S Izraelem na věčné časy

obrazek
27.9.2011 11:10
Až budete číst tento komentář, bude už nejspíše po všem. USA rezoluci o vyhlášení samostatné Palestiny zavetují a vše bude jako dříve. Ne že by mi na nezávislém palestinském státu nějak zvláště záleželo (jen si myslím, že bychom měli být spravedliví), spíše mi ale vadí, jak nekritickou podporu vyjadřuje česká diplomacie Izraeli, když mu už dopředu slibovala, že bude hlasovat proti Palestincům. Ale je vlastně čemu se divit?

Palestinská otázka bude na jednání Valného shromáždění OSN nejspíše jen krátkou epizodkou, česká proizraelská politika krátkou epizodou ale v žádném případě není. Má hluboké kořeny už od dob první republiky.

Zatímco v USA mají na zpracovávání politiků k proizraelským postojům vlivné lobbystické organizace jako AIPAC (pozitivní motivace), případně ADL (negativní motivace), u nás to zvládáme bez nátlakových organizací (naše česká LPA je naštěstí jen obskurním spolkem, byť i jí se celkem obstojně daří šikanovat lidi za jejich názory a ničit jim existenci). Své proizraelské kroky podnikáme dobrovolně, sami od sebe, bez donucení, z lásky k Izraeli, z nostalgie po první republice a z romantického okouzlení časy, kdy rabi Löw uplácával Golema.

Jak řekl při poslední návštěvě Izraele Alexandr Vondra: "Říká se, že státy nemají přátele, ale zájmy. Existují ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Česká republika a Izrael mají nejen společné zájmy, ale také hluboké a nefalšované přátelství."

Pojďme se tedy na krátkou historii tohoto přátelství podívat...

***

Československý stát vznikl za přispění Spojených států amerických, o což se nemalou měrou zasloužila ve Státech vždy tradičně silná židovská lobby, se kterou Masaryk vešel ve styk (ostatně Masaryk sám byl po svém skutečném otci židovského původu a navíc si mezi Židy udělal dobré jméno svým vystupováním v hilsneriádě). Proto měl v sionistických kruzích v Americe otevřené dveře. Proto bylo přirozené, že po vzniku ČSR dělali představitelé novodobého státu vše pro to, aby tuto podporu splatili.

Sionisté sympatizovali s českým odbojem a platilo to i opačně. Při své odbojové činnosti udržoval Masaryk se sionisty úzké styky (přes Žida rodem z Čech, L. D. Brandeise, člena Nejvyššího soudu USA, který měl blízko k prezidentu Wilsonovi, získával další kontakty). Československo pak na oplátku podpořilo sionistické požadavky na mírové konferenci ve Versailles. Na Hradě se přijímaly židovské a sionistické deputace, Československo hostilo několik sionistických světových kongresů (1921 a 1923 v Karlových Varech, 1933 v Praze - zasedal i v Havlově Lucerně), na které Beneš a spol. zasílali zdravice. Když byl Masaryk roku 1919 tázán sionistickým novinářem, kterému poskytl audienci na Hradě, stejně jako když byl v roce 1934 při jiné příležitosti tázán zase prezident Beneš, zda ČSR podpoří židovské zájmy v Palestině, odpověď byla vždy kladná a vždy dopředu téměř jasná - nebylo o čem hovořit.

První hlavou československého státu, která navštívila území dnešního Izraele, byl právě TGM, který zde má dodnes sochu a jeho památka se těší velké vážnosti. Byl dokonce vůbec první hlavou státu na světě, který takové gesto - v roce  1927 - učinil. Nejen proto mu pak k jeho osmdesátým narozeninám ve zvláštním masarykovském čísle amerického "Jewish Daily Bulletin" blahopřály takové židovské osobnosti jako Felix M. Warburg ze slavné bankéřské rodiny Warburgů z bankovního domu Kuhn, Loeb a Co., člen nejvyššího spolkového soudu USA Felix Frankfurter, americký byznysman a filantrop Lewis Strauss, světový předseda židozednářského řádu B´nai B´rith Alfred M. Cohen či židovský revolucionář Vladimir Jabotinsky a mnozí další.

Proizraelská linie se udržela i po válce, kdy se osvobozené Československo (mimo jiné i díky úsilí Masarykova syna Jana) zasazovalo o vznik státu Izrael a poté jako třetí země na světě (po USA a SSSR) uznala jeho nezávislost (pět dní po vyhlášení); kdy země nechala bez problémů do nově vzniklého státu odejít své občany, kteří v sobě (někdy i zcela náhle) objevili židovskou krev; a kdy byla uzavřena smlouva o dodávkách zbraní, vojenské techniky, letounů a výcviku vojáků pro nově vzniklý židovský stát.

