Za konflikt na Ukrajině může hlavně Západ

obama eu
9.9.2014 08:51
V posledních měsících jsme svědky sílícího napětí mezi Kyjevem a jihovýchodem Ukrajiny, kde dochází z obou stran k nepřijatelnému násilí, a na globální úrovni roztržky a zásadního neporozumění mezi EU a Ruskem. Zainteresované strany se zatím nebyly schopny dohodnout na urovnání konfliktu, a na Ukrajině tak pokračuje nestabilita, kterou odstartovaly demonstrace po rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat na podzim loňského roku asociační dohodu s EU. Ta společně s USA soustavně obviňuje Rusko z vměšování se do záležitostí Ukrajiny, přijímá nové sankce a Rusku připisuje vinu prakticky za všechny události počínající od onoho rozhodnutí nepodepsat asociační smlouvu. Leží ale veškerá vina skutečně jen na největším ukrajinském sousedovi?

Především je třeba mít na zřeteli příčinu a následek událostí, které Ukrajinou hýbají již téměř rok. Většina EU a USA viní z rozpoutání nepokojů Janukovyče, protože podle nich nepodepsal asociační smlouvu s EU a tím vyvolal hněv lidu. Zapomínají však dodat, že pokud není dojednáno všechno, není dojednáno nic, a že každý účastník může kdykoliv jednání svobodně přerušit. Janukovyč si spočítal, že ekonomický přínos vyplývající se statutu nabytého touto smlouvou není větší než užitky plynoucí z dohody předložené Ruskem (15 miliard dolarů na podporu ukrajinské ekonomiky, resp. uhrazení části dluhu, a slevu na plyn), předpokládající stávající hospodářskou orientaci na Rusko a její energeticko-průmyslovou základnu. Janukovyč si s přihlédnutím na provázanost ukrajinského a ruského hospodářství zvolil jistotu a stabilitu. Na toto rozhodnutí měl jakožto legitimní reprezentant Ukrajiny plné právo. Stejně tak měly plné právo demonstrovat ti, kteří si podpisem této smlouvy slibovali lepší budoucnost (byť naivně) a kteří přišli protestovat na náměstí Nezávislosti (Majdan).

Do dění na Majdanu se k pokojně demonstrujícím přidaly nacionalistické krajně pravicové síly, zejména tábor Pravého sektoru, jež rozpoutaly na náměstí doslova peklo. Vzduchem létaly kameny, dlažební kostky i Molotovovy koktejly a nedlouho poté se začalo i střílet. Nedává smysl to, co jako kolovrátek opakovali a stále opakují zástupci EU i USA, že to byl ukrajinský prezident, kdo dal rozkaz střílet do demonstrantů. Proč by jinak ostřelovači pálili do vlastních řad? Mezi mrtvými a zraněnými totiž byli podle svědectví ošetřujících lékařů nebo novinářů i policisté. Vše nasvědčuje tomu, že začátkem tohoto roku vyostřili situaci na Ukrajině nejradikálnější účastníci Majdanu, nebo třetí strana. (Vyšetřování krvavého incidentu stále pokračuje, ale existuje podezření, že současná vláda se pro transparentní vyšetření nedělá dost, a někteří podezřívají z účasti na masakru paramilitární Pravý sektor.)

Tlak na odstoupení Janukovyče se nicméně začal stupňovat a Janukovyč koncem února pod jeho tíhou ustoupil a navrhl opozici omezení prezidentských pravomocí ve prospěch parlamentu, úpravu ústavy a zformování „vlády národního porozumění“. Umírněná opozice s návrhem posvěceným zástupci EU souhlasila, krátce předtím vytvořená Rada Majdanu však nikoli. Radikálové sdružení v radě, mj. členové Pravého sektoru nebo příznivci nacionalistické antisemitské strany Svoboda, začali krátce nato obsazovat budovy státní správy, ničit majetek státu a vyhrožovat lidem spojeným s Jakukovyčovým režimem, usilujíce o pokračování revoluce a zúčtování se „starým“ režimem. Postavili se i proti umírněné opozici, která je nedokázala přesvědčit o výhodnosti dohody s tehdejším prezidentem. Ještě v únoru se po nelegitimním zvolení vlády stal premiérem Arsenij Jaceňuk a dočasným prezidentem předseda parlamentu Oleksandr Turčynov. Další události včetně ruské anexe Krymu v březnu, zvolení nového prezidenta Petra Porošenka, vyostření napětí na jihovýchodě Ukrajiny nebo rozpadu Jaceňukovy vlády v červenci jsou dostatečně známé a není třeba se o nich na těchto řádcích zmiňovat.

