Spor mezi společností a katolickou církví byl od začátku sporem mezi pravdou a lží, jak výstižně popsal Karel Kosík, a zdá se, že to je tak i nyní

obrazek
29.7.2012 13:16
Velký český intelektuál píše z vězení dne 18. června roku 1415: „Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“

Výše uvedený citát je ve světové literatuře ojedinělý a patří k oněm nesmrtelným myšlenkám, v nichž se vyslovují základní pravdy o člověku a světu. Musíme proto pozorně číst tento text, abychom porozuměli jeho smyslu, a zejména musíme s největší opatrností zkoumat, v čem spočívá jeho význam jako základní pravdy.

Být základní znamená především vytvářet základ a pouze na základě tohoto základu zakládá věc svou existenci a své oprávnění. Jakmile se zničí nebo odstraní nebo zapomene a deformuje toto základní, ztrácí dotyčná věc svůj základ a každá věc bez základu se stává vratkou, plytkou a prázdnou. Základní pravda, kterou vyslovuje český intelektuál 15. století, se však netýká věcí, nýbrž člověka, což znamená, že člověk bez této základní pravdy pozbývá základu, ztrácí půdu pod nohama a stává se vykořeněným člověkem, člověkem bez základu.

Kdo je vykořeněný člověk a člověk bez základu? Ten, který ztratil rozum a svědomí, odpovídá český intelektuál 15. století.  Povšimněme si dobře: rozum a svědomí existují pospolu, tvoří jednotu a pouze v této jednotě se stávají základem lidské existence. Pozdější doba a také naše doba zná rozum a svědomí již pouze jako na sobě nezávislé veličiny, které se k sobě chovají lhostejně nebo nepřátelsky. A pro moderní dobu je dokonce jakákoliv souvislost, a to tím spíše podstatná souvislost rozumu a svědomí, něčím velmi podezřelým. Ale podezření a podezíravost je špatný rádce tam, kde jde o pravdu a její problémy. Musíme se spíše naopak ptát, jaké důsledky mělo a má pro člověka a jeho svět rozloučení rozumu a svědomí, které již budí zdání přirozenosti a odvěkosti.

Vraťme se k citovanému textu: jsme totiž natolik zajatci historických faktů, z nichž víme, jak dopadl spor koncilu s člověkem, který nechtěl ztratit rozum a svědomí, že nám zcela uniká fiktivní a potenciální varianta výsledku, kterou text naznačuje. Jménem koncilu a v zastoupení koncilu nabízí teolog intelektuálovi tuto alternativu: Jestliže přiznáš s koncilem, že máš jen jedno oko, třebaže ty víš, že máš dvě, bude ti nejen všechno  odpuštěno, ale bude ti také všechno dovoleno. Tato druhá fiktivní varianta není bez perspektivy: v ní se člověku nabízí, že všechno získá – vše ti bude dovoleno – jestliže se něčeho vzdá. A kdo by ve sporu všeho s něčím nevolil všechno a neodmítl pouhé něco?  Ale především a zejména: kdo by ve sporu reálných perspektiv s „iluzorními“ perspektivami nedal přednost prvním před druhými a nekritizoval z toho realistického hlediska intelektuála, který zvolil druhou alternativu, jako zbrklého radikála, jako domýšlivého extremistu a nepoučitelného výstředníka? Neboť realita uvažuje takto: jestliže se na mně žádá, abych uznal , že mám jen jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, jistě se na mně žádá něco potřebného, prospěšného a užitečného, zkrátka rozumného. Co je proti hlasu tohoto požadujícího rozumu hlas svědomí? Ve srovnání s autoritativním a veřejným rozumem, který mě žádá, abych uznal, že mám pouze jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, vystupuje hlas svědomí nejen jako soukromá záležitost, ale zejména a především jako malá a nicotná autorita. Protože jde o střetnutí význačné a nicotné autority, mohu hlas svědomí s klidným svědomím potlačit jako nicotnost. V realistovi vítězí vždy rozum nad svědomím.

Ale rozum, který v realistově rozumování vítězí nad svědomím, má se skutečným rozumem pouze společné jméno; co v realistových úvahách vstupuje proti „odporu svědomí“, není rozum, nýbrž osobní kalkulace, hokynářský výpočet soukromých šancí, sledování privátního interesu. Realista potlačil „odpor svědomí“, aby získal všechno, ale v tomto uvažování sledujícím privátní interesy přišel ve skutečnosti o všechno, ztratil jak svědomí, tak rozum.

Český intelektuál 15. století obhajuje proti realistovi jednotu rozumu a svědomí, ale tím prosazuje určitou koncepci rozumu a určitou koncepci svědomí. Jednota je pro charakter rozumu a povahu svědomí tak důležitá, že pozbytím této jednoty ztrácí rozum podstatnost a svědomí skutečnost. Rozum bez svědomí se stává utilitárním a technickým rozumem výpočtu, propočtu, kalkulace a na něm založená civilizace je civilizací bez rozumu, v níž je člověk podřízen věcem a jejich technické logice. Svědomí odtržené od rozumu klesá na bezmocný hlas nitra, nebo ješitnost dobrých úmyslů.

Rozum a svědomí tvoří podle českého intelektuála 15. století jednotu a pouze v této jednotě může být rozum tím, čím je: rozum znamená v původním, nikoliv v odvozeném významu slova: rozumět a umět, něčemu rozumět a něco umět, mít porozumění pro smysl věcí, smysl člověka a smysl skutečnosti. Pouze v této jednotě může být svědomí tím, čím je: páteří, pevností, nenarušeností a nezcizitelností člověka.  Kdo potlačuje „odpor svědomí“, aby mohl s koncilem vyznat, že 2x2 je deset, nezbavuje se svědomí, nýbrž přeměňuje své svědomí na potlačené svědomí. A každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí.

Český intelektuál 15. století obhajoval jednotu rozumu a svědomí a odmítl nabídku koncilu jako falešnou alternativu, neboť člověk, který vyzná s koncilem, že má toliko jedno oko, třebaže ví, že má oči dvě, nezískává nic, ale ztrácí všechno, protože ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství. Člověk, který nahradil rozum soukromým počtářstvím a potlačil své svědomí tak, že je přeměnil na špatné svědomí, je člověkem bez rozumu a s vědomí. Takový člověk ztratil všechno a nezískal nic. Stal se nicotným člověkem, člověkem, kterého ovládá nicota. A jestliže víme, že nic znamená nihil, je člověk bez rozumu a svědomí skutečným nihilistou.

Český intelektuál 15. století volil proto mezi svědomím a rozumem na jedné straně a nihilismem na druhé straně. A protože rozpor mezi pravdou a nicotou je radikální, zdá se, že také jeho volba mohla být pouze radikální.“

libuse-zavoralova
Předsedkyně krajské organizace NS-LEV 21 Královéhradeckého kraje
Klíčová slova: církevní restituce

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.