Vznik ČSR a Zakarpatská Ukrajina

kolocava
30.11.2018 20:31
Československá republika se po svém vzniku v roce 1918 skládala z pěti historických zemí. Tvořily ji Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a úplně na východě Zakarpatská Ukrajina. Šlo o nejchudší část republiky, kde navíc mnozí obyvatelé byli negramotní. Toto postavení nejzaostalejší části Československa se během dvou desetiletí trvání první republiky nijak pronikavě nezlepšilo. To samozřejmě nic nemění na tom, že tato země vždy přitahovala pozornost řady lidí z ostatních částí republiky. Někteří zde hledali jen chvilkové dobrodružství a dočasné útočiště před všedními starostmi, jiné lákal zdejší folklor a bohatství přírody, jiní sem soustředili své podnikatelské aktivity v touze zbohatnout, umělci zde hledali a často nacházeli inspiraci pro svou tvorbu a ještě jiní zde nacházeli úkryt před trestající rukou zákona. Nemálo návštěvníků se sem pravidelně vracelo, jelikož zde měli stále co objevovat. Jaké byly okolnosti připojení této drsné země k Československu po 1. světové válce a které výrazné mezníky tvořily její historii?

Podkarpatská Rus byla ve smyslu osídlení úzce spojena s haličsko – ruskou oblastí. Podstatnou roli pro její existenci hrál příliv haličsko – ruského lidu. Vývoj se však po dobu dlouhých staletí nejprve orientoval převážně směrem slovenským a maďarským. Život náboženský zůstával soustředěn především ve dvou klášterech – sv. Mikuláše v Mukačevu a sv. Michala v Hrušově. Přes území Karpatské Rusi vedly po dobu více než desíti století důležité obchodní a vojenské cesty. Za účelem obrany a kontroly těchto cest se zde odedávna budovala hradiště, později opevněné hrady. Jedna z hlavních obchodních cest vedla přes Mukačevo a spojovala Evropu východní s její centrální a západní částí. Strategická poloha země se pravidelně stávala příčinou takřka neustálých bojů a válek místních obyvatel za udržení existence vlastního národa proti dobyvatelům. Řada nepřátel se snažila tuto zemi vyrvat Rusínům a nastolit v ní vlastní moc. Místní obyvatelé čelili stálému tlaku protivníků, kteří je často nejen věznili, ale i zabíjeli. Plenili či přímo vypalovali vesnice i města, zabírali půdu. Byly zde zakládány také kolonie a v některých oblastech i celá území cizích národů. Zejména šlo o Němce a Maďary. Rusíni však vždy velmi houževnatě bojovali proti přesilám nepřátel a díky tomu si udržovali nejen své území, ale i jazyk a svébytnou kulturu. Vetřelcům šlo většinou o cílené ovládnutí tohoto území, a když se jim to nepodařilo, snažili se aspoň odčerpávat zdejší bohaté přírodní zdroje.

