Vzpomínka na Karla Kryla a koncert století

karel kryl
28.1.2020 10:07
Koncem roku 1989 se do Československa po mnoha letech vrátil z emigrace autor nesmrtelných protestsongů Karel Kryl. Publiku se poprvé po svém návratu představil během Koncertu pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989. Jeho koncert v pražské Lucerně v lednu roku 1990 pak patřil k výjimečným hudebním událostem. A to nejen v rámci období těsně po pádu minulého režimu, ale i v celé moderní historii naší hudby. Takové události jsou z mnoha důvodů jen těžko opakovatelné. Hudební kritici i fanoušci Karla Kryla se sice shodnou, že mnohem více jeho polistopadových vystoupení patřilo k těm nezapomenutelný, jenže málo platné, Lucerna je zkrátka Lucerna. Svou roli v oné výjimečnosti hrála i doba plná opojné naděje, optimistických výhledů do budoucna, kdy se i lidé k sobě chovali ohleduplně a byli si zase po čase blíže, než jindy.

Nelze říci, že by snad doba předlistopadová byla chudá na silné hudební zážitky. V té době u nás působila celá plejáda zajímavých osobností napříč žánry. Mnohé z nich začínaly svou úspěšnou a dlouholetou kariéru v průběhu 60. let. Tedy v dekádě, která naší kultuře velmi přála a dala vzniknout mimořádným dílům ve filmu, literatuře i hudbě. Pokud se týče hudby, je možné připomenout dlouhou řadu výrazných jmen, jež o sobě tenkrát poprvé dala výrazněji vědět. Jen namátkou Karel Gott, Petr Novák, Pavel Novák, Karel Zich, Michal Prokop, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Hana Zagorová, Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Petr Spálený, Jiří Korn, Karel Ćernoch, Václav Neckář, sourozenci Ulrychovi a další. V tomto období o sobě dává vědět i rodák z Kroměříže, nenápadně působící mladík Karel Kryl. To, co mu bylo upřeno na tělesné výšce, přebohatě vyvážil básnický talent, píle a poctivost. Velmi brzy se projevuje jako vynikající a nápaditý textař či spíše básník, který zhudebňoval vlastní poezii. Tu pak velmi autentickým způsobem interpretoval. Dramatické události roku 1968 jej posléze přiměly k emigraci trvající celá dlouhá dvě desetiletí. Když se koncem roku 1989 Karel Kryl vracel do Československa, zpočátku jen na pár dní na pohřeb maminky, s napětím očekával, jak jej přijme zdejší publikum, které jej celých dvacet let nevidělo. Lidé samozřejmě znali jeho písničky, zpívali si je i u táboráků. V roce 1969 vydanou desku Bratříčku zavírej vrátka, mnozí opatrovali jako oko v hlavě. Ti šťastnější se dostali i k jeho nahrávkám ze 70. a 80. let natočeným v emigraci. Vyrůstala další generace, která se seznamovala s tvorbou tohoto malého velkého muže.

Dětství v Kroměříži

Od legendárního koncertu Karla Kryla v pražské Lucerně v lednu 1990 letos uplynulo rovných třicet let. Při vzpomínce na tuto hudební událost však nelze vynechat ani klíčové mezníky Krylova života a jeho tvorby. Karel Kryl patřil k válečným ročníkům, měl dva sourozence, v Kroměříži jeho dědeček a poté i otec vlastnili tiskárnu. Ta byla po roce 1948 znárodněna, přitom byly zničeny i cenné hlubotiskové stroje. „ Karel byl odmalička dost problémové dítě. Narozen ve znamení berana, také takový byl – tvrdohlavý až běda. I na rodinných fotografiích se obvykle všichni tváří normálně, jen Karel naštvaně. Jako děti si naprosto nemůžeme stěžovat, že bychom neměly pěkné dětství. Rodiče se snažili nedat na sobě znát příkoří ze strany mocných a tak nás každou neděli (v sobotu se pracovalo) od časného jara do pozdního podzimu vyváželi do Chřibů, kde jsme v lůně přírody měli možnost se vyřádit, učili nás, jak se jmenuje která houba, kytička či strom, podle čeho se to pozná a také hlavně jak se chovat v přírodě“, vzpomínal před lety bratr Jan Kryl. Rodina Krylova žila ve městě na řece Moravě proslulém nádherným zámeckým areálem s jedinečnými zahradami až do roku 1957, kdy následovalo stěhování do Nového Jičína.

