Stalin a boj za demokratickou reformu Grover Furr Část druhá

klavesnice stroje
24.11.2018 17:31
„V lednu 1944. . . poprvé během války došlo ke společnému svolání jak pléna [ÚV ], tak i zasedání Nejvyššího sovětu SSSR. Molotov a Malenkov připravili návrh dekretu Ústředního výboru, podle nějž by strana byla legálně odstavena od moci. VKS (b) byla povinována výhradně tvorbou agitace a propagandy.

1. Ke konci Druhé světové války Stalin a jeho přívrženci v politbyru učinili ještě jeden pokus k odstavení bolševické strany od přímého řízení sovětské vlády. Profesor Jurij Žukov[1] popisuje tuto kauzu následovně:

„V lednu 1944. . . poprvé během války došlo ke společnému svolání jak pléna [ÚV ], tak i zasedání Nejvyššího sovětu SSSR. Molotov[2] a Malenkov[3]připravili návrh dekretu Ústředního výboru, podle nějž by strana byla legálně odstavena od moci. VKS (b) byla povinována výhradně tvorbou agitace a propagandy; nikdo neměl právo zbavovat bolševickou stranu jejího práva na řízení ideologických stranických záležitostí, realizaci revolučního vzdělávání ani provádění výběru kádrů. To vše bylo pochopitelné i zcela přirozené. VKS (b) byloprostě zakázáno zasahovat do ekonomiky a fungování orgánů státu.Stalin návrh přečetl, změnil v něm šest slov a připsal pod něj „souhlas“. Co se stalo dále, zůstává záhadou. . . .“

            Šlo o nový pokus dovést bolševickou stranu k stabilitě, zachovat pro ni pouze ty funkce, které skutečně během války plnila i splnila. Návrh čítal pět podpisů: Molotov, Malenkov, Stalin[4], Chruščov[5], Andrejev[6]. Jelikož neexistuje žádný stenografický záznam, můžeme jen odhadnout, jak ostatní hlasovali. Dokonce ani všemocný Státní výbor pro obranu se všemi čtyřmi členy politbyra Ústředního výboru nebyl bohužel s to rozdrtit starý řád věcí. To ještě jednou dokazuje, že Stalin nikdy neměl sílu, kterou mu přisuzují jak antistalinisté, tak stalinisté. Plné znění rezoluce uvádí Jurij Žukov[7] v Jiném Stalinovi.[8]

2. Nevíme, jak se měla tato „distance“ strany od ekonomiky a státu uskutečňovat, aby byla účinná. Je pravděpodobné, že se předpokládala nějaká jiná metoda personálního zajištění státních orgánů. Mělo to znamenat návrat k realizaci voleb podle ústavy z roku 1936?

3. Bez ohledu k odpovědím na tyto otázky je více než pravděpodobné, že Ústřední výbor, složený převážně z prvních tajemníků strany, znovu odmítl plány Stalinova vedení na zásadní změnu sovětského volebního systému. Ve své „tajné řeči“ Chruščov dokonce popřel, že se takové plénum o této otázce vůbec konalo! Protože většině členů ÚV v publiku muselo být zřejmé, že jde o lež Nikity Sergejeviče, věc se má patrně tak, že cílem jeho lži bylo tiše upozornit na pro něho nebezpečný pohyb vedený proti moci věrchušky prvních tajemníků, jejichž moc měla být nyní formálně „pohřbena“.  

 

Po válce

4. Jak jsme viděli, Stalin věřil, že důležitým problémem pro SSSR a bolševickou stranu byla situace „dvojí moci“. Strana, nikoliv vláda, skutečně vládla společnosti. Stále více členů strany (Všesvazová komunistická strana – bolševiků — VKS (b)) ve funkcích úředníků spíše řídilo stát či fungovalo jako manažeři výroby, než aby se v prvé řadě soustředilo na péči o bolševickou ideologii vycházející nejen z postulátů marxismu-leninismu, ale především z nutnosti co nejrychleji vybudovat průmyslově i vojensky silnou a soběstačnou velmoc budovatelů socialistické společnosti.

         5. Dostat stranu mimo přímé řízení státu sloužilo řadě cílů:

Socialistický systém byl institucionalizován ústavou z roku 1936[9], jež posílila a upevnila vazby sovětského obyvatelstva na sovětský stát.

Státní instituce se měly navrátit opravdu kvalifikovaným.

Strana měla být uchráněna před degenerováním jejích vyšších pater na kastu parazitických a zkorumpovaných kariéristů.

            6. Do války se politbyro scházelo nejméně dvakrát týdně. V květnu 1941 se stal Stalin oficiální hlavou sovětského státu, nahradil Molotova na postu předsedy Rady lidových komisařů tj. Sovnarkomu, oficiálního výkonného orgánu vlády SSSR.

            7. Ale ve skutečnosti nebyl SSSR během války řízen ani tímto orgánem, ani Stranou, ale Státním výborem pro obranu složeným ze Stalina a tří nejbližších spolupracovníků. Během války se konalo pouze jediné plenární zasedání Ústředního výboru, přesněji tedy nejen během války, protože i po jejím skončení se politbyro scházelo jen zřídka.

Podle Pyžikova[10] „politbyro prakticky nefungovalo.“ Sovětský disident Žores Medveděv[11] se domnívá, že politbyro se setkalo jen 6krát v roce 1950, 5krát v roce 1951 a 4krát v roce 1952.

8. Zdá se, že Stalin zanedbával svou roli vůdce bolševické strany. Pléna ÚV se stala vzácnými. Po dobu třinácti let mezi roky 1939 a 1952 se nekonal žádný sjezd VKS (b). Po válce podepsal Stalin společná rozhodnutí strany a vlády pouze jako předseda Rady ministrů (jak byla přejmenována Rada lidových komisařů), přičemž jeden z dalších tajemníků strany A. A. Ždanov[12] resp. Malenkov[13] je podepsal jménem strany (Pyžikov 100).

9. Autorita strany zůstala vysoká. Ale možná to bylo jen proto, že Stalin byl stále generálním tajemníkem strany. Byl jediným vůdcem spojenců, který zůstal ve funkci po válce. Roosevelt zemřel a Churchill nebyl v roce 1945 zvolen do úřadu. Není přehnané tvrdit, že mezi pracujícími byl Stalin nejslavnější a nejuznávanější člověk na světě. Komunistické hnutí, které vedl, bylo nadějí stovek milionů lidí. Nesmírně se rozšířila v důsledku vítězství Rudé armády nad fašismem.Olbřímí Stalinova prestižjako hlavy státu dala autoritu stranickému aparátu. (Mukhin, Ubiystvo Stalina i Berija, kap. 13, str. 622).

10. Stalinovy činy naznačují, že vytrvale usiloval o odstranění bolševické strany — VKS (b) — z přímého řízení státu. Nicméně, vpádu-li by tomu tak bylo, musel by sovětský vůdce postupovat velice obezřetně, ostražitě i prozíravě:

Poukázat na nepatřičný nedostatek důvěry ve stranu by bylo špatným příkladem pro ostatní země světa, kde komunistické strany ještě nedobyly moc.

Ústřední výbor a nomenklatura by se proti němu postavily, stejně jako před válkou.

Proto mělo být vše provedeno potichu, s co možná nejmenším narušením procesu. (Mukhin, Ubyistvo 611)

 

Návrh stranického programu z roku 1947

            11. Více než pravděpodobná je skutečnost, že Stalinovo vedení plánovalo demokratizaci pravděpodobně důkladněji, než jak ji chápeme dnes. Dokonce i antikomunistický a protistalinský historik Aleksandr Pyžikov[14] opakovaně citoval výhradně populistické a jím účelově vyselektované části návrhu stranického programu z roku 1947 na podporu širší demokracie a rovnostářství v SSSR. Tento fascinující a až dosud zcela neznámý plán nebyl nikdy zveřejněn a zjevně není ani k dispozici ostatním vědcům.

            12. Zde je část doslovně citovaná Pyžikovem:

„Vývoj socialistické demokracie na základě výstavby beztřídní socialistické společnosti bude vždy přeměňovat diktaturu proletariátu na diktaturu sovětského lidu. Jako se každý člen veškeré populace bude den za dnem postupně připojovat k diktatuře komunistické demokracie národů sovětského Ruska, k řízení státních záležitostí, bude narůstat rovněž počet občanů Sovětského svazu s komunistickým uvědoměním. Stejně tak bude cílit k progresivnímu nahrazení tlaku populistických opatření a prosazovat narovnání i uřádnění funkcí státu budujícího socialismus.“ Klíčovou se měla dle J. V. Stalina stát přeměna SSSR na orgán hospodářského života společnosti.“

A. V. Pyžikov shrnuje další části tohoto nepublikovaného dokumentu následovně:    

„Konkrétně se [návrh] týkal rozvoje demokratizace v uspořádání sovětského státu. Tento plán považoval za nezbytné plně napnout síly pracujících a zapřáhnout jejich um do chodu státu, aktivizovat masy v jejich společenské činnosti, účinně rozvíjet a zkvalitňovat kulturní úroveň obyvatelstva a maximálně zjednodušit funkce státní správy. Projekt prakticky navrhl i předestřel způsob, jak zdárně pokračovat v zefektivňování produktivity práce s účastí na řízení státních záležitostí i s přechodem na postupné plnění funkcí [státního] vedení všemi pracujícími. Program rovněž vyjadřoval požadavek na zavedení možnosti přímé legislativní aktivity sovětských obyvatel, kteří považovali za nezbytné (s)plnění následujících bodů:

a) nutnost zrealizovat všeobecné hlasování s možností rozhodnutí o většině nejdůležitějších otázek vládního života v sociální i ekonomické sféře, jakož i v otázkách životních podmínek a kulturního rozvoje;

b) široce rozvíjet legislativní iniciativu zdola prostřednictvím přiznání práva společenským organizacím předkládat k návrhům Nejvyššího sovětu návrhy nové legislativy;

c) potvrdit právo občanů a společenských organizací předkládat návrhy k stěžejním otázkám mezinárodní a vnitřní politiky přímo Nejvyššímu sovětu.  

Ani princip výběru vedoucích pracovníků nebyl opominut. Plán stranického programu nadnesl otázku možné realizace výstavby socialismu v závislosti na rychlosti a razanci přibližování se SSSR komunismu, nastolil důkladný a pečlivý proces výběru kádrů, nezbytnost přímé odpovědnosti všech členů státního aparátu a nutnost jejich selekce sítem demokratických voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů, přičemž poukázal na nutnost změn ve fungování řady státních orgánů i potřebu jejich směřování k přímé správě institucí odpovídajících za účetnictví i dohled nad sovětským hospodářstvím en bloc.

To bylo považováno za maximum možného rozvoje nezávislých dobrovolných organizací. Při realizaci komunistické transformace vědomí obyvatelstva byla věnována pozornost posilování významu kolektivních společenských přístupů, rozvoji socialistické demokracie mezi lidovými masami, formování vědomí „socialistického občanství“, stachanovskému kultu „hrdinství práce“, a „hrdosti na dělnicko-rolnickou Rudou armádu“. Takové teze i přístupy byly považovány za podstatné, zásadní a klíčové. [kurzívou zdůraznil, GF]

            13. Podle Pyžikova podal A. A. Ždanov zprávu o práci plánovací komise na únorovém Plenu Ústředního výboru v roce 1947 znovu. Navrhl svolání XIX. sjezdu VKS(b) na konci roku 1947 resp. 1948. Ždanov rovněž vypracoval podrobný plán k zjednodušení předpisů pro pravidelné svolávání stranických konferencí jednou ročně s „povinnou obnovou“ (rotací kádrů) ne méně než ¹/6 členů Ústředního výboru(Pyzhikov 96).

            14. Tento odvážný plán odráží mnoho myšlenek o „zničení státu“, které jsou předjímány v Leninově klíčové práci Stát a revoluce[15], v níž V. I. Lenin geniálně rozvíjí, především však výtečně aplikuje revoluční ideje Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Při návrhu přímé demokratické a komplexní participace sovětského lidu i jeho organizací na všech klíčových rozhodnutích státu počítaje v to i Stalinův projekt aplikace průběžné volební „obnovy“ kandidátů — s možností jejich převolení — rotace ne méně než 1/6 členů Ústředního výboru každoročně prostřednictvím rozhodnutí stranických konferencí, předpokládal tento plán rozvoj demokracie zdola jak ve státě, tak v samotné straně.

            15. Ale tento plán přišel vniveč. Stejně jako předchozí návrhy na demokratizaci sovětského státu a Strany, které jsme předtím naznačili, neznáme podrobnosti o tom, jak se to stalo. Pravděpodobně to bylo odmítnuto na Plenu ústředního výboru. XIX. sjezd strany byl odložen až na rok 1952. Opět nevíme proč. Povaha návrhu stranického plánu naznačuje, že námitky Ústředního výboru — prvních tajemníků — mohly být vedeny jejich smyslem pro zodpovědnost.[16]

 

Devatenáctý sjezd Strany

 

16. Zdá se, že právě na XIX. sjezdu VKS (b) v roce 1952 věnovalo Stalinovo vedení vlády značné úsilí a vážně trvalo na faktickém oddělení strany od přímého řízení státu a plénum Ústředního výboru ho v tomto následovalo.Počínaje Chruščovem[17] se stranická nomenklatura pokusila kompletně zničit jakékoliv vzpomínky na tento XIX. sjezd, okamžitě ho „z dějin vykořenila“ a z paměti vymýtila události na něm proběhnuvší. Za Brežněva byly zveřejněny přepisy všech stranických sjezdů až do XVIII. sjezdu VKS (b) včetně. ZÁPISY Z XIX. sjezdu VKS (b)NEBYLY ZVEŘEJNĚNY AŽ DO DNEŠNÍCH DNŮ. Stalin na sjezdu vystoupil jen s krátkým projevem, který byl zveřejněn.[18] Ale na Plenu Ústředního výboru, které následovalo okamžitě poté, hovořil Josef Stalin 90 minut. Tento projev nebyl nikdy zveřejněn, s výjimkou jeho velmi krátkých výňatků, přičemž publikování se nedočkal ani přepis z tohoto pléna.[19]

17. Stalin svolal sjezd, sleduje tak změnu statutu strany, i její organizační struktury. Mezi těmito změnami byly následující:

@ Jméno strany bylo oficiálně změněno z Všeruské komunistické strany (bolševiků) [VKP (b)] na Komunistickou stranu Sovětského svazu. To odzrcadlilo jména většiny ostatních komunistických stran na světě, které Stranu spoutaly se státem.[20]

         @ „Předsednictvo“ nahradilo Politbyro Ústředního výboru. Tento název značil zástupce jiného reprezentativního orgánu (Ú. V.) - například prezidium Nejvyššího sovětu. Dostalo také „politické“ jméno - koneckonců, celá strana byla politickým, a ne jen vůdčím orgánem moci.

