První minuta, aneb (pokus) o mystifikaci nejen českých dějin

osvobození Prahy
9.6.2020 07:10
Pan Koudelka ve svém blogu „Konec druhé světové války“ (idnes.cz) dovozuje, že z našeho pohledu akt kapitulace nastal 9. května 1945, že tedy 8. května 1945 23: 01 v Remeši byl čas, kdy v Praze hodiny ukazovaly 9. květen 00:01 hodin.

V diskuzi k blogu paní Bláhová napsala, že ve středu 15. května 1991 poslanec Federálního shromáždění ČSSR Miloš Zeman uvedl: "...termín 9. května byl - jak už zde bylo několikrát řečeno - zvolen účelově po odmítnutí původního návrhu prezidenta Beneše na 5. květen.[1] Byl zvolen tak, aby textace tohoto státního svátku mohla znít ́Den osvobození Československa Sovětskou armádou ́. Tento zákon byl přijat v roce 1951.[2] Jiný zdroj uvádí, že v poválečných letech nebyl v Československu stanoven termín státního svátku ukončení 2. světové války. Jednotliví představitelé politických stran se na datu nemohli shodnout. Až 2. listopadu 1951 se politici usnesli a podle sovětského vzoru schválili zákon, kterým byl stanoven 9. květen jako Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Dne 10. února 2004 Poslanecká sněmovna PČR přijala zatím poslední zákon, kterým byl 8. květen vyhlášen jako Den vítězství.

Pan poslanec Zeman předvedl, jak se často mýlil nejenom v politice, ale i v počítaní času. Ale veřejnost mu za to dodnes tleská. Pan Koudelka napsal brilantní blog, v němž se hraje o datum oslavy osvobození. Pokud tedy slavíme osvobození 8. května, jedná o půvabné a vědomé falšování historie z důvodu fatální neznalosti. My tady zde čas českého povstání zkracujeme o jeden den a hodinu.

Pan Kindl v téže diskuzi : Nacistické Německo v zastoupení generálplukovníka Jodla podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci v sídle Vrchního velení spojeneckých expedičních sil v Remeši 7. května 1945, s platností od druhého dne 23:01. Aktu se zúčastnila i sovětská strana, zastoupená generálem Susloparovem. Stalin i když bylo nastalé situaci uvědoměn, trval na podpisu dalšího kapitulačního dokument přímo v Berlíně. Celý ceremoniál se tak opakoval na přání Stalina ještě jednou 8 května tentokrát s mnohem větší pompou, ale se stejným textem. Zatímco ve Spojených státech amerických a ve většině Evropy ve chvíli podpisu německé kapitulace v Berlíně byl ještě 8. květen, v Moskvě v té době už byl 9. květen. Právě osmý květen se tak pro západní Spojence stal Dnem vítězství v Evropě, v anglicky mluví cích zemích je známý jako V-E Da

Pan Bílek: Remeši byl akt kapitulace podepsán už 7.5., v Berlíně 8.5. těsně před půlnocí. Ale přímé ukončení vojenských akcí podle kapitulační listiny bylo stanoveno na 23.01 středoevropského času (což by kvůli letnímu času mělo být o hodinu déle).

Letem světem, co dům dal

V roce 1945 se redaktoři Tvorby ani nepokusili orientovat čtenáře v tom, kdy skončila v Evropě válka, vlastně jenom tvrdili, že boj s fašismem ještě stále trvá, takže Pavel Reiman publikuje článek Druhá garnitura německého imperialismu (ročník XIV, č. 18, s. 276). V dalším ročníku v r. 1946 už to bylo trochu jinak: Nejprve Vladimír Koucký popsal po podrobném vylíčení všeho předcházejícího, že 9. května ráno vnikli do Prahy několikrát tanky ukrajinské fronty a poslední drtivým úderem zlikvidovali zbytky německého odporu.[3] Nějakou předcházející německou kapitulaci vůbec nezmínil. V tomtéž čísle Jindřich Hradecký v článku Pád Berlína a pražské povstání psal, že v radostných dnech oslav naší revoluce a konečného osvobození Prahy vojsky I. Ukrajinského frontu maršála Koněva si připomínáme také dobytí Berlína.[4]