Dodávky zbraní pak pokračovaly kupodivu i po únorovém komunistickém puči, byť z pragmatických důvodů - šlo o dobrý byznys a tehdejší Sovětský svaz navíc doufal, že by mohl mít v Izraeli spojence. Tato vojenská podpora Izraeli trvala několik měsíců a dodnes ji Židé vysoce oceňují. Důležitou pomocí byl i výcvik izraelských pilotů a vůbec vojáků na území Československa (později, za Bartáka, budou zase izraelští vojáci cvičit ty naše). Československo se podílelo i na osídlování Izraele, neboť bylo jediným kanálem, kterým se Židé z východu dostávali do země zaslíbené.

Pak ale vztahy s Izraelem zamrzly a oficiálně končí po dvaceti letech, po tzv. Šestidenní válce, kdy Československo přerušuje s Izraelem diplomatické styky a napříště podporuje palestinské aktivity a vůbec arabský svět. Izrael se stal až do převratu v roce 1989 nepřátelskou zemí. Přesto určité vazby trvají i nadále - například řada klíčových postav pražského jara byla židovského původu (včetně například prvního československého velvyslance v Izraeli Eduarda Goldstücker), stejně tak jako později nezanedbatelná část normalizační Charty 77. Ta tehdy kritizovala mimo jiné i přezíravý vztah komunistického establishmentu k židovským památkám a to, že se v učebnicích málo (nebo spíše vůbec ne) hovořilo o holokaustu. A za Gorbačovovy perestrojky, kdy řada sovětských Židů odchází do Izraele, je jedním z transportních míst opět Praha.

Po převratu měla tedy česká diplomacie na co navazovat, navíc řada představitelů nového režimu byla židovské národnosti, včetně prvního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera (jakož i dalších ministrů zahraničí - Josefa Zieleniece či Jana Kavana, který dokonce měl vlastní představy o tom, jak na Blízkém východě zařídit mír).

Stavidla česko-izraelského přátelství se tak naplno otevřela až v novodobé historii země, kdy Václav Havel už v dubnu 1990 jako (opět) první postkomunistický státník Izrael navštívil. Po něm se do izraelského památníku Jad Vašem jezdila s jarmulkou na hlavě klanět celá plejáda československých a poté českých politiků. Zde se upevňovalo přerušené přátelství na věčné časy...

Veškeré následující vlády, pravicové i levicové, byly striktně proizraelské (i Miloš Zeman chtěl vyhánět Palestince z Izraele a uzavíral předražené smlouvy na stavbu dálnice s izraelskými firmami, pročež je v Izraeli dodnes velmi oblíbený).

Naposledy letěl do Izraele premiér Petr Nečas předminulý týden, aby tam izraelskému premiérovi slíbil, že naše země Palestinu nepodpoří.

Takže je to pořád stejné - naděje, že bude brzy konec přílišnému poklonkování Izraeli, které kulminovalo za neokonzervativní vlády Mirka Topolánka, vzala brzy za své. A jak by také ne, když hlavní strůjci této politiky, Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra, stále sedí na svých místech, mocnější než kdy dříve (Schwarzenberg se stal ze senátora předsedou strany, Vondra se zase zaháčkoval ve vedení ODS).

Vzpomeňme jen na to, jak jel Karel Schwarzenberg (po Kavanovi další ambiciózní politik, který chtěl domlouvat mír mezi Izraelci a Palestinci) do Izraele v době bombardování Gazy či jak s Vondrou plánoval historicky první summit EU-Izrael. Autor článku si vzpomíná, jak se mu Alexandr Vondra dmul pýchou při líčení historky, kterak pronesl v Izraeli výborný projev, u kterého všichni vstávali a dlouho tleskali. Oba pánové mají také blízko k už zmiňovanému židozednářskému spolku B´nai B´rith, což je v případě Schwarzenberga dáno rodinnou tradicí už od dob první republiky. Dokonce i v izraelském tisku se o Schwarzenbergovi píše jako o nejvíce proizraelském ministrovi zahraničí ze všech zemí EU. Vzpomeňme také, jaký rozruch vyvolal Jan Kavan, když se na cestě představitelů evropských parlamentů coby poradce Miloslava Vlčka "utrhl" od skupiny a setkal se na své triko se zástupci Hamásu (já bohužel k této mediální vřavě přispěl, protože jsem o "kauze" jako jeden z prvních informoval). Sionisté v českém parlamentu z toho byli celí zuřiví.

Pak jsme tu měli krátké vládní intermezzo s premiérem židovského původu Janem Fischerem, jehož židovství se od židovství řady ostatních politiků lišilo jen tím, že bylo přiznané a veřejně proklamované (až oslavované), s Martinem Bartákem na postu ministra obrany, který byl v Izraeli na pracovních návštěvách téměř neustále (aby tam domlouval všelijaké spolupráce na armádní úrovni) a s ministrem zahraničí Janem Kohoutem.

