Smrt na hranicích

obrazek
3.12.2019 14:21
Při nepovoleném přechodu státních hranic zemřelo od roku 1948 do roku 1989 mnoho lidí. Umírali lidé, kteří se chtěli dostat na Západ, agenti pracující pro západní rozvědky, naši dezertující vojáci, ale i příslušníci Pohraniční stráže.

Právo pro použití zbraně proti „narušitelům“ bylo stanoveno zákonem. V některých případech mohla být zbraň použita i bez výstrahy. Mnoho narušitelů bylo ozbrojeno střelnými zbraněmi a při jejich odhalení docházelo k přestřelkám, končícím zraněním nebo zabitím. V případě agentů západních rozvědek často tito v bezvýchodné situaci otočili zbraň proti sobě a spáchali raději sebevraždu, někteří dokonce až v nemocnici při hospitalizaci ze zranění. Mnoho narušitelů bylo zadrženo, hodně jich ale také překonali úspěšně hranice. Sebevraždu páchali rovněž lidé, kteří se báli zatčení. Usmrceni byli rovněž piloti a osádky havarovaných nebo sestřelených letadel. Někteří lidé byly zabiti ve vlastních vozidlech následkem nárazu do pohraničních zátarasů, výbuchu nebo střelby.

Narušitelé přistupovali k hranici s vědomím, že riskují zabití nebo zadržení a následně vězení. Mnoho jich bylo zraněno nebo zabito elektrickým proudem, kterým byly napájeny hraniční oplocení systému elektrického zařízení k ochraně hranic. Někteří zahynuli i utonutím při překonávání vodních toků. Mnoho narušitelů zemřelo následkem výbuchu nástražných a nášlapných min. Při pronásledování byly někteří narušitelé zabiti přejetím vojenskými vozidly. Jeden byl roztrhán na hranicích s Rakouskem psem (zajímavé, že nyní se v médiích píše, že jich bylo roztrháno více a více psy).

Celkem bylo při přechodu československých hranic s Rakouskem a s Německem (SRN, NDR) v letech 1948–1989 usmrceno 280 lidí. Vedle československých občanů také 14 občanů Rakouska, 31 občanů Polska, 7 občanů poválečného Německa (do roku 1949), 10 občanů SRN, 13 občanů NDR, 4 občané Jugoslávie, 7 občanů Maďarska, 1 občan Francie a 1 občan Maroka.

Zastřeleno bylo 143 lidí. Zabili je speciálně vybraní mladí příslušníci Pohraniční stráže, kteří k tomu prodělali náročný výcvik. 5 lidí zabili příslušníci pohraničních stráží Rakouska, Maďarska a NDR. Mladých pohraničářů padlo při zadržovacích akcích 11.

Vzpomínám si, že mladí kluci brali službu u Pohraniční stráže jako velké dobrodružství, hlásili se dobrovolně a po absolvování vojenské služby měli zážitky na celý život. Vždyť i herec, režisér a skladatel Zdeněk Svěrák byl na vojně u Pohraniční stráže, dokonce pak i jeho syn Jan. Věřím, že se tam hlásili oba dobrovolně a rádi.

Kriminalisté tvrdí, že kvůli nečinnosti trojice stranických funkcionářů KSČ bylo od března 1976 do konce roku 1989 zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit československé hranice a nejméně dalších sedm lidí bylo zraněno. Vypadá to, že zřejmě tito funkcionáři stáli opakovaně někde v krytu na hranicích a nečinně pozorovali zásahy mladých pohraničářů? Pochopil bych, kdyby sami pohraničníky hecovali k vyšším výkonům, to by si nyní trest zasloužili. Těžko k tomu cokoliv říct…

novotny
Zabývám se problematikou využití poznatků moderního výzkumu a vývoje pro zlepšení stavu naší společnosti.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

    Naši novodobí mocipáni museli samozřejmě deklarovat, právní kontinuitu pří předání moci, jinak by se jim převrat samozřejmě nepovedl, když by museli dle jejich mocichtivé ideologie pozavírat nejméně tři čtvrtiny naších národů, včetně části některých těchto převratníků,předcházející mocí kolaburujících ( kdy samozřejmě kolaboranty nemyslím obyčejné občany, ale právě tyto překabátěnce). Současné zavedené trestní stíhání pánů Jakeše, Štrougala a Vajnara touto dá se napsat dost odpornou vládnoucí mocí polistopadových zbohatlíků, z nichž určitá část se rekrutuje právě z tehdejší komunistické nomenklatury, nutno považovat za výplod právě touto neblahou mocí zdegenerovaných mozků, ve své služebnosti nadnárodnímu kapitálu, přehlížejících okolnosti právní, mravní a všelidské.