Je minimálně zvláštní, možná spíše však příznačné, že tento nezákonný postup a de facto převrat EU i USA schválily a neapelovaly přitom na dodržování dohody s Janukovyčem a na vypsání předčasných parlamentních voleb (v té době ovšem již sesazeným prezidentem), kde by bylo možné získat legitimitu. Role Západu na Ukrajině je každopádně, bez obalu řečeno, krátkozraká, nedomyšlená a škodlivá. Z vyvolání nepokojů na jihovýchodě Ukrajiny obviňuje Rusko a chce zavést další kolo sankcí. Při posuzování situace se nehledí na fakta a strategické zájmy všech stran a vítězí emoce, účinná propaganda ze všech směrů a předsudky. Politici Západu, ale zejména zemí střední a východní Evropy, uvažují politicky hlavně v intencích studené války a zasazují do tohoto rámce současné Rusko, přičemž je nepovažují za rovnocenného partnera. Neposuzují je na základě historie odvíjející se od roku 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu. O Rusku si zejména v politické rovině nedělejme velké iluze, vládne zde autoritativní prezident, jak ostatně velí tradice, ale jeho geopolitická strategie je založena nikoliv na agresi, ale na tu odpovídající, tu nepřiměřeně odpovídající reakci. Je velký omyl NATO, když se domnívá, že takto uvažuje právě Rusko. Ruská federace se na rozdíl od NATO nerozšiřuje dále na východ k ruským hranicím a neohrožuje zájmy západní Evropy či USA. Severoatlantická aliance a západní země si neuvědomují, že Ukrajina, resp. její jihovýchodní část, je pro Rusko kulturně, historicky a nábožensky integrální – zde se na troskách Kyjevské Rusi koncem 12. století rodil ruský stát a ruská státnost. Rusové považují tento region za pravoslavný náboženský prostor, za něco, co je odnepaměti spojeno s jejich historickým vědomím.

Pokud současní vládci Ukrajiny chtějí, aby se „jejich“ země i přes nesouhlas většiny obyvatel jihovýchodních regionů stala členem NATO, nemohou se divit ostré reakci Ruska. Místo toho EU a USA vytrvale tlačí na Moskvu, aby svým vlivem působila na východoukrajinské separatisty. Proč netlačí na kyjevskou vládu, aby ukrajinská armáda zastavila palbu na separatisty? Škody způsobují obě strany, nikoli pouze jedna. Zatímco se domlouvají nová kola sankcí, která obrací Rusko kvůli strategické spolupráci stále více směrem do Asie, vzniká tu humanitární katastrofa, kdy je podle čerstvého sdělení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky V. Cochetela až milion Ukrajinců na útěku. Západ se navíc chová pokrytecky, když tolik usiluje o zachování územní celistvosti Ukrajiny, což je samozřejmě správný cíl, a v případě Srbska a odtržení Kosova činil pravý opak. Neškodilo by zamést si na vlastním prahu. Jak píše ve svém komentáři server britského Guardianu, „zahraniční politika je vždy spojená s dvojím měřítkem. Nejlepší politikou je vyhnout se vlastním slabým stránkám a místo toho podrobit zkoušce slabiny protivníka.“ Nezpochybňuje přitom porušení svrchovanosti Ukrajiny anexí Krymu, ale zároveň poukazuje na vměšování se USA do vlád zemí Latinské Ameriky za studené války. Dnes bychom mohli dodat ještě Blízký východ a jiné. V prvním případě to není správné, v druhém ano. Pravdou ovšem je, že za nynější „ukrajinské“ události leží vina zejména na EU. EU si totiž již dříve nepromyšleně vytkla za svůj cíl rozšířit se o Ukrajinu a tím jí vlastně vzhledem k tamním reáliím roztrhnout na dvě poloviny. Každému, kdo uvažuje na geopolitické úrovni, musí být být jasné, že Rusku se tohle nebude a nemůže líbít. Příčina a následek. Akce a reakce.

