Prezidenti a jejich knihovničky

Dětská knihovnička 1948 od Gruse
20.6.2020 10:43
Jak správně sdělil Pavel Kohout, „tak průměrný plat v socialistickém sektoru v roce 1967 dosahoval všeho všudy 1586 korun měsíčně. Tedy patnáctinu ve srovnání s rokem 2008. Mimochodem, průměrný důchod činil 761 Kčs, tedy 12,6krát méně než v roce 2008.“

Nicméně ekonom Pavel Kohout nám zamlčel, že nejhůře jsou na tom prezidenti. Pan prezident Zeman dostává přibližně ročně tolik (3 632 400,00 Kč), co Beneš (ročně 3 300 000 Kčs)[1], oba si za svůj plat mohli koupit stejné množství statků a služeb, například dětskou knihovničku, krásnou od známého architekta Josefa Gruse v r. 1948 za 2300 Kčs, v roce 2020 v daleko jednodušším provedení dětská knihovnička stejných rozměrů je k dostání za cenu 2153 Kč. O cenách poštovních známek se svou maličkostí na lící ani nemluvě, Poslední vzpomínka na Beneše zhořkla v r. 1948 při pohledu na známky s jeho portrétem za 1, 50, 2 koruny a 5 korun, prezident Zeman musí za jednu známku se svým portrétem už v r. 2018 utratit 19 Kč.[2]

Přitom nominálně vzrostl průměrný plat 10krát.[3] Zpětně viděno, lze snadno pochopit, proč se po únoru 1948 Beneš zdráhal opustit prezidentský post. V roce 1950 byl právním předpisem stanoven plat soudce z povolání ustanovených u okresních a krajských soudů, práce pomocných soudců z povolání ustanovených u nejvyššího soudu nebo správního soudu podle délky praxe na 7 000 – 8500 Kčs měsíčně.  Vzhledem k tomu, že před peněžní reformou plat dělníka činil tak 6000 korun a po ní 1200 korun, došlo zde k podivuhodnému vzestupu nominálních příjmů vyšší střední třídy, respektive opačně vnímáno, k relativnímu zhoršení příjmové pozice „modrých límečků“. V roce 2020 plat soudce začínal na přibližně 90 000 korunách.[4] Takový dobře placený soudce o špatně placeném prezidentovi může si myslet toliko jediné, ty jsi jenom první z nás.