I když si Peroutkův Dnešek na nějaké osvobození Prahy vůbec nevzpomenul, tak naproti tomu  obsáhle vzpomněly několika glosámi jeho prvního výročí lidovecké Ducháčkovy a Tigridovy Obzory ve svém čísle 18, s.274-275, které vyšlo v Praze dne 4. května 1946, i když ty si zase měly jisté problémy vzpomenout na vlasovce. A o anonymních autorech těchto glos s chatrnou autorovou výhodou znalostí věcí příštích lze říci jediné, že svou rétorikou ve snaze získat levicové voliče v následujících parlamentních volbách se tito mediální mágové přesně strefili do dikce a rétoriky, s níž se bude vzpomínat příštích čtyřiceti letech slavných májových dnů léta páně čtyřicátého pátého roku. Tak se tito levicově smýšlející občané se vytráceli, respektive přesouvali doprava, tak toto i umělecké vyobrazení (film Májové hvězdy) ztrácelo na přesvědčivosti. 

Čtenáři se pak mohli pokochat pohledem na následující fotografie: 1) Boj o svobodnou Prahu; 2)  …. Tak loňského května končila šestiletá poroba; 3) Začátek svobody (barikáda u Národního divadla; 4) Rudoarmějci oslavují s osvobozenými Čechoslováky konec války; 5) Děti v krojích vítají v Plzni americké osvoboditele; 6) Prezident Beneš děkuje sovětským důstojníkům za pomoc bojující Praze. Této pomoci byla věnována samostatná glosa: Pomoc Rudé armády  Pro český národ má den 9. května kromě tohoto obecného významu a historického smyslu ještě další význam.[5] Dnem 9. května si připomínáme vítězné skončení pražského povstání[6] a slavný, tak nedočkavě vytoužený vstup Rudé armády do Prahy.  Tím dnem vyvrcholil náš boj za svobodu, tím dnem vyvrcholilo naše nadšení a radost. Se sevřeným srdcem myslíme na ty rudoarmějce, z nichž mnozí doslova ušli tisíce kilometrů od Kavkazu do Prahy,  ve vítězném pochodu za ustupující a rozpadající se německou armádou,  aby nakonec ve chvíli,  když se nad bojišti odtruboval konec boje,  položili životy za svobodu Československa. Jak při pohledu na hroby sovětský vojáků v okolí Prahy nemyslet na scénu z Remarquovy knihy Na západní frontě klid, kde umírá voják poslední střelou vypálenou v první světové válce.  Ofáborované, ověnčené sovětské tanky, vjíždějící po 9. květnu do Prahy, ověšené hrozný veselých, vděčných a radostí zpitých našich lidí,  nevymizí nikdy ze srdcí nejen Pražanů, ale i  obyvatel všech ostatních měst.  V letech 1943 a 1944, kdy si v obsazeném Československu každý horlivě zaznamenával desítky kilometrů, o něž Rudá armáda ve vítězném náporu proti Němcům postupovala z východu na západ, naše nedočkavost a naděje zkracovala kilometry na centimetry, místo aby centimetry vyznačované na mapě, proměňovala podle měřítka nejen na kilometry, ale aby je ještě násobila odporem Němců, dopravními obtížemi a únavou z boje. Už jsme viděli Rudou armádu v Praze.  Dočkali jsme se až 9. května 1945, kdy jejím vstupem vyvrcholilo a vlastně se zakončilo bojové osvobozování téměř celého československého území mezi dubnem a 9. květnem co den to datum, to oslava a vděčná vzpomínka některého z našich měst na pomoc a osvobození Rudé armády, od Břeclavi přes Brno až do Prahy. Západní části republiky byla osvobozena americkým armádním sborem, součástí americké armády pod velením legendárního generála Pattona.[7] Jako Rudá armáda zachránila Prahu „za pět minut dvanáct“, podobně před jiným krvavým masakrem zachránila Plzeň americká armáda. Pomyslíme-li na to na našem území, opravdu jediném spojeneckém území,  sešli se bojovníci, které dělily tisíce kilometrů od rodných jejich míst,  buď u Uralu nebo v Kalifornii,  nemůžeme si nepřipomenout,  že se tak Československo shodou válečných a  jiných okolností stalo opravdu symbolem toho,  nepřítele míru a demokracie - bylo a vždy bude možno – udolat jedině  s p o l e č n ě. Vítězná válka, která se 9. května skončila,  byla vybojovaná svobodným světem v čele se Sovětským svazem, Amerikou  a Anglii. Byl by třem velmocem jistě trval boj proti Německu déle, kdyby budova Německa nebyla rozhlodána prací českých, francouzských, polských, norský, slovenských, holandských podzemních záškodníků.  Ale naopak by úspěchy našich partyzánů, našich bojovníků z barikád nebyly skončené tak triumfálně, kdyby v poslední chvíli nebyly podepřeny včasným vpádem sovětské a americké armády do Čech.  Ve válce jsme si pomáhali a všichni bez výjimky záviseli jeden na druhém. Toto poučení z války upadá bohužel často v míru v brzké zapomenutí. Praha myslí a vzpomíná, podobně jako jiná česká a zejména moravská města, na loňský vítězný  závěr bojů,  na napětí posledních chvil války a na radostné ulehčení prvních chvil míru.[8] Z jiného prostředí politického a sociálního vyrostlí, jedni takřka na prahu svých domovů, druzí strašlivě vzdáleni svých domovů a mnozí poprvé v cizí spojenecké zemi, všichni, rudoarmějci a čeští bojovníci, byli v rozhodné chvíli spojení jedinou myšlenkou, dorazit, rozdrtit úhlavního nepřítele. Nevíme, kde všude jsou dnes rozseti vojáci, kteří se nám v Praze 9. května ukázali jako jednolitá bojovná masa.  Jedni jsou možná v Leningradu, další u Vladivostoku. Snad si vzpomínají na nadšení květnové Prahy a jak byli vřele přijímáni a oslavováni. Doufejme, že se dozvědí, jak na ně všechny i jednotlivě Praha o prvním výročí to vstupu Rudé armády do Prahy vzpomněla.