            18. Rovněž nemůže být pochyb o tom, že Stalin také lépe navrhl funkce orgánu, který měl řídit pouze stranu a nikoliv stát. Politbyro se stalo orgánem smíšeného členství. Ten čítal předsedu Rady ministrů (vedoucího výkonného orgánu státu - tedy hlavu státu); předsedu prezidia Nejvyššího sovětu (předsedu legislativního orgánu); generálního tajemníka strany (Stalin); jednoho nebo dva další stranické tajemníky; i jednoho či dva ministry vlády. Rozhodnutí politbyra byla platná jak pro vládu, tak pro stranu.[21]

            19. Proto, ve srovnání s prakticky nejvyšší pozicí politbyra v zemi, byla úloha předsednictva výrazně zredukována. Vzhledem k tomu, že hlava státu ani šéf Nejvyššího sovětu nemají v něm vyhrazena místa, mělo prezidium být pouze vedoucím orgánem Komunistické strany.

            20. Byly provedeny další změny: Vlastní Stalinův post generálního tajemníka byl zrušen. Stalin byl jen jedním z deseti tajemníků VKS (b)[22], všichni byli v novém prezidiu, které nyní čítalo 25 členů a 11 členů kandidátů. Jeho velikost byla dána tím, že šlo o poradní sbor — dočasný orgán, v němž bylo možno rutinně a rychle učinit řadu výkonných rozhodnutí.

            Většina těchto členů prezidia byla vládními úředníky, nikoliv vrcholovými vůdci strany.Chruščov a Malenkov si později lámali hlavu nad tím, jak se mohl Stalin vůbec dozvědět o lidech, které navrhovali do prvního prezidia, neboť se nejednalo o známé vůdce strany (tj. nešlo o tajemníky). Pravděpodobně je Stalin nominoval kvůli jejich postavení ve státě – jako opozici vůči vedení strany.[23]

            21. Po své rezignaci na post generálního tajemníka strany, jež se uskutečnila na XIX. sjezdu, podal Stalin na nadcházejícím plénu ÚV návrh, aby se mohl úplně vzdálit z Ústředního výboru a pracovat jako hlava státu (předseda Rady ministrů).

            22. Kdyby Stalin nebyl v Ústředním výboru, ale byl jen šéfem státu, vládní představitelé by už neměli pocit, že se musí hlásit předsednictvu, nejvyššímu orgánu strany. Stalinovy kroky cílily k odstranění kompetencí stranické věrchušky, jejíž role „dohledu“ nad státem byla z hlediska výroby zbytečná. Bez Stalina jako hlavy VKS (b) by vedení strany, nomenklatura, měla nižší prestiž. Členové VKS (b) se už nebudou cítit povinováni „volit“ — tzn. pouze potvrdit — kandidáty doporučené jim prvními tajemníky a Ústředním výborem.

            23. V tomto ohledu by mohla být Stalinova rezignace z Ústředního výboru pro nomenklaturu katastrofou. Mohli mít pocit, že jsou před nemilosrdnou kritikou řadových komunistů chráněni pouze „Stalinovým stínem“. Znamenalo by to, že v budoucnu by mohly ve stranické nomenklatuře přežívat pouze inteligentní a schopní lidé, stejně jako ve státním aparátu (Mukhin, Ubiystvo 618-23).

            24. Nedostatek publikovaného přepisu naznačuje, že se na tomto plénu skutečně musely „dít věci“ takové povahy, že, jak uvedl Stalin ve svém projevu, je nomenklatura nechtěla zveřejnit. To také naznačuje — což je klíčové zdůraznit — že Stalin nebyl „všemocným“. Například tvrdá Stalinova kritika Molotova[24] a Mikojana[25] na tomto plenárním zasedání byla zveřejněna až dlouho po jeho smrti.[26]

            25. Slavný sovětský spisovatel Konstantin Simonov[27] byl přítomen jako člen ÚV a vzpomínal na Malenkovovu šokovanou až panickou reakci, když Stalin navrhl hlasování o svém uvolnění z funkce tajemníka Ústředního výboru. (Simonov, 244-5) Tváří v tvář hanebné opozici však na tom Stalin netrval.[28]

            26. Jakmile již věci proběhly tímto způsobem, vedení strany okamžitě podniklo kroky ke zrušení rozhodnutí XIX. sjezdu strany. Na svém zasedání ze dne 2. března 1953, kdy byl Stalin ještě naživu, byť již v bezvědomí, proběhlo zkrácené zasedání předsednictva — v podstatě se staříčlenové politbyra — sešli na Stalinově dače. Tam se rozhodli snížit počet členů prezidia z 25 na 10. V podstatě se opět jednalo o sestavu starého politbyra. Počet tajemníků strany byl snížen na pět. Chruščov se stal „koordinátorem“ sekretariátu a následně, o pět měsíců později, „prvním tajemníkem“. Ve finále byl v roce 1966 název Presidium změněn zpět na Politbyro.

            27. Během dalšího běhu dějin SSSR strana nadále vládla sovětské společnosti a její věrchuška se stala zkorumpovanou, samozvanou a sebevražednou vrstvou privilegovaných elitářů. V časech Gorbačovova kolapsu revizionismu tato vládnoucí skupina hodila projekt Sovětského svazu přes palubu a sama sobě de facto rozdala hospodářské i ekonomické bohatství země a přisvojila si politické vedení nové kapitalistické společnosti. Zároveň zničila úspory, zcizila a rozkradla sociální dávky určené sovětské dělnické třídě a rolnictvu, společenským skupinám, z jejichž práce byl vybudován doslova veškerý majetek společnosti, zatímco si sama přivlastnila gigantické bohatství SSSR. Pamatujme, že táž bývalá nomenklatura pokračuje i dnes ve vládách postsovětských republik.

 

Lavrentij Berija[29]

            28. Berija je nejostouzenější postavou v sovětských dějinách. Zvrat k nenávistnému posouzení Berijovy kariéry, které začalo okamžitě po konci Sovětského svazu, je však ještě dramatičtější než vědecké přehodnocení Stalinovy role, jež je hlavním předmětem těchto článků.

            29. Berijových „Sto dní“ — ve skutečnosti 112 dnů od Stalinovy smrti ze dne 5. března 1953 až k odstranění Beriiji proběhlému dne 26. června t. r. — bylo svědkem počátku řady dramatických reforem. Kdyby sovětské vedení dovolilo, aby se tyto reformy plně rozvinuly, byly by dějiny Sovětského svazu, mezinárodního komunistického hnutí, Studené války — zkrátka druhé poloviny 20. století - dramaticky odlišné.

            30. Reformní iniciativy Beriji, alespoň ty, jež následovaly, čítaly taková opatření, z nichž by všechny zasloužily speciálního studia, jakkoli drží ruská vláda nejdůležitější primární zdroje o nich uzavřené i pro vědce požívající důvěru. L. P. Berija. Berijovy praktické reformní návrhy jako poválečného lidového komisaře vnitra [30]byly tyto:

            @ ZNOVUSJEDNOTIT NĚMECKO JAKO NESOCIALISTICKÝ, NEUTRÁLNÍ STÁT, COŽ BYL MEZI NĚMCI NEBÝVALE POPULÁRNÍ KROK, ZÁROVEŇ VŠAK PRO SPOJENCE NATO, VČETNĚ USA, TAH NEJEN ZJEVNĚ NEVÍTANÝ, ALE DE FACTO NAPROSTO NEPŘIJATELNÝ.

            @ NORMALIZOVAT VZTAHY S JUGOSLÁVIÍ, JÍŽ MĚLO BÝT SLÍBENO JEJÍ VYTAŽENÍ Z TICHÉ ALIANCE SE ZÁPADEM A PRESMĚROVÁNÍ STÁTU JIŽNÍCH SLOVANŮ KE KOMINFORMĚ[31].

            @ Vytvářet takovou národnostní politiku, která se postavila proti „rusifikaci“ v nedávno připojených oblastech západní Ukrajiny a pobaltských států, společně s cílem oslovit alespoň některé národnostně orientované emigrantské skupiny. Reformovat národnostní politiky v jiných neruských oblastech včetně Gruzie a Běloruska.

            @ Spustit rehabilitace a odškodnění těch, kteří byli nespravedlivě odsouzeni zvláštními soudními orgány (tj. tzv. Trojkou a Zvláštní komisí NKVD) během 30-tých a 40-tých let. Pod L. P. Berijou by se tento proces uskutečnil velmi odlišně od toho, než jak byl později proveden po Chruščovově „sametovém“ puči v rámci jeho uzurpátorské vlády, jež „rehabilitovala“ mnoho těch, kteří byli nepochybně vinni.

            31. Některé z dalších Berijových reforem již byly do značné míry prováděny, včetně:

            @ Amnestie pro milion lidí, kteří byli uvězněni za zločiny proti státu.

            @ Ukončení vyšetřování tzv. „Spiknutí Bílých plášťů[32]; spolu s připuštěním faktu, že obvinění byla nespravedlivá, když potrestala do kauzy zapletené úředníky NKVD, včetně odstranění Kruglova[33], bývalého náčelníka vedoucího NKVD, i členů Ústředního výboru.[34]

@ Výrazné omezení pravomocí „zvláštní komise“ NKVD v jejím odsuzování lidí k smrti či dlouholetému věznění.

@ Spuštění krokůnejen proti „kultu“ Stalina, ale i proti „kultům“ vůdců obecně, zákaz zobrazování portrétů vůdců na prázdninových shromážděních. Toto ustanovení bylo zrušeno vedením strany krátce po odstranění L. P. Beriji.

 

Berijova opatření cílící k demokratické reformě

 

            32. L. P. Berija byl oficiálně zatčen dne 26. června 1953 spolučleny politbyra a několika generály. Ale detaily tohoto údajného zatčení zůstávají temné, přičemž existuje více jeho protichůdných verzí.[35] Jeho syn Sergo Beria ve svých vlastních pamětech uvádí, že ho soudci při soudním „řízení“ " informovali, že jeho otec nebyl přítomen. Muchin líčí, že poslední žijící člen ÚV Bajbakov[36], řekl roku 1953, že Berija už byl v době pléna v červenci 1953 mrtev, ale jeho členové to tehdy nevěděli (Sergo Berija[37], Mukhin, Ubiystvo 375). V každém případě během Plena ÚV v červenci 1953, které se věnovalo obvinění Beriji z různých zločinů, Mikojan řekl:

            „Když on [Berija] hovořil na Rudém náměstí nad hrobem soudruha Stalina, já jsem po jeho vystoupení řekl: »Ve vaší řeči bylo místo, které zaručuje každému občanu práva a svobody předvídané Ústavou. Dokonce i v projevu prostého řečníka, promluvě, jež není prázdnou frází či v řeči Lidového komisaře vnitřních záležitostí — je to program akce, kterou je potřebí splnit.« L. P. Berija mi odpověděl: „A já ji splním.“ (Beria 308-9; Mukhin 178)

            33. Berija řekl něco, co Mikojana vystrašilo. Zjevně to bylo to, že v rozhodujícím bodě svého projevu na Rudém náměstí a s odkazem na Ústavu Berija vynechal jakýkoli odkaz na Komunistickou stranu a hovořil jen o sovětské vládě. Berija hovořil druhý po Malenkovi, což je veřejná známka toho, že je nyní druhou postavou v sovětském státě. Řekl:

            Dělníci, kolchozní rolníci, inteligence naší země mohou pracovat klidně a s důvěrou, protože vědí, že sovětská vláda bude usilovně a neúnavně garantovat jejich práva tak, jak je napsáno ve Stalinské ústavě … A od té doby bude zahraniční politika sovětské vlády leninsko-stalinskou politikou udržení a posílení míru … (Berija, proslov)

            34. Muchin předkládá následující porozumění této pasáži:

Jednodušší lidé sotva pochopili význam toho, co Berija řekl, ale pro stranickou nomenklaturu to byla tvrdá rána. Berija zamýšlel vést zemi bez strany, tj. bez nich; slíbil lidem hájit jejich práva, jež jim, na rozdíl od Ústavy, strana nedala! (Muchin 179)

            35. Na témž červnovém plenu, v roce 1953, řekl Chruščov:

Pamatujte, tehdy Rakosi[38] [maďarský komunistický vůdce] řekl: „Chtěl bych vědět, co se rozhodlo v Radě ministrů a co v Ústředním výboru, o jaké rozdělení má jít. . . .“ Berija pak neopatrně řekl: Jaký Ústřední výbor? Nechte Radu ministrů rozhodnout a nechte Ústřední výbor zabývat se kádrem a propagandou.“ (Beria 91)

36. Později, na témž plenárním zasedání, rozvinul Lazar Kaganovič Chruščovovo vidění celé kauzy:

Strana je pro nás věcí nejvyšší. Nikomu není dovoleno mluvit jako ten darebák Berija, který řekl: Ústřední výbor je [pro] kádry a propagandu, nikoliv politické vedení či snad řízení všech životů, jak mu my, bolševici, rozumíme.“ (Beria 138)

37. Zdá se, že tito muži věřili, že Berija měl v úmyslu dostat stranu z procesu přímého vedení země. (Stejně jako J. V. Stalin, pozn. překl.). To bylo velmi podobné tomu, za co Stalin a jeho spolupracovníci bojovali během diskusí o Ústavě v letech 1935-37. Zpětně lze totéž rozpoznat jak v návrzích programu VKS (b) z roku 1947, tak již dávno předtím, v letech 1935-37, přímo ve Stalinově plánu restrukturalizace bolševické strany, který po Velké vlastenecké válce přednesl na XIX. sjezdu strany, i Plenu Ústředního výboru, konaném několik měsíců předtím.

38. Berijův syn Sergo tvrdí, že jak jeho otec, tak i Stalin souhlasili s tím, že je třeba, aby se strana vymanila z přímého řízení sovětské společnosti.

Vztahy mého otce se stranickými orgány byly komplikované … Nikdy neskrýval své vztahy se stranickým aparátem. Řekl například přímo Chruščovovi a Malenkovovi, že stranický aparát lidi korumpuje. Korupce však charakterizovala dobu čerstvě po zrození sovětského státu. Můj otec se jich však zeptal, kdo takové kontrolory potřebuje dnes?!

Poctivě vedl L. P. Berija také rozhovory s řediteli průmyslových závodů a továren, kteří se samozřejmě vůbec nestarali o celé to nicnedělání Ústředního výboru.

Stejně upřímný byl otec rovněž ke Stalinovi. Josef Vissarionovič souhlasil s tím, aby byl stranický aparát zbaven odpovědnosti v řídících státních záležitostech a nečinil nic jiného, než promlouval k politickým kauzám. Vím, že rok před svou smrtí, kdy Stalin představil novou podobu prezidia Ústředního výboru, přednesl projev, v němž klíčovou otázkou byla nezbytnost nalezení nové formy řízení země. Staré cesty se totiž neukázaly těmi nejlepšími, tj. dostatečně efektivními. V té době již probíhala vážná diskuse o potřebě náležité aktivity strany. (Sergo Beria, Moy Otets Lavrentii Beria)

39. Berijou plánovaná restrukturalizace vztahů mezi státem a stranou by pravděpodobně byla velice populární u řadových komunistů, aniž by cokoli řekla většině sovětských občanů, kteří jsou bezpartijní. Avšak nomenklaturu i stranickou věrchušku to přímo ohrožovalo.)

