Poznámky k vývoji české ekonomiky ve 20. století: na prahu nového milenia: doporučení analytika

24.11.2011 20:11
Jak nám sdělil v novoročním projevu prezident republiky, „v letech 2004 – 2007 jsme nevyužili příznivé situace, abychom zahájili potřebné změny“. Podívejme se na vývoj české ekonomiky na počátku nového století prostřednictvím dobových komentářů a zpravodajství z r. 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie.

 

Na úvod si lze  uvést, co o bariérách těchto změn přednášel samotný Václav Klaus v r. 2002 na semináři CEP Státní rozpočet s povodní a bez povodně dne 9.9. 2002:
Václav Klaus: Český rozpočtový problém – trocha historie
 
 
Česká verze komunistického systému byla charakterizována jistou střízlivostí, resp. obavou ze vzniku ekonomické nerovnováhy, která by mohla vést k stagnaci či propadu. Proto se nepřistoupilo k evidentním rozpočtovým deficitům, což bylo navíc usnadněno tím, že ekonomická reforma roku 1966 vzala podnikům obratové fondy a stát si jejich postupným rozpouštěním rozpočtovou situaci řadu let vylepšoval.
Napětí v rozpočtu nicméně narůstalo, nesourodost parametrů v čase byla větší a větší. Důrazně na to ve své kandidátské práci před dvaceti lety upozorňoval Ivan Kočárník. V dnešní terminologii bychom mohli říci, že i tehdy růst mandatorních či kvázimandatorních výdajů vytlačoval výdaje ostatní a že blokoval možnost státu dělat jakoukoli aktivní hospodářskou politiku, cokoli si o ní můžeme myslet. Systém si navíc volně půjčoval od SBČS (tehdejší monobanky), takže formální deficity nebyly příliš velké.
 
2. Raná polistopadová fáze (1990 – 92)
Vstupovali jsme do ní s úsilím o vyrovnanost rozpočtu a o umožnění bezpečně provést liberalizaci cen a zahraničního obchodu – bez vzniku cenových a kurzových spirál, bez hyperinflace a kurzového pádu. Proto jsme zahájili rozpočtem přebytkovým (ve snaze brzdit agregátní poptávku). Všeobecně se dokonce mluvilo o "utahování opasků", i když jsem to nepovažoval a ani teď nepovažuji za výstižný termín.
Tyto záměry byly splněny. Rozpočty zůstaly v rovnováze (i přes složitost jednání uvnitř rozpadající se federace) a růst cen i pokles kurzu byl u nás nejmenší ze všech liberalizujících se postkomunistických ekonomik. Za zmínku stojí to, že relativně nízká inflace zachránila úspory obyvatelstva, což bylo mimořádným úspěchem, ale spolu s nimi zachránila i dluhy podnikové sféry, což se ukázalo být pro další období méně výhodné.
Naše nízká inflace udržela i fungující sociální síť a nedopustila – na rozdíl od jiných zemí – vznik otevřené chudoby a rozsáhlé sociální deprivace – cokoli o tom říkali a říkají komunisté nebo Vladimír Špidla.
 
3. Post-revoluční fáze - konsolidace, ale i růst napětí (1993 – 97)
Jasně i tehdy dominovala představa o nutnosti mít vyrovnaný rozpočet, což se nominálně dařilo. Radikální rozpočtové balíčky v roce 1997 dokazují, že to bylo považováno za povinnost. Současně ale docházelo k celé řadě destabilizačních jevů, které měly rozpočtové důsledky:
- nastávalo rozbíjení jednoty rozpočtového procesu vznikem různých fondů a podobných institucí (FNM, Konsolidační banka, Pozemkový fond, Inkasní jednotka), které začaly žít svým vlastním životem;
- centrální banka v čele s J. Tošovským, privatizátoři z ODA (Ježek, Skalický), FNM, šéfové komerčních bank, mezinárodní finanční instituce i různí lobbyisté tlačili na sanaci bank (nikoli reálné sféry ekonomiky, což jsem nepovažoval za racionální). Vyplacené částky na pomoc bankám začaly výrazně komplikovat rozpočtové hospodaření;
- opozice v parlamentu (sociální demokraté) a ve vládě (Luxova křesťanská demokracie) zabránila provést důraznější změny v sociální politice a v důchodovém i zdravotním systému, což vedlo k zesílenému rozpočtovému napětí;
- politické napětí vedlo k zneužití centrální banky k ovlivnění ekonomické situace, což spolu s dalšími faktory dovedlo zemi k měnové krizi a ekonomické recesi a k definitivnímu zahájení éry deficitního financování.
 
4. Fáze uvolňování laviny první socialistickou vládou (1998 – 2002)
Čeští socialisté zdědili pomalu se z recese probouzející ekonomiku, což jim dalo dostatečnou omluvu nevyrovnávat rozpočet. Navíc
- byli přesvědčeni, žitím v keynesiánském bludu, že rozpočtový deficit ekonomice nevadí a že jí snad dokonce prospívá;
- začali provádět nákladnou a pro naši zemi nevýhodnou privatizaci formou předprivatizačního čištění privatizovaných bank a firem, při čemž – na doporučení vlivných zahraničních poradenských firem – dávali velké výhody kupujícím a náklady nechávali na daňových poplatnících;
- vyřízením si účtů s relativně nekooperující IPB zatížili stát o desítky či stovky miliard korun.
Výsledkem byly čtyři roky trvající rozpočtové deficity, i přes vnější pokus (v rámci Tolerančního patentu) brzdit deficity úzce definovaného státního rozpočtu. Deficity dalších fondů nebylo z vnějšku možné zabrzdit.
 
5. Fáze druhé socialistické vlády
Tato fáze je sice teprve ve svém naprostém počátku, ale její základní kontury jsou jasné:
- pokračuje keynesiánský blud, nešťastně posilovaný některými známými zahraničními ekonomy (jako je Joseph Stiglitz), založený na hypotéze, že fiskální multiplikátor deficitního rozpočtu má pozitivní hodnotu. První problém vidím v nelineárním vztahu deficitu a ekonomického růstu (platí pro malý deficit totéž co pro velký deficit?) a druhý v tom, zda je – na rozdíl od keynesiánského předpokladu uzavřené ekonomiky – v otevřené ekonomice vůbec hodnota fiskálního multiplikátoru kladná;
- dnešní vláda podceňuje otázku rozpočtové dynamiky a nákladné obsluhy deficitu a státního dluhu, chová se krátkozrace a maximalizuje výlučně krátkodobý efekt;
- vládě chybí odvaha a politická síla (vynechám-li otázku chtění) provést rozpočtovou restrikci, která by vyžadovala sociálně nepříjemná a politicky riskantní opatření;
- není formulován scénář alternativní strategie, který by naznačil perspektivní řešení. Věta ve vládním prohlášení o dosažení maastrichtského kritéria rozpočtového deficitu v roce 2006 žádnou perspektivou není. Ta je náznakem totální prohry.
 
