První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 7

31.3.2011 20:11
Asi nikdy nerozhodovalo o osudech lidové demokracie v Československu a třech dělnických prezidentů tak málo lidí jako za oněch časů. Jeden z nich se jmenoval Vilém Dovara. Alias Voják Vilda. Zdraví, mladí a krásní nevydrželi ani půl roku (generál Lukas), cukrovkáři a tuberáci se šibnutými preferencemi dělali dějiny. O strážmistru Buchalovi ani nemluvě. Díky panu Dovarovi se vzájemně neměli rádi Vojenské obranné zpravodajství a StB, a to už vůbec nemluvím o jejich rozdílném postoji k událostem v Palestině. A Vojenskému obrannému zpravodajství podobně jako Zbrojovce Brno naprosto stejným způsobem lezli na nervy národní socialisti. A pan Dovara měl silný motiv k tomu, aby s těmi socany pěkně zatočil, vždyť kvůli nim musel na půl roku do chládku.

 

Pan Přeučil (jeden z odsouzených v procesu Milada Horáková a spol.) vypovídal v r. 1969, že „Vilém Devara byl jednou z osob, která se napojila na Kleinerovou pod krycím jménem Otík nebo Ruda“: Nicméně paní Kleinerová dobře věděla, co dělá, když o svém vztahu během svého vězení k Rudovi mlžila, i když dobře věděla, o koho jde. Ošklivě naletěla a z nevinných milostných her a diskusních kroužků udělala dokonalou ilegalitu, doprovázenou vyzvědačstvím.  Dobře věděla, že nejedná o Dovaru, ale o jeho kolegu Rudolfa Gaudla (viz svědectví Josefa Hamáčka). O těch občankách už byla řeč. Současně pan Dovara dobře věděl, co dělá, když na tu schůzku za sebe poslal někoho jiného, asi tušil, že by paní Kleinerová si mohla vzpomenout na svůj podpis pod jednou poslaneckou interpelací. Záhadou jenom zůstává, jak to, že paní Nedvědová nečetla Peroutkův Dnešek.       
Tento exkurs snad alespoň zčásti napraví námitku, která byla vznesena v usnesení prezidia  Nejvyššího soudu v trestné věci Milady Horákové a spol. dne 30.7. 1968, že „neobjasněna zůstala otázka, zda osoby, které vystupovaly pod jmény Ruda a Otík byly skutečnými agenty cizí zpravodajské služby“. Než aby ten propletenec vztahů ten Státní soud v r. 1950 rozmotal, tak to šmahem všechno odsoudil, neboť vycházel z předpokladu, že ty osobní vztahy nutně zakrývají odbojářské a vyzvědačské aktivity. Ta vysílačka hovořila sama za sebe. Žádná z těch tří žen se sama nepřiznala k milostným pletkám, ale všechny věděly o těch ostatních své.
A každá sekretářka na policii v Kladně věděla své, když paní Nedvědové své zpravodajské aktivity zakrývala při policejním výslechu milostnými hrátky s panem Procházkou. Žádná žena nikdy nic takového by nepřiznala, kdyby neměla větší máslo na hlavě. To lhaní buržoustů muselo vytáčet ty dělňase do nepříčetnosti, oni o tom věděli své, ba nekonečně více, spali na rozdíl od těch prvních se svými rodiči v jedné místnosti.   
Generální prokuratura v těch rehabilitačních řízeních, než aby ten galimatyáš luštila, tak raději všechno rehabilitovala. I když se kvůli tomu její pracovník musel udělat služební cestu Trutnova za nějakým Rudolfem Gaudlem z Hořic. Zkrátka začala mlčky předpokládat, že ty tzv. odbojářské aktivity jsou pouhou kamufláží toho složitého čtyřúhelníku? Pětiúhelníku? Šestiúhelníku?  