A protože platy ve státní sféře se odvíjejí od toho prezidentského, lze říci, že osobní náklady na jednoho pracovníka veřejné sféry nejsou nominálně vyšší než v r. 1948. Chudák Zeman, i knihovnička, kterou by chtěl koupit českým dětem, ho příjde na stejný peníz v roce 1948, ta tehdy od Gruse, tedy na 2300 korun. Ale ta je fakt krásná. Jak někdo může tvrdit, že nám stoupla životní úroveň, jak nás neustále bulíkuje ekonom Kohout.  Ani prezidenta si neumíme zaplatit, tak co od něj vlastně chceme? Jak řekl Kundera jsme plebejci, a proto máme plebejského prezidenta. Problémy s autoritou prezidenta i jeho vlastní chování vyplývá z toho, že si ho neumíme zaplatit. A stejně tak tedy všechny pod nim. Zadarmo ani kuře nehrabe. A není tak trochu problematické dělat kotrmelce v zahraniční politice jenom proto, aby tím byl podkopána autorita úřadu prezidenta republiky, který bere zhruba v korunách. jenom tolik jako bral Beneš, i když naše životní úroveň od té doby měla údajně stoupnout tak dvacet krát. Průměrný plat stoupl nominálně 10krát, plat prezidenta ani o korunu. Kdyby to mělo být v souladu s růstem průměrného platu, tak by roční plat měl činit 30 milionů korun ročně.Však si také Jiří Ovčáček na Twitteru svého času postěžoval: Antonín Novotný pobíral v přepočtu (2008) měsíčně 3,54 milionu Kč. To bylo 165x víc než průměrný plat.Byl snad na tom hůře prezident Novotný, když musel kupovat Svobodné slovo v r. 1967 za 40 haléřů, než prezident Beneš, který musel Osvobozeného našince kupovat za 2 koruny v r. 1947, nebo Rudé právo v r. 1948 za 1.50 Kčs? Prezident Beneš např. za první rozhlasového přijímače dvouletky Klasik by musel vynaložit 5440 Kčs. A za svůj plat by se také mohl koupit následující statky: Ložnice 17. 450 Kčs, Westmisterské stolní hodiny 6000 Kčs, Obr. Orig. Olej 9.500 Kčs, kompletní rozmnožovací kancelářský stroj 9000 Kčs, Automatický gramoměnič skříňový na 10 desek znač. Smaragd 8000 Kčs, osm párů dámské obuvi 1735 Kčs, lahev kolínské vody[5] Heure Intimne Vigny Paříž  100 Kčs, prošívaná přikrývka 1000 Kčs, paladium království českého 920 Kčs, křišťálová stolní lampa 900 Kčs, pokojový lustr 890 Kčs, 1 pár bílých válenek 800 Kčs, kolekce likérů 5 litrů 750 Kčs, kompletní kopací míč 700 Kčs, kaseta jemných parfémů 600 Kčs, zlaté plnící péro,. Zn. Domátor Speciál 550 Kčs, likérová broušená souprava 500 Kčs, stolní lampa 450 Kčs, přehoz na otoman 410 Kčs, moderní prvotřídní čalouněná klubovka 4500 Kčs, umělecké řezbářské dílo sv. Antonín 5000 Kčs, kuchyňský příborník moderní krémový lakovaný 3800 Kčs, stáložárná smaltovaná celolitinová kamna pro dva pokoje 2900 Kčs, kompletní pánské kolo s dynamem i plášti 2700 Kčs, horské slunce na 220 woltů 2600 Kčs,- zlatý čtrnáctikarátový prsten s rubínem 2500 Kčs, turistický dalekohled zvětšující 8krát s koženou brašnou 2370 Kčs, zlatý turmalinový 14 karátový prsten 1000 Kčs, broušená křišťálová souprava 1900 Kčs, moderní pokojový otoman 1600 Kčs, stojací elektrická lampa chrom. 1600 Kčs, chromovaný 6 lampový pokojový lustr kombinovaný kavkazký ořech 1500 Kčs, kompletní dětská vlněná výbavička 10 kusů 1200 Kčs. [Osvobozený našinec 20. 4., s. 1 (č.93)].  

Nelze zjistit vše, čím vším se prezident Novotný musel užírat závistí při pohledu na cenovky v poloprázdných výkladních skříních v letech 1967 a 1968, kdy nejdražší kamna ZENIT byla nabízena za letní cenu 740 korun (tedy 4 krát nižší). Lze pouze doufat, že nějaká dobrá duše lidovecká kolaborantská národněfrontovská věnovala Antonínu Novotnému někdy umělecké řezbářské dílo sv. Antonín za 1000 korun československých postměnových, tedy za měsiční plat vysokoškolského pedagoga, aby se necítil na tom Hradě tak osaměle. 

O čem ale mohl prezident Beneš jenom snít, na rozdíl od soudruha prezidenta Novotného nemohl si koupit z posledního prezidentského platu poněkud rozměrné transistorové rádio TWIST za pouhých 1200 korun.  Konečně se jedná o produkt, jehož pětkrát nižší cena v r. 1967 odpovídala pět krát nižšímu platu po měnové reformě, který ale po tomto datu přece jenom stoupl někdy i jednonásobně. 

Jak známo, krásný Tony si nechal snížit plat z původních 240 tisíc korun[6] na 170 tisíc korun (tedy s ročním platem 2 040 000 zřejmě v reakci na několikeré snižování cen v éře po měnové reformě. Ale kdyby si chtěl přilepšovat svou životní úroveň sběrem starého papíru, tak by za 1 kg dostal 40 haléřů. A co dnes prezident Zeman? Za typický produkt prezidentské kanceláře směs noviny, časopisy, kancelářský papír pouhou jednu korunu za kilogram. Není divu, že pak už jenom šije do Peroutky. A nechce přiznat, že daný ročník Přítomnosti nechal odvést do sběru. Takže raději lze doporučit zapátrat, jaké knihy by v prezidentské knihovničce nejraději viděl Jiří Weil (1900-1959) v Literárních novinách v roce 1948 v Literárních novinách v r. 1948. Lze kromě jiného věnovat pozornost tomu, jak označuje Pakt Ribbentrop-Molotov. A našel-li prezident Zeman níže uvedené publikace, lze snadno si dovodit, proč jako vášnivý čtenář nebude ještě hodně dlouho chtít opustit pražský Hrad.