V tomto seriálu blogů zbývá dát ještě odpověď na závěrečnou otázku, jaké změny tehdy doporučovali vládě po výše uvedených úderech ekonomice tehdejší misři a velmistři věd ekonomických. To se lze dozvědět díky slečně Lence Zlámalové prostřednictvím jejího rozhovoru s Filipem Paldou, (profesorem ekonomie na École National d\'Administration Publique v kanadském Montrealu, jehož rodina pocházela z Čech, v Česku působil jako hostující profesor na ekonomickém institutu CERGE-EI, kde se spolu s profesorem Janem Hanouskem zabývá výzkumem šedé ekonomiky a veřejných financí v České republice) Pan Palda hovořil plynně česky, byl členem  Fraser Institute, který je kanadskou obdobou známého amerického centra konzervativního myšlení Cato Institute, získal doktorát z ekonomie na prestižní University of Chicago, kde studoval u nositele Nobelovy ceny Garyho S. Beckera, zabýval se veřejnými financemi a vztahy mezi ekonomikou a politikou,  publikoval v prestižních světových ekonomických časopisech, vydal tři knihy na téma státních zásahů v ekonomice, veřejných financí a sociální politiky, často komentoval události v ekonomice a politice pro přední americká, anglická a francouzská média.
Zde sice uvádím toliko tento příklad, avšak i kdyby jiné autority kladly před vládu jiné úkoly, tak jasné, že nelze vyhovět všem.
Slečna novinářka nám sdělila, že stát vybírá hodně peněz, ale špatně s nimi hospodaří (server ihned 1. 12. 2003) .
Daně a pojistné, které každý člověk platí do státního rozpočtu, vnímá jako poplatek za službu. A chce po státu, aby mu nabízel co nejlepší servis - bezpečnou zemi, kvalitní soudy, dobré školy. Když vidí, že politici jeho peníze jen přeposílají jiným lidem či firmám přestává jim věřit," říká Filip Palda, který společně s Janem Hanouskem z ekonomického institutu CERGE-EI zpracovával řadu výzkumů o českých veřejných financích. Ve světle čísel to vypadalo poněkud jinak:
Deficit (přebytek) veřejných (vládních) výdajů (v procentech z nominálního HDP 1995-2011
 
-13,4 -3,3  -3,8  -5,0  (-3,7 -3,7 -5,6  -6,8  -6,6  -2,9 -3,6 -2,6 -0,7) -2,0 -5,7 -5,6 -5,0
OECD 2009 (Tučně podržené jsou ty roky, kdy na hospodaření státu měla vliv vládní politika ČSSD)
Strukturální deficit státního rozpočtu 1999-2011
(v procentech potenciálního nominálního HDP)
(-2,8 -3,4 -5,2 -5,9 -5,7 -2,4 -3,9 -4,0 -2,8) -3,7 -4,3 -3,6 -2,8
 
Zdroj: OECD, 2009 
 
Politika vlád ČSSD vedla ke postupnému snižování deficitů veřejných financí, a to i tzv. strukturálního deficitu, který by měl být nulový v éře ekonomického růstu. Politika ODS byla založena na zvyšování deficitů jako ceny snižování daňového břemene o pouhé procento. míra daňového břemene se v zásadě nemění, kolísá v rozsahu jednoho procenta přes halasné tehdejší výkřiky o neustálém zvyšování zátěže firem, živnostníků,, zaměstnanců a spotřebitelů sociálně demokratickými vládami.
 
Slečna Zlámalová položila panu Paldovi následující otázky:  
 hn: Kolik peněz by měl stát na daních a pojištění vytahovat lidem z kapes, aby to nejvíc prospívalo ekonomice a růstu životní úrovně?
Výzkumy většiny ekonomů, kteří se zabývají státními financemi, docházejí k tomu, že veřejnými rozpočty by mělo procházet kolem třiceti procent HDP. Lidé by tedy na daních a pojištění měli zaplatit jednu korunu ze tří, které vydělají
hn: V Česku však suma, kterou stát přerozděluje přes veřejné finance stále roste. Letos dosáhne asi 1,2 biliónu korun - tedy polovinu HDP země. Neplatíme tedy státu jednu ze tří ale každou druhou korunu. V čem je to nebezpečné?
Stát přerozděluje opravdu hodně, ale srovnatelné je to dnes ve většině zemí EU. Právě proto hospodářství a životní úroveň v Německu či Francii rostou velmi pomalu. I v Česku by se životní úroveň zvyšovala rychleji, kdyby stát méně přerozděloval. Nejde ale jen o celkové částky, důležité je na co se ty peníze dávají. Ekonomice prospívá, když se investuje do kvalitních veřejných služeb. Dobře fungující školství, soudnictví, zdravotnictví přispívá ke vzestupu.
Skutečnost vypadala trochu jinak. Podíl 42% vládních příjmů na nominálním hrubém domácím produktu mělo ještě tehdy ještě hodně daleko k tomu, že bychom platili tedy státu  každou druhou korunu
 
Vládní daňové i nedaňové příjmy v procentech nominálního HDP
40,5 39,1 39,4 38,1 (38,5 37,9 38,5 39,4 40,5 41,9 41,1 40,5 41,1) 40,0 40,0 40,2 40,3
 
7.července 2004 Ministerstvo financí po nedávné revizi ČSÚ zvýšilo odhad vývoje hrubého domácí produktu do roku 2007. Deficit veřejných financí tak má v roce 2007 klesnout na 3,3 procenta HDP namísto původních 3,5 procenta HDP. ČTK to dnes řekl Radek Němeček z tiskového odboru MF. Nové odhady růstu HDP ministerstvo financí zveřejní až koncem měsíce v nové makroekonomické prognóze. "Není to snížení z titulu aktivních změn, došlo pouze ke změně propočtu podílového ukazatele," uvedl Němeček. Nová čísla o vývoji schodků veřejných financí již podle něj obsahoval aktualizovaný konvergenční program, který v pondělí ministr financí Bohuslav Sobotka obhajoval v Bruselu. Deficit veřejných financí tak má v roce 2007 nově činit 3,3 procenta HDP místo původních 3,5 procenta HDP. Letos a v příštím roce bude deficit proti původnímu plánu nižší o 0,3 procentního bodu a bude činit 5,3 procenta, resp. 4,7 procenta HDP. V roce 2006 má být schodek nižší o 0,2 procentního bodu a má činit 3,8 procenta. V důsledku vyšších odhadů HDP klesly i plánované podíly veřejného dluhu na HDP; v roce 2007 má veřejný dluh činit 41,7 procenta HDP namísto původních 44 procenta. Ministři financí EU v pondělí schválili časové rozvrhy snižování deficitů nováčků. Souhlasili tedy s tím, aby ČR stlačila schodek pod tři procenta HDP do roku 2008. Deficit do tří procent HDP a veřejný dluh do 60 procent HDP patří k podmínkám budoucího přijetí eura. Vládní strategie počítá se vstupem do eurozóny v roce 2009 až 2010“,
 
