovenska-Mata-Hari.html

https://www.tyden.cz/rozhovory/komunisticke-vnitro-vedeni-je-dodnes-ve-stinu_15033.html

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/pred-70-lety-byl-vynesen-rozsudek-v-jedne-z-nejhorsich-justicnich-vrazd_544741.html

https://advokatnidenik.cz/2020/06/08/uplynulo-presne-70-let-od-vyneseni-rozsudku-v-procesu-s-miladou-horakovou-a-dalsimi/

https://blog.veruce.cz/pred-60-lety-byli-na-zaklade-vykonstruovaneho-obvineni-popraveni-milada-horakova-a-tri-dalsi-lide/

https://cnn.iprima.cz/chtel-bych-aby-bylo-slyset-ze-milada-a-bohuslav-horakovi-nedelali-vubec-nic-spatne-4981

https://www.tydenikobcanskepravo.cz/2020/07/skandalni-odhaleni-vysokeho-dustojnika.html?fbclid=IwAR1sJBU6V1YB9NDanqUt5Rps_FeuGBPo964D65c-aR3QR3rNtArs3zyvsds



[1] Já mám stále pocit, že se tady snaží někdo záměrně vyvolat protiamícké nálady tím, že nepřímo takto připomíná popravu jiné ženy.  Celá kampaň je jenom o tom, aby nám vnutila příšernost popravy paní Rosenbergerové. Asi nám chce odhalit, že už tehdy vládli v USA komunisti.

[2] Ještě že nám alespoň Advokátní listy sdělují: Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950.

[3] Podle jednoho referátu na Novinkách šla StB po Horákové už před únorem 1948 proto, že kritizovala poměry v SSSR. Takže se ptám, kde a kdy Horáková kritizovala veřejně poměry v SSSR. Co já vím, doporučovala převzít sovětskou ústavu, speciálně v otázce postavení žen. Soukromě něco špitla pouze údajně před Arnoštem Heydrichem, který utekl do GB. Znamená to snad, že jí stihl ještě předtím udat?

[4] V únoru 1949 kurýr tlumočil Šedův souhlas, aby Prokeš začal spřádat zpravodajskou síť. Květoslav Prokeš se obrátil na řadu lidí – Jaroslava Borkovce, majora Jana Němce, bývalého kriminálního radu Rudolfa Hrbka, podporučíka Oldřicha Vodičku (zemřel na následky brutálního výslechu), generála Vladimíra Přikryla a další. Některé spolehlivé osoby Prokešovi doporučil protinacistický bojovník kapitán Vratislav Janda, jenž velel 15. rotě v Benešově. Povstání mělo vypuknout 17. května 1949 ve tři hodiny ráno. Rudolf Hrbek a Vratislav Janda měli se čtyřiceti muži obsadit Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Praze, z Pelhřimova mělo dorazit sedmdesát samopalníků. V plánu bylo osvobození politických vězňů na Pankráci a obsazení rozhlasu. Politické provolání, jež by v rozhlase zaznělo, dle vyšetřovacích záznamů sepsal Jaroslav Borkovec. Stojí v něm: „V poslední době bylo zjištěno, že samostatnost ČSR a bezpečnost jejího lidu jsou krajně ohroženy. Nezodpovědné živly namnoze převlečené do stejnokroje dělnických milic a příslušníků SNB ohrožují nebezpečně pokojný lid a ruší mír v zemi… S okamžitou platností se rozpouštějí všechny složky dělnických milicí a útvary SNB. Bezpečnostní a posádkovou službu ve státě přebírají zvláště k tomu určené jednotky čs. branné moci a příslušníci SNB, jichž totožnost bude znovu přezkoušena…“ Květoslav Prokeš, Jaroslav Borkovec a Rudolf Hrbek chtěli jmenovat novou vládu. Za ministra obrany si například přáli generála Heliodora Píku, jenž se od května 1948 nacházel ve vazbě a 21. června 1949 byl popraven, na postu ministra vnitra viděli generála Josefa Bartíka, jenž byl ve vězení už od 9. března 1948. Smělé plány utnulo zatčení jedné z Prokešových spojek. Z obav, že je vše vyzrazeno, Prokeš s Borkovcem akci 16. května 1949 odvolali. O několik hodin později začalo rozsáhlé zatýkání… Jaroslava Borkovce označili za ideologa spiknutí. Soudní přelíčení s třiatřiceti osobami se konalo od 25. do 30. července 1949. Květoslav Prokeš, Rudolf Hrbek a Jaroslav Borkovec byli jako hlavní organizátoři obviněni z přípravy ozbrojeného puče, jehož cílem bylo podle obžaloby „odstranit prezidenta republiky, vládu, celý lidově demokratický řád republiky, rozpustit Národní shromáždění, zrušit instituci národních výborů, zrušit znárodnění a vyhlásit vojenskou diktaturu… Jejich činnost byla značně nebezpečná již svým promyšleným postupem…“ Květoslav Prokeš, Jaroslav Borkovec a Vratislav Janda dostali provaz. Rudolf Hrbek a blízcí spolupracovníci skupiny, Dagmar Tůmová a Jan Pragner, byli odsouzeni na doživotí. Zbývajícím uložili mnohaleté žaláře. Milost byla zamítnuta.( https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=21466 )

[5]Když už tak v režii Slánského a Reicina. Oba popraveni komunisty za protistátní činnost?  Proč je tedy neoslovujeme spolu s Hložkovou? Všichni pak byli komunisty rehabilitováni? Aby pak tito komunisté byli vyloučeni jinými komunisty?  A zlomyslná poznámka. I ti ilegální tehdy už sociální demokraté požadovali, aby se na znárodnění nesahalo. A Hejda tuším s továrníkem Pelclem byli obviňováni z toho, že by chtěli rušit znárodnění. Kdyby ti ilegální sociální demokraté byli v porotě, tak nevím, nevím, jak Horáková dopadla.Co si myslíte tedy o tom, jak bojovala paní Horáková s totalitou. Prosím konkrétní skutky? A jsou tedy vinni vraždou paní Horákové i ti komunisté, kteří ji výslovně varovali před nějakým organizováním třetího odboje. Můžeme hovořit toliko o podílu konkrétních osob za vyzrazení, provokování atd. ilegálních aktivit toho či onoho odbojáře. O nějaké kolektivní vině by se nemělo ani diskutovat.