Zatímco autoři výše uvedených májových glos trpěli zřejmě stockholmským syndromem (budoucího) politického vězně v širokém slova smyslu) v obecné rovině, tak tímto syndromem v následujícím roce trpěla významná postava květnového povstání českého lidu, která v jediném článku, tomuto se věnující po několikařádkovém úvodu tuto událost připomínají přešel ke chvále osobnosti Klementa Gottwalda, jehož vězněm svědomí se měl v roce 1951 stát. Josef Smrkovský v článku (Tvorba, 1947, ročník XVI, číslo 19, s.343) Plnit program revoluce“ napsal k tématu toto: V době nesvobody a po jejím skončení českým lidovým povstáním a osvobozováním republiky Rudou armádou se vykrystalizoval i politický názor našich lidových mas našeho národa na to, jaký společenský řád si vytvoříme. Košická vláda na popud Klementa Gottwalda předložila novou koncepci, kterou jsme všichni uznali za správnou a tu také dva roky uskutečňujeme. Dnes již lze přiznat Klementu Gottwaldovi a naší straně, že myslili opravdu dialekticky a počítali nejen se zaječími úmysly některých partnerů v době pro ně příhodné, ale i s tím, že rozhodování vůdců politických stran nebude záviset na nich samotných, ale i na vůli a stanovisku lidových mas. Gottwaldova politika se krok za krokem, ba skok za skokem jeví národu jako neustálé zlepšování hmotného života a sociálního zabezpečení lidových mas. To je vítězství Gottwaldovy koncepce, vítězství ideologie naší revoluce. Samotné příjmení Gottvald lze v článku nalézt 7x.   