Takže slovo má Jiří Weil (Knihy o válce. Literární noviny 1948, s.23-25). tamtéž kde pan Groh nechal publikovat obrázek svého povedeného prodejního artiklu, včetně jeho ceny (s.65).

Vyšla již pěkná řada knih o válce a bude jich vycházet stále ještě dosti. Lidstvo se pomalu vzpamatovává z otřesu šesti let a všechny knihy, které vycházej! a v nichž jsou zaznamenány události, jak je viděli politikové, vojáci a diplomaté, setkávají se zájmem. Knihy, které jsou dnes vydávány, jsou hlubší než knihy, jež vyšly bezprostředně po válce. Pominula touha po sensačností, nyní hledá čtenář spíše fakta a autentické záznamy. Z českých knih zasluhuje pozornosti zejména kniha paměti bývalého československého vyslance i porevolučního ministerského předsedy Zdeňka Firhlingera: „Ve službách ČSR(Vydalo Dělnické nakladatelství, Díl 1. Praha 1947.). Fierlingrova kniha je neobyčejně zajímavá již postavením svého autora. Byl vyslancem v Moskvě v dobách Mnichova, emigrantem v době, kdy Sovětský svaz uzavřel přátelskou smlouvu s Německem, a opět později nastoupil své místo, když SSSR opět navázal styky s naší vládou v Londýně. Fierlingrova kniha je důkladnou studií a marně byste v ní hledali nějakou sensačnost nebo odhalení. Jeho úloha byla velmi těžká, protože jen málo lidi vědělo, jaké jsou skutečné cíle, jež sledoval SSSR pří podepsání paktu s Německem. Mezi politiky, kteří věděli, že pakt znamená jen odklad, jehož cílem bylo získati čas, a že Sovětský svaz se připojí v konečné fázi války k boji proti fašismu, byl Winston Churchill a náš president Edvard Beneš. Byl mezi nimi i Fierlinger, který správně pochopil nutnost dočasného zrušení československého vyslanectví v Moskvě. Patru také k oněm vyslancům, kteří byli čestnými výjimkami, kteří odmítli vydat vyslanectví německým zastupitelským úřadům, jak jim přikazovala Háchova vláda v Praze. Fierlingerův příspěvek v odboji je značný a jeho kniha přispívá k prohloubeni sovětsko- československého přátelství. Kniha Eduarda T'áborského, „Pravda zvítězila(Družstevní práce. Díl I. Praha 1947) je kniha jiného rázu. Je to deník úředníka ministerstva zahraničních věcí a pozdějšího tajemníka našeho presidenta. To, co především působí u tohoto deníku. je jeho upřímnost. Je to četba radostná. Ve světové literatuře je málo knih, jež by hovořily tak přímočaře a čestně. Stává se nám často nyní, že zapomínáme. Nevíme již, jak vypadala druhá republika, jak lidé i politicky vzdělaní byli zmateni vítězstvím německého násilí a šejdířskou politikou mnichovanů, jak hledali všelijaké cestičky k smíru, k uchování osobní kariéry a zajištění pohodlného živobytí. Deníky Eduarda Táborského ukazují, že věděl okamžitě, co má dělat, že se nedal ničím zmást, že si zachoval čestný a jedině správný postoj k událostem. Proto jsou jeho líčení Prahy za druhé republiky a v prvních měsících okupace tak zajímavé. Ovšem ještě zajímavější jsou záznamy v době, kdy byl tajemníkem presidentovým. Poznáváme v nich presidenta s lidské stránky, jeho usilovný boj o odčiněni Mnichova, jeho morální převahu nad nepřáteli i ve vlastních řadách. Všichni, kdož si přečetli „Paměti“ našeho presidenta, měli by si přečíst i knihu Táborského, protože doplňuje to, co zamlčel president z osobní skromnosti. Konečně je tu třetí kniha, a ta je opět jiného rázu. Jsou to záznamy a reportáže z doby světové války, jediného Čecha, který se stal válečným dopisovatelem BBC, a jednoho z vynikajících prosaiků naší emigrace Jiřího Muchy, „Oheň proti ohni“. (Vydal ,Sfinx« Praha 1947) Odlišnost knihy Muchovy tkvi v tom, že to není vpravdě kniha válečná, je to spíše lyrický cestopis na válečném pozadí.  