40. Muchin to formuluje následovně: Berija vyslovil představu, že země by měla být řízena jak Nejvyšším, tak i místními sověty, tak jak to stanovovala Ústava, a bolševická strana by naopak měla být výhradně ideologickým orgánem, majícím v gesci propagandu, a svou autoritou pracovat ve věci navyšování teoretické úrovně komunistů a sovětských zástupců na všech úrovních. Berija navrhl plně obnovit fungování ústavy v jejím fundamentálním jádru: sloganu – „Všichni moc k sovětům!“ Zatímco Berija operoval výhradně v oblasti idejí, což sice mohlo být pro nomenklaturu nepříjemné, avšak stěží děsivé. Protože měla moc, vybrala delegáty do Nejvyššího sovětu a poučila je o tom, že Berijovy myšlenky nemohou být provedeny. Pokud však Berija neumožnil tajemníkům ani Ústřednímu výboru, aby řídily volby a zasedání Nejvyššího sovětu, jakého rozhodnutí mohli poslanci dosáhnout? (Ubiystvo 363-4)

41. Logicky by to vážně odcizilo Beriju od většiny stranické nomenklatury. (Ubiystvo 380) Chruščov vedl a zastupoval zájmy této skupiny stranických funkcionářů nebo přinejmenším její větší a aktivistickou část. A Chruščov měl zcela jiný pojem „demokracie“. Slavný filmový režisér Michail Romm[39] zaznamenal Chruščovova slova na setkání s intelektuály:

                Samozřejmě, že jsme vás všichni poslouchali, mluvili s vámi. Ale kdo rozhodne? V naší zemi musí rozhodnout lidé. A lidé - kdo to je? To je strana. A kdo je tou stranou? To jsme my. Strana, to jsme my. To znamená, že se rozhodneme. Rozhodnu se. Chápeš?!“ (Alikhanov)

            42. Jak říká Muchin: „Strana, jako organizace milionů komunistů, byla na konci. Stranou se stala kamarila pučistů.“ (Mukhin, Ubiystvo 494)

 

Smrt Stalina a Beriji. . . a dalších?

            43. Kromě tajemných okolností Berijovy smrti existují závažné důkazy o tom, že Stalin buď zemřel na podlaze pracovny ve své dače poté, co utrpěl cévní mozkovou příhodu nebo byl dokonce otráven. Nemáme čas ani prostor k tomu, abychom tuto otázku probrali zevrubně.

            44. Pro naše současné účely to však není nutné. Propagace, důvěra i empatie, s níž takto pojatou historii podnes berou za svou Rusové všech politických táborů, ukazují, že mnozí z nich pochopitelně věří, že Stalinova a Berijova smrt byly pro nomenklaturu příhodné. Skutečností je, že Berija, stejně jako Stalin, chtěl komunistickou perestrojkou – „restrukturalizací“, ačkoli politickou, nikoliv ekonomickou, nastavit moc tak, aby se nemohla otevřít stavidla neřízenému kapitalistickému super-vykořisťování a oškubání země, které v té době započalo a trvalo až do konce osmdesátých let. Jakkoli to nikterak nesouvisí s případnými důkazy o tom, že mohli být zavražděni.[40]

            45. Bezprostředním důsledkem neúspěchu Stalinovy a Berijovy demokratizace bylo ponechání SSSR v rukou stranické věrchušky. K vůbec žádné demokracii pracujících v Sovětském svazu nedošlo. Nejvyšší vůdcové strany, nastoupivše kurs aplikovaného revizionismu pokračovali v monopolizování všech důležitých pozic, včetně těch ve státní struktuře, v ekonomice i hospodářství, přičemž se rozvinuli v zcela parazitní, kořistnickou vrstvu takřka totožnou se svými protějšky v kapitalistických zemích.

            46. Ve skutečnosti zůstává tato vrstva u moci až dodnes. Gorbačov, Jelcin, Putin a jiní vůdci Ruska i postsovětských států jsou všichni bývalými členy vedení strany. Po dlouhý čas doslova dojili občany Sovětského svazu jako vysoce privilegovaní funkcionáři. Následně pod Gorbačovovým vedením řídili privatizaci veškerého kolektivně vyrobeného majetku, který náležel dělnické třídě SSSR, čímž paralyzovali nejen dělnickou třídu, ale dokázali ochromit i značnou část třídy střední. Trefně to bylo nazváno největším vyvlastněním v dějinách světa.[41] Nomenklatura čerstvě přejmenované komunistickou stranu z VKS (b) na KSSS zničila Sovětský svaz. (Bivens & Bernstein, O'Meara, Williamson)

            47. Aby zakryli svou vlastní úlohu v masivních represích i popravách třicátých let, frustraci ze Stalinových úspěchů při demokratizaci SSSR, odmítnutí uskutečňovat reformy Stalina a Beriji - zkrátka aby skryli svůj odpor k demokratizaci Sovětského svazu, neváhali Chruščov i stranická byrokratická věrchuška obvinit Stalina za vše, především za údajně vykonstruované procesy s nejen hitlerovskou pátou kolonou v Rudé armádě (M. N. Tuchačevkij), trockistickým podzemím kolaborujícím s nacistickým Německem i fašistickým japonským militarismem, tedy za existenci vážných spiknutí v SSSR ve třicátých letech minulého století. Své vlastní hanebné činy i podlé role v čase vrcholícího tzv. Velkého teroru roku 1937 i následných masivních poprav zakrývali.

            48. Chruščovův „tajný projev“ z roku 1956 byl nejtvrdším direktem světovému komunistickému hnutí v dějinách. Podněcoval k antikomunismu všechny, kteří usoudili, že kdysi měli komunistického vůdce, kterému mohli věřit. Dokumenty vydané po kolapsu SSSR jasně ukazují, že de facto každé obvinění, jímž Chruščov haněl, tupil, pomlouval, znevažoval, špinil i očerňoval Stalina ve svém projevu, bylo bezpříkladnou, zbabělou i pustou lží. Tyto skutečnosti nás přiměly k tomu, abychom se zeptali na skutečné důvody Chruščovova útoku na Stalina i na způsob, jakým to udělal.[42] Ruští vědci již doložili, že „oficiální“ obvinění proti Berijovi, jež citoval Chruščov a jeho kohorty v sovětském vedení, jsou buď nepravdivé, nebo zcela postrádají jakékoli důkazy. Ubití L. P. Beriji bylo justiční vraždou z důvodů, které nikdy nevyšly najevo. „Bodyguard lži“, obklopující obě tyto události, nás nutí k těmto otázkám: Co se opravdu děje? Tato esej naznačuje jednu odpověď.

 

Závěry a budoucí výzkum

            49. Vzhledem k tomu, že ve svém plánu spuštění demokratických voleb Stalin výslovně vyloučil konkurenční politické strany, je rozumné se ptát: Jak „demokratickým“ by byl výsledek, kdyby Stalin neměl svou cestu? Odpovědi na otázky týkající se demokracie musí začít z gruntu další otázkou: „Co máte „demokracií“ na mysli?! 

            50. V průmyslovém kapitalistickém světě to znamená systém, kde politické strany soutěží ve volbách, ale v němž všechny politické strany jsou ovládány elitářskými, extrémně bohatými (plutokratickými) a vysoce autoritářskými lidmi i skupinami. „Demokracie“ však ani neznamená, že samotný kapitalismus by mohl být někdy zbaven moci. Taková „demokracie“ je formou a technikou k prosazování zájmů kapitalistické třídy — řečeno stručně— „deficitem demokracie“.

            51. Mohly vůbec demokratické volby v SSSR s možností výběru z rozličných občanských kandidátů resp. občanských skupin či sdružení v rámci moci dělnické třídy fungovat?  Byly by instituce z nich vzešlé schopny pracovat v nějaké budoucí socialistické společnosti? Jaká je role „reprezentativní demokracie“, tedy voleb, ve společnosti směřující k beztřídní společnosti? Vzhledem k tomu, že tato ustanovení Ústavy z roku 1936 nebyla v SSSR zavedena, nikdy se nedozvíme, jaké by byly silné či slabé stránky tohoto návrhu. Marx a Engels učinili klíčové vývody ohledně povahy proletářské demokracie založené na jejich studiu praxe Pařížské komunity. Zůstává tragédií, že nemáme paralelní zkušenosti s demokratickými volbami v Sovětském svazu za Stalinových časů. Nepochybně bychom nalezli množství silných i slabých stránek, z nichž bychom se mohli hodně naučit.

            52. Rozliční školometi motivovaní politickým antikomunismem budou i nadále propagovat vyčpělé, ale ještě nedostatečně zdiskreditované paradigma Chruščova anti-stalinismu a studené války. Ale proces reinterpretace dějin Sovětského svazu ve znamení kompletní potopy i pečlivého zničení bývalých tajných sovětských dokumentů již dávno v Rusku započal. A podobný proces může proběhnout kdekoli i kdykoli.

            53. Jeden bod okamžitě praští do očí téměř každého čtenáře. Podle „kultu osobnosti“ (tj. Chruščova, pozn. překl.), pochlebování, podlézání a nekritická chvála, jež obklopovaly Stalina, byly podmíněny tím, že byl J. V. Stalin považován jako „všemocného diktátora“.  Tato fundamentální lež studené války a chruščovského historického paradigmatu, která explodovala nejen díky tomuto výzkumu, fatálně deformovala naše chápání sovětské historie. Ve skutečnosti nebyl J. V. Stalin nikdy „všemocným“, dokázal „jen“ zastoupit cestu, zablokovat a zmařit chystaný komplot stranické věrchušky. Nikdy se mu však nepodařilo dosáhnout jeho stěžejního cíle — provedení ústavních reforem. Dokonce ani nebyl mocen ovládat první tajemníky a místní NKVD.

            54. „Kult“ J. V. Stalina tyto politické boje jen zamaskoval. Přepisy Plena Ústředního výboru dokazují, že jakkoli bolševičtí vůdci čas od času se Stalinem přímo nesouhlasili, stávalo se to opravdu jen vzácně. Některé takové disputace byly neformální, což je patrné v případě prvních tajemníků v červenci 1937. Jiné byly řešeny policejními metodami, přičemž politické neshody byly interpretovány jako nepřátelská opozice.

            55. Bez ohledu na mechanismus byl účinek „kultu“ autoritářský a hluboce antidemokratický. Zdá se, že Stalin je jedním z mála sovětských vůdců, kteří to pochopili do určité míry. Během života Josif Vissarionovič mnohokrát odsoudil jeho okolím (zejména N. S. Chruščovem vytvářený „kult“.[43] Je zřejmé, že nikdy zcela nerozpoznal, jak zhoubným to nevyhnutelně bude.

            56. Závěry, k nimž jsme v této práci dospěli, téměř výlučně na základě výzkumu jiných historiků a vědců, naznačují pár důležitých oblastí pro možný další historické bádání.

            @ Jakou formu může zaujmout „demokracie“ v socialistické společnosti s cílem rozvíjet se směrem k beztřídní společnosti? Mohlo být zavedení Ústavy z roku 1936, jak předpokládal Stalin, jak pro demokratizaci Sovětského svazu, tak pro obnovení autority bolševické strany, návratem k její původní roli, jako organizace oddaných revolucionářů, jejichž primárním úkolem bylo vést zemi ke komunismu? Nebo tento model již zahrnoval tolik aspektů buržoazních kapitalistických konceptů demokracie, že zde bylo stálé nebezpečí zvratu vývoje SSSR ke kapitalismu?

            @ Jaká je patřičná role komunistické strany v takové společnosti? Jaké jsou specifické formy politického vedení, které by byly slučitelné s demokratickým posílením dělnické třídy? Jaké formy politického (a ekonomického) vedení jsou v rozporu s těmito cíli?

            57. Jakmile budeme zpochybňovat myšlenku, že volby a „reprezentativní“ vláda jsou dostačující k tomu, aby stát vyjádřil zájmy dělníků a rolníků, vyplývá z toho, že Ústava z roku 1936, i kdyby byla realizována, by takového cíle nedosáhla. To implikuje skutečnost, že „řešením“ není stát silnější a strana slabší - jak se domnívali Stalin s Berijou. Marxisté mají za to, že stát je řízen tou či onou třídou, takže pokud nová vládnoucí třída vychází z horní vrstvy strany nebo z jakékoliv jiné části společnosti, bude vládnout a změní stát tak, aby to bylo pro ní co nejefektivnější. To naopak svědčí o faktu, že rozdíl mezi stranou a státem je umělý, podvodný a měl by být odstraněn.

            @ Pojem „byrokratismus“ / „byrokracie“, zatímco ukazuje na jeden druh problému, skrývá v sobě nesnáze jiné. Tvrdím, že obě výše zmíněné otázky — demokracie a role strany — byly známkou mnohem plodnějšího a materializujícího se stylu myšlení ohledně problému vztahu mezi organizovanou a politicky uvědomělou částí obyvatel socialistické nebo komunistické společnosti a méně organizovanou, avšak zároveň politicky slabě znalou, jakkoli stále ekonomicky produktivní většinou.

            @ Bolševici obecně a Stalin zvláště činili velký rozdíl mezi politikou a technickými dovednostmi nebo vzděláním. Ale nikdy neřešili rozpor mezi „Rudým“ a „odborníkem“, protože toto dilema bylo vztahováno k Čínské kulturní revoluci. Myšlenka sdílená prakticky všemi socialisty, že by politický „dohled“ nebo „kontrola“ mohly být odděleny od technických poznatků a výroby, částečně odrážely mylnou představu, že „technika“ — věda — mohou být politicky neutrální a že pokud bude provedena efektivně, ekonomická výroba sama zůstane politicky „opuštěna“ či by de facto byla „komunistická“. Z toho plyne dilema rozporu mezi státem a stranou.

            @ Co znamená „vnitřní stranická demokracie“ v kontextu komunistické strany? V SSSR mnoho opozičních sil, jejichž názory byly poraženy na stranických konferencích a kongresech dvacátých let, se vyvinulo ve spiknutí, která se v posledku zaměřila na spřádání i organizaci vražd představitelů vedení strany (S. M. Kirov), státní převrat a spolupráci a špionáž pro nepřátelské kapitalistické mocnosti včetně hitlerovského Německa (maršál M. N. Tuchačevskij). Současně si místní straničtí vůdci spolu s potentáty stranické věrchušky osvojili diktátorské návyky, které je odcizily od řadových členů bolševické strany (a samozřejmě také od mnohem většího počtu nekomunistických obyvatel) a současně jim zaručily hmotná privilegia.

