Úvaha k výročí bitvy na Bílé hoře

klávesnice
11.12.2019 00:41
Úvaha k výročí Bitvy na Bílé hoře, jaké byly příčiny porážky české armády a co následovalo

Včera bylo jedno smutné výročí zásadní události našich dějin, a to bitvy na Bílé Hoře. Je příznačné, že média tomu nevěnovala ani řádku, přitom tato událost, jakkoliv je to už 400 lety, by se měla připomínat, protože to byla největší katastrofa našich dějiny. Pro většinu evropských zemí byla nejhorší katastrofou v dějinách druhá světová válka, avšak České země vyšly z obou světových válek poměrně dobře, počet obětí i materiální škody byl mnohem nižší než u jiných evropských států, naopak za třicetileté války byly Čechy a Morava hlavním bojištěm a nejhůře postiženou zemí. V důsledku válečných ztrát i emigrace do ciziny ztratily České země téměř polovinu obyvatel a nastal více než stoletý úpadek ze kterého se Čechy vzpamatovaly až na přelomu 18 a 19 století. Proto je třeba toto i dnes připomínat a nedávat slovo falšovatelům historie, podle kterých se vlastně nic vážného nestalo.
Viníkem této katastrofy pochopitelně nebyli pouze Habsburkové, ti jen pochopitelně bojovali o moc a Čechy, Morava a Slezsko pro ně představovaly lákavou kořist. Těžko je lze vinit z toho, že chtěli v Čechách vládnout, je však neodpustitelné, jaké prostředky přitom používali. Druhým viníkem této katastrofy byla česká šlechta, a to jednak tím, že v roce 1526 zvolila po vymření dynastie Jagellonců českým králem Habsburka Ferdinanda I. a druhá historická vina byla, že když se o 90 let později rozhodli Habsburků zbavit a obnovit samostatnost Českého státu, že revoluci, takzvané stavovské povstání, vedly naprosto diletantsky, což nemohlo skončit jinak než porážkou.
Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 se zásadně lišilo od husitských válek o dvě století dříve protože husitská revoluce vzešla z lidu, vzešla z obyčejných rolníků a městské chudiny, k nimž se později přidali i někteří bohatí měšťané a šlechta, ať už z přesvědčení nebo ze zištných důvodů, protože katolická církev vlastnila více než třetinu půdy v Čechách, a to pro šlechtu byla lákavá kořist, proto se mnozí šlechtici přidali s oportunistický důvodů, aby se zmocnili církevního majetku, avšak tato šlechta nebyla hybnou silou husitské revoluce, tím byl vždy lid a právě šlechta a bohatí měšťané nakonec revoluci zradili, což vedlo k bitvě u Lipan. O dvě století později, za stavovského povstání, se však jednalo pouze o z mocenské spory mezi aristokraty, obyčejní lidé se jich prakticky nezúčastnili, pouze trpěli jejich následky. Tím že povstání nevzešlo z lidu nemělo takovou sílu, nemohlo dojít k mobilizaci velké části národa, a proto se nemohla opakovat slavná vítězství husitské doby.
Když v roce 1618 byli vyhozeni z oken Pražského Hradu císařští úředníci Slavata a Martinic a následně Generální sněm, což byl jakýsi společný parlament Čech, Moravy, Slezska a Lužice, sesadil Habsburky z trůnu, vyhlídky na vítězství byly velmi dobré. České země byly lidnatější a bohatší než Rakousko, což samo o sobě nasvědčovalo tomu, že bychom se mohli ubránit, jednak byla příznivá i mezinárodní situace, když velká část Německa byla protestantská, a tedy proti Habsburkům. Pokud česká šlechta, která stála v čele povstání, rozdala zbraně poddaným, a vytvořila lidovou revoluční armádou, tak jako husité o dvě století dříve, nebylo by čeho se obávat, pokusy Habsburků o znovunastolení jejich vlády v českých zemích by byly nepochybně odraženy, avšak toto české stavy udělat nechtěly, nebo takovouto revoluční lidovou armádou by neměly pod kontrolou a mohla by se obrátit proti jejich moci a proti feudalismu jako takovému. Stavy sice schválili tzv. Českou konfederaci což byla na svou dobu velmi liberální ústava, do jisté míry převzatá z tehdy již kapitalistického Holandska, ale ve skutečnosti poměry v zemi zůstaly plně feudální. Proto se rozhodli spoléhat na námezdní žoldáky z celé Evropy, avšak takováto profesionální armáda musela být něčím placena a česká šlechta se nedokázala dohodnout na potřebném zvýšení daní, což je za války naprostá nezbytnost. Problém byl, že Generální sněm byl složen především zástupců nejvýznamnějších šlechtických rodů a dále ze zástupců královských měst, šlechtici na sněmu by tedy zvyšováním daní zvýšili daně především sami sobě. Již v té době se ukázaly problémy vlády aristokracie ale i parlamentarismu jako takového. Pokud se parlament skládal, řekněme ze stovky nejbohatších lidí v zemi, pak by zvýšení daní dopadlo v první řadě na ně. V dnešní době, když se parlament rozhodne zvýšit daně, tak na každého z jednotlivých poslanců připadne, že bude platit jen o pár tisícovek ročně více, a navíc si to obvykle kompenzují zvýšení platu, jak jsme viděli před několika dny. Ovšem pokud by byl parlament složen z nějakých nejbohatších lidí v zemi, tak pak by takováto „kompenzace“ nebyla možná, protože zvýšení daně z příjmu by se každého poslance dotklo tolik, že by platil ročně ne o tisíce, ale o miliony výše. Proto dnes není problém odhlasovat zvýšení daní, ale tehdy to nebylo tak snadné, dokonce i za války, kdy to bylo nezbytné. Proto se tehdejší parlament nedokázal dohodnout na vypsání potřebných daní a armáda tak byla málo početná, špatně vyzbrojená a špatně placená. Nefunkčnost stavovského sněmu nebyla jen českou záležitostí. V minulosti fungovaly státy, kde měl panovník absolutní moc, jako bylo Rusko, Francie, a částečně i Rakousko. Naopak státy, kde vládl parlament složený ze šlechty a bohatých měšťanů, jako bylo Německo do jeho sjednocení za Bismarcka, nebo Polsko před zánikem polského státu v 18. století nefungovaly, protože parlament byl rozhádaný, na ničem se nedokázal dohodnout a pokud ano, jeho usnesení nebyla respektována a dodržována.
