První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 9

14.4.2011 11:56
Byla to asi hezká podívaná, když v Praze Ruzyni konala přehlídka 54 Spitfírů 15. srpna 1945, ale to, že tam letouny vůbec dolétly, tak o tom rozhodovala šikovnost leteckých mechaniků, kteří tam dojeli asi auty, napěchovanými náhradními díly, které byly sháněny všude, kde se dalo, a s nimiž se čile obchodovalo, neboť efektivnost práce takového mechanika záviselo na tom, jaké náhradní díly měl k dispozici. Jaké muselo být asi jejich zklamání, když jim ti Izraelci brali ty Spitfiry, které si dokonce sami sestavili z těch náhradních dílů.

 

Zájem izraelských představitelů o získání pěti desítek stíhacích letounů Spitfire nalezl na ministerstvu národní obrany Československé republiky dne 3. srpna 1948 chápavou odezvu, která byla zdůvodňována embargem západních států na dodávky náhradních dílů a munice, a ke zřízení technické komise Státu Izrael. Zvláštní jenom bylo, co v této souvislosti vyšetřila komise Státu Izrael.
Tato komise SI ve složení ing. S. Pomerantz, ing. A. Schlechterman a ing. R. Dawn a za fy Avia Ing. J. Novák (asi nám už známy ředitel LET Kunovice) působila od konce července v Avia Kunovice nebo v jiných leteckých podnicích. V srpnu byl povolen těmto osobám vstup do všech leteckých skladů a leteckých základen, ale i do ústředního leteckého skladu, kde se nacházely letouny Sp-IX E nebo náhradní díly pro ně. Týkalo se to letiště Praha-Kbely, Pardubice, České Budějovice, Brno, Letňany a Kunovice. Po tragickém úmrtí S. Pomerantze v prosinci 1948 byl vedoucím této technické skupiny určen dr. A. Citron. Práce této komise trvala až do konce roku 1949 (viz Jiří Dufek a Vladimír Šlosar „Československá materiálně technická pomoc Izraeli“ V: „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993). Z jejího podnětu „provedená celonárodní inventarizace odhalila, že náhradního leteckého materiálu je daleko více, než se předpokládalo“.
Ti tehdejší letečtí mechanici byli takoví šikulové, že si pro svou vlastní potřebu vykouzlili další Spitfire a vybavili ho potřebnými doklady nikdy nevyrobeného letadla MK651,  uvedeného pouze v v obchodní smlouvě o poslední dodávce letadel z 8.listopadu 1949. V  továrním seznamu chybí záznamy o strojích s označením MK647 až 659, podle data lze uvažovat o důsledcích bombardování.. Stejně tak lze zpochybnit původ letdadla MK567, s nímž dle továrního záznamu měl havarovat pro selhání motoru ( Engine cut abandoned) 70m od startovací dráhy 12. června 1944 seržant J. J. McLean, který se zabil při seskoku do člunu, který je rovněž zmíněn poprvé v té obchodní smlouvě listopadu 1949. To platí, pokud ten text smlouvy ve výše uvedeném sborníku dokumentů nebyl přepisován v pondělí.
Tak jako v jedno pondělí 17.12. 1945  kdy zřejmě společensky poněkud zmožení letci z letiště Praha-Kbely hromadně své stroje vystavili zatěžkávacím zkouškám, kpt. Václav  Šlouf havaroval v Hloubětíně u Prahy s TE571 (NN-F) (stroj byl odepsán); ve stejný den havarovali téměř vedle sebe npor. Antonínem Svěceným s TE512 (NN-S) v Lovosicích a Bořivoj Šmíd s TE563 ve Vrbičanech (všichni tři z 310. perutě). Bořivoj Šmíd, při nízkém průletu nad hladinou Labe usmrtil dva chlapce na loďce a následně nouzově přistál u obce Vrbičany, 8 kilometrů od místa neštěstí. Sám vyvázl bez zranění. Nehody Spitfirů při tréninku byly připisovány na vrub letecké nekázni. Lze sice o tom jen spekulovat, ale … vyšetřovalo se to, vyšetřovalo, ale chlapci zatloukali a zatloukali. Všichni. Oba pluky. Žádná tancovačka s hezkými děvčaty se nikdy nekonala.
Není divu, že velitel 10. leteckého pluku Emil Foit hned v březnu 1948 raději emigroval do Velké Británie a  Jiří Hartman, který po válce velel zprvu 10. stíhacímu pluku ve Kbelích a 8. pluku v Brně, krátce po únoru 1948 uprchl přes Šumavu a Německo do Británie a vstoupil opět do RAF.
Původní 310. Peruť, umístěna na letišti Praha-Kbely, kam se přesunula z Ruzyně, vytvořila základnu pro Letecký pluk 10 a Letecký pluk 12 (původně měly nést čísla 1 a 2), které měly až do roku 1947 k dispozici Spitfiry LF.Mk.IXEx. Ty však postupně předaly Letecké vojenské akademii a zůstaly jim pouze cvičné stroje. K přezbrojení na letouny S-199 již nedošlo, neboť koncem 15. března 1948 byly velitelství divize i oba její pluky zrušeny