            58. Hmotné benefity vysoké partajní elity měly sehrát důležitou, dokonce rozhodující roli na cestě k postupnému vytvoření vyšší stranické vrstvy nazvané nomenklatura. Stejně tak Stalinův evidentní cíl — odstranění VKS (b) z přímého vládnutí a přisouzení ji role tvůrce „agitace a propagandy“ už vyjevoval jakési povědomí o existenci kontradikce mezi samotným Stalinem a ostatními. Do jaké míry měly velké platové rozdíly stimulovat industrializaci v SSSR? Pokud se jednalo o věci pro budování společnosti zásadní důležitosti, byla to chyba umožnit členům strany přístup k hmotným privilegiím - vyšším platům, lepšímu bydlení, speciálním obchodům atd.? Politický kontext, v němž byla koncem 20. a počátkem 30. let tato rozhodnutí učiněna, je třeba lépe prozkoumat. Záznamy diskusí, jež jsou nyní nedostupné a jejichž rezultát zněl: „Stranické maximum“ mezd činovníků VKS (b) z počátku 30. let, musí být odhaleno a stát se předmětem zkoumání.

            59. Historik Ju. N. Žukov i politický analytik a teoretik spiknutí Ju. I. Muchin mají za to, že taktika, jak ji chápou a kterou přičítají Stalinovi a Berijovi — fakt, že dokázali vyvázat vedoucí představitele z činnosti řízení státu — byla opravdu nejlepší šancí jak uchránit stranu od degenerace. Jak dokládám výše, nejpravděpodobnější skutečnou příčinou degenerace je ochrana vlastních privilegií, spíše než kontrapunkt „rudý versus odborník“.

                60. Samozřejmě, že existovaly nezbytné materiální pobídky, jednak k náboru kvalifikovaných, ale často buržoazních, antikomunistických intelektuálů orientovaných proti moci pracujících, kteří však tak jako tak pomáhali budovat průmyslovou základnu SSSR. Od tohoto momentu bylo lze s úspěchem tvrdit, že je potřebí vyšších platů k povzbuzení vysoce kvalifikovaných pracovníků (včetně profese znalých dělníků) a tyto sovětské občany vábit k bolševické straně.  A tvrdě i usilovně pracující stachanovští dříči za nepříznivých životních a pracovních podmínek, často ohrožujících jejich zdraví, budují gigantická díla i za cenu obětování rodinného života. Tato vyvolená země, v níž slovy Julia Fučíka zítra již znamenalo včera, nastavila zrcadlo hořké pravdy kapitalistické nerovnosti, toho času tonoucí v bažině světové hospodářské krize.

                61. Lze se domnívat, že Stalin a Berija věřili, že návrat samotné strany k její „čistě politické“ funkci by mohl zabránit její degeneraci. Vzhledem k tomu, že tento plán — pokud byl skutečně jejich — nebyl nikdy uveden do praxe, není ho možné relevantně posoudit.  Domnívám se však, že otázka „materiálních pobídek“, tj. ekonomické nerovnosti, je v tomto ohledu zásadní. V rozhovorech s Felixem I. Čujevem[44] přemítal stárnoucí Molotov nad potřebou realizace širšího i plnějšího „zrovnoprávňování“ sovětské společnosti maje upřímnou starost o budoucnost socialismu v SSSR, obzvláště když mohl na vlastní oči sledovat, jak se počínající nerovnost trvale zvyšuje. Molotovovi se však retrospekcí plně nepodařilo vystopovat kořeny tohoto vývoje za časů vlády Stalina či Lenina. Ve skutečnosti Molotov, stejně jako Stalin, nedokázal kriticky následovat Leninovo dědictví, ačkoli potřebu zachovat a rozšířit nerovnosti za účelem povzbuzení produkce lze nalézt již přinejmenším ve vizi vytyčené Leninem, není-li tomu tak už v Marxově Kritice gothajského programu.[45]

            62. Otázky, na něž se mnozí ptají, nevyhnutelně odrážejí a bez výjimky odhalují jejich vlastní politické zájmy. Domnívám se, že historie bolševické strany během Stalinových let — její dějiny účelově zamlžené a znejasněné antikomunistickými lžemi i způsob, jakým byly až dosud sepsány — sestávají z mnohého, co by mělo být vzorem budoucím generacím a z čehož se mají mnohé co učit. Političtí aktivisté, kteří hledají v minulosti radu, a politicky uvědomělí badatelé, jenž věří, že jejich nejvýznamnější přínos k lepšímu světu může být proveden výhradně důkladným, pečlivým a fundovaným studiem procesů minulých bojů, se skutečně mají mnoho co (na)učit z odkazu Sovětského svazu.

            63. Jako středověcí námořníci, jejichž mapy byly spíše fantazií než skutečností, jsme byli oklamáni kanonickými dějinami SSSR, které jsou, ač zuřivě protežovány současnou korporátní mediální scénou a jejími oligarchickými vlastníky v drtivé většině naprosto falešné a zcela vylhané.[46] Proces objevování reálných dějin prvního světového socialistického experimentu však již na každý pád započal. A čtenáři této eseje si jistě dříve či později uvědomí, alespoň se domnívám, že to je pro naši budoucnost nejen nesmírně důležité i nezbytné, ale především, že slovy lidského génia a giganta ducha V. I. Lenina: „Bez revoluční teorie nemůže existovat revoluční hnutí“, resp. současného ruského analytika V. V. Pjakina: „Znalosti znamenají moc. Staňme se proto mocnými“.

 

Podle knihy prof. Grovera Furra Stalin and the Struggle for Democratic Reform II. zde: https://clogic.eserver.org/grover-furr-stalin-and-struggle-democratic-reform-part-two přeložil pro Svaz mladých komunistů Československa, obrazovou i fotodokumentací opatřil Lukáš Sluka

                                                                                             

 



[1]Žukov, Jurij Nikolajevič, (nar. 22. ledna 1938) v Krasnogorsku, je ruský historik, autor značného množství vědeckých prací a vedoucí výzkumný pracovník Ústavu dějin Ruska na Ruské akademii věd. V roce 1976 Žukov obhájil disertaci s názvem Kritika moderní buržoazní angloamerické historiografie ve vývoji sovětské kultury.  Přijal místo editora sekce sovětských dějin na tvorbě Velké encyklopedie Ruska. Vedl tým redaktorů a odpovídal za sestavení encyklopedií Moskva či Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR.  Je autorem několika monografií a stovek vědeckých prací z období sovětské historie v letech let 1920-1950. V roce 1992 Žukov obhájil disertační práci (Sc. D.), kterou nazval Činnost sovětských tajných služeb při obraně historických a kulturních památek v letech 1917-1920. Žukov se pravidelně objevuje v ruských televizních pořadech věnovaných sovětským dějinám. Jurij Nikolajevič Žukov, nar. 22. ledna 1938, v Krasnogorsku, je ruský historik, autor značného množství vědeckých prací a vedoucí výzkumný pracovník Ústavu dějin Ruska na Ruské akademii věd. V roce 1976 Žukov obhájil disertaci s názvem Kritika moderní buržoazní angloamerické historiografie ve vývoji sovětské kultury.  Přijal místo editora sekce sovětských dějin na tvorbě Velké encyklopedie Ruska. Vedl tým redaktorů a odpovídal za sestavení encyklopedií Moskva a Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR.  Je autorem několika monografií a stovek vědeckých prací z období sovětské historie v letech 1920-1950. V roce 1992 Žukov obhájil  disertační práci (Sc.D.) nazvanou Činnost sovětských tajných služeb při obraně historických a kulturních památek. 1917-1920. Žukov se pravidelně objevuje v ruských televizních pořadech věnovaných sovětským dějinám.

Bibliografie:

@ Jurij Žukov, Secrets of Kremlin: Stalin, Molotov, Beria, Malenkov (Tajemství Kremlu: Stalin, Molotov, Berija, Malenkov), Moskva, 2000

    @ Jurij Žukov, Different Stalin. USSR Political Reforms in 1933-1937 (Jiný Stalin.                Politické reformy v SSSR v letech 1933-1937), Moskva 2003

Jurij Žukov, Stalin: Secrets of State Power (Stalin: Tajemství státní moci), Moskva, 2008

   @ Jurij Žukov, Handbook of Stalinist (Příručka stalinisty), Moskva, 2010

   @ Jurij Žukov, The Puzzle of 1937 (Rébus 1937), Moskva, 2010

   @Jurij Žukov, Stalin's First Defeat. 1917-1922. From Russian Empire to USSR (Stalinova první porážka. 1917-1922. Z Ruského impéria k SSSR), Moskva, 2011

Bibliografie:

              Jurij Žukov, Секреты Кремля: Сталин, Молотов, Берия, Маленков (Tajemství Kremlu: Stalin, Molotov, Berija, Malenkov), Moskva, 2000

              Jurij Žukov, Иной Сталин. Политические реформы СССР в 1933-1937 гг.(Jiný Stalin. Politické reformy v SSSR v letech 1933-1937), Moskva 2003

              Jurij Žukov, Тайны власти (Stalin: Tajemství moci), Moskva, 2008

              Jurij Žukov, Handbook of Stalinist (Příručka stalinisty), Moskva, 2010

              Jurij Žukov, The Puzzle of 1937 (Rébus 1937), Moskva, 2010

              Jurij Žukov, Stalin's First Defeat. 1917-1922. From Russian Empire to USSR (Stalinova první porážka. 1917-1922. Z Ruského impéria k SSSR), Moskva, 2011

 

[2]Molotov, Vjačeslav Michajlovič, vl. jm. Skrjapin (1890-1986): byl dlouholetý přední činitel KSSS a SSSR, stal se blízkým spolupracovníkem V. I. Lenina i J. V. Stalina. Pro svoji tvrdost měl přezdívku „Stalinovo kladivo“. Narodil se jako Vjačeslav Michajlovič Skrjabin (Cкрябин). V letech 1921–1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930–1941 předseda rady lidových komisařů, poté byl v letech 1941–1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň v letech 1939–1949 a 1953–1956 působil jako lidový komisař (ministr) zahraničí. V roce 1957 vystoupil proti N. S. Chruščovovi, byl vyloučen z vedení a nařčen z příslušnosti k protistranické skupině. Stal se velvyslancem v Mongolsku a později pracoval i jako představitel SSSR ve Vídni. Po XXII. sjezdu KSSS byl vyloučen ze strany, do které byl později znovu přijat několik let před smrtí s přímým souhlasem tehdejšího generálního tajemníka K. U. Černěnka. V letech 1938–1957 neslo město Severodvinsk na jeho počest jméno „Molotovsk“.

[2] Malenkov, Georgij Maximilianovič (1902–1988) byl sovětský komunistický politik, blízký spolupracovník Josefa Stalina (jeho dlouholetý osobní tajemník) a po Stalinově smrti v letech 1953–1955 předseda rady ministrů SSSR (premiér). G. M. Malenkov se narodil v ruském Orenburgu dne 13. ledna 1902. Byl příliš mladý na to, aby se aktivně zúčastnil Říjnové revoluce, ale v roce 1919 vstoupil do řad Rudé armády. Následující rok vstoupil do komunistické strany a v roce 1925 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova svým osobním tajemníkem. Během druhé světové války byl Malenkov součástí pětičlenné Rady obrany, která směrovala vojenské snahy Sovětského svazu. V roce 1946 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova místopředsedou vlády, čímž se Malenkov stal řádným členem politbyra. Když v roce 1953 Stalin zemřel, Malenkov pokračoval ve funkci předsedy vlády a stal se vedoucí osobou strany, čerstvě přejmenované na KSSS. Vše vypadalo na to, že Malenkov je reformátor a dokonce vyzval k tomu, aby byla spotřebnímu zbožím dána vyšší priorita. N. S. Chruščov nazval G. M. Malenkova revizionistou.  Malenkov zůstal v politbyru, ale v létě 1956 se připojil k N. A. Bulganinovi, V. M. Molotovovi, L. M. Kaganovičovi v pokusu o vypuzení N. S. Chruščova.Pokus skončil neúspěchem a G. M. Malenkov byl vypovězen z prezidia i ÚV KSSS. G. M. Malenkov se stal manažerem hydroelektrárny v Kazachstánu a zemřel 14. ledna 1988.

[3]Malenkov, Georgij Maximilianovič (1902–1988) byl sovětský komunistický politik, blízký spolupracovník Josefa Stalina (jeho dlouholetý osobní tajemník) a po Stalinově smrti v letech 1953–1955 předseda rady ministrů SSSR (premiér). G. M. Malenkov se narodil v ruském Orenburgu dne 13. ledna 1902. Byl příliš mladý na to, aby se aktivně zúčastnil Říjnové revoluce, ale v roce 1919 vstoupil do řad Rudé armády. Následující rok vstoupil do komunistické strany a v roce 1925 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova svým osobním tajemníkem. Během druhé světové války byl Malenkov součástí pětičlenné Rady obrany, která směrovala vojenské snahy Sovětského svazu. V roce 1946 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova místopředsedou vlády, čímž se Malenkov stal řádným členem politbyra. Když v roce 1953 Stalin zemřel, Malenkov pokračoval ve funkci předsedy vlády a stal se vedoucí osobou strany, čerstvě přejmenované na KSSS. Vše vypadalo na to, že Malenkov je reformátor a dokonce vyzval k tomu, aby byla spotřebnímu zbožím dána vyšší priorita. N. S. Chruščov nazval G. M. Malenkova revizionistou.  Malenkov zůstal v politbyru, ale v létě 1956 se připojil k N. A. Bulganinovi, V. M. Molotovovi, L. M. Kaganovičovi v pokusu o vypuzení N. S. Chruščova.Pokus skončil neúspěchem a G. M. Malenkov byl vypovězen z prezidia i ÚV KSSS. G. M. Malenkov se stal manažerem hydroelektrárny v Kazachstánu a zemřel 14. ledna 1988.