Chceme-li se zbavit bolševismu v českém myšlení, založme Hnutí za 9. květen. Uveďme virtuální realitu do souladu s realitou historickou. V českých i moravských ulicích se slavil konec války 9. května 1945. Od r.1991 konec války slavíme 8. května. Tedy žijeme v nějaké obludné orwelovské lži. Vraťme českému lidu 9. květen. Konec druhé světové války v Evropě oslavujeme v duchu hesla Raději se mýlit se Západem, než mít pravdu s Východem. Zatímco za konec první světové války považován čas platnosti Příměří z Compiègne, dohodnuté definitivně v pět hodin ráno 11.11. 1918. Samotné příměří bylo uzavřené mezi Státy Dohody a Německou říší na konci první světové války. Ovšem vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918 v 11 hodin pařížského času. Naproti tomu za konec II. světové války v Evropě je považován čas, kdy byla kapitulace Německá oznámeno Churchillem britské veřejnosti. Samotný Churchill si asi dobře vědom vratkosti tohoto momentu, protože vyhlásil něco v tom smyslu: Slavíme dnes, slavíme zítra. Tato mírná nepřesnost je pro Západ je překryta tím, že pro Západ moment vstupu bezpodmínečné kapitulace Německa v platnost nastal ve 22 hodin a jednu minutu západoevropského času před půlnocí, tak pro Německo a Protektorat Böhmen und Mähren šlo o čas 24:01 (tedy 0:1) po půlnoci, tedy 9. května 1945. Skrytá nepřesnost v určení času platnosti kapitulace na Západě má ale tedy destruktivní důsledky pro utváření historického vědomí obyvatelstva české kotliny, které navíc bylo a je oblbováno pojmenováním tohoto dne, jednou Dne osvobození Československa Rudou armádou, podruhé jako Dne osvobození od fašismu a potřetí od roku 2004 jako Dne vítězství. O jaké vítězství šlo, když Koněv spolu s Petrovem dali ultimátum německé armádě v Protektorátu, aby kapitulovala odpoledne 9. května, do čehož by se vlezlo i bombardování některých měst tamtéž. Asi proto Rakousko a Švýcarsko slaví konec druhé světové války až 9. května 1945.). Slavit Den vítězství v den, kdy podle Wikipedie ještě trval Protektorát (od 15., respektive 16. března 1939 do 8.–9. května 1945) je mírně řečeno, nešťastné.

To, co kdy bylo podepsáno, se tehdy vůbec neřešilo, ale kapitulace začala platit 00:1 9. května. Ověřoval jsem si to u pamětníka, že to rozhlas takto hlásil. Ale důležité je, že jsme v českých a moravských městech začali slavit osvobození až toho 9.května. Je to horší než oslavovat 28. října jenom jako Den znárodnění. Na tuto mystifikaci dojeli komunisté. Sověti neposunuli datum kapitulace, pouze ji nechali podepsat ještě jednou. Na základě čeho lidovecké Obzory psaly v květnu 1946, že den 9. květen je formálním koncem války? Naší drazí západní spojenci slaví oznámí vyhlášení kapitulace, nikoliv její vstup v platnost. V Praze se ale ještě bojovalo. Byla sice podepsána 7. a 8. května, ale vždy s platností od 9. května od 8 hodin moskevského času, jak to s platností pro Čechy podepsal Koněv. Rozdíl proti středoevropskému jsou dvě hodiny,

Proč zůstávát žít v sebeklamu, teď když je možné poznat nahou pravdu? Podpis v Berlíně se opravdu uskutečnil až 16 minut po půlnoci 9. května, nicméně platil zpětně od 23 hodin předchozího dne, tedy 8. května (středoevropský), jenomže hodiny na Staroměstské radnici (pokud by byly nepoškozené) ukazovaly letní čas, tedy východoevropský, tedy 9.5 00:10 hodin to je to kouzlo posunu časových pásem, jak na to poukázal pan Koudelka.

Jinak řečeno, teprve v prvních zprávách po půlnoci by mohl český rozhlas vysílat zprávu Právě vstoupila v platnost kapitulace sil německé branné moci. To ale nevadí, protože i podle toho prvního podpisu vstupovala kapitulace v platnost (in Kraft) 9. května 0:01 hodin letního času, tedy dvanáctá už odbila na všech českých i německých kostelích.

