Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila – 1. část

brezen 1939
30.3.2020 19:36
Během okupace vznikla řada zajímavých, informačně hodnotných záznamů o dobových událostech. Mnozí tajně zaznamenávali všední dny v jejich autentické podobě. Některé tyto zápisy byly později vydány i knižně a vhodným způsobem tak doplňovaly díla známých autorů i historiků. Řada lidí si za války psala deník. Množství zápisků, záznamů a dokumentů vzniklo i v nesmírně složitých situacích přímo na frontě nebo v koncentračních táborech. Z osobních válečných zážitků vznikla i kniha Josefa Pospíšila, vydaná až v době míru pod názvem Na domácí frontě. Dnes již opomenuté dílo básníka, povídkáře a spisovatele, který si po celou 2. světovou válku pravidelně zaznamenával vše podstatné, co lidé tehdy prožívali. Vznikl tak cenný soubor psaný nejen formou prózy, ale především veršem. Je dobré se k takovým textům občas vracet.

Autor knihy Na domácí frontě v jejím úvodu popisuje okolnosti jejího vzniku a zejména generace lidí, kteří válku neprožili, může být vděčná, že díky odvaze takovýchto lidí má k dispozici zajímavý a hodnotný materiál přibližující dobu Protektorátu.

Básně této knihy zrodily se z duševního přetlaku v dob našeho národního ponížení a války. A na popud poslance lidové strany Dr. Josefa Nováka. Nemaje, krom málo přátel, s kým bych sdílel své myšlenky, úzkosti a naděje, vtěloval jsem je do veršů. Tak pomalu rostl tento veršovaný kronikářský deník, v něm zkrystalizovala válečná mentalita téměř všeho českého lidu….. V přesvědčení, že náš národ a náš stát uhájí svou existenci jen ve svazu spojeného Slovanstva, den po dni utvrzoval mne nevypravitelně krutý, ba ďábelský režim hitlerovského Německa, v jeho pekle téměř šest let jsme úpěli. Tento teroristický režim, brutálně deptající i nejsvětější práva svých sousedů, hned po svém příchodu do našich zemí ani se netajil úmyslem, že český národ buď úplně vyhladí nebo rozptýlí po svém teritoriu, nebo aspoň násilně a rychle zgermanizuje. Proto hned ve chvíli, kdy sovětské Rusko, Hitlerem napadené, vstoupilo po boku Anglie a Ameriky do války, razil jsem heslo, které by mohlo býti motem této mé veršované kroniky: Slované všech evropských zemí, spojte se!“

Josef Pospíšil byl za války ředitelem ústavu pro epileptiky v Libni. Některé jeho texty včetně básní v dob Protektorátu zveřejnil ilegální časopis V boj vydávaný tajným Družstvem v prvním sledu. Obzvláště složité období nastalo po atentátu na Heydricha, ten se totiž udál jen asi 200 metrů od Pospíšilova pracoviště. Gestapo se při vyšetřování soustředilo naštěstí pro celý ústav, který tehdy Pospíšil vedl, jiným směrem. Ovšem všudypřítomný strach a nejistota trvaly ještě dlouhé týdny a měsíce. Autor knihy Na domácí frontě pak v úvodu díla o svých textech hovoří takto: „Jsou dokumentem. Vyvřely z pohrom války, vykvetly z našeho utrpení. Nálady v nich zachycené mohl vymalovat jen člověk, který žil v německém pekle a byl svědkem, někdy ne dosti zasvěceným, všech událostí válené doby. Má kniha, ač nenáročná, bude snad někdy po letech vítána dějepiscem našich osudů za germánsko – slovanské války, letos v květnu ukončené kapitulací německé říše. Čtenáře však prosím, aby názory projevované na některých stránkách této veršované kroniky, nehodnotily vývojem nynější chvíle, tedy ex post, ale dobou, kdy byly vysloveny. Já osobně nemám žádných ambicí. Jsem sedmdesátiletý stařec – kněz, kterého brzy obejme smrt.“