I když se v knize střídají fronty, i když její děj probíhá na bojištích, je vlastním hrdinou svět, rozdrásaný válkou, a vlastními hrdiny jsou lidé různých národností a povolání, jak je zachvátila válka. Bude oceněna čtenáři více pro svou stránku literární než faktografickou. O účasti Sovětského svazu na válce a o diplomatickém sblížení se spojenci vyšly tři vysoce zajímavé knihy. Je to především kniha diplomata (Josepha E. Daviese ,,Poslání do Moskvy(Melantrich. Praha 1947). Zesnulý president Roosevelt měl šťastnou ruku ve volbě diplomatů. Dovedl najít vždy pro určitou zemi pravého člověka. Nerozpakoval se poslat pravého demokrata nediplomata do Německa, přes odpor Isolacionistů, kteří věděli, že Dodd nenávidí fašismus. Vybral si k důležitému úkolu urovnáni americko-sovětského poměru člověka názorů konservativních, spojeného s finančními a průmyslovými kruhy, ale čestného a poctivého demokrata, oddaného stoupence Rooseveltova. Úloha Davíesova byla nesmírně těžká, běželo především o rozřešeni otázky a dluhů carské vlády, kterou kladli jako předpoklad navázání styků američtí isolacionisté. Daviesovi se podařilo tuto otázku rozřešit a tím vytvořit předpoklad přátelských styků mezi SSSR a USA, jež měly pak tak velký význam pro spolupráci obou států za války. Kromě toho je kniha Daviesova objektivním obrazem sovětských poměrů a zajímavým komentářem událostí, na př. moskevských procesů.[7] Dvě knihy líčí Sovětský svaz za války; je to kniha Ralpha Parkera „Za války v Sovětském svazu“. (Přeložil dr. Konstantin Jelínek. Nákladem „Orbisu“ Praha 1947.) Parker je demokratický žurnalista, přítel našeho národa. Jeho zásluhou bylo zachráněno mnoho lidi na počátku německé okupace před nacistickými žaláři. Za války byl dopisovatelem „Times“ v Moskvě a tato kniha je sbírkou jeho reportáží. Je to kniha zajímavá, ale jak tomu bývá u článků, které sice měly velkou úlohu za války, jsou nyní poněkud zastaralé, protože naše informace o válečných letech jsou nyní pronikavější a hlubší. Ale i tak splnila svou úlohu dobrého zpravodajství a plní ji dodnes. Zato kniha Alexandra Wertha, „Moskevský válečný deník(Přeložil Jindřich Fantl. Nákladem „Družstevní práce“ 1947) je kniha pozoruhodná. Alexander Werth má velkou výhodu před ostatními žurnalisty. Je částečně ruského původu a žil v mládi v Rusku, zná prostředí a jazyk. To mu umožnilo, že poznal sovětský život nejen z oficiálních pramenů, ale i ze styku se širokými vrstvami. Kromě toho je Werth dobrý vypravěč a nezaujatý pozorovatel. Všechny tyto vlastnosti vytvořily knihu, která patří k vynikajícím dokumentům a je svědectvím o sovětském válečném úsilí a hrdinství za druhé světové války. Válce na západě je věnován především obsáhlý životopis Lewise Broada, Winston Churchill(Přeložil Karel Dlabač. Nákladem „Sfinx« 1947.) Je to nejobsáhlejší a nejúplnější z množství životopisů o tomto státníkovi, který tak odvážně čelil německému útočníkovi a kterého tak hluboce nenáviděli nacisté. Broadova kniha má výhodu proti ostatním knihám, že je psána svěže a barvitě, přitom však kriticky, není to žádný chvalozpěv na Churchilla, nýbrž velmi objektivní poutavý životopis. Někde v Tichém oceáně zahynul Ernie Pyle, válečný dopisovatel a předtím zuřivý reportér a jeden z nejlepších amerických žurnalistů. Po jeho smrt! byla vydána kniha „Home Country“ (Rodný kraj), výsledek práce deseti let jeho života. Ernie Pyle projel totiž před válkou křížem krážem Ameriku, aby zachytil její tvář v reportážích. Zajímal se o všecko, o milionáře a metaře, o musea a přehrady, Ale nejvíc ze všeho se zajímá americký lid, o obyčejného drobného člověka. Není proto divu, že jeho válečná kniha První úder(Přeložil Zdeněk Fantl. Nákladem „Sfinx“, Praha 1947) patři k nejlepším knihám o válce. Pyle v ni nelíčí vojenské operace, strategické plány a význačné bitvy, líčí v ní jen lid, oblečený do vojenských uniforem, bezejmenné hrdiny, chlapíky ze všech států USA, kteří bojují proti Ose na severoafrické frontě. Ukazuje jejich nenáročné hrdinství, obětavost a trpělivost, strádání na poušti, jejich  přirozený odpor ke krvavému