Švýcarský sen se (ne)rozplynul

obrazek
3.4.2013 19:37
Jsou okamžiky v dějinách, u kterých se teprve až zpětným pohledem ukáže, jak byly zásadní. Jedním z těchto dnů bude 6. září 2011. Nebude to sice takový okamžik jako ukřižování Ježíše Krista. Národem však navždy může být velebena instituce, kterou ten den osvítil Duch Svatý.

Pohádka začíná takto: rychlé a strmé posilování švýcarského franku v první polovině roku 2011 vážným způsobem porušilo schopnost švýcarských podniků konkurovat cenou svých výrobků. Citelně zpomalil globální průmyslový cyklus a pro švýcarské exportéry tak bylo stále obtížnější vyrovnávat kurzem utrpěné ztráty na maržích prodejem většího množství výrobků. Nejistota kolem ekonomického výhledu se zvýšila zejména mezi exportéry a zpracovatelský i turistický průmysl byly zasaženy silnou měnou a slábnoucí zahraniční poptávkou.

Během léta 2011 došlo k dalšímu posílení franku a to spolu s ekonomickým zpomalením vedlo v druhém pololetí roku 2011 k výraznému poklesu cen nabízeného zboží. Dovozní ceny i ceny domácích producentů v druhém pololetí klesaly, pod tlak se dostaly ceny zboží vyprodukovaného jak pro export tak i pro domácí trh. Na konci roku ceny importovaného zboží[1] i služeb zaznamenaly vůbec nejprudší meziroční pokles od roku 1973, kdy byly zavedeny pružné směnné kurzy (-5,7%). Spotřebitelé využili silného kurzu franku a v rostoucí míře kupovali levnější výrobky za hranicemi v sousedních zemích. Spotřebitelské ceny tak s jistým zpožděním začaly v posledním čtvrtletí roku také vykazovat absolutní roční pokles s tím, že další ukazatele jen potvrdily široce založený pokles inflačních tlaků.

Nárůst obav kolem schopnosti některých evropských států splácet své dluhy spolu se zhoršeným výhledem globálního ekonomického růstu vyústily v úprk k bezpečným investicím, včetně těch ve švýcarských francích. Za některé švýcarské dluhopisy s kratší dobou do splatnosti byli investoři ochotni od srpna, kdy sílení měny vrcholilo, Švýcarům za držení jejich dluhů dokonce po nějakou dobu sami platit. Frank se dostal do fáze strmého parabolického nárůstu[2] a 9. srpna 2011 dosáhl nejvyšší hodnoty 1,01 k Euru resp. 0,71 k dolaru. To představovalo posílení o bezmála 20% resp. o 25% relativně vůči průměrnému kurzu prosince předchozího roku. Švýcarská národní banka (SNB) 3. srpna začala činit opatření za použití nástrojů, které dosud standardně používala k dosažení operativních cílů v rámci svého mandátu k zajištění stability cen ve švýcarské ekonomice tak, aby čelila tomu, co se podle ní stalo silným nadhodnocením[3] vlastní měny. O týden později musela být tato opatření rozšířena a v následujícím týdnu banka svoje opatření proti síle franku ještě více zintenzívnila.

Dne 6. září 2011 SNB přistoupila k tentokrát netradičnímu opatření, když zavedla svůj další zcela nový cíl v oblasti zajištění cenové stability tím, že stanovila minimální směnný kurz 1,20 franku za jedno Euro. Banka současně vyhlásila, že si vynutí nepřekročení tohoto minimálního kurzu s maximální rozhodností a že je za tímto účelem připravena sama koupit cizí měnu v neomezeném množství[4]. V důsledku toho tak po celý zbytek roku 2011 zůstal kurz Eura nad centrálně administrovanou minimální hranicí[5]. Riziko účinku silného franku na exportní průmysl bylo zcela vyloučeno. Tolerují se jen slabší kurzy domácí měny zajišťující uvolnění situace a poskytnutí určité jistoty plánování exportujícím podnikům. Události roku celkově vedly k tomu, že v roce 2011 tempo reálného růstu švýcarské ekonomiky z roku na rok zpomalilo na +1.9% (oproti růstu +3,0% v roce předchozím) zejména z důvodu vlivu slábnoucího růstu exportu a domácí poptávky. Vyšší dynamiku růstu ve srovnání s dynamikou předchozího roku vykazovaly jen stabilizující vládní výdaje.

