Za vše nemohla slabá obrana Zimního paláce, ale dvojník TGM

O čem president Masaryk ve Světové revoluci nemluví
5.1.2020 00:29
Na otázku jednoho ruského občana, jak si představuje resultáty politického boje na Rusi a co soudí o vystoupení bolševiků, odpověděl T. G. Masaryk [toho času v hotelu Metropol] cosi se zřejmou nechutí. Vida jeho zdrženlivost, odešel jsem od něho a měl jsem dojem, že je to člověk nesdílný, nebo při nejmenším člověk, jenž nepovažuje za vhodné diskutovati v dané chvíli o tak palčivých otázkách s prostým vojákem. Jda od něho, cítil jsem jakési rozpaky a byl jsem skoro uražen a od té chvíle mně byl jako člověk ne právě sympatický.

Podle knihy JANA HERBENA  [T. G. MASARYK život a dílo presidenta osvoboditele. Výtah ze čtvrtého vydání duben 1938 - 778 svazek edice Nové cíle Nakladatelství Sfinx B. Janda Praha. Výtah uspořádal Milan Krčmář] 15. října 1917 - v Petrohradě se konala schůze odbočky a z ní odjel Masaryk na pozvání rumunské vlády přes Kyjev do Jass na jednání s rumunskými ministry a se zástupci všech spojeneckých států konané ve dnech 23. a 24. 10. Posouzením na místě dospěl k názoru, že čs. armáda na rumunskou frontu jít nemůže. Jednak pro nezabezpečené zásobování 50. tisícové armády a pro pochybnosti, že se ruská demoralizovaná armáda ani Rumunsko neudrží ve svém odporu nepříteli. To se potvrdilo 9. 12. 1917 zahájeným jednáním o příměří. 27. 10. Masaryk narychlo odjel z Jass pro blížící se termín konání mezispojenecké konference v Paříži. Při překročení hranic dostaly se mu do rukou instrukce pro Skobeleva, které páchly již čirým bolševictvím, odchylovaly se od zásad zahraničního ministra Tereščenka pro jednání pařížské konference. Protestoval proti tomu obšírným listem Výkonnému výboru sovětů, kdy instrukce mlčela o sebeurčení Čechů a Slováků. K jednání s Výkonným výborem zřejmě již nedošlo. K nápravě došlo v usnesení o řešení všech národnostně územních otázkách plebiscitem. Od 28. 10. po celý týden řešil v Kyjevě vojenské otázky naší armády, kde se již projevovaly bolševické vlivy se založením stranické organizace Svoboda podrývající vojsko i zásady Masarykovy. Promluvil ještě ke Kozákům na všeruském sjezdu Kozáků v Kyjevě a po slavnostním průvodu a odjezdu z města přijel asi 3. 11. 1917 do Petrohradu. Začal pracovat na chystané knize Nová Evropa. Po vypuknutí revoluce - vyhlášení bolševického převratu 7. 11. zaslal do Kyjeva telegram: Zachovat nestrannost, nemíchat se do ruských sporů! Jeho přátelé se dověděli, že v těchto dnech a zmatcích měl být Masaryk usmrcen na podkladě německo-rakouského komplotu. Na naléhání přátel opustil Petrohrad a odjel do Moskvy 10.11.1917 uprostřed boje bolševiků s vojskem Kerenského. Pěšky šel do hotelu National, kam nebyl vpuštěn. Stačil vskočit do dveří hotelu Metropol, těsně před jejich zavřením. V hotelu byli skryti vojáci důstojnické školy (junkeři) a hotel byl potom po šest dní a nocí obléhán bolševiky, střílejícími do hotelu z pušek, kulometů i děl. Historii svého obležení a nebezpečí vypsal Masaryk v Dopisu Plechanovovi, který byl otištěn v listu Jedinstvo. V hotelu byl pod jménem Marsden. Po té, co dal o sobě vědět telefonem, byl vysvobozen z hotelu a odjel do Kyjeva za naším vojskem. 22. listopadu 1917 - začal Masarykův nejnapínavější a nejdelší pobyt v Kyjevě (do 22. 2. 1918). Po příjezdu vydal rozkaz Všem plukům československého armádního sboru s nabádáním ke klidu, neutralitě a odmítnutí využívání vojska k nevojenským službám. Rozvratnou činnost dále konal Durich a Dědina ve snaze získat vojsko k boji proti bolševikům, čehož bylo následně zneužíváno proti čs. vojsku. Na zákrok profesora Maxy učiněno konec těmto snahám. 20. listopadu 1917 - Ukrajina byla vyhlášena republikou jako autonomní součást Ruska. Naše vojsko se ocitlo na území jiného státu. Po jednání Masaryka Ukrajina na sebe převzala smlouvu tak, jak byla sjednána s Ruskem. 25. 11. Masaryk promluvil na protestní schůzi Ukrajinců, kteří utekli z Rakouska-Uherska, na které protestoval proti samé existenci Rakouska. Následovala poradní schůze česko-polská z podnětu prof. Grabovského, na které Masaryk potvrdil součinnost.[1]

Nicméně podle Jana Tomana se TGM v téže době nacházel zcela někde jinde. A věděl dobře, co dělat.

PRAVDA o postoji TGM (Svobodné slovo 27. května 1968)

Jsem přímým účastníkem prvního odboje, 1. československého pluku mistra Jana Husa[2], který unikl 5. února 1916 (?) z fronty (?) zpod šibenice rakousko-německým katanům a přeběhl k Rusům do ruských okop. Byl jsem v těchto dnech bolestně dojat článkem časopisu Sovetskaja Rossija.[3]  Považují za svou povinnost a oddanost Masarykovým ideám napsat pravdu o rozhodném postoji T.G. Masaryka[4] v revolučních událostech po svržení vlády Kerenského.  Po uplynutí prvních 24 hodin po této události obrátil se maršál Selivačev[5] na štáb našeho velitelství s naléhavou prosbou o návštěvu T. G. Masaryka do hlavního ruského stanu. Masaryk neprodleně odjel se třemi čs. důstojníky do hlavního ruského stanu. Tam maršál Selivačev až dojemně prosil, aby mu dal k dispozici československé legie, že mu zaručuje, že žádné ztráty nebudou a do 48 hodin, že bude znovu nastolena vláda Kerenského a zavedení klid a pořádek. Po vyslyšení této žádosti bez rozmýšlení a váhání T.G. Masaryk se zdviženou pravicí a ukazováčkem, jako by dával větší důraz svému, odpověděl: Nikoliv, vaše vysokoje prevoschoditeľstvo, toto jsou vaše vnitřní záležitosti, a tyto si musíte vyřídit sami mezi sebou.[6]  K tomu vám československé legie nepropůjčím.  T.G. Masaryk tímto svým pevným a nekompromisním rozhodnutím[7] nemíchat do vnitřních ruských záležitostí umožnil ruskému bolševickému hnutí, aby se vojenský mohlo zorganizovat a upevnit svoje postavení[8]. Jan TOMAN[9], Olomouc.

 

Místo závěru

Buď se tu někdo šíleně plete v časových údajích, nebo příšerně fabuluje, protože na dvou místech vzdálených od sebe současně se nemůže jedna a tatáž osoba dle dosud známých fyzikálních zákonů – i když pod různými jmény – Marsden a Masaryk - vystupovat. Čistě teoreticky by se setkání s "maršálem" Selivačem mohlo odehrát před jeho příjezdem do Moskvy.  Kde pan Marsden v Rusku se zbavil Masaryka, a koho pak vítala Praha v čele s Honzou Masarykem, není jasné. A proč se syn se svým nově nabytým otčinem tak rychle smířili. A proč mohla Alice tak snadno starého pána komandovat. Ale je jasné, proč to vyvedlo Charlottu poněkud z duševní rovnováhy. Nicméně na jejím písmu se to neprojevilo.

Že by v této dějinné zápletce měli prsty oni tři českoslovenští důstojnící, doprovázející TGM k údajnému maršálovi Selivačovovi, který dle jeho oficiálního životopisce dlel v téže době na zasloužené dovolené, protože si předtím dovolil vypomáhat Kornilovovi s pučem? Postoj TGM zachycený panem Tomanem je potvrzován pozdějšími ústními i písemnými projevy TGM-Marsdena. Vzpomínka Jana Tomana genezi tohoto postoje umísťuje daleko dříve proti proudu času, i když podle všeho už formulován v létě 1917 na setkání TGM s československými legionáři,  přičemž paradoxně dnes má daleko větší význam odtažitý postoj TGM a tehdejších představitelů legií k případnému odtržení Ukrajiny od Ruska, než jeho odmítnutí nabídky maršála na dovolené na posílení obrany Zimního paláce proti atakům bolševiků. Jinak řečeno, Marsden nás z hrobu tahá přímo za fousy, abychom nepodporovali dnes přespříliš územní nezávislost a celistvost Ukrajiny. Hlavně by to znamenalo vysvětlení, kdo a proč pomáhal provařenému teroristovi Savinkovovi. A kdo a proč a čím mohl být v Praze ve dvacátých letech vydírán Marsden. Takže autor článku Sovětskaja Rossia tak nějak se trefil přímo do černého.[10] Jeho připomenutí druhého života Savinkova, o němž mlčí oficiální verze jeho života, by zasloužila větší pozornost dnešních historiků. Stejně tak dosud neznámá vsuvka, zaplňující životopis kornilovského pučisty Selivačeva, který vrchol své životní kariéry našel až v Rudé armádě, silně připomíná provokace typu Akce Kámen, políčena na TGM. Jak v této životní zkoušce roztržitý a rozevlátý pan profesor obstál, zůstává hádankou, zavinutou do jiné hádanky.

 

Dodatek

Povím vám teď episodu, o níž snad už dnes nikdo neví, ale jejíž pravdivost mi nebožtík Herben, sám její svědek, kolikrát potvrdil. Bylo to počátkem roku 1920, a Karel Kramář, který zatím už přestal býti prvním předsedou československé vlády, se rozjel za Denikinem, ač ho z toho Masaryk velmi srážel. I došla jedenkrát do Prahy zpráva, že se Kramář tam u Denikina či u koho přičiňuje, aby se naši legionáři nevraceli ještě domů, ale aby „s vlajícími prapory šli osvobodit Moskvu“. Prudký Rašin – byl jsem toho svědkem, stejně jako nebožtík Herben – se tehdy zle rozlítil, práskl pěstí do stolu a vykřikl: „Pánové, tohe je velezrada!“ Nikdy jsem o tom podnes nemluvil nahlas, ale po letech a letech si ten náhlý výbuch Rašínův připomínám s celou jeho tehdejší rozpačitostí a neméně i jasnozřivostí  (Jaroslav Kvapil: Svědomí národa. Osvobozený Našinec 10. 6. 1947(č. 133)., s.3. 

 

 

PF MMXX s novými a dalšími dvojníky.

Doufám, Že mi nĚkdo další obČas vypoMŮŽE s jejich nalézáním. 

 



[1] Převzato z http://www.slovnik.cz/docs/masaryk.htm.

Sám TGM ve Světové revoluci (s.142) uvádí následující:Nové obtíže nám připravoval a brzy způsobil převrat bolševický 7. listopadu 1917.  Pozoroval jsem bolševické hnutí v Petrohradě a byl jsem svědkem, jak přešlo do Moskvy a Kijeva. Byla to opravdu divná náhoda, že jsem se po každé dostal do samého středu bolševických bojů. V Petrohradě bydlil jsem v Morské, poblíž Dvorce, a naproti mně byl telegraf a telefon; o tyto objekty se vedl boj na ulici, ve které jsem bydlil. Odbočka měla své místnosti ze začátku v Basejné, pak na Znamenské; k denním poradám chodil jsem z Morské 143 na Znamenskou, a tu jsem musil projít také Litějním Prospektem, na němž se tenkrát často sváděly pouliční boje. Přicházel jsem do porad pravidelně a denně; často jsem prošel ulicemi, když se střílelo. Kolegové v Odbočce to neradi viděli; myslím, že to byl nynější vyslanec Šeba, jenž mi vytýkal jakýsi fysiologický nedostatek smyslu pro nebezpečí. Bylo ujednáno, že musím mít k ruce strážce; tak jsem dostal zajatce Hůzu. A na naléhání Odbočky, aby se mi nic nestalo, měl jsem se přestěhovat do Moskvy. Odbočka mě za nedlouho měla následovat. Odpravil jsem se tedy do Moskvy, ale ráno, když jsem přijížděl, nastal boj bolševiků a vojsk Kerenského, a já jsem se nečekaně octl v známém hotelu Metropol, z něhož Kerenského junkeři na rychlo udělali pevnost; prožil jsem v něm šest perných dnů pod obléháním bolševiků. Když junkeři poslední den v noci nepozorovaně odtáhli a druhý den bolševici hotelskou pevnost (hotel byl skutečně velmi solidní, zdivo masivní) vzali, byl jsem zvolen za mluvčího cizinců, za Rusy zvolen Polák, neboť Rusové se funkce báli. Když jsem pak z Moskvy odejel do Kijeva, dostal jsem se za obléhání Kijeva bolševiky do francouzského hotelu na Kreščatiku, tedy na místo už svou polohou nebezpečné (také do hotelu vletěl za porady ve vedlejším pokoji ohromný obus, ale náhodou neexplodoval); na naléhání přátel jsem se přestěhoval do sanatoria, ale nebezpečí tím nebylo menší, protože jsem pravidelně docházel na schůzi s Odbočkou a střely bily i do sanatoria a do mé světnice. Prošli a proběhli jsme s Hůzou jednoho odpoledne pravým krupobitím bolševických střel… Ještě teď, když po letech rozmanité zkušenosti vzpomínám bolševické okupace hlavních měst Ruska, zdá se mi to všecko jako tísnivý sen.

[2] Kde byl dislokován tehdy 1. československý pluk mistra Jana Husa a čím vším žil ve světle světodějných událostí. Jak se kolem něj motal Masaryk,  Selivačev a jiní:

Vítězstvím u Zborova prokázáno dostatečně, že český vojín je schopen i velikých vojenských úloh. Zborov uvedl nás do veřejnosti; ruský tisk, jenž dosud skoupě se choval k našim vojenským částem, široce se rozepsal o zborovské bitvě. Jest jen co litovat, že tyto sympatie ruské veřejnosti přišly pozdě, v době pro Rusko kritické. Ruská armáda, zagitovaná tehdy bolševismem, samovolně opouštěla posici za posicí a odkrývala nepříteli cesty do země. Bylo to pro nás trpkým zklamáním; nezbylo jiného, než ustoupiti. Vždyť ruští vojíni zahazovali zbraně a v panickém útěku hledali spásu v týlu! V těchto těžkých dnech naše části s údernými prapory Rusů a s kozáky chránily ústup, zachraňovaly, co bylo možno, nebo aspoň ničily vše cenné pro nepřítele. První prapor vyznamenal se zejména na výšině u vesnice Ostašovců, kde protiútokem zahnal nepřítele, způsobiv mu značné ztráty. Při dalším ústupu k Tarnopolu došlo ještě k menším srážkám.

   Velitelem pluku po Pavlovském stal se kapitán Ivšin. Avšak byla podniknuta akce se strany důstojníků i vojínů, aby velení pluku svěřeno bylo kapitánu Štěpanovu, který zastihl pluk ještě na ústupu v Jasovcích, a ve Voločisce jeho velení přejal. Vojenským vystupováním a zavedením pořádku, zalíbil se všem vojínům, kteří se ho zastali v pozdější aféře, vzniklé mezi ním a Mamontovem.

   Za Štěpanova odešel pluk na oddych do Berezné (dne 6. srpna), za příčinou řádného doplnění a vnitřního upevnění. Klidné městečko ukrajinské bylo našim příchodem nemálo pobouřeno. Obyvatelé měli před námi strach a než jsme přišli, všechno poschovávali. Že prý jsme Černogorci a že pálíme, krademe a řežeme každého na potkání. Pak si na nás ale dobře zvykli, když viděli, že to není tak zlé.

   Pobyt v Berezné zůstane vojínům 1. pluku v milé upomínce tím, že tam ve svém středu hostili prof. Masaryka. Přijel za deštivého počasí a následujícího dne na lesní pláni za městečkem pozdravil se s pluky československé brigády. Mluvil tak do duše vojínům a s takovou pevnou vírou v budoucnost naši, že určitě pronesená jeho slova o zkáze Rakouska, zněla jako proroctví. Po přehlídce zástupci rot přednesli přání, by náš pluk obdržel jméno "Jana Husi". Na rozloučenou s plukem napsal všemi milovaný vůdce několik myšlenek o vojně do plukovní knihy a 21. srpna 1917 z rána odjížděl.

   V prvých dnech září odstěhovaly se některé části pluku do blízké Labuně, Titkova, do Sviné a Gricova. Pohodlnější ubytování pluku mělo za následek, že povznesla se osvětová činnost; jmenovitě nově zřízené divadlo v Labuni bylo centrem života našich vojínů i obyvatelstva.

   Čtvrtého září navštívil pluk delegát amerických Čechů a Slováků p. Voska. Vylíčil nám práci krajanů v Americe a dosti nás tím posílil v našem odboji proti Rakousku.