Ty Spitfiry musely být vymámeny lstí, těm pilotům bylo řečeno, že jde o jejich přemístění do Hradce Králové, kde měly sloužit jako výcviková letadla akademikům, a  bylo jim sblíbeno, že dostanou místo nich československá letadla A – 199, zvané Mezky. Nikdy ta letadla ten letecké pluky nedostaly. Byl rozpuštěny.
Navíc ti chlapci měli smůlu, že v leteckém skladu v Praze-Kbelích byly sousředěny ty náhradní díly, zjištěné také při té inventarizaci. Štábní kapitál Otto Špaček k 31. říjnu 1947 se stal zkušebním pilotem u Ústředního leteckého skladu (ÚLS) v Praze, kde mu velel jeden z nejzkušenějších pilotů, mjr. Jaroslav Taudy, AFC. Kromě toho se 15. ledna 1948 stal i členem komise pro vyzkoušení nových a opravených letounů. Současně zastával funkci osvětového důstojníka, ale politicky organizován nebyl (manželka byla členkou národně socialistické strany). Počátkem roku 1949 byl odeslán na dovolenou s čekaným, tedy postaven mimo službu. Poté následovalo propuštění z armády. 3. prosince 1949 odešel  s rodinou do zahraničního exilu. Samotný Jaroslav Taudy po návratu do vlasti působí  ve Výzkumném technickém leteckém ústavu v Letňanech. První březnový den roku 1948 je povýšen na majora letectva. Nicméně ani fakt, že pocházel z chudé rodiny a v roce 1948 vstoupil do KSČ, jej neuchránil od perzekuce. Je z armády propuštěn a nakonec skončí u podniku Zelenina v Hradci Králové.
Antonín Vendl po skončení války přichází k dopravnímu pluku ve Kbelích. Zde létá s letadly Ju 52 a C-47.  1. 2. 1949 je Antonín Vendl propuštěn z vojenského letectva. Stává se pomocným dělníkem. S ohledem na svoji rodinu upustí od emigrace. Pracuje v Autodružstvu Praha, Chiraně, Drobném zboží a nakonec jako vedoucí prodejny Mototechny.
Antonín Liška po návratu do ČSR byl zařazen do nově vytvořeného Leteckého dopravního pluku jako zástupce velitele, později jako velitel. Zde létal mimo jiné s ministrem zahraničí Janem Masarykem.  V roce 1949 byl z armády bez důvodu propuštěn. Prodával automobily, rozvážel mléko, pracoval jako parketář, později v konstrukčním útvaru Hutního projektu Plzeň a ve Škodovce (tehdy závody V.I. Lenina) jako odbytový pracovník, také zde v závodní škole práce vyučoval angličtinu.Až v roce 1968 mohl jako člen Svazu protifašistických bojovníků chodit na besedy s mládeží.  Byl člen Českého svazu bojovníků za  svobodu.Svoje válečné prožitky publikoval v knihách Stíny na obloze (J .R.Vilímek 1946), Jak se plaší smrt (Naše vojsko 1983 a další tři vydání) a Cesty mužů (Sorgend Plzeň 1992).
Josef Prokopec se do osvobozené vlasti vrátil s ostatními československými letci. S 312.perutí zakotvil na letišti Planá u Českých Budějovic na 2. letecké základně u 5. stíhacího pluku, kde působil mimo jiné jako instruktor a školil piloty z izraelské letky Hagana. V roce 1990 za tuto činnost obdržel izraelská vyznamenání.
 V roce 1949 byl z letectva propuštěn. Po propuštění pracoval ve sklárnách v Heřmanově Huti na Plzeňsku. V roce 1991 byl  rozkazem prezidenta republiky rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Nositel tří Čs. válečných křížů, medailí Za chrabrost a řady spojeneckých vyznamenání žije dosud v Plzni. Neztrácí optimismus přes všechny špatné prožitky z doby minulé. Je členem plzeňské odbočky Svazu letců, členem Leteckého historického klubu a čestným členem Aeroklubu Plzeň – Letkov.
František Veber krátce po návratu do Československa byl 31.5.1946 od MNO přidělen k MV, u něhož se stal zástupcem velitele nedávno zřízeného Letectva Sboru národní bezpečnosti (od 12.12.1947 nesoucího nový název Bezpečnostní letectvo). V rámci tohoto zařazení mu byla 15.5.1947 svěřena rovněž funkce prozatímního správce Domu vojenských letců ve Vladislavově ulici v Praze. Dne 31.3.1948 byl přemístěn zpět k MNO hlavnímu štábu velitelství letectva s určením pro Obranu proti letadlům (OPL), ale v rámci další vlny poúnorových čistek byl 2.2.1949 odeslán na nucenou dovolenou a propuštěn z řad výkonných letců.  Jako 50% invalida pak k 31.12.1949 odešel do výslužby. Již 10.1.1950 byl ve svém pražském bytě zatčen a odvezen do TNP na Mírově, přičemž k 11.8.1950 byl ještě navíc degradován. Z TNP byl propuštěn až 19.7.1951 v souvislosti s rušením tábora. Poté pracoval jako pomocný dělník v jednom pražském zahradnictví a jako účetní v závodě PREFA. V roce 1965 byl rehabilitován, byla mu navrácena hodnost, ale skutečného ocenění se mu dostalo až v rámci polistopadových politických změn. Krátce před smrtí byl povýšen na generálmajora ve výslužbě.  Zemřel 1.10.1991 v Praze.