Paní Kleinerová zaměrně mlží, když datuje schůzku s Rudou na podzim 1948 (předání 10 občanských průkazů), protože organizátor zahraničního odboje Žemla v Ludwigsburgu nemohl vyslat toho Rudu do Československa dříve než v lednu 1949 [viz Martin Pulec, Příspěvek k pozadí „pardubických procesů“]. Tatáž událost se měla odehrát podle paní Nedvědové na jaře 1949, což se shoduje se svědectvím pana Josefa Hamáčka, u něhož měl přespat pan Rudolf Gaudl nejpozději v květnu 1949  
A vzhledem k tomu, že byl krátce po svém příjezdu zatčen, tak by se nemohl ani dostavit na schůzku s Antoniií v říjnu 1949, kdy se tatáž událost měla odehrát podle paní Šubrtové, Jedině snad v případě, kdy by byl ten Gaudl získán ke spolupráci OBZ (narozen 3.9. 1911 ve Slamena, evidován jako zájmová osoba od 29. 10, 1956 a jako agent Pepa od 4.6. 1954, v obou případech v Hradci Králové Na tu schůzku ho měl navigovat pan Dovara.
V tomto kontextu zůstává vysvětlen a vysvětlitelný náhlý výpadek paměti paní Antonie Kleinerové, jinak naprosto spokojené s poúnorovým vývojem, která si přesně pamatovala, kdo za kým chodil (Šváb za Schramem), avšak do protokolu uvedla, že „pokud jde o nějaké součástky k vysílačce, prohlašuji, že okolnosti jejich získání si pro odstup času nepamatuji“. Pro někoho jiného získání součástek však představovalo naprostý šok:  
Leontina Neumannová, narozená 24.12.1890 do protokolu  11.8. 1969 uvedla, že „jednou přišel dopis od Kvapilové [předaný zřejmě slečnou Rivenes z norského velvyslanectví], k němuž byl přiložen nějaký lístek pro Jana Aubrechta, majitele tiskárny v Praze 11 [ani náhodou nemající nic společného s majorem Františkem Aubrechtem z OBZ]. … Při rozhovoru s Aubrechtem jsme se mimo jiné také bavili o poměrech v době nacistické okupace a v této souvislosti se mně Jan Aubrecht zmínil o tom, že má u sebe nějakou starou německou vysílačku, která však není kompletní, poněvadž k ní chybí nějaké součástky. Současně mně však Aubrecht říkal, že se s Kvapilovou dobře zná. Pokud jde o vysílačku, hovořil v tom směru, že není k ničemu a že by se jí potřeboval zbavit. Já jsem se o tom zmínila Antonii Kleinerové a tato mi řekla, že má známého, který by si tuto vysílačku vzal na starost. Zda přitom bylo hovořeno o nějakém dr. Francovi, si již pro časový odstup nevzpomínám. Také si nevzpomínám, že bych Janu Aubrechtovi předala nějaký lísteček, na kterém bylo napsáno písmeno L., a že tento lísteček jsem v polovině přetrhla a jednu půlku jsem dala Aubrechtovi a druhou si ponechala. … Byla jsem si sice vědoma toho, že zprostředkování, pokud jde o přijímání a odesilání dopisů pro Kleinerovou a Horákovou, není zcela legální, ale byla jsem přesvědčena o tom, že Horáková a Kleinerová by se nějaké nezákonné činnosti nedopouštěly, poněvadž jsem obě jmenované znala jako dobré Češky. Na dotaz vyšetřovatele, proč jsem Kleinerovou informovala o tom, že Jan Aubrecht by se rád zbavil výše uvedené vysílačky, uvádím, že jsem měla za to, že by Kleinerová nebo kdokoli jiný se mohl touto vysílačkou, pokud by fungovala, dorozumívat“.
 