Je logické že špatně financovaná armáda ubránit zemi nedokázala. Česká šlechta si to zřejmě uvědomovala, ale místo aby spoléhala na vlastní síly, spoléhala nepatřičně na pomoc ciziny, a proto zvolila králem Němce Fridricha Falckého, zdánlivě ideálního kandidáta, neboť byl předsedou Protestantské unie, což bylo neformální sdružení všech protestantských vládců německých zemí a zároveň byl zeťěm anglického krále Jamese I. České stavy tak doufaly v pomoc Německa i Anglie a myslely si, že svobodu českých zemí vybojuje místo nich někdo jiný a oni se nebudou muset o nic starat, ani to platit. A však jak Anglie, tak Německo nás opustily a žádnou pomoc neposkytly. A co více, saský vévoda, ačkoliv byl protestant, změnil strany a Sasko vstoupilo do války na straně Habsburků, neboť byl uražen tím, že nebyl sám zvolen českým králem, a především od Habsburků dostal slíbenou Lužici. Lužice byla do té doby součást českých zemí, po bitvě na Bílé hoře ji dostal Saský vévoda jako odměnu za svoji zradu, stala se součástí Saska a její tehdy slovanské obyvatelstvo bylo postupně germanizováno až na nepatrný pozůstatek, dodnes existující, avšak postupně mizící menšinu Lužických Srbů.
V roce 1620 rakouská vojska vtrhla do Čech, kromě jiných chyb, kterých se české stavy dopustily, byla zásadní chyba právě nedostatek peněz, kdy vojákům dlužili několik měsíců mzdu a nefungovalo ani zásobování, a tak Česká armáda hladověla. Takto zubožená a demoralizovaná armáda o síle necelých 20.000 můžu se v bitvě na Bílé Hoře postavila proti armádě rakouské, jenom málo početnější, avšak lépe placené a dobře živené. Proto není divu, že Rakušané zvítězili. Navíc někteří z vůdců stavovského povstání se zřejmě dopustili vlastizrady. Příkladem může být hrabě Mansfeld, velitel českých vojsk v západních Čechách, který se svým vojskem čekal nečinně v Plzni a z neznámých důvodů netáhl do Prahy ohrožené rakouskými vojsky, historici se domnívají, že byl od císaře podplacen.
Samotnou porážkou na Bílé hoře však ještě nebylo nic ztraceno, Praha měla již od dob Karla IV velice dobré opevnění, které již za husitských válek prokázalo, že obránci mohou zvítězit nad několikrát početnější nepřátelskou armádou. Opevnění Prahy dokonale využívalo vlastnosti terénu, ze západu i ze severu bylo byla Praha bez Malé strany, chráněna řekou Vltavou z jihu strmým Nuselským údolím, a i na převážně rovné východní straně bylo několik vrchů vhodných k obraně jako Vítkov a Parukářka, rovných úseků bylo poměrně málo, byly chráněné mohutnými hradbami a daly se ubránit s poměrně malým počtem vojáků. Proto po porážce na Bílé Hoře se poražená česká armáda měla opevnit v Praze a pravděpodobně by se ubránila, neboť s příchodem mrazů by nepřátelská armáda musela odtáhnout domů. Avšak to, co po bitvě na Bílé Hoře provedli král a šlechta, byla zbabělost hraničící se zradou. Místo aby bránili Prahu, tak král a poté i většina šlechty utekli a do ciziny a město nechali napospas nepříteli. Podle dobových kronikářů Pražané s hrůzou a se vztekem stáli u městské brány a sledovali krále a velkou část vrchnosti, jak odjíždí z města a nadávali jim, že je vydali nepříteli. I samotní rakouští vojáci, kteří druhý den ráno přitáhli k městu, se divili, proč město nikdo nebrání, a tak bez boje vstoupili do Prahy a město obsadili. Ačkoliv se říká, že na Staroměstském náměstí bylo o rok později popraveno 27 českých pánů, ve skutečnosti byli popraveni jen tři páni (šlechtici) všichni ostatní byli rytíři nebo měšťané. Většina šlechticů, kteří vedli povstání, uprchla. Jen málokdy v dějinách se naskytl takový to otřesný příklad selhání a zrady vládnoucích elit, kdy země byla v podstatě bez boje vydána nepříteli.
