Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – VIII.

Jak ministr věcí zahraničních zepsul akční výbory

Z jiných zdrojů není známo, že by akční výbor na ministerstvu zahraničí anuloval nějaká rozhodnutí pana ministra a rovněž není známo, že by pan ministr s nějakým rozhodnutím akčního výboru nesouhlasil. Naopak je známo, že alespoň v oblasti kádrové politiky pan ministr beze zbytku doporučení svého akčního výboru schválil asi proto, aby nikdo příliš neležel jeho odchodu. 4. března 1948, tedy ve stejný den, kdy Jan Masaryk promluvil na popud generála Svobody ke shromážděnému důstojnickému sboru, že Německo bude nadále  naším největším nepřítelem, informátor hlásil, že předseda akčního výboru soudruh Borek jednal přímo s ministrem Masarykem, který přistupuje na všechno, co mu Borek navrhuje s výjimkou v podobě generálního sekretariátu ministerstva (tedy Arnošta Heidricha), ale hlavní pozice národně socialistické reakce jsou dosud neporušeny, i když jsou vyloučeny z rozhodování (Kosatík-Kolář, 1998, s.308). Poznámka na okraj: tedy zbraně pro Izrael dostaly zelenou, zároveň zůstala možnost podvrhávat dezinformace Britům.

Už 1.3. 1948 v Rudém právu si Jan Masaryk mohl přečíst, co sdělil Rudolf Slánský na poradě vedoucích pracovníků strany: Stálými orgány Národní fronty se stanou akční výbory. Národní fronta se nemůže omezovat na jednání špiček politických stran; těchto jednání se účastní i představitelé všenárodních organizací, kulturní a církevní činitelé. Kdo je proti vládě, podle demokratických zvyklostí patří do opozice: nemá tedy místa v Národní frontě. Nová Národní fronta není budovaná na jednomyslné dohodě partnerů, rozhoduje většinou hlasů a její rozhodnutí jsou závazná pro všechny. Národní fronta jako nejvyšší představitelka jednoty lidu provádí očistu veřejného života, sleduje činnost politických stran a všenárodních organizací, tisk i agitaci a dbá, aby nikde nepronikly podvratné živly. Ve stejném smyslu hovořil již na zasedání ÚAV NF 25. 2. 1948 A. Čepička a stejné myšlenky obsahuje i Prohlášení ÚAV z 29.2.1948, podepsané Zápotockým a Čepičkou. (K politickým a sociálně ekonomickým přeměnám …, 1967, s.16)  

Jak si ale zaregistroval i Ladislav Feierabend (1996, s. 392) při své četbě Svobodných novin z 2. Března, tak v rozhovoru s dopisovatelem francouzského listu L´Ordre Jan Masaryk prohlásil, že dnes je nová Národní fronta, je třeba s ní spolupracovat. Nová vláda byla nastolena ústavním způsobem.

V podstatě Masaryk, který nenechal na pokoji ani půvaby Hedy Čechové, tak jenom reagoval na situaci po provolání předsednictva Ústředního akčního výboru čs. žen, skládajícího se z obrozených komunistek, sociálních demokratek, národních socialistek, lidových demokratech, komise žen ÚRO, odboru žen JSČZ atd., z 26. února 1948.

V samotném prohlášení se pravilo: Prožili jsme těžké dny vládní krize, které vyvrcholily v revolučním rozhodnutí širokých mas bezpodmínečně zúčtovat s reakčními živly v republice. Ženy v továrnách, úřadech, zemědělství, domácnostech a na všech ostatních pracovištích prožily okamžiky plné napětí a očekávání a s nadšením přijaly vyřešení vládní krize. Předseda vlády, Klement Gottwald, s nově jmenovanými ministry, kteří byli schváleni panem presidentem, dr. Edvardem Benešem, dokončí budovatelské dílo s Ústavodárným národním shromážděním. My, československé ženy, oddaně a věrně se stavíme za všechna revoluční opatření a všemi silami pomůžeme při budování a upevňování demokratické republiky. Revoluční změnou prošla celá Národní fronta.

Byly vytvořeny akční výbory NF, které přejímají odpovědnost za pokojné budování a zvyšování blahobytu v našich zemích. Ženy pomohou svou prací zajistit úspěšnou cestu k socialismu, jenž je zárukou naprostého zrovnoprávnění žen. Určitá část vedení tří politických stran i někteří význační funkcionáři a jednotlivci, s nimi i některé ženy a přední politické pracovnice, staly se brzdou v provádění budovatelských úkolů v republice a ohrozili tak i jednotu národa. Národní fronta žen ani Rada československých žen v této době neplnila do všech důsledků své pokrokové poslání vrcholných orgánů žen v republice. Proto se dosavadního vedení Rady československých žen a Národní fronty žen ujímá dnešním dnem Akční výbor československých žen, který sdružuje všechny věrné, lidově demokratické republice oddané ženy a přejímá plnou odpovědnost. Bude řídit práci žen ve výstavbě republiky a hájit jejich zájmy i požadavky.

