Yekta Uzunoglu: Strýc Muhsin

Strýc Muhsin a prezident L.Svoboda v roce 1970
26.2.2020 14:11
V létě roku 1972, když jsem udělal přijímací zkoušky na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, přivezli nás z Mariánských lázní do Prahy a ubytovali na koleji na Větrníku. Já jsem stále žil v permanentním šoku a nejistotě, jelikož celé mládí nás v Turecku jak ve škole, tak ale ze všech masmédií hučeli, jak je ten komunismus strašidelný. Strašidelné historky o nějakém zrůdném světě, co jsem ale během jazykové školy v Mariánských lázních neviděl už proto, že jsme bydleli na internátě a mimo internát a školy jsme pod dozorem učitelů měli jen 2-3 zájezdy.

Navíc jsem nevěděl, co a jak bude s mým pobytem, až skončí platnost mého pasu, což za pár týdnů měla platnost skončit a přece bych nemohl jít na turecké velvyslanectví a říci tam, že jsem v komunistickém statě, tak mi prodlužte pas. Buď by si mně tam rovnou nechali, nebo by mi sebrali pas a vyhodili a vzápětí zatkli moje rodiče a sourozence v Turecku, kde podle trestního zákona platil platnosti paragraf 141 a 142 a jak o nich běžný občan slyšel, tak už skoro ztratil vědomí. Jednalo se o dva paragrafy trestního zákona tykající se komunizmu a běžný trest byl 24 let. Stačilo, aby třeba u vás doma našli slovník La Rousse a si pitomci už mysleli, že se jedná o knihu o Rusku a pak vás ten mechanismus začal svými ozubenými koly drtit na kusy. Případ La Rousse se skutečně stal a to mému příteli…

Navíc jsem věděl, že i kdybych skončil lékařskou fakultu a obdržel červený diplom, tak stejně se ten diplom v Turecku neuznává...

V té rozčarovanosti jsem se přece dokázal naučit česky a obstát při přijímací zkoušce, ale co pak v Praze a jak to bude dál???

Po nějaké době pobytu na koleji v pokoji, co vypadal jako z kafkovské doby, jsem se rozhodl vyhledat kurdské studenty, které jsem našel na jiných kolejích. Dokonce jeden z nich byl přímo z Turecka, takže jsme byli dva a už jsem nebyl jen já sám!

Kohokoliv jsem se ptal, jak to bude s mým pobytem, nebo co když onemocním, nebo co když neudělám zkoušky a zda mně může turecké velvyslanectví chtít a dostat, když se dozví, že jsem v ČSSR, tak jsem standardně dostal odpověď: Neboj tady máme strýce Muhsina a bratra Tariqa! Tariqa (Tariq Aqrawî po svržení Saddáma velvyslancem Iráku v Rakousku)  jsem poznal již v prvním okamžiku, kdy jsem přijel do ČSSR a vystoupil z vlaku na nádraží Praha Střed, kde na mě čekal, ale kdo byl ten strýc Muhsin, to jsem neměl ani tušení!

Všichni popisovali jistým hlasem, že strýc Muhsin vše zařídí a pokud je tady, tak že mně nic nehrozí! Čím dál tím víc jsem byl zvědavý, kdo je ten všemocný strýc Muhsin!

Tak jsem se dozvěděl, že ten všemocný, láskyplný, vždy ochotný strýc je irácký velvyslanec v Praze! Jak by nějaký velvyslanec mohl být tak mocný, to jsem ještě nevěděl a navíc byl tak ochotný nám i studentům z Turecka či z Iránu a ze Sýrie pomoct.

11.4.1970 Bagdad podepsal s kurdským legendárním vůdcem Mustafou Barzani smlouvu o tom, že Bagdad uznává kurdskou autonomii a to po 8 letech krkavých válek, kdy Kurdové skutečně na všech frontách porazili armádu centrální vlády v Bagdádu. Mustafa Barzani po Bagdádu v rámci smlouvy o autonomii chtěl i pět velvyslanců pro Kurdy. Jim diktoval, ve kterých státech chce mít za iráckého velvyslance Kurda. 

Na prvním místě jeho seznamu bylo právě Československo!

