Upálen 6. července (díl třetí/poslední)

obrazek
4.7.2014 14:53
Státním svátkem na den upálení Mistra Jana Husa dne 6. července 1415 si připomínáme naše vědomé a po mnoho staletí trvající úsilí a boj o náboženství a mravnost, které vzniklo z našeho a odpovídalo našemu národnímu charakteru. Tento třetí díl uzavírá zamyšlení u příležitosti oslavy státního svátku.

 

Římsko-katolické církvi trvalo půl tisíciletí a ještě více než pár desítek let k tomu, než se v ní probudilo špatné svědomí a pronesla ústy svého polského papeže ve vztahu k Husovi pár smířlivých[1] slov. Prý „je možné a pravděpodobné, že výroky Jana Pavla II. nejsou posledním slovem, které katolická církev vyřkla o případu českého mistra“, nyní, když „byla odstraněna některá vzájemná nepochopení, která ještě nedávno předtím kalila vzájemný poměr Vatikánu a českého národa“.[2]

Jan Hus zemřel násilnou smrtí způsobenou jinými lidmi. Náboženství v rukou v Kostnici shromážděných šílenců namísto toho, aby sjednocovalo, stalo se zdrojem konfliktu a rozvratu jednoty. Z katolického dogmatu se stala ideologie nutící lidi se s ní ztotožnit a být těmi „lepšími“ na rozdíl od těch ostatních „horších“. Údajné nepřátele, čili ty druhé, „nevěřící“ či „nesprávně věřící“, bylo dovoleno odsuzovat a zabíjet[3]. Pokud nevěříte tomu, čemu věří oni, a nemyslíte stejně jako oni, jste a budete i dnes v očích hodnostářů a exponentů takové nebo podobné formy „duchovního života“ špatní a hrozbou.

Nepochybuji o tom, že historikové nepoleví ve svém více či méně bohulibém úsilí zjistit, proč se to vlastně všechno stalo a proč následovalo to co následovalo, a hlavně že budou moci spolu navzájem svobodně nesouhlasit v rámci (někdy až tragikomického) procesu konvergence k pravdivému poznání komplikované dějinné skutečnosti. Lidská společnost však podle mého soudu vzdálenou historii zcela objektivně a pravdivě vidět může sotva - živý pohled společnosti na svou historii vždy odvisí od aktuálního politického a kulturního ovzduší. To bývá s poznanými i dosud nepoznanými fakty, resp. se vzdálenou historickou událostí per se, propojeno často již jen poměrně vágně.

Nejdůležitějším pro společnost a její Bohem nadané jednotlivce je snad tudíž soustředit se na aktuální palčivé problémy, které společnost zužují. To činil ve své (tehdy moderní) době Mistr Jan Hus. Nezabýval se primárně vzdálenými historickými událostmi, ale osudem svých bližních, lidmi, se kterými žil, na kterých mu záleželo a které miloval. Také proto nám navždy zůstane příkladem z největších.

Podobně, nezdá se mi, že by se například Karel Čapek[4] ve své složité době nějak zvlášť trýznil „Husovým problémem“ (jemu vzdáleným již pět set let) či jinou vzdálenou historickou událostí. Jeho moderní humanistické dílo má za svůj středobod opět lidi své doby, bližního svého, úsilí jednotlivce[5], o poznání pravdy, jeho hledání řešení aktuálních nejzávažnějších společenských problémů moderní doby a nutnost spravedlnosti. I on nám tak (a ze stejného důvodu) zůstane nehynoucím vzorem pro naše vlastní dnešní úsilí.

Připomeňme si na závěr tohoto třetího a posledního dílu slova TGM: „Nejlepší katoličtí lidé vždy kritisovali nedostatky své církve – nestačila by knihovna na sebrání té celé literatury od počátku katolicismu až do reformace; jakmile se však úsilí o reformu postavilo mimo církev a vznikly dokonce církve nové, církev stará se stala stranou, a udržení moci násilím nebo kompromisem, stává se hlavním objektem její politiky. Odsud kompaktáta s námi, odsud inkvisice, odsud jesuitism – a inkvisice a jesuitism také u nás provedly pokatoličtění. Jestliže církev byla nedostatečná, neříkám, že reformace stačila ve všem a všude. Jistě velmi brzy na místě duchovní aemulace také v protestantismu vzniklo zápolení stranické; brzy stály proti theokracii staré theokracie nové, domáhajíc se také moci. Církve hlásající náboženství lásky, sáhly k násilí a daly se světskými mocemi ochotně zneužívat ... pokud běží o stát naše republika musí zaručit všem občanům dokonalou svobodu svědomí, aby si rozpory mohli rozřešit svobodně a podle vlastního přesvědčení;…Rozlukou[6] církve a státu mají být církve a jejich náboženství na státu nezávislé, a stát má být nezávislý na církvích. Náboženství má být věcí volného přesvědčení.“ [7]


[1]včetně implicitních

[2]Kdo by snad byl v pokušení nabýt dojmu, že se dočká nějaké další převratné novinky za méně než několik dalších set let, nechť se raději o katolické církvi/Vatikánu nejprve s náležitou obezřetností poučí v pozoruhodné knize katolického historika a znalce Vatikánu Františka X. Halase: Fenomén Vatikán (Idea, dějiny a současnost papežství, Diplomacie svatého stolce, České země a Vatikán), Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013 (citace ze str. 211; zde se čtenář může podrobněji seznámit také s tím, v čem má ono odstranění některých vzájemných nepochopení spočívat a co že to ještě nedávno mělo kalit vzájemný poměr Vatikánu a českého národa).

[3]Viz kniha  E. Tolle: Nová Země, Vydalo vydavatelství Citadella v roce 2013, která pojednává o naší nevědomosti v duchovním smyslu

[4]Cílem tohoto pojednání není představení rozsáhlé galerie všech našich velkých humanistů. Pro účel představení myšlenky uvádím pouze posledního z nich, jehož dílo již také ovlivnilo svět daleko za hranicemi naší země.

[5]např. „malého doktora na periferii města, pouhého praktického lékaře s jakousi dávno přerušenou vědeckou minulostí“

[7]T.G. Masaryk:  Světová revoluce (Čin a Orbis v Praze, 1925), str. 594 a str. 605

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.