Pravda zvítězí

obrazek
12.5.2018 13:49
Za našeho aktivního přispění svými činy a spolu s celým lidstvem jsme dnes blíže než kdykoliv předtím k vlastní záhubě. Zdá se mi proto, že se zvýšila pravděpodobnost, že úsilí o obrození a reformu myšlení, které je českému národu tak bytostně vlastní, může začít znovu nabírat na vyšších obrátkách.

Je to vůbec pozoruhodná věc, jakou mimořádnou duchovní sílu v sobě lidé této země uchovávají. Začněme historií od příchodu našich předků na toto místo do vzniku prvních státních útvarů na našem území a přijetí křesťanství. Je to historie, o které toho mnoho či téměř nic nevíme, a není to náhoda. Tato slovanská hmotná a nehmotná kultura musela být zničena a z historie vymazána, aby nepřekážela vůli k moci a ovládnutí společnosti prostřednictvím implementace římského křesťanství do nové státní ideologie. Zbavit lidi své vlastní historie a kultury, aby nevěděli, kým jsou, kde leží jejich kořeny a z čeho vyvěrá jejich vnitřní síla, je riskantní podnik, který se nemusí vždy zcela podařit a může se míjet účinkem. Sice málo pravděpodobné, zejména když je to prováděno s patřičným „křesťanským“, fanatismem, ale pokud, jako v našem případě, nastalo z níže uvedeného důvodu to málo pravděpodobné, a je přitom v sázce vše, znamená to pro hazardního hráče katastrofu.

Co se týče důvodu zmíněné „katastrofy“, tak ve zdejších končinách přežít nikdy nebylo moc jednoduché. Máme poměrně mírnou povahu, když po předcích náš arzenál obsahuje spíše „zbraně duchovní“. Nejsme tak těmi, kdo se chtějí s někým za každou cenu rvát, dáváme přednost si žít v klidu vlastním životem. Toho přirozeně chtějí jinak-vychovaní zneužít, a že se jich k nám chtělo nakvartýrovat, a co se přes nás všechno přelilo, až hanba povědět. Proto je opatrnost a nedůvěřivost ke samozvaným autoritám jedním z naších základních povahových rysů. Je současně naší obdivu-hodnou ctností, že nikoho nezneužíváme, nesnažíme se žít na úkor jiného lidu, nezačínáme války, příčí se nám násilí a bezduchá hrubá síla, milujeme a uctíváme mír a pevně věříme, že bez něj a bezpečí nelze pokročit na vyšší úroveň našeho lidství a žít smysluplný lidský život. To vše není jen nějakou výsadní zásluhou židovsko-křesťanské kultury či poučení z krvavého bratrovražedného boje o víru, ale starodávná a hluboce zakořeněná universální mravnost, ctnost vyvěrající z odvěkého niterného přesvědčení obyvatel zdejších luhů a hájů.

Snad i proto o nadšení národa pro (prvotní) ideál křesťanství, lze mluvit až v okamžiku, kdy se „pokřesťanštěné“ nejširší vrstvy obyvatel ze zdroje svého vlastního talentu dozvěděly pravdu o jeho skutečném obsahu a neshledaly na něm nějaký hlubší konflikt s moudrostí svých předků ani žádnou zásadní vadu. Nepřekonatelným se však ukázal konflikt mezi vzteklou mocí spojenou s účelovou ortodoxní dogmatickou vírou na straně jedné, a vědomým úsilím národa o reformu mravnosti podle prvotního ideálu a z něj vyvěrající víry na straně druhé. Místo přibití na kříž tentokrát zaplála „křesťany“ tolik oblíbená hranice. Mocní a „univerzální křesťanská“ církev s patentem na nesprávný výklad Ježíšova náboženství lásky se bez zaváhání rozhodli, že pobouřený národ, sjednocený v nepohodlné pravdě, bude násilím vymazán ze zemského povrchu, pokud se nepodvolí. Byla to právě ta sebezáchovná obezřetnost, určitá nedůvěřivost a odpor k manipulaci, které sehrály zásadní roli v tom, že lidem již nemohl nikdo nic namluvit. Když se věci daly do pohybu, pak již nebylo síly, která by s národem pohnula. Lidé také měli čerstvé zkušenosti s trpkými plody a dědictvím po brutálním a nesnášenlivém fanatickém císaři svaté římské říše národa německého, který by pro slávu a moc své římské církve udělal cokoliv, včetně vyhlazování celých vesnic českých „heretiků“, zatímco, kdyby to šlo, tak by ve své okázalé karlštejnské kapli v návalech abstraktní lásky jistě klidně snědl svému pánubohu i jeho nožičky. Národ pochopil, že jinou volbu nemá a že v sázce je úplně všechno: buď život v pravdě, v souladu se svědomím a spasení duše, nebo život ve lži a věčné zatracení. Pokud nás proto chcete vyvraždit, nepůjdeme jako ovce na porážku. Být přinucen jednat proti vlastnímu svědomí je horší než válka.

