Otázky nejsou podvratné

pelc vladimír
2.11.2018 12:06
V posledních dnech se rozpoutaly vášně v souvislosti s úmrtím dalšího českého vojáka v Afghánistánu. Objevila se mezní hodnocení, krajní názory. Hlavně se však u většiny osob, prezentující své názory ve veřejném prostoru, ukázalo jejich nedemokratické smýšlení.

Při 100. výročí vzniku naší republiky se donekonečna opakovala Masarykova maxima: Demokracie je diskuse. Ovšem jen ve slovech, teoreticky. Většina osob ve veřejné prostoru ani v případě zmiňovaného vojáka nediskutovala, nýbrž do něj, do tohoto prostoru, vpadala v brnění a s kopím v ruce – člověk s jinými názory musí být přece propíchnut, nebo minimálně morálně a politicky zostuzen. Pokud se takto chovají vojáci z profese, není se čemu divit; mají zpravidla nižší sociální inteligenci a neznatelný politický rozum – navíc, pokud jde o generály, tak dobře vědí, že se do smrtelného nebezpečí třeba v takovém Afghánistánu dostat nemohou, neboť se tam službou nevyskytují (avšak i tato vojenská aktivita je tak či onak živí).

Myslím, že zármutek nad lidskými ztrátami nemůže bránit přemýšlení o problému, naopak právě on musí být impulsem. A začít se musí otázkami.

Otázka první

Slyšíme kolem sebe, že prý se v Afghánistánu bojuje, tedy naši a další zahraniční vojáci bojují za svobodu, demokracii, proti terorismu, proti jeho nositelům. Je tomu skutečně tak? Neválčí se spíše o něco, co není viditelné, neválčí se pro něco, co je na pohled skryté − co je pod zemí?

V Afghánistánu jsou obrovská ložiska nerostných surovin, strategických surovin – lithia, železa, zlata, kobaltu, uranu, mědi.

Není hlavním cílem vojenských operací ovládnutí země? Bez ovládnutí země by těžko mohly přijít firmy a v zemi, která nemá žádný těžební průmysl ani odpovídající infrastrukturu, takže nedokáže své přírodní bohatství aktuálně využít, začít toto bohatství exploatovat.

Na otázku první si dovolím odpovědět, že jde o strategickou válku o strategické suroviny.

Otázka druhá

Lze Afghánistán vojensky obsadit? Dosud se to nikomu nepodařilo: v roce 1842 tam byla během první anglo-afghánské války (1839 až 1842) zničena skoro celá britská invazní armáda, ani druhá (1878 až 1881) a třetí (1919) koloniální anglo-afghánské války k nadvládě Britů nevedly. Pro bývalý Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) byla invaze do Afghánistánu Vietnamem, čili prohrou jako pro USA byla prohra ve Vietnamu (v roce 1975 po dvou desítkách let intervenčních bojů), tedy totální vojenskou porážkou, trvající 9 let a 2 měsíce (24. 12. 1979 až 15. 2. 1989), která pro tehdejší sovětská vojska znamenala na patnáct tisíc obětí, a obrovské materiální náklady a ztráty. Zabito bylo asi 1,5 miliónu většinou civilistů, a součástí války byl exodus téměř 10 miliónů obyvatel; polovina uprchlíků ve světě byli Afghánci.

V současnosti invazní jednotky několika zemí, včetně ČR, mají údajně pod kontrolou 30 % území Afghánistánu; tvrzení o této 30% kontrole patrně nebude pravdivé, vždyť ani Kábul tyto jednotky nekontrolují, dokonce ani své vojenské objekty, ani svá vlastní kasárna – poslední česká oběť byla zastřelena, měl bych napsat zavražděna, právě tam.

A tak se ptám: pokud by skutečně byl cílem invazních jednotek boj proti terorismu, pokud by se skutečně v Afghánistánu bojovalo za Prahu, nebylo by vhodnější uzavřít hranice Afghánistánu tak, aby se z něj nemohl exportovat opium, heroin? Příjmy z něho, realizované převážně na území USA, jsou přece hlavními příjmy teroristických uskupení. Uzavřít hranice bez lidských ztrát, bez exodu.

Opravdu je předem prohraný vojenský boj, jak ukazuje dávnější i nedávná minulost a horká přítomnost, vhodný pro takto formulovaný cíl, tedy pro boj proti terorismu?

Na otázku druhou si dovolím odpovědět, že vojenské operace invazních jednotek v Afghánistánu nemohou likvidaci či alespoň omezení terorismu, jenž z tohoto území povstává, zabezpečit.

Otázka třetí

Je představa, že typ demokracie, který vyznávají dejme tomu občané v USA, v západní Evropě apod., tedy že tento typ demokracie je vhodným způsobem společenského uspořádání v Afghánistánu, správná? Nemají snad jeho obyvatelé za vhodnější svůj způsob uspořádání? A lze vůbec vojenskou silou takto trvale společenský řád k obrazu jiných zemí měnit a změnit?

Na otázku třetí si dovolím odpovědět, že snažit se roubovat uvedený typ demokracie na sociální vztahy, jenž byly v Afghánistánu po staletí a i nyní jsou utvářeny jinými hospodářskými a celkově společenskými vektory, je nesmysl.

Odejít z nesmyslného boje není zbabělost.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.