   Hluboký dojem zanechala oslava plukovního svátku dne 28. září: ráno byl slavnostní pochod, pak sportovní závody, hlavně běh, šachový turnaj, cvičení praporů: 1. prapor cvičit. skupiny, 2. devítky, 3. s vintovkami; na konec cvičilo prostná 500 cvičenců. Slavnost zakončena večer koncertem a tancem. -

   Rok 1918. přinesl nám mnoho těžkých chvil. Již na sklonku 17. roku byly po Rusku četné bouře revoluční a jest jen co děkovat rozvaze velitelů i vojínů našich částí, že nebyli jsme strženi do víru neblahých událostí. Výprava 3. praporu našeho pluku do Starokonstantinova na ochranu štábu 11. armády před bolševiky obešla se hladce. Do situace daleko horší byl tehdy (koncem října) zatažen druhý pluk "Jiřího z Poděbrad", jenž byl poslán zároveň s 1. slavjanským úderným batailonem (Kornilovci) a jednou naší baterií do Kyjeva, aby zabránil státnímu převratu, připravovanému spojenými stranami bolševiků a Ukrajinců, ale na zakročení Odbočky Nár. Rady byl ihned z Kyjeva odvolán. Tyto události jsou jakoby předzvěstí těch nesčetných bojů, které nás čekaly na ruské půdě v 18. roku.“

https://ceskoslovenske-legie.estranky.cz/clanky/pametni-kniha-1.-streleckeho-pluku-jana-husi/pametni-kniha-1.-streleckeho-pluku-jana-husi---1.-cast.html

Do Cecové přišel sám velitel ruského korpusu Selinačev, aby nám poděkoval. Ani nenalézal slov chvály a díků pro nás. Hlas se mu chvěl pohnutím a líbal všechny naše důstojníky. Po boji jsem jel do Jezerné a na zpáteční cestě jsem dohonil ruského důstojníka, rovněž na koni jedoucího. Když poznal, že jsem Čech, přidal se ke mně a prohlásil, že moje společnost jemu bude velmi příjemnou. Jeli jsme společně a probírali celý náš nástup. Představil se mně jako velitel VI. baterie 82. dělostřelecké brigády, štábní kapitán Alikov. Byl to člověk velmi veselý, sympatický a živě, přátelsky hovořil. Ubezpečil mne, že ačkoliv prodělal mnoho bojů od samého počátku války, a často velmi tuhých, že něco podobného neviděl. Vyprávěl, jak byl celý zoufalý, když sotva převedl cíl baterie na další zákopy, již zase střílel do našich chlapců. „Ti vaši hoši,“ pravil, „postupovali tak divným, nezvyklým a rychlým způsobem, že mne přiváděli v úžas. Abych jim neublížil, počal jsem pražit do nepřátelského týlu, jiného východiska nebylo.“

Zpráva o našem vítězství letěla rychleji než granáty do celého Ruska. Veškeren tisk, i ten, který nám byl vždy nepřátelsky nakloněn, píše o našem velikém úspěchu. Dávali nás za příklad všemu ruskému vojsku, avšak bylo již pozdě. Za dva dny po našem nástupu jsme museli znova do zákopů zaměniti části 82. divize, které se buntovaly, více zákopy držeti nechtěly, a samovolně, ze zbabělosti, opouštěly frontu. Agitovaly také mezi námi a naklonily k této podlosti i některé naše roty. Díky, že naši hoši si dali vždy říci dobrá slova svých rozvážných bratří, a tím bylo zase vše uvedeno na pravou cestu. Přijali jsme s radostí zprávu, že odejdeme do týlu, abychom se znovu zorganizovali a dali zase do bývalého pořádku. Potřebovali jsme také již odpočinku, který jsme si plně zasloužili.

Proto odcházíme směrem na Tarnopol a odsud do stanice Polanec, kdež v blízké vesnici Berezné jsme se měli dát do pořádku, doplnit a odpočinout. Cesta na Tarnopol byla svízelná. V patách jsme měli Němce, se kterými jsme se ještě často musili servat. Velmi nám přišlo vhod, že od Zborova nás doprovázeli zabajkalští kozáci. A byli to opravdu chlapíci. Plemene byli jakéhosi tatarského nebo spíše mongolského a ruský jazyk skoro vůbec neovládali. Bylo těžce se s nimi dorozumívat, a přece k nám lnuli. Koně měli malého růstu, nevzhledné, se silnou huňatou hřívou a dlouhým, zase huňatým, chvostem. Vypadali ti koně, když stáli někde uvázáni u plotu, jako nemocní, jaksi hrozně smutní, bez života. Ale přál bych vám tato zvířata vidět, když Zabajkalci na ně sedli. Jako by čerti s nimi šili, jen to s nimi hrálo, nepostála na jednom místě ani minutku. Nemyslete, že se snad bála bití. Ne – kozáci si těchto koní moc vážili, a žádný kozák ostruhy nepoužíval. Byl to už zvláštní, vrozený temperament těch koní.

Když jsme byli opustili Jezernou, tu opozdil jsem se a jel jsem poslední. Všude u chalup seděli ruští vojáci, boty měli zuté, udělali si jedním slovem pohodlí a na vojnu se úplně vykašlali. Upozorňoval jsem je na nebezpečí, že padnou do zajetí, neboť v patách nám byla německá jízdní patrola, která nás velmi zneklidňovala. Ale nedali sobě nic říci, bylo jim všechno jedno. Vyjel jsem na kopce nad Jezernou a obhlížím terén, neboť jsem musel být opatrným, když jsem jel na kopci. Spatřil jsem Zabajkalce, jak zmizeli i s koňmi v obilí, kdež zapadli jako hejno koroptví. Obdivoval jsem, jak mají vydrezírovány koně. Lehli si jim v obilí, a aniž by se pohnuli, tiše leželi. V tom vidím, jak vjíždí německá jízdní hlídka do Jezerné. Když byli zajeli již za první chalupy, tu jako vichr se Zabajkalci vysypali z obilí a plným tryskem se hnali ze zadu za německou hlídkou. V odpoledním slunci jen jejich křivé šavle se blýskaly, a po chvíli již dojížděli ku mně. Jako kořist vedli jen samotné německé koně, ale vojáka ani jednoho. Byli veselí, smáli se, brebentili cosi, čemu jsem nerozuměl, živě při tom gestikulujíce. Pár slov uměli rusky, a tak mně sdělili: „Polučila svoloč charašo. (Dostali ničemové dobře.)“ Jeli jsme pak společně a potkávali jsme naše chlapce, kteří vysíleni těžce se vlekli vzadu, zůstávajíce čím dále, tím více vzdáleni od svých rot. A překvapili mě tito divocí Zabajkalci, jak originálním nápadem, tak upřímnou ochotou, s jakou se chopili záchranného díla. Každý čapl jednoho z našich chlapců, posadil k sobě na koně a již s ním mazal. Když ho byl dovezl až k naší některé rotě, tu ho sundal z koně a tryskem letěl nazpět, aby zachránil dalšího. A udivoval jsem se, jak ti malí koníčci vydrží. Některý kozák si posadil jednoho našeho hocha před sebe, kluk seděl koni skorem na krku, a druhého za sebe, a jen s nimi pelášil. Takovou pomocí nezůstal na pospas Němcům ani jeden náš chlapec. A tak zase mohu říct jen to jedno: kozáci byli, říkalo se, divocí – ne, nebyli divocí, ale byli příliš temperamentní, při tom velmi družní, za žádnou cenu nás nezradili a pomohli, kde jen mohli. Mně samotnému pomohli nesčíslněkráte. Tak jsme cestovali a unaveni víc než mnoho jsme vstupovali do Tarnopolu. Zdejší Židé, kteří vždy sympatizovali s Němci, i dnes chtěli těmto pomoci, nebo snad tyto sympatie chtěli pořádně dokumentovati, a to zčista jasna začnou z různých domů štěkat kulomety. Židé pražili hlavně po kozácích. A tam jsem viděl, ačkoliv jsem byl hodně otrlý, hrůzné divadlo. Kozáci obsadili domy, ze kterých bylo stříleno, a všechny Židy vyhazovali na ulici do rukou svých kamarádů, kteří je prostě ubíjeli. Viděl jsem, jak přímo na píky kozáků dole na ulici stojících házeli Židy z balkonů. U tohoto národa je pomsta příliš sladkou, a proto nemohli odjet, aniž by se byli nepomstili. To několikeré štěknutí kulometů proti nám a kozákům se tarnopolským Židům nevyplatilo.

A zase se cestovalo dále. Tu musím, chtěj-nechtěj, nechci-li nic zamlčet, zmínit se o nepříjemné příhodě, která mě potkala. Nevzpomenu si již jméno vesnice, kde jsme se jeden den a noc zdrželi. Vím jen, že tam bylo velké skladiště ruského vojska, ve kterém byly velké zásoby zimních oděvů a prádla. Tam se v tom vojáci, utíkající z fronty, hrabali, a aniž by jim kdo překážel, převraceli celé skladiště vzhůru nohama. Tam jsme si vzali prádlo nové, čisté, a když jsme se byli dole v řece vykoupali, převlékli jsme se za dlouhý čas zase jednou do čistého prádla. Do této vesnice jsem ale já přijel o několik hodin později, neboť jsem jel s kapitánem Ivšinem, který si cosi vyřizoval u jiného pluku. Přijel jsem na dvůr, kde moji hoši byli ubytováni, a sundal jsem sedlo z koně. Koně jsem uvázal pod kůlnu a chtěl jsem dát sedlo do pořádku, když v tom se žene přímo ke mně poručík Čeček jako rozzuřený Cerberus a čapl mne pod krk, křičíc: „Vy marodéři! Já vás všechny dám pod soud!“ Já ovšem nevěděl, oč se jedná, ale ať se stalo cokoliv, žádnému bych nedovolil, aby mě nazval markérem, když k tomu neměl žádného důvodu. Tato urážka mě tolik rozzuřila, že jsem tasil šavli a poručíka Čečka jsem hnal přes dvůr až ku vratům. Ihned jsem šel ke kapitánu Ivšinovi jako veliteli pluku a hlásil mu, co se mně přihodilo. Ten i poručík Kosina, který po poručíku Ranjukovi byl naším velitelem a zároveň plukovním adjutantem a bydlili společně s poručíkem Čečkem, věděli, že Čeček mne napadl neprávem. V tom přilítl poručík Čeček a spustil na mne, že mně ukáže, že mě dá pod soud. Pak zase vylítl ven a někam běžel. Teprve poté jsem se dověděl, co se vlastně v mé nepřítomnosti stalo. Nějaká bába si prý přišla stěžovat, že moji chlapci jí sebrali koně. Kapitán Ivšin i poručík Kosina mně dali rozkaz, abych jen šel a staral se dále o komandu. Přišel jsem k mým chlapcům a hubuji je, co mně to vyvedli, když přijde celá 1. rota, kterou poručík Čeček nechal na mne vyrukovat. Hoši 1. roty se ptali, co se stalo, a když se dověděli, tu se sebrali a šli zase do svých ubikací. To rozzuřilo poručíka Čečka ještě více, a tak letěl do štábu ruské armády, že prý mě dá kozákům, kteří prý mně spraví zadnici. Z této nemilé situace a ne příliš příjemné naděje mě vyvedl kapitán Ivšin. Když již se mu zdálo, že toho Čečkova střečkování je dost, tu pravil: „Velitelem pluku jsem já a ne Čeček, a proto i já poroučím.“ Po tomto prohlášení jsme si rozhněvali poručíka Čečka všichni, ač neradi. Ráno, když jsme šli dále, tu nedaleko vesnice z naší cesty odbočovala cesta do lesa, kdež v nedaleké vesnici stál štáb naší brigády. Na tomto rozcestí se poručík Čeček jen krátce a chladně rozloučil s našimi důstojníky, tedy jako uražený, a odešel ku štábu brigády, odkud odjel do Bobrujska k záložnímu praporu. A tam prý měl, jak jsme později doslechli, podobnou nepříjemnost s bratrem Votočkem.

Cestovalo se dále a ve vesnici Jasovce přišel k nám kapitán Stěpanov jako nový velitel pluku. Pluk převzal ve Voločišce. Svým příjemným, milým vystupováním zalíbil se všem vojákům i důstojníkům. A tak konečně jsme se dostali do Berezné u Polonného, kdež jsme si měli odpočinout, doplnit stav, zkrátka znovuzorganizovat. V městečku Polonném stál náš štáb brigády a naše vesnice Berezná byla odsud 7 kilometrů vzdálená, dosti rozlehlá to vesnice, na jejímž kraji byl velkostatek s pěknou budovou a pěkným parkem. Štáb pluku byl v tomto velkostatku, patřícím nějaké polské šlechtě. V boční budově, patřící rovněž k velkostatku, byla umístěna kancelář 1. pluku. Zde na zasklené verandě úřadoval také jako písař bratr Hašek. Měl zde dlouhý stůl plný jakýchsi aktů, ve kterých se málo kdy hrabal, poněvadž za něj práci konal nepatrný človíček – dobrovolec – proti Haškovi sedící. Když přišla maršová rota, tu teprve tohoto nepatrného bratra vyzradila. Byli zde bratři, které tento malinký bratr učil na gymnasiu, a ovšem jako ku svému profesoru se k němu hlučně hlásili. Tím byl vyzrazen a teprve jsme věděli, kdo že je ten Haškův společník. Hašek věčně kouřil čibuk a o čemsi spekuloval, snad již komponoval „Švejka“. Jindy bavil veškeré písaře svojí filosofií, a sice takovým způsobem, že se všichni ohýbali smíchy, a poručík Kosina, velitel písařské komandy, prosil Haška, aby již přestal, že ho již z toho bolí břicho. Tu se Hašek usadil proti svému profesoru a začal s ním debatu. A zase to tak dopadlo. Z rodiny šlechty, které patřil velkostatek, byl zde jeden mužský člen, ale nějaký zatížený. Byl to starší člověk, slaboučký, duševně nějaký chorý, a nemluvil, jen jakési zvuky vydával. Jinak ale nebyl nebezpečný, byl mírný, klidný a volně chodil všude. S tímto si Hašek dobře rozuměl a dovedl se s ním dohovořit. Hašek mu udělal z kaštanu čibuk, nacpal mu do něj machorky, zapálil, a to jste měli vidět radost toho slabomyslného, když si mohl zakouřit. Tu rychle, jaksi usilovně bafal, a brzy byl zahalen oblaky kouře. Nyní ho Hašek poslal domů a sta­řík chodil po záhonech, bafal a jen se usmíval. Byly zde ještě dvě mladé šlechtičny a jejich již starší matka. Tyto staříka honily a braly mu čibuk, neboť v krásných salonech jim řádně zasmradil, zvláště když kouřil přejemný vojenský tabák – machorku. A ještě jednu zvláštnost měl Hašek. Když si vybíral nové kalhoty, tu si vybral ty, které měly co největší zadnici. Boty si vybral jen s nejširšími holínkami, takže když šel, hezky mu klapaly na nohách. Poručík Kosina, veselý mladý člověk, jakmile viděl někde státi velitele pluku Stěpanova, už našel nějaké akty a dal je Haškovi, aby je zanesl veliteli pluku. Hašek šel, a když si ho byl velitel prohlédl a k tomu uslyšel to hlášení, tak mnohokráte od Haška utekl a smíchy jen se ohýbal. Hašek nikdy nikoho nezarmoutil. Bylo také vidět, že obě mladé šlechtičny se uchází o přízeň našeho poručíka Syrového, statného to bratra. A přáli jsme mu to, neboť jistě již také potřeboval pro rozptýlení mysli něco příjemnějšího, než vojnu.

Lid ve vesnici nebyl zlý, ačkoliv nás moc dobře nepřijal, byv o nás nějak divně informován. Byl v domnění, že jsme Černohorci, a že prý všechno řežem, co potkáme, a všechno kradem. Když ale uviděl skutečnost, tu docela dobře jsme se spřátelili a žili jsme zde dosti příjemně. A zase zde panovaly různé zvyky. Hořela-li stodola, tu lidé vzali ikony a chodili s nimi kol hořící stodoly, kropíce při tom zem mlékem. Věřili, že ihned přestane hořet. Nechtěli ani dovolit, aby naši hoši účinně do hašení ohně zasáhli. Hoši ovšem na ně nedbali a co se dalo zachránit, zachránili. Avšak, ačkoliv to nedávali na jevo, přece nás mnoho rádi neměli, neboť jsme jim překáželi v tom, aby si mezi sebou velkostatek rozdělili. Báli se nás, proto si nedovolili na velkostatek sáhnout.

Kapitán Stěpanov nás starodružiníky brzy po přibytí do Berezné svolal a oznámil nám, že je mu to divné, že se dobrovolci dělí na staro- a novodružiníky. Že on nezná žádného rozdílu, že u něho jsou všichni rovnocenní dobrovolci, a že si ode dneška nepřeje, aby se to rozlišovalo. My starodružiníci jsme ale byli jiného názoru. Nežádali jsme žádné výsady, žádné úlevy, ale jméno „starodružiník“ jsme si chtěli stůj co stůj zachovati. Byli jsme příliš na to hrdi, že jsme zde jako první, kteří jsme pro vlast, pro národ se semkli v jeden šik se zbraní v ruce, abychom podnikli odboj proti odvěkému nepříteli a vlast svoji osvobodili. Považovali jsme za nedůstojné hádat se se svým velitelem, zvláště když tento jako nový ještě s námi nesrostl, nám nerozuměl a historii naši neznal. Řekli jsme si, že bude ještě dosti příležitostí, abychom v této otázce pojednali. V této době již počínají jak na velitele pluku, tak na ostatní důstojníky doléhat veliké starosti. Kaznačejstva, tj. jakési finanční správy vojenské, kde se dostávaly peníze pro vojsko, již měla málo peněz, anebo žádné. Jezdilo se až do Poltavy a ani odsud se peníze nepřivezly. Oděv, obuv, prádlo – to také docházelo, a sklady ruské byly prázdné, vydrancované namnoze od vojska prchajícího z fronty. Přestal se i žold vyplácet, ale to nás nemohlo nijak rozčilovat, neboť jsme všichni dobře chápali, v jakém postavení se nacházíme. A nastávalo i jakési kvašení v našich částech, ale mezi ruskými veliteli, ne mezi vojáky. Tyto spory datovaly se již od Zborova. Ať to byl kdokoliv, dokud našich ideálů nezneužíval ve svůj prospěch, bylo dobře. Jakmile ale naše ideály měly býti zneužity ku získání prospěchu jednotlivce, tu byl vyvolán takový odpor v našem vojsku, o jakém se nikomu ani nezdálo. Toto nepostřehl podplukovník Mamontov v charakteru našich chlapců, a bylo to hlavní příčinou naprostého jeho pádu v našem vojsku. Viděl, že celý 3. pluk stojí pevně za ním – to se totiž domýšlel, ale ve skutečnosti to nebyla pravda. Tu odvažoval se dále uskutečnit plán státi se velitelem veškerého vojska. Aby se co do hodnosti vyrovnal veliteli brigády plukovníku Trojanovovi, zažádal si o povýšení o jeden stupeň, na což měl i právo, jelikož byl vyznamenán Křížem sv. Jiří pro důstojníky. Tím tedy dosáhl, že co do hodnosti se plukovníku Trojanovovi vyrovnal. Po zborovském nástupu napsal ohromný raport, kde vypisoval, jak s praporem první vyskočil na nepřátelský zákop. Plukovník Trojanov ale mu tenkráte dokázal, že to není pravda, co on tvrdí, neboť od 9. hodiny ranní až do samého poledne podplukovník Mamontov nebyl k nalezení, ačkoliv mu byl svěřen celý severní úsek našeho rajonu ku velení. Plukovník Trojanov po celou dobu boje musel a organizoval naše vojsko severního úseku a jistě velmi přispěl k úspěchu našeho boje. Když byl raport vrátil Mamontovovi, tu ten na raport napsal: „Vot čto možet sdělat čelověk! (Co může udělat člověk!)“ Tím se stával zápas mezi těmito dvěma veliteli ostřejším. Ale ve 3. pluku byli důstojníci, kteří bděli na stráži a veškeré jednání Mamontovovo sledovali. Těmi hlavními byli Číla a Švec. To i Mamontov vypozoroval, že tito lidé jsou mu nebezpeční. Byly sluchy, že plukovník Trojanov od nás chce odejít, ale nebylo to nic jistého. Konečně, otráven počínáním Mamontovovým, se rozhodl, že od nás odejde. Mamontov před tím odeslal praporčíka Čílu do Borispolu pro maršový batalion, asi z toho důvodu, aby při loučení s Trojanovovem snad neodkryl veřejně jeho nečestné konání. Proto dnes mohu směle říci, že plukovník Trojanov, který se velmi zasloužil o rozkvět našeho vojska, snad jediný z ruských důstojníků nás pochopil, nám rozuměl a byl miláčkem československých vojáků, byl vyštván od nás plukovníkem Mamontovovem. Tím se stalo, že avanturi­sta a demagog Mamontov dosáhl, čeho chtěl, totiž velení brigádě. Tedy momentálně čehosi zí­skal, ale ztratil toho mravního mnohem více u našich bratrů důstojníků i dobrovolců. Jednou se také prořekl a myslím, že ho to hodně mrzelo. Nějak neopatrně pustil pusu na procházku a vyjádřil se, že on od každé ruské části, u které byl, odešel se skandálem. V krátké době bylo vidět, že odejde i od nás, a zase se skandálem. Velitelem 3. pluku byl stanoven podplukovník Gibiš, ale po nějakém čase zase odešel a jeho místo převzal Ilin, který po velikém skandálu byl odpraven do štábu brigády s podotknutím, že více do 3. pluku se vrátit jako velitel pluku nesmí. Zatím u nás, u 1. pluku, si získal sympatie velitel Stěpanov, ačkoliv se mně zdál tak trochu jako nažehlený tajtrlík. Ale dovedl svým chováním být oblíbeným jak u důstojnictva, tak i u mužstva.

