Pravé ucho Jana Masaryka

Ucho Jana Masaryka
11.12.2011 20:37
Jan Masaryk, ministr zahraničí československé exilové vlády, se setkal v Londýně s jedním americkým kongresmanem. Americký politik rozšafně poplácal Masaryka po rameni a zeptal se: "Jak se daří otci? Ještě hraje na housle?" "Pane, obávám se, že máte na mysli snad Paderewského, a nikoliv mého otce," řekl Jan Masaryk před skupinkou lidí, kteří nemohli skrýt nemilé překvapení z trapného okamžiku, který připravila kongresmanova netaktnost a klidně pokračoval: "Víte, Paderewski hrál nikoli na housle, ale na klavír, a byl nikoli prezidentem Československa, nýbrž Polska. Z našich prezidentů hraje pouze Beneš. Hraje však nikoli na klavír či na housle, ale fotbal. Jinak ve všech ostatních ohledech jsou vaše informace správné.

Komentář: Jeho syn dopadl naprosto stejně: Jedna brněnská aukční síň v uplynulých dnech nabídla a prodala soubor fotografií s vysvětlivkou: (Jan Masaryk, 1947. Soubor fotografických momentek z návštěvy Jana Masaryka v Olomouci r. 1947. Trojice černobílých fotografií 136 x 87 mm a kontaktní černobílá fotografie 58 x 57 mm, na rubu autogram perem „Jan Masaryk" a text perem „Olomouc, 47 svatodušní svátky (cestou na Jeseníky)". Pointa tkví v tom, že o této významné události obšírná publikace Dějiny Olomouce 2, vydaná v r. 2009 se vůbec nezmiňuje.

O jedné kytici sněženek, která vedla k vítězství Západu ve studené válce

Dr. Sum vycítil, že váhám, a ještě jednou mi opakoval svoji mantru: že sebevražda „pana ministra“ nebyla jen nějakým impulzivním rozhodnutím; že postupně dospěl k závěru že to musí udělat, aby vyburcoval Západ z poválečné letargie a politiky ,,appeasementu“ vůči sovětské rozpínavosti a bezohlednosti, – a že tato jeho oběť podstatně přispěla ke vzniku Severoatlantického paktu. (Ernest Kolowrat)

Komentář: Vskutku zvláštní je, že názor o sebevraždě hájí nejvehemtněji právě osobní tajemníci jana Masaryka,  kdož nejvíce přispěli bezprostředně k rozšíření opačného pohledu, ještě než Masarykovo tělo bylo uloženo do hrobky. U spánku zesnulého politika byla položena kytička konvalinek a všichni jsme byli přesvědčeni, že ukrývá ránu po střele. Nevěřili jsme, že jedná o sebevraždu, či nešťastnou náhodu. Za rakví šli představitelé vlády, prezident Beneš nešel, byl již nemocný, paní Hana Benešová a Alice Masaryková jely autem, vzpomínala Božena Racková  z Loun, která se měla účastnit pohřbu jako  členka delegace MNV Slavětín, přivážející šeříkový věnec  (Svobodný hlas 18. dubna 2002, s.5).

Nemělo jít sice o konvalinky, ale o sněženky.  Ale jak dokázali udělat šeříkový věnec počátkem března v zahradnictví v Libochovicích, tak museli to být přímo kouzelnici, zřejmě jsme byli schopní konkurovat nejedné tulipánové velmoci, proto nás za trest přešoupli do toho východního bloku.  Dle silně rozmazané foto konvalinky to nemohly být ani náhodou, to už spíše kopretinky. Asi se jednalo o velkorysý dar zahradníka Josefa Džugašviliho. Lze však doporučit BIS, aby si spíše všímala kladečů věnců, než skladištím zbraní.  Dosud nerozluštěnou hádankou však zůstává, zda na tom fotu pravé ucho muže ležícího v rakvi u něhož je umístěna ta kytička (na obrázku vlevo) , je shodné s pravým uchem na foto Jana Masaryka v Troubkách ze 14. února1948 (viz obrázek). Ti patologové to pěkně zpatlali. A byla to všechno jenom kamufláž. Není divu, že to foto z dílny ČTK velmi rychle bylo staženo, a nešlo pouze o ty údajné sněženky.

