Pouť ke kořenům českého myšlení. Rok žijeme bez českého intelektuála Jaroslava Kohouta

Bylo to jak zásah shůry. V pátek, 20. června, to byl rok, co zemřel významný český intelektuál Jaroslav Kohout, jeden z nejdéle vězněných demokratů. Vždyť byl zatčen hned na jaře 50. roku a propuštěn až za všeobecné amnestie na počátku květnu 1960. Tehdy se vrátil ke své ženě, spolužačce na pražské Filosofické fakultě Jasněně, rozené Rónové na Smíchov, kde žili až do přelomu století, kdy je výpověď nového majitele připravila o domov.[1]

A právě v ten den jsem nalezl ve schránce s poštou knížku, jejímiž iniciátory, ale i spoluautory jsou Jasněna a Jaroslav Kohoutovi. Vydalo ji v těchto dnech liberecké nakladatelství Bor a nese podtitul Život a dílo Zdeňka Róna. Titul V mých kalužích se Bůh svým nebem zhlíží je vybrán z veršů tohoto regionálního spisovatele. Ve svých prózách, verších i dramatech, mezi nimiž jsou i dvě díla ve své době (měla premiéry v roce 1940 a 1947) moderní techniky – rozhlasové hry, se vrací ing. Zdeněk Rón do kraje, kde se narodil, ale a kde se také znovurodil český národ. V kraji Raisových Zapadlých vlastenců, mezi divadelními ochotníky ve Vysokém nad Jizerou žil jeho otec František, truhlář a písmák, který ve svých pamětech zachytil jak se v tomto pohorském kraji od poloviny 19. století do první světové války doslova rodil český politický národ.[2]

Autorem knihy je moravský (!) literární historik Vilém Kmuníček, jehož k zájmu o ing. Zdeňka Róna inspirovali manželé Kohoutovi a doc. Vladimír Wolf, pozdější děkan Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Ing. Rón totiž podlehl v létě roku 1948 druhé mozkové mrtvici, a tak se prakticky s koncem tradice masarykovské republiky, jejíž ideály vyznával on i jeho dcera, středoškolská profesorka Jasněna Kohoutová, a zeť Jaroslav. Srovnáme-li Rónův osud s tím, co čekalo spisovatele, k nimž měl svou tvorbou nejblíž (šlo o ruralisty Josefa Knapa, Václava Prokůpka a Františka Křelinu), bylo mlčení kolem jeho díla lidsky milosrdnější než kriminál.

Zdeněk Rón své kulturní i literární aktivity pěstoval jen ve volném čase inženýra, který se zabýval měřením vodních toků. Ostatně už středoškolská léta (Zdeněk Rón studoval na pražské reálce a maturoval ze zdravotních důvodů v r. 1909 v Hradci Králové) pro něho znamenala kompromis. „Jeho sociální původ mu v mládí nedovolil získat humanitní vzdělání.[3]Musel si od svých třinácti let, kdy žil mimo domov, přivydělávat, stejně jako jeho bratří, kondicemi a nadto drobnými novinovými příspěvky… Zdeněk byl nakonec rád, že se dostal na reálku (byla o rok středoškolského studia kratší[4]), po jejímž absolvování mu nezbylo než dát se zapsat na techniku, ač jeho touhou byla dráha středoškolského profesora,“ vzpomíná jeho dcera (c. d. s. 84).

Tatínkův sen mohla uskutečnit až Jasněna Rónová, která po válce (maturovala v r. 1940) nastoupila studium ruského jazyka a literatury na Filosofické fakultě UK. Zřejmě ve Vysokém nad Jizerou byly ideje slovanofilství velice silné a neovlivnily jen politického rusofila Karla Kramáře, jeho nejproslulejšího rodáka. Při tomto studiu se seznámila s Jaroslavem, který si ke studiu filosofie musel z důvodů existenčních také vybrat nějakou praktičtější profesi – a tou byla mezi intelektuály I. Československé republiky právě středoškolská profesura.[5]A pro ruštinu jej získala fakt, že jeho otec, příslušník finanční stráže na Karlovarsku, byl ruským legionářem.

Po boku Jana Patočky, ale i jiných osobností

Po návratu z vězení ve Valdicích musil stát dr. Kohouta po krátkém nádenickém zaměstnání léčit – z vězení si přivezl tuberkulózu a po ní už nemohl takové práce vykonávat. „Od 1. ledna roku 1962 jsem se dostal do Filosofického ústavu ČSAV na částečný bibliografický úvazek, takže jsem byl vlastně podřízeným Jana Patočky[6], neboť on byl ve Filosofickém ústavu vedoucím bibliografie a knihovny. Můj úvazek byl nejdříve padesátiprocentní, pak nižší, protože tam určitou úlohu hrály finance,“ vzpomíná dr. Kohout na toto setkání v závěrečné bakalářské práci z oboru orálních dějin.[7]„To místo dva roky předtím zastávala moje žena, která byla od roku 1957 vyhozena ze školské služby. Já jsem po své nemoci na stoprocentní úvazek pracovat nemusel. Uschopněn jsem sice byl, ale jakožto osoba se změněnou pracovní schopností. Manželka se dostala jako vychovatelka do domova mládeže. Já jsem ke své práci bibliografických excerpcí dělal příležitostné překlady, výtahy pro časopis Výtvarné umění, tu a tam popřípadě práci pro nějaké jiné nakladatelství nebo instituci.“[8]