Jak plynul na Zakarpatsku čas

            Na počátku 7. století se na Zakarpatsku stali Slované jedinou etnickou skupinou. V 9. a 10. století bylo na území Podkarpatska založeno Východoslovanské knížectví Bílých Chorvatů jako součást Kyjevské Rusi. Od začátku 11. stol. tvořila Karpatská Ukrajina jako jedno z mnoha knížectví jediný celek s východními Slovany. Byla totiž součástí Kyjevského státu a s východními Slovany žila společným nejen politickým, ale rovněž hospodářským a kulturním životem. Zdejší obyvatelé si zachovávali náboženství východního ritu, bohoslužebným jazykem zůstávala staroslovanština.  V polovině 12. stol. si podmanili území Bílých Chorvatů (Podkarpatské Rusi) Uhrové. Uherští feudálové zde zabrali většinu půdy a začali zdejší národ odtrhávat od Ukrajiny a násilně maďarizovat. V tomto údobí začíná dlouhodobý zápas o západní pohraniční hranici Podkarpatské Rusi. Její obyvatelé se nesmířili s porobou od Maďarů, ani později od Rakouska. Život mnoha generací Rusínů byl spojen s Maďary. Ti si po zániku Velkomoravské říše začali na počátku 10. stol. vytvářet v Podunají a Potisí vlastní stát. V průběhu 13. stol. ničily území Uher mongolští a tatarští nájezdníci. Rusíni v tomto i dalším údobí setrvávali stále v pozici poddaných, vlastní šlechtu nedokázali vytvořit.  V polovině 13. stol. se ruská hranice dotýkala řek Popradu a Tople. Krajními ruskými osadami na tamější rusko – uhersko – polské hranici byly Bardějov a Telič. Ve stejné době se stává nejsilnějším knížectvím Ukrajiny Haličsko – Volyňské. V dalším období trvajícím bezmála celá dvě století docházelo k opakovaným bojům o Podkarpatskou zemi mezi uherskými králi a Haličsko – Volyňským knížectvím. Ty většinou končily vítězně ve prospěch uherských panovníků. Ve 14. stol. se objevuje název Malá Rusj. Takto byla nazývána Haličsko – Volyňská země a později i Podněstří. Od tohoto také na Podkarpatsku název Maloruská zem (maloruský národ, maloruský jazy). Země Rusínů byla rozdělena na karpatské komitáty – Spišský komitát, Šarišský komitát, Zemplínský komitát, Užhorodský komitát a Berežský komitát. Pro Podkarpatskou Rus a její další vývoj bylo osudné začlenění do Uherského království. To poznamenalo vývoj na tomto území na celých šest století. Místní obyvatelé byli stále ve větší míře zbavováni také půdy a dostávali se tak do poddanského stavu. Poněkud lepší časy nastaly až s vládou Matyáše Korvína ve 2. polovině 15. stol.  Na počátku 16. stol. došlo k velkému sedláckému povstání pod vedením Děrdě Dožiho. Ten se účastnil i papežských křížových výprav proti Turkům. Toto povstání rychle přerostlo až v celonárodní válku s cílem vymanit se z uherského područí. Dožova armáda čítala na 60 tisíc vojáků. Sedlácká armáda zpočátku úspěšně postupovala a porazila vojska několika feudálů i biskupa Mikuláše Čaky. Uherští feudálové museli povolat na pomoc transylvánského vévodu Jánoše Zapolanyho. Až s jeho pomocí porazili Dožiho vojsko v oblasti Temešváru. Feudálové poté tvrdě potlačili sedlácké povstání a v krátké době povraždili na 50 tisíc obyvatel Podkarpatska. Následně bylo rozhodnuto o úplném poddanství uherských a podkarpatských rolníků. Další pohroma přišla brzy a velká část Zakarpatska se dostala pod vliv Transylvánců tureckého sultána. Užhorod naproti tomu obsadili Habsburkové. Zakarpatsko zažívá největší bídu v dosavadní své historii. V průběhu 17. století se opět velmi zhoršuje sociální situace obyvatel v důsledku uzavření svazku mezi římskokatolickou církví a církví pravoslavnou. Výsledkem se stalo vytvoření řeckokatolické církve podřízené římskému papeži.  Obyvatelé Podkarpatska se této unii bránili a odmítali podřízení římskému papeži. V polovině 17. stol. mají vliv na situaci Rusínů osvobozovací války Bohdana Chmelnického. Ostatně obyvatelé Podkarpatska se pro pomoc většinou obraceli směrem na východ. Během 17. a 18. stol. je Podkarpatsko svědkem řady vystoupení rolníků, ale i řemeslníků a drobných obchodníků proti neúnosným životním poměrům.