 Ti Masarykovi osobní tajemnící jsou právě ti, kdož z vlastní zkušenosti i z četby něco věděli o významu kytiček kladených na hroby, jak o nich psal ve vztahu k postříleným sudetským Němcům v r. 1918 jeden mírně znervoznělý olomoucký prokurátor ve svých vzpomínkách už v r. 1926. A ty kytičky na hroby těch několika desítek demonstrujících německých mužů, žen i dětí dokázaly po dvaceti letech rozvrátit Masarykovu tak trochu demokraticky se tvářící republiku. Státy, a to i režimy jsou budovány na základě fikce jednomyslného souhlasu všech obyvatel. Legitimita existence státu vychází z fikce jednomyslného souhlasu všech jeho občanů s jeho existencí.  A pokud ten režim připraví někoho o život, tak ta jednomyslnost je poněkud pofiderní. A může začít odpočítávání.  I když se ten stát, respektive režim vykroutí poukazem ne ještě větší lumpárny nepřítele (Lidice jako zdroj legitimity poválečného režimu). Takže každý odboj se bude snažit každý režim přimět k tomu, aby prolil první krev. Současně platí, že každý politik, toužící po znovuzvolení, si buduje svou pretoriánskou gard pro špinavou práci, které může bezvýhradně věřit, kdo se mu tedy nebude snažit věšet bulíky na nos. A státník se od politika liší v tom, že se nikdy nedozvíme, kdo byl v té pretoriánské gardě, jaké pro něj plnila úkoly.

Známý český herec Jan Werich, vykládal v rozhlase staré vídeňské otřepané anekdoty z dob bývalého Rakouska-Uherska. Vydával je za „židovské“. Až tedy na jednu. Ta nebyla ani vídeňská ani židovská. Werich jí přesto připsal jakémusi neexistujícímu “starému rabínovi“. Ve skutečnosti se jednalo o mého údajného anglického prapředka Jamese Fitzjamese vévodu Berwicka. Tento bodrý muž byl francouzským maršálem. Padl dne 12. 06. 1734 u Philippsburgu. Mmladý poručík de Vaux, se ho otázal: „Řekněte nám, mladým důstojníkům, tu nejryzejší pravdu.“ Vévoda maršál Berwick tiše odpověděl: „Anything is others.“ (Všechno je jinak) a poté vydechl naposled. Proletářsky smýšlejícímu Werichovi se nezdál ani „vévoda“, ani „maršál“ a vůbec celá atmosféra i s poručíkem de Vaux (francouzský baron) mu připadala příliš aristokratická. Vymyslel si tedy „rabína“, uložil ho do postele na smrtelné lože a okolo postele nechal shromáždit židovské příbuzenstvo, a tak vznikla „židovská“ anekdota „Všechno je jinak!“ Jan Werich si prostě příběh znovu vymyslel, aniž by tušil, že i sám originál je pouhou bájí a s realitou nemá nic společného. Slavný vévoda Berwick padl daleko prozaičtěji, než nám legenda vypráví. Zasáhla ho dělová koule vypálená 37. plzeňským regimentem pod vedením plukovníka Petra hraběte Radeckého. Maršál se okamžitě skácel mrtev a nepromluvil ani slabiku. Legendární výrok „Všechno je jinak!“ jenž je mu připisován, se dostal do oběhu až padesát let po jeho smrti, prostřednictvím maršálových memoárů. Ty ovšem vydal jeho vnuk a panuje v anglických literárních kruzích oprávněné podezření, že dané „memoáry“ napsal šikovný vnuk sám coby dobře prodejný artikl.  

Skutečně moudrý člověk musí učinit dělící čáru mezi názorem a faktem, přičemž je nutné vše považovat za pouhou informaci a nikoli za historickou pravdu. Ta jako taková ve většině případů sama o sobě vůbec neexistuje, neboť samotné důkazní prostředky bývají již nespolehlivými mystifikacemi (hrabě Jan Berwid-Buquoy, jinak usvědčený příležitostný špion kdovíjaké tajné služby).

Kolik průklepů hlášení a v kolika jazycích musel vyplňovat jeden český major, aby uživil svou maďarskou manželku

Ve výše uvedených dvou příbězích je skryto tajemství, proč a jak zemřel Jan Masaryk, nad čímž si marně lámou nejučenější a nejmoudřejší hlavy nejen v tomto státu. Faktograficky čerpám z publikace P. Ketnera a J. M. Jedlikčky Proč zemřel Jan Masaryk , vydanou v Praze v r. 1990 a z publikace Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti), vydanou svého času Úřádem pro vyšetřování zločinů komunismu  Ta první se kloní k závěru, že šlo o sebevraždu, ta druhá se k závěru, že šlo o vraždu, ale především nás odkazuje na ruské archivy, ale  dne 30. ledna 2003 sdělovala Generální prokuratura Ruské federace že českou stranou žádané archivní materiály jsou ... dle příslušných předpisů Ruské federace předmětem utajení a není proto možno požadavku české strany vyhovět.