Pan Alois Franc, narozený 19.8. 1918 do protokolu dne 27.5.1969 vypověděl, že „v roce 1939 jsem se seznámil s Antonii Kleinerovou, která byly tehdy zaměstnána v organizaci YPCA se sídlem v Praze 2, Žitná ul. V důsledku této mé známosti mně Kleinerová poskytla nějaké úsluhy, pokud jde o mé zaměstnání v době, kdy byly uzavřeny vysoké školy za okupace. … V souvislosti s touto známosti s Kleinerovou, se kterou jsem se občas stýkal, mě tato kolem Vánoc 1948 požádala, zda bych jí u sebe mohl uschovat balík. V té době jsem věděl, že Kleinerová nemá vlastní byt a že si chce pravděpodobně své věci dát z tohoto bytu do úschovy. Vzhledem k tomu, že jsem se cítil být povinován jí pomoci, souhlasil jsem, že balík dám k sobě do úschovy. Přitom mě Kleinerová říkala, že tento balík má u jistého Aubrechta na Žižkově, který vlastní tis­kárnu, a pokud si pamatuji, předala mně lísteček s adresou, abych tento balík vy­zvedl a dal k sobě. Adresu dnes již si nepamatuju a ani nemohu udati přibližně místo na Žižkově. Ke jmenovanému Aubrechtovi jsem se dostavil jednou večer podle pokynu Kleinerové, předal jsem mu lísteček a on mně vydal větší balík. který vypadal jako kufr zabalený v balicím papíru a převázaný motouzem. O ob­sahu balíku jsem s Aubrechtem nehovořil, při příchodu domů jsem tento balík uložil do přístěnku, jehož dvířka byla zakryta zadní stěnou gauče a jiného nábyt­ku, aby tato dvířka nebyla vidět a nešel z nich chlad. V tomto přístěnku jsme mě­li uloženy různé věci, které jsme momentálně nepotřebovali.
Až do doby zatčení Kleinerové, ke kterému došlo, pokud si pamatuji, někdy v listopadu 1949, jsem se s touto nadále nepravidelně stýkal. Někdy Kleinerová docházela do mé kanceláře, tj. n. p. Spofa, která byla umístěna nad prodejními mistnostmi lékárny „U Schnoblinků" v Praze l, -Malé nám. Pokud si pamatuji, naposledy jsem s Kleinerovou hovořil někdy v létě 1949. Od doby, kdy jsem ba­lík převzal, jsem o něm s Kleinerovou až do jejího zatčení nikdy nehovořil. Tyto schůzky s Kleinerovou se odbývaly v přátelském duchu a většinou jsme hovořili o rodinných otázkách.
Když jsem se někdy v prosinci 1949 dozvěděl, že Kleinerová byla zatčena, vzpomněl jsem si na uschovaný balík a tento jsem rozbalil. Po rozbalení jsem zjis­til, že se jedná o zabalenou aparaturu vysílací a přijímací stanice německého typu, avšak dovnitř jsem se nedíval, takže nevím, zda uvnitř byly příslušné součástky a zda je provozuschopná. Vysílačku jsem opět zabalil do původního stavu a nechal ukrytou v přístěnku. S ohledem na zjištění, že jde o vysílačku, jsem se rozhodl, že případ ohlásím bezpečnosti. Toto jsem nějak oddaloval a hlášení jsem neudělal. Krátce nato se ve večerních hodinách kolem 21. hod. dostavila ke mně do bytu bez­pečnost. Jeden z pracovníků bezpečnosti se mě ptal, kde mám vysílačku od Kleinerové, z čehož jsem poznal, že bezpečnost jde