Rusko je silnější než Sovětský svaz, vzkázal Putin světu

Vladimir Putin
16.1.2020 04:22
Ruská politika nabrala ve středu prudký spád. Prezident Vladimir Putin ve svém poselství Federálnímu shromáždění jasně deklaroval světu, že Rusko je silné jako nikdy jindy a o multipolární svět se nemusí bojovat, už byl nastolen. To paradoxně otevírá cestu ke zlepšení vztahů s Evropou.

Klíčové změny, jež z popudu Putina proběhnou v zemi, poskytují západní Evropě možnost, jak dostat své vztahy s Ruskem na novou úroveň. Otázkou ovšem je, zda nepromarní příležitost.

Pušky již máme, teď je na řadě máslo

Poselství ruského prezidenta bylo takřka zcela zasvěcené domácí politice. To je klíčové vnímat v kontextu předešlých vystoupení Putina před Federálním shromážděním, ve kterých strašil svět supermoderními zbraněmi. Tentokrát ruský lídr nezmínil ani jednu. Místo toho uvedl, že obrana státu je zajištěna na desítky let do budoucna.

Prezident zdůraznil, že poprvé ve svých dějinách, včetně období studené války, Rusko v závodech ve zbrojení nikoho nedohání, ale s velkým náskokem vede v oblasti strategických jaderných zbraní. Díky zbraňovým kompletům Sarmat, Avangard, Kinžal, Cirkon a dalším zbraním, které Putin představil právě ve dvou předešlých poselstvích, Rusko tyto závody alespoň dočasně vyhrálo.

Díky tomu, jak sám řekl Putin, se Rusko může soustředit na ekonomický a sociální rozvoj, kterému prezident zasvětil většinu svého projevu. Srovnání se Sovětským svazem je důležité z toho důvodu, že sovětské vedení nikdy nebylo přesvědčeno, že závody ve zbrojení skutečně vyhrálo. Ze středečního prohlášení ale jasně vyplývá, že si Rusko nedělá starosti s rozhodnutím Spojených států odstoupit z klíčových dohod, které tvořily režim kontroly nad jaderným zbrojením.

Výdaje na obranu proto poklesnou a uvolněné prostředky půjdou na řešení demografické krize a rozvoje nových klíčových technologií, zejména umělé inteligence, genetiky, IT a – co je pro zemi, jejíž příjmy závisí na exportu uhlovodíků, obzvláště důležité – energetických technologií.

Druhý Putin už nebude

Mnohé úkoly, které před novou vládou stanovil Putin, mají být splněný před rokem 2024, tj. před koncem jeho volebního období. Nepopulární kroky, jako je důchodová reforma, byly provedeny vládou Medveděva. Kroky nové vlády mají fakticky zajistit Putinův „odkaz potomkům“. V tomto ohledu lze očekávat i změny politiky centrální banky.

Navzdory mnoha expertům přes Rusko se tudíž Putin nepřipravuje (a nikdy nepřipravoval) zůstat na další prezidentské volební období. Spekulace o sjednocení Ruska a Běloruska proto, aby si Putin zachoval svou moc, jsou z oblasti fantazie.

Ústavní změny, o kterých mluvil Putin, mají zajistit, že po jeho odchodu z prezidentského úřadu v roce 2024 v čele země nebude stát člověk, který má stejné pravomoci, jako má dnes současná hlava státu.

Jak ve středu uvedl prezident, současná ruská ústava vznikala v době ostré politické krize v roce 1993, při které tehdejší prezident Boris Jelcin poslal tanky střílet na vlastní parlament. Další změny v ruském státním uspořádání přišly v době vlády Putina, který po svém předchůdci zdědil rozpadající se zemi.

Tyto okolnosti již pominuly a Putinův nástupce nesmí ve svých rukou koncetrovat tak velkou moc. Z tohoto důvodu dochází k posílení role parlamentu. Nové znění ústavy navíc zakáže příštímu prezidentovi přesedat z prezidentského křesla na premiérské a zpět. Dvě volební období a tečka.

Zde by šlo vyslovit verzi, že Putin pouze plánuje dále vládnout z premiérského křesla. Proto si jako svého nástupce na prezidentském úřadu zvolil Michail Mišustina, šéfa berňáků, o kterém nikdo ani v Rusku doposud neslyšel. Takový Medveděv číslo 2.

Tuto variantu nelze vyloučit, nicméně svědčí proti ní několik okolností. Zaprvé armáda a další silové složky zůstávají podřízeny prezidentovi a Putin jistě dobře ví, že ten, kdo kontroluje silové struktury (včetně tajných služeb), kontroluje Rusko. Za druhé vzroste role Státní rady, nenápadného, ale důležitého orgánu.

Tento orgán funguje od roku 2000. Právě on má řešit konflikt mezi mocenskými orgány, které mohou nastat v nové redakci ústavy. Jeho pravomoci ale poprvé najdou své místo v ústavě, a lze se domnívat, že budou navýšeny, obzvláště pokud po roce 2024 tam najde své místo i současný prezident.

Co to znamená pro Evropu?

Další důležitou změnou bude primát ruské ústavy nad mezinárodním právem a rozhodnutími mezinárodních orgánů jako Evropského soudu pro lidská práva. Význam multilaterálních institucí tak pro Rusko padá, nicméně význam multipolárního světa roste.