[4] Stalin, Josef Vissarionovič 1879 - 1953), vlastním jménem Džugašvili. Vedoucí činitel Komunistické strany Sovětského svazu, sovětského státu a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, teoretik a propagátor marxismu-leninismu, hrdina socialistické práce (1939), hrdina Sovětského svazu (1945), maršál Sovětského svazu (1943), generalissimus Sovětského svazu (1945). Rodák z gruzínského města Gori do revolučního hnutí vstoupil ve svých patnácti letech.Po svém vyloučení z pravoslavného semináře za propagaci marxismu a krátkém zaměstnání ve fyzikální observatoři vedl od roku 1901 až do únorové revoluce 1917 život profesionálního revolucionáře pracujícího v ilegalitě. Byl opakovaně vězněn a posílán do vyhnanství, odkud několikrát uprchl. Účastnil se revoluce v Zakavkazsku v l. 1905 - 1907 abyl jedním z vůdců Velké říjnové socialistické revoluce roku 1917 v Petrohradě. V první sovětské vládě, Radě lidových komisařů, zastával funkci lidového komisaře národnostních věcí. Dne 3. dubna 1922 byl Stalin na Leninův návrh zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) a v čele strany stál až do své smrti 5. března 1953. Od 6. května 1941 do své smrti byl také předsedou Rady lidových komisařů SSSR, od r. 1946 nesoucí název Rada ministrů SSSR. J. V. Stalin významně přispěl k vítězství sovětské moci nad domácí kontrarevolucí a zahraniční intervencí v občanské válce, vytvoření mnohonárodnostního Svazu sovětských socialistických republik a konsolidaci strany po Leninově smrti. Se Stalinovým jménem je spojeno vítězství socialistické industrializace, kolektivizace zemědělství, všestranný rozvoj centrálně plánovaného hospodářství, vědy, techniky, socialistické kultury, upevňování komunistické morálky a porážka trockistů a pravicových oportunistů, jejichž činnost směřovala k obnově kapitalismu. Je tedy nevyvratitelnou skutečností, že to byl J. V. Stalin, pod jehož vedením sovětský lid vybudoval sociálně-ekonomické základy socialismu. Stalinovou zásluhou byla likvidace páté kolony imperialismu před napadením Sovětského svazu fašistickými agresory, která byla předpokladem vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce. Tohoto vítězství bylo dosaženo za cenu nesmírných obětí na životech vojáků, partyzánů i civilistů. Mnoho z nich umíralo se Stalinovým jménem na rtech. Stalin, předseda Státního výboru obrany, byl pro všechny pokrokové síly té doby ztělesněním vítězství nad fašistickým barbarstvím, symbolem lepší budoucnosti. Bez revolučních přeměn v sovětském hospodářství by nikdy nebylo možné vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. SSSR v čele se Stalinem dokázal bez nadsázky zachránit velkou část evropské civilizace před vyhlazením. Buržoazně demokratické státy by nejenže neměly síly porazit bez SSSR fašistickou osu, ale je velmi pravděpodobné, že by nevázáni tlakem příkladu Rudé armády vedené generalissimem Stalinem, nehnuly proti fašistické genocidě ani prstem. Díky vítězství nad fašismem, osvoboditelské úloze Rudé armády a dovedné zahraniční politice Sovětského svazu nesmírně vzrostla autorita myšlenek socialismu a komunismu a došlo ke vzniku světové socialistické soustavy, největšímu úspěchu světového komunistického hnutí od Velké říjnové socialistické revoluce.VÁLKOU ZNIČENÉ SOVĚTSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ JEŠTĚ A STALINOVA ŽIVOTA PŘEDSTIHLO PŘEDVÁLEČNOU ÚROVEŇ VÝROBY!!! Nejvýznamnější statě a projevy J. V. Stalina byly vydány pod názvy Marxismus a národnostní a koloniální otázka(http://www.komsomol.cz/wp-content/knihovna/stalin/JVSmarxNK.pdf)a Otázky leninismu(http://kominternet.cz/subdom/teorie/stalin_leninismus.htmldle knihy J. V. Stalin: Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950). Druhé z těchto děl obsahuje také významnou stať O dialektickém a historickém materialismunapsanou pro knihu Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)viz Dějiny Všesvazové Komunistické strany (bolševiků), Stručný výklad, Svoboda, 1949. Významným přínosem k politické ekonomii je poslední Stalinovo dílo Ekonomické problémy socialismu v SSSR(rozdělené do 5 částí zde:http://kominternet.cz/subdom/teorie/825_stalin_ekon_01-05.html). Za 31 let, po která stál J. V. Stalin v čele Komunistické strany Sovětského svazu, se dopustil i chyb, které byly zvláště po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 neúměrně zveličovány na úkor úspěchů. Projevilo se, že v posledních letech Stalinova života stanuli v nejvyšších stranických a státních funkcích lidé skrývající svou pravicově oportunistickou orientaci nebo kolísaví, kariéristé čekající na Stalinovu smrt (kterou někteří z nich urychlili přinejmenším neposkytnutím pomoci). Sami se podíleli na vytvoření kultu osobnosti Stalina jako neomylného vůdce, což vedlo k nahrazení tvořivého rozvoje marxismu-leninismu a bolševické kritiky a sebekritiky neužitečným a stagnaci podporujícím holdováním Stalinově genialitě. Patrně nejvýznamnějším skutečným Stalinovým pochybením bylo, že tomuto procesu nedokázal i pro zhoršující se zdravotní stav zabránit, ačkoliv se např. přehnané glorifikaci své osoby mnohokrát postavil. „Odhalení" Stalinova kultu osobnosti, kterým se revizionističtí vůdci po jeho smrti snažili zveličit vlastní zásluhy, vedlo k pošpinění předchozích 30 let budování socialistické společnosti, znechucení a odrazenímilionů čestných komunistů a jejich sympatizantů a rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí. Chruščovovy útoky na Stalina, často založené na překrucování a zatajování skutečnosti a revizi leninismu, se staly podkladem pro zostření ideologické antikomunistické kampaně světového imperialismu. Ke škodě světového komunistického hnutí nebyl sovětským vedením J. V. Stalin až do rozpadu SSSR objektivně zhodnocen, nebyly rozebrány skutečné příčiny a následky negativních jevů jeho éry. Zejména pak nebyla učiněna přítrž Chruščovově revizionistické linii, pouze zmírněné po odchodu N. S. Chruščova z funkcí. Její pokračování umožnilo nástup likvidátora M. S. Gorbačova a jeho společníků do čela KSSS a SSSR. Ti prohloubili útok na vědeckou teorii marxismu-leninismu, nadále maskovaný „bojem proti kultu osobnosti", dovršili probíhající kontrarevoluční procesy a umožnili obnovu kapitalismu ve většině socialistických zemích. Dne 5. března pokrokoví lidé vzpomenuli 65. výročí úmrtí geniálního vůdce sovětského lidu a inspirátora světového proletariátu J. V. Stalina (1879-1953). Jeho život, to je nekonečné odříkání a nezištné hrdinství vykonané pro porážku reakce a imperialistických sil, pro porážku anachronického systému a ukončení vykořisťování typické pro kapitalismus. Stalinova politika budování průmyslových center prokázala na rozdíl od škodlivých koncepcí Bucharina zprava a Trockého zleva svou životaschopnost především v době napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a následnou porážkou hitlerovců. Po Stalinově smrti se blok tvořený Sovětským svazem a socialistickými zeměmi východní Evropy vydal cestou revize základních myšlenek Marxe, Engelse a Lenina, cestou revize úspěchů budování socialismu v SSSR a oportunního chování vůči imperialistům, vyznačující se tzv. politikou koexistence a mírového soužití. Toto apronikání maloměšťáckého myšlení, započaté zavedením tzv. konzumního komunismu a různým odnožím včetně tolerance nacionalistických úchylek, vedlo k postupnému pádu prvního pokusu o výstavbu socialismu a jeho obranu v naší části světa.Při zpětném pohledu proto musíme ocenit Stalinovy úspěchy v obraně a výstavbě SSSR i v porážce fašismu a pomoci okupovaným národům v jejich cestě ke svobodě a dále k jejich revolučnímu vystoupení proti imperialismu a domácím kapitalistům. Stalinovo teoretické dílo tvoří rovněž nepřehlédnutelný vklad do revoluční teorie, především v brilantním zpracování řešení národnostní otázky. (Pro plnější vhled do celé problematiky osobnosti J. V. Stalina a SSSR viz článek Stalin a SSSR – mýtus a skutečnost

 Stalin and the USSR –myth and reality (https://www.youtube.com/watch?v=v6GO_GxdtZQ) publikované dne 4. dubna 2016 Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=509706

[5] Chruščov, Nikita Sergejevič (1894-1971). Sovětský státní a stranický činitel; člen VKS (b) od roku 1918. Jako příslušník Rudé armády bojoval v občanské válce 1918-20. Od roku 1931 vykonával řadu stranických funkcí, v letech 1938-1949 vedl jako 1. tajemník Komunistickou stranu Ukrajiny. Během Velké vlastenecké války byl N. S. Chruščov členem vojenské rady řady frontů a na svých vojenských postech se dopustil nemalé řady těžkých provinění, trpkých chyb i tragických omylů. V letech 1944-47 byl Předsedou rady ministrů Ukrajinské SSR. Zároveň mezi lety 1934-66 členem ÚV KSSS, jíž byl od roku 1938 kandidátem a v letech 1939-64 členem Politbyra ÚV. Po vraždě vůdce Sovětského svazu, na níž měl s pravděpodobností hraničící s jistotou Chruščov nemalý podíl společně se spikleneckou klikou, stejně jako na podlém zavraždění šéfa lidového komisariátu vnitra (ministerstvo vnitra) L. P. Beriji(viz. kniha Ju. I. Muchina Vražda Stalina a Beriji v ruštině čítající 690 stran) Často diskutovanou otázkou je to, jak je možné, že Stalin i přes dlouholetou snahu o potírání oportunismu a očistu strany od všech nepřátelských živlů umožnil ve svém nejbližším okolí vegetovat takovým zrádcům, jakými byli Chruščov a Berija, kteří pak nastoupili cestu k utlumení světového revolučního procesu a postupné restauraci kapitalismu.

Významným ideologem VKS(b) 30. a 40. let byl A. A. Ždanov, který hrál zásadní úlohu v konsolidaci strany a byl považován za možného Stalinova nástupce. Zemřel však v srpnu 1948. Na počátku 50. let se pak zhoršil i zdravotní stav Stalina, což umožnilo kariéristickým skupinám kolem Chruščova a Beriji nerušeně soupeřit o moc. PRINCIPIÁLNÍ BOLŠEVIKY, KTEŘÍ NEMĚLI TAKOVÉ AMBICE, POSTUPNĚ ZBAVILA POLITICKÉ MOCI KLIKA SPIKLENCŮ A ZRÁDCŮ NA ČELE S N. S. CHRUŠČOVEM.Tak tomu bylo i s jedním s nejvýznamnějších a nejrespektovanějších sovětských státních a stranických činitelů té doby V. M. Molotovem. Ten ve svých vzpomínkách (F. I. Čujev: Vzpomínky Molotova, OREGO 1996) ze 70. a 80. let vypovídá, že Berija zastával ještě pravicovější pozice než Chruščov, chtěl povolit soukromou iniciativu v lehkém průmyslu, hodlal zmírnit kolchozní systém, vrátit se k Nové ekonomické politice a udržovat dobré vztahy se západními zeměmi a Titovou Jugoslávií.MOLOTOV ROVNĚŽ VZPOMÍNÁ, JAK SE MU BERIJA NA PRVOMÁJOVÉ TRIBUNĚ MAUZOLEA V KVĚTNU 1953 PŘIZNAL, ŽE USPÍŠIL STALINOVU SMRT.Molotovovi prý řekl: „Nechal jsem ho zemřít. Všechny jsem Vás zachránil.“Tím narážel na to, žeSTALIN CHTĚL OMLADIT POLITBYRO A SNAŽIL SE PROSADIT KÁDROVÉ ZMĚNY, KTERÉ BY PRAVDĚPODOBNĚ VEDLY K ODSTAVENÍ KARIÉRISTŮ OD MOCI. VELKÉMU VŮDCI SE VŠAK JIŽ BOHUŽEL K REALIZACI TOHOTO KROKU NEDOSTÁVALO SIL.V roce 1952 se sešel XIX. sjezd sovětské komunistické strany, který změnil její název z Všesvazové komunistické strany (bolševiků) na Komunistickou stranu Sovětského svazu. Předchozí sjezd se konal v roce 1939! Stalin už neměl na XIX. sjezdu sílu, aby přednesl hlavní projev, svěřil jej proto členu politbyra G. M. Malenkovovi. Malenkovova zpráva na XIX. sjezdu konstatovala, že boj proti nepřátelům leninismu před německým napadením připravil zemi k aktivní obraně. Nebýt jej, byli by sovětští komunisté ostřelováni z fronty i ze zázemí a boj by prohráli.Chruščov později význam předválečných procesů s oportunistickými skupinami popíral, některé jejich „oběti“ nechal rehabilitovat, ale k plné rehabilitaci tehdejších odsouzených přistoupil až na konci 80. let Gorbačov, který se tak důsledně držel Bucharinova vzoru, že Sovětský svazdovedl až k rozpadu najednotlivé republiky a restauraci kapitalismu a umožnil pád celé světové socialistické soustavy.Pro pochopení reálií a důkladnější znalost problematiky Chruščovova bezprecedentního a zbaběle i naprosto nekomunisticky utajeného puče viz fundovaný text Doc. RSDr. Zdeňka Košťála, CSc.Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR dodal nejtěžší „munici“ prolhaný N. S. Chruščov.(Viz zde:http://www.komsomol.cz/?p=2363resp. kompletní utajený projev Chruščova v rámci ostudného XX. sjezdu KSSS zde:https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=589324

[6] Andrejev, Andrej Andrejevič (1895—1971), byl sovětský politik a v letech 1946—1953 místopředseda Rady ministrů SSSR. Andrej Andrejev se narodil v rodině Rolníka ze Smolenska. Po dva roky navštěvoval školu. V letech 1905 až 1911 pracoval v restauraci v Moskvě jako umývač nádobí. Poté měl různá zaměstnání. Roku 1914 přistoupil Andrejev k bolševikům a pracoval v Putilovské železárně. Když v dubnu roku 1917 přijel Lenin z Finska na nádraží do Petrohradu, stál Andrejev v davu a podal si s Leninem ruku. V letech 19171919 organizoval Andrejev odborářské práce v Uralu a na Ukrajině. Roku 1920 se stal tajemníkem všesvazové ústřední rady odborů. V letech 19221928 byl Andrejev předsedou odborové organizace železničářů. Andrejev byl původně přívrženec Lva Trockého, v boji o moc po Leninově smrti se však přidal na Stalinovu stranu. V letech 1924-25 byl prvním tajemníkem v ústředním výboru strany.Později byl tajemník severokavkazské stranické organizace a předseda centrály kontrolní komise strany. Roku 1931 se Andrejev stal členem národního komisariátu. Nikita Chruščov později o Andrejevovi řekl: „Andrej Andrejevič byl sice muž velkých kvalit, ale bezohledný kariérista“. Během tzv. „Velkého teroru“ se však A. A. Andrejev zachoval zcela příkladně jako věrný bolševik-stalinovec, který pochopil, v jakém smrtelném nebezpečí ocitla sovětská vlast a její moc. Na konci roku 1938 se Andrejev stal předsedou komise Politbyra pro vyšetřování činnosti NKVD. Nekompromisním rozdrcením okované boty i ozbrojené pěsti světového imperialismu – hitlerovské teroristické hydry chrabrými a čackými rudoarmějci, dokázal SSSR doslova spasit zotročené národy a zachránit lidskou civilizaci před zánikem.  V letech 1946—1953 byl A. A. Andrejev místopředsedou Rady ministrů SSSR. Na konci čtyřicátých let se Andrejev stal jedním z nejprotežovanějších sovětských politiků. Ještě před skonem hospodáře J. V. Stalina byl na podzim roku 1952 Andrejev z politbyra propuštěn, načež následujícího roku 1953 byl sesazen z postu místopředsedy Rady ministrů SSSR proto, že nesouhlasil s politikou destalinizace. Od roku 1957 byl předsedou společnosti sovětsko-čínského přátelství. V roce 1962 odešel do penze, a již nikdy žádnou roli v politice nesehrál. A. A. Andrejev zemřel 5. prosince 1971. Je pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

[7] Plné znění rezoluce uvádí Jurij Žukov v Jiném Stalinovi. Viz také Žukovovy předchozí zpracování v Tayni Kremla na str. 270-276, kde je také reprodukován text

[8] Viz také Žukovovy předchozí zpracování v Tayni Kremla na str. 270-276, kde je rovněž text reprodukován.

