Upálen 6. července (díl první)

obrazek
2.7.2014 17:52
Státním svátkem na den upálení Mistra Jana Husa si připomínáme naše vědomé a po mnoho staletí trvající úsilí a boj o náboženství a mravnost, které vzniklo z našeho a odpovídalo našemu národnímu charakteru. Řečeno s TGM: „Nejsilnější doporučení celé Evropě máme ve své reformaci, v Husovi…A nebyl jen Hus a Žižka, vedle nich postavíme Chelčického a Bratrskou Jednotu, končící Komenským“. Připomeňme si historii toho, proč je 6. červenec národním svátkem a také odkdy a čí zásluhou si můžeme tento den formou státního svátku připomínat.

 

Očitý svědek události, mistrem Janem Husem promovaný premiant Petr z Mladoňovic[1], ve své svědomité a spolehlivé relaci základní pramenné hodnoty Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici (1416), píše:

 

Když pak již takto korunován byl veden z řečeného chrámu, byly, jak se říkalo, na hřbitově toho chrámu v touž hodinu spalovány jeho knihy. Když to, jda mimo, viděl, usmíval se jejich skutku. Jda pak mimo ty, kteří stáli okolo a šli za ním, vyzýval je, aby nevěřili, že on zemře pro bludy sobě podvodně připisované a skrze falešné svědky, svéúhlavní nepřátele, jemu přičítané. Skoro všechno obyvatelstvo onoho města bylo ozbrojeno, provázejíc ho na smrt.

 

Přišed pak na popraviště, poklekl, a rozepjav ruce a zvihnuv oči k nebi, velmi zbožně se modlil žalmy a zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože'',[2] a „V Tebe, Pane, jsem doufal'', „V ruce Tvé, Pane'',[3] opakuje verš, takže ho okolo stojící slyšeli modliti se vesele a s tváří radostnou. Popraviště[4] pak bylo mezi zahradami na jisté louce, když se vychází z města Kostnice k tvrzi Gottlieben, mezi branami a příkopy předměstířečeného města. Někteří pak laikové tam stojícíříkali: „My nevíme, které a jaké věci dříve činil nebo mluvil, teď však vidíme a slyšíme, že svatá slova se modlí i mluví''. A jiní pravili: „Zajisté dobré by bylo, aby měl zpovědníka,[5] aby byl slyšen''. Avšak jakýsi kněz, sedící na koni, v zeleném šatě, červeným hedvábím podšitém, řekl: „Nemá býti slyšen, aniž mu má býti dán zpovědník, protože jest kacíř.'' Mistr však Jan, ještě když byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktorovi mnichovi a byl od něho laskavě slyšen a rozhřešen, jak to sám vyznává v jednom ze svých listů, který poslal svým ze žaláře. Když pak se tak modlil, jak jest napřed uvedeno, spadla mu s hlavy řečená rouhavá koruna třemi ďábly omalovaná; když se na ní podíval, pousmál se. A někteřížoldnéři okolo stojícířekli: „Vstavte mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, ďábly, byl upálen.''

 

Vstav pak na příkaz biřice z místa modlitby, vysokým a srozumitelným hlasem, že ho i jeho mohli dobře slyšeti, pravil: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti.'' Hned ho chtěli voditi vůkol k okolo stojícím; povzbuzuje pak je prosil, aby nevěřili, že on články, od falešných svědků jemu přičítané, jakýmkoli způsobem držel, kázal nebo učil. Potom ho svlekli z jeho šatu a uvázali k jakémusi sloupu provazy, s rukama nazad obrácenýma k řečenému sloupu ho přivázavše. A když byl tváří obrácen, někteří z okolo stojících řekli: „Nebudiž obrácen k východu, protože jest kacíř, ale obraťte ho k západu.'' A tak se stalo. Když pak ho za krk přivazovali jakýmsi začazeným řetězem, pohlédnuv naň a pousmáv se, pravil biřicům: „Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti.'' Byl pak tento sloup jako nějaké tlusté prkno na míru asi půl kroku; to z jednoho konce zaostřivše, do země a řečené louky vrazili. Pod nohy pak mistra dva svazky a otýpky dříví podložili. Ten ještě, přivázán k sloupu, měl na nohou své botky a jedno pouto. Řečené pak svazky dříví promíšené slamou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu; dříví pak byly dva vozíky, jinak káry.

 

Dříve však, než ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a syn kdysi Klema, jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal. A on, pohlédnuv k nebi, vysokým hlasem odpověděl: „Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.'' A uslyševše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli.

 

A jeho hned biřici zapálili a mistr hned vysokým hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi''; a po druhé „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou''; a po třetí „Jenž jsi se narodil z Marie Panny''. A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.

 

Když pak dřívířečených svazků a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řečeném řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zemi, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel. A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět vhodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň na konci narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou masu obrátili v popel. A sukni z příkazu řečeného Klema a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: Aby to snad Čechové neměli za relikvii, a my ti dáme tvou náhradu za to.“ A to i učinili. A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili.

 

Tento pak průběh přeslavného v každém obdobíčasu velmi živě vzpomínky hodného skonu a smrtelného zápasu mistra Jana Husa, výtečného kazatele evangelické pravdy, vylíčil jsem co nejsrozumitelněji, tomu zajisté dávaje přednost, abych vypisované události nepřizdoboval lesklou slupkou líčení svých slov, nezbavoval je skutečného a věcného jádra a tím nechtěl líbivě se vemlouvati ve sluch těch, kdož se dychtí na nich jen pásti, nýbrž spíše abych samo jádro vylíčené věci a její průběh, jak jsem to vše na vlastní oči a uši jasně poznal, bez lhaní vypsal, za svědka si beru toho, jenž zná všecko, a abych tak spíše snesitelnou neumností nepěstěných slov pro budoucíživou památku řečeného mistra, bojovníka nejpevnějšího, vydal svědectví poznané pravdě.

 

 

 



[1]Petr z Mladoňovic se jako rektor pražské univerzity v letech 1439-1441a dvojnásobný děkan artistické fakulty těžko vyrovnával, vzhledem ke svým konzervativním názorům, s táborským radikalismem. V jednání s papežským legátem Karvajalem neváhal  ovšem odmítnout zradu kalicha (1448). Zemřel o tři léta později, v únoru 1451

[2]Žalm 51

[3]Žalm 71, Lukáš 23,46, žalm 31,6

[4]Místo Husova upálení bylo zjištěno kostnickým historikem Eiseleinem a r. 1862 zde postaven bludný balvan

[5]Zpovědníkem je patrně míněn Vilém Josseaume, francouzský františkán a slavný kazatel

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.