Pro evropské země všechny tyto změny v Rusku znamenají, že v době tranzitu Moskva bude usilovat o zajištění dobrých vztahů se Západem, a to především s Evropou. Žádná hybridní války, žádné vměšování do voleb.

Hlavní protiruský lobbista Británie opouští Evropskou unii, zatímco ve Francii a Německu si po šesti letech sankcí uvědomily, že bez spolupráce s Ruskem nelze vyřešit pro ně klíčové problémy. Naproti tomu americká politika se ukázala být jako neefektivní a zadělávající na problémy nové.

Pro zlepšení vztahů s okolním světem Rusko v posledních letech provádělo aktivní zahraniční politiku. Přestože tato politika zpočátku vypadala z pohledu Západu jako konfliktní, Rusko se stalo nezbytným aktérem pro řešení řady regionálních problémů.

Tato řešení mají pro většinu hráčů Evropy, Blízkého východu a severní Afriky větší prioritou než pro Rusko, kolem kterého se nepodařilo uzavřít sanitární kordón. Přitom úspěch v každé problémové oblasti dopomáhá úspěchu v oblasti další .

Žádný z regionálních hráčů si proto nemůže dovolit prohlubovat konflikt s Ruskem a naopak usiluje o zlepšení vztahů. Zlepšení vztahů s jedním hráčem tak vede ke zlepšení vztahů s dalším hráčem. Jedná se jak o státní, tak i nestátní aktéry (např. Kurdové nebo různé frakce v Libyi).

Přesto mezinárodní politika zůstává hrou s nulovým součtem a jsou ti, komu současná situace nevyhovuje. Jedná se v první řadě o protiruské lobby ve východní Evropě, především Polsko, část Evropského parlamentu a část americké elity.

Pokud pomineme Spojené státy tak ve Varšavě budou růst obavy, historicky ovšem oprávněné, že dohody mezi evropskými zeměmi a Ruskem budou na úkor bezpečnostních (a v případě Nord Stream 2 ekonomických) zájmů Polska. V Evropském parlamentu často panuje přesvědčení, že exkluzivní vztahy mezi Moskvou, Berlínem a Paříží podkopávají snahy o evropskou jednotu a další centralizaci, a v případě nekterých stran i euroatlantickou jednotu.

Právě v tom spočívají i poslední vzájemná obviňování o přepisování historie, což se vyznamenalo přijetím Evropským parlamentem usnesení, které označilo pakt Molotov-Ribbentrop za příčinu 2. světové války. Cílem Evropského parlamentu a Varšavy není dosažení nové interpretace dějin, ale zabránění spolupráce s Ruskem.

Navzdory počátečné ruské reakci je důležité, že ve svém středečním projevu Putin této problematice udělil pouze minimální prostor. Oproti svým předešlým ostrým výrokům se omezil pouze tím, že v Rusku vznikne nové centrum archivních materiálů. Je to jasný signál Evropě (která se neomezuje Evropskou unií), že si Rusko v době tranzitu moci přeje urovnat vztahy se všemi svými partnery.

Co může tomuto urovnání ale zabránit? Interpretace jestřábů v Evropě a v USA, že tranzitní období je vhodnou dobou, kdy lze Rusko dotlačit k nevýhodným kompromisům. Nepodaří se to a jediným výsledkem bude promrhaná šance na nové lepší vztahy. „Historické války“ budou dobrým indikátorem vlivu jestřábů.

 

 

odintsov
Nikita Odintsov je přidružený výzkumný pracovník Centra energetické politiky Ústavu mezinárodních vztahů. Autor se zabývá mezinárodní bezpečností, postsovětským prostorem, terorismem, jadernými zbraněmi a energetickou bezpečností.
Klíčová slova: Evropa, Putin, Rusko

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

odintsov

Dobrý den,
děkuji za komentář. Nechtěl jsem označit Varšavu za „oběť“ Ruska. Měl jsem spíše na mysli, že dohody mezi Paříží, Berlínem a Moskvou nejspíše budou odporovat zájmům Polska (alespoň tak, jak je chápe současné politické vedení). Každopádně Varšava má důvod si to myslet. Samozřejmě další otázka je, zda si za to Varšava svou politikou nemůže tak trochu sama.
Pěkný den


Dona

So všetkým súhlasím, až na jednu myšlienku  : Už veľmi dlho a často čítam u rôznych komentátoroch, bloggeroch , historikoch, analytikoch jednu nemennú vetu, citujem z tohto textu : "  Pokud pomineme Spojené státy tak ve Varšavě budou růst obavy, historicky ovšem oprávněné,....... "

Keby si pisatelia prečítali dejiny Poľska, Rakúsko - Uhorska, Nemecka, Švédska, Dánska,....... tak by nemohli bezmyšlienkovite po niekom  opisovať tú istú myšlienku. Waršawa nemá nárok na hnev voči Rusom. Sú si minimálne win - win. Ak by sme šli do detailov, tak malo by to byť Rusko, ktoré má právo hnevať sa viac na Waršawu.

Tá posadnutosť a hystéria zo strany Poľska a Európy nemá nič spoločné s pravdou a spravodlivosťou. Je to chorobná politika, ktorá nikomu neprospieva a vedie do slepej uličky. Tragické je, že vyhovuje všetkým, vrátane chorobnej politike Spojených štátoch, Británii a ostatným anglosasom, či germánom. Ostatní sú ako cvičené opice - opakujú. Česť výnimkám.