Setkání s významnými osobnostmi jsou ostatně nejvýznamnější zkušeností, kterou se dr. Kohout z deseti let za katrem přinesl: „…myslím si, že ta léta zdaleka nebyla ztracená, že mi dokonce dala něco, co by mě možná v životě jinak nepotkalo… Přestože tam nebyla možná žádná soustavná odborná práce, byli tam lidé, kteří byli opravdu tvůrčí – např. básník Václav Renč nebo národohospodář Jiří Hejda, který byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Hejda byl autorem jednoho z neoficiálních programů hospodářské reformy, která měla řadu socialistických prvků - možná socialistickou základnu - a přitom obsahovala také prvky liberální, tržní a především pevný právní řád. A také řád morální. … Rád jsem měl poslance Josefa Veverku z Liberce, s kterým jsem měl ilegální styky, ještě než byl zatčen. Já jsem byl zatčen asi o půl roku později, naštěstí jsme na sebe nikdy nic nevyzradili, takže jsme si po této stránce mohli jeden druhého vážit. Společně jsme se potom v roce 1968 pokoušeli legalizovat sociální demokracii jako stranu.“[9]

Jaroslav Kohout krátce potom, co se vrátil z Valdic; mezi ním a paní Jasněnou je její maminka, která byla v té době už 15 let vdovou po ing. Rónovi. Fotografie převzaty z publikace o otci Jasněny Kohoutové

Roku 1966 docílil dr. Kohout, že byl zrušen původní rozsudek a on byl přijat do spojené knihovny Filosofického a Sociologického ústavu ČSAV. „Sociologický ústav byl oficiálně založen v roce 1966 a jeho ředitelem se stal Miloš Kaláb[10], s nímž jsem se znal ze studií. Do té doby jsem nemohl zastávat žádné odborné místo, nýbrž jen místo na úrovni dokumentaristy. Kaláb mě zaměstnal jako knihovníka ve společné knihovně obou ústavů, kde se sociologický knižní fond teprve začal budovat. Zde jsem působil až do léta 1968, kdy jsem byl zařazen jako odborný pracovník do oddělení dějin filosofie, které vedl dr. Robert Kalivoda. Formálně trvalo mé nové zaměstnání na plný úvazek do léta 1970. Fakticky to bylo tak, že jsem od září do prosince 1968 byl oficiálně na stáži ve Vídni, od ledna do prosince 1969 oficiálně na univerzitě v britském Lancasteru, přičemž jsem zůstával odborným pracovníkem Filosofického ústavu. Měl jsem k tomu patřičná povolení ústavu i prezidia Akademie věd stejně jako spousta jiných zaměstnanců, kteří v tom období pracovali v zahraničí.“[11]

Tuto stáž absolvoval společně se svým celoživotním přítelem, prof. Jaroslav Krejčím,[12]který na ni vzpomíná: „Když vzalo Pražské jaro konec vpádem sovětských vojsk a bylo jasné, že bude obnoven komunistický útisk, tak jsme v těch pár týdnech, které byly mezi tím a návratem režimu, odjeli do Vídně, kde jsme byli velmi příznivě přijati, jak institucemi, které patřily lidové straně, tak institucemi, které patřily sociální demokracii. Já jsem dostal příležitost pracovat v oboru a Jarka Kohout taky. V tamním Institutu pro vyšší studie jsme oba měli přednášku, kterou pak uveřejnili. Jarka Kohout se orientoval na filosofické paralely k mojí makrosociologické studii...

Ve Vídni jsme společně hledali nějaké styky, které by nám umožnily cestu do Anglie. Tam byla tehdy výhodná situace, že nám chtěli pomoct - to je důležité říct, protože dříve nebylo tak snadné dostat se do Anglie. Ale právě proto, co v Československu stalo, že tam vpadly sovětské armády, nebyla žádná potíž dostat se do Anglie. Dostali jsme na univerzitě v Lancasteru stipendium na rok a byli jsme tam jako československá skupina pro makrosociologii - to byl můj koníček: snažil jsem se do ní dostat i politické a kulturní aspekty, takový komplexní pohled na svět.