Mladý básník s kytarou

Mladý Karel, prostředí ze tří sourozenců Krylových, v Bechyni vystudoval, stejně jako jeho sestra, keramickou průmyslovku. Poté nastoupil v Teplicích v závodě na výrobu sanitární techniky. Začal jezdit na vandry, kde se potkával se známým písničkářem Mikim Ryvolou. Učil se zvládat první akordy na kytaru. Své první písně napsal začátkem 60. let. V roce 1965 mohli jeho skladby občas zaslechnout posluchači ústeckého rozhlasu. Od počátku své tvorby často čerpal inspiraci z biblických příběhů. Jako věřící křesťan měl od mládí jasně vyprofilovaný názor na svět. Jeho víra byla prostá a proto i opravdová, elitářské pozérství přenechával jiným. Právě ze severních Čech, místa jeho prvního pracovního působiště, vedly jeho počáteční cesty za posluchači například do Prahy, často však také na Slovensko. Z drsného severu potom odešel do Olomouce, odtud pak do Ostravy. Na každém z těchto míst zanechal nesmazatelnou stopu. Ve druhé polovině 60. let se stává více známý pro širší okruh posluchačů. První lednový den roku 1968 přichází do Prahy. Začal zde pracovat v dokumentárním oddělení pražské televize. Především se však prosazoval v okruhu pražských divadel a klubů. Rok 1968 znamenal důležitý předěl v jeho tvorbě. Píseň Bratříčku zavírej vrátka, naléhavě reagující na obsazení Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, jej vystřelila na vrchol popularity. Podle této skladby bylo pojmenováno i jeho první album. 8. prosince 1968 skončila tato skladba v populárním rozhlasovém pořadu Čtrnáct na houpačce připravovaném manželi Černými na druhém místě. V dalším díle pořadu již zvítězila a držela se na čelné pozici až do 30. března 1969, kdy byl odvysílán poslední díl pořadu.

9. září 1969 a dvacet let v emigraci

Krylovo první a nejslavnější album sestavené převážně z nahrávek ostravského rozhlasu vzniklo pod bedlivým dohledem Jiřího Černého. Supraphon album odmítl vydat. Naštěstí vydavatelství Panton se ukázalo jako odvážnější a prozíravější. Proto, právě tam, mohl v lednu 1969 Kryl podepsat smlouvu. Album vyšlo v tehdy rekordní době tří měsíců. 24. března 1969 se deska objevila na pultech obchodů. Náklad alba byl na tehdejší poměry rekordní, ne celý se ale dostal do prodeje. Po nástupu nového ředitele do Pantonu a zákazu prodeje, potkal část nákladu smutný osud, byl sešrotován. „ Bratříček vyšel v březnu a dva měsíce byl prodáván pod pultem. Jak mi řekli, prodalo se 125 tisíc. Mohl jsem být milionář, ale z honoráře jsem neviděl ani halíř. Koncertoval jsem ještě do června, potom jsem odjel do Norska. Po návratu se ukázalo, že už nemám žádné vyhlídky“ , vzpomínal v roce 1989 na konec 60. let sám Karel Kryl. Jeho koncerty byly rušeny. I proto rád přijal pozvání na alternativní festival hudby do Německa 9. září 1969. Původně se chtěl vrátit domů, po několika dnech těžkého rozhodování však zůstal za hranicemi. Později přiznal, že jeho rozhodování a konečné setrvání za hranicemi ovlivnila obava z rychle se měnících poměrů v Československu, kde zanechal rodiče i oba sourozence. Začátky na Západě pro něj byly dost tvrdé, navíc na delší pobyt v zahraničí nebyl ani vybaven. Podle svých slov měl u sebe v době, kdy se rozhodl za hranicemi zůstat jen tři černé košile, dvoje džíny, svetr od maminky, pět čabajek, tři desky a kytaru. Navíc k tomu uměl německy jen pár slov, také proto se ihned přihlásil v Goethově institutu na kurzy jazyka.