Jak z výše uvedených čísel vyplývá, tak slib byl téměř splněn. Hospodářské politika ČSS lépe dokázala strukturálních deficitů státních rozpočtů využit lépe k zúžení mezery mezi reálným a potenciálním produktem, zvláště v závěru své vlády  ekonomický potenciálu státu, nástup  ODS vedl ke zhoršení, tedy zpětné  vylepšování preferencí socdem po odchodu Grosse nebylo náhodné. Nebýt Kubiceho zprávy, ČSSD  by  byla schopna dosáhnout vítězství ve volbách r. 2006.  
            V roce 1998 klesla ekonomika o 0,8% a vládní deficit činil Kč 100,1mld,
      v roce 1999 rostla ekonomika o 1,3% a  vládní deficit činil Kč 77,3mld,
      v roce 2000 rostla ekonomika o 3,6% a vládní deficit činil Kč 81,5mld,
      v roce 2001 rostla ekonomika o 2,5% a vládní deficit činil Kč 135mld,
      v roce 2002 rostla ekonomika o 1,9% a vládní deficit činil Kč 166,8mld,
      v roce 2003 rostla ekonomika o 3,6% a vládní deficit činil Kč 170, 6mld,
      v roce 2004 rostla ekonomika o 4,5% a vládní deficit činil Kč 83,3mld,
      v roce 2005 rostla ekonomika o 6,3% a vládní deficit činil Kč 106,7mld,
      v roce 2006 rostla ekonomika o 6,8% a vládní deficit činil Kč 84,9mld,
      v roce 2007 rostla ekonomika o 6,1% a vládní deficit činil Kč 23,9mld,
v roce 2008 rostla ekonomika o 2,5% a vládní deficit činil Kč 100,3mld,
v roce 2009 klesla ekonomika o 4,1% a vládní deficit činil Kč 210,3mld.
Česká republika je 76. nejzadluženější zemí podle % dluhu k hrubému domácímu produktu a 38. nejzadluženější zemí z pohledu celkového zahraničního dluhu, tj. dluhu veřejného a soukromého v absolutních číslech. Veřejný (státní) dluh této země  činil 32,5% HDP, což převedeno na peníze činí cca 1 bilion 178 miliard 200 milionů korun českých.
(Údaje jsou převzaty z blogu na idnes, viz http://cunderlik.blog.idnes.cz/c/161231/Dluhy-se-neplati-uroky-bohuzel-ano.html)
V absolutních číslech narostlo HDP z původních Kč 2,0808 bilionu v roce 1999 na úroveň Kč 3,689 bilionu v roce 2008 následováno nárůstem vládního dluhu a to tak, že v roce 1999 činil vládní dluh Kč 228,4mld, aby poté v roce 2008 činil dluh již Kč 999,8mld. Současně je nutné uvést, že ne zcela korektní součet všech vládních deficitů za uvedené období činí 1,1 bilionů korun, ale ten vládní dluh se zvýšil o 771,4 miliard korun mld., tj. byly tedy splaceny tzv. dluhy za transformaci.
Pro zajímavost lze uvést, že tyto dluhy za transformaci na výše uvedeném semináři CEP v r. 2002 o rozpočtové politice vyčísleny následovně: „Vláda a její další rozpočty vstupují do určitých závazků (u nás se jedná zejména o závazky plynoucí z povinné úhrady ztrát konsolidační agentury, různé státní záruky, kvazifiskální operace ČNB, schodek penzijního systému, atd.). Pro ilustraci v kumulaci transformační závazky mezi léty 2001 a 2004 budou činit přibližně 250 miliard korun, což je asi 45-50 miliard korun ročně a státní záruky 10 miliard ročně ve stejném časovém horizontu. Pro zajímavost, 60% státních záruk má asi 90-100% riziko naplnění“.
Pavel Kysilka: Makroekonomické souvislosti veřejných financí po povodni
 
Státní dluh/HDP v % v letech 1995-2009 (dle ČSU)
10,5   9,2   9,6   9,8      (11,0  13,2 14,7 16,1 19,1 21,1 23,2 24,9 25,2 27,0)  32.5
Vládní  dluh/HDP v % v letech 1996-2009 (dle ČSU)
14,6 12,5 13,1 15,0      (16,4 18,5 25,1 28,5 30,1 30,4 29,7 29,4, 29,0, 30,0) 35,4
 
Tak zde jako v případě míry nezaměstnanosti je nutné  efektivnost vlády socdem posuzovat s s dvouletým opožděním. Vláda utvořená na základě výsledků voleb v r.1998 sestavuje svou první rozpočet pro r.1999 s určitým deficitem, který se však do velikosti státního dluhu promítne až v r.2000, to znamená, že po dobu působení hospodářské politiky vlády ČCSD je třeba vycházet z faktu, že se státní dluh v poměru k výkonnosti ekonomiky zvyšoval. Avšak nezanedbatelným faktorem tohoto zvyšování bylo právě dědictví po bankovním socialismu, nikoliv vlastní deficity státního rozpočtu. Ani z toho nelze vinit mandatorní výdaje, neboť za prvé se snižoval podíl vládního sektoru na hrubém domácím produktu, za druhé se zhoršoval poměr průměrných důchodů k průměrné mzdě.
Obecná míra nezaměstnanosti v letech 1993-2008
 (v procentech, průměr podle ČSU)
 4,3   4,3   4,0   3,9   4,8   6,5   8,7   8,8      (8,1   7,3  7,8   8,3   7,9   7,1   5,3   4,4)
 
Vzhledem k tomu, že vliv hospodářské politiky vlády na míru nezaměstnanosti, zaznamenanou ve statistikách jako průměr,  se může uskutečnit až s dvouletým opožděním, např. teprve když začneme ve zvýšené míře realizovat veřejné výdaje, nebo domácnosti více utrácet, nebo podnikatelé více investovat, tak zde je jako testovací kritérium efektivnosti hospodářských politik ČSSD a ODS zvolen rok 2001 až 2008. Pokud takové zpoždění existuje,  tak je, tak je evidentní, že politika ČSSSD vedla k jednoznačnému snížení míry nezaměstnanosti.  
Pokračujme v rozhovoru slečny Zlámalové s panem profesorem Paldou, který vlastně neustále sděluje, jaké problémy měly tehdy naší největší obchodní partneři a tahouni evropského růstu. A doporučení k provázanosti výdajů a příjmů je sice skvělé, ale právě v podmínkách České republiky téměř nerealizovatelné díky odlišnému daňovému břemenu OSVČ a zaměstnanců.  
hn: Jaké útraty naopak škodí?
Když naopak od lidí vyberete peníze na daních a jiným je vyplatíte na sociálních dávkách, podporách, je to nebezpečné ekonomicky i společensky. Část populace si zvykne na bezpracný život na dávkách z daní ostatních. Stát jim platí podpory, ale oni ke vzestupu vůbec ničím nepřispívají. To je hlavní důvod současných problémů Německa a Francie. V České republice jde velká část státního rozpočtu na důchody, podpory a dávky a přestože stát vybírá od lidí hodně peněz, na veřejně služby jako jsou kvalitní školství či soudnictví chybějí peníze. Mnoho lidí už si dnes plánuje život kolem sociálních dávek, přijali to za životní styl. To je největší hrozba. Vzniká kultura závislosti, kdy se lidé o sebe nejsou schopni postarat. Není to ale rozhodně česká specialita, vidíte v Německu či ve Francii, jak je to těžké měnit. Čím víc stát vybírá na daních a lidé vidí, že méně dostávají na veřejných službách, tím klesá ochota lidí platit daně a rozrůstá se šedá ekonomika.
Prúměrný starobní důchod / průměrná mzda (v %) dle ČSU v letech 1993-2008
47,0 44,4 43,8 43,5 45,3 45,9  (45,2 44,2 43,4 43,5 42,2 40,6 41,1 40,8 40,6)  40,0
Vyčítá-li se někdy ČSSD nějaké nadržování důchodcům, tak níže uvedené údaje svědčí o opaku, v závorce jsou léta 1999-2007.
Jak čísla o klesající míře nezaměstnanosti, tak i tak výše uvedená časová řada o vývoji průměrných starobních důchodů svědčí, že v případě vlád ČSSD nelze hovořit o budování rozhazovačného sociálního státu, respektive o nadměrném zneužívání sociálních dávek. Tato čísla svědčí také o tom, že nelze růst státního dluhu připisovat na vrub sociálních výdajů.