Fagan

Nesloužil jsem u PS, ale shodou okolností se mí rodiče ze Slovenska vystěhovali v roce 1947, v době nebývalého sucha do Jižních Čech, jižně od Vyššího Brodu. Přesně do Mnichovic. Byla  to vesnice, která byla vysídlena a tedy prázdné domy. Mně bylo 7 let. S mladším bratrem jsme chodili denně 4 km do Základní školy do Vyššího Brodu. Otec se zaměstnal u Lesů a mamka byla v domácnostia a starala se o krávu, kterou jsme si dovezli ze Slovensk. Samozřejmě, že mimo domů byly opuštěné i obdělávané pole. A tak si rodiče ještě opatřili další domácí zvířectvo: ovce, drůbež, koně a na volých polích pěstopvali obilí a další plodiny. Vypadalo to, že se tam rodiče usadí a vesnice se postupně bude osídlovat. Bylo to asi 2 km od rakouských hranic. Ze začátku tam byl relativní klid, avšak postupně jsme stále častěji slyšeli v bízkém okolí střelbu. Tehdy to tam hlídala Finanční stráž. Stávalo se, že rodiče sklidil oseté obilí a do rána si je odvezli Rakušané za hranice.

  Vzhledem k tomu, že bylo po válce, rodiny z Vyššího Brodu k nám často jezdili na máslo, mléko a vše co bylo možné udělat z mléka. Mamka si nemohla na tu samotu dlouho zvyknout. Čas běžel a tak jednou v zimě na přelomu roku 1947/48 k nám zavítal na mléko a občerstvení mladý pár. Pojedli a seděli u nás až do setmění. Když se to rodičům nezdálo, že u nás sedí dlouho, vytáhl mladík pistoli a řekl tátovi,  a to si budu pamatovat až do smrti: pane, nad ránem nás zavezete na hranice (do Rakouska). Bylo dost sněhu tak na saních. A pokud byste se o něco pokoušel (zavolat na nás bezpečnost a pod.) o naše prozrazení, prohlásil rezolutně, že vystřílí celou naši rodinu. Nikdy jsme se s takovým jednání nesetkali a tak sme byli vylekaní až do odjezdu tátu s těmito povedenými lidmi (ukázalo se později, že to byl vojenský zběh i s milenkou) Po odjezdu tátu s nimi jsme měli obyvy, zda se nám táta vrátí. Vrátil se a vyděšený nám sděloval, že jakmile vystoupili, tak rychle ujížděl s koněm zpět a prý po něm i střílel, ale byla tma tak se netrefil. To bylo první varování pro rodiče. 

    Asui za 14 dní přijela pro tátu StB(jak se později ukázalo) a zatkli jej a odvedli do Č.Budějovic. Vrátil se za 2 měsíce  a vyprávěl nám příběh jejího vyšetřování. Stalo se, že rakouské hranice chránili ruští vojáci a tuto povedenou dvojici tam zadrželi. Samozřejmě probíhalo vyšetřování při němž zběh tvrdil, že táta je převaděč, což nebyla pravda. Až doprovádzející milenka onoho zběha nakonec řekla, jak to bylo ve skutečnosti a po ověření si dalších skutečností tátu z  vyšetřovací vazby propustili. Přiznal, že bezpečnostní orgány s ním zacházeli slušně, žádné mučení a při prouštění se mu omluvili za tuto událost, se zdůvodněním, že to bylo v zájmu bezpečnosti státu.

    Tato událost nakonec rodiče přesvědčila, že v pohraničí není bezpečno a tak jsme se vrátili v roce 1948 zpět na Slovensko.

  Proč to uvádím? Časem jsem  pochopil, že zákon o ochraně SH z roku 1951 byl nezbytným krokem k zajištění bezpečnosti občanů a státu. Zejména i proto, že zběsilá protikomunistická propaganda západních zpravodajských centrál, zejména CIA, neustále provokovali a příběhy z hranic ukazují, že to byl skutečně boj o život. 

    Sice takovéto epizody jsou nicotnými v porovnání s tím, jak USA iniciovali zločinnou agresi nejen proti Iráku, kde zahynulo asi 1 milion nevinných lidí, pod lživou záminkou o ZHN, a nemluvě  dalších zločinech v historii USA.