V roce 2012 švýcarská ekonomika nadále rostla. Tahounem růstu bylo velmi solidní oživení spotřeby domácností, která meziročně reálně vzrostla o +2,5%, tedy rychleji než bylo průměrné tempo růstu předchozích čtyř let (+1,5%). Hlavními faktory za zvýšením maloobchodních prodejů byly nižší ceny spotřebního zboží, robustní nárůst příjmů i ve vazbě na pozitivní demografii resp. čistou migraci. Počet obyvatel trvale usídlených ve Švýcarsku vzrostl v předchozím roce o +1,1%, tedy tempem srovnatelným s růstem v letech 2007 a 2009. To představuje rychlejší demografický rozvoj než byl roční průměr v osmdesátých (0,6%) a devadesátých letech minulého století (0,7%). Od roku 2000 byl průměrný demografický růst 0,9%, přičemž od roku 2007 byl vyšší než 1%[6]. V neposlední řadě podstatnou roli pro udržení zdraví švýcarské ekonomiky i v roce 2012 sehrála implementace opatření SNB ze dne 6. září 2011 zamezující devastujícímu deflačnímu a recesivnímu účinku rychle a strmě sílící měny na švýcarskou ekonomiku a zaměstnanost. Díky vynucení minimálního kurzu franku se pokles cen domácích producentů a dovozních cen zastavil a od září 2012 se tyto ceny znovu dostaly na úroveň předchozího roku. I přesto švýcarská ekonomika v předchozím roce dále o něco zpomalila svůj reálný růst (na +1,0%), zejména z důvodu dalšího zpomalení tempa růstu exportů[7] a stagnace investic do fixního kapitálu, které odrážely slabší aktivitu ve stavebnictví a v oblasti investic do strojů a zařízení exportérů ve vazbě na pokračující nejistotu ve výhledu pro globální ekonomiku.

A pohádka končí takto: Ekonomika se do recese nepropadla a také zaměstnanost[8] znovu vzrostla i v roce 2012.

Nedůvěra všude kolem se v souladu s tradicí transformuje do důvěry ve Švýcarsko, kterému se podařilo dlouhodobým úsilím[9] vybudovat reputaci stability a diskrétnosti. Míra důvěry odpovídá míře nedůvěry a nejistoty jak ve vztahu k budoucímu vývoji v okolní EU, tak co se týká výhledu globální ekonomiky. Do té je Švýcarsko velmi silně integrované, přitom její sofistikovaný finanční systém[10] a pozice franku jako globální rezervní měny v dané situaci jen zprostředkovává realizaci až téměř iracionálního zájmu o měnu této alpské země. Jakkoliv důvěra racionální či iracionální, objetí je tak pevné, že hrozilo zadušením vlastní ekonomiky. Země se rozhodla, že této důvěře „zcela“ vyhoví a zájem o frank uspokojí v jakémkoliv množství, ovšem tak, aby byla zajištěna domácí stabilita cen, nedošlo k poklesu využití výrobní kapacity, propadu ekonomiky do recese a k masivním ztrátám pracovních míst. Důsledkem je, že na konci roku 2012 velikost bilance SNB dosáhla hodnoty 499 mld. CHF, když se v důsledku vynucení[11] minimálního směnného kurzu 1,20 franku za Euro měnové rezervy během roku bezmála ztrojnásobily[12] na 485 mld. CHF. SNB tak byla ke konci roku 2012 pátým největším světovým držitelem oficiálních cizoměnových rezerv na světě po Číně, Japonsku, Saudské Arábii a Rusku.