 

Co dále bylo uvedeno v rozhovoru slečny Zlámalové s panem profesorem Paldou:
hn: Daňových úniků a práce načerno je tedy nejméně tam, kde lidé vnímají peníze, jež zaplatili státu jako poplatek za službu: kvalitní školy či silnice. Když naopak vidí, že jejich daně se přerozdělí na dávkách ostatním, budou se placení daní vyhýbat?  
Ano, mezi tím je přímá a mnoha výzkumy prokázaná souvislost. Pokud tedy vláda opravdu chce zasáhnout proti šedé ekonomice, která je v Česku velkým problémem, měla by v rozpočtu více dávat na veřejné služby a méně přerozdělovat na dávkách. Lidé se ptají, co stát dělá pro ně. Když uvidí, že za daně dostanou kvalitní služby, budou je platit. Budou mít pocit, že to má smysl. Ten kritický zlom je právě, když se ve veřejných financích přerozděluje více než třetina HDP. Česká republika šla přes něj, proto má problémy se šedou ekonomikou. : Je důležité, aby měli lidé přehled na co přesně jejich daně jdou? Aby věděli, že ze silniční daně se platí výhradně silnice, z daně z přidané hodnoty třeba školy a soudy, aby viděli konkrétní vazbu nikoliv anonymní balík peněz, o němž běžný člověk nemá vůbec přehled na co konkrétně ho stát použije? Když lidé přesně vědí a rozumějí, co stát s penězi dělá, mají k němu výrazně větší důvěru. V Česku ten pocit nyní lidé nemají. Ta přímá vazba je velmi důležitá.
hn: Dobrý státní rozpočet by tedy měl vypadat, tak že by jednotlivé daně byly přesně navázány na konkrétní výdaje?
Nejde to úplně ve všech případech, mohou se odehrát mimořádné události, na které stát musí mít rezervy. Čím více je ale konkrétní daň svázána s konkrétní službou, tím lépe. Když chcete mít veřejné finance hodně centralizované - tedy, že daně a pojistné platíte většinou státu a ne obci či kraji, tak musí být rozpočet co nejprůhlednější. Česko je velmi centralizované.
hn: A pokud by většinu daní platili lidé třeba obci či kraji, jak je to běžné v Americe, ale i třeba ve Švédsku či Finsku? V takovém případě není nutné, aby byly daně tak úzce svázány s výdaji. Lidé mají ve svém městě více informací a mnohem lépe vidí, zda jsou ve městě kvalitní školy či nemocnice.
hn: Jsou daně v Česku centralizované výrazně více než třeba v zemích Evropské unie?
Ano, stát rozhoduje i o věcech, které jinde mají na starosti regiony či města. Podle mě je to nejdůležitější reforma, o které v Česku však překvapivě vůbec nikdo nemluví.
hn: V řadě zemí, i v Česku, jsou však výrazné rozdíly v životní úrovni mezi bohatými a chudými regiony. Kdyby ty chudé přišly o dotace od bohatých, chudoba tam by se ještě prohloubila.
Podpora chudých regionů je hlavní argument zastánců centralizace. My jsme v Kanadě některé části země takto podporovali padesát let a nic se tam nezměnilo. Je to třeba ostrov New Founland, kam Kanada investovala už 200 miliard dolarů a nic se tam nemění: nezaměstnanost je kolem dvaceti procent, lidé zůstávají chudí. Podobný příklad je východní Německo nebo jižní Itálie. Podpory zaostalé části nemění, lidé tam díky nim zůstanou, podpory je nemotivují, aby se přestěhovali jinam, do prosperujícího regionu. Ekonomové tomu říkají institucionalizovaná chudoba. Německo má teď s východem opravdu vážné starosti. Nezaměstnanost a nečinnost lidí v těchto místech má i vážné společné důsledky, například tam přibývá různých duševních chorob, kriminality, alkoholismu. Přenáší se to z generace na generaci, děti dlouhodobě nezaměstnaných vezmou životní styl svých rodičů za svůj. Chudým regionům se dá pomoci jedině tak, že je budete nutit, aby se měnily, nesmíte je konzervovat. Podpora nesmí být vnímána jako dárek.
hn: V čem je nebezpečné, když peníze vybírá centrálně stát a přerozděluje je regionům a obcím?
Velkým nebezpečím je, že se kolem toho točí nejrůznější zájmové skupiny. Ti lobbisté jsou většinou strašně chytří lidé, kteří by mohli být třeba lékaři nebo špičkovými právníky či manažery. Mozky unikají ze služeb, o něž by měli lidé velký zájem, k lobbingu. Tam totiž se svou inteligencí vydělají peníze výrazně rychleji než jako špičkoví experti. A únik těch nejlepších k těmto neproduktivním věcem poškozuje celou společnost. Kdyby pro ten lobbing nebyl prostor, ti lidé by vytvářeli bohatství.
 hn: Pětina státního rozpočtu, 169 miliard korun, je v neurčité kategorii všeobecná pokladní správa. Z ní se platí nejrůznější dotace od firem po fotbalové kluby a aquaparky, které si poslanci vylobbují pro své regiony. O tom lidé vůbec nemají přehled. Je to běžné i ve vyspělých zemích?
To je nejlepší potrava pro lobbistické žraloky. Takové neurčité fondy však mají v rozpočtech skoro všechny vyspělé země. Peníze, které se rozdělují, na základě konkrétních přání poslanců, samozřejmě lidi velmi dráždí a odrazují od placení daní. Dotace firmám navíc nebezpečně propojují politiku s ekonomikou a vytvářejí obrovský prostor pro klientelismus a korupci. Každý rozumný ekonom na světě vám řekne, že stát nesmí podporovat firmy. Bohužel pro politiky je to velmi svůdné. Přináší jim to více bodů než třeba snížení daní. Mohou tak říct: Tuto fabriku a tolik tisíc pracovních míst jsme zachránili. Ekonomické argumenty je bohužel většinou nezajímají.
hn: Podařilo se s tím v některé zemi skoncovat?
Ve Spojených státech byly tyto fondy, kde mohli kongresmani prosadit, že se bude stavět dálnice, kterou vůbec nikdo nepotřeboval. Teď je tam ale velký veřejný tlak a postupně to ustupuje. Média to opravdu velmi ostře kritizují. Čím jsou lidé vzdělanější, tím jim tyto věci více vadí.
hn: Jaké veřejné služby by měly být prioritou české vlády?
V Česku rozhodně soudnictví. Situace na soudech a obchodních rejstřících je opravdu velmi špatná. S tím přímo souvisí korupce. Podobným případem je policie, hlavně vyšetřování hospodářských trestných činů. Dokud se to nezlepší, nebudete mít dobře fungující ekonomiku, jedině v takové může rychle růst životní úroveň. Musíte, ale zároveň výrazně omezit podpory, abyste na tyto priority měli peníze a nemuseli zvyšovat daně. Česko bude dříve či později muset udělat reformu, která se odehrála na Slovensku. Poté, co se tam zpřísnily sociální dávky totiž začnou lidé, kteří si zvykli žít na podporách, odcházet do Česka.
hn: Průhledné hospodaření státu a kvalitní veřejné služby jsou jedním z opatření proti šedé ekonomice. Další jsou jednoduché daně, kterým se prostě člověk nemůže vyhnout, protože je zaplatí při každém nákupu. Evropská unie teď schválila ekologickou daň na plyn, elektřinu a uhlí. Česko se jí brání a chce ji oddálit až na rok 2007. Je to rozumné?
Není. Této situace by mohla vláda využít a naopak snížit daň z příjmu. Nepřímé daně jako DPH nebo spotřební či ekologické daně se velmi dobře vybírají, prostě je zaplatíte při nákupu. Studie jasně prokazují, že země, které více vybírají na nepřímých daních, mají menší problémy s daňovými úniky. I levicoví ekonomové, kteří se zabývají veřejnými financemi říkají, že by se měly zrušit daně z příjmu a zavést pouze daně ze spotřeby.
hn: Levicoví politici jim ale jistě namítnou, že tak by se prohloubily rozdíly
Tomu se dá snadno zabránit, tím, že lidem s nízkými příjmy dáte daňové odpisy, tedy vlastně sociální dávky. Tím se vám zlevní práce a vysoké daně z příjmu nebudou ubíjet v lidech aktivitu, pomůže to také vyřešit problém s nezaměstnaností, protože pro firmy bude výrazně levnější zaměstnávat lidi. Lidé nebudou cítit, že jsou pokutováni za to, že si umějí vydělat. Existuje mnoho studií, které dokazují, že i stát by měl více peněz na veřejné služby, protože by nebyly daňové úniky a rozhodně to není sociálně nespravedlivé“.
Závěr
Na celém příběhu je snad nejzajímavějším faktem, že ani ČSSD si neuvědomuje, jak byla úspěšnou stranou ve svém vládním angažmá. Dosažené výsledky je třeba v prvé řadě posuzovat vždy s cíli, které měly být dosaženy. V tomto smyslu byly výsledky vládní politiky lepší ve všech bodech tzv. magického čtyřúhelníku, a to jak v růstu HDP, tak poklesu míry nezaměstnanosti, tak i výsledků zahraničního obchodu a rozpočtové politiky (deficitů státních rozpočtů, tak i státního dluhu, ale také v míře inflace. Těchto cílů bylo dosaženo za podmínek, které nelze označit za nějak přiznivé z hlediska rozvoje české ekonomiky. Stačí uvést, že od r. 2004 začalo klesat tempo růstu HDP USA a začala růst cena zlata.  Následkům, které to mělo pro českou ekonomiku, si dovolím věnovat příští seriál článků, nazvaných souhrnně Kalouskův slalom mezi byrokracií a korupcí: křách a bum.
Vzhledem k tomu, že se jedná současně o závěr mých poznámek o základních problémech růstu české ekonomiky ve 20. Století, tak bych si zde upozornit na zásadní poznatek. Česko a Československo bylo úspěšnější tehdy, když se ho podařilo navést na nějakou stabilní dráhu růstu, tak kde se šílený strojvůdce nějakým způsobem chtěl zrychlit růst ekonomiky nad nějakou přípustnou míru (Felix Oliva), tak tam zkrátka si Češi nabili nos, platí to jak v letecj třicátá, tak i letech šedesátých a devadesátých. A bohužel to platí i pro první dekádu 21. století.
Předešlá část:
 První část:
Následující část:
_____________________________________
 
