Vzpomínka na Jiřího Ortena

obrazek
23.8.2017 14:59
Tolik jeden deník a jedna báseň Jiřího Ortena, který příští Nový rok již nějakou další velkolepou básní nepřivítá. Jeho pozemský život tragicky zhasne zanedlouho, první zářijový den, poté co uplyne měsíc srpen, „odedávna nejtrpčí z měsíců, nejbližší konci“.

 „Dožíti se zralosti“, tedy v souladu s představou mladého básníka, to mu až příliš krutý starozákonní Bůh nedopřeje. Proč, když se Jiří, ve svých jedenadvaceti letech, snad ani nemá, co by ještě více prožil a čemu podstatnému by se ještě naučil. Možná si Bůh také spolu s ním řekl, proč bych ti to splnil „byl ses na sebe podívat v zrcadle? Jseš oškliveček, opravdu ničeho nehodný, věčně uhrovitá, mastná a ne­zdravá tvář, oškubaná hlava počínající plešatět, a jen ty oči, za ně bych ještě něco dal. Ztratil jsi všecku zajímavost, všecku sílu, jseš slab i slaboch. Tím, že jsi izolován, strhá­val jsi všechny kolem sebe do své izolace, byť ne příliš. Píšeš verše - ale to dnes po vnější stránce znamená tak málo. Neumíš hovořit, stydíš se citových afektů, špatně chválíš, nejseš nikde doma, jseš jednotvárný milenec a (to za druhé) máš ošklivý byt, málo peněz, nuzně se šatíš, nuzně vystupuješ. Uvědomuješ si to, mluví to proti tobě.“ Proč by ses měl dožit zralosti, když ses jako zralý již narodil, jako stará duše, když ses rozhodnul k tomu, že se mezi ně ze soucitu na chvíli vrátíš, a proto i se svým strachem o ně, že na této misi ty „své bratry nepoznáš“.

 

Básník podvědomě cítí, že času na splnění svého úkolu mu mnoho vyměřeno nebylo. Proto spěchá, sám se zapaluje do barvy ohnice, odhodlán s každým veršem jít znovu a znovu ještě o další kousek dál. Ve chvatu končí vysílen v místech, kde sám lépe již neumí a kde žádné dál již stejně není. Minul čas, kdy jsem mohl pomýšlet na dobrovolnou smrt, ten čas minul, protože musím přese všechno čekat na svobodu, i kdybych byl orván docela a i když jsem docela orván. Píšu epitaf své lásky a ukládám si pro budoucnost mlčení. Píšu epitaf, protože to, jenom to je můj svět, má naděje, má víra, psát, psát až do úplného konce.“

 

Při „psaní až do úplného konce“ si je Jiří, snad jako každý z nás pod vlivem výchovy, dobře vědom svých kořenů, proto hledá oporu v moudrosti svých předků. Hledá v Knize knih, jeho vztah se starozákonním Bohem je však velmi komplikovaný. Skoro se to jeví tak, jakoby si i Jiří myslel, že starozákonní Bůh jsou dva. Není ochoten se jen tak jednoduše smířit s lidskou představou krutého a trestajícího Boha, od kterého se svou „nahou vírou bezlistou“ neomylně vzdaluje, zatímco, přes všechno, svou „naději na naději“ upíná k Bohu milosrdnému a láskyplnému, svému počátku a konci. Zahnán do kouta, zrazen a opuštěn, a „v čase velikého stmívání světa“, reaguje jeho strachem chvějící se srdce na tuto realitu o to intenzívnějším hledáním jiného Boha, takového, který nikoho netrestá a jehož láska strachu se víc přiblížit již nedovolí. Snad proto chodí neustále a všude s Bohem, vidí jej všude, bojí se zlých slov, podvědomě koncipuje dílo jako jednu velkou modlitbu, tu největší, jaká kdy byla vyslovena.

 

Vyslovit ani pochopit význam Ortenova díla však jednoduše nelze. Ten je zaklet v jeho básních. V básních o prvních a posledních věcech člověka, v básních o všech věcech lidských. Při jejich čtení se člověk po chvíli s němým úžasem přistihne, že mu začne být jedno, co je v nich napsáno. Básně promlouvají k podvědomí, lidská duše promlouvá k lidské duši, slova jsou jen majáčky pro to, kudy a kam se to vše ubírá. To, co tím chtěl básník říci, se odehrává za prahem, kde se při modlitbě prostor ztrácí a čas již neběží, komunikace je mimosmyslová. Její obsah je hlubší než jen pouhá slova, zasahuje hluboko do nitra, jako kopí, kterým si básník ve své sebezničující vášni probodává své srdce. Ano, i básně, které dočíst do konce najednou nejde, neb zasahují tak hluboko, že se celý vnitřní člověk vší silou vzpírá pokračovat dál, musí se zastavit, začít zhluboka dýchat, snést nesnesitelné, to nelze.  

 

Spoutat a podmanit si básníkovo dílo pro nějaký svůj ideologický účel se dosud nikdo neodvážil. Člověk, který se ptá a hledá, nezapadá do obrázku iluze zajištěného smíření se s Bohem a bezpečí, proto se žádné institucionální náboženství k básníkovi nehlásí. Je pro něj příliš destruktivní a destabilizující, a zajistit, aby věřil jako oni, se již stejně nepodaří. Novozákonním prorokem se básník nestal a již nestane, oslovovat lidi nechtěl, necítil se volán Bohem, aby někoho oslovoval. Byl jako každý dobrý básník ve zřejmém smyslu sobec a poslední, co by si přál je, aby se stal modlou, pro něj před Bohem jsou si všichni rovni. Spoutat a zneužít ho pro svůj účel nejde, je příliš přecitlivělý, příliš komplikovaný, příliš tragický, příliš svobodný, příliš čistý, příliš univerzální. Svou svobodu a vnitřní čistotu, ke které se rozhodnul, drží pevně ve svých vlastních rukou, a potřeboval by snad ještě jen pár dní k tomu, aby se cele zmocnil toho, o čem ho jeho Bůh, uvnitř něj a v něm, tak láskyplně přesvědčuje.

 

Jsem básník, jsem veliký básník a jednoho dne mne bude milovat celý svět, je třeba, abych si to říkal, abych se takto modlil ke své dosud nenavršené mohyle, k hrobu, o němž nebudu vědět nic, docela nic.“– to je samozřejmě nic než básníkova ironie, přesto snad důkaz, že si Jiří přál, aby se jeho nevydané dílo dochovalo. Je si vědom toho, že je velký český básník, a snad možná jen proto nemá dost síly, aby to, co sám vytvořil, také sám zničil. Své „děti“, které přivedl na svět, básník vyprovodit ze světa již nedokáže, deníky se všemi svými básněmi, z nichž ten poslední zůstal jeho jediným přítelem. Básník se rozhodnul, že se svým odchodem připustí ztrátu veškeré kontroly nad tím, co vytvořil. Význam díla mladého básníka tak snad spočívá v tom, že se jeho dílo dochovalo, že si jej lidé mohou přečíst, že si mnozí mohou uvědomit, že ve svém ptaní a hledání nebyli a nejsou sami.

 

Jsme příliš malý národ na to, abychom si mohli dovolit projít kolem tohoto bratra a nepoznali ho.

 

 

Literatura:

Jiří Orten: Žíhaná kniha, Český spisovatel Praha 1993

Úryvek z textu Epitaf v prvním odstavci převeden z první do druhé osoby.

První díl - úvod k tomuto textu zde: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/bojim-se-zlych-slov

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.