Česká otázka se tak stala otázkou evropskou, přesto i proto, že doma nekorunovaný panovník a mocný evropský politik měl především své evropské zájmy a o situaci v Čechách nebyl dostatečně, protože jednostranně, informován. I když měl v zásadě k dispozici neomezené zdroje obrovské evropské říše, pokořit malý národ za použití násilí se nepodařilo. V tom se mýlil, ačkoliv byl po otci nadán stejně mimořádnými politickými schopnostmi. Stejně tak se arogantní říšský panovník mýlil v tom, že upálení zas nějakého reformátora poměrů římsko-katolické církve je okrajovou záležitostí, která bez problémů projde.

Česká otázka je ale především otázkou světovou. To krásně ilustrují následující slova M. K. Gándího: „Kdybych mohl místo brutální síly prosadit používání síly duše, což není nic jiného než síla lásky, vím, že bych Vám mohl nabídnout Indii, která by se mohla postavit celému světu, aby zabránila nejhoršímu. Sám se musím neustále ukázňovat, abych svým životem reprezentoval tento věčný zákon utrpení a předkládal je k přijetí těm, kteří chtějí. Ať budu činit cokoliv, mou motivací vždy bude poukazovat na jedinečnou převahu tohoto zákona.“ ( Mahátma Gandhí: Můj život aneb O mých experimentech s Pravdou). Jako by jeho ústy znovu po půl tisíciletí a na jiném místě promluvil svědek zrození českého národa Petr Chelčický. Postavit se silou bratrské lásky celému světu, aby se zabránilo nejhoršímu, to byl Chelčického program. Petr ho proti brutální síle neuměl a nemohl prosadit, neboť věci se daly do pohybu a zašly příliš daleko. Kdyby byla jiná doba a rozložení sil, kdyby to okolnosti umožnily nebo bychom byli velký národ, který nejde před očima světové veřejnosti tak snadno zdecimovat a vyhladit, naše počínání by mohlo být a jistě by i bylo jiné – více v souladu s naším starobylým přesvědčením, v souladu s naší o něco méně starobylou vírou podle slov a skutků Ježíše Krista, a v dnešní době v souladu s naší posvětštěnou vírou stejného obsahu, tedy vírou v to, že lze vyrůst na vyšší úroveň lidství do světa bez mravního (a tedy i hmotného) útlaku, do světa dobré vůle, mírového soužití a vzájemně prospěšné spolupráce, úcty k životu a ochrany podmínek nutných pro jeho zachování na Zemi. Proto je otázka českého národa, malého národa na exponovaném místě, otázkou celého lidstva a univerzálním mravním imperativem.