Zatím byl ohlášen příjezd T. G. Masaryka k nám, ku vojsku. A to bylo co říci! Vždyť jsme měli hostit ve svém středu toho zbožňovaného tatíčka, kterého jsme si tolik přáli mít mezi námi. A skutečně, 17. srpna přijel do Polance. Bylo to velké chystání u našeho 1. pluku, všechno běhalo, všude byl vidět chvat a spěch. Každý cosi sháněl s vyjasněným okem, s úsměvem ve tváři, každý se přímo chvěl jakousi blažeností. S plukovním adjutantem poručíkem Kosinou a velitelem pluku kapitánem Stěpanovem jsme spekulovali, jakým způsobem Masaryka k nám přivezeme. Navrhl jsem tenkráte, že šlechtična, majitelka velkostatku, má krásný kočár (landaur) a pěkný pár koní hnědáků do něj ku zapřáhnutí, a že bychom před tyto připřáhli moji Orku, bílou klisnu s tmavými groši po sobě, vysokou, elegantního zjevu, ku které jsem měl do páru zrovna takovou klisnu Jolku, jen že byla o něco tmavší. Bylo to přijato jako odpovídající, a jednalo se o kočím, neboť my jsme nikdo nedovedli ovládat dva páry koní zapřažené před sebou a jimi manipulovat. A zase jsme z toho vybředli, neboť nabídl se nám sluha velitele pluku, Rus to, který byl kočím u takových šlechticů a tímto způsobem panstvo vozil. Poprosili jsme šlechtičnu o zapůjčení potřebného, když jsme jí byli dříve vysvětlili, oč se jedná. Mileráda a jaksi velice hrdá nám vyšla vstříc, neboť pokládala si za velikou čest jí prokázanou, že takového vzácného muže, jako je Masaryk, může hostit pod svojí střechou. Ihned jsme vykonali zkoušku. Poručil jsem přivést z mé komandy dvě klisny, zapřáhli jsme je před hnědáky, a když náš kočí si připravil řádně otěže, jsme klisny pustili. Kočí, velmi dovedný, práskl bičem, naše klisny se vzepnuly, ale dobře a pevně vedeno již v následujícím okamžiku spřežení letělo s větrem o závod. Když přijeli zpět, tu bylo radost se dívat na spřežení, jak klusalo. Úsudek všeobecný byl, že nic lepšího jsme vymysliti nemohli. Na kočáře a na postrojích koní se skvěly dosud stříbrné koruny, znak to šlechtictví. Napadlo mne, že Masaryk by si za svoji usilovnou práci a snahu o osvo­bození národa našeho a vlasti zasloužil korunu ne šlechtickou, ale královskou. Zpěvácký kroužek pilně cvičil, aby zpěvem zpříjemnil pobyt Masarykův u nás, co zatím sokolská družstva v jednotlivých rotách se předháněla svými výkony. Konečně se blížil den, kdy jsme si měli Masaryka přivést k nám. Mezitím jsme se dověděli, že plukovník Mamontov, opit nadějemi ve svůj úspěch, začíná skoro bláznit. Sebral tam v Polanci kdesi pár vojáků, Bůh ví sám, od jaké komandy každý byl, a představil je Masarykovi jako nevím již kterou rotu 3. pluku se slovy: „Toto je x-tá rota 3. pluku a prosí, aby směla nésti jméno roty Masarykovy.“ Toto počínání Mamontovova bylo všeobecně odsouzeno jako komediantství, tento zaslepenec ani nechápal, jak prozíravého muže v Masarykovi štáb brigády hostí. Kdyby to věděl, pak by tohoto komediantství vůbec zanechal, nebo se aspoň mírnil. Nadešel den, kdy jsme si Masaryka měli dovézti k 1. pluku. Ráno toho dne se nám jevilo jako zamračené, nevlídné a deštivé. Měl jsem z toho radost, neboť jsem, ačkoliv pověrčivý nejsem, podlehl úkazům na sobě samém vyzkoušeným. Vždy totiž, když jsem něco podnikal za krásného počasí, vždy bez výjimky to dopadlo špatně. Naopak za deštivého počasí se každý můj podnik velmi šťastně skončil. Nemohu si to nijak vysvětliti, podlehl jsem této pověře, že mně snad prší štěstí. Koně byli zapřaženi a jelo se do Polance. Na cestě k nám doprovázel Masaryka také plukovník Mamontov a doslechl jsem, že prý po cestě si dovolil nabízet Masarykovi, že by mohl býti politickým vůdcem, a on, Mamontov, by byl vojenským diktátorem. Masaryk si prý jen klidně potahoval vousy, usmíval se, a jistě si o Mamontovovi myslel něco ne příliš hezkého. Když přijeli k nám, bylo to radosti a slávy, která se nedá popsati. Masaryk byl mezi námi, vesel, svěží. Zalíbil se mu i kapitán Stěpanov, a my usuzovali, že jestliže mu nahlédl při rozmluvě do duše a Stěpanov udělal na Masaryka dobrý dojem, tu právem můžeme i my vojáci míti k němu důvěru. Masaryk věnoval pozornost hlavně nám vojákům. S důstojníky měl besedu, kdež si projednal své záležitosti, jednou z důležitých otázek byl poměr vojáka k důstojníku a naopak, kdy Masaryk vysvětlil své představy a svá přání. Z nás vojáků měl pak každý příležitost sdělit Masarykovi své stížnosti a bolístky, a uplatnili jsme zde i otázku, zda nám starodružiníkům má být tento název ponechán. Masaryk se nás zastal a tím jméno, na které jsme byli tolik hrdi, nám zůstalo. Také nás informoval o celkové situaci, jaká je, promluvilo se ovšem také o úkolech, které na nás dále čekají, a zde ovšem bylo co hovořiti. Bylo mnoho debatováno o našem odjezdu do Francie. A když jsme přesvědčovali Masaryka, že jako organizovaný celek vojenský se chceme dostat do Vladivostoku, tu příliš pochyboval, že se nám to povede, neboť v tom chaosu, jaký panoval v Rusku, zdálo se, že tento plán je neuskutečnitelný. Masaryk říkal: „Když by se vám to, hoši, nepovedlo jako celek se dostat do Vladivostoku, tak se tam musíte dostat každý na svoji pěst a já již se o další postarám.“ Pěvecký kroužek se snažil ukázat to nejlepší, co jen dovede, aby vzácnou návštěvu potěšil. Smyčcový orchestr výkony přímo uchvacoval a chci tvrditi, že za jiných okolností takového výkonu by nikdy nedokázal. Masaryk se pak rozhovořil o našem zpěvu, o muzice, a pamatuji jako dnes, jak vykládal, jak hlubokým dojmem působí na každého naše „Kdož jste boží bojovníci“, zazpívaná našimi hochy unisono. Bylo to pár těch nejkrásnějších, nejsvětlejších dní za celou dobu války pro nás, když Masaryka jsme hostili. Za vesnicí a za řekou bylo prostranství porostlé travou a vrou­bené ohromnými staletými duby. Zde jsme se všichni bez výjimky seřadili, abychom vyslechli Masaryka, co nám chce říci. Pověděl nám toho mnoho, tolik, že ty staleté duby, symbol němectví, tiše a klidně naslouchající, se náhle rozšuměly na důkaz pravdy, čistoty a spravedlivých slov zde pronesených. Tenkráte jsme si myslili, jak mnoho nepřátel by to musilo přijít, aby nás zdolali. Masaryk měl úkolů mnoho a velmi těžkých, které na sebe vzal a které ještě měl splnit. K nám, ku vojsku československému, si přišel po únavné práci jen odpočinout a se potěšit. A potěšen se s námi loučil, ačkoliv jsme ho neradi pouštěli. Byli jsme plni strachu o něj, vždyť v té době byla ruka ruského vojáka, bolševickou propagandou zkaženého, příliš surová. Uklidnili jsme se, když nám bylo sděleno, že Masaryk do Vladivostoku dojel dobře a v dobrém zdraví. Mluvilo se také, nevím, zda to byla pravda, že nás vytrhl i z té finanční tísně, která velmi na nás doléhala. Říkalo se, že vypůjčil od velkostatkáře a majitele velkého cukrovaru v Polanci Kozurického 5 milionů rublů pro naše vojsko.

A my dále nelenošili – cvičili jsme pilně, sháněly se knihy a časopisy, po kterých byl v našem vojsku přílišný hlad. A co více, utvořil se kroužek divadelní a pilně studoval. To bylo psiny! Děvčat jsme zde neměli, a tu našli se hoši, kteří se dovedli jak hlasem, tak pohyby hodně tomu druhému pohlaví přizpůsobiti. Měli jste vidět naši „Mařenu“, jak chodil ve střevíčkách s vysokými podpatky, aby si na tu chůzi zvykl. A jak uměl prdelkou kroutit! Jako opravdová šestnáctiletá frajerka.

Jednoho dne mne potěšila návštěva bratra Jarky Čižmáře. Přišel si vlastně k nám odpočinouti, ale nebylo mu to dopřáno. Jen se šustlo, že Jarka je v pluku, již byl pozván plukovním komitétem do blízké vesnice Labuně, kdež byl ubytován I. prapor 1. pluku se svým velitelem poručíkem Husákem. Osedlali jsme koně a Jarka, šťastný, že zase se jednou po dlouhé době projede na koni, mnou doprovázen vydal se na cestu, aby zase informoval naše bratry. Komitét sešel se v obydlí bratra poručíka Husáka a zde Jarka se rozpovídal, podrobně informoval přítomné bratry a stržil za to opravdové díky jak bratrů, tak poručíka Husáka. Pak Jarka přece trochu sobě oddychl, věnoval se jízdě na koni, která mu byla vzácnou a příliš ho těšila. Zatím zase vypukl boj mezi plukovníkem Mamontovem a kapitánem Stěpanovem. Důstojníci měli schůzku, do které Jarka jako člen komitétu štábu frontu byl pozván. Zde poznal vážnost toho boje obou ruských důstojníků, zde také usneseno ve sporu kapitána Stěpanova tohoto plně hájiti, ba věc Stěpanovova vzata jako věc celého pluku. Jarka byl vyzván, aby u štábu frontu hájil našeho Stěpanova proti Mamontovovi. Dostal proto prostřednictvím komitétu prohlášení celého pluku, jak vojáků, tak důstojníků. Bylo umožněno Jarkovi, aby si osobně s velitelem pluku Stěpanovem pohovořil. Při tom seznal, že velitel je skutečným demokratem, člověkem velmi sympatickým, a byl utvrzen v předsevzetí kapitána hájiti. My vojáci jsme ještě Jarku informovali, jak Stěpanov trpěl již za carské vlády za svoje přesvědčení, čímž také zůstal stále trčet jako kapitán. Plukovník Mamontov tím, že dostal velení brigády, byl uražen, neboť on si přál velet divizi. Z uraženosti dal pokyn bratru Žejglicovi, aby dal telegram, že on, plukovník Mamontov, si přeje dostat velitele 2. pluku. Několik bratrů, dobrých lidí Mamontova obklopujících, mezi nimi i bratr Žejglic, když byli viděli veškeré snahy plukovníka Mamontova, se zvrhli a chtěli uplatniti svoje snahy ve svůj prospěch, a třeba i přes mrtvoly. Plukovník jezdil ku 3. pluku a špinil náš 1. pluk nestydatým způsobem, stále zapomínaje, že v 3. pluku jsou lidé, kteří stojí na stráži, kterým náš ideál, naše čest je vším, a že tito lidé, jako praporčík Číla, Švec, Pacholek a další, budou čest československého vojska hájiti do krajnosti. Zase zapomněl, že vojáci dobře pozorují a příliš myslí, dobře rozeznávajíce důstojníky poctivě smýšlející a důstojníky nepoctivé, kterým vlastní prospěch je vším a vše ostatní ničím. Tímto způsobem i mnoho našich lidí zkrachovalo.

Ovšem 1. pluk si takové pohany nechtěl nechati líbit, situace u nás byla velmi vážná. Kulometná komanda byla přihotovena jen jen vyrukovat, a dalo hodně práce našim důstojníkům, hlavně poručíku Syrovému, než hochy uklidnili. Skandály vyvolávané Mamontovem již přesahovaly všechny meze, a naši důstojníci, hlavně Husák, Syrový, Gayer, Kosina, jednali již o tom se Mamontova zbavit, ale nemohli nikoho najít na jeho místo, neboť v té době jsme také nikoho neměli. Stál zde jen kapitán Stěpanov jako slušný, čestný ruský důstojník, a proto našimi důstojníky byl favorizován na místo velitele brigády. To se ovšem Mamontov dověděl a ihned podnikal veškeré kroky, jak by se Stěpanova zbavil. Tím se stalo, že Mamontov Stěpanova zbavil velení 1. pluku, ba přikázal, že se nesmí vzdálit z pluku, což je arest. Poručík Husák vedl naši delegaci 1. pluku do Berdičeva ku štábu frontu, aby zde zakročili, a dostalo se jim ujištění, že Stěpanov zůstane na svém místě jako velitel 1. pluku, a Mamontov za křivé, nečestné nařčení se bude zodpovídati. Co ale nevyvedl Mamontov! Telefonoval do 3. pluku depeši: „Dobrovolci 3. pluku, pojďte plukovníka Mamontova osvobodit!“ Hoši se domnívali, že Mamontov je arestován, a aniž by o čem přemýšleli, aniž by se poradili se svými důstojníky, byvše poštváni přáteli Mamontova, zrovna tak nečestnými, jako byl on sám, se sebrali a jako vojsko podobné ruskému nastoupili cestu do Polonného, osvobodit avanturistu Mamontova. Štěstím bylo, že bratr praporčík Číla je zrovna potkal na cestě, zastavil je a spustil: „Kam jdete?“ A když dostal odpověď, pokračoval: „A kde máte velitele?“ Zase odpověď. „A to se nestydíte? Vypadáte, podivte se jen na sebe, jako nějací veteráni! Kde máte poddůstojníky? Styďte se! Plukovník Mamontov kdyby byl arestován, tak bych i já o tom věděl. A kdyby i byl arestován, tak bez důvodu by se to nestalo. Teď jsem zde já jako váš velitel.“ Skomandoval a seřadil chlapce, kteří studem nevěděli, kam oči podět, a zavedl je zase zpět. Veškeré skandály a rozvratná činnost Mamontovova byla oznámena odbočce Národní rady československé, a odtud přijel bratr praporčík Medek, aby vše vyšetřil. Tím byl osud plukovníka Mamontova u nás zpečetěn a my si oddychli s myšlenkou, že nyní bude klid. A byl. Mamontova tedy vlastně odstranil 1. pluk. Plukovník Vojciechovský, náčelník štábu, zažádal si o velitelství 3. pluku, což byl od něj ten nejlepší tah, jaký mohl udělati, chtěje míti bojovou jednotku. Byl to po Trojanovovi jediný ruský důstojník z těch mnoha, který se u nás velmi osvědčil. Tím nastal i u 3. pluku klid. Ba měli jsme radost, měli jsme i dělostřelectvo, ucelovali jsme se, a to nás velmi těšilo. Blížil se den 28. září 1917 a na toto výročí přísahy České družiny jsme se chystali. Chtěli jsme tento svátek důstojně oslaviti, přípravy se děly ohromné. Plno práce, plno ruchu, a bylo to dobře, hoši, stále zaměstnáni, byli mysli veselé. Upravovalo se zase i místo to samé, kde nám Masaryk řečnil. Upraveny tribuny pro hosty, ohromné samovary dovezeny, všechno pěkně a vkusně ověnčeno. Den 28. září byl slavným. Přijela spousta Čechů z Berdičeva a okolí, přijel také velitel frontu s celou Družinou. Za komitét frontu přijel zase Jarka Čižmář a kapitán Ivanov s rozkazem, aby jako Rus za komitét frontu nás Čechoslováky pozdravil. Pro hosty, pro řečníky, pro hudbu všude byly postaveny úhledné pavilony, bylo připraveno zde pečiva, zákusků, občerstvení velké množství, a vše zdarma. Uspořádání slavnosti bylo vzorné. Když se bylo dostalo všem hostům občerstvení, počalo se přehlídkou pluku a komand. Hoši zde zase ukázali, jakými byli, jsou a zůstanou vojáky. Přecházeli zde ve vyrovnaných řadách, jedna četa za druhou, hrdě, tvrdým, pevným krokem, vědomi své síly, jako pevnost, kterou rozbořit se nikomu nepodaří. Za zvuků naší dobré hudby se jim to hezky šlapalo před velitelem frontu, před všemi hosty, za praporem, který doprovázel již tu první malou hrstku hrdinů, aby dnes vlál před takovou silnou jednotkou, mající již celou historii za sebou. A velitel frontu, uchvácen hovořil ku kolemstojícím: „Kdybychom my měli nyní takové vojáky, dobyli bychom celou Evropu. Ale když si pomyslím, že tito Čechoslováci jsou dnes v Rusku vlastně jediní vojáci, tu je mně ku pláči. Jak jsem potěšen, že zase jednou, po dlouhé době, jsem uviděl řádně organisovanou a spořádanou část vojenskou!“