Literatura

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=389&t=7749

https://miroslavmacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=136558

https://zdenekkoudelka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752514

https://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/015schuz/s015014.htm



[1] V závěrečném slově poslanec Zeman dodal: Pokud je třeba tento parlament přesvědčovat o některých evidentních historických faktech, myslím si, že bychom zde opravdu ztráceli čas. Jestliže se ptám, zda evropská válka skončila 8. května nebo ne, pak bych chtěl jen zdvořile upozornit, že 8. května oznámil ukončení evropské války americký prezident Truman, ve Westminsteru ve svém projevu to oznámil Winston Churchill a anglický král Jiří 8. května poslal blahopřejný telegram prezidentu Benešovi. Domníváte se snad, vážení kolegové, že si tito politici nevšimli, že skončila druhá světová válka v Evropě? Je pravda, že k osvobození od fašismu v Evropě došlo 8. května anebo ne? Pokud je to pravda, je logické slavit svátek s tímto textem 8. května. V historii v tomto smyslu nejsou velké lži a malé lži, ale je lež a pravda. Řekl bych, že uvedení pánové oznámili podpis kapitulace.

[2] K diskuze k zákonu: Môžem konštatovať, že s výnimkou Českej národnej rady a ústavnoprávneho výboru Snemovne žudu všetci zaujali k tomuto návrhu negatívne stanoviská. Vzhledom na to, že ide o otázku, u ktorej je potrebné, aby sa z vecného hžadiska vyjadrili historici, bola zvolaná k tejto veci porada expertov. K tejto otázke sa vyjadrila Československá akadémia vied a Ústav pre súčasné dejiny ČSAV, konkrétne dr. Viliam Prečna, ktorý vo svojom znaleckom posudku neodporučil prijať tento návrh, a teda ani zmenu z 9. na 8. mája. Okrem vedeckých argumentov uvádza vo svojom posudku v bode č. 2 skutočnosť, že v Československu v historickej pamäti českej a slovenskej verejnosti je koniec vojny a oslobodenie od fašizmu spojené s dátumom 9. máj. Založiť tradíciu štátneho sviatku slávením 8. mája by v Československu nemalo oporu v spoločenskom povedomí, ktoré je rozhodujúce pre také akty, ako je štátny sviatok. Na výboroch sociálno-kultúrnych bolo prečítané stanovisko historického ústavu Slovenskej akadémie vied, konkrétne dr. Michala Barnovského a dr. Ivana Kamenca. Toto stanovisko je zhodné so zamietavým stanoviskom Československej akadémie vied. V tomto stanovisku sa argumentovalo, že presun z 9. a 8. mája je neprijatežný a pokiaž má byť tento sviatok oslavovaný ako štátny sviatok, tak nech sa oslavuje naďalej 9. máj, čo sa zhoduje aj s argumentáciou, ktorú uvádzal aj dr. Prečan z ČSAV. Pre rôznosť názorov na túto otázku sme si vyžiadali stanovisko z Federálneho ministerstva zahraničných vecí, aby sme vedeli, akým spôsobom je ukončenie druhej svetovej vojny oslavované v iných krajinách. Z tohto stanoviska vyplynulo, že sa v týchto krajinách oslavuje tento sviatok rôzne. Napríklad v Rakúsku oslavujú tento sviatok 9. mája. Švajčiarsko, ktoré nebolo účastníkom vojny, si pripomína koniec vojny tiež 9. mája. V Nemecku, ktoré z pochopitežných dôvodov koniec vojny neoslavuje, je 9. máj cirkevným sviatkom. Vo Francúzsku si pripomínajú tento sviatok dňom 8. mája ako Deň víťazstva a koniec vojny. Ďalšie krajiny, ktorých výpočet by bol dlhý, oslavujú tento sviatok v rôzne dni. Napríklad 5., 8., 9. mája. Celkove sa však dá povedať, že sa tento sviatok oficiálne neoslavuje ako štátny sviatok. Bohumil Doležal: Obávám se, že snaha oddělit zákonným aktem osvobození Prahy od sovětské účasti na uzavření období nacistické okupace Čech a Moravy nesvědčí o ochotě podívat se tváří v tvář nepříjemné pravdě. Historii těžko změníme tím, že se ji pokusíme přepsat. Poslanci Liberálně demokratické strany proto považují návrh na přesun státního svátku z 9. na 8. květen za zbytečný a politicky nevhodný a nebudou pro něj hlasovat. Štátny sviatok 9. máj bol v roku 1945 spontánne prijatý nielen celou československou verejnosťou, ale aj všetkými ústavnými orgánmi vrátane prezidenta republiky Eduarda Beneša. Symbolizoval jednak oslobodenie Československa, jednak skončenie 2. svetovej vojny v Európe. Vojna bola zavŕšená dvoma kapitulačnými aktmi: V Remeši 7. mája a v Berlíne 8. mája 1945. Akty nadobudli právnu platnosť od prvých hodín nasledujúceho dňa.