Gándhí (když už jsem si ho půjčil do mozaiky, tak při něm zůstanu), při obhajobě své vlastní tradiční víry jím samotným posunuté snad až k nejzazší myslitelné definici universální víry, praví (pro málo tolerantní „pokřesťanštěné“ uši místy jistě i poněkud obtížně stravitelně): „ Kdyby měl Bůh syny, pak bychom byli Jeho synové my všichni. Je-li Ježíš jako Bůh, nebo Bůh sám, pak všichni jsou jako Bůh, nebo mohou být samotným Bohem.“ … „všichni jsme nedokonalými a chybujícími dětmi jednoho Stvořitele a jeho síla v nás nemá hranice. Znevažovat jedinou lidskou bytost je stejné jako znevažovat tuto božskou sílu, a tudíž zraňovat nejen tuto lidskou bytost, ale s ní i celý svět.“…“Úcta ke všemu živému (nenásilí) je základ hledání Pravdy. Každý den se přesvědčuji o tom, že hledání pravdy přijde vniveč, pokud nestojí na těchto základech.“… „Mám za to, že věřící musí vidět v ostatních stejného Boha jako v sobě samém a zároveň musí být schopen žít mezi všemi a dokázat si udržet patřičný odstup. A tato schopnost musí být kultivována tím, že se člověk nebude díky přirozené plachosti vzniklé z nedostatku příležitostí těmto kontaktům vyhýbat, ale uvítá je jako příležitost vzájemně si pomoct a zároveň se jimi nenechá poznamenat a dokáže si uchovat svou vlastní přirozenost.“… „Ten, kdo je oddán Pravdě, nesmí konat jen z úcty ke konvencím. Vždy musí být ochoten opravit se, a zjistí-li, že se mýlil, musí si to za každou cenu přiznat a odčinit to.“… Ve věci náboženství se víry liší a každá si přisuzuje nadřazenost nad ostatními. Kdyby v otázce víry měli všichni stejné přesvědčení, mohlo by být na světě jen jedno náboženství.“ Dal jsem si tu práci vyzobat z vlastního životopisu úcty-hodného pána to, co se mi jeví jako podstatný společný jmenovatel, ne proto, abych ukázal, že na něm není nic, co by bylo v rozporu s vlastními Ježíšovými slovy. Šlo mi tu od začátku o to „hledání pravdy“, o „experiment s pravdou“ a „oddání se pravdě“.

Z hlediska „hledání pravdy“ v současné době nadále, dílem díky chronické sterilitě „společensko-vědních“ disciplín, dominuje důraz na vysvětlení povahy vnějšího světa, a to prostřednictvím poznání vyplývajícího z vědeckých postupů exaktních přírodních věd. Jejich vědecké pravdy jsou aproximacemi pravdy platnými do doby, než vědecký pokrok tyto jako omyl či neúplnou pravdu, nahradí novou pravdou opravenou. Je-li něco nepokryto nebo dostatečně neprozkoumáno, je pravdou vědecká hypotéza, kterou vědecká komunita uznává za výstižnou a která se považuje za správnou do doby, než bude pravda o věci blíže prozkoumána. Toto „hledání pravdy“ je čistě technickým rozumovým experimentem s neustále otevřenou myslí, dalo by se říct také rozumovým vědeckým „experimentem s pravdou“.

Potíž je v tom, že jsme s tím vším rozumovým přístupem, který přinesl technologický pokrok a blahobyt, dospěli do slepé uličky. Viz např. devastace přírody, vymírání a ohrožení živočišných druhů, politická korektnost, nárůst korupce a byrokracie, … - to o zdravém rozumu nesvědčí. Oháníme se racionalitou a přitom se chováme jako totální blázni. V rámci racionálna pácháme sebevraždu, a to tedy na funkční model nevypadá. Náš rozum zešílel, ale jsme tak rozumní, že si toho odmítáme všímat.

Kdyby alespoň filosofové (a někteří ostatní badatelé mimo obory exaktních přírodních věd) měli nějakou obecnější teorii pravdy, mohli bychom se jí řídit. Pokusů o její nalezení byla řada, ale dosud se všechny spektakulárně zhroutily v souvislosti s objevy v oboru exaktních matematických věd. Lidé myšlenky a slova se z toho stále ještě nedokázali vzpamatovat a zdá se, že celé oblasti filosofie přešlapují na místě. Ani zde rozumná moudrost není moc moudrá. Mezitím máme svobodu ve jménu rozumu udělat cokoliv nerozumného a bezohledného, k odpovědnosti se však nehlásíme. Je proto důvod se obávat nejhoršího – nad přínosem kreativního rozumu převážila jeho destruktivní síla, které nestojí nic v cestě.