Vyzýváme všechny osvědčené, naší republice věrné ženy ve všech závodech, živnostech, úřadech a školách, naše intelektuální pracovnice, zemědělské ženy a ženy pracující v domácnostech: Přistupte ihned k vytváření Akčních výborů československých žen v krajích, okresech a místech! Tyto akční výbory čs. žen budujte na základě nejširší spolupráce se všemi pokrokovými členkami zájmových organizací, odborů, družstev, JSČZ, SOPV, SČM, SNR, s komisemi žen KSČ a soc. dem. a se všemi pokrokovými členkami čs. strany nár. soc. a lidové. S největší pohotovostí a bdělostí řiďte jejich práci ku prospěchu republiky! Na této široké základně akčních výborů československých žen spojíme všechny své síly, aby byly co nejdříve překonány poválečné obtíže. Takto společně se vším pracujícím lidem měst i venkova dosáhneme usilovnou prací spokojenosti a blahobytu nás všech v lidově demokratické republice československé. (Citováno podle Dvořáková, 2009, s.104)

Tato pravicová úchylka (přiznání a obhajoba zájmů nějaké dílčí skupiny) natolik nadchla jednu tehdejší význačnou intelektuální pracovnici SNR [Svazu národní revoluce], že ještě po letech vykreslila průběh Února 1948 následovně: Měnil se nejen můj život. Diskuse ve vládě se přiostřovaly, padala tvrdá slova. Někteří ministři podali demisi. V novinách, na papíře, to budilo dojem hádky tak časté mezi funkcionáři s rozdílnými názory. Dívala jsem se z okna. Průvod za průvodem pochodoval ulicí. Spokojené, rozjásané tváře. Také oni se radovali, že komunistická strana převzala moc, Já jsem se domnívala, že jsme se dali cestou, o které jsem od dětství snila. Vlak, v kterém se povezeme, právě vyjel z první poválečné stanice. Věřila jsem, že spravedlnost, po které jsme tak toužili, se brzy stane skutečností a lidé budou šťastní. (Volanská, 1991, s.280)

Podle vzpomínek Z. Batschy (2002, s.146) k zastrašování hlavně nerozhodnutých lidí zorganizovali komunisté akční výbory, které ve všech závodech, městských čtvrtích, vesnicích a obcích přejímaly moc a odstraňovaly členy nebo sympatizanty nekomunistických stran. Jestliže jsem kdy ve svém životě viděl totální mocenskou politiku, „všeobecnou vůli“ v jejím bezprostředním projevu, pak to bylo v oněch dnech v Praze, přičemž bych nemohl tvrdit, že nové mocenské prostředky byly obráceny proti většině národa. Myslím, že jsem viděl při demonstracích na Staroměstském náměstí v mnoha obličejích souhlas. Lidé nechtěli nazpět a domnívali se, že násilným převratem zprava by mohli mnoho ztratit.

Zdislav Šulc (2011, s.43-44), tehdy začínající mladý novinář v Rudém právu, dokonce píše, nezdálo se mi, že se tak moc změnilo. Měl jsem spíš pocit, že teď teprve půjde všechno „jako po másle“. Přestanou všechny ty spory a hádky, ke kterým mezi vedoucími politiky docházelo a jimž řadový občan většinou nerozumí. Měl jsem dojem, že to tak vnímá většina lidí. Usměvavý katolický kněz Josef Plojhar, který prošel koncentračním táborem, byl i pro takového antiklerikála, jakým byl můj otec, daleko přijatelnější než agresivně protikomunistická lidovecká poslankyně Helena Koželuhová či ministr zdravotnictví A. Procházka.  Také tehdejší začínající novinář Mladé fronty v r. 1996 vzpomínal, že ač bylo po Únoru, byla redakční atmosféra prostoupena pozoruhodnou jistou mírou svobody. (Böhnel, 1997, s. 45)

Pokud tedy L. Svoboda a J: Masaryk šli s lidem, nemohli proti akčním výborům v podstatě nic namítat. Zde jde toliko o jejich tehdejší vnímání, nikoliv o to, čím tyto orgány skutečně byly a co činily.

To už lepší vysvětlení a svědectví přináší pan Frejka (1948, s. 13-14, s. 43-44), podle něhož lidová demokracie je boj, je obětavou a neúprosnou válkou nových sil pracujících proti někdy velmi silnému nepříteli, proti velkostatkářům a monopolistům, jejichž odpor je zdesateronásoben jejich svržením. Je to úporný boj, na naší cestě k socialismu sice v zásadě mírný a nekrvavý, ideologický, propagační, pedagogický, hospodářský i administrativní proti silám a tradicím staré společnosti, ale případně i násilný, když síly reakce nás k tomu donutí, jak se to stalo na příklad s benderovci, anebo kdyby se pokusily o reakční puč [v proslovu 10. ledna 1948]. Dobře víme (a nemáme tak malou fantasii, abychom si to nemohli představit, že právě v těchto dnech a v příštích dnes musíme počítat s tím, že naší nepřátelé z reakčního tábora se pokusí, aby všemožně sabotovali naše hospodářství. Reakce musí být zneškodněna, ale to samo o sobě nestačí. I když bude zbavena moci, bude mít velké možnosti k sabotážím. Půjde o to, abychom nejen srazili reakci, nýbrž abychom jí velkou bdělostí a prací znemožnili každý sebemenší pokus o sabotáže našeho hospodářství, o pokusy o únik kapitálu, o machinace proti naší měně. Co se týče taktiky, nejdůležitější v přítomné době jest to, co řekl soudruh Gottwald, když jsem měl možnost a čest referovat předsednictvu naší strany o tom, co jsme podnikli po národohospodářské linii, abychom podpořili boj proti reakčnímu puči: „Jen na jednu věc si dejte pozor: kouti železo, pokud je žhavé.“ [v projevu nazvaném Náš boj proti reakčnímu puči po národohospodářské linii na aktivu národohospodářských pracovníků KSČ 23.2. 1948 v Lidovém domě ve Vysočanech].

Na jiném místě Frejka cituje Gottwaldův projev z listopadu 1947, který rovněž hovořil o možnosti reakčního puče. KSČ ten reakční puč doslova přivolávala jako africký kouzelník přivolává déšť, a nebo Winston Churchill spuštění železné opony. Nechci-li vyvolat zlé duchy, nemluvím o nich. Tuto zásadu tito politikové zcela dobře znali; je otázkou, proč se tedy této zásady nedrželi.