Boj za vymanění se z područí monarchie

            Po rozpadu Haličsko – Volyňského knížectví Maďarsko zcela ovládá Podkarpatsko. Tři století pak Zakarpatci žijí pod nadvládou Rakousko – Uherska. Po dlouhou dobu mají bojovat o svoji holou existenci. Osvícenské reformy v 18. stol. ve školství přinesly podmínky i pro rozvoj rusínského jazyka. V té době se ve Vídni vytvořil Královský hlavní řeckokatolický učitelský seminář (1775). Šlo o významnou instituci pro studium a rozšiřování rusínského jazyka. Začala se vytvářet podkarpatská inteligence ztělesňovaná v příštích desetiletích především učiteli a duchovními. Podporu většinou hledali v carském Rusku. Současně ale udržovali těsné kontakty rovněž s řadou osobností našeho národního obrození. Čeští obrozenci nezřídka vyslovovali názor, že rusínský národ zaujme v příhodné době, která bezpochyby, jak pevně věřili, brzy nastane, důležité místo mezi ostatními Slovany.   Revoluční rok 1848 se pak nutně musel dotknout také Podkarpatska. Ačkoliv revoluce byla i v Maďarsku nakonec krutě potlačena, měla z politického hlediska značný význam. Feudálně nevolnický režim byl u konce. Podkarpatci se aktivně účastnili revolučních událostí a urychlili tak zrušení nevolnictví mezi karpatskými Rusíny a dalšími národy v Rakousko – Uhersku. V letech 1849 – 1850 je vytvořen vojenský distrikt v Užhorodě. Jeho administrativu tvoří většinou Rusíni.  V revolučním roce 1849 si získal na Podkarpatské Rusi po potlačení maďarské revoluce významné postavení Adolf rytíř Dobrjanskij. Tento syn kněze z Prešova se stal členem Rady ve Lvově právě jako zástupce Podkarpatské (uherské) Rusi. Pod jeho vedením dosáhla uhersko – ruská delegace ve Vídni autonomii pro uherskou Rus (sjednocení v jeden administrativní celek). Následně byl jmenován správcem čtyř stolic osídlených ruským živlem. Byl stoupencem kulturní jednoty s Ruskem. Patřil také mezi účastníky Slovanského sjezdu v roce 1848. Maďaři mu znemožnili vystoupit veřejně s obhajobou práv svých krajanů a jeho nepřednesená řeč potom vyšla tiskem rusky i německy pod názvem Rakouští Slované a Maďaři. Vídeňská vláda se ovšem brzy úzce spojila s Maďary a v 60. letech byl Dobrjanskij ze své funkce odvolán. Styky Podkarpatska s Haličí se zastavily a opět nastala násilná maďarizace. Duchovně, hospodářsky i kulturně Podkarpatská Rus poté upadala. I přesto docházelo k některým pozitivním aktivitám. Na přelomu 60. a 70. let 19. století vychází v Užhorodu vůbec první karpatsko – rusínský časopis Svit a další významnou událostí je zbudování železnice z Užhorodu na centrální maďarské území. Později dochází k jejímu prodloužení.

V roce 1871 žilo na všech tehdejších územích Rusínů dohromady na 30 milionů obyvatel slovanského národa. Pod Karpatami přebývalo asi 8 milionů Rusínů. V roce 1850 je založena první Karpatskorusínská kulturní organizace Prešovské literární společnosti. V říjnu 1910 došlo k založení vůbec první katedry rusínských studií, stolice rusínského jazyka a literatury na univerzitě v Budapešti. Ani po roce 1848 se ovšem pro venkovské obyvatelstvo nic podstatného nezměnilo. Většina půdy patřila i nadále uherským a německým pánům. Místnímu obyvatelstvu náleželo asi 20% půdy. Plných 70% vesničanů byli bezzemci. 130 velkostatkářů mělo dohromady tolik půdy jako půl milionu vesnických obyvatel. Velké množství půdy měla v držení církev. Maďarský národohospodář Egan v 19. století výstižně napsal: „Vymírá zemědělský lid. Rusínský rolník celý rok nevidí maso ani vejce, vypije leda několik kapek mléka a to o Velikonocích, sní kousek žitného nebo pšeničného chleba. Jeho obvyklou potravinou jsou ovesné placky – pokud stačí brambory.“  