Jde tedy snad, „aby se zabránilo nejhoršímu“, o reformu myšlení exaktní přírodní vědy? Nikoliv. Ta své myšlení nezmění a není na něm ani co měnit. Problém není s vědeckou pravdou jako takovou, ale se způsobem, jakým se těchto poznatků využívá. A to je o úrovni konkrétních lidí, kteří poznatky využívají a aplikují. O tuto část pravdy se tak starat příliš nemusíme, ta (až na bezohlednou aplikaci v praxi) funguje a vědecká pravda se postará sama o sebe, protože věda je vnitřně svobodná a odpovědná - má totiž vždy otevřenou mysl a tam kde se sama zmýlila, tam se sama opraví. Ovoce, které nese, je nadevší pochybnost dobré.

Musíme pak tedy zreformovat myšlení ostatních lidí a přivést je k „rozumu“? To asi sotva. Pravda o tom, co si myslí jiní lidé, se kterými společně sdílíme a přetváříme naší realitu, znamená poznat pravdu o nich samotných, a to lze jen nepřímo a omezeně. Tuto pravdu zná (resp. může vědět) každý člověk jen sám, k tomu přístup nemáme. Rovněž z toho, co lidé říkají, nemůžeme činit definitivní závěry, protože s jistotou nevíme, jestli to, co lidé říkají, je také tím, co si sami skutečně myslí, zda je to jejich vlastní přesvědčení, přání a touha. Někteří lidé také často lžou, aby druhé oklamali a dosáhli tím nějakého cíle, nebo prostě jednoduše třeba jen neví nebo ani nemohou vědět, že to, co říkají, není pravda. Kromě intuice nám nezbývá než spoléhat na „Ježíšův test“, tedy se ptát: jaké je ovoce toho, co ten který člověk udělal a dělá? Podle toho je poznáme, což je důležité, abychom věděli, s kým že to máme co do činění a mohli se tak podle toho případně zařídit. Ale lidé jsou víc než jen to, co říkají a dělají, stejně tak jako jsou lepší než jen na co ukazují jejich zlá slova a skutky. Také jiní lidé nemohou vědět lépe než my, jakým způsobem chceme a budeme žít. Křovák k tomu, aby věděl, jak má správně žít (a přežít) také nepotřebuje vědět nic o tom, například, co hrozného a proč si myslí pan president Trump, a co „nového, krásného a šikovného“ zítra vypustí nebo utrousí.

Myslím tedy, že hlavní potíž a současně i naděje spočívá v porozumění pravdě o sobě, o svém vlastním myšlení a postojích, přáních a touhách, které jsou určující pro to, co uděláme. Potíž přesto, že výhodou je, že ve své hlavě se každý může vyznat sám a udělat si v ní snadno pořádek. Každý se může poměrně snadno dobrat k tomu, co jsou jeho vlastní (ne cizí) myšlenky a nejhlubší přesvědčení, to není svět mimo něj nebo nedostupný vnitřní svět někoho jiného. Může si napsat výsledky svého experimentu s pravdou o svých vlastních (ne cizích) myšlenkách a svých (ne cizích) základních přesvědčeních na papír, aby to nezapomněl a viděl výsledek na vlastní oči, neboť co je psáno, to je dáno. To ale neděláme, protože máme za to, že to je zřejmé a pak se divíme, co hrozného z našich činů v důsledku slepého následování cizích myšlenek pošlo. Tato pravda stejně jako ta ve vědě, je aproximací a není konečná, a proto každý musí být „vědec“ a být připraven své postoje opravit vždy, když zjistí, že se mýlil. A protože já jsem já a ne nějaká komunita vědců, která o platnosti pravdy rozhoduje, mohu ji sám považovat za správnou do doby, než si jí sám opravím. Když není jiné skutečnější svobody než svoboda, ke které jsem se sám vnitřně rozhodnul, a je-li každý člověk vůči sobě přirozeně odpovědný (což je, jinak by se zbláznil nebo zahynul), tak pravda o nás pro nás by se uměla postarat sama o sebe, kdybychom jí to dovolili.