Ale sem tam nějaká informace by mohla vypadnout také z jiných skříní, plných kostlivců:

 Z četných teorií můj zájem obzvláště upoutalo, že pachatelem možná byl blízký pracovník Rudolfa Slánského, mjr. Augustin Schramm -- i když jsem se neomezoval pouze na obecně přijímanou verzi. Nevěřil jsem totiž, že příčinou Masarykovy defenestrace byla nejpravděpodobněji nezdařená domovní prohlídka. Choval jsem podezření, že Schramm možná byl dvoustranným agentem vykonávajícím rozkazy ze Západu, které umně rouboval na příkazy svého komunistického šéfa Slánského. Schramm byl v ideální pozici, aby přesvědčil Slánského o nezbytnosti domovní prohlídky, která by Masaryka vystrašila a zajistila tak, že se příští den objeví s Gottwaldem. Navíc, přesto že Schramm měl skvělé reference od komunistů a ze SSSR, žil v Liberci v jednom domě se svým bratrem, který byl členem YMCA a válečná léta strávil v Anglii. Kromě toho se několik Schrammových údajných kompliců při sprovození Masaryka ze světa krátce na to dostalo na Západ, do uprchlického tábora v Regensburgu, což by nebylo zrovna logické, kdyby předem nevěděli, že tam budou dobře přijati.To by také vysvětlovalo, proč jiný nedávný uprchlík, Miloslav Choc, byl pak vyslán ze svého azylu v Regensburgu, aby zabil Schramma, údajně prý proto, že zavraždil Masaryka, ale s větší pravděpodobností, aby Schramma umlčel  

 V naději, že se mi tento scénář potvrdí, jsem se podle americké Smlouvy o volném šíření informací (Freedom of Information Act ) obrátil na americkou zpravodajskou službu, CIA. Byl jsem však pokaždé odmítnut na základě ve Smlouvě obsažených výjimek. Informace se neposkytují, pokud by mohly zkompromitovat jejich zdroje a mezinárodní vztahy. Tímto zde“, psalo se v zamítnutích CIA, ,,nepotvrzujeme ani nepopíráme existenci či neexistenci takových záznamů.“ Britské úřady nebyly o nic vstřícnější. Nepříjemným faktem zůstává, že zatímco komunisté počítali s tím, že se Masaryk objeví 10. března s Gottwaldem, byly to právě západní mocnosti, které měly nezadatelný zájem na tom, aby se tak nestalo.

Pravda se nenalézá v archivech a v knihách, ale už tehdy ve veřejně známém hobby pana ministra. Všechny dosud publikované verze opomněly jediné, hobby pana ministra. Podle záznamu Zdeňka Tomana pro svého nadřízeného ministra vnitra Noska o jeho rozhovoru s Janem Masarykem z poledne 10. října 1946 (Na obou zprávách jsou parafy Karla Švába, vedoucího evidenčního odboru ÚV KSČ, který je předal B. Geminderovi, vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ) Masaryk si ho pozval telefonicky k naléhavé rozmluvě a úvodem mu sdělil: Víte, co je můj koníček –Židé. Prosím Vás, zavřete oči, když někteří polští Židé přecházejí naše hranice. Zákon, nezákon.

Ještě předběžně  se musím vypořádat s  další verzí,  tj. že Jan Masaryk volil dobrovolný odchod ze světa, protože se nechtěl dívat, co ti komunisti po tom únoru dělají za neplechu, například s těmi akčními výbory a lidovými milicemi. Že by tak rychle prozřel? Ale toto odmítnutí snad stačilo demonstrovat odmítnutím vstoupit do nové vlády obrozené Národní fronty a sama sebe určit za kádrovou rezervu pro příští prezidentskou funkci, když tak právě v r. 1947 místo na zahraniční cesty začal pilně jezdit po vlastech českých a moravských (Olomouc, Troubky) za svými potenciálními voliči.

Záhadou zůstává, proč už se od r. 1946 asi ani neukázal ve Velké Británii, kde ho údajně velmi milovali, ani na svém oblíbeném zámečku tamtéž. Nebylo to možná tím jeho koníčkem, ale také tím, že 6. března 1946 ve své zprávě o československé zahraniční politice během druhé světové války a bezprostředně po ní ten velkorysý demokrat po vzoru jistého Winstona Churchilla sdělil poslancům a poslankyním samozvaného Prozatímního národního shromáždění, že odsun budeme provádět slušné a lidsky, tu u a tam se staly přehmaty, rozumím jim a odpouštím je. Sedm let panství Hunů nemohlo zůstat zcela beze stop? Zkrátka, jak to, že stejně tak samozvaný  Masarykův antikomunistický fanklub ví, že by pan ministr a případně příští prezident také  přehmaty vítězů sionistického  puče v únoru 1948 nemohl posuzovat stejně velkoryse?