Zdá se poměrně dost pravděpodobné, že Švýcarsko nakonec vyjde z celé této historie znovu silnější, dále posílí svou pozici v globální ekonomice a ještě více posílí svou reputaci stability. Švýcaři sami o sobě skromně říkají: „Little things. That’s what Schweiz is perfect in.“ Z našeho pohledu ovšem pohádka končí takto: „Aber Vorzüge der Schweiz reichen nicht über unsere Grenzen.“ Nebo, jak bychom také s humorem mohli zhodnotit u nás v našich končinách: „Doufáme, že důvěru, kterou v nás (Švýcary) kladete, nezklamete!“


Všechny použité zdroje informací:

http://www.snb.ch/en/iabout/pub/annrep/id/pub_annrep_2011

http://www.snb.ch/en/mmr/reference/annrep_2012_rechenschaft/source

http://www.snb.ch/en/iabout/assets

http://www.bfs.admin.ch/bfs/portal/en/index/themen/01/22/press.html?pressID=8242

http://www.swissinfo.ch/eng/specials/swiss_franc/Exporters_pick_path_through_economic_minefield.html?cid=32112416

http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2012/01/daily-chart-3

www.ft.com/money-supply (High vaultage, By Alice Ross and Blaire Jones, FT March 12, 2013)

 


[1] Bez ropných výrobků.

[2] Jen v červenci 2011 kurz franku posílil o více než 7% k Euru a o 5,5% k americkému dolaru.

[3] Exportem vážený frank (vůči 40 obchodním partnerům) v nominálním vyjádření se během roku 2012 nacházel na úrovni těsně pod 140% úrovně počátku roku 1999 a reálná exportem vážená vnější hodnota franku se nacházela na úrovni mezi 110 a 115%. Podle indexu Economist Big Mac založeném na teorii parity kupní síly je švýcarský frank silně nadhodnocen a odpovídající kurz by měl být na úrovni 1,55 švýcarského franku za jeden americký dolar.

[4] Za SNB následují Taiwan a Brazílie. Globální držení oficiálních cizoměnových rezerv vzrostlo z 1,9 bilionů (tj. tisíců miliard) US$ v roce 2000 na 5,0 bilionů US$ v roce 2005 a na 10,8 bilionů US$ ve 3. kvartále roku 2012. Na konci roku 2012 byly cizoměnové investice SNB drženy z 82% ve formě státních dluhopisů, z 12% ve formě akcií spravovaných na pasivní bázi, a zbytek v ostatních dluhopisech. Z hlediska členění podle měny z uvedeného představovalo EUR bezmála polovinu (49%), 28% pak US$, 8% JPY, 7% GBp, 4% CAD a zbytek ostatní měny.

[5] Na konci roku 2011 byl průměrný prosincový kurz 1,23 franku za jedno Euro resp. 0,93 franku za jeden americký dolar. V průběhu celého roku 2012 se kurz franku k euru držel na nebo těsně nad minimálním kurzem.

[6] Švýcarsko očekává, že všech 26 kantonů bude nadále i v následujících 25 letech vykazovat pozitivní demografický růst.

[7] Export tvoří 50% švýcarského HDP a spočívá ze 70% na zpracování importovaných komodit. Podíl exportu do EU (zejména Německo daleko vpředu na prvním místě, dále pak zejména Itálie a Francie) na celkových hrubých švýcarských exportech v posledních několika letech klesl ze 2/3 na úroveň 60% ve prospěch rostoucího podílu zemí jako je Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Např. v roce 2011 export do Číny meziročně vzrostl o 19%, do Indie o 15% a do Ruska o 13%.

[8] Míra nezaměstnanosti však mírně vzrostla z 2,8% na 2,9%.

[9] O vykutálenosti a praktikách zase někdy jindy v jiné stati.

[10] Do jisté míry vzhledem k velikosti švýcarské ekonomiky nutně veliký.

[11] Masívní nárůst v posledních dvou letech je přímým výsledkem vynucení minimálního směnného kurzu formou přímých devizových intervencí, které je od 6. září 2011 součástí strategie měnové politiky SNB.

[12] Z hodnoty 171 mld CHF na konci roku 2011.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.