Začal jako sportovní redaktor externista pracovat ve Svobodné Evropě. Jejím kmenovým zaměstnancem se stal však až po 14 letech. První lednový den roku 1983 mohl po uvolnění místa konečně nastoupit v české redakci Svobodné Evropy, když zde získal stálý pracovní poměr a zůstal zde až do roku 1991. Měl na starosti běžnou redakční práci, zvláště jeho hudební pořady opatřily k nejposlouchanějším. Svým krajanům tak po rozhlasových vlnách posílal i svoje skladby. Věnoval se i své hudební a básnické tvorbě. Postupně vydal desky Rakovina a Maškary, několik knih, podnikl opakovaně cesty za krajany do USA, Kanady i Austrálie. Maminka jej poprvé a současně i naposledy mohla navštívit až na Vánoce 1978. Dvakrát během emigrace jej navštívil hudební kritik Jiří Černý a vždy z toho byly vášnivé diskuse o hudbě, politice, a mnoha dalších tématech. Sekával se také s českými písničkáři, kteří rovněž emigrovali. Tím, jak postupně ovládl němčinu, naopak začal ztrácet kontakt s češtinou, o rodný jazyk ale přijít nechtěl, a proto si nakoupil slovníky a pravidelně jimi listoval.

Ve svých hudebních pořadech hrál skladby exilových písničkářů, nehrál však písničkáře žijící v Československu, aby je nevystavoval nebezpečí zákazů a jiných obtíží. Ačkoliv měl k dispozici dost zpráv o životě v Československu, živý kontakt s prostředím mu scházel, což se odráželo i v jeho tvorbě. „ Postrádal jsem ty české dvorečky, kde voní polévka a kde lidé prožívají své běžné starosti. Nevěděl jsem, na co chodí do kina, jakou poslouchají muziku a na co se dívají v televizi. Uniklo mi, kdo z herců či zpěváků je na vrcholu popularity. Byla to schizofrenní situace. Bylo totiž obtížné napsat písničku, která by reagovala na něco, co bezprostředně neprožíváte. Měl jsem k dispozici mnoho oficiálních projevů a vyjádření, ale chyběla mi reakce lidí“, svěřil se počátkem 90. let dnes už neexistujícímu deníku Práce.

V roce 1983 vychází album Plaváček, kde se objevily tak silné skladby jako Gloria, Tisící rok míru, Číslo na zápěstí a jiné. Aby mohl v Německu vydávat desky, musel se zadlužit. Album Rakovina vyšlo v nákladu 1250 kusů, z toho asi 400 kusů putovalo různými cestami do Československa. Deska Maškary měla náklad jeden tisíc kusů a 300 putovalo za hranice. Sám si vydával i knihy. Dluh za tuto vydavatelskou činnost se vyšplhal k 26 tisícům marek, které musel postupně splácet. V průběhu 80. let dostával mnoho ohlasů na svou tvorbu i od mladých lidí z Československa. Dále pokračoval v koncertování. Pravidelně vystupoval na jarním Setkání katolické mládeže v bavorském Roohru. Zde působil jako opat Anastáz Opasek, Krylův dlouholetý zpovědník. V polovině 80. let vychází album Ocelárna, v téže době skládá kultovní skladbu Zkouška dospělosti. V roce 1987 vydává básnickou knihu Zbraně pro Erató. Právě tuto rozsáhlou báseň, jež dala celé knize název, současně natočil i pro Svobodnou Evropu. Hned v dalším roce vychází deska Dopisy. O tom, že se stal nepřehlédnutelnou osobností, svědčí i slova dlouholetého redaktora Svobodné Evropy Karla Janovského – Drážďanského, podle něhož byl v 70. a 80. letech nejpopulárnější osobností Svobodné Evropy.

Vídeň a Wroclaw na prahu převratných změn

Čas rychle dospěl až k přelomovému roku 1989. Hned v lednu Kryl obdržel od Klubu československé kultury v Los Angeles Cenu Jana Zahradníčka. Osobně si ji převzal koncem dubna 1989 během svého posledního zámořského turné, kdy zahrál například krajanům v Chicagu, Vancouveru a Montrealu. V létě 1989 se s Krylem v Německu setkává legendárná Jiří Suchý, který v Mnichově stačil navštívit i exilové knihkupectví a nakladatelství Arkýř. Posledního červencového dne se pak ve Vídni setkávají Josef Streichl a Jaromír Nohavica vystupující tehdy v tamním Jura Soyfer Thaetru s Karlem Krylem. Ten se přišel podívat na jejich koncert a oni jej na oplátku pozvali na pódium. Kryl poté sám zahrál několik písní. Společně pak všichni zamířili do čs. klubu Nachtasyl, kde poté až do ranních hodin živě diskutovali.