válečnému řemeslu, ale zároveň uvědomění, že je nutno se tomuto řemeslu věnovat celou bytosti, když jsou ohrožena základní lidská práva. Právem označil Steinbeck tuto knihu za knihu humanistickou, ačkoli je to kniha válečná. Pyle má mnoho společného s válečným dopisovatelem Johnem Herseyem, jehož kniha „Zvon pro Adano“ patří k nejlepším knížkám z druhé světové války. Pokračování severoafrické války, vylodění na Sicilii a italskou kampaň líčí kniha Ohristophera Buckleue „Cesta do Říma“. (Přeložila Jarmila Fastrová. Nákladem Václava Petra. Praha 1947.) Buckley byl rovněž válečný dopisovatel, ale anglický. Jeho kniha je věnována slavné osmé armádě, která porazila Rommela v Africe a po dokončení afrického tažení se probojovala až k Římu. Je to kniha velmi zajímavá svým kritickým postojem. Buckley podrobuje ostré kritice některé taktické a strategické omyly válečného vedení Spojenců, je to velmi zkušený odborník, který prodělal španělskou občanskou válku, než se stal válečným dopisovatelem. Jeho kniha je odborná, téměř vědecká kniha, přitom však velmi napínavá. O dalším údobí války, o slavném dni D, který znamenal konečně druhou frontu a osvobození Francie, byly vydány letos dvě knihy: sborník reportáží dopisovatelů londýnského rozhlasu „BBC lnvase(Přeložila Roňa Bartáková, Nákladem ,Sfinx« 1947) a důkladná kniha o námořní části invase Kennetha Eardse, „Operace Neptun“. (Přeložil Otto Seydl. Melantrich 1947.) První kniha jsou dramatické zápisy, vysílané přímo z bojiště, plné vzruchu a dobrodružství, druhá kniha je opět odborně vědecká kniha o velikém podniku, provedeném dokonalou technikou za těžkých podmínek a neobyčejného úsilí. Obě knihy se doplňují, „Operace Neptun“ dokresluje obraz prvních dojmů a bezprostředních zápisů bohatým faktickým materiálem. Čtenář učiní dobře, bude-li číst tyto knihy najednou. O arabském světě za války, o propagační práci Angličanů a problémech Blízkého Východu vypravuje kniha Freyi Starkové, „Ostrov Arabů(Přeložila Zora Zinková. Nákladem Václava Petra 1947.) Přečteme-li si tuto knihu, pochopíme dnešní anglickou politiku v Palestině, poznáme, proč politika anglické dělnické strany pokračuje na Blízkém Východě ve stopách imperialistické politiky konservatívců. Freya Starková se vypravila na Blízký Východ na počátku války ve stopách plukovníka Lawrence. Jejím úkolem bylo čelit propagandě Osy, která se namáhala ze všech sil, aby získala Araby. V počátečním údobí války, kdy Egypt byl ohrožen, kdy Sýrie byla v rukou kolaborantské vlády ve Vichy a kdy v Iraku se chystal převrat, byla propaganda Osy velmi přitažlivá. Kniha Starkové vypravuje, jak se Angličané uměli vypořádat s tímto vlivem a o jaké síly se opírali. Tuto knihu, mimochodem napsanou velmi pěkným stylem, měl by si přečíst každý, kdo se zajímá o mezinárodní otázky. Ovšem Starková je stranická, v knize nenajdete odsouzeni feudálního, středověkého systému, jimž je dodnes ovládán arabský svět. Starková prohlašuje naopak arabské státy za „demokratické“. Ale její stranickost, ostatně pochopitelná, neubírá knize na ceně. Končíme přehled válečných knih reportáží, jež bude drahá všem českým čtenářům, Je to kniha plukovníka letectva Alexandra Hesse, „Byli jsme v bitvě o Anglii“. (Nákladem „Činu“. Praha 1947.) V knize se vypravuje o hrstce československých pilotů, která se zachránila po zhrouceni Francie do Anglie a tam se zúčastnila bitvy, jež rozhodla o vítězství Spojenců, tak zvané bitvy o Anglii v tragickém roku 1940, kdy se zdálo. že vítězství Německa je na dosah ruky a kdy se Hitler chystal podniknout skok přes Kanál. Patří k nehynoucí zásluze československých pilotů, že se německému letectvu nepodařilo otřást leteckou obranou Anglie, svým hrdinským chováním zamezili vítězství nacistů a pomstili se za příkoří okupantů. A tak se vracíme v našem přehledu opět k počátkům války, osudnému Mnichovu a okupaci.