Právě ministerstvo zahraničí už od Listopadu striktní proizraelskou politiku určuje a drží. A není divu, když na něm pracuje mnoho úředníků a vysokých státních činitelů, kteří jsou židovského původu, klanem Pojarů počínaje (Tomáš Pojar, který byl až donedávna náměstkem ministra, je nyní velvyslanec v Izraeli, stejně jako jeho otec Miloš, který byl prvním porevolučním a následně prvním český velvyslancem tamtéž) a Jiřím Schneiderem konče (současný první náměstek ministra, který na postu vystřídal Tomáše Pojara, už velvyslancem v Izraeli pro změnu byl, hned po Pojarově otci Milošovi). O dlouhé řadě diplomatů, kteří jsou zároveň členy židovské obce, by se dalo psát dlouho, ale nemá to smysl. Je ale otázka, jak pak může být česká zahraniční politika nezávislá a objektivní, do jaké míry je autentická a do jaké jen reflektuje americko-izraelské zájmy a - zda je vůbec česká. Až 80-90 procent vedoucích pracovníků na MZV jsou prý Židé, tvrdili mi do očí někteří pracovníci ministerstva zahraničí a vzpomínali na bývalého, dnes už zemřelého, velvyslance v Číně Alexandra Karycha (ODS), který - když občas přiletěl do pražského ústředí a prošel se chodbami Černínského paláce - opakovaně tvrdil, že je MZV "ovládáno židovskou klikou". Naštěstí ale netáhnou za jeden provaz, ale tvoří různé skupiny, které si jdou vzájemně po krku, říkají lidé (gójímové) z ministerstva. Na českou zahraniční politiku a na český vztah k Blízkému východu to ale evidentně vliv nemá - zůstává konzistentní.

Stejně tak do USA, kde si politici bez požehnání AIPACu (židovské lobby) ani neomyjí ruce (někdy to vypadá, že USA je spojencem Izraele, ne opačně), jsou nasazováni diplomaté s židovskými kořeny - asi je to tak pro spolupráci lepší. Vzpomeňme jen na první československou porevoluční velvyslankyni Ritu Klímovou (matku Vladimíra Mlynáře, manželku osmašedesátníka a chartisty Zdeňka Mlynáře a dceru prvorepublikového bolševického novináře židovského původu Stanislava Budína, který se pod skutečným jménem Benzion Bat narodil na Ukrajině), následovanou Michaelem Žantovským (který z USA odešel velvyslancovat přímo do Izraele, dnes je pro změnu v Londýně) a proizraelským Alexandrem Vondrou. Dnes tam máme pana Gandaloviče.

A to jen tak kloužu po povrchu. Chtělo by to, aby téma soudobých česko-izraelských vztahů někdo pořádně zpracoval. Aby někdo napsal podobnou studii, jako sepsali (podotýkám že Židé) John Mearsheimer a Stephen M. Walt pod názvem "Židovská lobby a americká zahraniční politika". Myslím, že v případné obdobné české studii bychom našli mnoho podobností.

Už je tedy jasné, proč Česká republika nikdy nemůže podpořit nezávislou Palestinu?

Pro Prvnizpravy.cz


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

zizulinda

Pane Bartoši,

děkuji Vám za hodnotný článek. Můj názor je, že Adam B Bartoš může klidně být "B" jako bezvadný. Ať se Vám daří.

jiri-paroubek

Vážený pane Bartoši, v této zemi a na tomto serveru panuje svoboda slova a zejména na tomto serveru tomu tak bude i do budoucna. Nicméně musím říci, že nesdílím Vaši "zálibu" ve vyhledávání souvislostí mezi údajným etnickým původem některých českých politiků a českou zahraniční politikou tak, jak je v posledních letech formulována pravicovou vládou a ministerstvem zahraničních věcí. Přiznám se, že "židovství" některých politiků je "problém", který jsem nikdy nepociťoval. Vím naopak, že například Jan Kavan, který sám o sobě říká, že pochází ze staré pražské židovské rodiny, velmi důsledně hájí právo palestinského lidu na sebeurčení.

Přiznám se, že s Vámi nesdílím východiska pro kritiku současné zahraniční politiky českého státu, sdílím však Váš názor, že si tato politika kritiku zasluhuje. Nedomnívám se, že je možné a politicky realistické v současné době potlačovat právo palestinského lidu na vlastní stát. Současná česká vláda si s menšinou vlád zemí Evropské unie a světa myslí něco jiného. Souhlasím však také s tím, že při vytvoření palestinského státu je potřeba dát bezpečností záruky Izraeli, a to nejen ze strany velmocí, ale také ze strany silných států regionu, jakými jsou například Egypt či Turecko. 