Bylo mně ho tenkráte líto, toho starého velitele, jak mu asi muselo býti, když byl vlastně velitelem frontu bez vojáků. Jak musel trpěti ten člověk!  Zde viděl procházeti ceremoniálním maršem všechny roty, za nimi obě kulometné komandy se svým velitelem, jednookým poručíkem Syrovým, a jako poslední a nejmladší nově organisované dělostřelectvo. Po této přehlídce pluk seřazen do čtverce, aby vyslechl pozdravy velitele frontu, náčelníka štábu divize, kapitána Ivanova za komitét frontu a delegáta odbočky Národní rady československé. Pak byl sehrán šachový turnaj na ohromné šachovnici a figurky zastupovali vojáci maskovaní za Turky a Rusy. Účinkovali zde jezdci na koních, vozy, kulomety. Všechno se vedlo dle šachových pravidel a Turci to načisto projeli. Lehkoatletické závody jistě upoutaly každého. Zde hoši ukázali, že si již po útrapách odpočinuli, na jejich hbitosti, na každém pohybu bylo znáti, že chlapci jsou zase plni síly. A konečně krásné skupiny uchvátily všechny diváky, zvláště poslední skupina „Hold Čechii“. Bylo tenkráte u nás, u 3. pluku, veselo jako nikdy jindy. Ovšem velmi jsme se podivovali nepřítomnosti plukovníka Mamontova. To nás ale nemohlo nijak mrzet, však o takového velitele nikdo z nás nestál. To vše však ještě nebyl konec. Pokračovalo se večer v zámečku v sídle pluku v další zábavě. Hosté zde uviděli, jak vysoce vynikáme jak ve zpěvu, tak v hudbě. Pilo se tenkráte od roku 1914 zase poprvé opravdové víno. Víte, co to znamená, zase jednou okusiti pravého, nefalšovaného kavkazského vína? Nakonec se tancovalo, hostům se od nás nijak nechtělo odcházet a loučení bylo opravdu těžké.

Zase přicházel podzim a tím více starosti tížily hlavy našich velitelů. Jak ne, když zima je již za dveřmi a tu jistě nutno pomýšlet zaopatřiti vojsko na zimu. Roty byly již rozmístěny a pohodlně ubytovány v blízkých vesnicích Labuni, Titkově, a o zbylých rotách a komandách, doposud bydlících v Berezné, přemýšleno. Štáb pluku musel býti umístěn někde více ve středu vojska, museli jsme býti více soustředěni, jelikož doba byla velmi nebezpečná. Tím bylo učiněno rozhodnutí, že štáb 1. pluku se přestěhuje do velkostatku v Mikulině, některé roty do městečka Grycova, jen jednu verstu od štábu pluku vzdáleného. Některé roty zůstaly ve vesnicích Labuni a Titkově, některé přešly do Mikulina, u samého velkostatku se prostírajícího. My „ordinárci“ jsme byli umístěni přímo ve velkostatku. Okupovali jsme pro sebe velkou kuchyň, kdež byla také pec a kromě toho i sporák, a vedle kuchyně byla menší světnice. Domácích obyvatel v těchto místnostech žádných nebylo, a tak jsme se velmi pohodlně zde ubytovali. Majitel velkostatku byl Polák, příjemný člověk, a seznámil jsem se s ním brzy. Uměl jsem polsky a on, potěšen, že si má s kým pohovořit svojí mateřštinou, denně se mnou chodíval po velkostatku a zajímaly ho velmi moje odborné znalosti hospodářské. Jeho paní, rovněž Polka, byla nepříjemná paní, hubatá, a nepřála vojákům ani toho nejmenšího dobrého. V pěkném, sice menším, zámečku byl ubytován štáb pluku a i několik důstojníků. Celý velkostatek sebrali již vlastně mužici z vesnice, kteří, špatně chápajíce svobodu jim danou revolucí, byli přesvědčeni, že velkostatek patří jim a ne jedinci – velkostatkáři. Utvořili si komitét, který velkostatek převzal, ovšem ještě ne definitivně. Úplným převzetím se u mužiků rozumělo rozdělení velkostatku jednotlivým mužikům. Jelikož jsme byli my zde, tu báli se rozkrást tento statek, a dosadili si pouze sedm sedláků ze svého středu, kteří dohlíželi, aby se jim z velkostatku nic neztratilo. V noci dali si na vše svoje zámky a všechno si hlídali. Byla to s nimi psina veliká. To se rozumí, že jsme si z těchto mužiků nadělali legrace dost a dost. Byli již velmi nedočkaví, každý by měl nejraději již kus toho velkostatku doma, a my jim v tom zde jedině překáželi. Proto udělali poradu a jistě jim to dalo velmi mnoho práce a námahy, než složili a napsali dopis adresovaný štábu ruské armády, ubytovanému v městečku Starokonstantinov, asi 30 verst odsud vzdáleném. Stěžovali si v dopise, ovšem štáb armády poslal dopis našemu štábu 1. pluku, a já jsem měl zde příležitost si dopis také přečísti. Dopis byl psán ukrajinsky, plný chyb, že dalo nám hodně práce, než jsme si ho přečetli. A psali: „Na čto jste nám ty čechoslováky prislali? Na čto oni nám zděs? Na čorta oni nám zdális. My jich zděs něchočem!“ atd. Tak ten dopis vypadal až do konce. Ovšem my jsme jejich přání nevyhověli a zůstali jsme zde ubytováni dále. A mužici se s tím také smířili a trpělivě očekávali, až se odstěhujeme někam jinam, aby se mohli konečně o velkostatek rozděliti. A náš velkostatkář? Byl chytrým a odpravoval do Kyjeva stále cenné věci, zkrátka využil pří­ležitosti, že jsme zde my, aby něco zachránil.

V městečku Grycově bylo rovněž veselo. Byl zde rovněž velkostatek, větší než u nás v Mikulině. Městečko bylo židovské, samý obchod, a hoši zde byli ihned jako doma. Pod velkostatkem se vinula řeka a celé okolí působilo příjemným dojmem, neboť zde všude byly lesy. My jezdili zase do štábu brigády do Polonného, kdež jsme nyní měli dosti daleko, jinak každodenně se jezdilo do Grycova, Labuně, Titkova. Koně jsme měli zase jednou dobře pomístěny v teplých, zděných stájích. Nedostatek se objevoval pomalu jak u nás, tak i u těch zvířat, která nás musela doprovázet. Šetřilo se na všech stranách. Vařilo se skromně, ač ještě bylo možno s tou stravou žíti. Hůře bylo starati se o koně. Ovsa málo, sena málo, a proto koně špatně běhali. Bylo pak starostí každého z nás, aby se o svého koně postaral a přilepšil mu. Našli jsme zde celou stodolu nacpanou pěknou suchou jetelinou. Hoši ovšem nelenošili, vždy zapadli nepozorovaně ve stodole a již každý táhl svázanou otep, a koníčci si tuze pochutnávali. Jednou ale na chlapce, když vázali jetelinu, padl šafář a bylo zle. V hádce užil nějakých nepěkných slov, a proto dostal od chlapců namláceno. Šel si stěžovat k velkostatkáři a ten mu řekl: „Vždyť jsem vám řekl, že kde jsou vojáci, tam nelezte. A když jste tam byl a namlátili vám, tak mlčte.“ Pak jsme měli od šafáře pokoj a naši koníčci i líp běhali. Hůře bylo s ovsem, zásoby se tenčily pomalu a jistě. To nás trápilo více, než co jiného. Dostávali jsme na jednoho koně a na den 10 funtů ovsa, tj. 4 kg, a to při těch denních jízdách bylo přece jen málo. A když jsem pro svoji Orku neměl ani to malé množství ovsa, tu jsem spát nemohl a staral se na svoji pěst opatřiti oves. Takovým byl každý kavalerista, miloval svého koníčka víc než sebe a napřed se vždy staral o něj, teprve pak o sebe. Důstojníci také naříkali na stravu, nevařilo se jim nic zvláštního. Polévka a kaše, a museli býti spokojeni. Moji hoši na svých jízdách sháněli, co mohli, a tak často jsme si přilepšili. Poručík Kosina, plukovní adjutant, často, když mu bylo nejhůř, přišel k nám a první slova, která pronesl, byla: „Kluci, nemáte něco jíst?“ Když bylo, vždy dostal, a nakonec pravil, že kdyby to šlo, že by se nechal přepsat na naši kuchyň. My jsme totiž již tak daleko vyspěli, že jsme si vařili sami. Na byt jsme si vzali bratra Jindru, byl sluhou u poručíka Kosiny a tento v civilu byl uzenářem. Bratr Vacek byl v civilu pekařem, a pekl, když bylo co, důstojníkům. Takové síly jsme potřebovali a velmi nám přišly vhod. Pepík Šrajer, rodem z Kosmonos od Mladé Boleslavi, opatroval poručíku Kosinovi koně zvaného „Jirka“, hnědého pěkného valáška, a když jsme měli mnoho jízdy, tu nám vypomáhal. Řemesla potřebná ku našemu blahobytu jsem měl v mé komandě pěkně zastoupena. Jindra vařil, Vacek pekl a my ostatní pomáhali jim ovšem hlavně jíst. Zjistili jsme také, že v okolních lesích je mnoho srnčího, a tu Jindra se rozpovídal, jak by takové srnčí na smetaně s houskovým knedlíkem chutnalo. No to bylo neodolatelné. Tak jsem se s bratrem Marešem vypravil na lov. Lovecké pušky jsme neměli, ale osvědčila se mně rakouská karabina, a bratru Marešovi naše ruská karabina. Vyšli jsme skoro ještě v noci a štěstí nám přálo. Já již měl zkušenosti v lovu z domova, a tak jsem posadil bratra Mareše na kraji paseky, dal mu potřeb­né instrukce a sám se usadil nedaleko. Dole pod námi byl potok, a tak jsem po obhlédnutí terénu usoudil, že nějaká zvěř sem musí přijít se napíti. Marešovi jsem poručil, aby nestřílel, neboť jsem nebyl u něj přesvědčen o jistotě rány. A nečekali jsme ani příliš dlouho, když klidně vede pěkný srneček stádečko laní, osm kusů. Vyvedl je na paseku a sám dbal pečlivě o bezpečnost svých družek, které okusovaly usychající trávu. Vítr táhl přes paseku k nám, tak jsem byl spokojen. Jak nádherná podívaná byla na tato elegantní, milá zvířata, že vždy jsem střelil tuto zvěř nerad. Ale byla zde nutnost, muselo to být. Nechal jsem je popásati se blíže a blíže a věděl jsem určitě, kam jejich cesta vede. Ku potůčku musela dojít. Když přišla na 300 asi kroků, musel jsem střílet, neboť na tuto vzdálenost jsem měl karabinu rakouskou přesně vyzkoušenu. S jakousi lítostí jsem cílil na nádherného statného srnečka, rána třeskla a srneček se naposledy vzepjal, aby padl a více nikdy neměl vésti na životní pouti ty krásné svoje družky. A Franta Mareš vyskočil, celý se třesa: „Adame, já myslel, že jsi tam umřel. Proč jsi tak dlouho nestřílel? Já už chtěl sám střílet, ale tak jsem se třásl rozčilením, když to stádečko přicházelo k nám, že jsem ničeho nebyl schopen.“ A již jsme stanuli u srnečka. Byl dobře střelen a mrtev. Vytáhl jsem nůž, srnečka rozpáral, vyvrhl vnitřnosti. Uřízl jsem hůl, srnečkovy nožky svázal do kozelce a zavěsil na tyčku. Srnečka jsme zvedli na naše rámě, a tak jsme se vzácnou kořistí cestovali k domovu. Přál bych vám vidět tu hostinu, jak jsme se všichni olizovali. Uhostili jsme i poručíka Kosinu, který si pochvaloval, že takovou delikatesu již dávno nejedl. Ale nebyli jsme jen sami. Hoši od rot si vyšli také na srnčí, a když se to veliteli pluku doneslo, tu tento nám to plukovním rozkazem načisto zatrhl. Ono ještě sem tam nějaké srnčí vzalo za své, ale už to bylo zřídka kdy a provedeno v nejpřísnější tajnosti.

Využitkoval jsem příležitosti se mně zde naskytnuvší. Velkostatkář měl dva psy, krásné ruské chrty, u nás zvané „barzoje“. Měl fenu a psa. Schraňoval jsem pro ně všechny zbytky a tím jsem brzy s nimi uzavřel přátelství. Zde v Rusku se tito psi nedrželi jen kvůli parádě jako u nás, ale hlavně kvůli štvaní zvěře. Zde v jejich domovině vypadali docela jinak, než ti naši pokojoví. Zde byli ponecháni celý život na dvoře, nemučili je v uzavřeném vzduchu krásných salonů. Srst jejich byla nádherná, bohatá, každý jejich pohyb samá elegance, ale co měli obdobného s těmi našimi pokojovými chrty, byla faleš a nevěrnost ke svému pánu. Kdo se k nim více laskal, ten byl jejich pánem. Jednoho dne i velkostatkář si toho povšiml, když jsme spolu konali obchůzku po velkostatku. Psi přiběhli, laskali se ku mně, aniž by si všimli svého pravého pána. Jejich majitel se podivil, že ti psi mě mají radši než jeho. Navrhl mně, že jsou vycvičeni ke štvaní zvěře, abych si je vzal a zkusil to s nimi, že on je zanedbává pro nynější velké starosti. Když jsem měl celé vědro zbytků jídla, tu osedlal jsem svoji Orku, zavolal psy a každému dal půl vědra sežrat. Psi už věděli, co bude následovat. Sedl jsem na Orku a když byli naplnili svoje nenasytné žaludky, tu klidně již klusali před mým koněm. Vyjel jsem na rozlehlá pole a tu jsem se podivil drezuře těchto psů. Fena vyběhla napřed a pes zůstal asi 200 kroků za ní. Těsně za psem jsem jel já na koni. Konečně vyrazil prvý zajíc. Psi vylítli jako střela a hnali se ku předu, dodržujíce mezi sebou přibližně tutéž vzdálenost. Já se snažil být psu neustále v patách. Fena nikdy zajíce nechytla. Zajíc zakličkoval a fena v tom rychlém běhu ho přelétla. Ale pes stále v běhu sledoval každý pohyb toho ušáka, a když zajíček, chtěje se zachrániti, vyrazil na bok, tu dny jeho života byly sečteny. Pes, vše vzadu dobře pozorující, jako šíp vyrazil na bok a několika skoky byl zajíc jeho. Musel jsem být ihned u něj, jinak fena se již rovněž hnala k němu a byli by zajíčka společně okamžitě sežrali, neboť tito psi jsou úžasně hltaví. Karabáč je trochu zarazil a v tom již jsem jim zajíce sebral. Toto štvaní nebylo nijak dlouhé, odbylo se na vzdálenost nejvíce 1000 kroků. A jelo se zase původním pořádkem dále. Někdy se mně povedlo za odpoledne ulovit tímto způsobem tři až pět kusů. Vždy psům jeden padl za oběť. Někdy jsem nebyl tak rychlý, jak bylo třeba, a než jsem k nim dorazil, roztrhli zajíce na dvě části a celý i s chlupy zmizel v jejich žaludcích. Rád jsem pěstoval tento sport a zvláště i proto, že obohacoval jsem naši kuchyň.