Dvě knihy o Stalingradu (Alexandr Werth: Stalingradský rok. Přeložil Jindřich Fantl. Nákladem Družstevní práce. Theodor Plivier: Stalingrad. Ani stín naděje. Nooela Brno.) K pátému výročí stalingradské bitvy, jež rozhodla o osudu druhé světové války, vyšly dvě knihy napsané lidmi dvou různých národů a různých hledisko První z nich napsal anglický žurnalista Alexandr Werth, který prožil válku v Sovětském svazu. V světové literatuře sotva najdeme knihu psanou s takovým porozuměním, láskou a znalosti. Přednosti Werthovou je, že na rozdíl od jiných žurnalistů zná dobře Rusko, umí mluvit rusky a že se stýkal s lidem. Jeho obraz hrdinského boje proti okupantům je pravdivý a objektivní, Werth nic nezatajuje a nic nevynáší, dovede být však spravedlivý. A kromě toho je znamenitý beletrista. Jeho popis konvoje do Murmanska je obžalobou nejen neschopnosti anglického námořního vedení, ale i dokonalým líčením prostředí a zejména malých, drobných lidi, strojníků a námořníků, kteří konec konců rozhodují o vítězství, Jeho líčení dává zajímavý kontrast lidí dvou národů ve válce, bojujících proti společnému nepříteli, líšicich se výchovou a politickým školením, ale shodujících se ve věčně lidských stránkách.  A jeho obraz bitvy u Stalingradu je objektivní historická práce, v níž si Werth ověřuje písemné dokumenty zjišťováním na místě. Werth je příkladem dobrého objektivního reportéra, kterému se vyrovná jen americký Vincent Sheean. Druhá kniha o Stalingradu je jiného rázu. Napsal ji Němec, emigrant, který zažil bitvu o Stalingrad na druhé straně, u sovětských vojsko A přece je to kniha o konci německé armády a vlastně o konci nacistického Německa, jakoby zažita zevnitř. Není to popis, je to román vysoké umělecké úrovně. Román o drancující sebevědomé armádě, která prošla, vraždíc a loupežíc, celou Evropou, aby potupně zahynula v stalingradských stepích. Všechno zlo, jež napáchala tato armáda se svými generály, esesáckými hordami, drancířskými zásobovateli, zažila potom sama. Její příslušnici hynuli tyfem a mrazem. jako ony tisíce vězňů koncentračních táborů, její příslušnici umírali hlady a propadli kanibalismu, rvali se o shnilé koňské maso, stahovali s mrtvých zavšivené cáry. Teprve tam na stalingradských stepích, dva tisíce kilometrů od Německa stihla odplata tuto armádu, která kdysi pochodovala také Prahou dne 15. března. Plivíerův román je románem o Německu, hluboce humanistickým a naplněným vírou v lidské posláni. Je to kniha o zločinu a trestu a jejím kolektivním hrdinou je celá armáda. Ke kladům knihy patří její vyrovnanost, stylistická jistota, nechuť k frázi a k moralizování. Je to přímočará a čestná kniha. Je třeba číst tyto knihy, abychom nezapomněli. Je třeba je číst v míru a udržovat tento mír ze všech sil. Mír je a zůstává nedělitelný. 