 
Poznámky
27. prosince 2004 ČTK oznámila, že česká ekonomika se pomalu přibližuje úrovni Evropské unie. V přepočtu na obyvatele dosáhlo bohatství Česka v roce 2003 téměř 73 procent průměru současné EU, uvedl na internetových stránkách ČSÚ. Hlavním důvodem přibližování k EU však nejsou úspěchy tuzemské ekonomiky, ale letošní rozšíření unie o chudší státy, které výrazně zamíchalo předchozí statistikou včetně údajů o průměrném HDP unie. Praha se tak dostala na téměř 164 procent unijního průměru.
Hlavní město ČR je suverénně nejbohatším regionem z desítky nových členů EU a jednou z nejbohatších oblastí celé EU. Praha však podle expertů nevytváří takové bohatství, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnoho českých firem má totiž v Praze pouze administrativní sídlo a ve skutečnosti působí ve středních Čechách nebo třeba na opačném konci republiky. Statisticky se však jejich činnost počítá do bohatství Prahy.
Mezi hrubým domácím produktem Prahy a ostatních českých regionů zeje hluboká propast. Zatímco na jednoho Pražana připadá HDP ve výši téměř 564 tisíc korun, na obyvatele dalších krajů připadá výkon kolem 200 tisíc Kč. Metropole se také podílí jednou třetinou na všech investicích v ČR.
Úroveň ostatních českých krajů je vzácně vyrovnaná a pohybuje se od 55,7 procenta u Olomouckého kraje do 67 procent v Plzeňském kraji. Největší skok kupředu udělal za posledních pět let jihovýchod republiky, tedy Vysočina a Jihomoravský kraj. Naopak HDP Karlovarského kraje za tuto dobu vzrostlo jen nepatrně a Ústecko dokonce mírně propadlo. Podle ekonoma České spořitelny Petra Zahradníka se začíná řada českých krajů přibližovat hranici 75 procent průměrného HDP unie. Některé by tuto hodnotu mohly překročit již v dalším rozpočtovém období EU na léta 2007 až 2013 a poté by tak ztratily nárok na největší část peněz z evropských fondů.
Po roce 2007 by mohlo do Česka téci podle odhadů kolem 100 miliard korun ročně. Na peníze v menším rozsahu bude mít nárok i bohatá Praha, a to například na obnovu bývalých průmyslových oblastí nebo na boj s diskriminací. V dalším období by se vláda podle Zahradníka měla soustředit na detailní zjišťování, proč některé oblasti Česka stagnují, zatímco jiné rostou. "Čím více slabých míst vyplyne z této analýzy, tím více šancí se při odpovědném a pragmatickém přístupu vládních a regionálních autorit otevírá pro získání prostředků pro takto podrozvinuté regiony," uvedl. Při srovnání životní úrovně deseti nových zemí EU jsou všechny kraje ČR nad průměrem, ekonomický výkon Prahy dokonce činí 308,5 procenta průměru unijních nováčků a celá země je na 137 procentech.
server ihned 7.6. 2004 přinesl následující informaci, že v unii jsou nejbohatší malé země. Hrubý domácí produkt na obyvatele se v nových zemích EU značně liší - od 42 procent unijního průměru v Lotyšsku do 83 procent na Kypru. Nejbohatší členskou zemí Evropské unie je Lucembursko, hned za ním následuje podle Statistického úřadu Evropských společenství (Eurostat) Irsko. Jeho HDP na obyvatele je skoro třetinu nad průměrem evropské pětadvacítky a opačném konci žebříčku figurují dva noví členové EU - Lotyšsko a Polsko. Česká republika, jejíž HDP představuje 69 procent průměru evropské pětadvacítky, je na devatenáctém místě. Eurostat koncem minulého týdne poprvé po rozšíření EU zveřejnil předběžná čísla, umožňující porovnat hospodářskou vyspělost členských zemí. Odborníci k tomuto účelu použili umělou měnu označovanou zkratkou PPS (purchasing power standards - standardy kupní síly), která eliminuje cenové rozdíl y mezi jednotlivými ekonomikami. Ukazatel nejzámožnějšího Lucemburska (index 208), ale může být nadhodnocen tím, že v zemi, proslulé velice silným finančním sektorem, pracuje hodně cizinců, kteří se do tamní populace nezapočítávají, připouští Eurostat. Lucemburský HDP v absolutním vyjádření dosahuje 49 100 dolarů (rok 2002 dle parity kupní síly). Vzhůru po žebříčku stoupá Británie, která díky liberálním reformám z osmdesátých let předčí v HDP na obyvatele Francii o šest procentních bodů. Naproti tomu si pohoršilo Německo, stále vnímané jako "hospodářská lokomotiva" Evropy. Ukazatelem 108 bodů obsadilo až jedenácté místo, což spolu s dvanáctou Itálii zhruba odpovídá průměru eurozóny (ten činí 107 bodů). Německo dělí od od Španělska, vnímaného jako chudší země, jenom dvě p& #345;íčky.
Po vstupu deseti nových členských zemí (prvního května) stoupl počet obyvatel EU o 74,7 miliónu, tedy skoro o pětinu, na více než 452 miliónů, ale úhrnný HDP vzrostl jenom o pět procent na 9,6 biliónu eur. Jak uvedl polský deník Rzeczpospolita, průměrný HDP na obyvatele se v důsledku toho snížil o devět procentních bodů. Na tom "prodělaly" tři nejméně vyspělé země původní patnáctky. Řecký ukazatel stoupl na 79 bodů, portugalský na 75 a španělský na 95 bodů. Tento "statistický efekt" způsobuje, že zmíněné tři země se nebudou moci spoléhat na peníze ze strukturálních fondů EU. Podobné problémy mohou mít Malta a Slovinsko.  
14. 12. 2003 komentoval server ihned schválení druhého státního rozpočtu v gesci Špidlovy vlády kritickou poznámkou z klávesnice Lenky Zlámalové v tom smyslu, že Většina peněz se "projí". Na vzdělání a vědu půjde méně než loni. Stát rok od roku utrácí více peněz, na podporu budoucího rozvoje - do vědy, výzkumu a na vzdělání - však směřuje stále menší část rozpočtu. Moderní ekonomice, kde většinu lidí živí objevy a nápady a nikoliv výroba a montáž věcí, které vymysleli v rozvinutějších a vzdělanějších zemích, Česko nepřibližuje ani rozpočet na příští rok, který včera schválili poslanci. Nepříznivý vývoj, kdy se většina peněz neinvestuje, ale "projí", se navzdory rekordnímu 115miliardovému schodku ještě prohloubí. a vědu a vzdělání, které zaručují úspěch v mezinárodní konkurenci, vydá stát 105 miliard korun, tedy 12,1 procenta z celkových 869 miliard, jež příští rok utratí. To je ještě o procento méně než letos. Stále větší část rozpočtu se naopak vydává na důchody, sociální dávky, platy státních úředníků či dotace firmám. Příliš na tom nemění ani úsporná opatření, která vláda prosadila. Dávky zůstaly téměř nedotčeny, důchody porostou jen o málo rychleji než dosud, podpory v nezaměstnanosti se zvýší. Jen tyto výdaje přitom spolknou více než polovinu státního rozpočtu. Věda, vzdělání a na znalostech postavená ekonomika byly přitom prioritami vládnoucí koalice. "Vláda považuje vzdělání za svou prioritu a bude usilovat o zvýšení kvality vzdělávání," stojí v jejím programovém prohlášení. Rok a půl od jeho podpisu už ale premiér mluví jinak. Vláda může rozhodovat jen o 18,6 procenta rozpočtu. Všechny ostatní výdaje jsou povinné a stát je musí podle současný ch zákonů platit. To je fakt, a pak je směšné hovořit o prioritách," bránil se před časem v přednášce o veřejných financích premiér Vladimír Špidla. To se ovšem příliš nezmění ani v budoucnu. "Zákony, které vláda prosadila, velký pokles povinných výdajů nezaručují ani v příštích letech," potvrzuje ekonom Jan Švejnar, ředitel Davidsonova institutu na Michiganské univerzitě v USA. Léta zanedbávané investice se už projevují. Pozice Česka v mezinárodní konkurenci se rok od roku propadá. Když Světové ekonomické fórum srovnávalo sto zemí podle několika desítek kritérií od úrovně vzdělání přes kvalitu zákonů po atraktivitu pro zahraniční investory, skončilo Česko na 39. příčce. Daleko před ním je nejen bohatší Slovinsko, ale i chudší Maďarsko a Estonsko. "Pokud se to rychle nezmění, zůstaneme levnou dílnou Evropy, producenty myšlenek těch chytřejších a budeme jásat, když nám tady nějaká automobilka postaví montážní linku. Tomu budou odpovídat naše platy," říká sociolog Petr Matějů.
Dodatek
Podle předpovědi pana poslance Michala Doktora učiněné koncem r. 2002 v čtvrtém čísle CEVRO v článku "Velký říjnový socialistictický rozpočet" mělo platit, že Na začátku „růžového období“ vlády Miloše Zemana, činil státní dluh 172 mld. Kč. Skončí-li funkční období rudočerné Špidlovy vlády opravdu až v roce 2006, bude se kumulovaný státní dluh blížit částce 1.092.000.000.000 Kč".
Skutečnost: V r. 2006 činila výše státního dluhu 802 mld. korun. Ta mezera mezi projektovaným státním dluhem a jeho skutečnou výši v r. 2006 vyjadřuje přesně efektivnost tehdejší reformy veřejných financí.
rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: 20. století, česká ekonomika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