Jarka měl potíž s tím, že byl filosof; kdežto my ostatní jsme byli víc praktičtí. V čele té univerzity jako protektor byla princezna, ale ta byla v čele jen pro forma; ten, kdo skutečně řídil tuto univerzitu, měl pro nás velké porozumění a snažil se pomoci, kde to bylo možné. Našel i pro Jarku něco: v Africe jim na nějaké univerzitě v někdejší kolonii chyběl filosof. Ale Jarkova rodina neměla přece jen tolik odvahy, tak se Jarka vrátil a prožíval potom dál osudy lidí doma.“[13]

Pro paní Jasněnu byl primární důvod, že nechtěla opustit stárnoucí maminku, která zemřela o pět roků později.[14]A ještě jedním se lišil rodinný život obou kolegů. Zatím co manželé Krejčích se po návratu se v 60. letech rozhodli věnovat se oba odborné vědecké práci, Jasněna a Jaroslav Kohoutovi, kteří po Jaroslavově návratu z kriminálu[15]už nemohli uvažovat o vlastních dětech adoptovali dceru, která jim oběma dosloužila.

Po návratu z Lancasteru byl dr. Kohout přeřazen do dokumentace, kde zůstal do léta 1970, kdy byla v ČSAV provedena reorganizace, a ze dne na den byly zrušeny Filosofický i Sociologický ústav; byl vytvořen společný Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV pod vedením Radovana Richty;[16]v tomto ústavu už nebylo místo pro obor a výzkumný úkol, na kterém dr. Kohout od léta 1968 pracoval.

„[Moji činnost prověřovala] komise, složená z jednoho normalizátora, jednoho neutrálního člověka a jednoho solidního reformního komunisty, který na začátku roku 1970 stále ještě pokračoval v linii Pražského jara. Komise nakonec uznala, že jsem tam veřejně režim nepoškozoval, ale že jsem mu také nijak neprospěl. Po odborné stránce mě odměnili tím, že dali rozmetat sazbu jednoho z mých článků, který měl vyjít v lednovém čísle Filosofického časopisu. Takže vyšel až v 90. letech.

Na základě zprávy komise [ředitel] Richta na celoústavní schůzi ROH navrhl, abych přestal pracovat v oddělení dějin filosofie a byl přeřazen do dokumentačního oddělení, což bylo na schůzi zamítnuto. Richta schůzi přerušil, chytl se za hlavu a řekl: ,Vy vůbec nevíte, kolik uhodilo, vždyť vy mu tím škodíte, škodíte tím ústavu, škodíte tím české kultuře. Vždyť jemu se nic nestane, on teď bude v dokumentačním oddělení ústavu, ale plán ČSAV je, že vznikne velké dvousetčlenné dokumentační středisko pro všechny společenskovědní ústavy Akademie věd, které povede Viktor Knapp.´ Ten měl pověst reformátora - vlk se nažere a koza zůstane celá. Při druhém hlasování mu to odklepli a já jsem přešel do dokumentačního oddělení. Pracoval jsem tam do léta, kdy jsem dostal výpověď, protože se slučovaly dva ústavy a tudíž byla některá místa nadále zbytečná; po mně ji začali dostávat další pracovníci. Richta ústav vypucoval, jak si to přáli normalizační ideologové ve vedení strany, s nimiž spolupracoval.“[17]

Dva roky učil dr. Kohout v jazykových kurzech při obvodním Kulturním domě v Praze 3 angličtinu a němčinu. „[Tehdy] Bohouš Pánek, otec Šimona Pánka, který je duší organizace Člověk v tísni, učil také v individuálních kurzech některé prominenty, například ředitele Státního nakladatelství technické literatury ing. Suchardu, a zjistil, že do oddělení cizojazyčných technických slovníků potřebují odborného redaktora. Dohodil mě tam a Sucharda mě přijal. Řekl, že nevadí, že jsem byl vězněn, když už jsem byl rehabilitován, hlavně jestli jsem nepodepsal 2000 slov - což jsem neučinil. Nechápal jsem, proč by to bylo na závadu; Sucharda řekl, že je to zatím nejasné a že nejasnosti nemá rád. O členství v K-231 i v Sociální demokracii jsem mu zodpověděl v tom smyslu, že to byl sociální zájem - když jsme chtěli organizačně podepřít své rehabilitační nároky, měla tato snaha daleko větší váhu jako skupinová, než když jsme to dělali jako jednotlivci. To uznal. Byl jsem pro něj kádrově košér a tak jsem v nakladatelství dosloužil do penze.“[18]

V tomto období se Jaroslav Kohout i se svou ženou účastnili bytových seminářů prof. Patočky. Dokonce obohatili tamější společnost o svbé nové kontakty. Scházel se s ním ostatně už v 60. letech, kdy byl Patočka jeho nadřízeným. Jak uvádí dr. Kohout, byla to spíš uzavřená společnost, do níž patřil jeho spolužák z gymnasia Radim Palouš s chotí, manželé Hejdánkovi, kunsthistorička doc. Holubová. Paní Jasněna tam přivedla některé ze svých žáků na Drtinově gymnasiu jako například přítelkyni budoucího redaktora Literárek spisovatele Alexandra Klimenta, Jiřího Němce, který studoval psychologii; tento okruh postupně doplňovali Dana Němcová, její a Jiřího kamarád Ivan Vyskočil.