Proč Československo? Protože Mustafa Barzani, který žil od roku 1946 v sovětském exilu se svými stovkami bojovníků, se po svržení krále v Iráku mohl v roce 1958 konečně vrátit do své země. Nevrátil se z Moskvy přímo do Bagdádu, ale vybral si cestu přes Prahu, kde žil ve Vídni v roce 1989 zavražděný kurdský ekonom Vysoké školy ekonomické v Praze  Dr. A. Qasemlo. Tak poznal Prahu a její studijní vymoženosti. Chtěl mermomocí po Bagdádu Iráckého velvyslance v Praze pro Kurdy a prosadil to. Potkal jsem ne nějakého diplomata či politika, ale svého nejlepšího přítele, který byl i nejlepším kurdským diplomatem. Zdálo se to divné, že když ho bylo tak moc potřeba přímo v Iráku, posílá ho až do Prahy.

Omyl! Mustafa Barzani byl mimořádné vizionářský  vůdce. Věděl, že problém Kurdů nebude vyřešen autonomií v Iráku, ale jsou Kurdové v Turecku, v Iránu, v Sýrii, kteří jen tak nějakou autonomii nedostanou a věděl, že ta cesta ke svobodě je ještě hodně a hodně dlouhá a proto se rozhodl poslat svého přítele Muhsina Dizeyi do Prahy, aby dostal do ČSSR co největší počet studentů ze všech částí Kurdistánu a učinil vše, aby tito studenti dosáhli co nejlepší vzdělaní a to ve všech oborech, od hudby začínajíc až u petrochemie končíc!

  

Byl jsem zaskočen tím, kolik kurdských studentů je zde v Praze a skutečně ze všech částí Kurdistánu. Jen z Turecka jsme byli v celém Československu tři, my dva v Praze a třetí v Bratislavě, jelikož málokdo mohl tehdy riskovat nejen sebe, ale i svoje příbuzné v Turecku a jet studovat do nějaké komunistické země! Ale z Iráku a ze Sýrie bylo jich moře!

Brzy Kurdové ze Sýrie vzali můj pas a za pár dní mi ho vrátili už jako prodloužený o jeden rok. Pochopitelně, že s falešným razítkem! Tyhle kulišárny ti ze Sýrie skutečně uměli kouzelně vyřešit. A z ničeho si nedělali starosti. Když jsem se jich ptal a co když na to přijde cizinecká policie, tak standardně odpovídali: neboj, nepřijdou, a když přijdou, tak máme strýce Muhsina no ne!

Každým dnem jsem byl zvědavější na strýce Muhsina a zlobil jsem se na kurdské studenty, že mně to neumožňují, ale ti mi odpovídali standardně: neboj se, však ho uvidíš!

 

Pak jsem ho přece uviděl: byl to mimořádně vzdělaný, kultivovaný a skutečně excelentní diplomat se zdravým distancem, ale k tomu srdečný a láskyplný jako skutečný strýc!

Pak přišel rok 1973 a měsíc březen se blížil, což je pro všechny Kurdy nejvýznamnějším měsícem, protože 21. března je náš posvěcený svátek, který nám byl tehdy zakázán slavit a to ve všech zemích, kde jsme žili! Já jsem ke konci roku 1972 zašel za Kadirem Dilanem, který byl Kurd z Iráku, absolvent AMU v Praze, člen komunistické strany Iráku a zaměstnancem Českého rozhlasu v Praze a poprosil ho, zda by nebylo možné pozvat redaktory kurdského rozhlasu z Rádia Jerevan! Rádio Jerevan byla jediná rozhlasová stanice, která každý den večer vysílala půl hodiny a pak po letech 3/4 hodiny kurdsky! A celý kurdský národ ve všech částech Kurdistánu si za poslední peníze pořídili rádio a někdy v jedné čtvrti nebo vesnici dali dohromady peníze a koupili jeden transistor a z drátu udělali ještě pomocnou anténu a v podvečer se shromáždili kolem transistorového rádia a to tajně, jen aby si mohli poslechnout pár kurdských písniček! Jako všichni ostatní jsem s rodiči, sousedy a příbuznými každý večer byl jedním z mnoha posluchačů jednoho transistorového rádia a ten hlas té hlasatelky a hlasatele byl pro nás všechny jako hlas z kosmu, který poráží všechny zákazy uvalené na nás a dostává se k nám ve městech, na vesnicích, na horách nebo v dešti... a chtěl jsem za každou cenu poznat ty anděly z jiné planety!

Kadir nejdřív ztuhl a pak přemýšlel a řekl: sakra jak to, že mně to nenapadlo dřív! Proč ne! Zkouškou nic neztratíme! On byl vysokým funkcionářem Komunistické strany Iráku, ale z druhé strany to byl opět on, kdo složil kurdskou národní hymnu.