         Velmi poučný a přehledný článek. Sice by se dalo polemizovat o tom zda neoliberalista, prezident, profesor ekonomie, představuje v teoretické rovině příznivce Johna Maynarda K.. Snad se jím částečně nechtěně, inspiroval ve svých skutcích ?

         Nějak nám ten kapitalismus pokulhává, cyklické hospodářské krize, jakož prohlubující se jeho všeobecná, rozpoutané dvě světové války a třetí na krku. Mnozí občané si kladou otázku jakou cestou vlastně dál ? Za velmi inspirativní považuji i navrhovaný nástin  dalších teoretických a praktických postupů panem J. Schlimbachem, která by měla projít důkladnou oponenturou a diskuzí.

        V ČR nyní však hlavní problém představuje pokračující, pro naprostou většinu občanů, přímo devastační činnost, neschopné promafiánské trojkoaliční vlády. Podle jakých neoliberalistických teorií vlastně postupuje ? Zřejmě chemicko, matematických teorií tupých škrtů,  omerty, rozpouštění  a  vypouštění ?

racek
V tom se asi shodneme, pane Špáta. Ono vůbec u nás narozených v první polovině minulého století je právní vědomí takové podivné. Holt jsme prožili tu socialistickou zákonost kdy jako poslední triumf platil tzv. zájem pracujícího lidu. Proto ta averze k jakémukoliv právu, neb v tom stále čujeme čertovinu. No, jak se zdá, když tak pozoruji dnešní právnické a legislativní hrátky, např. kolem rozpočtu, je pořád oprávněná. No a u Klause, jedna věc je pocit a druhá věc je nejčelnější představitel státu. Ten si pocit, na rozdíl od nás, prostě nesmí dovolit.
vladajsoucna
Reformovat ekonomiku lze několika způsoby. Finové, kteří byli počátkem 90. let po rozpadu RVHP v podobný rejži jako my, na to šli navýšením investic do vědy, výzkumu a vzdělání a účinnou podporou podnikatelského prostředí (zajímavě o tom píše jinak problematický T. Sedláček na svém blogu). Prioritou byl samozřejmě i boj proti korupci. I díky tomu se dostalo Finsko ke špici mezinárodních ukazatelů konkurenceschopnosti, nízké míry vnímání korupce, životní úrovně, atd. U nás o podpoře znalostní ekonomiky nechtěl nic slyšet (byla to totiž vlajková loď Komárkova programu), proto místo toho podporoval rozvoj spekulantů, dlužníků u státních bank a nejrůznějších fondů. Kam tato česká verze Washingtonského konsenzu vedla víme všichni.
alex
Pane Racku rozumím. Já nemám na mysli běžné chyby a třeba i velké. To je ostatně mnohdy subjektivní záležitost. Měl jsem na mysli třeba u Klause absolutní averzi k právu. Ona je u něho naprosto setrvalá. A díky autoritě, které se těšil, své pojetí vtiskl celé společnosti. Ekonomika jako společenská věda bývá prezentována tak, že reflektuje i lidské chování. Domnívám se ovšem, že jen to normální. Klausův vztah k právu ale za normální nepovažuji. A dědictví či vliv takového politika je bohužel příliš patrný v běžném uvažování lidí. Na mnohých blozích třeba MFD je to až příliš patrné.
vladajsoucna
Jasně, už si vzpomínám, kde jsem tu analýzu viděl poprvé. Sobotka by mohl se svým týmem raději vytvořit něco přesnějšího. Ostatně co dělá celý ekonomický tým ČSSD, to by mě zajímalo. Kromě Mládka není nikdo z nich vidět, možná ještě dvojice Fassman-Undergman, která tvoří pozoruhodné analýzy, ale dnes už ryze pod hlavičkou odborů a ne ČSSD. Tím nechci říct, že ekonomické týmy ostatních stran by na tom bylo lépe. Podívejme se na ODS, ta nemá ve svých řadách (po odchodech Kočářníků, Dybů a teď už i rozčarovaného Kohouta) ani žádného skutečně vystudovaného ekonoma, natožpak zkušeného v akademické a jiné praxi, proto si raději z nouze najímá všemožná "nadstranická esa" z řad neoliberálních apologetů volného, sloužících vlivnému finančnímu kapitálu. TOPka má svého "experta" v chemikovi Kalouskovi a ten jí jak vidno stačí, u VV to byla politická mrtvola Zieleniec a jeden z mnoha nákupčích volitelných míst na kandidátce Babák, lidovci a zelení už snad nikoho nezajímají, KSČM má snad ještě erudovaného Dolejše, ostatní jména z různých klubů sociologů a ekonomů (Gočev, Sirůček) nejsou moc vidět. ČSSD teď otevřela spolupráci s levicovými intelektuály, tak uvidíme, co z toho bude, kvalitních levicových ekonomů je u nás mnoho, média jim samozřejmě nedávají žádný prostor (Planeta země a vystoupení Švihlíkové bylo zářivou výjimkou), proto mají šanci prostřednictvím ČSSD prosazovat své neoliberální dogmata narušující názory.

Pane Racek, ono to jde bez invektiv, když to jde bez Vlků a Višňovských. :D Tihle dva vyloženě zprasili úroveň diskuze na tomto serveru, každý svým dílem, i když "středolevý" Vlk už mírou vulgárnosti, demagogie a lhaní překonal "pravicového" Višňovského.