K historickému setkání českých písničkářů tehdy ještě stále žijících v emigraci a naší tehdejší folkové špičky došlo v polské Wratislawi. V prvních listopadových dnech (3. – 5. listopadu 1989) se tu uskutečnil Festival nezávislé kultury. Uspořádala jej polsko – československá Solidarita. Ve městě probíhaly během festivalu nejen písničkářské koncerty, ty hostil Teatr Polski, ale i výstavy či semináře, bylo zde možné zakoupit i exilovou literaturu. Přes četné obtíže při překračování hranic k severním sousedům se tady sešel reprezentativní výběr našich nejpopulárnějších folkařů. Nescházel Jaromír Nohavica, Pavel Dobeš, Josef Nos ani Josef Streichl. V pátek 3. listopadu zde měl koncert i Karel Kryl. Po uvítání publika v polštině pronesl k čs. Posluchačům nezapomenutelná slova – „ Dobrý večer – po dvaceti letech.“ Do divadla určeného pro 1200 lidí se jich nakonec vtlačilo na 2 tisíce. Dostalo se mu zde bouřlivého přijetí, a to nejen od polského publika, u kterého byl už léta velmi populární, ale neméně i od českoslovanských účastníků festivalu. Publikum jej nakonec ani nechtělo pustit z jeviště, když žádalo další a další přídavky. Sobotní koncert Kryl na rozdíl od toho pátečního přímo zahajoval. Znovu zní jeho nejznámější skladby a opět spolu s ním zpívá i publikum. Nakonec jeden z diváků přiběhl na pódium, vzal si mikrofon a zvolal: „ A za měsíc v Lucerně.“ Nikdo tehdy asi netušil, že se ještě v témže měsíci Karel Kryl dostane po dvaceti letech konečně i do své vlasti a že brzy dojde i na tu Lucernu. Kryl později v deníku Lidové demokracie k tomuto historickému setkání uvedl: „ Ve Wroclawi jsem potkal své publikum, které se vzdor všemu přímo prorvalo přes hranice. Bylo to fascinující. Neviděl jsem před sebou stádo, ale občany! Lidi, kteří poznali vlastní sílu a v ní i vítězství. Koncert mně dokázal, že je něco velice silně v pohybu.“

28. listopadu 1989 vychází v Mladé frontě rozhovor s Karlem Krylem. O dva dny později přijíždí do Československa na pohřeb maminky. 3. prosince vystoupil před 15 tisíci diváky na Koncertu pro všechny slušný lidi. Jeho dvacetiminutový blok byl po dvaceti letech zároveň prvním vystoupením před televizními kamerami. Hned další den pak Karel Kryl spolu s Karlem Gottem zpívají národní hymnu z balkonu Melantrichu pro davy lidí shromážděné na Václavském náměstí, kde probíhala další z masových demonstrací – „ Karel Gott tam byl se mnou prosím. Ale to je jedno, na tom už dneska nezáleží. Jen pro přesnost – já jsem byl požádán, jestli smí Karel Gott vystoupit se mnou.“ Později se toto jejich jediné společné vystoupení stalo záminkou pro nejrůznější interpretace a dohady.

Krylův koncert století – Lucerna, 21. ledna 1990

21. ledna 1990 se beznadějně do posledního místečka vyprodaná pražská Lucerna stala svědkem mimořádné události. Koncert Karla Kryla se stal výjimečným zážitkem pro všechny, kteří měli to štěstí a na vystoupení sehnali vstupenky. Velká spousta lidí toto štěstí neměla. Tento koncert byl mnohými dlouho očekáván. Kryl byl tehdy nesmírně populární osobností, žijící legendou s nesmrtelnými skladbami na kontě. Disponující navíc mimořádnou autoritou vyplývající nejen z jeho charakteru a skromnosti, ale i dvacetileté zkušenosti emigranta. Když k němu navíc došlo v době velkých společenských změn a střídání epoch, síle zážitku tím byla ještě násobena. Kryl navíc tehdy hrál v životní formě, a ačkoliv měl v té době obrovskou spoustu vystoupení, právě tento koncert v lednu 1990 v Lucerně se stal nezapomenutelným. Z celé jeho atmosféry je to stále znát i s odstupem celých tří desetiletí. Mirek Kovářík, který se s Krylem znal již od 60. let, kdy spolu vyráželi ze severních Čech za posluchači, dostal možnost jej uvést na pódiu Lucerny a ohlásit, že je po dvaceti letech opět mezi námi. Krylův koncert v Lucerně obsahoval všechny jeho zásadní skladby, od těch vzniklých v 60. letech až po ty napsané v roce 1989. Na úvod zahrál skladbu Moritutri te salutant, tedy píseň, kterou své koncerty v té době často zahajoval. V první části koncertu zazněly i takové perly z jeho tvorby jako karavana mraků, Salome, Lilie a Plaváček. Kryl své skladby citlivě prokládal mluveným slovem naprosto přirozeně a svou bezprostředností si od prvních chvil získal publikum. To živě reagovalo a většinu písní zpívalo společně s ním. Jedním z vrcholů druhé části vystoupení se pak stal přednes básně Lot, při které i s odstupem času běhá mráz po zádech. V závěru vystoupení nemohly chybět ani kultovní skladby celé jeho dlouholeté tvorby – Anděl a Bratříčku zavírej vrátka. Tečku poté obstarala píseň Divný kníže.