Jak se píše v nejnovějším vydání amerického časopisu Foreign Affairs, již v roce 1998 po schválení prvního kola rozšíření NATO americkým Senátem vyjádřili někteří o takovém kroku své pochybnosti. Cituje diplomata G. Kennana pochybnosti, který tehdy řekl, že si myslí, že „Rusové na to budou během času reagovat s nelibostí a bude to mít vliv na jejich politiku. Myslím si, že je to tragická chyba. Nebyl pro to vůbec žádný důvod. Nikdo nikoho neohrožoval.“ V Clintonově vládě byly nicméně takové hlasy v menšině. Podle článku by bylo žádoucí, aby USA a její spojenci upustili od plánu „pozápadnit“ Ukrajinu a místo toho z ní vytvořili neutrální nárazníkovou oblast mezi Ruskem a Evropou. Jinými slovy, takový návrh v podobě větší autonomie východních regionů by měla EU a USA prosazovat, jinak ohniska napětí v této části Ukrajiny budou hrozit zažehnutím stále.

USA však s plánem „pozápadnění“ Ukrajiny nepřichází až nyní. Podle loňského vyjádření diplomatky V. Nulandové, dříve náměstkyně ministryně zahraničí H. Clintonové, investovaly americké vlády od roku 1991 celkem 5 bilionů dolarů na rozvoj demokracie a občanské společnosti. Podle Foreign Affairs financuje americký Kongres neziskovou organizaci „The National Endowment for Democracy“, jež má za cíl ve více než 90 zemích světa podporovat rozvoj a posilování demokratických institucí. Jen na Ukrajině tato nadace poskytla prostředky pro 60 projektů zaměřených na tuto oblast. Že není standardním, politicky neutrálním subjektem, potvrdila organizace v roce 2010, kdy byl zvolen prezidentem Rusku nakloněný Janukovyč. V tu dobu nadace zvýšila své úsilí v podpoře opozičních uskupení. Nabízí se tu podobnost s českou humanitární organizací Člověk v tísni – ta také není pouze tím, za co se vydává.

Současná ukrajinská vláda má více než dost naléhavých problémů k řešení. Není to jen znepokojivá bezpečnostní situace na východě země, ale také ekonomika, která od roku 2012 prakticky stagnuje, resp. klesá, a na tento rok jí MMF předpovídá pokles o

3 %. Zahraniční dluh Ukrajiny se začátkem tohoto roku vyšplhal na 80 % k HDP, což je zhruba něco přes 140 mld. dolarů, a hřivna i kvůli současnému napětí klesla k dolaru na historické minimum. Podle analytiků může takto oslabená měna ohrožovat stabilitu bankovního systému či zdražovat obsluhu vládního dluhu v cizích měnách. Německá kancléřka sice nedávno Ukrajině slíbíla pomoc EU ve výši 500 milionů Euro, ale těžko zabrání vlivem slabé měny zvýšení cen energií nebo dováženého zboží. Nejen pro Německo bude Ukrajina v tomto směru zátěží, zvlášť když eurozóna má stále svých ekonomických potíží dost a EU jako celek se stále potýká s dopady vleklé ekonomické krize. Role USA na Ukrajině je v podstatě dvojí. Jednak chtějí obrátit evropské země proti Rusku a udržovat Putina v mezinárodních vztazích v defenzivě a jednak vidí šanci (spolu s EU) v privatizaci neúplně transformované ukrajinské ekonomiky v oblasti energetiky a těžby nerostného bohatství. Není náhodou, že východ Ukrajiny patřil za dob SSSR k hlavním oporám jeho průmyslové (ale i zemědělské) základny.

Sečteno, podtrženo: západní země se chovají nejen pokrytecky, ale zároveň iracionálně a hloupě. Přehodnotit svůj postoj k ukrajinské krizi nedonutí Rusko žádné sankce, protože má v tomto regionu své nezpochybnitelné zájmy. Pokud uznáváme, že má ve světě své zájmy Západ, měli bychom přiznat právo obhajovat jeho zájmy i Rusku. Pokud ovšem budeme i nadále tvrdit, že Moskva takové právo nemá, protože snad má „horší civilizační hodnoty“ či že je poraženým hráčem z dob studené války, nemůžeme se potom divit, jak Rusko v současnosti k Ukrajině přistupuje. Putina můžeme kritizovat za mnohé, třeba za místy přemrštěnou propagandu nebo za některé nepřiměřené reakce v průběhu konfliktu, který se v jeho očích vede zejména po linii etnické a geopolitické, pokud jej ale zkusíme na chvíli bez předsudků pochopit a dívat se na svět jeho úhlem pohledu, možná na malý okamžik zachytíme záblesk racionality a jasné světlo naší iracionality. A nebo spíše ne.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.