[6] Nejlepší na závěr. Až od tohoto podnázvu přebírá bez jakéhokoliv upozornění na krácení článku další text (Antonín Kratochvíl: Žaluji I. Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu. Praha: Nakladatelství Dolmen 1990, s.186-188. Zkrátka z článku zůstalo ze sochy bohyně Afrodité torzo Jupitera.  Nelze sice zjistit bez dalšího probírání pramenů, kdo provedl dané krácení textu článku, zda třeba redakce pražského vydání Svobodného slova, nebo jde pravděpodobněji o ledabylou ediční práci samotného pana Kratochvila, který tímto zatajil čtenářům barvu šatů paní Horákové a několik dalších maličkostí. Paradoxem je, že na téže straně Žaluj I se nalézá poznámka vydavatele: Komunisté si dobře uvědomovali zločinnost tohoto procesu. Všemi prostředky zabránili, aby se lid nedověděl o protestu představitelů světové vědy proti tomuto procesu. Protest podepsali mezi jinými např. fyzik Albert Einstein, fyzik John Desmond Bernal, filosof a matematik Bertrand Russell. Naprosto stejným způsobem ututlal před čtenáři svědectví paní Hložkové o Miladě Horákové i to, co na průběh celého procesu říkala jedna nejmenovaná prokurátorka. Samotný autor svůj výběr uvádí slovy: Jindřich Lion [ten není jako autor v brněnském vydání výslovně uveden, spíše toto autorství mu přiřknout ze souvislostí, které však opět nelze z kratochvilného torza zjistit, toliko z brněnského vydání]: „(Redakce Svobodného slova dostala k reportáži o popravě Milady Horákové stohy dopisů – výběr některých dopisů ilustruje atmosféru doby)“.

[7] Ze zmrzačeného textu pana Kratochvíla čtenáři nemůže být jasné, co za kvítko z čertovy zahrádky byla paní Bukovská.

[8] Zde je citace článku panem Kratochvílem přerušena.

[9] Touto větou opět začíná text, citovaný dále panem Kratochvílem. V textu jeho knihy nejsou udělány ani tři tečky, které by naznačily mezeru mezi citovanými částmi. Stejně by mě zajímalo, zda z kráceného textu uvedeného panem Kratochvílem dokáže někdo vydestilovat „tři skupiny dopisů“.

[10] Podle brněnského vydání Svobodného slova „na kalandru“.

[11] V textu z r. 1968 „sprasit“. Ano, toto je rozhodující důkaz, že si pan Kratochvíl vystřihoval z článku, jak se zrovna vyspal. Nicméně faktem je, že mám někdy problém použít dobový, či současný pravopis při citacích.

[12] V novinovém článku není použita interpunkce a tiskařský šotek si zařádil „… V. Dunrd,“.

[13] V textu novinového článku z r. 1968 „… Dr.“

[14] V textu novinového článku z r. 1968 „podlidí … Na“.

[15] Zde je citace článku panem Kratochvílem opět přerušena bez použití …

[16] Tímto podnázvem opět začíná text, citovaný dále panem Kratochvílem.

[17] V textu brněnského vydání Svobodného slova není příjmení Horáková vytištěno proloženě.

[18] V textu brněnského vydání Svobodného slova použito úsloví „oko za oko“.

[19]  V textu brněnského vydání Svobodného slova chybí vsuvka „ …, byť byla i spravedlivá, …“

[20] V textu brněnského vydání Svobodného slova je věta ukončena vykřičníkem.

[21] V textu brněnského vydání Svobodného slova je věta ukončena tečkou.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jaromír Petřík

Toto bude určitě velmi zajímavé. Napíšete na toto téma opět nějaký článek?

rezjir10
Teď zrovna řeším ve Svobodném slově z 2. června 1968 článek, který ve verzi publikovanou panem Kra tochvílem, nese název "Rozsudek, který otřásl světem" a v brněnském vydání název "Před 18. lety byla popravena dr. Milada Horáková." A v každé této verzi jsou vyňaty (doplněny) rozsáhlé odstavce. Bude-li mít někdo trpělivost, může to začít sešívat. A z hlediska dokumentace k procesu s Miladou Horákovou rozhodně nepochybí.
rezjir10
Tak fakt se nějaké žaloby nebojím, protože už je vše promlčené. Pouze jsem zopakoval to, co už jsem zde psal před více než před pěti lety. Kromě srovnání Krátochvílovy edice jednoho článku s originálem.
Jaromír Petřík

Pane Řezníku,

klobouk dolů před těmito fakty, která jste nashromáždil. Jen doufejme, že na Vás nějaký komunistobijecký fanatik, kterému platí právníky neziskovky, na Vás nepodá žalobu. Současná doba se nějak hodně rychle přibližuje době před rokem 1989...