[3] Pražské povstání – poslední bitva druhé světové války. Tvorba. Týdeník pro kulturu a politiku. Ročník 15, č. 19, s. 289-290.  A jak napsal autor: V této souvislosti je třeba se zmínit o úloze Vlasovců za povstání v Praze. Nemůže být sporu o tom. že tyto oddíly obtížené čtyřletými zločiny, které páchaly na všech evropských národech, nepřišly nezištně osvobozovat Prahu od Němců. Vlasovci se zřejmě domnívali, že podaří-li se zvrátit politický vývoj u nás ve prospěch reakce a podaří se zabránit příchodu Rudé armády, vyváznou spravedlivému trestu a budou se moci možná i nějak podílet na moci.  A byli ochotní k dosažení tohoto cíle bojovat dva dny i proti Němcům.  Do jaké míry postupovali v dohodě s Němci a jaké byly bližší politické motivy jejich příchodu do Prahy, nebylo ovšem za povstání známo.  Co však bylo odpovědným činitelům v České národní radě jasné, bylo to,  že jejich činnost má v nejlepším případě velmi pochybný alibistický charakter.  Proto v rozhlasovém prohlášení Česká národní rada jasně se od nich politicky distancovala a prohlásila akci Vlasovců za jejich vlastní záležitost. Vlasovci pak zřejmě pochopili že jejich politické spekulace nemají nejmenší naději na úspěch a rychle v den svého příchodu opustili Prahu, aby unikli na západ do zajetí.

[4]Autor sděluje dále, že Prahu osvobodil Rybalko: Praha bojuje a krvácí.  Kolik hrdinů nám zrodil pátý květen a kolik jich položilo svůj život na barikádách! Mnohdy již se zdá situace neudržitelnou, snad Němci proniknou do celé Prahy.  Matka českých měst bude srovnána se zemí a proměněna v hromady sutin, zahalena v oblacích dýmu a kouře hořících domů a zaplavena českou krví. Rozhlas znovu a znovu volá o pomoc: „Vnimanie, vnímanie, gavarit  češskaja Praga. Probudilo se slavné ráno 9 května.  Krátce před pátou hodinou, ještě za tmy, dojel na Bořislavku v Dejvicích předvoj tankové armády generála Rybalka a Leljušenka.  Rudá armáda v Praze Den konečného osvobození nadešel! Kolik jásotu a radosti.  Na věži svatovítského chrámu se rozevlála rudá vlajka vítězů.  Sovětská vojska přišla v pravý čas.

[5] Květen Máj, měsíc mariánského kultu, měsíc rozpuku jara, měsíc oslavy tvořivé práce, je pro všechen svět, od loňského roku přímo nabit ještě dalšími symbolickými významy. Po šesti letech, kdy jarní měsíce a kvetoucí a bujně žijící příroda, byly bolestným výsměchem po strádající a ve věznicích chřadnoucí lidstvo, máj 1945 byl zase po dlouhé době skutečným jarem.  Skončily ty útrapy, ponížení a mučení šesti let.  Od loňského roku květen je spojen s představou konce temna a začátku světla, konce poroby a začátku svobody, konce světové války a začátku světového míru. V květnu se konečně otevřely brány žalářů nejtemnějších: začali se navracet otcové a matky, bratří a manželé z německých koncentračních táborů. Ti první vyhublí, nemocní, potrhaní poutníci z Buchenwaldu a Dachau, pro něž si navzdory všem repatriačním plánům jezdila nedočkavá česká města, ostře kontrastovali s májově kvetoucí přírodou.  Mnozí se nevrátili, mnozí pro vysílení zmučených těl nedošli. Ale přesto návrat nemnohých, doprovázený odchodem uniformovaných vrahů byl přece jen symbolem velkého triumfu víry nad hrubou silou, světla nad tmou, demokracie nad totalitou. Ti vracející se, vysílení čeští hrdinové proto, že bojovali za pravdu a demokracii, mohli nakonec zvítězit nad oněmi zástupy skvěle vycvičených a  vybavený vrahů, fysicky zdánlivě silnějších, ale přece jen nakonec slabších,  protože oni vydávali svoje síly v boji za totalitu a otrokářství.