Čepičkův mediální granát    

Ale teprve Dr. Alexej Čepička sepsal článek Akční výbory v akci (ve výprodeji ?), publikovaný na první straně v Tvorbě, týdeníku pro kulturu a politiku, roč. XVII, č. 10, v němž pravil, že akční výdilbory vznikaly, aniž byl vydán pro jejich činnost zvláštní zákon, které na prvním místě dokončují očistu veřejného života od všech rozkladných sil. Bylo by ovšem nesprávné chápat očistu jako úkol dočasný. Jestliže lid byl dříve mocí, tak obrozená Národní fronta je velmocí. 

Nějak se rýmuje, že Čepička byl trockista, levicový úchylkář, milovník permanentní revoluce. Ale toto číslo Tvorby vyšlo až 10. března 1948, takže pisatel dopisu reagoval na virtuální realitu,  která vznikla až po hodině úředně konstatované smrti Jana Masaryka. Pokud si tu zprávu mohl přečíst v bytě u Alice Masarykové.

Na okraj, Jan Masaryk byl pilným čtenářem Tvorby, alespoň v r. 1947, z níž převzal následující informaci a opatřil ji vlastním komentářem:. Když se sovětští vojáci vrátili domů ze střední Evropy, z Prahy, Vídni a Budapešti, kde poznali kukačkové hodiny, rádio a splachovací záchody, čímž se seznali, že ruský dělník a rolník nemá nejvyšší životní standard na světě, jak se jim snažila namluvit kremelská propaganda, tak s nimi měli v Kremlu náramné těžkosti. To víme. To se ví, Rusko je veliká země, a to se dalo lehce uhádnout, že ty, co se vrátili z Evropy domů, pošlou dál na východ a rozpráší je po všech čertech, aby nemohli nadělat moc škody vykládáním o tom, co viděli. Některým jistě také zacpali hubu hlínou.(Fischl, 1991, s. 31) Zaráží ten minulý čas, nevykládal to Jan Masaryk Viktoru Fischlovi kapánek později? 

Ještě v sobotu 21. února Prokopa Drtinu (1992, s.518-519, 538, 565-566) Gottwaldův apel na tvoření akčních výborů příliš neznepokojoval, protože byl přesvědčen, že přece celý národ ví, oč jde, a kdo to z nekomunistů to nevi, tak mu to jistě osvětlí demise Jana Masaryka, zejména stanovisko a zásah presidenta dr. Beneše do vnitřní politiky, který bude jistě následovat. Nevěřil jsem proto, že by se tvoření akčních výborů mohli zúčastnit nečlenové komunistické strany a že v nich proto zůstanou komunisté sami. Věřil jsem, že celá akce tak selže, jakmile se k stanovisku tří demokratických stran jasně přihlásí svou demisí Jan Masaryk a tou či ono formou zejména president dr. Edvard Beneš. Věřil jsem, že jejich popularita a Benešova autorita budou rozhodující.    

V pondělí 23. 2. Prokop Drtina   přišel na své ministerstvo spravedlnosti, kde byl  klid a pracovalo se normálně. Pan ministr přijal obvyklé referáty presidiálního šéfa i členů svého osobního kabinetu. Jeho nejbližší spolupracovníci ho informovali o nezdaru, který postihl pokus komunistů ustavit také v ministerstvu spravedlnosti akční výbor dle Gottwaldovy výzvy. Toho pondělka se totiž takové výbory zakládaly z iniciativy komunistů všude, a než jsem odjížděl z Melantrichu, věděl jsem již, že akční výbor v ministerstvu školství a národní osvěty vyzval prof. Jaroslava Stránského, aby do ministerstva již nechodil a Stránský se tomuto vyzvání podvolil. V mé práci i rozhodování se nepokusil mě nikdo omezovat.

K datu 23. února se váže poznámka v pamětech Huberta Ripky, že všude v továrnách, v úřadech, ve školách, na univerzitách a v podnicích se tvořily „akční výbory“, aniž kdo přesně věděl, jak se mají ustavovat a jaká je jejich kompetence. Brzy však bylo jasné, co od nich komunisté pro tu chvíli žádají, zbavit zaměstnání všechny, kdož jim překážejí (Ripka, 1995, s. 213-214, 216, 237, 250, 255, případně s.267nn)

Již 23. 2. 1948 Frejka (1948, s.44, 52, 50) referoval na již uvedeném aktivu, že ministr Pietor byl požádán dopravní komisí, aby vzhledem k nedůvěře zaměstnanců vůči jeho osobě dnes v poledne opustil úřadovnu ministerstva, a to spolu s těmito svými spolupracovníky: Silinger, Preis, Velimský. Byla jim dána lhůta do 13. hodiny, kterou dodrželi a úřad opustili. Soudruzi z ústředního ředitelství hutí nám například sdělili, že ustavili akční výbor, kde jest zastoupena převážná většina a všech zaměstnanců ústředního ředitelství hutí. Ustavení tohoto akčního výboru podepsali nejen naší soudruzi, ale i generální ředitel Růžička a jeho náměstci dr. Jičínský a Nevřala. Totéž provedli soudruzi i tam, kde by se to zdálo nemožné, totiž na ministerstvu zahraničního obchodu. Za předsedu akčního výboru tam byl zvolen s. E. Löbl (KSČ), dalšími členy jsou s. Součková (KSČ), Jan Fierlinger (SD), několik bezpartijních a i zástupci odbojových organizací, pokud jsou na ministerstvu zastloupeny. Po ustanovení akčního výboru NF pozval p. ministr Ripka soudruha Löbla a přiznal v rozmluvě s ním svojí politickou prohru.