Následovalo drancování a plenění celých Čech nepřátelskými armádami, konfiskace velké části šlechtických panství, které připadly cizí, většinou německé šlechtě, případně českým vlastizrádcům jako byl Albrecht z Valdštejna, poté přišlo utužení nevolnictví, násilná rekatolizace, která vedla k útěku statisíců Čechů, kteří nechtěli změnit víru, do ciziny a pokus o germanizaci Čechů.
Český stát ve 14-16 století patřil k nejmocnějším a nejbohatším zemím v Evropy. Česká armáda patřila mezi nejsilnější v Evropě, což se projevilo za husitských válek, kdy se Čechů bála celá střední Evropa, a zároveň byly Čechy centrem vzdělanosti a kultury a na poměry tehdejší Evropy u nás byla nebývale vysoká životní úroveň i nebývalá politická a náboženská svoboda. Je znám dopis, který jakýsi katolický kněz napsal papeži, ve kterém se rozhořčuje, že v Čechách má otec jinou víru než matka a každé z dětí také jinou víru. I když šlo zřejmě o nadsázku, svoboda u nás byla na tehdejší dobu skutečně ojedinělá. Rovněž životní úroveň v době předbělohorské nebyla špatná, dnešní představy, že za středověku většina lidí žila v bídě, zřejmě nejsou správné. Pro představu mohu uvést, že se říkalo, že ovce byla za groš, což byla stříbrná mince ražená v Kutné Hoře z místního stříbra, pro představu, kolik byl jeden groš svědčí to, že podle historických záznamů nádeník za práci při žních vydělal dva groše denně a k tomu dostal zdarma oběd, to znamená že si za jednodenní mzdu mohl koupit hned dvě ovce. Můžeme předpokládat, že v době žní, kdy byl nedostatek pracovních sil, byly mzdy pochopitelně vyšší než po zbytek roku, avšak i tak to svědčí o tom, jak se v Čechách žilo dobře. Existují i jiné záznamy, podle kterých poddaní každý den jedli maso nebo ryby a pili pivo. Ryby tehdy byly považovány za podřadné jídlo pro chudinu. Existují záznamy, kde si poddaní stěžují vrchnosti, že nechtějí jíst ryby častěji než třikrát do týdne, v ostatních dnech, kromě dní půstu, požadovali maso.
Naopak po Bílé Hoře se poměry radikálně změnily a nastaly hladomory. Po celých třicet let se vedly na českém území válečné operace a zemi pustošila cizí vojska. Také Turci podnikli během třicetileté války a krátce po ní tři vpády na Moravu, kdy odvlekli do otroctví celkem asi sto tisíc lidí. Výsledkem bylo zpustošení země, které nemělo obdoby. Po skončení třicetileté války začala postupná obnova země, avšak k předválečné prosperitě s Čechy nevrátily. Jednak byl problém úbytek obyvatelstva následkem válečných ztrát, hladomorů, a emigrace protestantů do ciziny a dále v dobách před průmyslovou revolucí trvalo odstranění válečných škod a obnova národního hospodářství nesrovnatelně déle než v moderní době. Proto nová, cizí šlechta poddané sdírala z kůže, poddaní museli tři až čtyři dny v týdnu pracovat na panském poli a o mase či rybách každý den si mohli nechat jen zdát, obvykle ho měli jen v neděli a jinak jedli převážně brambory, které se u nás začaly pěstovat právě v té době a kvůli vysokým výnosům se rychle staly hlavní hospodářskou plodinou a hlavní stravou chudiny. Kromě bramborů lidé jedli černý žitný chléb. I bílý chléb byl pro obyčejné lidi příliš drahý. Život obyčejných lidí zhoršovalo i řádění inkvizice, která po Bílé Hoře začala upalovat takzvané kacíře a čarodějnice. Trvalo celých 150 let než se České země populačně a ekonomicky vzpamatovaly z třicetileté války, a téměř 300 let, než český stát získal znovu samostatnost, avšak nikdy již nezískal mezinárodní postavení jedné z hlavních evropských mocností, jaké měl před třicetiletou válkou.
10. 11. 2019

JUDr. Norbert Naxera
JUDr. Norbert Naxera jsem advokát s s titulem JUDr. z Karlovy Univerzity v Praze. Po skončení vysoké školy pracoval jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři JUDr. Milana Silovského v Plzni Poté byl jednatelem společnosti zabývající se oddlužením. Od roku 2016 pracoval v advokátní kanceláři JUDr. Milana Hulíka Ph.D. Nyní je samostatný advokát Dále působí v různých občanských sdruženích a iniciativách Zabývá se především občanským, obchodním, insolvenčním a pracovním právem

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.