Zatím rozvrat armády byl již dokonalý. Vojáci táhli tlupami někdy většími, někdy menšími, často pustošíce klidné vesnice. Tito vojáci již byli natolik zesurovělí, že neštítili se i vraždy. Proto ovšem byli postrachem vesničanů. Procházeli i našimi vesnicemi, a tu jsme mívali pohotovost, spali jsme obléknutí, připraveni být každou minutu na svých místech, co zatím silné stráže pečlivě střežily bezpečnost naši a celé vesnice. Jedna taková silná tlupa nám i dala znát, že prý nám to nakreslí. Ale příliš rychle si to rozmysleli, když viděli nás připraveny. Prošli, aniž by jen cekli, a myslím, že byli moc rádi, když už byli z našeho dosahu, neboť jistě cítili, že zde by se jim mohlo státi něco velmi nepříjemného. Často jsme také zajížděli na vesnici Šepetovku, sousední to stanici železniční našeho Polonného. Tam jsem vždy se zájmem sledoval veškeré děje. Jak vypadaly vlaky? Okenní tabule rozbity, kontrola lístků žádná, však byla také nemožná a nebezpečná pro železničáře. Vojáků příliš mnoho, než aby je vlak mohl pojmouti, odjet chtěli ale všichni. Obsadili střechy vagonů, obsadili lokomotivu, která pak vypadala, jako by se na ní usadil roj velkých včel. Kolik těchto vojáků přišlo cestou o život! Usnul na střeše vagonu a spa­dl dolů. Stoupl si, aniž zpozoroval, že vlak podjíždí most, a již letěl dolů s rozbitou hlavou. A jak tito vojáci byli špinaví, umaštění od oleje lokomotivy – navíc sebrali na svůj šat kdejakou sazi. Železniční činitelé byli proti tomuto naprosto bezmocní. Vojáci cestovali s ohromnými ranci na zádech, kterýmžto rancům my Češi říkali „náklaďáky“. Měli je plné nakradených věcí, ačkoliv byste se podivili, jaké bezcenné tretky vlekli domů. Byli úplně bezohlední a odsud civilní osobě vlakem cestovati bylo nemožné. Jednou jsem byl přítomen takovéto příhodě. Vlak byl úplně obsazen vojáky, dopravní úředník vlak nechtěl odpraviti dále, strojvůdce nechtěl jet. A milí zemláci co nevyvedli: našli mezi sebou jednoho, který prý „znal krutiť“. Jestli byl strojvůdcem nebo ne, nemohu tvrdit. Ostatní vojáci na něj řvali: „Vaňka, ty znaješ krutiť?“ „Znaju,“ odpovídal, a  již ho uvedli ku lokomotivě, strojvedoucího vyhodili a Vaňku na jeho místo jmenovali. Dopravní úředník, vida celé počínání, již byl u telegrafu a zase u telefonu, a dělal tomuto vlaku volnou cestu nejen do příští stanice, ale depeše šla až do Kyjeva. Zemláci i s jejich Vaňkou-strojvedoucím odjeli. Do příští stanice dojeli dobře. Pak jsem již musel odjet domů, ale při příští cestě sem jsem se informoval, jak ten Vaňka do toho Kyjeva dojel. A výpravčí mně sdělil, že jim dělali stále volnou cestu, uklízeli vlaky, a tak dojeli až do Kyjeva, kdež nešťastnou náhodou vletěli do tupíku. Ale žádný nebyl zabit, obešlo se to jen poškrábáním a sem tam nějakým potlučením. Tak jsem si pomyslil, že nějaká vyšší moc nad těmito nevědomými musela držet ochrannou ruku, jinak to není ani možno. Stále se mně vtírala myšlenka, jak z toho nevědomého, ale dobrého člověka, lehce špatnou propagandou a nepochopením svobody mu dané lze udělat tu největší přítěž země, tu nejzpustlejší chátru, jakou si jen lze představiti. Proto také štáb armády, usídlený na Starokonstantinově, si vyžádal jednu naši rotu na ochranu štábu před těmito bandami zpustlých vojáků. A respekt těch demoralizovaných vojáků byl, jak se patří, před našimi hochy, neboť za celou dobu přítomnosti našich hochů se ve štábu armády nic nepříjemného nepřihodilo. V Šepetovce jsem zase viděl, jak sedlák si koupil od artileristů za pět rublů celý kanon. „Co s tím budete dělat?“ ptám se. A on docela klidně mně povídá: „Vot budět truba, katoruju maji děti něperežijut! (To bude komín, který ani moje děti nepřečkají!)“ Nedalo se mu na to odpovědět a bylo by to úplně zbytečné.

Zajímavé také bylo, jak mužici se dělili o velkostatky. Dělení o živý inventář ještě šlo jakž takž, ačkoliv se při tom pravidelně pobili. Hůře dopadalo dělení o stroje. Pluhy, brány, secí stroje – to zase ještě trochu šlo, jelikož bylo zde více kusů k disposici a mohli tyto stroje potřebovati. Hůře bylo s parním pluhem a parní mlátičkou. Mužici byli zvyklí mlátit cepem a orat špatným pluhem. Potom – jeden takový stroj by dostal jen jeden občan, při tom, vzhledem k jejich lenosti myslet o něčem, nenapadlo jim, že by mohli tyto stroje tolik užitečné a praktické půjčit jeden druhému a ponechat je co majetek obce. Všude u nich se také jevila snaha nejen dělit, ale také ničit. Proto se vrhli na tyto velké stroje, co se dalo, rozebrali, a co nešlo jen lehce rozebrati, to rozbili, zničili. Zůstaly zde také úplně zařízené byty. V rukou velkostatkářů nacházely se velmi cenné knihovny, obrazy starých malířů, často ohromné ceny. Negramotný mužik ovšem o takovéto věci neměl nejmenšího zájmu, a proto v takovém rozkradeném velkostatku jste našli tisíce knih se válejících po zemi roztrhány, obrazy z rámu vytrhány. Šteláře a police všeliké k uložení knih sloužící, rámy z obrazů – tyto věci však byly odnešeny. Ve vesnici neměli odpovídající budovy pro školu, nemocnici neb podobné, ale mužici odnesli dveře, okna i výplně u dve­ří a oken, vytrhali i podlahy. Prostě ničili v pravém slova smyslu. Jeden občan si vzal domů pianino, druhý šicí stroj. Za týden se již hádali: „Ty již dosti jsi se nabrnkal, teď dej pianino mně, a já dám tobě šicí stroj.“ A na konec se pobili, často tak důkladně, že při rvačce i některého zabili. Odnesli vše, co se jen odnésti dalo, co nešlo odnésti, to zničili. Kde my byli ubytováni, tam se všechno toto pozdrželo až do našeho odchodu, neboť věděli, že k tomuto jejich ničivému dílu nedopustíme. Marny byly rady a návody našich chlapců, jak upotřebiti budov, strojů atd. Hrách na stěnu házený byla slova našich hochů. S tím větší zuřivostí se mužici vrhli na velkostatek po našem odchodu.

Ve vesnici Zdolbunov, české to vesnici, jsem měl přítele, a tento mně sdělil, že má pro mne jezdeckého koně, chci-li ho, abych si pro něj přijel. Pár rublů jsem měl a něco mně půjčil poručík Kosina, plukovní adjutant. Požádal jsem velitele pluku o dovolení, abych si směl pro koně dojet. Dostal jsem dovolení s podotknutím, abych byl velmi opatrný mezi ruskými vojáky. A tak jsem jel a zkusil jsem na své kůži slasti cestování vlakem mezi ruskými vojáky – řekl jsem, že je lepší cestovat pěšky, než vlakem. Štěstí, že to nebylo tak daleko. Kamarád mě velmi srdečně uvítal a uhostil mě tak, že se mně od něj ani nechtělo. Vyspal jsem se zase v peřinách, jednou po tolika letech, ale moc dobře jsem nespal, neboť peřinám jsem úplně odvykl. Byl jsem zvyklý spát jen pod dekou, v jakémsi chladu, a pod peřinou se mně zdálo, že shořím. Ráno jsem vstával časně, neboť cestu 100 verst jsem chtěl do večera uraziti. Po dobré snídani sedl jsem na koně a naposled stisknuv ruku kamarádovi vyjel jsem z pěkného dvorce. Nejelo se mně příliš vesele, neboť jsem jel sám a měl sto verst cesty před sebou. A stále mně tanulo na mysli vyprávění přítele, jak toho koně dostal. Vyprávěl mně toto: v noci někdo zaklepal na okno, a když byl otevřel, tu představil se mu ruský důstojník, plukovník dělostřelectva. Jeho vojáci ho chtěli zabít, ale našel se jeden mezi všemi zchátralými dobrý a ten mu dal výstrahu, s podotknutím, že dnes v noci musí zmizet. Sám jen vyvedl jeho vlastního koně osedlaného za vesnici, aby mohl ujet. Dojel sem a odsud chtěl cestovat jako prostý voják po železnici. „Koně jsem od něj koupil za 100 rublů i se sedlem, a hned mě napadlo, že ty, Adame, bys ho mohl potřebovat. A jak se ten plukovník s tím koněm loučil! Kůň se jmenuje Armija, on ho laskal, objímal, hladil jeho hlavu a slzy jako hráchy mu smáčely tváře. Když prý raněn upadl z tohoto koně, tu kůň neutekl, zůstal stát třesa se na celém těle, neboť všude v blízkosti praskaly granáty. To rozumné zvíře počkalo, až se vyškrábal do sedla, a odneslo jej do bezpečí. Kolik jezdců i s koňmi utonulo v řece San, a toto milé zvíře přeplavalo a zachránilo zase svého pána.“ Prý velmi, velmi těžce se s tím zvířetem loučil. Sliboval jsem po cestě, že to dobré, věrné zvíře budu velmi pečlivě opatrovati. Přítel vzal za koně jen 100 rublů – to, co za něj dal – a tak jsem vlastně ani nevěděl, jakou má skutečnou cenu. Kůň velmi pěkný, krásné důstojnické sedlo a pěkná uzda, která sama stála mnohem více. A kůň běžel velmi dobře, jako by cítil, že jde do nového působiště a k lidem, kteří dosud zůstali ještě pevnými vojáky. Po cestě jsem potkával tlupy vojáků a tito se ptali, kam že jedu. A já jim odpovídal: „Domoj, na rodinu.“ Po tomto ujištění se o mě nijak nestarali, neboť oni šli také „domoj, na rodinu“. V poledne jsem ve vesnici odpočinul půldruhé hodiny, nakrmil koně, a večer v 9 hodin jsem byl konečně doma. Moji Orku jsem přidělil Pepíkovi Šrajerovi a moji Armiji jsem opatroval jako oko v hlavě. Plukovní velitel nařídil, že kůň zůstane mým majetkem, a za práci, kterou koná, dostanu od pluku pro něj oves i seno. Tak jsem byl náramně potěšen, že také na vojně, jako voják, mám svůj majetek. V té největší radosti měla mně dojít zpráva zrovna tak smutná, ba ještě mnohem smutnější, než byla ta moje radost. Našel jsem totiž kamaráda ze svého rodného městečka, a sice mezi důstojníky v Bělgorodě, Aloise Rosíka. S tím jsem si dopisoval a on, když psal svojí sestře domů do vlasti, tu zmínil se i o mně, jen že z opatrnosti napsal, že žiji blízko Kyjeva a že se mám moc dobře. Jeho sestra běžela ovšem hned ku mojí staré matce a sdělila jí tu novinu. Matka moje, jak jsem se pak dověděl, měla takovou radost jako nikdy před tím, ačkoliv ležela velmi těžce nemocná. Jedné noci se mně snilo o mé drahé matičce, ačkoliv se mně nikdy a nic nesnilo. Ráno jsem vstal a povídal chlapcům o mém snu. A jakási nevýslovná úzkost mně stahovala prsa a přímo mě dusila. Taková úžasná tesknota, jakýsi smutek mě stále pronásledoval a nebyl jsem schopen se zbaviti těchto pocitů, ať jsem konal cokoliv. Po Vánocích jsem zase dostal já zprávu z domova a vlasti, a sice velmi smutnou, že moje milovaná matička zemřela. Srovnal jsem datum mého snu s datem smrti matčiny – a shodovalo se úplně přesně. Tolik jsem se těšil, že moji matičku uvidím, a představoval jsem si, jak bude hrdá, když přijdu domů jako legionář, a ještě k tomu starodružiník. Byla opravdovou vlastenkou, daleka zpátečnických směrů, zarytou nepřítelkyní Říma, a tak nás děti i vychovávala. Zde by viděla ovoce své výchovy a práce, ale nebylo jí to dopřáno, jako nebylo jediné moje přání splněno – uvidět ji živou. Tím větší bolest moje byla, když jsem přišel k závěru, neboť ztratil jsem jedinou sestru, ztratil jsem otce, a nyní matku, že již nemám nikoho, kdo by mně rozuměl, kdo by mě polaskal, kdo by chápal moje radosti a žal jako tito milovaní. Tím ochabla, ba odumřela moje jediná myšlenka, abych stůj co stůj se dostal domů ke svým rodným. Zmizel mně obraz mých rodných a veliký obraz zase uchvátil moji celou duši – obraz vlasti, obraz zotročeného národa, volajících po naší usilovné práci pro záchranu, pro jejich vysvobození. A nebyl jsem sám, bylo bratrů mnoho, kteří mně sdělili, že prožívali ty samé bolesti, a zrovna tak, jako já.

Jinak život náš plynul velmi klidně na dobu a prostředí, v jakém jsme žili. Hoši byli veselí a spokojení i při té bídě, a často v lecčems i nedostatku, neboť chápali situaci, a vědomi si svých povinností drželi se statečně. To bylo tím ohromným „plus“ našeho československého vojska oproti vojsku ruskému.

Grycov bylo městečko židovské, jak jsem již dříve byl řekl. Prostranné náměstí přeplněno bylo obchody zdejších Židů, kteří, jako všude, tak i zde, odírali takřka do kůže zdejší mnohem zaostalejší obyvatele. Zde v osobě každého Žida byly spojeny přemnohé a rozmanité funkce, kromě těch, které nic nevynášely. Tak zde Žid obstarával obyvatelům veškeré předměty denní potřeby, Žid zprostředkovával veškeré obchody, byl bankéřem na prvý pohled sice malým, ale ve skutečnosti ohromným, bez úřednictva, na vše stačil úplně sám se svou Sárou. A kdybyste se chtěli podívat jaksi na jádro městečka, tu shledali byste, že jistě polovice majetku obyvatelstva vlastně patří Židům, neboť kde který mužik byl některému Židovi dlužen. A Žid byl velmi hodný, jak říkali mužici, neboť on počkal mužiku, když nemohl včas zaplatit, ovšem že si připsal přímo nadlichvářské úroky. Žid byl písařem negramotného obyvatelstva, napsání obyčejného psaní stálo 10 kopějek a přečtení takové odpovědi na dopis zase 10 kopějek. Po trošce, ale všude Židovi kapalo do měšce, co zatím mužici chudli. Naši hoši drželi po městečku stráže, jelikož bylo třeba býti ostražitými vzhledem k tlupám ozbrojených ruských desertérů. A i samo sebou to neslo sídlo větší posádky. Židé, aby si udělali u nás dobré oko, a aby si pojistili svoje majetky před ruskými vojáky, kteří hlavně na židovské obchody měli spadeno, tu darovali naší posádce jakousi mouku a poživatiny, jen aby naši hoši mající službu také občas dali pozor i na jejich obchody. Naši potraviny neodřekli, neboť jsme nouze měli dost, a potom – hloupý, kdo dává, a hlou­pější, kdo nebere. Přijali darované vděčně se slibem, že pokud my budeme ubytováni v městečku, žádnému z obyvatel se nic nestane a naše stráže že nedovolí nikomu zde rabovat a krást, ať by to byl kdokoliv. A tak hoši hlídali a vyskytl se jeden Žid, který chodil v noci kontrolovat chlapce, jestli dobře hlídají. To bylo pro naše chlapce ovšem cosi ponižujícího, jakpak to vypadalo, aby je Žid chodil kontrolovat! Ale na štěstí jednou byl nalezen nějaký oběšený v lesíku nedaleko od městečka, a při bližším ohledání bylo zjištěno, že je to zrovna ten Žid, co naše chlapce chodil kontrolovat. Asi na vojně vůbec nebyl, a úkol, který na sebe vzal, z nezvyklosti se mu zdál příliš těžkým tak, že ze zoufalství se pověsil. A to byla ukrutná psina s těmi ostatními Židy, kteří všichni drželi celý týden smutek. Seděli na zemi, hlavy posypány popelem, omotáni jakýmisi šálami barevnými. Na čele měli přivázány dřevěné kostky a drželi půst.

Jednou, když jsem jel do Starokonstantinova, změnil jsem cestu, a tu projížděl jsem oborou, kde mě překvapily hromady kostí. Překvapen jsem usuzoval, co to asi může být. A po chvíli jízdy moje Armija počala býti neklidnou a záhy objevilo se několik kusů černé zvěře. Tím jsem si vysvětlil ty hromady kostí. Byla to obora pro černou zvěř a majitel zde vždy přivedl nějakého toho sedřeného koně, aby zde ukončil život plný práce a trápení. Zde kůň byl poražen, kůže stažena a o maso se podělili divocí vepři. Snad aspoň ty zbylé kosti měly pokoj, když tomu mrtvému tělu nebylo dopřáno ani toho posledního klidu. A usuzoval jsem dále, že by při dnešní nouzi neškodilo, kdybychom dostali takového třeba divokého vepře. Strach, že by hoši z té divočiny mohli také zdivočet, jsem neměl, a když jsem přijel domů, ihned jsme kuli plán, jak na to. Vybral jsem si bratra Koníčka, jelikož byl příliš silný a srdnatý, a bratra Novotného, poněvadž to byl zase vyučený řezník. Chlapci byli odvážní a těšili se na dobrodružství, když jsem jim byl vylíčil, jak takový lov vypadá. Připravili jsme si patrony tak, že jsme uštípali u kulek špičky. Já měl karabinu rakouskou, hoši měli pušky ruské. Vyrazili jsme časně ráno a po cestě jsem chlapcům dával ještě patřičné pokyny. Vstoupili jsme do obory a já se dal od chlapců asi na 200–300 kroků vpravo, zanechav oba hochy pohromadě, aby v případě potřeby mohl jeden druhého hájit. Ujednáno, že když oni budou střílet, okamžitě já půjdu k nim, a opačně. Nešli jsme ani čtvrt hodiny, když některý z chlapců vystřelil. Běžel jsem k nim a vidím, jak se Novot­ný žene bez pušky z obory ven. Nedal se zastavit, tu jsem hned věděl, že je zle. Běžel jsem dále a naskytlo se mně divadlo velmi nepříjemné. Koníček střelil na vepříka asi tak 80 kg těžkého, ale špatně si ho vzal na mušku, neboť zvíře ochromil na zadek. Vepřík bolestí ječel a na pomoc mu přišla větší, asi 150kg prasnice, která rozzuřena se vrhla na Koníčka. Koníček prchal a kryl se za ohromné, silné kmeny dubů, což ho také zachránilo. Ihned jsem viděl, že jiného vyváznutí zde není, než pronásledovatelku odstřelit. Když byla chvíli zůstala prasnice stát a pozorovala, kde pronásledovaný se nachází, tu využil jsem tohoto okamžiku a dobře mířenou ranou jsem zvíře složil. Ihned jsem se vrhl na raněné menší zvíře a ranou jsem ho umlčel. Podivil jsem se chytrosti zvířete, které bratra Koníčka pronásledovalo. Hnalo ho tak, aby se nedostal ku plotu obory, aby nemohl uniknout. Bratra Koníčka jsem dopravil za plot obory, kdež jsme našli i bratra Novotného. Když se vzpamatovali z právě prožitého, tu přiměl jsem hochy, aby se vrátili pro pušku Novotného. Našli jsme ji a podařilo se nám dopravit oba vepře za plot obory. Nepodařilo se mně některého z chlapců přemluvit, aby zůstal zde hlídat náš znamenitý úlovek, proto jsem zůstal na stráži sám. Hoši šli domů a Koníček přijel, zapřáhnuv klisnu do dvoukolky, pro náš úlovek, abychom dopravili zvěřinu domů. Z toho všeho jsem nechápal jedno. Hoši, které zaručeně nikdy nevyvedla z míry nepřátelská dělostřelba, kulomety atd., tolik byli poděšeni dvěma divokými vepři. Snad ne zvěří, ale nezvyklostí ztratili duchapřítomnost. Ačkoliv jsem se všemožně snažil přemluvit je, aby se mnou šli zase na černou zvěř, nepodařilo se mně to, a zapřisáhli se, že o takovém lovu do smrti nic nechtějí vědět. A bratr Jindra měl zase ruce plné práce a najedlo se i mnoho známých chlapců z jiných komand a rot. My jsme si takovým způsobem vždy sehnali nějaké to živobytí, ale s našimi koníčky to bylo horší. Sice nedopustili jsme, aby měli hlad, ale ovsa dostávali jen velmi málo. Majitelka velkostatku prodat oves nechtěla, a proto jsme počali čenichat, kde oves je. A našli jsme ho. V bezprostřední blízkosti velkostatku, jen přes cestu, stál domek – na první pohled jsme uhádli, že je to skladiště, asi obilí. Zjistili jsme také, že v tomto skladišti nic není než oves. Žádali jsme ještě jednou velitele pluku samotného, aby se pokusil od velkostatkáře koupit oves, když má plné skladiště. Ale všechno zase překazila velkostatkářova žena. Proto jsme v naší komandě odhlasovali, že oves náš musí být, a je to jedno, vezmou-li si ho mužici, kteří již na něj čekali, anebo my. Večer chlapci vlezli do skladiště, přitáhli 20 pytlů ovsa a bylo hned po bídě. Zase naši koníčci vesele běhali a my spali spokojeně a klidně s myšlenkou, že ta dobrá, věrná zvířata netrpí hladem.