Znovu opakuji, že nesdílím Vaše východiska a pokud někdo považuje článek pana Bartoše za rasistický, pak se mu za jeho zveřejnění za redakční radu omlouvám.

antoninsebek

Přemýšlím, pane Bartoši nad jednou drobností: Co znamená to "B" (Adam Bé Bartoš)?

Už dlouho jsem nečetl tak xenofobní příspěvek a na těchto stránkách, (které si nepotrpí na neinformované a hanlivé články) už vůbec ne. Ubezpečuji Vás, že problematiku vzniku Státu Izrael ovládám a proto nebudu zacházet do podrobností. Doporučuji Vám přečíst si jednu knihu k této problematice. Jmenuje se  "Ó Jeruzaléme", je velmi objektivní a podrobná. Všimněte si tam například role tehdejší Velké Británie. Jan Masaryk k tomu těžko mohl nějak konkrétněji přispět. Byť strávil v Anglii plných 20 let (1925-45), slabost této země neodhadl ani v předválečné době ... Máte pravdu, že zde si čáku těsně po válce dělal Josif Vissarionovič a také proto Československo pomohlo i po Únoru. A naopak, když se Stalin "zklamal", tak jsme byli proarabští.... Mimochodem, v Rusku dodnes Židy nemají rádi, proto se nedivím jejich odchodu do Státu Izrael.

Ve velké zkratce (tak mě nechytejte prosím za slovo): Ke vzniku samostatného Státu Izrael přispěla nejvíc Evropa. Avšak v negativním smyslu slova. A to tím, že Židy trvale pronásledovala (už od středověku) a došlo to až k holokaustu. Ne dosti na tom. 14 (slovy: čtrnáct) dnů poté, co Židé přežili hrůzu koncentračních táborů, už byli znova násilně vyháněni, tentokrát  z Polska, zvlášť když se chtěli vrátit do svých domovů. Včetně masového vraždění ze strany Poláků. Jsem katolík, a za toto se stydím. Příslušnost k církvi uvádím pro potřebu Vašich kádrovacích zájmů. 

Pokud by nevznikl Stát Izrael, byl by by většinou na tom území pouze písek a kozí bobky. Palestinci měli šanci zvící několika staletí (sic!), aby si tam konstituovali STÁT. Ovšem stát má svoje parametry, stát musí například uživit svoje občany a sjednotit je. Kromě jiného. Ani jednu z těchto dvou uvedených věcí Palestinci nedokázali, a to opět vlastní vinou. A nedokáží to ani v historicky krátké době! Takzvaný prezident Abbás se nemůže na území Gazy objevit, ledaže by tam přijel v nejdokonaleji chráněném tanku. Jinak by tam nepřežil ani hodinu. Palestinci jsou živeni hlavně Evropskou Unií, USA a ... Izraelem. Jakýsi Jásir Arafát třikrát dodatečně odmítl předem jím odsouhlasené podmínky pro soužití. Za tuto "snahu" dokonce dostal Nobelovu cenu za mír. A nic... Palestinci nikdy neměli a nemají ani tu základní autoritu mezi arabskými zeměmi. Slouží právě a pouze jako nástroj pro neustálou eskalaci napětí. A tak to bude ještě hodně desetiletí. Kdyby Stát Izrael splnil naprosto všechny podmínky Palestinců, napětí  by tam dokonce ještě více eskalovalo. Pokud by nebyla "příčina sporu", byla by vytvořena. Prosím pěkně: KDO JINÝ na světě než Židé by si měl přát věčný mír? Po staletích pronásledování?!

Je zajímavé, že Abbás v OSN ani jednou nezmínil rok 1967. Vy ostatně také ne. Proč asi? Kolik okolních zemí veřejně prohlašovalo, že Židy zaženou do Středozemního moře? Všechny. A od slov přistoupily k "činům".  S prominutím: ve velkém zkrácení bych Palestince přirovnal (v české historii) hypoteticky k ozbrojeným a současně sociálně nepřizpůsobivým Henleinovcům, které je třeba živit a kteří jsou ještě uvnitř krajně nesourodí.

Ale to "B" Vám připisuji za to, že zde vypočítáváte, kdo je a kdo není v Česku Žid, přestože těch praktikujících je tady bohužel jen hrstka (odhaduji tři tisíce). Hodně toho současné vládě a politické reprezentaci vyčítám. Ale jejich stanovisko k Blízkému Východu je učiněno se znalostí historických souvislostí. Připomněl jste mi znění rozsudku nad Rudolfem Slánským a spol. Tam také byl podobný výčet udělán. Jste Béčko, pane.