Události předcházející připojení k ČSR

            Rok 1880 je počátkem masové emigrace do USA a Kanady. Do roku 1918 emigrovalo do USA více jak 400 tisíc Podkarpatců. Staletí trvající národnostní a sociální útlak ze strany vládnoucích feudálů způsobil, že před 1. sv. válkou patřila země k nejzaostalejším nejen v rámci monarchie, ale i celé tehdejší Evropy. Až do roku 1918 neměl podkarpatský lid žádnou systematicky pracující politickou nebo jinou organizaci, která by organizovala odpor proti národnostnímu a sociálnímu útlaku. Jakýkoliv odpor tak zůstával spíše v živelné podobě a býval vždy potlačen. Tak tomu bylo i v případě mocného rolnického hnutí za vlastnictví půdy na počátku 20. století. 1. sv. válka se tíživě dotkla i Podkarpatska. Zdejší rolníci a dělníci byli násilím mobilizováni do Rakousko – Uherské armády a nasazováni do bojů na východní frontě. Rusíni na sebe upozornili evropskou veřejnost tzv. marmarošským procesem. Ten mnohé vypovídal o skutečných poměrech vyznačujících se nejen sociálním a národnostním, ale i náboženským útlakem na území obývaném Rusíny. V tomto procesu bylo bezmála sto Rusínů obžalováno z velezrady a 32 z nich pak také skutečně odsouzeno za svůj přestup k pravoslaví. Nešlo však, jak bylo uváděno, o akt namířený proti Maďarům, ale především o setřesení neúnosného břemene v podobě vysokých církevních dávek. Šlo tedy zejména o problém sociální a nikoliv politický, jak se snažili veřejnost přesvědčit Maďaři.  

Během 1. sv. války plánovala početná emigrace Rusínů v USA připojení k Rusku po skončení války. Revoluce v roce 1917 však tyto plány zásadně změnila. Po jednání s T.G. Masarykem začalo být vážně uvažováno o připojení k plánovanému společnému státu Čechů a Slováků.  Rok 1917 se stal rokem založení Ligy pro osvobození Karpatského Ruska. V červenci 1918 vznikla za podpory americké vlády Americká národní rada Uhro – Rusínů. Ta potom 12. listopadu 1918 schválila připojení k Československu.

            V přípravách připojení Zakarpatska k ČSR hrál nesmírně důležitou úlohu dr. Juraj Žatkovič. Během 1. sv. války žil v USA, kam již dříve emigroval. Po studiích v Budapešti se stal na Zakarpatsku farářem. V USA během 1. sv. války pracoval jako právní poradce koncernu General Motors. V době, kdy se teprve vytvářely politické směry na Podkarpatsku, Žatkovič již organizoval proamerickou organizaci Rusínů emigrantů v Philadelfii. V Hometsreadu v Pensylvánii na sjezdu rusínských skupin 23. července 1918 byla založena za účasti předáků kolonie rusínských emigrantů a za přímé podpory americké vlády Americká národní rada Uhro – Rusínů. Rusíni během 1. sv. války v USA přistoupili do Středoevropské unie. V ní byli reprezentováni právě J. Žatkovičem. Právě na zmiňovaném sjezdu v Hometsreadu byly ze strany Rusínů vysloveny požadavky na budoucnost Zakarpatska ještě spíše hypoteticky. Bylo zde usneseno, že pokud není zatím možná samostatnost úplná, mají se Rusíni spojit se svými bratry v Haliči a Bukovině, pokud ani tato možnost nebude reálná, má se jim dostat blíže nespecifikované autonomie. Není zde například zmíněno, v rámci kterého státu. Uplynuly necelé čtyři měsíce od prvního sjezdu, na válečných bojištích mezi tím vše dospělo ke končenému rozhodnutí a v polovině listopadu 1918 konali Rusíni v USA svůj druhý sjezd. Uskutečnil se v Scrantonu. Zde se již usnesli na tom, že se s nejširší autonomií jako stát na federalistickém základě připojí k ČSR. Byl zároveň vysloven i požadavek, aby se k tomuto území připojily i všechny původně rusínské podkarpatské župy bývalého Uherska. Ovšem ještě předtím 23. října 1918 zorganizoval Žatkovič ve Philadelfii po dohodě s prezidentem Wilsonem a s T.G. Masarykem schůzku zástupců jedenácti středoevropských národů. Na ní byla uzavřena dohoda o spolupráci a společném úsilí. Šlo především o to, aby Podkarpastko v rámci protisovětských plánů bylo připojeno k ČSR. 26. října 1918 Žatkovič podepsal ve Philadelfii prohlášení o svobodném vývoji středoevropských národů, tedy i včetně Rusínů na Podkarpatské Rusi. Rusínské organizace uspořádaly hlasování podle svých farností mezi podkarpatskými emigranty v USA v listopadu 1918. Tyto se měly, jak bylo oznámeno, vyslovit velkou většinou pro připojení k ČSR.