První texty, po válce knižně vydané, napsal Josef Pospíšil v osudném roce 1939. Nemohl se však z pochopitelných důvodů vyhnout již událostem, které přinesl rok předchozí. Vše, co se tehdy zhoubnou aktivitou hitlerovského Německa v Evropě dělo, rychle směřovalo k vojenskému konfliktu velkých rozměrů. To potvrzovala i zjištění tajných služeb západních zemí. Jejich mnozí politici se však stále tvářili, že jich se tento problém netýká. Ať již šlo o občanskou válku ve Španělsku, kde se na straně pučistů aktivně angažovalo Německo i Itálie, legislativu namířenou proti židovskému obyvatelstvu, pronásledování komunistů, sociálních demokratů a dalších odpůrců Hitlerova režimu v Německu, anexi Rakouska, aktivizaci páté hitlerovské kolony v českém pohraničí i hanebný diktát v Mnichově. Toto vše a ještě mnoho dalšího jasně ukazovalo, že hitlerovský režim se ve své, zatím ještě stále převážně verbálními prostředky proklamované, rozpínavosti nezastaví pouze u Československa. Brzy vyšlo najevo, že diplomatické dohody a uzavřené smlouvy o neútočení znamenají pro Hitlera a jeho generály jen zbytečný cár papíru. Agresivita německého nacistického režimu rostla úměrně s ústupky nejsilnějších západních zemí. Jejich představitelé věřili, že se německá vojenská moc obrátí ne proti nim samotným, nýbrž především proti Sovětskému svazu. Tento od samého počátku velmi krátkozraký kalkul se naopak záhy obrátil proti těm, kteří sami aktivně přispěli k obětování územní celistvosti i státní suverenity Československa. 

Ve stati nazvané J. Pospíšilem Mučivé vzpomínky nalezneme i tyto věty: „Když před válkou zavítal k nám do republiky lord Runciman, důvěrník a vyslanec anglického premiéra Chamberleina, aby vyšetřil poměr mezi Čechy a Němci v našich zemích, já hned vytušil, že onen vznešený diplomat je „trojský kůň“, který nám přináší zkázu. Runciman v Čechách obcoval nejvíc jen s německými kruhy, zvláště s německými šlechtici, kteří jej hostili a informovali na svých zámcích. Pan Runciman pokrytecky vzdychal, že prý se podobá plavci, jenž se bez kompasu a kormidla vydal se svou lodičkou na širý oceán. Zatím však přišel, aby viděl a referoval jen to, co si přál viděti a slyšeti jeho urozený šéf. ….. Bylo to tak průhledné! Opíraje se o dobrozdání lorda Runcimana, pan Chemberlain se tvářil, jako by věřil, že Němci v republice naší jsou utiskováni a mohou použíti práva sebeurčení. V letadle dvakrát letěl proto do Německa k Hitlerovi, hladil ho a dohodl se s ním, že mu Anglie ani Francie nebudou bránit, rozlomí – li českou mísu a pohraniční Němce Čech a Moravy přivtělí k říši. Za to zůstane Německo hrází západu proti bolševismu. …. Dr. Beneš za dobu svého presidentství přes odpor tehdejších našich antimilitaristů a pacifistů, tolstojovců a českých bratří, vytvořil zdatnou, moderními zbraněmi opatřenou armádu. Jako prozíravý státník dobře věděl, že armáda obstarává funkci drápů a zubů zvířete, kterému říkáme stát, a nešetřil výloh na její výzbroj. ….. Květnová a zářijová naše mobilisace skvěle osvědčila tradiční statečnost a odvahu Čechů. Sám Hitler se tomu podivoval řka: „Tak malý národ a troufá si s námi vésti válku?“ Naši vojáci spoléhajíce na pomoc Francie a Anglie – šli na vojnu jako na slavnost. S nadšením, tanečním krokem, s vojenskou písní na rtech. Jejich matky, ženy, sestry a milenky, když se s nimi loučily, nevěšely se jim na hrdlo, neoslabovaly je slzami, ale usmívaly se na ně a povzbuzovaly k statečnosti v boji za vlast. Podívaná to byla uchvacující. Vojáci, všichni i ti nejchudší, děti proletářů, tentokrát dobře věděli, proč jsou na smrt. Boj vlasti byl i jejich bojem!

Když večer v tragické středě rozhlas oznámil demobilisaci armády, ústup náš od hor a sudetských krajů české země s poznámkou, že jsme se jako ten Spravedlivý dali ukřižovati za mír světu, zazněla národní a svatováclavská hymna….. Vláda se tedy vzdala, kapitulovala, ale když dala armádě povel k ústupu bez boje, vojáci se zdráhali uposlechnouti. Prvně se vzepřeli disciplíně a důstojníci museli je z pohraničních zákopů vytahovat téměř násilím…. Některé anglické a francouzské maminky posílaly kardinálu Kašparovi tklivé dopisy, v nichž děkovaly českému národu za těžkou oběť, která darovala světu mír a jejich syny uchránila od smrti na válečném poli. Sobecké matky! Co jim záleželo na osudu malého národa, který byl obětován, aby jim Hitler nepobil synky?. … Sotva německé vojsko vstoupilo do Prahy a obsadilo území Protektorátu, naše armáda byla rozpuštěna a její skvělá výzbroj, jíž se i Mussolini obdivoval, zabrána Říší. Protektorátní vláda, kterou nám Hitler ponechal, podléhala diktátu protektora, Němce, sídlícího na Hradě, a vůli německého státního ministra. Byla pouhou oponou, zakrývající výstřednosti a zločiny německých pánů. Ti, odzbrojivše armádu, odzbrojili i civilní obyvatelstvo. Všichni pod hrozbou smrti musili jsme Němcům odevzdati své pušky, revolvery, šavle a dýky. Český lev byl uzavřen v německé kleci a český národ, dříve již opuštěný bratry Slováky, zbraně zbavený a se všech tří stran německým mořem oblévaný, stál s holýma rukama proti nejozbrojenějšímu a nejlítějšímu národu, jaký kdy obýval zemi.“