[9] Ústava SSSR z roku 1936, nejdemokratičtější ústava světa Návrh nové sovětské ústavy z roku 1936

Digitální kopie brožury vydané Svazem přátel SSSR v Praze. Text tzv. Stalinovy ústavy je opatřen výkladem Bohumíra Šmerala, který je unikátní českou recepcí legendární nejvyšší právní normy tehdejšího SSSR. Tzv. Stalinská ústava byla vydána 5. prosince 1936

- jedna z nejpokrokovějších ústav nejen dané doby, ale celých dějin lidstva.

- definuje Sovětský svaz jako socialistický stát, konstatuje se v ní "vítězství socialismu v zemi" a zakotvuje vedoucí úlohu komunistické strany

- rozšíření centralismu - přesun pravomocí svazových republik ve prospěch centra

- princip kolektivní hlavy státu, tvořilo ji prezidium Nejvyššího sovětu

- vláda - opět Rada lidových komisařů

- nejvyšším orgánem státu je Nejvyšší sovět, nahrazuje předchozí Sjezd sovětů

- teze o právech na práci, bezplatném vzdělání, svobodu tisku a demonstrací...

Nejdemokratičtější ústava světa: návrh nové sovětské ústavy

Nakladatel a vydavatel Svaz přátel SSSR, Praha II., Dlážděná 3

Zredigoval Dr. Bohuslav Vrbenský, předseda Svazu přátel SSSR

Úprava a fotomontáže Johny Heartfield

Výklad ústavy Dr. Bohumír Šmeral

Praha, nedatováno, Expedice nakladatelství Pavel Prokop, Praha

[10] Pyžikov, Alexander Vladimirovič (nar. 1965), Ramenskoe, Moskevská oblast, RSFSR, SSSR) je ruský historik a státník, odborník na dějiny Ruska ve 20. století. Doktor historických věd. V roce 1989 absolvoval historickou fakultu Moskevského krajského pedagogického institutu pojmenovaného po N. K. Krupské. V roce 1993 byl ředitelem Centra sociálních a politických programů fondu „Mládež pro Rusko“ v Ramenskoje. V prosinci 1993 kandidoval do Státní dumy Ruské federace za volební sdružení „Budoucnost Ruska - nová jména“, ale získal pouze 1,25% hlasů, nebylo zvolen nebyl. V roce 1995 kandidoval do Státní dumy za oblast Kurgan pod hlavičkou volebního bloku „Blok Ivana Rybkina“, avšak rovněž zvolen nebyl. Od roku 1994 - ředitel informačního a analytického centra Ústředního výboru Ruské unie mládeže. Byl zástupcem ředitele Institutu sociálně-politických studií Ruské akademie věd. V roce 1998 obhájil diplomovou práci na téma kandidáta historických věd na téma „Sociální a politický vývoj sovětské společnosti v letech 1953-1964“. V roce 1999 obhájil kandidátskou práci a získal titul doktora historických věd za práci „Historická zkušenost politické reformy sovětské společnosti v 50.-60. V letech 2000-2003 byl asistentem předsedy vlády Ruské federace M. M. Kasjanova. Od 5. června 2003 do 18. června 2004 - náměstek ministra školství Ruské federace. Na tomto postu se zabýval otázkami řízení kvality vzdělání a státní atestace ve vzdělávacích zařízeních všech stupňů a typů.

[11] Medveděv, Žores Alexandrovič (nar. 1925) v gruzínském Tbilisi je ruský biolog a antikomunistický aktivista. Narodil se v Tbilisi, jméno Žores údajně dostal podle francouzského socialisty Jeana Jaurèse. Jeho dvojčetem je historik a publicista Roj Medveděv. Dětství prožil v Leningradě, kde jeho otec učil na Vojenskopolitické akademii do roku 1938, kdy byl v rámci Velké čistky zatčen a zemřel roku 1941 v gulagu. Žores Medveděv byl povolán do Rudé armády a zúčastnil se bitvy o Kavkaz, po zranění byl demobilizován a nastoupil na Moskevskou zemědělskou univerzitu, kterou absolvoval v roce 1950. Pracoval v Nikitském botanickém sadu, který patřil akademii věd, zabýval se studiem proteinů a stárnutí buněk. V roce 1963 byl přeložen do radiologického ústavu v Obninsku. Napsal řadu prací, jako byl životopis Trofima Lysenka. V lednu 1973 odcestoval na studijní pobyt do Londýna, během něhož ho Nejvyšší sovět SSSR zbavil sovětského občanství. Medvěděv zůstal s rodinou v Anglii i poté, co mu Michail Sergejevič Gorbačov občanství v roce 1990 navrátil. Vydal knihy Stalin a židovský problém a spolu s bratrem Rojem Medvěděvem neuvěřitelně vylhaný prvoplánový hanopis pokořitele německého nacismu J. V. Stalina, osvoboditele střední a východní Evropy od hitlerovské fanatické soldatesky a otce  národů, nazvaný Neznámý Stalin.

[12] A. A. Ždanov, Andrej Alexandrovič (1896-1948), sovětský státní a stranický činitel. Člen VKS (b) od roku 1915, po 15 letech od roku 1930 resp. 1934 tajemník ÚV VKS (b). V roce 1935 se stal kandidátem a roku 1939 pak členem politbyra ÚV VKS (b). Během desetiletí 1934-44 stál v čele leningradské stranické organizace. Za Velké vlastenecké války 1941-1944 se stal členem vojenské rady leningradského frontu a roku 1944 byl jmenován generálplukovníkem Rudé armády. Významnou úlohu sehrál při řízení obrany Leningradu. Rok před epochálním triumfem Rudé armády se A. A. Ždanov plně zabýval ideologickými otázkami, problémy marx-leninské filozofie i teorií literatury. A. A. Ždanov byl rovněž dvojnásobným držitelem Leninova řádu.

[13] Malenkov, Georgij Maximilianovič (1902–1988) byl sovětský komunistický politik, blízký spolupracovník Josefa Stalina (jeho dlouholetý osobní tajemník) a po Stalinově smrti v letech 1953–1955 předseda rady ministrů SSSR (premiér). G. M. Malenkov se narodil v ruském Orenburgu dne 13. ledna 1902. Byl příliš mladý na to, aby se aktivně zúčastnil Říjnové revoluce, ale v roce 1919 vstoupil do řad Rudé armády. Následující rok vstoupil do komunistické strany a v roce 1925 ho jmenoval J. V. Stalin svým osobním tajemníkem. Během druhé světové války byl Malenkov součástí pětičlenné Rady obrany, která směrovala vojenské snahy Sovětského svazu. V roce 1946 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova místopředsedou vlády, čímž se Malenkov stal řádným členem politbyra. Když v roce 1953 Stalin zemřel, Malenkov pokračoval ve funkci předsedy vlády a vedoucí osobou strany, čerstvě přejmenované na KSSS. Vše vypadalo na to, že Malenkov je reformátor a dokonce vyzval k tomu, aby byla spotřebnímu zbožím dána vyšší priorita. N. S. Chruščov nazval G. M. Malenkova revizionistou.  Malenkov zůstal v politbyru, ale v létě 1956 se připojil k N. A. Bulganinovi, V. M. Molotovovi, L. M. Kaganovičovi v pokusu o vypuzení N. S. Chruščova. Pokus skončil neúspěchem a G. M. Malenkov byl vypovězen z prezidia i ÚV KSSS. G. M. Malenkov se stal manažerem hydroelektrárny v Kazachstánu a zemřel 14. ledna 1988.

[14] Pyžikov, Alexander Vladimirovič (nar. 1965) je ruský historik a státník, odborník na dějiny Ruska ve 20. století. Doktor historických věd. V roce 1989 absolvoval Historickou fakultu Moskevského krajského pedagogického institutu nesoucího jméno N. K Krupské. V roce 1993 byl ředitelem Centra sociálních a politických programů Nadace Mladí pro Rusko v oblasti Ramenskoje jihozápadně od Moskvy. V prosinci 1993 kandidoval do Státní dumy Ruské federace za volební sdružení „Budoucnost Ruska - nová jména“, ale to obdržel pouhých 1,25% hlasů a nebyl zvolen. V roce 1995 kandidoval do Státní dumy v rámci doplňovacích voleb do Federálního shromáždění Ruské federace v Kurganské oblasti za volební "Blok Ivana Rybkina", avšak zvolen opět nebyl. Od roku 1994 byl ředitele Informačního a analytického centra Ústředního výboru Ruské unie mládeže. Pyžikov byl rovněž zástupcem ředitele Institutu sociálně-politických studií Ruské akademie věd (RAN). V roce 1998 obhájil diplomovou práci kandidáta historických věd na téma „Sociální a politický vývoj sovětské společnosti v letech 1953-1964“. V roce 1999 obhájil diplomovou práci doktora historických věd na téma „Historické zkušenosti s politickou reformou sovětské společnosti v 50. - 60. letech“. V letech 2000-2003 byl asistentem předsedy vlády Ruské federace M. M. Kasjanova. Od 5. června 2003 do 18. června 2004 - náměstek ministra školství Ruské federace. V této funkci se zabýval otázkami řízení kvality vzdělání a státní atestace ve vzdělávacích institucích všech typů i druhů.

[15] Lenin, V. I., Stát a revoluce,(orig. Государство и революция),učení marxismu o státu a úkoly proletariátu v revoluci (sepsáno mezi srpnem a zářím 1917), nakladatelství Karel Borecký Praha, 1934, resp. Svoboda - Libertas (NS Svoboda), Praha, 1971, v elektronické podobě zde: http://pvpravda.cz/lenin-stat-a-revoluce/ resp. viz česká část Marxistického internetového archivu zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/statarindx.htm

[16] Pyžikov připisuje tento demokratický nápor Leningraďanům, zejména Vozněsenskému. (Viz také jeho článek „N. A. Vozněsenski“ na adrese http://www.akdi.ru/id/new/ek5.htm). To by rovněž implikovalo  Ždanovovu podporu, ačkoli Ždanovovo sponzorství „nezapadá“ do Pyžikovovy teorie o nejprokapitalističtějších silách — Vozněsenski a jeho kolegové „Leningraďané“ — byli nejvíce „demokratičtí“. Ani v době, kdy „Leningraďané“ byli nejsilnějšími v roce 1947, nebylo vysvětleno, proč návrh nebyl přijat. To však neznamená, a ještě méně dokazuje jakoukoli nezbytnou souvislost mezi prokapitalistickou a „spotřebitelsko-zbožní“ orientací, kterou se Voznesenskij proslavil a politickou demokracií. Konečně to určitě nenaznačuje, že by jej Stalin nepodporoval. 