Mirek Kovářík do průvodního textu v roce 2006 vydaného 2CD se záznamem tohoto koncertu napsal mimo jiné i následující věty: „ To nejzásadnější na konec: ani po tolika letech od své smrti nám Karel Kryl svými politickými názory nikterak nezevšedněl a nezastaral: „Dali nám nové postoje, a ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ I tenhle malý střípek z posledních jeho textů buď zde jako důkaz, že by ho stejně tak mohl pronést nebo zazpívat v oné třeskutě opojné atmosféře Lucerny 1990. Koneckonců, ani tam žádné lichotky na adresu nových poměrů neuslyšíte – a mám-li nějak převést dojem z těchto dvou hodin na společného jmenovatele, bude jím především Krylův nepodplatitelný cit pro spravedlnost, kterou ctil nade vše a jež mu splývala s řádem běhu věcí soukromých i obecných…. Cit kultivovaný od dětství, na jehož dně je bolestně vnímaná loupež rodinného majetku… Nikdy jsem ho však už nevnímal s takovou euforií a v tak přímém kontaktu… pro mne je to Krylův koncert století.“

Předčasný odchod

Hrdý Čechoslovák, upřímný vlastenec, člověk, pro něhož slova jako spravedlnost a pravda nebyly jen pouhé fráze, nýbrž základní životní hodnoty, nás navždy opustil náhle po srdeční příhodě v Mnichově 3. března 1994 ve věku nedožitých padesáti let. „ Podle ošetřujících lékařů prý měl Karel šanci přežít, jenže on už nechtěl žít. V situaci, kdy zjistil, že vše, co dosud vykonal, není chápáno a nikdo se k jeho boji nepřipojil, vzdal to. Měl v sobě ten zoufalý Falstafovský komplex, že ať dělá cokoliv pro dobro tohoto státu, mocní si dělají jen to, co jim vyhovuje, bez ohledu na ostatní, a on sám je příliš sláb na to, aby cokoliv, bez pomoci ostatních, změnil. Prostě se utrápil“, popsal okolnosti úmrtí svého bratra Jan Kryl.S odstupem času vidíme snad ještě více než dříve, že lidé jako on by neměli z tohoto světa odcházet tak brzy. Osobností jeho formátu se nám dnes nedostává a tato jejich absence je až příliš silně znát.

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

   O vskutku mimořádném talentu K. Kryla, jakož i o jeho vlastenectví snad ani nepřísluší diskutovat, jedině zbývá uvést několik aktuálních osobních postřehů. Před šesti lety při básníkových kulatých životních výročí, zaujala v Podzámecké zahradě kroměřížského zámku, zajímavá výstava jeho básní, napsaných na lístku papírů a zavěšených na spodních větvích stromů, což se jeví jako kuilturní počin nanejvýš zajímavý. Po procházce v téže zahradě nyní, jeví se se být nezanedbatelný nadměrný výskyt veverek obojího druhu a fakt započavšího hloubení mnohých zahradních rybníků. Jako pozitivní okolnost se jeví být bezplatný vstup do tamního romanticky přenádherného parku. Totéž se však nedá napsat o o nedaleké památce Unesca tj. zahradě Květné, do níž i když jaksi nyní zrovna nekvete, nutno k její prohlídce zaplatit nemalou částku vstupného. Tedy ó časy ó mravy.