[6] Pražské povstání Po prvé letos vzpomínáme slavného pražského povstání. Zdá se nám, že je od loňského května ještě trochu zvířený prach ve vzduchu. že ještě je neoschla krev hrdinů padlých na pražských barikádách, že májové květy, položené loni na čerstvé rovy padlých pražských povstalců, ještě zcela neuvedly. Před očima se nám ještě v rychlém sledu mihají ty neuvěřitelné, nečekané, překvapivé události ze začátku května.  Boj o rozhlas, hlas svobodné republiky,  odkud 6 let se pokoušel dostat do našich příbytků hlas Goebbelsův, první výstřely, napjatá situace v  různých čtvrtích Prahy, kde postavení nedostatečně vyzbrojených,  ale bojovností a vírou naplněných povstalců viselo na tenounce nitce štěstí,  marně očekávaná pomoc Američanů,  nově napjaté vyčkávání  a vyjednávání - a pak nakonec z a ch r á n ě n í  Prahy a výsledku jejího slavného povstání rychle se vřítivšími tanky bratrské Rudé armády, to nám všem se dnes jeví v plastických a jasných obrysech -  jakoby to bylo teprve včera, co jsme stavěli na Mostě legií barikádu, co přehrazovali ulice hromadami kamení - nebo na silnici k Plzni kupami trupů německých letadel -  co jsme čistili půdy pražských domů od záškodníku a zběsilých SS vrahů. Na rozdíl od výše administrativního než bojovného převratu v roce 1918 zůstane vzpomínka na Pražské květnové povstání v našich myslích navždy stejně živá a plastická, jakou se dnes jeví při prvním výročí.  Národ, který si svobody vydobyl, nezapomíná na oběti a utrpení, z níž se svoboda zrodila. Český národ, kterému nebylo dopřáno bojovat v září 1938, věděl (jak to jeho jménem vyjádřil v jednom ze svých slavných poselství předseda vlády Msgre. dr. Jan Šrámek, že nestačí „abychom svou svobodu dostali darem;  jestliže  má státi odkazem,  který zanecháme příštím pokolením a jejž příští pokolení budou hájit, je třeba,  abychom si spolu vybojovali naplněná včera a předvídavost Šrámkova svobodou jsme spolu vybojovali.“ Naplnila se víra a předvídavost Šrámkova. Svobodu jsme si s p o l u vybojovali.  Po pražském slavném povstání a po bojích v jiných našich městech, od Nymburka po Plzeň, budou bude proto v květnu zpět vydobytá naše svoboda opravdu odkazem, který zanecháme příštím pokolením; ta budou vědět že z boje svobodu zrozenou lze zase hájit jen bojem. Druhý Mnichov nebude.

