Sto roků na východ od ráje

obrazek
15.3.2018 12:30
Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam – stejně jako my děti – si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé. --- Karel Čapek, Zahradníkův rok

 

Předesílám, že toto je dost stará vesta. Buď jsme již dávno zapomněli, kde se rajská zahrada nachází, i když ne tak docela, když jsme toto místo nikdy nepřestali hledat v naději, že se nakonec snad přece jen někde najde. Nebo, na její místo na mapě nebudeme moci nikdy ukázat prstem a říci ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘, neboť mytický ráj je mezi námi. Tedy v našich srdcích, v našich představách a matných vzpomínkách na zahradu, kterou pro nás Bůh vysadil v Edenu na východě, aby nás do ní postavil poté, co nám vdechl v chřípí dech života. Již si nevzpomínáme nebo opravdu jen dost mlhavě, což mj. dokazuje, že člověk byl stvořen s pamětí jako řešeto. 

Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu. Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům. Žije ponořen v zemi. Staví svůj pomník v hromadě kompostu. Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen a řekl by: “Tady je, panečku, humus!” Myslím, že by zapomněl pojíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého; spíše by koukal, jak by mohl Hospodinu odvézt nějaké to kolečko rajské prsti. Nebo by shledal, že strom poznání dobrého a zlého nemá kolem sebe uděláno pěkné mísovité rabátko, i začal by se tam mrvit v hlíně, nevěda ani, co mu visi nad hlavou. “Adame, kde jsi?” zavolal by Hospodin. “Hned,” odpověděl by zahradník přes rameno, “teď nemám kdy.” A dělal by dál své rabátko. --- Karel Čapek, Zahradníkův rok (O umění zahradnickém)

Určitě k tomu bude nějaký hlubší důvod, že se neustále pachtíme za tou svou rajskou zahradou a jsme ochotni při jejím nalézání, zakládání, obdělávání či střežení přinášet řadu obětí. Možná, že to jsou všechny ty chutné plody, možná snad ještě více ze země vyrůstající stromoví a všechna ta další zelená stvoření tolik žádoucí na pohled co se tak dotýkají křehkých lidských srdcí toužících po kráse od té doby, kdy byli Adam a Eva vyhnáni ze svého ráje. Dnes jsme stále ještě ve vyhnanství na východ od ráje, a jak dlouho již hledáme cestu zpět a nenalézáme? Stále přísně střežená je cesta vedoucí k tomu druhému stromu, stromu života. Na ní navíc dosud nepřekonaná překážka příčiny a důsledků našeho pádu, tedy důvod k obavě, že se nám již nikdy nemusí podařit obnovit intimní vztah, který Bůh mezi námi a svým zeleným světem tak láskyplně vytvořil. 

Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal, a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná; ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet (já mluvím o květinách), a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch. Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. --- Karel čapek, Zahradníkův rok (Zahradníkův červenec)

Jedno z mých oblíbených přísloví říká: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení. Adamovi se dostalo od Boha tak velkého zalíbení, že se ani nemusel vůbec nijak snažit si nějakou ženu najít. Byl to Bůh, kdo usoudil, že není dobré, aby člověk byl sám, a tak mu stvořil ženu nejlepší ze všech, pomoc jemu rovnou, která se stala matkou všech živých. Život byl jeden velký karneval a vše bylo nachystáno jako na stříbrném podnose. Obdělávat a starat se o rajskou zahradu jistě nebyl žádný jednoduchý úkol, ale snadnější než v potu tváře jíst chléb, dokud se nenavrátíme do země, z níž jsme byli vzati. Ale člověk si nedal říct, rozhodl se, že se bude řídit svým vlastním rozumem, tedy podle hesla Bůh míní a člověk mění. Od té doby život není žádnou procházkou rajskou zahradou pro nikoho. Prach jsi a v prach se navrátíš.

A pak, ještě nám rozkvétá listí: podzimní listí žluté a nachové, zrzavé, oranžové, paprikově rudé, krvavě hnědé; a rudé, oranžové, černé, modře ojíněné bobule; a žluté, zarudlé, světlé dřevo holých větviček; ještě nejsme hotovi. A i když zapadnou sněhem, ještě tu budou temně zelené cesmíny s řeřavě červenými plody a černé borovice a cypříšky a tisy; nikdy tomu není konec. Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný. --- Karel Čapek, Zahradníkův rok (Zahradníkův listopad)