Blížil se kvapem Štědrý večer roku 1917 a nás trápilo, že již to budou čtvrté Vánoce, které tak smutně máme trávit. Rozhodnuto, že tyto Vánoce musíme oslavit tak, jak jsme je oslavovali a prožívali u svých maminek doma před válkou, hlavně co se týče jídla. Neboť ono, když je žaludek v pořádku naplněný, i na duši je hned příjemněji a člověk dostává veselejší mysl. Počali jsme ihned prohlížet naše zásoby potravin a bylo zkonstatováno, že mouky bychom měli dostatek, másla na naše pečivo bylo také dost a cukr by také stačil. Jednalo se tedy o maso, a jelikož chlapci tak mlaskali jazyky, když vzpomínali točený závin (štrůdl), tu ujednáno, že i ten musí být. Ovšem stáli jsme před problémem velmi těžkým, že by i profesor universitní nad tím vrtěl hlavou – kde vzít jablka? A zachtělo se nám i chutných vánoček. Když jsme byli tak ten jídelní lístek vánoční sestavili, dodali jako poslední návrh hoši, že by se to mělo i něčím zapít, ale vodou ne. Ráno jsem již vyjednával s velkostatkářem, aby nám odprodal jedno vykrmené prasátko ne příliš těžké, tak asi 100–130 kg. V tomhle mně vyšel majitel vstříc a ihned jsme prasátko vybrali. Když jsem se tázal na cenu, tu mně sdělil, že náš pluk bude brát více kusů pro vojáky, a tak že potom uděláme jednotnou cenu, až se bude vyúčtovávat s plukem. To tedy dobře dopadlo a nálada se mezi hochy znamenitě zlepšovala. Aby si to po případě majitel nerozmyslel, tady ujednáno, že pozítří bude u nás zabíječka. Rozděleny funkce, a sice bratr Novotný, vyučený řezník, byl jmenován katem komandy a svěřen mu úkol prasátko připravit o život, a jeho pacholkem jmenován Jindra jako nejschopnější, neboť byl vyučen uzenářem. Večer před dnem popravy Jindra uvařil kroupy a postaral se o všeliké koření. To z koření, co scházelo, ještě dovezl bratr Novotný ze stanice Šepetovka, kdež měl svého strýce restauratérem. A začalo u nás v komandě být svátečně veselo. Jakpak ne, vždyť zítra u nás bude zabíječka. Nemohli jsme se dočkat ani rána, a když kdesi na dvoře kohout hlásal první záblesk probouzejícího se dne, tu vesele jsme všichni skákali z chudých postelí. Ledabyle posnídavše, chlapci, co měli službu, rozjeli se po světě, a my, kteří jsme doma zbyli, chopili se práce. Voda v hrncích vařila a my vkročili k odsouzenci do chlívku, abychom ho naposled ještě potěšili. Uvázali jsme mu provaz za nožičku, a tak jsme ho pomalu dopravili na popraviště, kde již blýskal očima popravčí Novotný. Rozjařen úkolem mu svěřeným, i zrzavé vlasy na hlavě jaksi mu jasněji zářily. Prasátko ani nemělo ponětí, co na něj čeká, a Novotný mu nedal ani o tom přemýšlet. Ranou obuškem do hlavy ho přivedl o rozum, a hned na to bodnutím nožem otevřel mu tepnu nad srdcem, aby se zmocnil té drahocennosti, která veškerenstvu dává život, totiž krve. Prasátko jsme neopařili, ale opálili, a když jsme ho byli umyli, tu bylo bělounké jako snížek. Když bylo vykucháno, tu funkce kuchaře přecházela na bratra Jindru Vávru. Brzy líbezné vůně, rozprostírající se po celé budově a okolí, přilákaly mnoho zvědavců. Přišel i poručík Kosina a pochutnal si znamenitě na kousku ledvinek, lalůčku, ouška a srdéčka s křenem. Jindra vařil a my mu pomáhali. Co více – nadělal jaterniček a jelítek a tlačenku, a tak znamenitou, že jsme se chtěli sázet, že v celém Rakou­sko-Uher­sku tak znamenitou právě nemají. A ta černá polévka! Já se mohl ujíst. Tolik let jsem ji nejedl a dnes ji mám – a ještě jak dobrou! Druhou radost jsem měl, jak mým spolubratrům chutnalo. A což ti, kteří teprve k večeru přijeli ze služby, těm chutnalo dvakrát tolik. Vždyť přijeli celí vymrzlí, nadýchaní zdravého, čerstvého vzduchu, k takové královské hostině. Co zatím Jindra dohlížel na pečínku v peci, aby se mu příliš neupekla, bratr Vacek nám připravil houskové knedlíky se zelím tak, jak je vařily naše maminky doma za časů blahobytu. Když jsem tak pozoroval náladu chlapců po této hostině, tak jsem si myslil – sakramente, že ti páni generálové a slavní vojevůdci na to nepřišli, jak takové ohromné bitvy lacino a jistě vyhrát. Dát každému vojákovi na frontě kus vepřové pečínky, knedlík houskový se zelím, pak je pustit na nepřítele – tak to rozmašírují, že to jak živ nikdo neviděl. A kdyby jim tak mohli dát ještě dva litry dobrého piva, tak rozsekají půl světa. Litoval jsem, že některý ten pan generál k nám do naší chalupy právě nezavítal. Však bychom ho také uhostili a já bych měl příležitost pozorovat, když se byl tak dobře napapal (vytráveno měli tenkráte všichni), jak to působí na jeho náladu.

Pozoroval jsem po chlapcích příští den, že pořád cosi šuškají, a nemohl tomu přijít na kloub, co rozmýšlí. Bylo mně to jejich usmívání velmi podezřelé. A ráno jsem to měl všechno vysvětleno. Kluci totiž vyčichali, že velkostatkářka má ve sklepě mnoho jablek, a uznali po vzájemné poradě, že rodina velkostatkáře ještě ani jedny Vánoce špatné, chudobné neměla, a tak že tyto jedny svátky se může uskrovnit a my se za to pomět dobře. A tak prý kluci vlezli do sklepa a jablka posbírali z polic do pytle. Byl jich plný pytel, a když tak prý prohlíželi sklep, upoutala pozornost jejich hrdla lahví čouhajících z hromady písku. Ihned jednu láhev otevřeli, aby zjistili, jaký obsah chová. Překvapení jejich bylo ohromné. Šumělo zde pravé, nefalšované šampaňské. Chlapci to ovšem zabavili také. Po tomhle sdělení jsem v duši sváděl velký boj. Ze stránky mravní měl bych hochy přinutit, aby jablka a víno vrátili. Ale pokazit sobě a chlapcům Vánoce jsem také nechtěl. Tak jsem konečně to rozhodl tím způsobem, že to vlastně krádež ani není, a jestli se měli jedni lidé celý život dobře, proč by se chudáci neměli mít dobře alespoň jeden den. Také mě napadlo, že není to potravina nezbytná ku živobytí a že nebyla vzata chudákovi, nýbrž velkému boháči. Hned jsem byl rozhodnut – Vánoce si uděláme pěkné, třeba by tím i velkostatkář měl svátky špatné. Zeptal jsem se hochů, kde to vše ukryli. „Buď bez starosti, Adame, nenajde to nikdo.“ Neměl jsem ani ponětí, že jablka jsou ukryta v pytlích v ovsu, až mně to hoši řekli. A víno bylo ve stáji u našich koní pod kopyty a zaházeno slámou. Měl jsem strach, aby některá ta klisna neukřoupla u láhve hrdlo a aby neokusila ten božský nápoj. Napadlo mě, jak by asi vypadala a co by asi prováděla, když by měla „draka“ ze šampusu. Tedy schováno to bylo dobře. A co jsem tak o tom o všem přemýšlel, přišel k nám praporčík Maur, náčelník policejní komandy, a povídá: „Adame, nevíš, co je nového?“ Povídám: „Slyšel jsem, že někdo ukradl prase.“ „Ó ne,“ řekl, „ale kdosi vybral velkostatkáři ze sklepa všechna jablka a šampaňské víno.“ „No tohle je ukrutná škoda, že jsem při tom nebyl,“ pravil jsem. Díval se po nás jaksi podezřele, a proto jsem se rázně ohradil: „Snad si nemyslíš, že jsme to zvrabčili my?“ Pravil: „No, to si nemyslím, ale hledat musím a za každou cenu to musím vyšetřit, jelikož kapitán Stěpanov mně to přísně poručil.“ Řekl jsem mu, že to bude těžký problém, ačkoliv když by tak koukal a dobře čichal, že by ta jablka našel po vůni, a kdyby koukal, kde jsou hoši opilí, také i tomu by mohl přijít na kloub. S tímto poučením odešel, aby pátral dále. Ona to nebyla maličkost, pytel jablek a 60 lahví šampaňského.

Blížil se Štědrý den. Bratr Vacek se pustil do pečení vánoček. Neměli jsme ještě kvasnice a nebyly vůbec nikde k dostání. Ale i v tom jsme si pomohli. Zajel jsem do Polonného do pivovaru a vyžebral jsem pivních kvasnic celou láhev. A osvědčily se dobře. Vánočky kynuly a Vacek je tak řádně vypracoval, že ani naše maminky doma tolik práce tomu nevěnovaly. Já vytápěl pec, a když Vacek vánočky upekl, bylo radost se na ně podívat a mnohá žena by nám jich jistě záviděla. Večer, když všechno spalo klidným spánkem, u nás bylo nejživěji. Chtěli jsme totiž všechny kuchařské práce vykonat do rána, abychom Štědrý den již měli volný. Oloupali jsme jablka a Jindra s Vackem se pustili do točeného závinu (štrůdlu). Podařil se jim znamenitě, Jindra však nebyl ještě spokojen a pustil se do máslových koláčků. Výhodou bylo, že jsme mohli vytopit pec, takže všechno bylo velmi pěkně a dobře vypečeno. A když jsme byli rozhodli, že maso se upeče až ve dne, jakož i knedlíky a zelí že se uvaří za dne, ulehli jsme ku spánku. Štědrý večer vypadal u nás jako doma, ba ještě lépe, jelikož doma před vojnou z nás si nikdo nemohl dovolit koupit si šampaňské víno. A opatrnosti nikdy nezbývá, proto každý dostal jen sklenici toho šampusu, abychom se neprozradili. Na Štědrý den první nás navštívil poručík Kosina, náš velitel, a stěžoval si, jaký má ukrutný hlad. Tak jsme ho svlékli z pláště a posadili za stůl, sice omlouvali jsme se, že jako těch ubrusů nemáme, ale talíř nějaký jsme měli. Jindra počal tahat výplody svého kuchařského umění z trouby a z pece a obsluhoval svědomitě bratra poručíka, který jedl s takovou chutí, že mu až oči z hlavy lezly. Překvapení jeho nemělo konce, když jsme ho překvapili taženým závinem. Z té jeho přílišné chuti jsem dostával strach, ne sice, že by nám toho mnoho snědl, ale aby se mu z toho něco nestalo. Chlapci měli již nachystanou sklenici toho šampaňského, a tak jsem vzal pohár a naléval, při čemž bratr poručík zůstal celý zkoprnělý. „Jářku, bratře poručíku, musíš to zapít, ono by se ti mohlo něco stát, je to všechno příliš mastné.“ „Vy kluci darební!“ Za chvíli jsem šel ze stáje, kdež jsem byl prohlížel koně. Na dvoře mne potkal podplukovník Zembalevský, „táta“ zvaný, v té době náš plukovní hospodář. Zastavil mě, že by se chtěl podívat na naše koníčky. Viděl jsem hned, kolik uhodilo, proto jsem pravil, že bude lépe, když se „gospodin podpolkovnik“ půjde napřed k nám ohřát, neboť venku všude panuje ukrutná zima. Souhlasil, a tak jsem ho uvedl do naší světnice, sice velmi skromné nábytkem, ale za to hýřící přepychem v jídle. Chutnalo mu také znamenitě, ale ničím na světě bych se tomuto rozenému Rusovi nezavděčil tak, jako sklenicí toho dobrého šampaňského vína. Závistivě, nedočkavostí třesoucí se rukou bral pohár a labužnicky vypil. Vzal mě za ramena a přiblíživ svoje ústa k mému uchu, šeptem se ptal: „Kdě vy vzáli?“ A já – zase šeptem – mu odpovídal, prostě tak, jak jsem si to myslel: „Ukradli.“ Zamával rukama kol hlavy na znamení, že o tom nechce nic vědět. Když jsem mu pomáhal obléct plášť, vsunul jsem mu do každé kapsy láhev šampusu, které jsem si byl již dříve k tomu účelu přihotovil.

Večer se blížil a dokončovali jsme malý vánoční stromeček, na který Jindra byl upekl rozmanitých kousků cukroví. Kdesi chlapci sehnali různobarevný papír, který nastříhali na proužky a z těchto udělali jakési řetízky, takže nakonec vypadal stromeček velmi pestrý. Byli jsme kol toho stromečku jako malé děti. Scházely nám na něm třpytivé cetky, které nám doma maminka vždy na stromeček navěšela. A zase jsme si pomohli. Vycídili jsme všechna stříbrná vyznamenání, jak medaile, tak kříže, pověsili na stromeček a radostí jsme plesali nad tím, jak se krásně na stromečku vyjímají. Druhý den přišel velitel pluku kapitán Stěpanov prohlédnout naše koně, ačkoliv to nikdy nečinil, a bylo to vůbec po prvé, co byl u nás. Vždyť viděl naše koně denně, když na nich chlapci se rozjížděli do služby. Odříci mu nešlo, a tak jsme šli do stáje. Když jsme byli s prohlídkou hotovi, přál sobě vidět, i jak jsme ubytováni. Hned jsem si pomyslil, že v tomhle je nějaká čertovina a že to jistě spunktoval poručík Kosina. Vedl jsem si velitele do naší světnice a Jindra bez nějakého rozkazu hotovil polévku černou na talíř, mrknuv na mě jen okem, a já mu dal znát – zase jen okem – můj souhlas. Měl jsem se ihned k dílu, odstrojil jsem velitele pluku docela důvěrně kamarádským způsobem z pláště, a co jsem nabízel židli, již Jindra stavěl před něj talíř s polévkou. Trochu se velitel bránil, že jako bude obědvat doma, ale když jsem ho ujistil, že si to budeme pokládat za velikou čest, když s námi poobědvá, tu neodřekl a najedl se s námi. Byl překvapen a ujišťoval nás, že takový královský oběd a tak chutný již dávno neměl. Znamenitě mu chutnal i náš tažený jablkový závin a máslové koláčky. A dovršili jsme tuto hostinu šampaňským. Zase měl v každé kapse láhev vína a loučil se s námi velmi srdečně a přátelsky, ne jako náš nadřízený, ale jako opravdu přítel, který přišel na návštěvu. Jako poslední navštívil nás praporčík Maur, náčelník policejní komandy, který z toho hledání jablek a vína byl už celý tumpachový. A jedl, padalo to do něj jako do studny. Když byl ukousl první kousek závinu, pravil: „Víš, Adame, nic mně není tak divné, jak to, kdo mohl celý pytel jablek sebrat té velkostatkářce.“ „Jářku, víš, bratře praporčíku, to myslím spíše zešedivíš, než to vypátráš.“ A když se byl napil a řádně ochutnal prvou sklenici šampusu, zase tak hovořil: „Ví čert, kdo mohl seknout těch 60 lahví toho šampaňského.“ „Jó, bratře, myslím, že ti spíše parohy narostou, než se tuto záhadu dozvíš.“

http://legie100.com/deniky/starodruzinik-pod-prvnim-praporem/od-vitezstvi-u-zborova-k-tezke-zkousce-u-kazane/

[3] Sovětskaja Rossija o TGM (Svobodné slovo 15. května 1968)