Závěr

Právé ucho pana ministra ze 14. ůnora 1948 před smrtí je možné shlédnout zde (http://www.prerov.army.cz/bomby.html) a po jeho smrti zde ( http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/smrt-jana-masaryka-vrazda-nebo-sebevrazda_46969.html ) s těmi údajnými sněženkami. Podle mého zcela laického názoru nejde o jedno a totéž ucho. Zatímco předsmrtné ucho jeví dokonce podobnost s uchem svého otce, je poněkud kulatější (také na všech jiných foto), tak posmrtné ucho muže je trochu hranatější, výrazněji tvarované, s hlubšími rýhami, odlišné zvláště v oblasti lalůčku (víz obrázek).

  Stejně tak levé ucho pana ministra, které je k vidění zde (http://www.moderni-dejiny.cz/clanek-jan-masaryk-jak-jsme-ho-znali-977) v mnoha vyvedeních před smrti a v jednom po smrti jeví tytéž rozdíly, i když poněkud odlišné. To, že ten muž se ani živému Masarykovi se podobá asi tak, jako se mu podobá ten pán zde (http://www.findagrave.com/cgi-bin/fg.cgi?page=gr&GRid=8394369), tak to snad lze přičíst tomu pádu z okna. Ale že by tento pád tak zamával s jeho ušima, se mi nezdá.

 

Pokud dnešní kriminalistika uznává otisky ucha za stejně hodnověrný důkaz jako otisky prstů, pak nutně předpokládá, že na uchu po smrti nenastávají takové změny, které by tuto identifikaci znemožnili http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2004/0401/ident1_info.html

Jestliže však předsmrtné levé ucho představuje příklad modelového, normálně vyvinutého ucha, tak posmrtné levé ucho představuje něco, s čím by se nemohl chlubit žádný playboy. Pomineme-li chybějící ušní lalůček, což lze vysvětlit ztrátou krve, velmi špatně se identifikují všechny další význačné orientační body na uchu, člunek je daleko výrazněji vystouplý, trojúhelníková jamka je výrazněji překrytá ramenem závitu,  Darwinův ušní hrbolek přestal vystupovat (opět ztráta krve), dutina mušle má tvar podlouhé štěrbiny, tedy nikoliv modelový tvar mušle jako na předsmrtném fotu. Naproti tomu protizávit je doslova nateklý a výrazně vystouplý. Stejně tak odulá je závito-kozlíková rýha. Pětkrát zde ale podtrhuji, že jako zcela nemožný novic v oboru patologickém jsem postupoval toliko podle obrázku.

 Nabízím tedy k prozkoumání takovou čapkovskou verzi konce životního příběhu pana ministra, bylo to spiknutí mužů proti ženě.  Honza utekl před svou milenkou do Izraele, kde v klidu dožil sta let. Masaryk věčně živý. V jedné věci Češi předčí Židy: v herectví, divadelnictví, vytváření virtuální reality. Byl pošmurný březen, a v tom pološeru všichni věřili, že jde o pana ministra. Nikoho ani nenapadlo, že by cokoliv bylo jinak. Byl to také jeden z nejlepších divadelních výstupů Klementa Gottwwalda v roli ministerského předsedy. Bylo to  excelentní divadelní představení hodné hrůz 20. století, pěkný prolog k dalším monstrprocesům.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek
rezjir10

Dobrý den, to Vaše kývadlo může mít pravdu, že oficiálně zaznamenaný okamžik smrti Jana Masaryka je téměř přesný, to beru. Celé je to právě o tom téměř.

rezjir10

Dobrý večer, pane Matlas,

tak s kyvadlem já vážně nejsem schopen polemizovat. Ale je vámm schopno kyvadlo odkývat přesné datum Masarykovy smrti, třeba skutečně tu sebevraždu odloižil o 20 let v zoufalství nad výkony izraelské armády v r. 1967. Prý si v depresi neustále pro sebe opakoval, a toto já jsem pomáhal vyzbrojovit. To mi zase řeklo moje orákulum.

rezjir10

Dobrý večer, pane Šebek

Dobrý večer, v případě té sněženky jde o to, že ona byla součástí procesu mlžení, ti tajemníci dobře věděli, co dělají, když jí tam dávali. Jinak potrvrzuje mojí tézi, že to jsou nikoliv tanky, ale kytičky na hrobech, které pohřbívají režimy.