najisto, a proto jsem jim ukázal dvířka v přístěnku, odkud mnou nebo bezpečností byl balík vyzvednut, obal sňali, aby zjistili, zda skutečně o vysílačku jde. Při domovní prohlídce, které jsem byl pří­tomen jen zčásti, byly zabaveny různé věci, z nichž také různé radiosoučástky, kte­ré jsem měl ve své dílničce, jelikož jsem byl radioamatér, ale vysílacím stanicím jsem nerozuměl. Pokud se pamatuji, ještě v průběhu domovní prohlídky jsem byl odvezen, což se stalo asi v l hodinu po půlnoci, do Ruzyně. Pokud jde o fotodo­kumentaci, byla tato prováděna dodatečně, bez mé přítomnosti.
To je vše, co mohu uvést k vysílačce, kterou jsem z popudu Kleinerové pře­vzal a u sebe uschoval“.
Co dělal pan Dovara v době, kdy zrovna neprovokoval  Marii Nedvědovou a Antonii Kleinerovou se svými kolegy k protistátní činnosti (viz předešlá část). Po tomto svém životním divadelním výstupu se infiltroval do Legií Svobody, aby je úplně rozložil. Předtím s jedním tuberákem ho lze zastihnout například v České Kamenici, kde na něj dodnes vzpomínají velmi pěkně sirotci: „V polovině června 1945 prostory dětského domova využívalo k bydlení mužstvo – vojenská jednotka zemního odboru bezpečnosti, kterému velel škpt.Vilém Dovara, který byl poslán do České Kamenice, aby zde dohlédl na pořádek a odsun Němců“. ( http://www.detskydomov-zemedeti.cz/historie/historie/diskuse/reagovat/152/ )
Ale dětský domov nebyl vždy dětským domovem.  Dům vlastnil pan Hübel až do konce druhé světové války  ( http://www.slavnevily.cz/vily/ustecky/vila-rudolfa-hubela ), poté byl dům konfiskován a v polovině června 1945 se do něj nastěhoval štáb vojenské jednotky zemského odboru bezpečnostního, vedený štábním kapitánem Dovarou. Vilém Dovara, který pracoval za Protektorátu na pražském policejním komisařství, si chtěl v Sudetech vylepšit svůj kolaborací pošramocený profil, proto začal v České Kamenici organizovat divoký odsun občanů německé národnosti. Během léta 1945 vyhnal přibližně 4000 obyvatel, z nichž 26 raději spáchalo sebevraždu, než aby opustilo rodné město. Nebyli to ale jen příslušníci nacistických organizací, koho nechal Dovara internovat v bývalém koncentračním táboře v Rabštejně, kde jich téměř sto zemřelo. Dovarova skupina stále drancovala celé město, mučila i členy již českého místního národního výboru, kteří protestovali proti jejímu terorizování a vraždění. Na události léta 1945 upozornil o dva roky později časopis Dnešek redigovaný Ferdinandem Peroutkou. Vinou komunistického převratu byl však Dovara po pěti měsících vězení propuštěn, dostal zpět svou hodnost a stal se důstojníkem StB, která ho nasazovala jako provokatéra. Na podzim 1945 byla do objektu umístěna internátní odborná škola pro ženská povolání, stavební úpravu objektu prováděli Němci, internovaní ve sběrném táboře, poté zde byla zřízena mateřská školka, která působí v budově dodnes“.
 