„Tento okruh lidí se s Patočkou tak jednou za měsíc scházel. V té době už byla paní Patočková nemocná, tak se to u Patočků nekonalo a Patočka přicházel sám do bytů některé z uvedených rodin. [Jeho žena v r. 1967 zemřela a poté žil v rodině nejstarší dcery Františky, která se provdala za Jana Sokola.] V 60. letech už měl Patočka samozřejmě veliký okruh známých, s nimiž se scházel spíše za účelem uměnovědných, literárněvědných či historických debat. Patočka se například přes dceru Janu, která vystudovala DAMU a potom působila jako divadelní kritička, poznal s divadelníky, např. s Otomarem Krejčou. Tak vznikl další z „bytových“ kroužků - kroužek reprodukčních a autorských dramatických umělců. Patočka se takto blíže seznámil též s dramatikem Josefem Topolem. Napsal řadu pronikavých recenzí Vyskočilových her a knížek a přes Vyskočila navázal kontakt s dalšími pracovníky Divadla na Zábradlí, kde se také poprvé setkal se jménem Václav Havel.“[19]

„Když Jan Patočka zemřel, bylo třeba rychle napsat nekrolog. Radim Palouš mě vyzval, abych to udělal a nějak to k nim doručil. Byli tehdy obleženi fízly, jejich staršího syna Jana za tmy přepadli na mostě Legií, nedaleko jejich bytu na Kampě, a hrozili mu, že ho shodí z mostu, třebaže Jan jediný z nejužší rodiny Chartu nepodepsal. Muselo to být napsáno ze dne na den. Za tmy jsme se s Aničkou Paloušovou setkali pod schody ve Všehrdově ulici a další den šel text, podepsaný jediným tehdy zbývajícím mluvčím z první trojice mluvčích Charty, profesorem Jiřím Hájkem, do světa.“[20]

Poslední, vlastně už symbolické setkání s Patočkovou osobností, prožil Jaroslav Kohout po zvratu režimu. Patří mezi osm prvních nositelů Patočkovy medaile, kterou uděluje Akademie věd ČR; společně s ním ji přebíral také Jarkův kamarád, rektor Univerzity Karlovi prof. RNDr. Radim Palouš.[21]

Život na Smíchově

Letmé zmínky o aktivitách Jaroslava Kohouta v politice jsou jen torzo jeho osobnosti. Všechny jeho kroky – ať šlo o studium, život vězně, činorodost, kterou umožnilo uvolnění v druhé půli 60. let – provázela politika a činnost v sociální demokracii. Patřil mezi ty, kdo se od počátku snažili zažehnat roztržku dvou inspiračních zdrojů při obnově činnosti české sociální demokracie a veřejně naposled vystoupil na programové konferenci na počátku července 2009. Jeho moudré a kultivované vystoupení, ve kterém nechybělo ani vyznání úcty k autoru projektu socializující demokracie v Československu po roce 1945 Edvardu Benešovi. Stalo se tak ve chvíli, kdy se stala tato významná osobnost, kterou považoval Jaroslav Kohout vždy za svou inspiraci, terčem útoků nejrůznějších politiků včetně žurnalistických šmoků. Není bez zajímavosti, že pro Jarku Kohouta. který už nežil na Smíchově, nechal předseda strany poslat auto, aby mohl být přítomen na konferenci. To vystoupení je na štěstí zachováno, protože Lucie Orgoníková[22], která zapojila do kampaně před volbami poslanců v r. 2010 tak moderní prostředky, jako byla videa, pořídila i záznam tohoto vzácného vystoupení.

Výsledek voleb tehdy podle mínění mnohých neodpovídal náročnosti kampaně. Alespoň tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek z toho – tehdy jako jediný z politických vůdců - vyvodil odpovědnost a odstoupil z této funkce. Paradox ovšem je, že tehdejší výsledek – jakkoliv jej šéf strany sám považoval za špatný – byl lepší než všechny volební výsledky, které následovaly po něm.

Nelze se divit. Vždyť i kampaně příštích voleb nepřišly s ničím, co by zaujalo víc, než to, co sociální demokraté předvedli mezi evropskými volbami 2009 a sněmovními volbami 2010. Pravda, opustily některé bombastické akce, nezbavily se však základní chyby své předchůdkyně – že útočili na protivníka, který se mnoho měsíců vyřadil už sám. A že jim chybělo to, čím zaujaly dvě osobnosti – a obě shodou okolností ze smíchovské obvodní organizace strany. Byl to právě humanistický filosof Jaroslav Kohout a jeho protipól, jakýsi kněz ekonomického růstu, Valtr Komárek. Nebylo jejich chybou, že si tu absenci uvědomujeme z odstupu času; je to stále opakovaná chyba těch, kdo si zvykli vítězit v boji se sobě podobnými ve sváru o posty na žebříku k moci. Ti totiž přečkali sváry, kterým na míru slátali stanovy a pravidla pro vedení těchto svárů, kde hrají vůdčí roli sestavy věrných souputníků, a nemají místo myšlenky a politické ideje, které by nadchly lidi mimo tyto kohorty zaslíbených hlasovačů.