[7] Vážená redakce, po revoluci a našem osvobození Rudou armádou se mnoho debatovalo o tom, proč nám nepřišli na pomoc Američané, kteří byli tak blízko, nebo proč nepovedli alespoň nějaké hloubkové útoky, nebo shozy zbraní. Dostalo se nám brzy vysvětlení, a to od profesorů ve škole, od vojáků vrátíïvšich se ze zahraničí, i od samotných ruských důstojníků, s kterými jsme přišly do styku hned první den osvobození (v protějším domě měli totiž hlavní stan tehdy ještě generálové Petrov a Rybalko). Všechny odpovědi na naše dotazy vyzněly v tom smyslu, že Američané nám sice na pomoc šli, ale jelikož byla uzavřena smlouva, že nás osvobodí Rudá armáda, byli na polovině cesty vráceni na přísný rozkaz velitele.  Všechny tyto zprávy nám potvrdily naši známí z Rokycan, jejichž jeden člen rodiny se stal tlumočníkem tamějšího amerického velitelé a přímo jej prosil, aby poslal pomoc bojující Praze, neboť hlášení rozhlasu zněla stále zoufaleji.  Velitel odpověděl, že další postup ku Praze mu byl znemožněn přísným rozkazem, který nesmí překročit. – Tato vysvětlení jsou zcela přijatelná a odůvodněná, ale jistá část občanů si vykládá situaci z května minulého roku po svém způsobu, vrhajíc tím špatné světlo na americkou armádu. Proto se nám zdá nejen nevhodné, ale i směšné, dočítáme-li se v „K.P.“ ze dne 3.5. 1946 v článku „Pražské povstání“ tuto invektivu: „Je stále hádankou, proč za povstání nezakroužilo nad Prahou ani jediné anglo-americké letadlo a proč Američané uvízli někde u Rokycan, ač jejich tanky mohly n e r u š e n ě jet do Prahy.“ - Také v nadstranickém deníku „Práce“ čteme v úvaze Jana Drdy: „Až do 5. 5. byli anglo-američtí hloubkaři nad Prahou jako doma.  Při revoluci marně náš rozhlas naznačoval, kde by mohli shodit zbraně. Čekali jsme je marně.“ Byly bychom rády, aby konečně někdo povolaný jasně a pravdivě odpověděl na tuto otázku.  Doufáme, že redakce „Obzorů“ bude tak laskavá a dává nám odpověď na náš dopis ve Vašem týdeníku, aby nám potvrdila, zda naše vývody jsou správné a opodstatněné.  S přátelským pozdravem E.K., M.K., J.K., studentky z Prahy 8.  Poznámka redakce: Váš dohad je správný. Americká armáda v duchu dohody o vymezení operačních pásem jednotlivých armád spojeneckých nemohla – nechtěla-li dohodu hrubě porušiti - postoupit za čáru se sovětským velitelem dohodnutou (Kraslice - Rokycany -  Strakonice - Český Krumlov).  Tyto dohody o operačních pásmech při rychlém postupu sovětské a americké armády Německem byly nutné, aby nenastal zmatek, nebo vzájemná infiltrace spojeneckých armád. Americký tank, který dospěl až do Berouna, jednal tehdy proti rozkazu a byl povolán radiotelegraficky zpět na řádně vymezenou a dohodnutou demarkační čáru.  Podobně jako v případě Berlína.  tak v případě Prahy byla tu dohoda oběma stranami dodržená,  že jak do Berlína, tak do Prahy vstoupí první Rudá armáda. (Obzory. Týdeník pro politiku a kulturu, ročník II., s.331)

[8] První výročí míru Den 9.května je formálním koncem války. Celý svět se v ten den musí zamyslet nad tím, zda je po roce mírové výstavby a návratu ke svobodě a demokracii opravdu hoden těch nesmírných obětí, které přinesli jak bojovníci na domácí frontě, tak obrovské armády tří spojenců.   Světovým mírem, následujícím po světové válce, mělo vyvrcholit úsilí a snažení národů za války. Vyvrcholilo opravdu?  Nebyl promarněný onen první rok svobody a míru?  Starali jsme se všichni stejně usilovně jak o porážku Německa, tak také o to, aby se všem lidem dostalo svobody a slušného chleba. Připomeňme si všechny ty tisícové a milionové oběti, které všechny národy položili na oltář společného vítězství. Předseda vlády Msgre dr. Jan Šrámek o čtvrtém výročí II. světové války řekl: „Nezapomeňte tisíců mužů a žen, které zemřelý na popravišti, odmítajíce sloužit nepříteli, nezapomeňte našich vojáků, kteří padlí na francouzských v pláních, afrických pouštích a ruských stepích, a našich letců, sestřelených nad Německem. Nezapomeňte všech těch neznámých britských a amerických vojáků, letců a námořníků, kteří šli do své poslední bitvy se štítem, na němž bylo jméno naší země. Nezapomeňte, že ti hrdinní sovětští bojovníci, kteří přijeli před Leningradem, Moskvou nebo Stalingradem, zemřeli také za svobodu Prahy, Brna a Bratislavy, nezapomeňte neznámých vojinů této války a jejich odkazu, který nám, živým,  velí, abychom dobojovali jejich boj a zbudovali onen lepší svět, za jehož zrození šli umírat.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.