Podkarpatská Rus součástí ČSR

Na podzim 1918 se na Podkarpatské Rusi vytvářelo několik národních rad požadujících sjednocení se čtyřmi variantami. Hovořilo se jednak o možnosti připojení k Maďarsku, ale také k Rusku či ČSR, poslední variantou bylo možné připojení k Ukrajině. Na přelomu let 1918/1919 získaly nakonec významnější postavení tři z těchto vzniklých rad. 9. listopadu 1918 vznikla v Užhorodu Uhroruská národní rada. Vyslovovala se k úzké spolupráci s maďarskou vládní mocí. Mezi lidmi se ovšem netěšila velkým sympatiím. V prosinci 1918 vznikla v Prešově Karpatskoruská národní rada na čele se statkářem a pozdějším guvernérem Zakarpatska Antonem Beskydem. Politickým cílem této rady bylo připojení země společně se západní Ukrajinou a Haličí ke statkářskému Rusku. Věřili totiž zpočátku v jeho obnovu. Brzy pochopili svůj omyl a nereálnost takových plánů a vyslovili se k připojení k ČSR. Nejvlivnější ze všech rad byla ta vzniklá na velkém lidovém shromáždění v Chustu v lednu 1919. Tato rada prosazovala připojení Podkarpatska k Ukrajině. 18. prosince 1918 byla na shromáždění rolníků, lesních dělníků a horníků solných dolů v Marmarošské Sihoti požadováno sjednocení Podkarpatska s Ukrajinou. Jasná vůle byla veřejně projevena a slavnostně vyhlášena 21. ledna 1919 na celokarpatském národním shromáždění v Chustu – sjednotit Podkarpatsko s Ukrajinou. Tohoto shromáždění v místním gymnáziu se účastnily čtyři stovky delegátů – zástupců dělníků, rolníků a inteligence Podkarpatska, kteří dohromady zastupovali na 400 tisíc obyvatel. Žádali sjednocení s Ukrajinou s jednoznačným závěrem: „Naše vlast není na západě, nýbrž na východě!“ Zejména USA se snažily všemožně zabránit spojení Podkarpatska s Ukrajinou. Na potlačení snah o připojení k Ukrajině bylo použito rumunského vojska. Svou roli v potlačení snah o připojení k Ukrajině jasně vyjádřené vůle na budoucí vývoj sehráli i ukrajinští nacionalisté. Právě oni svou destruktivní činností nemálo přispěli k připojení Zakarpatska k ČSR, ač řada místních obyvatel s tímto nesouhlasila. Začátkem ledna 1919 vzniklo v oblasti Jasiny a Rackova povstání. Došlo k vytvoření orgánů místní správy a vyhlášení Huculské národní rady. Vznikly vojenské útvary. Ty následně v bojích získaly i několik obcí na území Rumunska. V nerovných bojích proti rumunské a maďarské armádě padlo mnoho huculských povstalců. Huculská republika se v Jasini a okolí udržela až do června 1919. 

18. ledna 1919 byla zahájena mírová konference v Paříži.  Konference přijala stanovisko amerických Rusínů pro budoucí existenci Podkarpatska ve společném státě s Čechy a Slováky. V únoru tohoto roku byla mezi představitelem Podkarpatské Rusi A. Beskydem a představitelem Rusínů v USA J. Žatkovičem v Paříži uzavřena dohoda o společném postupu a vytvořena tzv. Rusínská komise. Návrhy této komise vypracované s čs. delegací na pařížské konferenci a schválené v USA vedly ke konečnému připojení Podkarpatska k ČSR. 3. března 1919 byl návrh na připojení Podkarpatska k Československu předložen představiteli Podkarpatska Radě pěti. Ta jej brzy schválila. Tímto bylo o dalších osudech země v podstatě rozhodnuto. 