[17]Chruščov, Nikita Sergejevič (1894-1971) N. S. Chručov byl hlavním organizátorem teroru NKVD na konci 30. let v Moskvě a moskevské oblasti. Společně se S. F. Redenským a K. I. Maslovem se N. S. Chruščov stal členem trojky NKVD, jež každý den vynášela rozsudky smrti zastřelením. N. S. Chruščov se narodil na Ukrajině v Chrustu, ve vesnici Kalinovka v Kurské gubernii dne 15. dubna 1894 a zemřel  dne 11. září 1971 na srdeční selhání. Byl sovětským státním činitelem a od roku 1953 do roku 1964zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů SSSR. V letech 1958 až 1964 získal vyznamenání hrdina Sovětského svazu a byl i trojnásobným hrdinou socialistické práce. Roku 1908 se Chruščov jako čtrnáctiletý přestěhoval s rodinou do dolu Uspenskij u chrustské Juzovky,kde se vyučil strojním zámečníkem ve slévárně litiny.Po únorové revoluci roku 1917 byl zvolen do rusínské rady dělnických zástupců. Od roku 1919 pracoval jako důlní mechanik.  V osmnáctém roce se Chruščov připojil k bolševické straně.Od ledna 1934 pracoval jako druhý tajemník a mezi lety 1935 až 1938 první tajemník Moskevského oblastního výboru VKS (b). V roce 1938 se Chručov stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny a členem – kandidátem politbyra.A rok nato pak řádným členem Politbyra ÚV VKS (b). V letech Velké vlastenecké války byl členem Vojenských rad Jihozápadního frontu. Projevil se jako špatný až tragický velitel a byl přímým vinníkem katastrofálního obklíčení Rudé armády u Kyjeva v jednačtyřicátém roce a rovněž pak i opakování dalčích hrubých pochybení v následujícím roce 1942 pod Charkovem. Od roku 1944 pracoval N. S. Chruščov jako předseda rady lidových komisařů Ukrajinské SSR.Následně byl znovuzvolen prvním tajemníkem ÚV Ukrajiny.Chruščov dobře rozumněl, že po smrti Stalina, zapříčiněné přinejmenším neposkytnutím včasné lékařské pomoci, na níž měl dle nemálo svědectví právě Chruščov přímý či nepřímý podíl, je nejbližším zemřelému vůdci ze sovětského vedení G. M. Malenkov, který měl nakročeno stát se Stalinovým nástupcem a stanout v čele SSSR. U sovětských zemědělců si Malenkov získal popularitu díky svému vystoupení na ÚV KSSS, během něhož se vyslovil pro snížení daní zemědělcům resp. odepsání jejich nemalé části.  Byl to však v prvé řadě N. S. Chruščov, který se v mocenském boji Stalinových potenciální nástupců stal hlavním iniciátorem sesazení technicky zdatného organizačního tvůrce sovětské atomové zbraně L. P. Beriji, dirigoval Berijovo zatčení a v posledku se stal režisérem a nejpravděpodobnějším strůjcem jeho vraždy z června 1953.Dne 7. září téhož roku byl na plénu ÚV Chruščov zvolen prvním tajemníkem ÚV KSSS. Sám Chrušov velmi správně pochopil, že po smrti J. V. Stalina, má být tím, kdo zaujme vůdčí pozici Sovětského svazu G. M. Malenkov. Ten počal být u sovětských občanů neobyčejně populáním s ohledem na jeho vystoupení k ním chystanému plánu na snížení daní zemědělcům, resp. jejich nemalé odepsání.  Vzpomeňme, že vedení SSSR jmenovalo ve chvílích Stalinova protrahovaného úmírání na post J. V. Stalina ústy lidového komisaře vnira L. P. Beriji místopředsedu sovětské vlády G. M. Malenkova. Právě v těch okamžicích probíhajícího poslední dějství Stalinovy vraždy a do zabití zainteresovaní členové politbyra každou vteřinou očekávali zazvonění telefonu ohlašující Stalinův skon. V těch chvílích vystoupivší a čerstvě degovaný předseda vlády a reformátor Malenkov ohlásil, že si za svého zátupce zvolil právě L. P. Beriju. Rozuzlením dramatu se stala epochální tragédie nejen XX. století, když na únorovém XX. sjezdu KSSS roku 1956, resp. během jeho tajného zasedání, zazněl z úst Chruščova startovní výstřel ke zničení socialismu.  Stalo se tak prostřednicvím nečestného a de facto antikomunistického Chruščovova projevu o „Kultu osobnosti J. V. Stalina a jeho následcích.“ V červnu 1957 bylo během čtyřdenního zasedání předsednictva Ústředního výboru KSSS učiněno rozhodnutí odvolat Chruščova z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS, ale skupině Chruščovových zastánců vedené maršálem Žukovem se podařilo zasáhnout do práce předsednictva, dostat se do pléna KSSS na červencovém zasedání ÚV, a na něm tento pokus Chruščova odvolat dokázali zmařit.  V roce 1957 porazili přívrženci Chruščova své oponenty a dne 27. března 1958 se Chruščov stal předsedou Rady ministrů SSSR. Dne 14. října 1964 rozdodlo plenární zasedání ÚV KSSS organizované v nepřítomnosti Chruščova o jeho uvolnění z funkce prvního tajemníka. Druhý den byl Chruščov propuštěn z funkce šéfa sovětské vlády. Následně odešel do penze a dne 11. září 1971 zemřel na srdeční záchvat.Dnes lze posoudit hlavní zločiny Chruščova před stranou a lidem, počítáme mezi ně pochopitelně celé zástupy jeho obětí z řad sovětstkých občanů, vojenských důstojníků likvidovaných z jeho iniciativy, poslaných do žaláře za přímého dohledu samotného Chruščova, jenž nejen sledoval průběh zatýkání, ba dokonce požadoval prostřednictvím svých intervencí vysoké tresty.Telefonoval doslova každý den, aby mohl průběh zatýkání osobně kontrolovat. Hlavnímu městu Moskva, která se k Chruščovovi přímo hlásilo, Chruščov připomínal, nemůže v boji za odhalování Stalinova kultu zaostávat za Kalugou či Rjazaní. Vzpomeňme jen, jak před Velkou vlasteneckou válkou v roce 1938 rozhodl Chruščov o „povolení“ zatknout 36.000 lidí, což naznačuje, že o jejich osudu sám rozhodl. V roce  1940 bylo na Ukrajině dle rozhodnutí Chruščova zatčeno 167.465 lidí a Chruščov žádal „drahého“ Josefa Vissarionoviče o povolení zatnout tipec měsíčně 17.000-18.000 lidem.  Pučistovi  Chručovovi se podařilo po pozoruhodném a dodnes nevyjasněném úmrtí J. V. Stalina zatknout Beriju a sesadit ho z jeho postu. Lavrentij Pavlovič musel být zatčen vzhledem k údajným jeho mnoha zločinům, jichž se měl dopustit proti sovětským občanům.  Chruščovova schopnost vyhnout se zodpovědnosti v jakékoli situaci se stala doslova příslovečnou. Proč a jak Chruščovzachránil Kaganoviče, jenž zemřel těsně před kolapsem SSSR v roce 1991, zůstává otázkou…  Chruščov jako faktický trockista připsal stejně jako Lev Davidovič všechny své vlastní zločiny a hříchy Stalinovi. Aby se Chruščov nemusel před ukrajinským národem za své zrádcovské chování stydět a prosit za odpuštění, předal Ukrajinské SSR bezdůvodně poloostrov Krym. To je skutečným důvodem, proč ukrajinské vedení mlčí o jeho zločinech. Téměř žádný historik nepochybuje o tom, že Chruščov byl přímo zodpovědný za desítky tisíc nespravedlivých poprav a zatýkání. Dnes jsou k dispozici i odtajněné Stalinovy lékařské testy, jejichž výsledky ukázaly, že Josef Stalin byl s největší pravděpodobností otráven jedem dekumarin. Večer, dne 26. června 1953, přes 8 let po skončení války se na ulicích Moskvy neočekávaně objevily tanky. Do hlavního města vjely z různých stran. Nešlo však o vojenskou přehlídku, jakkoli nikdo nemohl odpovědět na otázku proč tanky do města vjíždějí. Po vší Moskvě stále visely portréty J. V. Stalina, který zemřel před necelými třemi měsíci a jehož smrt ještě celá Moskva oplakávala. Zástupy, které během pohřbu procházely kolem vůdce vystaveného v otevřené rakvi, si tehdy ani nedovedly představit, že nejvyšší představitelé SSSR toho času právě stojící jako hlídka u rakve hospodáře, zradili. Každý z nich se už viděl na Stalinově postu: Lstivý, sebejistý a sebevědomý Berija, aparátčík Malenkov, svědomitý a spolehlivý Kaganovič, obezřetný i ostražitý Bulganin, negramotný, avšak energický Chruščov. (Tajemství století. Deset malých černoušků Nikity Chruščova)

 

 

 

[18]Poslední veřejný projev soudruha Josefa V. Stalina na XIX. sjezdu KSSS zde:http://www.komsomol.cz/?p=3057 resp.  https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=502776

[19] Podle Žorese Medveděva byl Stalinův osobní archiv zničen ihned po jeho smrti (Medveděv, Sekretnyi). Pokud ano, je rozumné předpokládat, jak činí Muchin (Ubiystvo 612), že některé jeho myšlenky musely být považovány za velmi nebezpečné a mezi nimi myšlenky, jež vyjevil právě na těchto dvou setkáních. Moje analýza uvedena níže vychází především z Muchina, kap. 13 resp. Medveděva v citovaném díle.

[20] Bylo to jistě myšleno jako sjednocující opatření. Každá ze zakládajících republik v SSSR si zachovala svou vlastní stranu: Komunistická strana Ukrajiny, Gruzie atd. To vedlo některé vedoucí stranické kádry k tomu, aby si myslely, že Rusko, jakkoli největší z republik, avšak postrádající „vlastní“ národní komunistickou stranu, bylo v nevýhodě. Zdá se, že jedním z nejvážnějších obvinění proti vůdcům strany, které se pokusily popravit v poválečné „Leningradské aféře“, byl jejich plán na založení ruské strany a přesunutí hlavního města Ruské republiky (nikoli samotného Sovětského svazu) do Leningradu. Pravděpodobně by to znamenalo, že by Rusko bylo ještě silnější, stoupl by nežádoucí i nebezpečný vliv ruského šovinismu, a to právě v čase, kdy bylo potřebí družného spojení obyvatel rozličných národů a národností Sovětského svazu. Viz Brandenberger, David, Stalin, Leningradská aféra a limity poválečného Rusocentrismu, Russian Review 63 (2004), 241-255.

[21] Podle Žorese Medveděva byl Stalinův osobní archiv zničen ihned po jeho smrti (Medveděv, Sekretnyi). Pokud ano, je opodstatněné předpokládat, jak to činí Ju. Muchin (Ubiystvo 612), že některé jeho představy musely být považovány za velmi nebezpečné a mezi nimi myšlenky vyjádřené na těchto dvou setkáních. Za touto mou analýzou následuje především  trefná analýza Mukhin, Ch. 13 a Medveděv, op. cit.

[22] Post „prvního tajemníka“ vznikl až po Stalinově smrti, za Chruščova.

[23] Citováno v Mukhin, Ubiystvo, str. 617

[24] Molotov, Vjačeslav Michajlovič, vl. jm. Skrjabin. Sovětský politik, člen pozdější KSSS od r. 1906. Studoval na gymnáziu v Kazani a petrohradské polytechnice, od r. 1911 pracoval se Stalinem v redakci ilegálních bolševických novin Pravda, opakovaně byl vězněn, 1909 - 1911 a 1913 - 1915 pobýval ve vyhnanství, z druhého vyhnanství utekl a vrátil se do Petrohradu, kde se stal 1916 členem městského výboru bolševické strany. V době únorové revoluce 1917 byl členem ruského politbyra ÚV, za Velké říjnové socialistické revoluce členem petrohradské Vojenské revoluční rady. V l. 1921 - 1957 byl členem ÚV, 1921 - 1930 tajemníkem ÚV VKS(b), 1926 - 1952 členem politbyra ÚV VKS(b) a 1952 - 1957 předsednictva ÚV KSSS. V l. 1930 - 1941 byl předsedou a 1941 - 1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR (od r. 1946 rady ministrů), 1939 - 1949 a 1953 - 1955 lidový komisař, resp. ministr zahraničí. V l. 1957 - 1960 byl sovětským velvyslancem v Mongolsku, 1960 - 1962 zástupcem SSSR v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. V. M. Molotov se po roce 1956 postavil proti oportunistické politice N. S. Chruščova, který zdiskreditoval největší úspěchy sovětské moci stupňujícím se hanobením J. V. Stalina a oslaboval pozice Sovětského svazu oportunismem v zahraniční politice a subjektivismem ve všech oblastech činnosti. Chruščov se za Stalinova života významně podílel na vytváření kultu Stalinovy osobnosti a jeho následným odsuzováním prosazoval své zájmy. Molotov se stal nejaktivnějším členem tzv. protistranické skupiny, ve které se sjednotila většina nejbližších Stalinových spolupracovníků za účelem sesazení Chruščova z pozice prvního tajemníka ÚV KSSS. Proto byl v r. 1957 Molotov uvolněn z vrcholových funkcí a při dalším stupňování protistalinské politiky v r. 1961 vyloučen z KSSS a o rok později donucen odejít z veřejného života. Znovu přijat do strany byl až v r. 1984, kdy byl generálním tajemníkem K. U. Černěnko.V. M. Molotov zemřel v Moskvě 8. listopadu 1986 ve věku 96 let. Byl posledním žijícím významným účastníkem Velké říjnové socialistické revoluce. V době jeho smrti už byl generálním tajemníkem KSSS renegát M. S. Gorbačov a do rozpadu prvního státu dělníků a rolníků zbývalo jen pět let...

Molotovovy vzpomínky a myšlenky, které jsou cenným dokumentem ke studiu sovětských dějin, byly po zániku SSSR publikovány F. I. Čujevem v knize Vzpomínky Molotova (Orego, 1996), resp. Výňatky z knihy F. I. Čujeva Vzpomínky Molotova zde: http://kominternet.cz/subdom/teorie/812_molotov_stalin.html. V reakci na mnichovskou zradu slovy básníka Františka Halase „sladké Francie a hrdého Albionu“, jako výrazu neochoty velmocí tzv. demokratického Západu jakkoli bojovat proti akutní fašistické hrozbě, podepsal lidový komisař zahraničních věcí Sovětského svazu V. M. Molotov s říšským ministrem zahraničí nacistického Německa Joachimem von Ribbentropem dne 23. srpna 1939.

[25] Mikojan, Anastáz Ivanovič (1895–1978) byl sovětský státník arménského původu, který byl politicky činný za éry Stalina a Chruščova. Mikojan se stal roku 1910 členem bolševické strany, a jakožto její člen se v Baku mezi lety 1910–1920 účastnil bojů proti odpůrcům bolševismu. V letech 1926-1946 lidový komisař a mezi lety 1937-46 pracoval jako náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR a zároveň 1946-49 jako ministr zahraničního obchodu, 1953-55 ministr obchodu. Po triumfu Rudé armády v II. světové válce vykonával mezi lety 1946-55  funkci náměstka. Již po smrti Vladimira Iljiče Lenina se ve vzniklém mocenském vakuu postavil na stranu Josifa Stalina. V roce 1941 se stal předsedou Výboru pro zásobování Rudé armády potravinami a oblečením, členem Výboru pro evakuace a Státního výboru pro obnovu hospodářství osvobozených oblastí, od roku 1942 byl členem Státního výboru obrany. Po Stalinově smrti podporoval Nikitu Chruščova v jeho destalinizující politice. Za éry Chruščova podnikl v letech 1955–1964, jakožto první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR, mnoho významných oficiálních návštěv jak castrovskéKuby, tak i Spojených států amerických. V roce 1964 byl přinucen k ústupku, který Leonidu Brežněvovi umožnil převzít otěže moci v tehdejším Sovětském svazu. Hierarchicky poté Mikojan spadal právě pod Brežněva, který jej roku 1964 jmenoval předsedou Prezídia Nejvyššího sovětu, přičemž na tomto postu setrval až do rezignace roku 1965. A. I. Mikojan byl členem ÚV VKS (b)/KSSS mezi lety 1923-76, přičemž členem politbyra byl v letech 1935-66. Hrdinou socialistické práce z roku 1943

[26] Nejstarší publikaci, kterou jsem nalezl, byla v levicových novinách Sovetskaia Rossiia ze dne 13. ledna 2000, na adrese https://kprf.ru/analytics/10828.shtml; v angličtině, na adrese http://www.northstarcompass.org/nsc0004/stal1952.htm.

[27] Simonov, Konstantin Michajlovič (1915-1979), sovětský spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Začínal jako válečný dopisovatel, teprve poté se stal spisovatelem. Jeho tvorba se opírá o jeho zážitky z druhé světové války, kde se pokoušel propojit dokumentaristiku s epickou tvorbou. Jeho informacím nelze přikládat žádnou historickou hodnotu.

Dílo:                      Živí a mrtví (1959) popisuje bitvu o Moskvu;

                               Člověk se nerodí pro válku (1964) - obrana Stalingradu

                               Poslední léto - 1972 - běloruské operace Rudé armády, nepokouší se o nestrannost.

                               Dny a noci

                               Přátelé a nepřátelé

                               Dým otčiny

                               Než zmlkla děla

                               Mezi dvěma moři (1946), zápisky válečného dopisovatele

 

Drama:                  Ruská otázka

                               Čtvrtý

[28] Muchin má za to, že to byla fatální chyba. Argumentuje tím, že J. V. Stalin zemřel právě v zájmu stranické nomenklatury. Stalin by byl zároveň tajemníkem Ústředního výboru (ačkoli už nebyl „generálním tajemníkem“) i hlavou státu - jinými slovy, ztělesňoval spojení hlavy strany i celé země v jedné osobě. Pokud by realizace Stalinova přístupu pokračovala, znamenalo by to počátek konce moci stranické nomenklatury. (Mukhin, Ubiystvo, 604 & Ch. 13 passim]. Právě Ju. I. Muchin ve své knize Vražda Stalina a Beriji uvádí: „Všichni byli úmyslnými (Chruščov) a neúmyslnými (ochranka) Stalinovými vrahy a mají co skrývat.“ (viz Vražda Stalina a Beriji, Mandou Ju. Muchina otišeno v Saveljev, I. V., Vražda velkého vůdce, str. 267

[29]Berija, Lavrentij Pavlovič (18991953) byl ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci válkyse vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplomstavebního technika. V roce 1919se přidal k ázerbájdžánským bolševikůma prováděl pro ně špionážve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžánopustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně.Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovemo moc a byl odsouzen k smrti a popraven.