S Jiřím Paroubkem, který nebyl jen předsedou celé strany, ale i její obvodní organizace na Smíchově spojovalo s Jarkou Kohoutem mnohé. I když sám ve sporech, které budou tématem další části, zastával předseda strany mnohdy opačné stanovisko než dlouholetý intelektuál politické strany, vždy jej zajímal jeho názor. Bohužel, po jeho odchodu ze sociální demokracie se stýkalo s Kohoutovými jen několik řadových členů strany, ačkoliv zůstával i po svém přestěhování z Prahy na Smíchově jejím členem. O jeho názory už nebyl vůbec zájem.

Co předcházelo listopadu 1989 a bylo po něm

Čs. sociální demokracie obnovila svou oficiální politickou činnost po listopadu 1989. První veřejný signál zařídil poslední mluvčí Paroubkovy vlády Libor Rouček[23], který byl tehdy v exilu redaktorem Hlasu Ameriky, a zařídil, aby 19. listopadu 1989 vysílala jeho stanice i Svobodná Evropa výzvu, kterou podepsal první předseda přípravného výboru ing. Slavomil Klaban. Dr. Jaroslav Kohout, který byl kooptován do přípravných výborů jak v roce 1968, tak o 21 let později, je toho dne neslyšel.

„…ale slyšel je můj kamarád Míla Šimák, někdejší redaktor Práva lidu, můj několikaletý spoluvězeň z Leopoldova a spolužák Kádi Hrubého. My jsme taková trojice, která byla ve spojení po propuštění z vězení nejen do roku 1968, kdy zůstal Karel Hrubý s rodinou ve Švýcarsku, ale i potom - samozřejmě daleko sporadičtěji, i když kontinuálně až do listopadu 1989.

Několik prvních let jsme se stýkali prostřednictvím Míly Šimáka. Jako redaktor týdeníku Gól vyjel třikrát s národním mužstvem mladých hokejistů do 20 let do Rakouska, Švédska a potřetí - mám dojem - do Francie, do Štrasburku nebo někam tam. Míla zatelefonoval do Bázlu a Káďa za ním během těch dnů, co turnaj probíhal, přijel. Setkali se – na záchodku hotelu, kde byla čs. výprava ubytována – a vyměnili si názory. Takže jsme první roky po 68. roce znali i názory naší exilové strany. To trvalo asi do r. 1973, možná o rok dva déle; pak už Šimáka přestali pouštět. Až v roce 1987 jsem se jako důchodce na notářsky ověřené pozvání dostal měsíční vízum jednak britské, jednak francouzské. Jel jsem především za svým nejbližším přítelem Járou Krejčím, který je profesorem v Lancasteru; tam jsem trávil dva týdny u naší společné známé, lékařky Jean Wardové, která mi poslala ono britským notářem ověřené pozvání k pobytu s doložkou, že zabezpečí případnou zdravotní péči, eventuálně rakev, kdybych tam zemřel. To byla tehdy součást žádosti o devizový příslib k výjezdní doložce, kde vnitro souhlasilo, že může český občan dostat nějakou skromnou sumu v zahraniční měně.

Jak při cestě do Lancasteru, tak při návratu jsem se zastavil v Londýně u Václava Holuba[24]. Vašek při mé druhé cestě do Londýna pozval předsedu exilové sociální demokracie Viléma Bernarda[25]z Readingu, kde byl tehdy zaměstnán na monitorovacím pracovišti BBC. Také ve Francii jsem se setkal s několika přáteli, jako je Honza Heidler, Olda Haselman[26]a dalšími. S Káďou Hrubým jsem se během té cesty setkal hned při první zastávce ve Francii. Udělal jsem ji pod záminkou, že jdu po Schweitzerových stopách, v Colmaru, centru departmentu, kde se tento lékař a filosof v Kaysersbergu narodil. V té době jsem překládal dvě filosofické úvahy Alberta Schweitzera, které vydalo v r. 1989 – ještě před listopadem – nakladatelství Vyšehrad.“[27]

Na toto setkání vzpomíná prof. Krejčí: „… když byly později podmínky zase příznivější, do Anglie se opět podíval a tam bylo možné, aby měl také nějaké přednášky. Zase jsme se mohli setkat. Jarka tam uzavřel mnohá přátelství, měl vždycky velmi dobrý ohlas. Působil sympaticky, dobře a lituji, že si jeho manželka ani tehdy přece jen nedala říct, aby tam zůstali. Ale myslím, že to bylo nakonec moudré, pro filosofa tam opravdu bylo těžko hledat uplatnění. On nebyl jenom filosof, on měl široký rozhled. Znal historii a vždycky bylo dobré s ním diskutovat. Když jsem se mohl vrátit, sešli jsme se často i na jeho vlastní fakultě, kde jsem měl příležitost vidět, jak přednáší. Vážím si ho velice, patří do té kategorie mých přátel, kteří mi přirostli k srdci a kterých jsem si skutečně vážil jako osobností po mravní a intelektuální stránce.“[28]