Včera ve večerních hodinách jsme dostali z Čs. tiskové kanceláře od jejího moskevského zpravodaje doslovný překlad článku, který pod titulkem „Čí zájmy háji prezident Masaryk“ uveřejnil list Sovětskaja Rossija. S trapnými pocity jsme jej pozorně přečetli. Nejraději bychom byli, kdyby vzápětí přišla jiná zpráva, že je to všechno omyl, nebo nějaký žert ale pravda je taková že milionům čtenářů v Rusku byly v tomto článku servírovány ne zrovna lichotivé vzpomínky na zakladatele československého státu a dlouholetého nejvyššího představitele naší republiky.  Nemůžeme o tom mlčet ani našim čtenářům a alespoň výňatky z obsáhlé statě sovětského listu otiskujeme. NEJPRVE článek cituje z knihy V. Ardamatského „Odplata“. Kontrarevolucionář Savinkov před sovětským soudem vypovídá, že na jaře 1918 dostal od T. G. Masaryka prostřednictvím jistého Klecandy 200.000 rublů na provádění k teroristické činnosti, pronásledování Lenina a dalších členů sovětské vlády? 200.000 rublů za zavraždění Lenina …  Kdo a do čích rukou o odevzdal tyto peníze? Každý člověk na kterémkoliv kontinentě naší planety odpoví: Jen naprostý ničema mohl usilovat o Leninův život, nesmírně cenný pro celé lidstvo,“ píše Sovětskaja Rossia. SAVINKOV byl dopaden a sovětský soud vynesl pětinásobný rozsudek smrti. Tentýž soud však přihlédl k tomu, že se ke svým zločinům přiznal a byl ochoten odčinit vinu upřímnou a čestnou práci ve službách pracujících mas SSSR - píše dál list – a rozhodl, že požádá nejvyšší orgán sovětské moc,i aby odsouzenému daroval život.  Žádosti bylo vyhověno. Savinkov ovšem nepřestal se svým zuřivým bojem proti zemi sovětů. Dostal se do Paříže a odtud řídil protisovětskou činnost, posílal do SSSR diverzanty a vrahy …  Čekisté ovšem zorganizovali operaci, jež skončila zajetím krutého, nebezpečného a silného nepřítele -  cituje dále list Ardamatského knihu -  kterého tak stihla odplata. [Srovnání s oficiálním životopisem Savinkova na Wikipedii nabízí ovšem možnost, že někdo něco popletl, či fabuluje, nebo do Paříže a do Prahy byl vyslán dvojník – pozn. J.Ř.] BYLI VŠAK I JINÍ - píše Sovětskaja Rossia, kteří se báli odhalení. Hlavně Tomáš Masaryk, který se stal prezidentem buržoazní Československé republiky. Ze všech sil zatajoval spojení s vrahy, a ti se neostýchali „dolovat“ z prezidentské pokladny příspěvky na nové zločiny.  Když Savinkov potřeboval peníze, bez okolků připomněli prezidentu Masarykovi,f který stále více hrál úlohu „bezúhonného demokrata“ a jeho spoluúčast na zločinné činnosti. „Bezúonný demokrat“ Masaryk zachraňoval svou politickou tvář před nebezpečím skandálního odhalení a vyplatil Savinkovovi a jeho bandě velké odstupné. ČESKÁ BURŽOASIE a veškerá mezinárodní reakce, již Masaryk oddaně sloužil - pokračuje Sovětskaja Rossia - vytvořili kolem jeho jména falešnou aureolu „osvoboditelé Československa,  bezúhonného demokrata“,  „osvíceného prezidenta“ a tak dále a tak dále.  Nehovořili bychom o tom dnes, kdyby v bratrském Československu neozvali ti, kdo s určitým cílem nebo z omylů začali hlásat heslo „Zpět k Masarykovi!“ a opakují dávno zapomenuté reakční legendy o prezidentu demokratovi“. Vědí, kdo podle cizí nápovědy dnes hlásají toto heslo, jaké neštěstí přivolávají na svůj lid? DÁLE LIST připomíná knihu čs. historika Václava Krále „O kontrarevoluční a protisovětské politice Masaryka a Beneše, která byla kdysi vydána v Praze a přeložena do ruštiny a dodává k tom: „Vzbouřenecká vojska (čs.  legie - poznámka redakce) pronikla hluboko do měst a vesnic naší země, ukořistila zlaté zásoby mladé sovětské republiky a to vyvolalo u Masaryka závrať.  Dokonce si v té době přisvojil titul „pána Sibiře a poloviny Ruska“. Tisíci ztracených životů zaplatili sovětští lidé a podvedení českoslovenští vojáci na Masarykovo krvavé dobrodružství.  V ČLÁNKU se dále píše, že Masaryk má hlavní vinu na tom že v období 1918-1920 vystoupila čs. buržoazie  v úloze četníka sousedních národů,  dal poslat vojsko proti maďarské sovětské republice a potlačil revoluční projev dělnické třídy v prosinci 1920. VE SVÉ NENÁVISTI k Sovětskému svazu – zdůrazňuje Sovětská Rossija - byl Masaryk ochoten ke všemu včetně opomíjení národních zájmů státu. Stačí říci,  že armádu své země nepřipravoval k obraně národní nezávislosti Československa,  ale k účasti na novém vojenském pochodu proti SSSR.  Je známo, kam tato politika vedla.  V roce 1938 stoupenci Masarykovy protilidové linie odmítli nabídku SSSR k vojenské pomoci Československu před hrozbou hitlerovské okupace. S lehkým srdcem obětovali nezávislost své země jen proto aby fašistickému Německu umožnily zničit Sovětský svaz …  A ZÁVĚR ČLÁNKU: Před námi leží dvě knihy: sovětského spisovatele a československého historika.  Přemýšlíme o tom, co jsme si v nich přečetli, mimoděk pociťujeme trpkost na ty lidi v Československu, kteří nyní neodpovědně přistupují k hodnocení nesmírně závažných historických události. (Poznámka redakce: V zítřejším vydání našeho listu otiskneme názor na tento článek sovětského tisku od naší historičky doktorky Věry Olivové). 16. května 1968 Svobodné slovo kromě článku od paní Olivové, tehdy autorce výborné historické práce Československo v rozrušené Evropě, publikovalo úvodní sloupek v rubrice Slovo ke dni, stanovisko MUDr. Karla Kácla, známého dnes spíše svými vyjádření ke skoku Jana Masaryka do prázdna: 

Článek uveřejněný v časopise Sovětskaja Rossia pod názvem „Čí zájmy hájil prezident Masaryk“ mě naplňuje smutkem a rozhořčením. Byl jsem v roce 1925 mezi zakladateli tehdejší „Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem“ a jsem tedy – doufám – mimo podezření, že bych neměl k Sovětskému svazu kladný poměr. Dokazují to zejména články a veřejné projevy, které jsem po svých několika cestách do Sovětského svazu doma měl. Neříkal jsem nikdy a neříkám, že je tam vše dokonale, hodnotím však vše pozitivní, co bylo vykonáno a snažím se i pochopit příčiny toho, co dosud dobré není. Úloha T.G. Masaryka ve světovém dění a v dějinách našeho státu je jednoznačně rozhodnutá.  Patří k největším mužům našeho národa. Já sám ho řadím do skupiny která začíná Karlem IV., pokračuje Janem Husem, Jiřím z Poděbrad a končí před Masarykem Janem Ámosem Komenským.  Tisíce souhlasný dopisů, které jako předseda Společnosti pro budování jezdeckého pomníku prezidenta Osvoboditelé v Masarykových Lánech dostávám a statisíce občanů, kteří se od března tohoto roku příštího hrobu a navštívili výstavu Horníkova obrazu T.G. Masaryk na koni svědčí o tom, že kdo se dotýká osobnosti T.G. Masaryka a dotýká se i našich národů a hluboce je uráží. Argumenty, které uvádí Sovětskaja Rossia, jsou argumenty neudržitelné,  Z našich procesů víme, jak se takové argumenty vyráběly. Tvrzení o tom že Masaryk usiloval o bezživotí V. I. Lenina, má stejnou oprávněnost jako vymyšlené obžaloby na Miladu Horákovou, Vladimíra Clementise, Heliodora Píku, Karla Janouška a ostatní. Stejně tak odvolávání se na „historika“ Václava Krále, který napsal pamflet na Masaryka a Beneše, vyvolává u našich čtenářů jen rozhořčení nesouhlasu. Nepopíráme, že jsme rusofily, nepopíráme své sympatie s mnohým, co bolševici ve své zemi uskutečnili. Obdivovali jsme hrdinství a obětavost sovětských vojáků v druhé světové válce a jsme vděční za to,  že rudá armáda přispěla největším podílem k osvobození Československé republiky.  Chtěli bychom žít se sovětským lidem v přátelství na věčné časy. Nezáleží to však jen na nás.  Budou-li neodpovědní jedinci urážet největšího Čechoslováka dvacátého století a hrubým způsobem se dotýkat citů nejen Čechů a Slováků, ale i druhých národnosti naší republiky, naruší tak přátelství mezi naším a sovětským lidem.  Byla by na místě nóta naší vlády, žádající vysvětlení a omluvu. Prof. Dr, Karel KÁCL, DrSc. 

V následném článku od Věry Olivové Jde o historickou pravdu si mohli čtenáři přečíst následující: Stejně tak jako žádný člověk není jen dobrý čí zlý, není ani historie jen černá či bílá.  V ní je nutno velmi pečlivě vážit nejrůznější „pro“ a „proti“ a brát v úvahu mnoho aspektů, aby bylo možno pochopit události v plné složitostí také tak komplikovaný problém, jako jsou československo-sovětské a sovětsko-československé vztahy v meziválečném období, nelze řešit ani románem, ani různými publikacemi  „O kontrarevoluční a protisovětské roli Masaryka a  Beneše či dokumenty o protisovětských pikle československé reakce, které u nás vycházely v 50. letech.  A nelze je vyřešit samozřejmě ani těmito několika řádky, které chtějí jen varovat před násilnou aktualizací, před idealizací z kterékoliv strany a alespoň naznačit rozpornost a složitost historického vývoje. ZPRÁVY o Masarykově podílu na pokusech o zavraždění Lenina jsou starého data.  Poprvé se objevily několik málo měsíců po Leninově smrti při procesu s Borisem Savinkovem, který se konal v Moskvě koncem roku 1924. Savinkov –  člen Ruské strany sociálních revolucionářů – byl zatčen po svém ilegálním příchodu do Sovětského svazu a postaven před soud pro organizování pokusu o násilné svržení vlády. První z nich – začátkem roku 1918 - měl být zahájen vraždou Vladimíra Iljiče Lenina. Při procesu Savinkov mimo jiné vypověděl,  že právě v této době obdržel prostřednictvím Klecandy  od Masaryka dvě stě tisíc rublů  „na teroristický boj“. Na přímý dotaz předsedy soudu – „a osobně proti komu?“ odpověděl Savinkov  „To neřekli.“  Masaryk byl v Rusku od května 1917 do března 1918. Byl ve stálém styku s představiteli hlavních politických směrů a stran – s Miljukovem, knížetem Lvovem,  Plechanovem, Maximem Gorkým a dalšími.  Dne 2. a 5. března 1918 se sešel i se Savinkovem. Píše o tom ve svých pamětech – Ve světové revoluci.  Současně se zachoval i jeho vlastnoručně zápis o této schůzce.  Z něho vyplývá, že Savinkov ho informoval o přípravách esserů na státní převrat a že Masaryk byl skutečně ochoten zaopatřit dvě stě tisíc rublů.  Píše svým typicky úsporným stylem:  „Já mohu některé finanční prostředky zaopatřit – Sipovi,  aby Klecanda dvě stě tisíc rublů“ (víc v záznamu není).  ANI ZDE však nenajdeme souvislost s atentátem na Lenina.  Tu zřejmě vydedukovala krátkým spojením soudobá žurnalistika.  T. G. MASARYK byl politickým odpůrcem sovětské vlády nesouhlasil zásadně s jejími politickými cíli, počítal s pádem sovětské moci a přál si ho.  Na druhé straně však navázat ihned po Říjnové revoluci styky s představiteli sovětské revoluční armády a sovětské vlády. Došlo k několika dohodám o neutralitě československých vojsk ve vnitřní vývoji Ruská a sovětská vláda zaručila legiím svobodný odchod ze země.  V této době došlo ke společnému boji legií a revolučních sovětských vojsk proti německým vojskům, valícím do sovětské země před podpisem brestlitevského míru.  Teprve po Masarykově odjezdu ze sovětského Ruska se vytvořila ona komplikovaná krizová situace, která vedla k ozbrojenému střetnutí legií a sovětské vlády. EXISTUJE dokument, který dává možnost posoudit zásadní Masarykovo stanovisko k sovětské vládě v tomto období. Je jím memorandum, které Masaryk na požádání odevzdal představitelům americké vlády v Tokiu 10 dubna 1918. V něm doporučuje, aby dohodový představitelé uznali sovětskou vládu de facto,  aby nepodporovali monarchistické kontrarevoluční hnutí v Rusku, ať je jíž vedené Alexejem, Kornilovem, Semenovem či jinými. Oznamuje že kadeti a esseři  se organizuji proti sovětské vládě,  ale uvádí,  že on sám nečeká „od těchto stran nějaký větší úspěch“. Počítá, že sovětská vláda se udrží déle než její odpůrcové  si představují, ale současně předpokládá, že po určité době bude nahrazena nějakou novou vládou buržoazně demokratického typu.  SOUČASNĚ v tomto memorandu se ozývá jeden výrazný moment – Masarykovo přesvědčení o velikém významu Ruska nejen pro budoucí Československo, ale o existenci všech malých národů střední, východní a jihovýchodní Evropy říká: „Všechny malé národy na Východě (Finové, Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci, Čechové se Slováky, Rumuni atd.) potřebují silného Ruska, sice budou na milost a nemilost Němců a Rakušanů. " A Z TOHOTO přesvědčení vycházela i celá československá zahraniční politická linie v meziválečném období realizovaná T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Jejich stanovisko k politické linií sovětské vlády zůstalo nezměněno. Bojovali proti úsilí revolučního proletariátu o revoluční zvrat v Československu a proti všem pokusům o realizaci proletářské revoluce v Evropě. V Československu především v prvním období – byl poskytován politický azyl i finanční podpora ruské politické emigraci  - především esserum.  Na druhé straně československá vláda se významně účastnila pomocí sovětskému lidu v době hladové katastrofy v období 1920 a získala za tuto pomoc uznání sovětské vlády. Současně Československo jako jedno z prvních kapitalistických států zahájilo mezistátní československo-sovětské jednání. Došlo k ní na jaře 1920 v Kodani, kde v té době byl zástupce sovětské vlády M.M Litvínov.  V létě 1920 byly již mezi Prahou a Moskvou vyměněný zvláštní mise, které měly jednak uskutečnit repatriaci válečných zajatců území obou států a jednak navázat obchodní styky. V roce 1922 byla uzavřena první zatím pouze prozatímní československo-sovětská smlouva. PO URČITÉ STAGNACI těchto navázaných styku v druhé polovině dvacátých let došlo k jejich novému zintenzivnění v okamžiku, kdy nad Berlínem zavlála hitlerovská vlajka s hákovým křížem. Československý boj proti nacismu, i když nebyl bojován se zbraní v ruce, byl nesmírně úporný a tvrdý, stoupal a vyhrocoval se po etapách až do oněch kritických dnů roku 1938. Měl stejně jako boj španělského lidu na druhém konci Evropy – plnou podporu demokratických, revolučních a pokrokových sil. Měl i podporu sovětské vlády, která ho posilovala a blahopřála k jeho úspěchů. A V ONOM rozhodujícím týdnu ve dnech 23. -28. září 1938 – kdy se zdálo že tento boj nebude marný – se spojenectví přineslo i do zákopů. Po boku mobilizované Československé armády Stará Sovětská armáda připravena čelit společně hitlerovskému útoku proti Československé republice který byl ohlášen na 28 září 1938 na 14 hod. A dopoledne téhož dne požádala zřejmě československá vláda sovětskou vládu i o leteckou pomoc. Svědčí o tom nově nalezený telegram československého vyslance v Sovětském svazu – Zdeňka Fierlingra -  zaslaný z Moskvy 28. září 1938 ve 12 hod 26 minut. Pravilo se v něm:  Žádost pana prezidenta o okamžitou podporu letectvem byla předložena. Doufám v příznivé vyřízení. ALE to se již připravoval rozhodující zásah proti Československu daleko za hranicemi republiky v Berlíně, v Římě, v Londýně i v Paříži. Anglická i francouzská vláda souhlasily s Hitlerovým pozváním tlumočeným Mussolinim do Mnichova. Tam se také v noci z 29. na 30 září rozhodl osud Československé republiky.