Josef Pospíšil své válečné zápisky velmi často psal formou veršů. Rok 1940 se nesl ve znamení frontálního postupu hitlerovských vojsk. Tato postupně obsadila řadu evropských zemí a mohla tak těžit z jejich průmyslu i zemědělství pro své válečné potřeby. Byla to doba tísně, úzkosti a strachu z dějů příštích. Přesto z dusných černých mraků prosvítala naděje na zastavení či zpomalení velmocenských choutek nacistů. Letecká bitva o Anglii dala dosud vítězícím německým armádám první citelný políček. Německo utrpělo v řadách svého letectva citelné ztráty a jeho neúspěch byl zjevný. Ani přes masivní tiskovou propagandu nešlo tuto skutečnost před německou i evropskou veřejností utajit. V době bitvy o Anglii píše Josef Pospíšil působivé verše.

 

Chraň Bože nás i Anglii

 

Již fűhrer drzý bandita,

když v skrýši lup svůj počítá,

v zlé nesnázi se ocitá.

Vlk shltnul devět zemí

i s jejich statky všemi

a s miliony lidu.

 

Tak přežral se až k blití –

Te touží v míru žíti

a lup svůj trávit v klidu.

Zlé svědomí mu vyčítá,

že lupič je a bandita.

 

 

 

Má strach, že za čas krátký

lup musí vrátit zpátky,

má strach, Bůh svět že zavolá,

jenž povstane kol dokola

a vraha svého udolá.

Vlk děsí se již trestů

a k smíru hledá cestu.

Již ve Krollově opeře

nabídl mír a konec pře:

Když Anglie mi pokoj dáš

a tučný lup mi ponecháš,

já vítězné své voje

hned odvolám zpět z boje.

A obrátím se k východu.

Nač válčit? Není důvodu!

Zná Anglie hlas vlčí

a pohrdavě mlčí.

 

Ví, kdyby strach jej nedržel,

vlk přes moře by na ni šel.

Vlk obává se přechodu

přes kanál La Manche, přes vodu,

jež dme se, vichry šlehaná

a hrozí vojskům tyrana.

 

Ty, Angličane, pevně stůj

a k míru s Němcem nesvoluj!

O Bože, svol, by ve vlnách

i s vojskem utonul náš vrah,

jenž Čechy na kříž přibíjí –

Chraň, Pane, nás i Anglii!

 

V den vstupu Itálie do války v polovině června 1940 píše Pospíšil svůj další text a opět formou veršů. Znovu v nich najdeme víru v lepší příští časy, ale i vědomí stálé hrozby každodenně sužující porobené české země.

 

Kohoutku, vzchop se!

 

Chlupatá italská Gorila

s německou korbou se spojila,

zvíře a nestvůrný plaz.

Had vťal pysk do hrudi Francie,

lidoop hryže ji do šíje,

touží jí zlámati vaz.

 

Francouzský kohout je bojovný,

ale boj s dvěma je nerovný,

pomalu couvá náš Pták.

Couvá a zježený pohlíží,

Kobra jak plazí se k Paříží,

násobí denně svůj tlak.

 

 

Kohoutku, vzchop se a napřim šíj,

údery zobáku vrahy bij,

křídlem je deptej a plaš!

Padneš – li ty a val Anglie,

Němec hned na kříž nás přibije,

zotročí navždy lid náš.

 

Ano, za takové texty psané během války hrozil jejich autoru v případě vyzrazení citelný trest. Přesto mnozí psali, aby lidem dodávali tolik potřebnou naději ve zlých časech. Josef Pospíšil patřil k těmto statečným mužům. Sám sebe nepovažoval za hrdinu, byl si však dobře vědom, co by jej při odhalení čekalo. I přesto ve svém psaní pokračoval s určitými přestávkami po celou válku až do dnů osvobození v květnu roku 1945. Tolik na závěr první části textu věnovanému připomínce dnes již opomenutého díla s příznačným názvem Na domácí frontě.

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.