Potřebujeme Reaganovu ulici?

obrazek
3.7.2011 16:10
Tzv. „Týden svobody“, který začal instalací růžového tanku se vztyčeným prostředníkem na Vltavě, završilo přejmenování ulice v Praze 6 za účasti válečného zločince Condoleezzy Riceové. Ulice ponese jméno Ronalda Reagana, protože díky čtyřicátému prezidentovi USA prý padla železná opona a komunismus.

Pro všechny pravičáky a ultrakonzervativce je Reagan světcem. I v Česku má hrstku fanatických obdivovatelů, kteří dokonce navrhovali, aby se po něm jmenovalo letiště Ruzyně. Naštěstí tento úsměvný nápad kvůli přílišné administrativní nákladnosti neprošel. Tito ultras na sebe upozornili v době jednání o umístění amerického radaru v Brdech, kdy přišli s iniciativou „Nechceme radar, ale rakety.“ Reaganova osobnost přirozeně konvenuje i neocons v české vládě – pp. Vondra, Schwarzenberg a další totiž jakoby ustrnuli ve studenoválečné éře a největšího nepřítele stále vidí v Rusku a komunistech. V patolízalství USA ovšem Nečasovu vládu triumfuje maďarský ultrapravicový kabinet, jehož premiér Orbán odhalil Reaganovu sochu v centru Budapešti. Kdo vlastně byl Ronald Reagan? Připomeňme si základní fakta. 

Reaganova politika „mír silou“ vyústila v rekordní investice do obrany v období míru, když se v letech 1981 - 1985 armádní výdaje zvýšily o 40%. Zahraniční politika, uplatňovaná na principech Reaganovy doktríny, vyzněla jako agresivní a imperialistická a samotný prezident se do dějin zapsal jako válečný štváč. Tvrdé kritice neušel ani ve Velké Británii, tradičně spojenecké zemi. Reaganova doktrína znamenala faktické popření Rooseveltovy „Politiky dobrého sousedství“ a Kennedyho programu „Spojenectví pro pokrok“ a jejich nahrazení dolarovou diplomacií. Zahraniční politika Ronalda Reagana se v praxi projevila flagrantním pošlapáním mezinárodního práva a ostentativním ignorováním lidských práv:

1.    Občanská válka v Guatemale

Podpora guatemalské armády a eskader smrti proti levicovým partyzánům a indiánské populaci, považované za sympatizující se vzbouřenci, vedla k velkým masakrům civilního obyvatelstva. V letech 1981 a 1982 uprchlo do sousedního Mexika na 200.000 Guatemalců a z mapy zmizelo na 400 vesnic, které byly vypáleny a jejich obyvatelé zabiti. 83% obětí bylo indiánského původu a došlo tak k faktické genocidě mayské populace s podporou USA. I přes závažnost občanské války v Guatemale jí dlouho byla věnována jen velmi malá mezinárodní pozornost a publicita. Je prokázané, že na tom měla výraznou zásluhu Reaganova administrativa. Představitelé USA porušování lidských práv ve středoamerické zemi marginalizovali, zamlčovali či dokonce přímo popírali, ačkoliv je zřejmé, že o něm byli obšírně informováni.  USA vojenskou diktaturu v Guatemale výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli ve Spojených státech vycvičení.  

2.    Občanská válka v El Salvadoru

USA představovaly nejvýznamnějšího zahraničního spojence salvadorské vojenské junty, které poskytovaly materiální i finanční pomoc. Mnozí příslušníci zdejší armády prošli výcvikem Institutu západní polokoule pro bezpečnostní spolupráci. Američané dokonce do Salvadoru vysílali své „poradce“, kteří pomáhali armádě v boji proti levicovým partyzánům. Eskadry smrti masakrovaly civilní obyvatelstvo jen proto, že demokraticky volilo tu nesprávnou reprezentaci vlastní země.