A skutečně to zkusil a pozval jako Československý rozhlas redaktory kurdského vysílání Rádia Jerevan do Prahy a jasně že třetí týden v březnu a následně to nějak vykomunikoval s generálním tajemníkem své strany, který byl v Moskvě a skutečně to prosadil! 

Vše vycházelo, ale kde se měl konat svátek, to jest Newroz, Nový rok, to jest 21.03., to jsme ještě nevěděli. Zase se dal do práce Tariq Aqrawi, který byl tehdy předsedou Svazu kurdských studentů a nějak to zorganizoval se strýcem Muhisnem. Když jsme se dozvěděli, že se má konat oslava přímo v sále hotelu Paříž, málem jsme se udusili! Svátek, který jsme všichni měli ve vědomí, že je zakázán, se měl konat v sále hotelu Paříž v centru hlavního města Prahy a to za účasti vedení Rádia Jerevan!

Do jaké míry se ke Kadir Dilanovi ještě ke všem jeho konexím přidal strýc Muhisn, to nevím, ale že nebyl nečinný, to je jasné. Jako od  excelentního diplomata jsme se to nikdy nedozvěděli.

Onen večer konečně přišel a konečně mohli být spolu mezi několika státy násilně rozdělení příslušníci národa a to v exkluzivním hotelu Paříž v Praze.

Ten večer se zapsal hluboko do bytostí všech Kurdů, kteří tam ten večer byli.

Kurdové z Iráku, ze Sýrie, z Iránu, z Turecka, ale ještě k tomu ze Sovětského svazu, Kurdové odlišných ideologií a to od trockistů, komunistů až po nacionalisty, všichni jsme byli společně v sále pro nás v tehdy neuvěřitelném luxusním hotelu historické budovy hotelu Paříž a směli jsme společně zpívat kurdsky a oslavit svůj zakázaný svátek Newroz zakázanou hudbou a zakázaným jazykem a teď najednou svobodně.

Onen večer, ono město, onen hotel, strýc Muhsin, Kadir Dilan a Tariq Aqrewi se zapsali do naší existence!

Strýc Muhsin skutečně byl strýcem, stačilo, aby se dozvěděl, že nějaký z nás je nemocný, byť v noci se sebral a se svým úředním autem a řidičem jel do nemocnice. A to opravdu bylo jedno, z kterého státu ten kurdský student je.

My všichni, kteří jsme celý život znali jen to, že stát perzekvuje, jsme najednou poznali ten nám dosud neznámý pocit, že ten nejvýše postavený zástupce státu je při nás a bylo jedno, který stát zastupuje! Tento pocit nelze popsat, možná by ho pochopili Židé před založením Izraele. Absence ochrany státu! Přesněji - ne absence, ale celé generace trvající perzekuce ze strany samotného státu vůči svým občanům!

Ten ráj, ta absolutní pohoda a jistota nám vydržela až do roku 1974. Pak Saddám Husajn neprodloužil autonomní dohodu a opět začala válka mezi Kurdy a Bagdádem a strýc Muhsin nejednou byl pryč a s ním ten nepopsatelný pocit státní ochrany.

Dozvěděli jsme se, že Saddám Husajn chtěl, aby československé úřady Muhsina zatkly a vydal do Iráku, ale že se mu podařilo se svým diplomatickým pasem opustit ČSSR ještě, než k tomu došlo. Pak jsme slyšeli, že je někde ve Velké Británii.

Léta jsem z dálky sledoval, co dělá, zda žije a zda je aktivní v kurdské politice.

Před dvěma roky, když jsem byl v Iráku, se mi skutečně podařilo ho najít, stisknout mu ruku a poděkovat mu za to všechno, co činil pro nás tehdy v těch podmínkách!

Ano, strýc Muhisn ještě pořád žije a žije spokojeně v hlavním městě iráckého Kurdistánu a je stále aktivní jako poradce národa a jeho jeden syn, který šel po stopách svého otce, byl dlouhá léta kurdským diplomatem v těch nejriskantnějších zemích, jako je Turecko, a nyní je jakoby ministrem zahraničních věcí iráckých Kurdů!

Díky Mustafa  Barzánímu a díky strýci Muhsinovi vystudovala v ČSSR řada Kurdů, kteří se následně ve svých oborech dostali do nejvyšších míst v Kurdistánu či mimo něj!

Díky strýci Muhsine!

 

Foto: Strýc Muhsin a prezident L. Svoboda v roce 1970 

 

 

uzunoglu
MUDr. Yekta Uzunoglu (1953) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny. Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista, spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny V roce 2006 obdržel cenu Františka Kriegla.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.