 V sobotu jsme svolali předsedy všech sekcí a řekli jsme jim v hrubých rysech, jak mají pracovat. Potom se sešly všechny sekce a také jedna sekce, do jejíž působnosti spadá jedno ministerstvo, kde soudruzi odmítli jednat o tom, kteří úředníci by byli schopni spravovat ministerstvo v intencich budovatelského programuu skutečné Národní fronty. Soudruzi dnes myslí tak, jak mysleli před 14 dny.

V úterý 24. února se v Rokycanech pan Feierabend (1992, s.383) dozvěděl, že město je v rukou akčních výborů, že všichni vedoucí národní socialisté byli zatčeni a že všude panuje strach a bezradnost. Tentýž den sdělil kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný (1996, s.171) svůj osobní názor delegaci České obce sokolské (náčelníku dr. Miroslavu Klingerovi a tajemníkovi), že sokolové mají vstupovat do akčních výborů, protože čím více bude nekomunistů v těchto výborech, tím větší možnosti budou mít k uplatnění svého vlivu alespoň na některé záležitosti a přinejmenším budou moci komunisty kontrolovat a snad i brzdit. Tentýž pisatel popisuje jejich vzestup následovně: Po celé republice vyrůstaly jako houby po dešti akční výbory, ovládané komunisty a osobami, na které se komunisté mohli spolehnout. Komunisté ustavili vrcholný revoluční řídící orgán nové – tj. komunistické – Národní fronty, do něhož získali odpadlíky z demokratických stran. (Tamtéž, s.158)

Ve středu 25. února v poledne bylo všechno jinak i na ministerstvu spravedlnosti. Jel jsem tam bez obav, protože jsem věděl, že ustavení akčního výboru se v ministerstvu mnou spravovaném nepovedlo, žádná změna mně s nikým z mých spolupracovníků hlášena nebyla a též šofér nic znepokojivého po cestě do úřadu neřekl. Snad mně pouze vyřizoval, že zamkli můj kabinet a že klíče má sociální demokrat ministerský rada dr. Paleček. Jakmile jsem do ministerstva přijel, šel jsem rovnou do Palečkovy kanceláře a žádal ho o vysvětlení situace v úřadě i o klíče od kabinetu. Dr. Paleček mi sdělil, že dnes byl konečně ustaven akční výbor N.F. i v ministerstvu spravedlnosti. Ustavili jej tři nebo čtyři lidé, snad všichni komunisté, ale ne z vlastní iniciativy, nýbrž teprve z popudu státní policie. Paleček mne před dalším svědkem odborovým radou dr. Rubešem informoval, že přes urgence komunistické strany, z ÚRO a z policie se v pondělí ani v úterý nepodařilo komunstům ustavit. Ve středu teprvé s přímou pomocí státní policie se podařilo sestavit jakési embryo akčního výboru, které nyní svolalo schůzi. Když jsem na ní přišel, tak za stolem seděli čtyři lidé, mezi nimi komunista předseda zaměstnanecké rady Severa, bledý a rozechvělý sociální demokrat ministerský rada dr. Šimák, přednosta trestního odboru, kterého jsem pokládal za svého loyálního spolupracovníka [tedy toho, od koho pan Drtina poptával nutně informace v kauzách krabičková a mostecká špionážní aferá], opodál sedělo šest až osm osob, kteří asi také byli členy akčního výboru, mezi nimi sociální demokrat ministerský rada dr. Ruml. Když mi Severa – snad s velkým přemáhání - odmítl vydat klíče, tak jsem prohlásil, že ustupuji násílí a za silného potlesku úřednictva jsem opustil budovu ministerstva.

Klement Gottwald na sjezdu rolníků a rolnických komisí v Praze 28. února 1948 prohlásil, že je nutno vyhnat všechny agenty domácí a zahraniční reakce z legálních stran a organizací a provést očistu veřejné správy. K tomu předseda přípravného výboru Jednotného svazu českých zemědělců J. Nepomucký dodal, že je přesvědčen, že sjezd dostane potřebnou legitimaci, aby byl ustanoven pevný akční výbor, složený z poctivých, demokratických zemědělců, který by přejal otěže naší organizace do svých rukou. Jeho úkolem bude, aby provedl se shora až dolů řádnou očistu od všech nežádoucích a protidemokratických živlů, aby do budoucna zabezpečil, aby naše organizace zemědělství byla prodlouženou rukou politiky našeho ministerstva zemědělství, vykonávanou ve prospěch našich malých a středních zemědělců.

Vzhledem k tomu, že Jan Masaryk šel vždy s lidem, tak mohl s nelibostí nést komunistickou čistku na místním národním výboru v Janovicích, který měl 18 členů, z toho bylo jenom pět komunistů, což nejlíp svědčí o jejich slabotě v obci. Komunistický vůdce Klement Gottwald ohlásil své vítězství v podvečer 25. února. Avšak v Janovicích se ustavil Akční výbor jako představitel nové vládní politiky se čtyřdenním zpožděním. Začal vládnout na radnici místo MNV a navíc vyhodil spoustu lidi z vedení místních spolků, nejvíc vyčistil Sokol. (Pacner, 2012, s.30)

V obchodní a živnostenské komoře v Olomouci podle vzpomínky Zdeňka Kašičkybyla zřízena prověrková komise zvaná akční výbor 6.3. 1948 a každý zaměstnanec se musel před ni dostavit a odpovídat na otázky členů komise. Byli jsme ujištěni, že se této komedie nemusíme bát, neboť v komisi jsou naši lidé. Ale každý musel jít před tento tribunál, posadil se na židli před několikačlennou komisi a odpovídal na otázky. Proč toto divadlo? Zde byl zárodek manipulování lidmi. Obě strany, jak  prověřovaný, tak prověřující si byly vědomy, že jde jen o divadlo. Proč je tedy hráli, pro koho?