3.    Aféra Írán-Contras

V roce 1979 se po svržení proamerické brutální diktatury klanu Somozů chopili moci v Nikaragui levicoví sandinisté, hlásící se k marxismu a antikolonialismu. Během své vlády zdokonalili infrastrukturu, vybudovali průmysl a zvýšili gramotnostobyvatelstva. Orientovali se ovšem na Kubu a Sovětský svaz, což bylo pro Reagana nepřípustné. Na nástup sandinistů k moci reagovaly Spojené státy ekonomickými sankcemi a podporou povstaleckých ultrapravicových skupin "contras", které operovaly na území sousedního Hondurasu. Americká podpora těchto teroristů vyšla plně najevo v aféře Írán-Contras. V roce 1986 bylo zjištěno, že Reaganova administrativa prodávala ilegálně zbraně Íránua z výtěžku platila "contras" v Nikaragui. CIA tak mohla financovat svoje rejdy ve Střední Americe bez dozoru Kongresu. Do Íránu, který figuroval na seznamu zemí podporujících terorismus, však nebylo povoleno exportovat zbraně. Aféra Írán-Contras proslula jako největší americký skandál v 80. letech. Reagan tvrdil, že o ničem neví a volal po nezávislém vyšetřování. Mezinárodní soudní dvůr konstatoval, že USA v Nikaragui porušily mezinárodní právo, protože se v rozporu s mezinárodními úmluvami vměšovaly do vnitřních záležitostí jiného státu a uznal je vinnými z podpory terorismu. Prezident Daniel Ortega, který se znovu vrátil do úřadu v roce 2007, po Reaganově smrti prohlásil, že „Bůh mu snad odpustí za špinavou válku, kterou vedl proti Nikaragui.“

4.    Invaze na Grenadu

Na podzim 1983 přistoupil Reagan ke svržení levicového režimu na Grenadě, který se dostal k moci v roce 1979, údajně pod záminkou ochrany amerických studentů na univerzitě v St. George‘s. Samotná invaze se již od počátku dostala do konfliktu jak s mezinárodním, tak s americkým právem. USA měly podle čl. 51 Charty OSN povinnost informovat o invazi Radu bezpečnosti OSN, signatářské státy Smlouvy z Ria a požádat o souhlas vládu Velké Británie. Podle amerického práva měl být o invazi informován předseda Kongresu. Nic z toho Reagan neučinil. Někteří členové Kongresu potvrdili, že ani jeden americký státní příslušník nebyl na Grenadě v nebezpečí či vzatý za rukojmí. Valné shromáždění OSN odsoudilo invazi rezolucí, v níž konstatovalo zjevné porušení mezinárodního práva, nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti daného státu. Podle některých států se USA vrátily do éry barbarství. Skutečným cílem invaze – první velké operace americké armády od debaklu ve Vietnamu – bylo svržení prosovětského a prokubánského režimu a také snaha získat úspěšnou vojenskou akcí podporu veřejnosti pro Reaganovu vládu, poškozenou krvavým útokem proti americkým jednotkám v Libanonu a smrtí 241 příslušníků námořní pěchoty.

5.    Podpora diktátorských režimů a islámských teroristů

Ronald Reagan se v době mccarthismu aktivně účastnil na štvavé kampani proti některým svým hereckým kolegům a přípravě černých listin pro domnělé komunisty. V této nenávistné antikomunistické politice pokračoval i ve funkci prezidenta USA. Jeho podpoře se paradoxně těšili např. Rudí Khmerové, kteří vystupovali nepřátelsky vůči komunistickému Vietnamu a dále již zmíněné latinskoamerické vojenské a polofašistické diktatury v různých částech světa. Mohutně financoval Saddáma Husajna v irácko-íránské válce, což mu ovšem nebránilo ani v prodeji zbraní nepřátelskému Íránu. Podle hesla „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, podporoval islamistické mudžahedíny v Afghánistánu v čele s Usámou Bin Ládinem, bojující proti Sovětům. Reagan neodsoudil ani režim apartheidu v Jihoafrické republice, proti kterému odmítl uplatnit ekonomické sankce. USA se tak za jeho vlády staly jedním z významných exportérů světového terorismu.

6.    Domácí politika: asociální opatření a dluhy

Reaganovy snahy omezit sociální podpory a daně z příjmu se staly terčem kritiky demokratické opozice, protože prospívaly jen bohatým Američanům. Aby Spojené státy pokryly dluh, který za Reaganova prezidentství začal narůstat, začaly si ve velkém půjčovat peníze v zahraničí. Státní dluh narostl z 26% HDP v roce 1980 na 41% v roce 1989, tedy na nejvyšší míru od roku 1963. Do roku 1988 narostl dluh celkem na 2,6 bilionu USD. Spojené státy se staly z největšího věřitele největším dlužníkem.  