V Praze dne 8. února 1947 v rámci druhého zasedání Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé byla podána interpelace poslance Tichého ministrům vnitra, spravedlnosti a národní obrany ve věci terorisování a týrání obyvatelstva v České Kamenici orgány armády (OBZ) a osobami, vystupujícími jako partyzáni, a nezákonného postupu místní správní komise v České Kamenici a okresního národního výboru v Děčíně, pod níž byli podepsáni poslanci Tichý, dr. Novotný, Slíva, Mikuláš, Bartoš, Torn, Deči, Kleinerová, Šulík, Bolen, dr. Horáková, Klátil, Šmejcová, dr. Šíp, Čížek, Žáčková-Batková, Ulrich, dr. Hřebík, Urbánek, Hora, dr. Burian v následujícím znění:
„Dne 28. května 1945 byl na slavnostní schůzi, konané u příležitosti oslav narozenin pana presidenta Dr. Edvarda Beneše, zvolen celou českou veřejností místní národní výbor v České Kamenici. Tento národní výbor byl zvolen podle směrnic košického vládního programu, pracoval přesně podle dekretů presidenta republiky až do doby, kdy byl za pomoci štábního kapitána Dovary a jeho podřízených důstojníků, poddůstojníků a vojínů a dobrodruha Adolfa Charouse násilně odstraněn; někteří členové tohoto národního výboru byli pak bezprávně zavřeni a nelidsky týráni.
Přibližně v polovině měsíce června 1945 usadila se v České Kamenici posádkou vojenská jednotka vedená škpt. Dovarou. Tato jednotka bez vědomí místního národního výboru a proti právě vyšlému zákazu o konání domovních prohlídek vojskem prováděla domovní prohlídky bez asistence členů národní bezpečnosti a zabavovala majetek nikoliv ve prospěch státu, nýbrž ve prospěch svůj vlastní. Její členové zabavovali nákladní auta, traktory, osobní auta, kromě jiných ještě věcí, a dokonce vypáčili garáže národního výboru a odvlékli auta tam uložená. V předvečer evakuace dne 5. července 1945, domnívajíce se, že Němci budou za několik hodin evakuováni, vnikli do bytů ing. Scheberle, MUDr. Traube a zabavili tam perské koberce, chirurgické nástroje a jiné cenné věci v hodnotě přes sto tisíc korun předmnichovských. Tyto věci byly odvezeny do vily škpt. Dovary. Když toto zlovolné jednání dal předseda místního národního výboru Cajdler prostřednictvím orgánů národní bezpečnosti vyšetřit, byl škpt. Dovarou uvězněn a vojáky a t. zv. partyzány ztýrán, aby jim nemohl v jejich neodpovědném řádění překážet. Tento škpt. Dovara s ostatními důstojníky odvezl mnoho cenného nábytku po Němcích do svého bytu v Praze- Vokovicích, jakož i na jiná místa vnitrozemí. Vzhledem k tomu, že Česká Kamenice byla městem velmi bohatých jednotlivců, je jisto, že šlo o velmi cenný majetek. Když se tito lidé obohatili, opustili město, v němž po nich zbyla jejich přičiněním ustavená místní správní komise, v čele s pověstným Adolfem Charousem.
Adolf Charous, jako samozvaný předseda nové místní správní komise resp. národního výboru v České Kamenici, zahájil zasedání tohoto sboru s býkovcem v ruce a slovy: "Pánové, toto je naše nová lidová demokracie a touto budu zde vládnout." Tento slib doslovně plnil a staly se i případy, že občané, dožadující se vyřízení svých žádostí, byli Charousem zbiti přímo v úředních místnostech národního výboru. Mimo uvězněného předsedy národního výboru Cajdlera byli uvězněni a nelidsky týráni občané Jelínek st., Jelínek ml., vysoce tuberkulosní holič Smetana a mnoho dalších občanů a občanek, kteří teprve po několikaměsíčním věznění byli propuštěni na svobodu, aniž bylo před tím proti nim podáno trestní oznámení nebo jiné obvinění.
Na řádění škpt. Dovary a Charouse bylo podáno mnoho stížností okresnímu národnímu výboru v Děčíně, který se však o nápravu nestaral. Jsou tedy zejména jeho předseda JUDr. Doležal a okresní bezpečnostní referent spoluvinni, že tak dlouho byli nevinní občané města České Kamenice vystaveni Charousově hrůzovládě. Podobné byť i méně drastické stížnosti docházely na okresní národní výbor v Děčíně i z Verneřic, Louček a jiných míst správního okresu děčínského, ale stěžovatelé se nikdy nápravy nedočkali. Proto 15. března 1946 si podali postižení občané českokameničtí stížnost přímo ministerstvům vnitra, spravedlnosti a národní obrany, v níž se podrobně o všech zvěrstvech, krádežích, zneužívání moci úřední atd. vyslovili a žádali o ochranu, zadostiučinění a spravedlnost. Žel, mimo to, že byl soudně vyšetřován Adolf Charous, t. č. z vazby opět propuštěný, nebylo jejich žádosti dosud vyhověno.
Případ tento budí v České Kamenici a okolí velké pohoršení a uvádí vojenskou a veřejnou státní správu do nepříznivého světla a v nevážnost. Velké řadě občanů děčínského okresu vznikla touto zlovůlí velká škoda na cti, zdraví a majetku. Poněvadž utrpěl i stát velké škody mravní a hmotné, táži se pánů ministrů vnitra, spravedlnosti a národní obrany:
1. zda jsou jim tyto skutečnosti známy,
2. zda jsou ochotni vyšetřiti stížnosti dne 15. března 1946 jejich ministerstvům dodané, ve kterých daleko podrobněji jsou všechny trestné činy popsány a kde i poškozené osoby, svědci i vinníci jsou podrobně označeni,
3. zda jsou ochotni postarati se o nápravu tak, aby vinníci byli přísně potrestáni a aby se poškozeným osobám dostalo plného zadostiučinění i náhrady za utrpěné příkoří a ztrátu na zdraví i majetku“.
 