Hovořit ale v roce 2009 o tom, že se Gottwald rozhodl využít demise ministrů ke konečnému řešení mocenské otázky (Kaplan, s. 79) by bylo možné tak nejpozději do r. 1988. V r. 1989 už bylo jasné, že o žádné konečné řešení nešlo. Ostatně o rok později už to konečné řešení zpochybnil první pokus o vojenský puč. A kdyby  jenom jeden. A současníci hovořili o tom, že nevěřili v to, že poúnorový režim nebude během několika dní smeten, nejpozději do žní. Každý politik už z četby historické literatury ví, že žádné konečné řešení mocenské otázky existovat nemůže. Dosažení trvalého mocenského řešení je možné jen za předpokladu alespoň pasivního jednomyslného souhlasu všeho obyvatelstva, což je v naprostém rozporu se zatýkáním odpůrců, protože obyvatelstvo je utvrzováno v přesvědčení, že existují nějaká ohniska odporu, která se mohou kdykoliv rozhořet v rozsáhlý požár.

Nebylo tak náhodou spíše Gottwaldovým cílem odpoutat vytvořením kouřové clony mediálních granátů pozornost od jednoho odjíždějícího vlaku, naplněného zbraněmi pro Izrael, směrem do Marseille, který opustil Československo 25. ledna 1948, případně v širším kontextu od prudce se destabilizující situace na Blízkém východě? V každém případě objektivně k tomu režie průběhu únorových událostí docela dobře posloužila.

Z národních výborů vyhodily akční výbory na 40 000 nekomunistů. Desetitisíce dobrovolných funkcionářů nekomunistických stran ztratily zaměstnání. Ze státních a veřejných služeb muselo odejít 28 000 lidí. Skoro 5000 důstojníků armády, tedy třetina, svléklo uniformy. Z vojáků, kteří sloužili na Západě, nezůstal – pokud se nestal slepě poslušným komunistou a udavačem – ani jediný. Ze služeb SNB vyhodili jenom od února do června 1948 na 2300 mužů. Na 7000 vysokoškoláků, což představovalo asi čtvrtinu, vyloučili z dalšího studia a s nimi 600 jejich profesorů. Nepohodlnými se stalo skoro 300 ředitelů podniků a jejich náměstků, tedy polovina. „Buržoazní“ rodiny komunisté násilně vystěhovali z jejich bytů do polorozpadlých příbytků na konci světa. V Praze to postihlo asi tisíc rodin, v Brně 800, v Bratislavě 600. Tisíce politicky nespolehlivých učitelů, novinářů a dalších intelektuálů se musely živit jako nekvalifikovaní dělníci v továrnách. V táborech nápravných prací (TNP) se v letech 1948-1954 vystřídalo 21 000 lidí – údajně „nespolehlivých“ a „buržoazního původu“, ve skutečnosti to byli většinou dělníci, kteří se zprotivili komunistům. Asi 60 000 mužů stejné kategorie se v letech 1950-1954 dostalo do Pomocných technických praporů (PTP), kde namísto obvyklé vojenské služby těžce pracovali za ponižujících podmínek. Asi sto jich zahynulo, většinou na následky pracovních úrazů. Další narukovali do Vojenských báňských oddílů (VBO), aby vypomáhali při těžbě uhlí a rud. Podařilo se zjistit, že v říjnu 1948 jich tam pracovalo na 8000. (Pacner, s.64)

V žádném případě nebylo možné tehdy charakterizovat akční výbory jako sověty, jejich postavení a představy o nich se výrazně odlišovaly. A jak bylo uvedeno autory publikace Na rozhraní dvou epoch (1968, s. 238-239) akční výbory Národní fronty vznikly z iniciativy KSČ, ale bezprostřední podnět k jejich ustanovování daly většinou orgány Revolučního odborového hnutí. Ve vývoji revoluce neměly dosud obdoby, neboť dřívější koordinační výbory Národní fronty měly fakticky jen poradní pravomoc. Akční výbory vznikly revoluční cestou a vynutily si tak rozsáhlou pravomoc, že se staly vrcholným mocenským orgánem. Jejich počáteční složení odpovídalo stupni sjednocení mas kolem KSČ. V prvních dvou dnech byli jejich členy většinou zástupci KSČ a několika masových organizací. Teprve během dalších dnů únorové krize (a to v případě závislosti na stupni sjednocení mas, a tím i na vyhlídkách konečného výsledku střetnutí) se do akčních výborů zapojovali zástupci dalších masových organizací, zástupci sociální demokracie i jednotliví představitelé opozičních proudů ostatních politických stran.

První zlom ve složení akčních výborů nastal den (23. února 1948) po sjezdu závodních rad, tehdy se ustavuje široký reprezentativní výbor Národní fronty; největší rozmach zaznamenávají po manifestační stávce (24. února 1948), kdy se do akčních výborů postupně zapojují zástupci všech politických stran a masových organizací. Jednotliví členové akčních výborů Národní fronty byli zčásti delegováni do tohoto orgánu svými organizacemi, členy akčních výborů se však stávaly i osoby, které představovaly jen proud nebo skupinu v některé z organizací pravicových stran. Akční výbory Národní fronty, jež byly nositelem revolučního násilí, sehrály v únorové krizi rozhodující úlohu při očistě veřejného života od pravicových živlů. Protože však vznikly mimo stávající orgány moci a správy státu a do značné míry nahodilým výběrem kádrů, nemohly nadlouho zaujímat své výsadní postavení. Nejvýznamnější oporou KSČ bylo dvoumiliónové Revoluční odborové hnutí. Politizace odborového hnutí však pisatele dopisu J.V. Stalinovi vůbec nevzrušila. Že by tedy šlo o Evžena Erbana.

