Ve věci vrchního státního zástupce JUDr. Vlastimila Rampuly

V nedávné době byl takto odvoláván např.  policejní ředitel Martinů. Odvolání si přál tehdejší ministr vnitra Radek John.  Media tedhy v podstatě nebyla k němu příliš  kritická, ovšem psala, že, pokud si něco přeje nadřízený, tak ten podřízený tahá za kratší konec provazu. A že bylo by tak nějak špatné, kdyby tomu tak nebylo.
Vlastimil Rampula byl jedním z těch velmi mála lidí, kteří se snažil svému odvolávání čelit aktivně.
Uspěl dokonce u odvolacího soudu, ovšem po celou dobu řízení, jak ministr spravedlivosti, tak nejvyšší státní
zástupce Zeman dávali najevo svou vůli pokračovat ve snaze docílit úspěchu a dosáhnout odvolání jim podřízeného Rampuly.

Pokud si vzpomínám, jediného úspěchu se povedlo dosáhnout předsedkyni Nevyššího soudu JuDr. Brožové,
proti snaze jí odvolat od prezidenta Klause (http://www.novinky.cz/domaci/95522-brozova-dal-vede-nejvyssi-soud-us-zrusil-klausovo-rozhodnuti.html ).
To je příliš málo ve demokratickém státě.
Asymetrie služebního postavení se tak projektuje do rozhodování před soudem, kdy zákonná rovnost stran se tak vychyluje ve faktickou nerovnost.

Zde je pole neorané, ale pochybuji, že by některá politická strana chtěla kousnout do tohoto jablka a doplnit
do právního řádu ČR potřebné instituty.
Jako takové je možno uvést:
1) Institut protiodvolání
Samotné odvolávání je tak závažným úkonem v činnosti nadřízeného, že by mělo být spojeno s jeho současným hodnocením ze strany dotyčného odvolávaného pracovníka. Případně na jeho popud by mělo být současně projednáváno protiodvolání nadřízeného.
2) Institut vyjádření k rozsudku
Soudní rozhodnutí by mělo být vždy doplněno o vyjádření toho, proti kterému bylo rozhodnuto.
Tato vyjádření by měla tvořit východiska pro práci Ústavního soudu.

Ale nedělám si iluze, že slogan:
Všichni jsme si rovni, ale někteří (vesměs nadřízení) jsou si rovnější
bude platit ještě dlouho.