O výzvě, která zněla, aby se zájemci o členství v ČSSD hlásili v bytě Břetislava Nedbálka, Jaroslav Krejčí řekl: „Koncipoval ji zřejmě Jiří Horák. Kromě Klabana ji podepsal další hradečák Vladislav Všetečka a Břetislav Nedbálek. Nedbálkovi jsem původně nedůvěřoval, ani ne tak proto, že vstoupil v roce 1948 do KSČ, odkud byl snad vyškrtnut někdy kolem roku 1953, ale i proto, že mohl v 80. letech každý rok jezdit do Vídně. Pouštěli ho na návštěvu tety a tam se setkával s Radkem Lužou, popřípadě snad i s někým dalším z našich staroexilových sociálních demokratů. Nedbálek mi prostřednictvím Karla Škrábka, který také mj. udržoval kontakty s Radkem Lužou ve Vídni, vyřizoval, že mne pozdravují. Ten pozdrav mně jednou, možná dvakrát vyřizoval Standa Pošusta, který měl stejného zubaře na Smíchově jako já, a u něho jsme se tu a tam nahodile potkali.

Já jsem tedy mimo jiné z tohoto důvodu se skupinou Klabanovou sám žádný kontakt nevyhledával, zatím co Klaban kontakt se mnou a s Battěkem vyhledával. To platilo při nejmenším do ledna 1990, kdy došlo k dohodě mezi oběma křídly za asistence Horákovy a Lužovy; po těchto kontaktech podal Slávek Klaban za přítomnosti Jiřího Horáka a Přemka Janýra ruku jednak Karlu Hrubému, jednak Rudovi Battěkovi a samozřejmě nám ostatním, kteří jsme u toho předjednání byli. Na to pak navazoval 17. leden, kdy už jsme se na tehdejším ONV Praha 2-Vinohrady sešli ve větším počtu, stoupenci obou těchto orientací, a kde se dohodl společný postup směřující potom k břevnovskému obnovovacímu sjezdu koncem března 1990.

Výzva, jejíž podobu podle mého názoru ovlivnilo Klabanovo setkání s Jiřím Horákem v létě v Jugoslávii, sehrála svou historickou roli. Nemyslím si, že jsme tím ve svém postupu nebyli modifikováni, právě tak jako zase Klabanovu skupinu pak modifikoval postup náš. Bylo dobře, že tady byla od počátku ta dvě centra, protože to znamenalo diskusi, nebo jak se teď módněji říká dialog. A to je vždycky ta nepominutelná stránka demokracie. Masarykův okřídlený výrok, že demokracie je diskuse platí z podstaty věci a nejen proto, že ho razil Masaryk. Pronikavý Masaryk to u nás první rozpoznal a energicky formuloval. A je zásadně nepostradatelný pro demokracii jako pojem i jako politická praxe.“[29]

Co bylo po listopadu 2012

S Jiřím Paroubkem, který nebyl jen předsedou celé strany, ale i její obvodní organizace na Smíchově, spojovalo s Jarkou Kohoutem mnohé. Pro smíchovský obvod je charakteristické, že tam mnohé sociální demokraty tu spojuje nejen politický názor, ale i volba téže náboženské komunity – jsou členy Čs. církve husitské. Je tomu tak u Jiřího Paroubka, který byl jako premiér zván k aktivní účasti na bohoslužbách; i u Jaroslava Kohouta, jenž pozval v listopadu 2012 své blízké a přátele do českobrodského Husova sboru, aby se tam rozloučili s paní Jasněnou. Mnozí jsme tehdy cítili, že se v tu chvíli loučí s námi i on. Přežil svou ženu jen o sedm měsíců. Věnoval je především vyřešení své velké starosti: jak naložit s knihami, které za svůj život shromáždil. Pomohli mu v tom zejména jeho kolegové z Filosofické fakulty v Pardubicích.

Jindřich Beránek

[1]Odstěhovali se do Střešovic, kde jim pronajal syn jejich přítele byt v restituované vile; když pak zhoršující se zdravotní stav znemožňoval, aby žili dál sami, odstěhovali se k rodině své dcery Zdeny, do domku v Klučově u Českého Brodu.

[2]Poskytly tak solidní pramen nejen Zdeňku Rónovi pro jeho románovou kroniku o požáru Vysokého Větrov, ale prof. Františku Jílkovi k jeho knize Jak žili naši otcové, Praha 1946. V této souvislosti poznamenávám, že posledním působištěm tohoto významného bohemisty, který žil v letech 1890-1973, byla katedra žurnalistiky FF UK, kde nám, jejím studentům zdůrazňoval mj., že jazyk není jen nástrojem dorozumění, ale že má i hodnoty etické a estetické.

[3]Všech pět synů truhláře Róna studovalo na vysoké škole (a „pomáhalo některým z nich k tomu mj. i stipendium školního rady Vodseďálka z nedalekých Příchovic“ c. d. s. 13).