Výhodou také je, že i na sebe můžeme aplikovat „Ježíšův test“ a položit si otázku: jaké ovoce přináší to, co jsem udělal? Je toto ovoce přijatelné? Tady k rozumu, vstupuje do hry srdce a svědomí, tedy linka na informaci „shora“, kterou nemáme pod bezprostřední rozumovou kontrolou. Ptáme se ještě vůbec sami sebe, zda je to co dělám v souladu s tím, co mi říká intuice, srdce a svědomí? Pokud tomu tak je, je třeba stát za svými závěry pevně. Pokud není, je nutné se opravit. Co přejde přes test srdce a svědomí je vždy pravdivé.

Tím vším jsem chtěl jen co nejstručněji a zjednodušeně načrtnout, že oblast pravdy o nás a našem vlastním myšlení by pro nás měla hrát stejně dominantní roli, jakou dnes ve světě hraje pravda v exaktní vědě. To proto, že to, co si myslíme, o čem jsme přesvědčeni a zejména co s tím na tomto základě vykonáme, zásadním způsobem ovlivňuje celý organismus národa. Stejně jako srdce bije každému z nás bez ohledu na to, jestli chceme nebo nechceme, stejně tak v každém funguje jeho základní mravní kompas, kterým je jeho svědomí. Naše naděje spočívá v uvědomění si toho, že toto máme všichni lidé společné, že to je ta základní a nejdůležitější pravda o nás, kterou „musíme vidět v ostatních jako v sobě samém“ a jejíž síla v nás nemá hranice“.

Budeme-li žít ve lži proti vlastnímu svědomí, národ se pravdy nedobere. Také věřím, že síla pravdy v nás nemá hranice. Je to v souladu s mou vlastní zkušeností. Věřím, že v tomto základním se jako lidé příliš nelišíme, tedy v tom, co jsme si nevyspekulovali svým rozumem, v tom, čím jsme nadání a vybaveni takříkajíc „shůry“. Co nám pak brání žít svobodně a vzít na sebe odpovědnost a tím i za celý svět? Jaká je pak odpověď na otázku co dál a co je úkolem malého národa na exponovaném místě v šíleném světě, který je tak rozumný, že si své šílenosti již odmítá všímat? Nastane to málo pravděpodobné, co vždy znamená pro hazardní hráče „katastrofu“ ve hře, kdy je v sázce tentokrát již úplně všechno? Umíme ještě změnit myšlení, aby nás tato sebevražedná hra konečně přestala bavit a hazardní hráč tak neměl s kým hrát? Postavíme se celému světu vyzbrojeni pravdou, „jejíž síla v nás nemá hranice“, abychom zabránili tomu nejhoršímu? Pokud nám zůstala alespoň špetka zdravého rozumu, srdce na svém místě a kousek nevypáleného svědomí, pravda je na naší straně a zvítězí.

Použitá literatura (či spíše polemika s):

  • D. Davidson: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita, Filosofia 2004

  • M. Gándhí: Můj život aneb o mých experimentech s Pravdou, ALMI 2015

  • E. Kohák: Kopí Dona Quijota, Ježek 2010


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

Nemohu souhlasit s tím, že věda je dobrá, protože má otevřenou mysl _ vědci totiž nemají v mysli anito, co by v ní měli mít, jak nás o tom přesvědčují farmaceutické experimenty na lidech, geoinžýenýrství či  umělá inteligence. Vlastně neexistuje vědní obor,kde by štábní vědci nepáchali nepraqvosti. A jsou to nepravosti více než patrné, jak dokazue aktuálně experiment s autonomní auty v provoze. Připravím o tom blog.