Metodika se změnila, ale na ČSÚ jsou pořád stejné nesmysly o "přebytcích" za vlád ODS. No a ten "19 miliardový" deficit z roku 2008, který by bez rezerv činil až 80 miliard, ten tam zůstane strašit snad navždy.
rezjir10
Ve formátu pdf Analýza transformačních nákladů viz zde http://www.bohuslavsobotka.cz/Zajimave-dokumenty.aspx
racek
Pane Špáta, k té nekompetentnosti. Nekompetentní jsme byli tehdy skoro všichni. Nějak jsme seskočili padákem přímo do bitvy a nedovedli jsme se orientovat.Klausova zásluha je, že přechod řešil pokud možno styndardně, až na tu kuponovku. Tu on nechtěl, ale když prohrál, tak jí vydával za své dílo, což je známá historka. že neuměl řešit situaci jinak než bankovním socialismem, no, když dnes a denně novináři a politici bombardovali Klause, ať něco s těmi bankami udělá, že nechtějí půjčovat, snad si pamatujete. Kdo by to vydržel, že. Tehdejší sociální demokracii si třeba nedovedu představit.
No, ale u vlády byl on a ODS. A co vylezlo nakonec z konsolidačky vytáhl to ven Pilip za Tošovského vlády) to tedy byla hrůza.

No, někdy si o té historii popovídáme. Kdybych nebyl tak strašně líný důchodce, tak bych třeba začal. Snad až skončí ta zima a můj zimní spánek.
Pane Tupáček, občas mě příjemně překvapíte. Vidíte, jde to i bez invektiv. Skutečně, několikrát se za tu dobu měnila metodika a standardní porovnání je možné až tak v posledních 5 až 10 ti letech.
vladajsoucna
Přes PDF to nejde otevřít, takhle mi to jde: http://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:_3095tZGMakJ:www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Analyza_transformacnich_nakladu_2005_pdf.pdf+Anal%C3%BDza+transforma%C4%8Dn%C3%ADch+n%C3%A1klad%C5%AF&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=ADGEESjjNCeTwrmHl4df1PPPZNcAII5k4Pgf6b8dwNbTeQ7BBKEmAX7X99AFnPxZjc3OHUTqIddxbnZBLJjXo6_JUhPQfhN8-PVjBF9jsmF6dSPv9SugGbd6VVKCdGKaVzl_8rL9A1be&sig=AHIEtbS-CaJFD_KQJ0RGfrNeZ4lXMuvDzg
vladajsoucna
Pokud vím, tak náklady ČKA se do státního dluhu začaly zahrnovat někdy v letech 2000-2001. Tu analýzu už jsem kdysi četl a samozřejmě, že těch skutečných dluhů zděděných po vládách ODS je tam zahrnuto málo. Není náhoda, že se tím začal v nějaké diskuzi ohánět Nečas. Byla to hloupost jeho oponentů (Sobotka, v jiné debatě Škromach), že na to nedokázali věcně reagovat.
rezjir10
Existuje snad ještě lepší věc než ten SZÚ, jsou to "Stanovisko NKÚ k návrhu státního závěrečného účtu" za jednotlivé roky. Je to stručnější. Jdu to studovat.
rezjir10
1) Ten rozpor mezi dnešním Sobotkovým tvrzením a tvrzením MF v r. 2003 vyplývá z toho, že "ČKA přebírala od státních podniků špatné úvěry od roku 1991 a za tu dobu vzrostla její ztráta na 81,5 miliard. Vláda pokryje dluhopisy 74,1 miliard z této sumy". (Novinky 12.5.2004)Dal jsem si do googlu ČKA dluhopisy. Neobyčejně produktivní, musím se teď sám negovat: ne vždy ta ztráta ČKA nebyla zahrnována do těh ročních deficitů, teprve od r. 2005 tomu tak bylo.
vladajsoucna
Na webu MF jsem si je už procházel, ale koukám, že ten archív mají nějaký vadný, protože někde ty účty ani nevidím. http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/statni_zav_ucet.html
Já se ptám už proto, že třeba z řad ČSSD slyším zcela protichůdná tvrzení. Hlavně od exministra Sobotky, podle něhož bylo zhruba 30 miliard každý rok směrováno na hrazení ztrát ČKA. Přitom jeho ministerstvo v roce 2003 představilo analýzu, ve které se uvádělo, že náklady ČKA nebyly výrazné a byly hrazeny příjmy z privatizace, dluh byl tedy hlavně tvořen mandatorními výdaji. Jenže expremiér Zeman tohle tvrzení odmítl, protože podle něj šly příjmy z privatizace mimo státní rozpočet, do mimorozpočtových fondů jako byl fond dopravy nebo bydlení. Tak kdo se v tom vyzná.
rezjir10
Na vaší otázku je jednoduchá odpověď : nula. Alespoň účetně. Dluhopisy, které byly vydány na pokrytí ztrát ČKA atd. se stávaly rovnou součástí státního dluhu. Řekl bych, že pro tento účel byly tak ročně emitovano těch dluhopisů od toho roku 2000 ročně ve výši 30 miliard. Ale chce to někoho, kdo by si chtěl pročíst státní závěrečné účty.
vladajsoucna
"- byli přesvědčeni, žitím v keynesiánském bludu, že rozpočtový deficit ekonomice nevadí a že jí snad dokonce prospívá;"
Z tohoto hlediska byl největším "keynesiánský pomatenec" sám Friedman-Thatcher-Klaus. :D On dělal ve skutečnosti největší schodky, jen aby v podstatě podvedl ČSÚ, tak ty dluhy strkal do nejrůznějších konsolidačních agentur. Přesto statistici z WB a Eurostatu nakonec s odstupem let potvrdili, že nějaké "vyrovnané" nebo dokonce "přebytkové" rozpočty za Klausových vlád byl naprostý nesmysl.