[4]Sedmileté studium na reálkách, tento sociální aspekt, který umožňoval mnoha studentům z chudších poměrů, aby mohli odmaturovat, skončila za protektorátu. Německá touha prosazovat jednotný systém vedla tehdy k proměně sedmiletých reálek na osmiletá reální gymnasia. Mnohé ročníky to však ocenily, protože se jejich studium o rok prodloužilo a tudíž se o těchto dvanáct měsíců zkrátilo i nebezpečí, které jim přinášel válečný „totaleinsatz“.

[5]Jsem osobně přesvědčen, že k likvidaci gymnasií, které inicioval aparátník KSČ František Kahuda, jak je zavedla školská reforma z května 1948, přispěla významně snaha likvidovat vše dobré, co bylo spojováno s idejemi Masarykovy republiky. Ostatně Rudolf Mertlík (otec býv. ministra financí) v knize Nebezpečí jednotné školy, kterou tehdy vydal a způsobila jeho vyhazov, připomíná, že za tím heslem stála závist učitelů, kteří v rychlokvašné kampani vstupovali do KSČ, a protože měli jen maturitu na učitelském ústavu, nemohli užívat úctu vzbuzující titul „profesor“.

[6]Jan Patočka byl jako docent učitelem Jaroslava Kohouta za jeho vysokoškolského studia před r. 1948; tehdy začalo vznikat jejich přátelství, které později vyvrcholilo tím, že mohl dr. Kohout prof. Patočkovi tykat, přátelily se i jejich rodiny.

[7]Klára Doušová, Životní příběh filosofa dr. Jaroslava Kohouta. Když se hnětly osudy, Praha, Fakulta humanitních studií UK 2004, 84 s.; knižně Klára Hamanaka, týž titul a podtitul, Klučov 2012; pod novým jménem autorka působí po provdání. Krátce po obhajobě této práce uspořádal tehdejší Český klub při MDA v Lidovém domě veřejné čtení z tohoto díla, k jehož zpracování dal podnět děkan FHS UK, Jan Sokol.

[8]Klára Doušová, c. d. s. 35

[9]Klára Doušová, c. d. ss. 32n.

[10]Miloš Kaláb (1920 – 1994) byl děkanem FF UK v letech 1959-60 a 1961-62, patřil mezi zakládající členy jmenovaného ústavu, odkud byl v r. 1970 odvolán. Autor tohoto článku vzpomíná na Miloše Kalába jako na ředitele Ústavu pro vědeckou práci kateder marxleninismu v letech 1957-62, kdy díky jemu jsme neměly ony (jak jsme se my, latiníci, učili má toto zájmeno iste pejorativní význam) Dějiny VKSb. Namísto toho nám přednášel doc. Pavel Machonin základy sociologie (arci pod „pokrývačským“ názvem), pražský stážista Miro Kusý politickou filosofii (jak se tomu dnes říká), Miloš Bárta o proměnách ve veřejném sektoru atd.

[11]Klára Doušová, c. d. s. 35

[12]Prof. JUDr. Jaroslav Krejčí (1916-2014) sociolog, ekonom a právník, profesor univerzity v britském Lancasteru; byl synem premiéra protektorátní vlády, profesora práv Jaroslava Krejčího. Na rozdíl od svého otce byl jeho syn činný v odboji a zato také vyznamenán. I politicky se lišili – otec byl organizován v Čs. národně socialistické straně, jeho syn vstoupil do sociální demokracie, kterou zastupoval po r. 1945 v Státní plánovací komisi, kde však spolupracoval zejména s hlavním expertem ČSNS, vzpomenutým Jiřím Hejdou. Po návratu z vězení neměl Jaroslav Krejčí přístup k ekonomickým podkladům, a tak postupně přešel na sociokulturní analýzy lidských civilizací.

[13]Z laudatia, které prof. Krejčí předal autorovi tohoto článku 18. května 2009 před svým odletem, aby je přednesl jeho jménem 14. října 2009 při předání pamětního listu Masarykovy tehdy ještě dělnické akademie dr. Kohoutovi. Jednalo se o poslední pobyt prof. Krejčího v Praze, kde přednášel 28. dubna o proměnách vztahu islámu a křesťanství na kolokviu „Náboženství mezi nebem a zemí", které uspořádal Masarykův ústav a Archív Akademie věd ČR.

[14]Marie, dcera vysockého učitele Zajíčka, si vzala ing. Róna 8. května 1920, kdy jí bylo necelých 24 let; za necelý rok se jim narodila dcera, paní Jasněna (* 5. 5. 1921). Marie Rónová se dožila 77 let.

[15]Návrat Jarky, jak jejímu manželovi říkají jeho přátelé a tedy i ona, byl vlastně dárkem k 40. narozeninám; řízení o pěstounské péči však mohli však zahájit až v r. 1966, kdy Jaroslav Kohout dosáhl zrušení rozsudku. Paní Jasněně bylo už 45 let. V roce 1968 byly jejich dcerce dva roky a i to hrálo v rozhodování o nemožnosti emigrace.