Obraz akčních výborů v memoárové a historické literatuře

Je však zvláštní, že stejně jako Dopis Stalinovi charakterizuje význam Akčních výborů zcela jiná publikace, psaná z odstupem let: Akční výbory NF na sebe strhly v únorových událostech fakticky veškerou moc a byly nejvyššími politickými orgány v okruhu své působnosti. Zahájíly rozsáhlou očistu veřejného a politického života od všech odpůrců lidově demokracie, prováděly celou řadu revolučních opatření a výstavbu obrozených složek Národní fronty. Staly se orgány revolučního upevňování politické moci dělnické třídy a nástrojem k řešení důležitých úkolů diktatury proletariátu za masové podpory pracujích. (K dějinám socialistického Československa, 1986, s. 138, které bylo téměř doslova převzato z brožurky ´Únorové vítězství pracujícího lidu …, 1972, s.17).

Faktem je, že z tohoto pohledu by mohl být pisatelem dopisu také Karel Kaplan (2009, s.81-82), který roli akčních výborů vidí úplně stejně i po více než půlstoletí. Pavel Tigrid (1990, s.240) je v hodnocení akčních výborů poněkud střídmější a stručnější: Demokratičtí předáci podcenili taktický a organizační talent komunistů, kromě jiného schopnost bleskurychle ustavit v celé zemi tzv. akční výbory Národní fronty: zároveň velmi rychle provést „očistu veřejného života“, tj. vyřadit jedním úderem své odpůrce z funkcí, a to na všech úrovních za pomocí „masových oganizací“, mobilizovaných v podobě sjezdu závodních rad a rolnických komisí.

Hubert Ripka o akčních výborech napsal, že byly novou, u nás dosud neznámou institucí. Komunisté z nich posléze vytvořili důležitý nástroj své politiky, byla to „obdoba dělnických a rolnických sovětů“, s jejichž pomocí organizovali bolševici revoluční hnutí v Rusku a jimž vděčili za své vítězství. Členové akčních výborů nebyli voleni. Byli určeni a „schváleni“ pod kontrolou místních sekretariátů komunistické strany a členů, kteří měli jejich důvěru. Dále píše, že proti akčním výborům se postavili jak národní socialisté, tak lidovci, tak i sociální demokraté.

Samotné akční výbory nelze považovat za nějakou formu sovětského režimu, šlo o ryze československý vynález. Zatímco sověty byly radou zvolených zástupců vojáků, dělníků a rolníků, tak akční výbory představovaly naprosto samozvané sdružení nikým nevolených osob, které nepodílely na tvorbě zákonů, ale výlučně se jejich činnost koncentrovala na „očistu“ nejrůznějších institucí od podvratných živlů a vyvrhelů. Navíc akční výbory nebyly orgány výkonnými. Rozhodovaly, iniciovaly, avšak samy rozsudky neprováděly. Jejich návrhy byly předávány příslušným orgánům a institucím (Černá, 2011, s.18). Efemerní charakter akčních výborů asi měl zá následek, že námi už citovaný Stanislav Budín, který se vrátil několik dnů po únorových událostech (s.426) po Balkánu do Prahy, jejich existenci ve svých pamětech vůbec nezaregistroval.

Ale podle hesla Akční výbory Národní fronty (Příruční slovník KSČ, 1964, s. 14 v těchto orgánech pracujícího lidu v boji proti zbytkům reakce pracovali společně komunisté, příslušníci ostatních politických stran obrozitené NF, zástupci ROH, ČSM a dalších masových organizací nejen v obcích, okresech a krajích, ale i v závodech, úřadech a institucích na vyhánění přivrženců zrádných ministrů a pověřenců a zbavovaly reakci legálních pozic. Jejich hlavním úkolem bylo provést očistu veřejného života do všech důsledků. 

Pouze snad o fous jinak charakterizovala roli Akčních výborů další obsáhlá publikace, vydaná o několik let později: Úplný rozchod širokých vrstev pracujících s pravicovými stranami se nejvýrazněji projevil mohutným rozmachem akčních výborů Národní fronty. 21. února 1948 vydala Komunistická strana Československa výzvu k jejich vytváření a již během dvou dnů se akční výbory ustavily po celé republice. Staly se na určitou dobu předními politickosprávními orgány; nejdůležitější úlohu sehrály při očistě státního aparátu i veřejného života od reakčních živlů.  Zárukou toho, že se již nebudou opakovat pokusy přeměnit Národní frontu v pouhou koalici politických stran, byl vrcholný orgán akčních výborů Ústřední akční výbor Národní fronty, složený ze zástupců Komunistické strany Československa, levicových zástupců sociální demokracie, ostatních politických stran a masových organizací. Zbavena protiv „oládních opozičníků vyvstala tak Národní fronta během několika dnů jak v centru, tak na venkově v nové síle. (Československá vlastivěda. Díl II. Dějiny. Svazek II, 1969, s. 671)