Písemné odpovědi ministrů vnitra (Nosek), spravedlnosti (Drtina) a národní obrany (Svoboda) ze dne 30. dubna 1947 na interpelaci poslanci Tichého (tisk 409) ve věci terorisování a týrání obyvatelstva v České Kamenici orgány armády (OBZ) a osobami, vystupujícími jako partyzáni, a nezákonného postupu místní správní komise v České Kamenici a okr. národního výboru v Děčíně byly rozdány v 54. schůzi 3. zasedání dne 28. května 1947 Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé v následujícím znění:
„1. Skutečnosti, uvedené v interpelaci, jsou ministrům vnitra, spravedlnosti a národní obrany známy.
2. Politováníhodné události v České Kamenici je nutno přičísti na vrub revolučnim a porevolučním poměrům, převládajícím v pohraničí vůbec. Jest třeba zdůrazniti, že v květnových dnech 1945 bylo v České Kamenici celkem asi 60 Cechu, tj. asi jedno procento obyvatelstva. Byly to osoby české národnosti, které byly v České Kamenici již za prvé republiky a zůstaly tam již za okupace; několik osob české národnosti přišlo do České Kamenice v důsledku pracovního nasazení za doby nesvobody a měly v úmyslu se v městě trvale usaditi. Vzhledem k tomuto stavu je pochopitelné, že české obyvatelstvo vítalo v porevolučních dnech každého Čecha, který přišel posíliti posici českého živlu. Není tudíž divu, že také Adolf Charous, jenž se nad to vykazoval různými partyzánskými výkazy a potvrzeními, a jeho skupina, byli přijati s uspokojením v České Kamenici. Zjištění, že někteří členové prvního národního výboru v době nesvobody žádali o řišské občanstvi, dále skutečnost, že několik jich žilo ve smíšeném manželství, to vše nepřispělo k uklidnění poměrů. Vzhledem k těmto skutečnostem doporučil štkpt. Dovara, velitel jednotky OBZ v České Kamenici, okresní správní komisi v Děčíně, aby Adolf Charous byl jmenován komisařem v České Kamenici. Okresní správní komise v Děčině jmenovala pro Českou Kamenici místní správní komisi a jejím předsedou se stal jmenovaný A. Charous. Poté došlo k zatčení u několika osob, mezi nimiž byli i členové bývalého národního výboru. Jak bylo pozdějším vyšetřováním zjištěno, byli zatčeni během vazby tyrani.
Stížnosti, podané ministerstvu vnitra a spravedlnosti v březnu 1946 bývalými členy prvního místního národního výboru, daly podnět k rozsáhlému vyšetřování celého případu. Z přikazu ministerstva vnitra provedla oblastní kriminální úřadovna v Ústí nad Labem dne 13. brezna 1946 šetření o poměrech v České Kamenici. Přímým důsledkem tohoto šetřeni bylo odvolání Adolfa Charouse z funkce předsedy místní správní komise v České Kamenici dne 26. března 1946. Šetření, zahájené na zakladě těchto stížnosti, vedlo dále k podání trestnich oznámení jak se strany organu ministerstva vnitra dne 30. června 1946 pod č. 2145/46 u krajského soudu v České Lípě, tak se strany organu ministerstva spravedlnosti, z jejichž popudu bylo na návrh státního zastupitelství dne 9. dubna 1946 u téhož soudu zahájeno trestní řízení proti A Charousovi a spol.
Ministerstvo národní obrany vyšetřovalo události v České Kamenici, zejména činnost štkpt. Dovary, již od 6. září 1945. Stížnost, podaná občany českokamenickými údajně dne 15. března 1946, ve spisech vojenské správy, případ projednávající, není.
V průběhu šetření byl A Charous v listopadu 1946 zatčen. V druhé polovici ledna 1947 byl jmenovaný na návrh státního zástupce podle § 191 trestního řádu na slib propuštěn, protože podle nálezu vězeňského lékaře trpěl Charous akutní tuberkulosou a srdeční vadou, což jej činilo další vazby neschopným.
Dne 14. března 1947 dodaly organy SNB do soudní vazby obviněného Rudolfa Klapku, Františka Posepného, Jana Vondrušku, Zdenku Sýkorovou a Terezii Machuldovou, dne 15. března 1947 byl do soudní vazby znovu dodán Adolf Charous. Trestní řízení proti jmenovaným se vede pro podezřeni ze zločinu zneužiti moci úřední, rušení domovniho míru, omezovaní osobni svobody, vydírání, nebezpečného vyhrožováni, tězkého ublíženi na těle a nepřekáženi cizím zločinům.
3. Je věcí soudu, u něhož se trestní řízeni vede, aby rozhodl o vině a případném trestu těchto provinivšich se osob. Rozsudkem vojenského soudu ze dne 28. února 1947 byl štkpt. Dovara již pro některé činy odsouzen, vedle propuštěni z hodnosti, k trestu žaláře ve výši 5 měsíců. Pro další činy, kladené Dovarovi za vinu, vede se dále vyhledávací řízení u vojenskeho soudu I. stolice.
Osoby, které byly trestnými činy poškozeny, mají právo, aby se jako soukromí účastnici se svými návrhy na náhradu škody připojily k trestnímu řízení“.
 