Pokud jde o Klausovo ekonomické vzdělání, není to tak dlouho, co byla odtajněna jeho diplomová práce, která se týkala opravdu zásadního makroekonomického problémů Vývozu náhradních dílů ke spalovacím motorům. :D

Jinak by mě zajímala přesná tabulka toho, kolik v letech 1998-2007 tvořily v jednotivých deficitech náklady na sanaci bank a dluhů z ČKA, když k k nim přičteme tehdejší příjmy z privatizace.
alex
Aha soudě podle pana Racka, Vy berete to nalejvání do bank jako keynesiánství. To pochopit mohu, ale nekompetentnost tam lze zařadit také?
racek
Ta poznámka o keynesiánství Klause je naprosto přesná. Ono se říkalo, že je ve skutečnosti takový sociální demokrat, ale neví o tom. Bankovní socialismus a další opatření svědčí o tom, že se be skutečnosti dostal ještě víc vlevo než ve svých nejhorších snech. Rozpočet byl tehdy tak měkký (konec konců, ty peníze se ušetřily po odchodu Sloveska a někde to muselo být vidět), že jeho "balíčky" ač se jednalo o škrty v řádu mniha desítek miliard, nestalo se prakticky nic. Totéž pak provedla Špidlova vláda ... no a zase se nic nestalo. Uvidíme dnes. Ty škrty Nečasovy vlády také nejsou nijak velké. Bohužel, jsou dosti nepromyšlené a není za nimi jakýkoliv vašší záměr. Ale to se také přežije. Mimochodem, o sociální orientaci Nečase se také dosti hovořilo, když byl ministrem sociálna, že.
A že se to vymyká z rukou, jak začal řádit Drábek a co se děje v důchodech, kombinované se snížením daní z dob Topolánka, to vidíme také. Bohužel, českou vlastností je také to, že se zůčastnění nepoučí z vlastních chyb. To vše je na další diskusi.
alex
Mne zase jako oponenta neberte. Já jsem v hlubší ekonomice naprostý laik. Keynesiánství beru jako investice na podporu ekonomiky, tedy třeba do té infrastruktury. Sanace bank a zejména množení dluhů díky Fondu národního majetku či Konsolidační banky přičítám spíše nekompetenci spočívající v nechuti Klause k právu, tedy k nicnedělání v oblasti práva. Stručně řečeno.
rezjir10
Nechápu, co zde máte vážení oponenti s tím keynesiánstvím. O tom zde hovořil pan Klaus. Čistým keynesiánstvím je, když stát v sitauci nězaměstnanosti, tedy ladem ležicích zdrojů zafinancuje z deficitu státního rozpočtu opětovné hloubení a zasypávání děr v zemi, aby za prvé uchoval lidský kapitál těch nezaměstnaných, za druhé povzbudil koupěschopnou poptávku, a tím tu ekonomiku opětovně dostal do obrátek. S vyběrem daní konče, tedy se zvýšením schopnosti ten deficit opět snížit.
Nicméně faktem je, že tak okolo r. 1997 česká ekonomika přesně takovou keynesiánskou injekci potřebovala.
A mimochodem, pak Klaus je keynesiáncem. Viz jeho disertační práce o inflaci. A co se v mládí naučíš, tak ve stáří jako bys našel. Jeho hospodářská politika nebyla monetaristická, ale keynesovská. Viz to jeho prohlášení, že se neměly sanovat banky, ale reálná ekonomika. Současně jde o mistra přetvářky, který ostatní obvini z toho, co sám děla. Jeho polemika s tehdejším cenovým úřadem, aby pak jako ministr financí dělal totéž, byla velmi poučná.
alex
Jen pro srozumitelnost. V místě kde tvrdím, že ČSSD byla ve vládě lepší chybí zdůvodnění - protože byla zdrženlivější.
alex
Ano je to velmi zajímavé čtení, byť s tou pasáží o keynesiánství mám také trochu problém. Ono člověk nemusí být ekonomem, aby cítil, že pravicové vlády se chovaly poněkud divoce - reformy či spíše změny v pozdějším období zejména za Topolánka prováděly chaoticky bez nějakých hlubších rozborů. Viz třeba to zdravotnictví. Vlády ČSSD byly logicky v hospodaření trochu lepší,nicméně prošvihly možnost skutečných reforem. V tom zdravotnictví se o to v zásadě pokusil jen Rath a tak trochu po straně - eliminace lůžek,kd také narazil, přičemž neměl k dispozici celé volební období. Ono je skutečností, že zejména na tom zdravotnictví je vidět v té minulosti ten střet bez jakékoli ochoty hledat nějaké konsensuálnější východisko. Vše došlo až tak daleko, žesi politické reprezentace opačných pólů začaly dělat až naschvály - ono to v tom zdravotnictví zase bylo vidět, když ODS vyňala nemocnice z působnosti Ratha jejich transformací do a.s. apod.
rezjir10
Ad pan Fiala. Pro dohánějící ekonomiku je ale problémem, když v tom keynesiánském bludu žijí ostatní vlády. Jakou šanci na to dobře se vdát má pak Popelka mezi vyšňořenými nevěstami, které si na ten svatební šat vypůjčili.
Mimochodem i ta přirozeně vyšňořená švýcarská ekonomika se svým zákonem o vyrovnaném rozpoču má tehdenci k deficitnímu hospodaření v případě oslabování světové konjuktury.