Je jasné, že všichni, kdo viděli práce této komise, stali se nepřáteli státu, nežádoucími svědky, byli určeni na odstřel, nebo jim alespoň musela být dokonale vygumována paměť nějakými šokujícími zážitky. Proto se třeba asi také objevili někdy v polovině 50. let u tehdejšího vrchního mistra na koksárně Vítězný Únor v Ostravě dva bývalí vojenští piloti a žádali o práci, čímž ho vyvedli poněkud z míry. Přijal je, ale od té doby začal pohlížet na název svého podniku poněkud nevlídněji.
Malé tajné války jsou nejhorší války. Jak konstatovali výše uvedení historikové: „Také v resortu MNO se provedla rázná opatření, aby se zapomnělo na pomoc Izraeli. Příslušníky čs. armády, kteří unikli soudním perzekucím, propustili v mnohých případech ze služebního poměru v čs. branné moci nebo je přeřařidili na nižší funkční místa. V roce 1953, kdy vrcholila vlna antisemitismu, a znovu potom v r. 1957, proběhla skartace vojenských písemných dokumentů souvisejících s akcí Důvěrně Izrael“ (s.152).
Další historik k tomu dodal:   „Do 28. února 1949 emigrovalo 155 generálů a důstojníků, dalších 133 bylo z armády propuštěno (šlo o 30 generálů, 102 plukovníků, 243 podplukovníků, 300 majorů). Ke stejnému datu bylo ve vazbě nebo ve vězení 74 generálů a důstojníků. V prvních dvou letech po únoru 1948 muselo z armády odejít na 4600 vojáků z povolání, od r. 1950 začala další vlna čistek, jejichž pomocí se armáda zbavila i těch generálů, kteří měli nevhodný třídní původ, nebo buržoazní vzdělání, prožili válku na západní frontě či jen málo uplatňovali sovětské zkušenosti, aby tak uvolnili místa pro komunistické kádry přicházející do armády“ (Jiří Bílek. Vojenská věda a vojensko-teoretické myšlení v Československu v letech 1945-1953. Předpoklady, podmínky a stav jejich rozvoje.Věda v Československ v letech 945-1953. Sborník z konference. Praha: nakladatelství Karolinum:1999 [ISBN 80-7184-959-6, s.321-351], , s. 331, citace je upravená).   
Pokud si ale vyhodnocovaly zahraniční zpravodajské služby situaci tak třeba k 1. březnu  1948, tak dle už jenom toho počtu vojenských hodnostářů musely uvažovat s tím, že se Československo připravuje na všeobecnou mobilizaci a vzplanutí poslední bitvy v rozsahu tak řádově bitvy u Kurska. Na to nepotřebovaly žádné zprávy třetího odboje. A českoslovenští daňoví poplatníci museli ohodnotit generála Svobodu jako nejdražšího ministra národní obrany. A požadovat jeho odvolání.  Už se nedivím, že Američané začali přesouvat po únoru 1948 své bitevní letky do Velké Británie a honem, honem zakládat NATO pro boj s komunismem.  Pokud obdržela vojenská správa za prodej 50 Spitfirů 750 000, Kč, tak to s bídou stačilo na mzdy pro ty vojenské hodnostáře. A už se vůbec nedivím, že až po čistkách a hromadné emigraci mohl československý velvyslanec v r. 1954 v USA odpovědně prohlašovat, že Československo žádné zbraně nevyváží, že toliko realizuje mírovou výstavbu. Vždyť náš nejdražší a nejmilovanější generální tajemník Slánský selhal i jako předseda branného výboru Parlamentu.  A také už se vůbec nelze divit měnové reformě.  
 Utajování této pomoci Izraeli šlo tak daleko z různých důvodů, že ještě když psal pan Krumbach o Spitfirech, tak psal o jejich odprodeji jedné zemi na Blízkém Východě. Kdyby Slánský požádal otevřeně národ o podporu těch zbrojních dodávek navzdory mezinárodnímu embargu, za které byl odsouzen, tak byl zcela určitě u toho vrchního mistra nalezl porozumění, protože ten by si určitě vzpomenul na protektorátní zážitek z let na počátku 40.let, kdy jeho třináctiletá dcera, když chtěla oslovit svého bývalého spolužáka, dekorovaného nuceně Davidovou hvězdou, tak ji jeho maminka, rovněž takto ozdobená,  začala prosit, aby se okamžitě vzdálila a nedostala se tak sama do maléru. Ale takhle?    

Předcházející část: http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-8/

Následujcí část http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-10/

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: Izrael, Spitfire, vývoz, zbraně

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.