Remember s pietou alespoň jednoho výsledku práce akčních výborů, jak měl být zaznamenán na přelomu roků 1950-1951 již zde citovanou pamětnicí: Hele, všimla sis toho vyzáblíka u frézy. Vypadá trochu namyšleně. To je doktor Brugel. Odstavili ho. V roce 1948 s ním zametl akční výbor. Ty byly ustavený, aby vymítili reakcionáře, nebo to aspoň původně chtěly dělat. Ale když Čechovi, a zvlášť komunistovi dáte takovou návnadu, spolkne ji i s navijákem, a nádavkem i toho chlapa na druhém konci. Poznačili si každého, o kom si mysleli, že by pro ně mohl být nebezpečnej: katolíky, sokoly, bejvalý skauty. Brugel byl právník. A ti to taky pořádně schytali. Právník má chránit práva jednotlivce, takže tam, kde jednotlivec žádný práva nemá, je zbytečný živit právníky. Strčili mu přihlášku do strany pod nos a řekli, podepiš, nebo vypadni. Ale Brugel měl holt zásady, já jsem katolík a vy ateisté. Podporuji vaší sociální politiku, ale nemohu vstoupit do strany, která popírá existenci Boží. A tak ho označili za politicky nespolehlivého a vykopli ho bez cirátů rovnou na dlažbu. (Kavanová, 1997, s. 74)

K čemu a komu dobře posloužily akční výbory

Autor tohoto blogu to má úplně jednoduché, považuje-li akcentování charakteristiky akčních výborů jako destruktivního nástroje likvidace odpůrců režimu především za způsob k oslepení domácí a zahraniční veřejnosti. 30. září 1948 vypracovala jako doklad č. 16 domácí skupina Československé strany práce Zprávu o situaci na vysokých školách v ČSR, v níž charakterizovala detailně činnost Akčních výborů jak vůbec, tak zvláště na vysokých školách v Brně.  V návrhu na využití této zprávy se praví, že má být přeložena do angličtiny a francouzštiny, dodána zástupcům demokratického studentstva, aby protestovali u Mezinárodního svazu studentstva atd. atp. Jak sám organizátor Československé strany práce pan dr. Vlastislav Chalupa uvedl, byly všechny zprávy tzv. domácího odboje do zahraničí zasílány přinejmenším s vědomím vedoucího evidenčního odboru KSČ Karla Švába. Asi se mu líbilo, jak zveřejňování podobných informací v zahraničí zahání Československo do mezinárodní izolace.

Již v předešlé části citovaný pan Feieraabend ve svých pamětech (1996, s.392-393) psal, že byl velmi zmaten, když 5.března 1948 četl v Právu lidu, co den předtím řekl Jan Masaryk důstojníkům ministerstva národní obrany. „Když se přiostřila situace, neuvažoval jsem ani minutu, kde je moje místo. Jen s lidem, s Čechy a Slováky, které miluji. Odboj proti vlastní krvi, vlastním bratrům a republice nikdy.“ Jan Masaryk byl doma velmi populární osobnost a byl obecně pokládán za důvěrníka prezidenta Beneše. Jeho projevy musely dělat dojem, že pravda je na straně komunistů a že je to také mínění prezidenta republiky. Což Masaryk opravdu věřil, že si komunisté budou počínat demokraticky. Bylo možné, že nevěděl o přeplněných věznicích a co se kolem něho děje? Svou poznámkou narážel na zprávy, že velvyslanci dr. Juraj Slávik ve Spojených státech, František Němec v Kanadě a generál Sergej Ingr v Holandsku neuznávají Gottwaldovu vládu a její ustavení prohlásili za nezákonné. Proč Masaryk desavuoval své kolegy z londýnské vlády. Přišla neděle 7. března 1948, den narozenin prezidenta Osvoboditele, a komunisté nařídili mimořádné oslavy tohoto dne, jako by T.G. Masaryk byl jejich člověk. V Praze byly všude vyvěšeny prapory a nový režim představován jako režim Masarykův a Benešův. Mohl prostý člověk o tom pochybovat po projevech Jana Masaryka, syna prezidenta Osvoboditele? Zejména když Beneš zůstal prezidentem republiky? Ve středu 10. března přišli mojí ochránci hrozně rozrušeni a sdělili mi, že Jan Masaryk byl ráno nalezen mrtev s roztříštěnými údy na dvoře Černínského paláce pod okny svého bytu. Praha prý je plná nejrůznějších pověstí. Jedni tvrdí, že Masaryk skočil z okna v okamžitém pohnutí mysli, když si uvědomil, že svým setrváním ve vládě a svými projevy klame domov i cizinu. Jiní lidé byli přesvědčeni, že byl komunistickými agenty vyhozen z okna. Byl prý příliš nebezpečný pro Gottwaldovu vládu, protože jako ministr zahraničních věcí musel jezdit do ciziny a tam byl stejně nevypočitatelný jako doma.

Smrt Janova mě hluboce dojala. V úkrytu jsem měl více než dostatečný čas přemýšlet a uvažovat o pověstech, které ji provázely. V první chvíli jsem připouštěl možnost, že Masaryk byl komunisty utracen, aby mu znemožnili útěk do ciziny. Po zvážení všech okolností jsem však začal věřit, že to byla sebevražda. Masaryk se měl 10. března objevit s celou Gottwaldovou vládou před parlamentem, a to se mu příčilo. Chtěl svým sebeobětováním otevřít národu oči a ukázat, že v nově vytvořeném režimu se životstal pro demokraticky a nábožensky založeného člověka nemožný. Smrtí chtěl také odvolat své projevy, které schvalovaly Gottwaldovu vládu a naznačovaly, že se ujala moci legálním způsobem.

Zde bych si dovolil citaci přerušit a podivit se tedy, že hned tehdy, nebo kdykoliv potom nepřičetli ti komunisté vyhození Jana Masaryka z okna třeba britským agentům, i když tato možnost se později otevřela přinejmenším výpovědí Kopeckého.

Byl jsem přesvědčen, že Jan zůstal ve vládě na žádost prezidenta Beneše – vyplňoval tak příkaz svého otce: „Nikdy neopouštěj Beneše“ – a že vnitřní nesouhlas se svým členstvím v nové Gottwaldově vládě nemohl dát najevo jiným způsobem než vlastní smrtí. Dal dobrovolně za vlast to nejdražší, co člověk má. Tím ukázal svou velikost a sílu.