Přípouštím, že tak jak podáváte duševní stav Masaryka, pak by mohl vyústit ve skok z okna. Ale proti tomu stojí názor psychiatra, který alespoň dle knihy Proč zemřel Jan Masaryk tvrdil, že by si vzal prášky na spaní. Já se k tomu přikláním takžéž. Ale proti tomu stojí v každém případě znalecký posudek soudního znalce na pády, který jednoznačně tvrdí, že bez cizího zásahu Masarykovo tělo by nedopadlo, tam kde dopadlo. A tady jde o fyzikální zákony, které nelze obejít.

rezjir10

Dobrý večer, pane Kulíku

pochopil jste to naprosto správně, jste horkým kandidátem na osobnost roku, která zasadila alespoň střípeček zrcadla, které je tvořeno dějinami,  na to správné místo. Ale dejte pozor, abyste se nepořezal. Z toho, co jsem napsal do motta, vyplývá přece, že já netvořím výjimku v porozumnění dějinám.

antoninsebek

Dobrý den, pane Řezníku,

hodně jsem váhal, zda mám reagovat na tento článek. Nemám šanci pochopitelně reagovat na všechny příspěvky, protože o řadě těch věcí mám málo informací. Ale okolnosti smrti pana Jana Masaryka mě vždycky hodně zajímaly a tak jsem si o tom hodně četl a hodně popřemýšlel. Ve Vašem případě si nejsem jist, zda si ze čtenářů neděláte (jen trochu?) legraci, ale budiž. Nechám však ucho uchem, tudy cesta nevede.

K reagování mě přiměla maličkost, ona kytička. Je faktem, že od pohřbu J.M. se mezi lidmi (vím to od přímých účastníků) šuškalo, že měla  zakrýt stopu po výstřelu. Střelbu nikdy nikdo v dokumentech jako argument nepředložil, určitě nebyla. A takovou  "stopu" by už tehdy uměli zakrýt jinak a lépe.

Moje verze smrti pana J.M. vede jednoznačně k závěru, že spáchal sebevraždu. Něco mezi omluvou a demonstrací, spojené s pocitem viny a s fází jeho manio-depresivní nemoci.  Svým způsobem osud svého syna předeznačil (jak už to bývá) jeho slavný otec. Mnohokrát se v dokumentech zveřejňuje jeho prosba: Stůj vždy při Benešovi, neopouštěj ho. A potom, marná sláva, jsou doklady o tom, že Janu byla komunisty nabízena i funkce prezidenta republiky, po nemocném Benešovi. Jan si po prvních represích uvědomil, že stačil jediný hlas (a právě ten jeho, když sociální demokraté - čeští i slovenští), když se k odstoupivším ministrům nepřipojili.

Dalším významným faktem je, že jeho osobní tajemník až do své smrti (a to se dožil sametové revoluce) nikdy nehovořil o jiné verzi než o sebevraždě. Nebudu opravdu zkoumat ucho, ale jakákoliv obrana před shozením z okna nebyla nikdy prokázána, ani na těle J.M. ani v místnostech jeho bytu). A jedna z obvyklých kriminalistických otázek tu sebevraždu také potvrzuje. Tedy ono klasické "Komu by to prospělo?". Komunistům to rozhodně neprospělo, možná by "zasáhli" později, ale jinak . A také v té době to vyšetřování ještě nemohli vést pouze zatvrzelí komunisté. Takže zakrývání stop tehdy ještě nebylo tak prosté jako o něco později.

Přeji Vám hodně zdraví a závidím Vám Vaše starosti. Vlastním mj. text údajného předsmrtného dopisu Jana Masaryka Stalinovi. Takže i Váš text si celý stáhnu. Co kdyby...

rku

Pane Řezníku, píšete, že Češi nerozumějí svým vlastním dějinám. Myslím, že Vaše články jim k lepšímu pochopení nepomohou.(mně tedy zatím určitě ne.) Myslím že málokdo pochopí, co má vlastně čtenáři článek říci. Konkretně tímto nadhazujete teorii, že J.M. buď nechali zavraždit imperialisti aby nemohl podporovat Gottwalda, nebo že pochovali jinou mrtvolu a J.M. uprchl do Izraele, který předtím vyzbrojil. Nebo jsem to nepochopil správně?

Pan Matlas je větší exot než jsem myslel.

 

rezjir10

Tak ty deprese byly toliko případně diplomatickou nemocí, člověk který má hobby, a to nenaplněné, tak nemá deprese. Jestli někdy nějaké měl, tak ho z toho vyléčil Londýn za WWII, kdy určitě neměl čas nikdo mít deprese. Ty nejlépe léčí pracovní aktivitou.