 

[30]Soustředil jsem se na hlubší zpracování Berijových reforem, a to jak těch, které Lavrentij Pavlovič provedl, tak i těch, jež navrhoval. V ruštině je zmiňují spoluautor knihy GULAG - přesměrování vězňů z Hlavního ředitelství nápravných pracovních táborů a kolonií v období 1930-1956 (Krátký souhrn) A. I. Kokurin, 2000(v ruštině), A. A. Požalov je politolog, ředitel Ústavu sociálních a ekonomických a politických studií (ISEPI), B. A. Starkov (nar. 1948) sovětský a ruský historik, odborník na ruské dějiny 20. století; Robert Knight je doktor historických věd, profesor, autor knihy Stalinism in Crisis (Stalinismus v krizi)vydané roku 1989. Doslova jako kvalitou prvořadé, stěžejní i klíčové je nutné vyzdvihnout brilantní a historicky výtečně i detailně zpracované a v posledku vše osvětlující dílo Ju. I. Muchina  Убийство Сталина и Берия (Vražda Stalina a Beriji). Všechny nedávné knihy o Berijovi citované v Bibliografii je také diskutují.

[31] Kominforma či Informbyro (oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran byla Moskvou řízená mezinárodní organizace komunistických stran. Založena koncem září 1947 na konferenci v polském městě Szklarska Poręba navazovala na činnost během války zrušené Kominterny. Vedle Komunistické strany Sovětského svazu dále sdružovala komunistické strany Bulharska, Československa, Francie, Maďarska, Itálie, Rumunska a Polska. Až do vyloučení v roce 1948 byly členy také komunistické strany Jugoslávie a Svobodného území Terstu. Kominforma byla koordinační institucí mezinárodního charakteru, v níž mělo sovětské vedení hlavní slovo ve vznikajícím lidově-demokratickém táboře míru a budování socialismu.

[32] „Spiknutí Bílých plášťů“ odsoudil jako falešné obvinění ve své „tajné řeči“ i N. S. Chruščov.

[33] Kruglov, Sergej Nikiforovič (1907-1977) byl sovětský politik a armádní důstojník. Mezi lety 1945 až 1953 a opět od roku 1953 do roku 1956 zastával funkci ministra vnitra. Dosáhl hodnosti generálplukovníka a podílel se na deportacích Čečenců a Ingušů.

[34] „Spiknutí Bílých plášťů“ odsoudil jako falešné obvinění ve své „tajné řeči“ i N. S. Chruščov. Dokonce byl natolik drzý a nestydatý, že nestoudně obvinil L. P. Beriju, který ve skutečnosti vyšetřování likvidoval, a zároveň chválil Kruglova, vedoucího NKVD, zodpovědného za intriky, jemuž Chruščov obnovil členství v ÚV a který seděl během zbabělého, prolhaného, jidášského, antikomunistického a zcela utajeného projevu publiku.

[35] Existuje mnoho důkazů, které naznačují, že Berija byl ve skutečnosti zavražděn v den svého zatčení.

[36] Bajbakov, Nikolaj Konstantinovič (1911-2008), Sovětský státník, hrdina socialistické práce (1981). Laureát Leninovy ceny (1963). Vystudoval Azerbajdžanský institut ropy (1932), který se specializuje na těžbu ropných polí. Doktor technických věd (1966). Od ledna 1937 - vedoucí inženýr, od července 1937 - hlavní inženýr, od března 1938 - vedoucí  těžebního kolosu „Leninněfť“ (Baku). Krátce po svém projevu na setkání pracovníků ropného průmyslu, který se konal v březnu 1938, jenž se věnoval způsobům, jak zvýšit produkci ropy a proběhl pod předsednictvím L. M. Kaganoviče, jeho kariéra získala nový impuls. N. K. Bajbakova si vybral sám L. M. Kaganovič. Od srpna 1938 - vedoucí sdružení Vostok Neftedobyča (město Kuibyshev). Od roku 1939 - šéf hlavní oddělení výroby ropy na východě lidového komisařství palivového průmyslu SSSR. Od září 1940 - zástupce lidového komisaře ropného průmyslu SSSR. V roce 1942 – zplnomocněn vést Státní obrannou komisí pro zničení ropných vrtů a rafinerií v oblasti Kavkazu. Zorganizoval práce takto: Když se nepřítel přiblížil, veškeré cenné vybavení bylo demontováno a vyvezeno na východ od země. V důsledku toho se Němcům nikdy nepodařilo využít zdroje ropných polí Krasnodaru. Od listopadu 1944 - lidový komisař ropného průmyslu SSSR. Od března 1946 - ministr ropného průmyslu v jižních a západních oblastech SSSR. Od prosince 1948 - ministr ropného průmyslu SSSR. Během tohoto období díky rozvoji největších ložisek oblasti Ural-Volha (především Romaškinskoje v Tatarstánu) začala výroba ropy v SSSR rychle růst. Od května 1955 - předseda Státní komise Rady ministrů SSSR k budoucímu plánování národního hospodářství. Od května 1957 - předseda Státní plánovací rady RSFSR - místopředseda Rady ministrů RSFSR. Byl kritický vůči náhlé náhradě sektorového řízení ekonomiky teritoriální (likvidace poboček a vytvoření hospodářských rad). Rozpory mezi vedením Státního výboru pro plánování a N. S. Chruščovem o činnostech hospodářských rad vedly k přemístění N. K. Bajbakova do práce v provincii. Od roku 1958 - předseda hospodářské rady města Krasnodaru. V roce 1963 byl jmenován předsedou Severokavkazské hospodářské rady. Od roku 1963 - předseda Státního výboru chemického a ropného průmyslu v rámci Státní plánovací komise SSSR - ministr SSSR. Od října 1965 - místopředseda Rady ministrů SSSR, předseda Státní plánovací komise SSSR (Gosplan SSSR). N. K. Bajbakov byl jedním z nejbližších spolupracovníků A. N. Kosygina.

[37] Viz Berija, Sergo Můj otec Berija (Ve Stalinově Kremlu), Dita, 2003

[38] Mátyás Rákosi (1892-1971) byl maďarský politik, který roku 1918 stál u zrodu Komunistické strany Maďarska a v roce 1919 byl jedním z vedoucích činitelů Maďarské republiky rad, po jejímž zardoušení československými a rumunskými interventy za pomoci domácích band fašizujícího lumpenproletariátu se byl nucen dočasně uchýlit do emigrace. Na maďarskou půdu se sice v ilegalitě vrátil, byl však za svou revoluční činnost uvězněn a dobu od roku 1926 do léta 1940 strávil v trestnici, z níž uprchl do SSSR. Během Španělské občanské války nesla jméno baterie maďarských interbrigadistů Grupo Rakosi. Po rozdrcení nacistické hydry Rudou armádou, stál v letech 1945-48 Rákosi v čele Komunistické strany jako její generální tajemník. Ve stejné funkci působil Rákosi mezi lety 1948-56 v čerstvě přejmenované straně na Maďarskou stranu pracujících, přičemž v čase 1945-52 vykonával funkci náměstka předsedy vlády a následně v době 1952-53 byl jmenován předsedou vlády Maďarské lidové republiky. Ve víru nastupující kontrarevoluce a příchodu maďarského Dubčeka a populisty Imre Nagyho byl Mátyás Rákosi nejen ze všech svých funkcí odvolán, ale roku 1962 byl kontrarevolucionáři dokonce z Maďarské socialistické dělnické strany vyloučen.

[39] Romm, Michail Iljič (1901-1971), narodil se v Irkutsku. K filmu se dostal až počátkem třicátých let. Původně měl docela jiné zájmy a cíle. Nejvíce ho zajímala technika, ovšem překládal i francouzské klasiky a měl i zájem o umění - o sochařství, ale i o literaturu a divadlo. K divadlu přicházel jako nadšený ochotník a bylo jen otázkou času, kdy ho začne přitahovat i filmové řemeslo. Nejprve se zdálo, že jeho přístup k filmu bude ryze literární, že se stane scénaristou, ale počátek třicátých let rozhodl definitivně o jeho osudu. Tehdy se stal asistentem u režiséra Alexandra Mačereta. Film se mu zdál jako nejlepší prostředek pro vyjádření pocitů moderního člověka dvacátého století. Ještě na konci němé éry se pokusil do filmové podoby převést svého oblíbence - Maupassanta. Šlo o mistrovskou KULIČKU. V roce 1937, k 20. výročí Říjnové revoluce, natáčí film LENIN V ŘÍJNU. O rok později pokračuje v leninovské tématice. Vzniká film NEZAPOMENUTELNÝ ROK, známý též jako LENIN V ROCE 1918. Ještě za války, v roce 1944, natočil snímek ČLOVĚK Č. 217, který zachytil osudy sovětských lidí zavlečených do nacistického Německa a koncentračních táborů. Poté na filmové plátno převedl hru RUSKÁ OTÁZKA od Konstantina Simonova. V roce 1961 vyhrává Velkou cenu v Karlových Varech za film DEVĚT DNÍ JEDNOHO ROKU. Za svou uměleckou dráhu stihl natočit nejen celovečerní filmy, ale i střihové dokumenty - v roce 1950 V. I. LENIN a v roce 1965 své vrcholné dílo OBYČEJNÝ FAŠISMUS. Jako mnoho dalších sovětských režisérů, byl také pedagogem na VGIKu. K jeho žákům patřili například Čuchraj nebo umělecká dvojice - Danělija a Talankin. Začátkem listopadu 1971 přišla z Moskvy zpráva, že Michail Iljič Romm zemřel.

[40] Příčiny smrti J. V. Stalina zůstávají dodnes zamlžené, od vraždy jedem „dekumarin“, přes záměrné neposkytnutí účinné lékařské pomoci (první pomoc byla vůdci SSSR poskytnuta až 12 hodin po záchvatu, viz Martens, Ludo, Jiný pohled na Stalina, str. 287) po přirozené úmrtí jako následek prodělání dvou resp. tří cévních mozkových příhod (mrtvic). Již několik měsíců před Stalinovou smrtí byl demontován celý bezpečnostní systém jeho ochrany. Stalinův osobní tajemník A. N. Poskrjobyšev, jenž mu sloužil od roku 1928 s podivuhodnou výkoností, byl propuštěn a vykázán do střeženého místa pobytu (měl zpronevěřit tajné dokumenty). Podplukovník N. Vlasik, po dobu 25 let šéf Stalinovy ochranky, byl zatčen již 16. prosince 1952 a po několika týdnech ve vězení zemřel. L. P. Berija, od roku 1940 šéf Lidového komisariátu vnitra (NKVD), se po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. L. P. Berijabyl zastáncem vytvoření sjednoceného neutrálního Německého státu (viz jeho rozsáhlý text Opatření k zlepšení politické situace v NDR). Po Stalinově smrti bylo okamžitě svoláno zasedání prezidia, na němž L. P. Berija navrhl G. M. Malenkova za předsedu Rady ministrů a sám G. M. Malenkov žádal, aby byl L. P. Berija jmenován prvním místopředsedou a ministrem vnitra i Státní bezpečnosti (viz Krouchtchev/Chruščov/, cit. dílo, str. 308

[41] Tento termín, „největší krádež v dějinách“, se běžně používá jako výstižná charakteristika „privatizace“ kolektivně vytvořeného a dříve kolektivně vlastněného státního majetku SSSR. Jen pár příkladů viz Ruská oligarchie: Vítejte ve skutečném světě, The Russian Journal, 17. března 2003, viz http://www.russiajournal.com/news/cnews-article.shtml?nd=36013; resp Raymond Baker, Centre for International Policy, A Clear and Present Danger, Centrum pro mezinárodní politiku, Jasná a současná hrozba, Australian Broadcasting Corp, 2003, zde: http://www.abc.net.au/4corners/stories/s296563.htm

[42] V listopadu 2005 jsem připravil článek, který dokumentuje Chruščovovy lži v jeho „Tajném projevu“, s plánem na jeho zveřejnění v únoru 2006, 50. výročí Chruščovova projevu.

[43] Medvedev,Roj Let History Judge, The Origins and Consequences of Stalinism (Nechte historii soudit, Původ a důsledky stalinismu): cituje řadu pasáží, ve kterých tak Stalin činí. Viz str. 150, 507, 512, 538, 547 vydání Knopf z roku 1971. Po kolapsu SSSR se objevili další. Například viz Deník Georgi Dimitrov 1933-1949, vyd. & intro. Ivo Banac (New Haven, CT: Yale University Press, 2003), 66-67.

[44]  Čujev, Felix Ivanovič, Сто сорок бесед с Молотовым (Stočtyřicet besed s Molotovem), v češtině vydalo středočeské nakladatelství Orego v roce 1991 pod názvem Vzpomínky Molotova. Záznamy rozhovorů, tematicky uspořádané a chronologicky řazené. Jakkoli kniha nesestává ze souvislých vzpomínek, nejzajímavějšími jsou části věnované zahraniční politice a osobnostem.

[45] Recenze Marxovy Kritiky gothajského programu (1875) z webových stránek Komunistického svazu mládeže zde: http://www.ksm.cz/teorie/marxova-kritika-gothajskeho-programu.html resp. knihu „in natura“ vydalo roku 1974 nakladatelství Svoboda a její samotný text dle české části Marxistického internetového archívu zde: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1875/051875.html

[46] Pro snazší pochopení dějin v případě samotné Všesvazové komunistické strany (bolševiků) je potřebí znát, že kniha nazvaná Dějiny komunistické strany (bolševiků) – stručný výklad byla redigována Komisí Ústředního výboru VKS (b), schválena Ústředním výborem VKS (b) a v roce 1938 vydána v ruštině nakladatelstvím Gospolitzdat. Po triumfu Rudé armády ve Velké vlastenecké válce, jejím osvobození střední a východní Evropy, volebním vítězství KSČ v květnu 1946 a zejména díky rozdrcení reakcí chystaného puče v únorových dnech osmačtyřicátého roku i v témže čase proběhlém demokratickém dobytí politické moci ve dnech Vítězného února se kniha v češtině dočkala vydání až v roce 1953 – roce prapodivného i nedostatečně objasněného úmrtí sovětského vůdce J. V. Stalina a zavraždění po Stalinově smrti funkce bryskně zbaveného lidového komisaře vnitra (NKVD) L. P. Beriji.

Lukas Sluka
Vietnamista, politolog (FFUK-1998-2003), člen KSČM, SMKČ a Společnosti Česko-vietnamského přátelství, po úrazu invalidní důchodce na vozíku.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.