Nemusím snad dodávat žádný komentář, snad jenom upozornění, že ten Dovara se nám nějak aktivizuje po tom prvním pokusu o státní puč.  Ale čtenář se mně může zeptat, jak to souvisí s úbytkem 70 Spitfirů v Československu, i když obchodní dohady s Izraelem hovořili celkem  o prodeji 61 kousků, tedy 9 Spitfirů zmizelo neznámo kde, kromě toho, že proces s Horákovou sloužil docela dobře jako kamufláž toho, o co ve skutečnosti šlo.  Souvisí to více, než jsem sám tušil. Jedním členů z poměrně rozsáhlé skupiny lidí, které dával Jan Buchal dohromady s cílem provést akci ve stylu bratří Mašínů, byl jistý  Oldřich Justra, přeložený po únoru 1948 k bezpečnostnímu letectvu „do vyšší funkce“, které střežilo republiku na těch Spitfirech, jak s jeho vedením jednal Ing. Novák.

Dodatek: Když si přečtete to, co psal pan novinář Mareš o aktivitách pana Dovary, začnete se skutečně divit, do koho se ta Marie zahleděla a jak to, že se to k ní nedoneslo. Vskutku jinak nelze říci, že by byla včerejší. Když už nic jiného, tak spoluprace s Dovarou kompromitovala všechny, kdož s ním přišli do styku.

Viz Novináři v boji proti proti poválečnému gestapismu. Historická peneologie č. 1/2005 (k dispozici ke čtení na http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/Historicka%20penologie/2005/hp_05_01.pdf

 

 

Obrázek: Dočasné bydliště kap. Dovary v České Kamenici.

 

Předcházející část:

http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-6/

Následující část:

http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-8/

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: Izrael, Spitfire, vývoz, zbraně

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.