Před 90 lety zemřel básník Jiří Wolker

obrazek
3.1.2014 20:43
Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker, se narodil v předjaří, ve čtvrtek 29. března 1900 v Prostějově, jako prvorozený syn do dobře situované typické měšťanské rodiny Ferdinanda Wolkera a jeho manželky Zdeny. Jeho otec, vyšší finanční úředník, pocházel z řemeslnického rodu. Předkové jeho matky naproti tomu pocházeli z hanáckého venkova. Rodinné prostředí Wolkerových bylo naplněno kulturou a na Jiřího již od útlého věku silně působilo.

Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker, se narodil v předjaří, ve čtvrtek 29. března 1900 v Prostějově, jako prvorozený syn do dobře situované typické měšťanské rodiny Ferdinanda Wolkera a jeho manželky Zdeny. Jeho otec, vyšší finanční úředník, pocházel z řemeslnického rodu. Předkové jeho matky naproti tomu pocházeli z hanáckého venkova. Rodinné prostředí Wolkerových bylo naplněno kulturou a na Jiřího již od útlého věku silně působilo. Nezbavilo jej ale toho, aby se díval na svět velmi pozorně, i v jiných, širších souvislostech a především s výrazným sociálním vnímáním. Již od dětství býval často nemocen, proto jeho rodina usilovala o pobyty ve skautských táborech a u moře. Zdena Wolkerová popisovala svého syna Jiřího jako družného chlapce, který se rád přátelil, vodil si domů ze školy kamarády, s nimi se dělil o jídlo, půjčoval jim i hračky a knihy. Wolkerova matka ještě po letech vzpomínala, že ho v dětství na celé hodiny dovedly upoutat „velikánské stroje v elektrárně, na něž se Jurka přes okno chodíval dívat s tátou, a pece s rudými plameny ho přímo obluzovaly“.Z inspirace i těmito zážitky později nejspíše vznikla jedna z jeho nejvýznamnějších básní Balada o očích topičových.

Jiří Wolker již od mládí projevoval všestranný talent umělecký. Zkoušel psát, kreslil, hrál na housle a na klavír a také komponoval. Byl také nadšeným skautem a členem Sokola. Již jako chlapec psal první básně a drobné povídky. Ve svých čtrnácti letech byl organizátorem časopisu Naše kvarta. Přibližně od svých šestnácti let se již soustavně zaměřil především na psaní – poezie i prózy. První období Wolkerovy prozaické tvorby trvá asi od roku 1914 do roku 1917. Již tehdy si psal svůj osobní deník nebo také skautský Táborový deník, který napsal v roce 1916 a ve kterém zachytil své zkušenosti z pobytu v prvním skautském táboře u nás. Knižně jej vydal u nakladatele Václava Petra v roce 1928 A.B. Svojsík. V rodném Prostějově Wolker získal základní vzdělání a poté vystudoval gymnázium. Měl zde štěstí na kvalitní pedagogy, kteří rychle rozeznali jeho všestranný talent a pomáhali mu v jeho rozvíjení. V nižších třídách to byli profesoři Dr. Štěpán Kožušníček a Antonín Dokoupil, ve vyšších třídách Jan Kamenář a Dr. Vojtěch Měrka. Jako žák 8. třídy prostějovského gymnázia přivítal 28. říjen 1918 jako konec války a vznik naší republiky proslovem na žákovské akademii. V období gymnaziálního studia publikuje především ve studentských časopisech.

Na podzim roku 1919 odchází do Prahy, spíše na přání otce, než z vlastního zájmu, studovat práva. Zde se rychle sblížil nejprve se socialistickou a později komunistickou mládeží. Postupně se seznámil s tehdy již známými literárními či akademickými osobnostmi jako byli S. K. Neumann, M. Majerová, Z. Nejedlý, J. Hora nebo I. Olbracht. Stal se členem Devětsilu. V roce 1921 vychází jeho knižní prvotina, lyrická básnická sbírkaHost do domu (Poštovní schránka, Věci, Pokora, ad.). Je to poezie mládí, optimismu, radosti za života a jeho darů. Básnický výraz je zde patrný hravou obrazotvorností i náboženským názvoslovím. Po této sbírce u Wolkera dochází ke změně tvůrčí orientace k poezii proletářské a nosným sociálním baladám. Velký vliv na jeho poezii měl tehdy především básník Josef Hora. Spojovacím článkem mezi Hostem do domu a jeho nejslavnější sbírkouTěžká hodina (její úvodní sloky napsal v srpnu 1921), která vyšla v roce 1922, byla rozsáhlejší skladba Svatý Kopeček z jara 1921. Je nejen oslavou tohoto poutního místa, ale i básnickým posunem k vážnějším společenským a sociálním tématům doby. Skladba Svatý Kopeček měla pro Wolkera značný význam. Jak vzpomínal později V. Nezval, dokonce ji zamýšlel vydat “ve velkém formátu a s fotografiemi míst, o kterých píše“. Od dětství trávil pravidelně svůj čas u prarodičů na Svatém Kopečku u Olomouce. K tomuto místu měl silný vztah, jak sám uvedl: „Vždycky, když jsem opouštěl Svatý Kopeček, sídlo svého štěstí a mládí, vždy mi bylo hrozně smutno.“ Od dětství tu měl i řadu přátel: „Večer sedím s chlapci, dávnými kamarády, kteří pracují v okolních fabrikách. Mají mě rádi a přelévají na mě svoji sílu. Dovedou člověka tolik obdarovat, aniž o tom vědí.“