Kniha Genesis nás nenechává na pochybách, že krátce po našem stvoření se v rajské zahradě a na východ od ní odehrálo něco nebetyčně důležitého, zejména ale v období před tím, než Adamova žena porodila syna a dala mu jméno Šét, do klína vloženého potomka místo Ábela, kterého zabil Kain. I tak či přesto je pro mne stále tajemstvím, proč se člověk neptá svého Stvořitele na to, jak věci mají být. K nalezení nějaké rozumně uspokojivé odpovědi nejspíš budeme muset pozorněji prostudovat dostupné a tisíce let staré informace, nebo si budeme muset rozpomenout, co se to vlastně na počátcích lidské rasy odehrálo. Snad by nám nějaký moudrý učenec, který zasvětil celý svůj život studiu skutečného významu starodávných textů, mohl poskytnout konečnou odpověď. Možná, že se třeba mezi námi stále ještě najde i někdo, kdo si vzpomene na to, co se dělo před tím, než se začalo vzývat jméno Hospodinovo. Buď jak buď, zdá se mi tak jako tak zřejmé, že tam na počátku se odehrály události dnes již zapomenuté lidské historie, které jsou příčinou vzniku překážek, které musíme zdolávat dodnes. Obětní dar, z plodin země nebo prolitá krev, jestli tam nebude klíč k pochopení toho, proč vlastně je dnešní svět stále takovým, jakým je.

Mám na trávníku cedr libanonský, skoro tak veliký, jako jsem sám; podle odborných pramenů má cedr dorůst výše až 100 metrů při tloušťce 16 metrů. Nuže, chtěl bych se dočkat toho, až dosáhne předepsané výšky a tloušťky; skutečně by se slušelo, abych se toho ve zdraví dožil a tak říkajíc sklidil plod své práce. Zatím mně vyrostl o dobrých 26 cm; dobrá, počkám ještě. My zahradníci žijeme jaksi do budoucnosti; kvetou-li nám růže, myslíme na to, že příští rok nám pokvetou ještě líp; a za nějakých deset let bude z tohohle smrčku strom – jen kdyby už těch deset let bylo za mnou! Chtěl bych už vidět, jaké budou ty břízky za padesát let. To pravé, to nejlepší je před námi. Každý další rok přidá vzrůstu a krásy. Zaplať pánbůh, že už zase budeme o rok dál! --- Karel Čapek, Zahradníkův rok (O životě zahradnickém) 

Říkáme, že příroda odpočívá, zatímco se dere kupředu jako divá. Jen zavřela krám a zatáhla žaluzie; ale za nimi se už vybaluje nové zboží a regály se plní, až se prohýbají. Lidi, tohle je to pravé jaro; co není hotovo teď, nebude hotovo ani v dubnu. Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku; je už mezi námi; a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti. Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás. Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti; ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek; co semen potají klíčí; co starých sazenic se sbírá a soustřeďuje v živý puk, který jednou propukne v kvetoucí život; kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra; a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem; totiž člověkem, který roste. ---Karel Čapek, Zahradníkův rok (Příprava)

Člověk je ratolestí propojenou s nejhlubšími kořeny své vlastní historie. Avšak lidé, kteří odhalili tyto kořeny dostatečně diskrétně, aby jim na této Zemi mocní tohoto světa laskavě dovolili se dožít dostatečně vysokého věku, byli a jsou velmi vzácní. Ani vyhýbat se davům a mluvit v podobenstvích nemusí stačit, když se moc cítí být ohrožena. Nakonec Karel Čapek se také nedožil příliš vysokého věku, a i kdyby v dnešní pochmurný den naší historie 15. března před sedmdesáti devíti lety ještě žil, měl by, pokud by zůstal, před sebou již jen pár posledních chvilek svého života. To proto, že stál na východ od právě nalezeného „nového evropského ráje“, jako trn v oku dosud největšího zla, které kdy spatřilo světlo světa, pevně a se svou láskyplnou laskavostí, jako svědomí svého národa a celého civilizovaného světa. 

„I bohové mají své sezóny. V létě může být člověk panteistou, může se považovat za kus přírody; ale na podzim se může člověk považovat jenom za člověka. I když si neznamenáme čelo křížkem, vracíme se pomalu všichni k zrození člověka. Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů. Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva.“ --- Karel Čapek, Zahradníkův rok (O krásách podzimu)

Ale proč nyní mluvit o krásách podzimu. Jaro je tady a venku svítí sluníčko!  To zase až na podzim si možná vzpomeneme, až se budeme srocovat, abychom se radovali z již košatého stoletého stromu, který jsme si tehdy před těmi sto lety zasadili do toho našeho zemského ráje to na pohled. Do toho malého, Bohem milovaného, českého ráje čas od času převálcovaném pásy tanků z jiných "rájů". Já si určitě vzpomenu na Karla Čapka a na jeho slova o tom, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra, a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem, totiž člověkem, který roste, jo a také že láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva.  


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.