Co takhle hladovka? Ta by nepomohla?

Poznal jsem Jana nejen z jeho chování v londýnské vládě, ale také v jeho soukromém životě. Za léta, která jsme spolu strávili v exilu, byl jsem mnohokrát hostem v jeho bytě, a to velmi často sám. Pozval mě na večeři, kterou sám připravoval, a prožil jsem s ním o samotě mnoho hodin. Nechci tvrdit, že jsem patřil mezi jeho skutečné přátele, ale jsem si jist, že Jan mě měl rád a že přede mnou poodtrhnul záclonu, která zastírala jeho složitou osobnost. Jako člen vlády byl někdy nevypočitatelný a i v soukromí se jednou zdál bezstarostným bohémem a podruhé vážným myslitelem. Společenská veselost, bujarost a vtip se u něho střídaly se samotářskou zamlklostí a starostlivým zamyšlením. Bylo několik Janů Masaryků, a proto úsudky o něm jsou velmi různé podle toho, s kterým Janem se kdo setkal. Nedovedu slovy správně vylíčit změny jeho nálad, které jsem v jeho přítomnosti prožil. Přišly často nečekaně a jaksi ničím neodůvodněné. Nemůže být sporaasu o tom, že osobní šarm Janův byl nenapodobitelný. Kdyby někdo jiný řekl stejnými slovy to, co on, mohlo to urazit nebo popudit, ale od něho se to přijalo v dobrotě a s úsměvem. I když se vyjadřoval nepříznivě, bylo každému jasno, že v tom není žádná zlá vůle nebo zlý úmysl. Jan Masaryk dovedl pochopit každou lidskou duši, vžít se do jejich citů, a když mohl, snažil se jí pomoci v nesnázích. Proto Honza, jak se mu doma všeobecně říkalo, byl jednou z nejpopulárnějších postav své doby v Československu. Mystérium smrti jeho popularitu ještě zvýšilo. Dodnes jsem přesvědčen, i když to nemohu dokázat – a ani opak není vyloučen - , že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Moje víra je posilována tím, že by Beneš nesměl zůstat ani hodinu presidentem republiky, kdyby měl důvodné podezření, že Jan byl násilně utracen. Anebo měl to podezření, ale dosud nepokládal dobu za vhodnou k své demisi, a proto nepronesl nad Janovou rakví ani sebekratší řeč a nechal mluvit Gottwalda? Je velká otázka, zda smrt Jana Masaryka bude jednou zjištěna nade vší pochybnost. Po Masarykově pohřbu jsem trpěl silnou duševní depresí. V pátek 12. března už uplynul druhý týden, co jsem se schovával před komunistickou policií a byl jsem v neustálém nervovém napětí. Masarykův i Drtinův skok z okna působily na mne stejně zhoubně jako zprávy o politické situaci.

Další použitá literatura

BATSCHA, Zwi. Ve stopách naděje. Vzpomínky olomouckého rodáka v Izraeli. Praha: Votobia 2002. 218 s. ISBN 80-7198-541-4

BÖHNEL, Richard. Nastoupil jsem do rozjetého vlaku. V: Gemerace 45. Uspořádali Jakub Hořec a Miroslav Sígl. Praha: Rio-press 1997, s. 45-52. ISBN 80-85611-42-2 Československá vlastivěda. Díl II. Dějiny. Svazek 2. Praha: Horizont 1969. 697 s.

ČERNÁ, Jana.  Akční výbory Národní fronty a kultura. České Budějovice: Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity 2011. 104 s.

Dvořáková, Zora. To byla Milada Horáková: ve fotografiích a dokumentech. Vyd. 1. Praha: Klub Milady Horákové v nakl. Eva, 2009. 190 s. ISBN 978-80-254-3813-8.

K dějinám socialistického Československa. Praha: Nakladatelství Svoboda 1986. 559 s.

Na rozhraní dvou epoch. 1. vyd. Praha, 1968. 321 s.

K politickým a sociálně ekonomickým přeměnám v ČSR v letech 1948-1953. Praha: VŠP ÚV KSČ, Katedra dějin ČSSR a KSČ 1967.  188 s.

Pacner, Karel. Život novináře, aneb, "To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc". Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. 446 s., [20] s. obr. příl. Paměť; sv. 56. ISBN 978-80-200-2136-6.

Příruční slovník KSČ. Svazek 1. Praha. Státní nakladatelství politické literatury 1964. 598 s.

Ripka, Hubert. Únorová tragédie: Svědectví přímého účastníka. 1. vyd. čes. překl. Brno: Atlantis, 1995. 302 s. ISBN 80-7108-098-5.

Smutný, Jaromír. Svědectví prezidentova kancléře. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 339 s., obr. příl. Archiv; sv. 73. ISBN 80-204-0567-4

Šulc, Zdislav. Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky: vzpomínky novináře a ekonoma 1945-1995. 2. vyd., V nakl. Doplněk 1. Brno: Doplněk, 2011. 261 s., [8] s. obr. příl. Edice osudů; sv. 22. ISBN 978-80-7239-259-9.

Tigrid, Pavel. Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Vyd. 2., V Odeonu 1. Praha: Odeon, 1990. 316 s. ISBN 80-207-0149-4

Únorové vítězství pracujícího lidu v roce 1948 a jeho revoluční odkaz. Praha: ÚV KSČ, oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ 1972. 30 s.

Volanská, Hela. Cizí svatba. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. 327 s. Slovenská knih. ISBN 80-202-0257-9.

http://zdenkawagnerova.blog.idnes.cz/c/448642/Unor-1948-a-roky-povalecne.html