[16]Radovan Richta stál v čele víceoborového týmu, jehož dílem byl po mém soudu nejvýznamnější intelektuální přínos v oboru humanitních věd – projekt Civilizace na rozcestí. Osudy tohoto týmu byly rozdílné. Značná část v čele s prof. Richtou přistoupila na kolaboraci s režimem a svůj tvůrčí čin prakticky významnějším dílem nepřekonala; druhá část v čele s filosofem, sémantikem a logikem prof. ing. Ladislavem Tondlem, DrSc., prožila osud těch, kdo odmítli přistoupit na neetické kompromisy. I když prof. Tondlovi byla u nás znemožněna vědecká činnost, jeho díla vycházela v USA, Francii, Německu, Švédsku, ale i v Polsku a kontakty s ním udržovaly profesně a názorově blízké osobnosti, jako byl např. R. Carnap, K. Popper, T. Kotarbiński ad.

[17]Kamila Doušová, c. d. s. 57

[18]Tamtéž.

[19]Kamila Doušová, c. d. s. 43

[20]Kamila Doušová, c. d, s. 45

[21]Radim Palouš byl nejen spolužákem Jaroslava Kohouta, ale i jeho blízkým kamarádem v době německé okupace a společně se stali žáky prof. Patočky. Radim Palouš vedle toho vystudoval středoškolskou profesuru chemie; jeho první působiště bylo na malostranském Nerudově gymnasiu. Od r. 1957 působil jako asistent tohoto učitelství na Vysoké škole pedagogické. Po podpisu Charty 77 byl propuštěn z Univerzity Karlovy a patřil k organizátorům domácích seminářů i vydavatelům samizdatových spisů. Po listopadu 89 byl zvolen rektorem této univerzity a vykonával tuto funkci až do konce prvního semestru r. 1995.

[22]Lucie Orgoníková, dcera nedávno zesnulé poslankyně Hany Orgoníkové, pracuje v oblasti PR; v době volební kampaně 2009-10 byla v týmu Lidového domu, kde řídila televizní štáb, který zajištoval pro další použití reportážní videa z důležitých akcí. Po změně ve vedení ČSSD se věnuje obdobné činnosti v soukromé agentuře.

[23]Politolog Libor Rouček pracoval po návratu z exilu, když emigroval jako student v důsledku vstupu vojsk SSSR a Varšavské smlouvy. Působil jako mluvčí sociální demokracie po smrti Jiřího Kantůrka a později její koaliční vlády. V prvních dvou volbách do Evropského parlamentu byl zvolen jeho poslancem, v minulém období zastával funkci místopředsedy socialistické frakce v něm. Při posledních volbách byl zařazen současnými partajními barony na nezvolitelné místo kandidátky; i když dosáhl trojnásobku preferencí než kandidáti, zvolení na 3. a 4. místě, nebyl s ohledem na nedemokratické limity osobních preferencí již zvolen poslancem.

[24]Václav Holub byl předúnorovým poslancem a osobním přítelem Václava Majera; za jeho předsednictví ČSSD v emigraci vykonával funkci tajemníka jejího ÚVV.

[25]Dr. Vilém Bernard pracoval od roku 1945 po svém návratu z emigrace v Rusku na úseku mezinárodních vztahů,. Po smrti Václava Majera byl předsedou ČSSD v emigraci; v této funkci jej vystřídal jako poslední předseda exilové strany zmiňovaný dr. Karel Hrubý.

[26]Jan Heidler byl předchůdcem Jaroslava Kohouta ve funkci předsedy akademiků sociální demokracie před únorem 1948; Oldřich Haselman. synovec Jiřího Mahena, byl před svou emigrací zahraničním tajemníkem Mladých sociálních demokratů. Oba žili ve francouzském městě Prévessin nad Mohanem, nedaleko švýcarských hranic a pracovali v ženevské centrále OSN, Jan jako expert pro volební systémy a Oldřich jako zástupce vedoucí Kanceláře OSN pro uprchlíky. Heidlerův přehled o volebních systémech pro demokratické volby sice vydalo v r. 1990 Nakladatelství Lidových novin; naše experty však nikdy nezajímaly; v jejich čele stál na Ministerstvu vnitra právník, který – jak prokázaly hrubé početní chyby při prezidentské volbě – se sice honosí doktorátem práv z doby normalizace, ale nezvládá ani učivo počtů na základní škole (propočty zlomků).

[27]Z rozhovoru autora tohoto článku s Jaroslavem Kohoutem pro časopis Trend: Cesta k roku 89 vedla přes rok 68, Praha 2009.

[28]Z laudatia – viz pozn. čís. 13

[29]Citovaný rozhovor pro Trend - viz pozn. čís. 27.

Na titulním snímku: Jasněna a Jaroslav Kohoutovi na procházce kolem svého posledního domova, někde v rovinách mezi Českým Brodem a Nymburkem.