Wolkerův přítel Zdeněk Kalista, se kterým v době právnických studií sdílel jeden čas společné skromné bydlení na Smíchově, patřil k těm, kteří jej svým vlivem přivedli smýšlením na levici. Wolker byl předtím příslušníkem mladé generace národně demokratické strany, v níž byl organizován i jeho otec. Po založení KSČ v roce 1921 se stává jejím členem. Politické názory mu působily i těžkosti, jak uvedl ve svém dopise jednomu ze svých přátel: „Hádám se o politiku (následkem toho opustilo mě 70% mých přátel)… a nezůstává na tom, téměř všichni bývalí moji známí chovají se ke mně urážlivě, provokují mě na každém místě, protože jsem bolševik.“ Hlásí se k novému proletářskému umění. Svým dílem se stal nejvýznamnějším představitelem proletářské poezie, především svojí sbírkou Těžká hodina z roku 1922 (Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu, Tvář za sklem, ad.). Toto dílo se stalo klasikou mezi naší poezií a právem se řadí do pokladnice toho nejlepšího z naší novodobé literatury vůbec. Mnohé básně i jednotlivé verše z této sbírky zlidověly ještě předtím, než se později dostaly do čítanek.

Na jaře 1922 se u něj objevily při pobytu u moře příznaky plicní nemoci. V dubnu 1923 se ale roznemohl vážněji a v červnu toho roku odjíždí na léčení na Slovensko. Pobýval v sanatoriu v Tatranské Poljance. Brzy se zdálo, že nemoc ustoupila, ale v září jej postihla nervová nemoc. Ještě se z ní nestačil vzpamatovat, když jej v říjnu postihl zápal plic a brzy i zánět pohrudnice. Po krátké úlevě dostal zápal mozkových blan, kterému náporem nemocí oslabený organismus nakonec podlehl. Umírající básník byl odvezen poslední den roku 1923 domů do Prostějova, kde ve čtvrtek 3. ledna 1924 v 9 hodin ráno skonal. Poslední své básně a dopisy přátelům napsal právě za svého léčebného pobytu na Slovensku na podzim 1923. Báseň Na nemocniční postel padá svět a Epitaf jsou posledními slokami, které básník napsal a nesou datum 28. listopadu 1923. Wolker měl v plánu vydat i malou sbírku inspirovanou filmem Tuberkulosa, který vědecky popisuje tuto nemoc a který také sám počátkem roku 1923 viděl. Sám ji pracovně nazval sbírkou podivných syrových veršů. Jak se svěřil v dopise svému příteli A.M. Píšovi v říjnu 1923: „ je už mým osudem, že nejdříve napíšu to, co sám později žiji, a je-li už neštěstí každé choroby, že nechá člověka obírati se příliš samým sebou, tož chci z toho pro toto těžiti.“ Tuto práci však již nestačil dokončit. Zajímavou vzpomínku na událost následující bezprostředně po pohřbu Jiřího Wolkera zaznamenal ve svých pamětech Všecky krásy světa básník Jaroslav Seifert. Ten byl pohřbu účasten, stejně jako například básník Konstantin Biebl nebo spisovatelka Marie Majerová. Wolkerova matka po pohřbu požádala jeho přítelkyni, aby na památku Jiřího a jeho lásky se vzdala světského života a vstoupila jako řeholnice do kláštera. Toto přání však zůstalo bez kladné odezvy.

Jiří Wolker byl se svou poezií velmi populární již za svého života a to nejen mezi svými vrstevníky. Jeho poezie byla oblíbená pro svou srozumitelnost, aktuálnost či krásu češtiny. Wolker byl skutečný mistr slova, uměl svými verši i prózou zaujmout. Nakladatel proto vydával jeho knihy stále znova. Vycházelo téměř vše, co napsal, včetně prvních studentských pokusů. V řadě drobných tisků například jeho studentské Básně v próze, Klytia, Děti nebo básně, které byly psány před sbírkou Těžká hodina. Vyšly i Zápisky z nemoci z roku 1923. Celé jeho dílo je rozsáhlejší, než se na první pohled zdá. Nejvíce známy jsou právě sbírky Host do domu a Těžká hodina. Napsal však i svazek pohádek, z nich asi nejznámější O milionáři, který ukradl slunce. Je autorem cyklu próz a teoretických statí o umění či také souboru tří prací dramatických Tři hry. Nedopsán zůstal román Polární zář.

Dílo Jiřího Wolkera patří k tomu nejlepšímu, co v naší literatuře vzniklo, a proto i dnes dokáže čtenáře zaujmout svou aktuálností a krásou českého jazyka.

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

novotny

Hezký článek.

Tady je odkaz do matriky narozených v Prostějově:
http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/5991/?strana=389