Čtyřicátý prezident USA bývá oslavován jako likvidátor komunismu a bipolárního uspořádání světa, díky kterému byla východní Evropa osvobozena z područí Sovětského svazu. To však bylo umožněno jen díky tomu, že ve druhém funkčním období proti sobě neměl rovnocenného soupeře Brežněvova, Chruščovova či Stalinova kalibru, ale slabého a neschopného Gorbačova, kterému se během pěti let podařilo zcela rozložit Sovětské impérium. Kdyby v Kremlu seděl jiný schopný a sebevědomý vůdce, Reaganova agresivní politika by vedla jen k masivní eskalaci mezinárodního napětí a svět by se zřejmě ocitl na prahu 3. světové války. V této bezohledné imperialistické politice pokračovali de facto všichni Reaganovi nástupci, kteří využili skutečnosti, že se USA staly unipolární supervelmocí a světovým četníkem. Dočkáme se v budoucnu pojmenování nějaké ulice po Bushovi juniorovi, jakožto strážci odkazu Ronalda Reagana, slovutném bojovníkovi proti terorismu a vývozci demokracie? Ani bych se nedivil.

Ve světle všech výše zmíněných skutečností se jeví jako ironie Reaganův citát: „Amerika je zářící město na kopci, šlechetné, idealistické, odvážné, slušné a férové.“ Opravdu si tento muž zaslouží, abychom po něm pojmenovávali ulice?

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Klíčová slova: USA, zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Pane MATLASI ?

Nomen omen?

antoninsebek

Jednoznačně máte pravdu. Přejmenování veřejných prostranství je naše národní nemoc, odkoukaná snad od dětských roupů.... Dva příklady: ono "kulaté" náměstí v Dejvicích bylo dokončeno teprve na konci dvacátých let minulého století. A kolik cedulek se tam už vystřídalo. Nebo dnešní Vinohradská třída. Ta už byla přejmenována i za první republiky!  Kdyby se do maturitních otázek dostal Ferdinand Foch, tak by byly výsledky zkoušky dospělosti ještě horší. Přejmenování ulic něco stojí, ale v době šetření na to zřejmě máme...

Jinak k Reaganovi takové dvě poznámky: Vím s naprostou určitostí, že československé stranické vedení vědělo, že nová politika je snahou "uzbrojit" ekonomicky slabší "tábor socialismu". Říkalo se tomu "teorie dvou komínů", kdy vyšší výdaje na zbrojení nutně zmrazí výrobu spotřebního zboží v zemích RVHP.  V tehdejším SSSR zřejmě v té době  mu šli "rychle rotující" generální tajemníci (natřepávající si peříčka) dalším nesmyslným zbrojením nechtěně vstříc.   

Druhá poznámka: Měl jsem možnost vyslechnout na jedné konferenci projev prvního tajemníka sovětského velvyslanectví Moroze (ono těch prvních tajemníků tady bylo více). Akčkoliv se ho na to nikdo neptal a téma bylo zcela jiné, tak prohlásil "Válku v kosmu vyhrajeme!" A začal vysvětlovat proč a jak. Já bych Reaganovi největší zásluhu za rozpad socialistického bloku nedával. Tu přičítam Michailu Sergejeviči, přičemž se domnívám, že nevěděl, co všechno činí. Urychlil proces, ke kterému by došlo i bez Reagana.

paul

Opět brilantně napsáno. Tristní historie pokrytectví a zla impéria, které se po orwelovsku nazývá šiřitelem míru, svobody a demokracie. Američtí neocons a jejich nacistická ideologie vynalezená Leo Straussem a jejich servilní slouhové v České republice.Smutný svět a chmurná budoucnost.

schlimbach

myslím, že tupouni v naší zemi nemohou již nicím překvapit. Že duše českého člověka klesne tak hluboko, to jsem netušil - a to jediné mě překvapuje. Jsem celkově zhnusen z toho, co se v naší zemi děje, ale chce to trpělivost, neb tupouni nakonec sjednotí díky své tuposti a aroganci národ v jeden šik, který je nakonec smete.

Díky za váš člének pane Kosino.

klokan

Krajní pravice si tímto připravuje ke zbožštění svoji další ikonu. Celý tento akt se jeví vysoce trapný a nechutný. Autor správně čtenářům přípomíná jaký způsobem se tento druhořadý herec zapsal do dějin lidstva. Vzdávání tohoto holdu člověku připomíná, že rektální alpinismus vůči svému velkému bratru, se vládnoucím vrstvám naši společnosti stal vlastním.