[1]Plat prezidenta republiky byl stanoven zákonem, informace lze tedy dohledat také ve Sbírce zákonů. Roční plat 3 300 000 + 3 000 000 K stanovený dekretem č. 56/1945 Sb. byl vyplácen prezidentům republiky v této výši (v měsíčních splátkách) až do měnové reformy v roce 1953, kdy byl upraven na 660 000 + 600 000 Kčs. Prezidentu Benešovi byl po abdikaci vyplácen čestný plat 3 300 000 K ročně (od července do září 1948). Nynější plat prezidenta Zemana činí 302 700 korun měsíčně. Roční 3 632 400,00 Kč.

[2] V r. 2018 třeba za poštovní služby dala prezidentská kancelář téměř 143 tisíc. A to ještě pan presidnet mohl slyšet tuto historku: Stojím ve frontě a přede mnou se ozve: „Prosím jednu známku za 16“. Muž za přepážkou omluvně sdělí: „Máme už jenom s Milošem“. Zákazník: „Nechci známku s Milošem.“ Pošťák: „Nikdo nechce známku s Milošem. Proto je máme.“ Zákazník: „Co třeba nějaké zvíře?“, zkouší. Pošťák: „Zvířata došla. Zbyl jenom Miloš.“Zákazník: „A co třeba historické památky?“ Pošťák: „Jenom Miloš“. Z vedlejšího okénka se ozve kolegyně pošťáka. Kolegyně: „Možná mám ještě otakárky.“ Zákazník: „Otakárci by byli skvělí.“ Kolegyně: „Tak už i ti došli. Jenom Miloš.“ Zákazník: „Miloš ne. Žena by se se mnou rozvedla.“ Pošťák: “ Nebo vám můžeme na dopis dát jenom razítko.“ Zákazník: „Bez Miloše?.“ Pošťák: „Bez Miloše.“ Zákazník: „Tak razítkujte!“

[3] http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/k-prehistorii-penezni-reformy-v-ceskoslovensku-1953-i

[4] Pro porovnání v roce 1989 byl průměrný plat soudce 3 000 Kč, v roce 2019 je to 91 000 Kč. (https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/co-vse-muze-byt-pro-advokata-a-soudce-klicem-k-soudni-sini )

[5] Dnes 400 korun. Zlatý prsten s rubínem a diamanty pak dnes příjde na cca 25 000 Kč. Viz kousek níže

[6] Z předcházející poznámky ale vyplývá, že si ten plat tehdejší prezidenti Antoničkové si nechali zvýšit tak přinejmenším tak čtyřikrát. Tak rychle nestoupal ani průměrný plat.

[7] Toto konstatování je právě od Jiřího Weila velmi pozoruhodné, protože objektivita Daviesova líčení je velmi zpochybňována. 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jaromír Petřík

Pane Řezníku,

děkuji za velmi zajímavé údaje. Vzpomínám si, že moje babička v roce 1968 měla starobní důchod 469,-Kčs. Chleba tehdy stál 5,20Kčs a 1 litr nalévaného mléka 1,80Kčs a polévka v hospodě 1,-Kčs.

Kolik stojí chléb a mléko nyní, nemám ponětí, ale polévka cca 35,-Kčs. Ale, problém spíše je, že při současném průměrném starobním důchodu něco přes 14.000,-Kč, tolik stojí nájem bytu v Praze.