Názory T.G. Masaryka na Podkarpatskou Rus

T.G. Masaryk si během války dobře uvědomoval, že po vojenské porážce Rakouska – Uherska a rozpadu monarchie půjde v neposlední řadě i o budoucnost maloruského území v Uhrách. O tom, že se jedná o strategicky důležitou oblast, svědčilo kromě jiného i to, s kterými národy území obývané převážně Rusíny sousedilo. Šlo zejména o Rumuny, Maďary, Poláky a Slováky. Masaryk správně připomínal pozornost slovenských spisovatelů věnovanou maloruským územím. Zejména těm sousedícím bezprostředně se Slováky. Při Masarykově pobytu v Rusku a na Ukrajině s ním rokovali ukrajinští vůdci rovněž o budoucí podobě všech maloruských částí mimo Rusko. Proti začlenění Podkarpatské Rusi do společného státu Čechů a Slováků nic zásadního nenamítali. Ba právě naopak. Masaryk byl samozřejmě ve styku se zástupci početné emigrace uherských Malorusů při svém pobytu v USA.

„Ve Spojených Státech je značná část vystěhovalců uherských Malorusů. Také jsem s nimi brzy přišel v styk, neboť se znali s tamními Slováky i Čechy. Přistoupili do Středoevropské Unie a byli v ní representováni drem Žatkovičem. První nabídky za Rusíny činil mě pan Pačuta, byl ve styku s našimi Slováky a představoval směr rusofilský, do jisté míry i pravoslavný…..  Sám jsem dr. Žatkoviče upozorňoval na hlavní problémy Rusínska, zejména na problém hospodářský a kulturní. Ukazoval jsem na obtíže finanční, které osvobozenému Rusínsku vzniknou a na nedostatek úředníků, učitelů a také kněží, kteří by lidu mohli sloužit jeho jazykem. Pozoroval jsem ovšem také jisté napětí mezi uniatskými Rusíny a Slováky, Čechové jim byli přijatelnější než Slováci. Pokud se jazyka týká, schvaloval jsem jim zavedení maloruštiny do škol a úřadů. I když se maloruština přijímá za nářečí ruské, pokládám z pedagogických důvodů užívání tohoto nářečí za vhodnější. Upozorňoval jsem ovšem stejně na to, že maloruština na základě místního jazyka musí být teprve vypěstěna spisovateli lidu samého, obával jsem se jazykové míchanice, umělého jazykového synkretismu, a předvídal jsem jazykové nemotornosti, které by mohly vzniknout psaním byrokratů. Pokud by šlo o směr rusofilský, hlásící se k velkoruštině, neviděl jsem příčin, aby se mu, jako minoritě, stejně jako minoritám jiným, kulturně překáželo….. Konečně vzpomínám, že jsem dra. Žatkoviče velmi podrobně upozorňoval na politický význam jeho otčiny a na obtíže, které vzniknou sousedstvím s Polskem, S Ukrajinci haličskými a rumunskými a s Maďary. Ale dr. Žatkovič stejně jako i jiní vedoucí Rusíni, zváživše všecky okolnosti, přesvědčeně uznávali, že připojení k nám je pro ně nejžádoucnější."

Dne 8. května 1919 Centrální ruská národní rada schválila připojení k Československu. Konečně pak v září téhož roku smlouva ze Saint – Germain definitivně připojila Podkarpatskou Rus k Československu. O dva měsíce později čs. vláda vydala generální statut Podkarpatské Rusi zřizující takzvané zatímní direktorium. Avšak teprve v roce 1923 první obecní volby ukončily zatímní direktorium vojenské a civilní správy. Autonomie přislíbené vládou se ovšem až do roku 1938 nepodařilo z řady důvodů dosáhnout.

 

 

Foto: Koločava 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.