[4] „Zůstane-li Rusko věrné svým závazkům [zůstat ve valce proti Německu a Rakousko-Uhersku – pozn. autora], zůstaneme zde; uzavře-li mír, musíme odtud odejít tam, kde se bojuje…“ (Robert SAK, Anabáze. Drama československých legionářů v Rusku (1914–1920), Praha 1995, s. 18)

[5] Oficiálně v té době byl propuštěn z armády. Во время выступления ген. Л.Г Корнилова выступил в его поддержку и 02.09.1917 был арестован армейским комитетом. 09.09.1917 отстранен от должности "за причастность к мятежу". Под арестом содержался в тюрьме в Бердичеве. 11.09.1917 был освидетельствован к эвакуации с фронта по состоянию здоровья. С 20.09.1917 числился уволенным в отпуск по болезни. Проживал в г. Тавастагус (Финляндия). 29.01.1918 приказом Наркомвоена согласно личному желанию уволен от военной службы (http://ria1914.info/index.php/%D0%A1%D0%B5%D0%BB%D0%B8%D0%B2%D0%B0%D1%87%D0%B5%D0%B2_%D0%92%D0%BB%D0%B0%D0%B4%D0%B8%D0%BC%D0%B8%D1%80_%D0%98%D0%B2%D0%B0%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87 )

28 августа Селивачёв присоединился к датированной предыдущим днем телеграмме главнокомандующего армиями Юго-Западного фронта генерала А.И. Деникина, адресованной Керенскому, Корнилову и главнокомандующим фронтами с протестом против смещения генерала Л.Г. Корнилова с поста Верховного главнокомандующего. В связи с поддержкой Корнилова 2 сентября генерал был арестован, по одному из свидетельств, «озверелая солдатня арестовала его и гнала сорок верст по грязи до станции железной дороги». В дальнейшем на фронт генерал Селивачёв не вернулся, ушел с военной службы.  Прожив несколько месяцев в Финляндии, он вернулся в Россию. В период безвременья в Петрограде, чтобы содержать большую семью (жена и шестеро детей), он брался за любую черную работу - занимался перетаскиванием досок и бочек, работал поденщиком на заводе. Лишь в конце августа 1918 г. удалось устроиться на работу в военный архив, причем осенью 1918 г. Селивачёв пошел на повышение и перебрался в Москву. Архивное ведомство в то время было идеальным пристанищем для десятков бывших офицеров, не желавших участвовать в братоубийственной войне или содействовать большевистскому режиму. Вполне возможно, Селивачёв контактировал с антибольшевистским подпольем в Москве. Только в декабре 1918 г., сравнительно поздно, Селивачёв оказался на службе в Красной армии. (převzato z http://100.histrf.ru/commanders/selivachyev-vladimir-ivanovich/ )

Generálporučík Selivačev, Vladimir Ivanovič (Селивачев, Владимир Иванович), 1868-1919. V roce 1894 ukončuje Nikolajevskou akademii Generálního štábu a působil na různých štábních pozicích. V dubnu 1917 se stává velitelem 49. armádního sboru v jehož sestavě během Kerenského ofenzivy působí Československá střelecká brigáda. Jeho oddíly si během ofenzivy vedou výborně obzvláště na něj zapůsobilo vystoupení československých vojáků, kterým na frontě osobně poděkoval. 9. července nahrazuje generála Bělkovice na postu velitele 7 armády.  Následnou německo-rakouskou ofenzívu však zastavit nedokázal. V září byl zatčen a krátce vězněn v souvislosti s pučem generála Kornilova, následně byl přiřazen do zálohy kyjevského armádního okruhu.  V lednu 1918 byl ze zdravotních důvodů z armády propuštěn. V prosinci 1918 vstoupil do Rudé armády následně byl krátce vězněn pro podezření, že patří k protibolševickému odboji. V létě 1919 však již úspěšně bojoval proti bílým na jižní frontě například jako velitel úderných sil,  které se skládaly z 8. a části 13. armády. Zemřel náhle 19 září 1919, oficiálně na tyfus, ale mohl být také otráven za to, že projevoval sympatie k bílým. (Zkráceně převzato z knihy Mojžíš, Milan, Rak, Michal a jiní. Zborov 1917-2017, Albatros Media a.s. 2019, s s. 49-50.

Je tedy zřejmé, že pan generál přešel do hluboké ilegality ještě před svržením Kerenského vlády: послужном списке об аресте не говорилось, но отмечалось, что 2 сентября 1917 г. Селивачев был отправлен в штаб армий Юго-Западного фронта для освидетельствования состояния здоровья на предмет эвакуации внутрь России. 11 сентября он был освидетельствован к эвакуации через Киевский эвакуационный пункт, а 13 сентября поступил на учет Петроградского тылового распределительно-эвакуационного пункта. С 20 сентября по 20 ноября Селивачев числился уволенным в отпуск по болезни. 20 ноября он вернулся на учет и был вновь уволен в двухмесячный отпуск с 24 ноября 1917 г. по 24 января 1918 г. (https://zapdoc.site/poslednie-dni-generala-selivacheva.html)

[6]Jasně a stručně:  Po bolševickém převratu byly legie prohlášeny za součást francouzské armády. Aby nebyli naši vojáci vydáni zpět do Rakousko-Uherska, kde by byli potrestáni za velezradu, Masaryk a Beneš se je snažili co nejrychleji přesunout přes Vladivostok do Francie. Bolševici chtěli legie odzbrojit, při cestě na východ se v Čeljabinsku dostali legionáři do konfliktu a obsadili 8000 km dlouhou transsibiřskou magistrálu (a tak vlastně celou Sibiř) odkud se všichni vrátili až v roce 1921. Dohodové mocnosti měly v plánu použít legie proti bolševikům. Činnost legií v Rusku vyvolala světový ohlas. Pod tímto dojmem USA, Francie, a Velká Británie uznaly Českou národní Radu budoucí československou vládu a přijaly myšlenku rozbít Rakousko-Uhersko. Češi se stali spojenci Dohody. (http://2012.elearning.ujak.cz/mod/page/view.php?id=2428 ) A aby to nebylo zase tak stručně a jasně:Vedení v čele s Medkem se rozhodlo zaútočit přes Kazaň na Moskvu, místo aby se drželi přísné neutrality, jak to chtěl Masaryk a zpočátku i Lenin, placený Němci. Lenin totiž uzavřel s Němci Brestlitevský mír, takže se na východní frontě nebojovalo.  Francouzi naopak stáli o to, aby legie porazily rudoarmějce a teprve pak bojovaly s Německem. Jenomže bílí ruští důstojníci si pořádali koňské závody a lovy, zatímco naši legionáři za ně bojovali. A když chtěli dobrovolníky, nikdo se nepřidal. Legie to odnesly, a když plukovník Švec viděl, že legionáři už nejsou ochotni a schopni bojovat proti bolševikům a on je není schopen ovládat, tak se jako hrdý důstojník na protest zastřelil. 

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/literatura/jaroslav-hasek-svejk.A191219_134833_literatura_rik?zdroj=top

[7] Podle výše citovaného Jana Herbena 22. února 1918 - Masaryk odjel do Moskvy, kde 27. 2. v Odbočce řekl: "Rozbíjet Rusko je po mém názoru přímo pracovat pro Prusko. Nerad bych něco dělal na svůj vrub. Vyptával jsem se kyjevských Čechů a oni cítili totéž a každý tvrdil, že postup Ukrajiny je nesprávný. Mojí zásadou bylo a je, že máme býti loajální k Rusku a právě tím více, že je v této situaci. Já vím, že mnozí z vás byli a jsou zklamáni Ruskem. Nedivím se tomu. My jsme byli rusofilové - ale bez kritiky, kdo znal Rusko? Zejména naše inteligence, která se měla starat o studium Ruska, toho nečinila... " Tlaky na naše zástupce v Odbočce i vojsko byly jak ze strany bolševické tak ukrajinské. Bylo nutno armádu vyvést z oboustranného ohrožení a z nebezpečí, že po separátním míru Ruska a Ukrajiny, budou vydáni jako zajatci do rukou Ústředních mocností.

 

Srovnej též: "Masaryk síce sľúbil Kerenskému ešte pred pádom jeho vlády, že česko-slovenská armáda mu pomôže v boji proti vnútornému nepriateľovi, ale po boľševickom prevrate zmenil názor a pobočku Národnej rady v Kyjeve informoval, že légiám dal pokyn nepliesť sa do vnútorných ruských sporov. „Boli sme hosťami v tejto krajine,“ vysvetľoval neskôr. Podľa blízkeho spolupracovníka Emanuela Vosku by Masaryk nezniesol predstavu česko-slovenských divízií pochodujúcich na Petrohrad a preberajúcich moc v mene ruskej republiky. Neskôr prevzal plnú zodpovednosť za neutrálny postoj česko-slovenských jednotiek. A to tak počas revolúcie, ako aj v priebehu Kerenského a Kornilovho pokusu „obnoviť poriadok v Rusku“. Česko-slovenské jednotky boli vtedy súčasťou ruskej armády, keď však 12. novembra niekoľko ruských dôstojníkov podniklo s legionármi akciu proti boľševikom, Masaryk ich dal odstrániť od velenia. Voska veril, že „légie by mohli dobyť a udržať Petrohrad“. Za pravdepodobné to považoval aj americký historik a politológ českého pôvodu Josef Kalvoda. „Pre hrdinov zo Zborova, ktorí preukázali schopnosť poraziť aj trikrát početnejšieho nepriateľa, by bola poloozbrojená boľševická zberba ľahkým sústom,“ napísal v knihe Genéza Československa. Sám Masaryk už po vzniku ČSR pripustil na jednom z prvých zasadnutí vlády, že s pomocou legionárov mohol zachrániť Rusko pred boľševizmom. Janko Jesenský medzitým prešiel redigovať legionárske noviny do Moskvy. Aj tam už vládli boľševici a situácia bežného človeka sa veľmi nelíšila od petrohradskej. „Z chleba, čo nám dávali (na kartičky), trčali fúzy a bol čierny a tvrdý ako hruda,“ spomínal. „Len potajme, kdesi na stanici, bolo vraj dostať chleba za 100–200 rubľov, ale musel si sa vyznať, aby ťa nechytili a s priekupníkom nezavreli.“ Potom sa náš spisovateľ a novinár sťahoval do Kyjeva. Tam vznikla Ukrajinská ľudová republika, v Charkove a Odese však už vládli boľševici a ich soviety. „V Kyjeve bolo chleba dosť a tepla až priveľa,“ približoval Jesenský. „Ale ledva sme si sadli k večeri, už sa zakudlilo na vŕškoch a zahučali delá. To sovietske vojská Muravieva začali obliehať mesto.“ Začiatkom februára 1918 ho aj dobyli. „Ukrajinská vláda ušla, aby si na pomoc pozvala Nemcov a s nimi sa vrátila,“ pokračujú spomienky Jesenského. „Kyjevský soviet vydal dekrét, že sa organizuje československá rudá garda. Český časopis Svoboda vytlačil výzvu, že kto chce vstúpiť do socialistickej armády, aby prišiel do ich štábu so zbraňou. Socialistická armáda! Servus, prví boľševici českí. Prví zradcovia… Ale naše zrno bolo ťažké ako zlato. Odfúklo len plevel. Čo i zlato pohýbalo, to boli Nemci. Približovali sa ku Kyjevu a my sme sa rozpŕchli, každý svojou stranou, kade ľahšie.“ Ešte predtým, v januári 1918 boľševici síce povolili voľby do Ústavodarného zhromaždenia, keď však poslanci zvolili za jeho predsedu esera, dali parlament rozohnať. Tým sa skončila akákoľvek demokracia. Koncom februára – začiatkom marca 1918 Nemci dali ultimátum ruskej strane. Brestlitovský mier sa rodil ťažko, Trockij odmietol podpísať ponižujúcu dohodu, Lenin naliehal, že v opačnom prípade padne Petrohrad a vyhrážal sa demisiou. Tým ostatných vo vedení strany presvedčil. Tvrdil, že sovietska republika, aj keď značne okyptená, si potrebuje vydýchnuť, aby vôbec prežila a nabrala sily. A dočkala sa „medzinárodnej revolúcie, ktorá nevyhnutné príde, avšak teraz ešte nedozrela“. Na východnom fronte prvej svetovej vojny sa vtedy skončili boje. Nepriatelia boľševikov rozšírili konšpiračnú teóriu o Leninovi – nemeckom agentovi. Mala ju dokazovať cesta vodcu revolúcie a jeho spolupracovníkov z emigrácie v zapečatenom vozni zo Švajčiarska cez Nemecko a Švédsko a tvrdenia údajného organizátora tejto cesty Alexandra Helphanda-Parvusa, že ju financoval z peňazí nemeckého generálneho štábu. Jeho korešpondencia s Nemcami mala o tom svedčiť, medzitým však vyšlo najavo, že viaceré listy sú podvrhy. Tento mýtus má však obdivuhodnú životnosť, a to aj v Rusku. Antikomunisti alebo monarchisti naďalej tvrdia, že Leninov návrat cez Nemecko je dôkazom jeho vlastizrady: "Bol nemecký špión, za cudzie peniaze rozkladal ruskú armádu.“ Druhá strana oponuje: "Nemecký špión by predsa nikdy nepodporoval nemeckých spartakovcov, Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovú, v ich boji proti nemeckej vláde.“ Po porážke Nemecka v novembri 1918 sovietske Rusko prestalo dodržiavať podmienky brestlitovskej mierovej dohody a neskôr znovu obsadilo Ukrajinu. Vznikla Československá republika a do vlasti sa začali vracať nielen legionári, ktorí medzitým bojovali s Červenou armádou na strane bielogvardejcov, ale aj bývalí českí a slovenskí zajatci, ktorí bojovali na strane sovietov. Medzi nimi aj vyškolení agitátori a propagandisti boľševizmu. Na ústredí Leninovej strany sa sformovala tzv. československá skupina, ktorá ich pripravovala na prácu doma. Svetová revolúcia meškala, a tak sa začal vývoz tej ruskej. Už v roku 1919 začali v strednej Európe vznikať „republiky rád“ – bavorská, alsaská, maďarská a napokon i slovenská. Neexistovali dlho, spravidla niekoľko mesiacov, semeno nepokoja však zasialy." (https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/447268-bolsevicka-revolucia-chcela-obsiahnut-cely-svet/ 

 

 

 

[8] Při svém odjezdu z Ruska ve svém memorandu pro prezidenta Wilsona TGM napsal, že V tomto memorandu napsal, že bolševici nejsou horšími než ti ostatní. V úplnosti podle Jana Herbena pak tato pasáž zní následovně: Spojenci měli by uznat bolševickou vládu (de fakto, o uznání de jure netřeba diskutovat) , ... budou-li Spojenci s bolševiky v dobrém poměru budou moci mít na ně vliv... Znám slabé stránky bolševiků, avšak znám také slabé stránky ostatních stran - nejsou lepší ani schopnější. Hnutí monarchistické je slabé. Spojenci ho nesmějí podporovat. Kadeti a sociální revolucionáři se organisují proti bolševikům, nečekám od těchto stran nějaký větší úspěch... Bolševici udrží moc déle, nežli jejich odpůrcové předpokládají, oni umrou jako všecky ostatní strany na politický diletantism - je kletbou carismu, že nenaučil lid pracovat, administrovat, ... všecky malé národy na východě (Finové, Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci, Čechové se Slováky, Rumuni atd.) potřebují silného Ruska sice budou vydáni na milost a nemilost Němců a Rakušanů. Spojenci mají Rusko podporovat za každou cenu a všemi prostředky. Podrobí-li si Němci Východ, podrobí si potom Západ... Japonci doufám, nebudou proti Rusku, to by hovělo Němcům a Rakušanům, naopak Japonci by měli bojovat se Spojenci - trhlina mezi Japonskem a Německem by se rozšířila. Na Sibiři není větší anarchie než v Rusku... "

[9] Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se v pozadí za tímto jménem vynořilo jméno Zdeňka Fierlingera. Ale že by už starší sklerotický pan Fierlinger neměl ponětí o tom, co o pobytu TGM psal známý fabulátor Herban, tedy ten, kdo si vycucal z prstu nejenom onen výrok Jana Masaryka, že se v r. 1947 vrátil z Moskvy jako pohůnek? Proto bylo hezké, když bývalý legionář a důstojník J. Toman z Olomouce zaslal osobní poděkování předsednictvu ÚV KSČ za rozvážný postoj (Svobodné slovo 20. července 1968, brněnské vydání, č. 199, s. 3).

Asi osm jmen, nalézající se v seznamu legionářů mi nějak nesouhlasí. Možným kandidátem na pisatele článku by snad mohl být pan Toman, nicméně šlo o střelce 2. stř. pl., nebo což tato nepřesnost právě naznačuje, mohlo být zneužito jeho jméno, o němž bylo možné najít toliko následující informaci: V Přerově se k výročí Zborova konala 26. června 1937 slavnostní akademie, kterou zahájil pěvecký kroužek ČsOL Tyrš přednesem sboru J. Křičky „České jaro“ pod taktovkou ředitele Maříka. Následoval proslov dr. Laciny o významu Zborova a četná další vystoupení s legionářskou tématikou. V neděli 29. června v den hlavních oslav se po 9. hodině shromáždilo na Masarykově náměstí vojsko, selská jízda, sokolský jezdecký odbor, členové ČsOL, Sokola, Národní gardy 46, hasičů, DTJ, Stráže svobody, národně-socialistické mládeže, Orla a čtyřicet žen v národních krojích. Po přednesení Bendlova sboru Svoji k svému zahájil slavnost Rudolf Vanke, po něm se ujal slova starosta přerovského Sokola Sylvestr Pleva, který odevzdal legionářům prsť z bojišť od Dobrudži, Zborova, Terronu a Doss Alta. Následovaly projevy protektorů oslav a význačných hostů. Hlavním řečníkem byl poslanec J. David, předseda branného výboru. Plukovník Čeněk Haida odevzdal starostovi přerovské obce sokolské revoluční medaili Pro memoria Slavomíru Kratochvilovi. Následně byli účastníci zborovské bitvy – Miloslav Bartoš, des. 2. stř. pl., Josef Černohorský, des. 1. stř. pl., Alois Grohman, střelec 1. stř. pl., František Hladký, des. 1. stř. pl., Jaroslav Hloch, četař 3. stř. pl., František Malátek, četař 3. stř. pl., Josef Mašlaň, šikovatel 3. stř. pl., Ladislav Popp, šikovatel 2. stř. pl., Josef Pražák, střelec 1. stř. pl., Václav Sekera, četař 2. stř. pl., Rudolf Sládeček, střelec 2. stř. pl., František Jemelík, střelec 2. stř. pl. Jan Toman, střelec 2. stř. pl., Jaroslav Lipner, des. 3. stř. pl., František Vyplelík, střelec 1. stř. pl., Josef Horák, střelec 3. stř. pl., Augustin Machala, střelec 3. stř. pl. – a Kratochvilovi spolubojovníci František Radoušek, knihkupec v Přerově, Vojtěch Fárek, faktor tiskárny v Přerově, Vladimír Stejskal, ředitel Družstva knihtiskárny v Hranicích, František Klabazňa, městský stavitel – poděleni pamětními listy. (http://www.archives.cz/web/resources/soka_prerov/soka_prerov_rodaci_a_obcane.pdf

[10] Poněkud delší poznámkový aparát jsem si dovolil použít, aby čtenáři bylo zřejmé, z čeho jsem vycházel. Ďábel se skrývá v detailu. Ostatně informace, osvětlující tehdejší historické reálie, není nikdy nikomu na škodu, i kdyby ti dvojníci zmizeli opět v propadlišti dějin.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

Vážený pane Moskaíku,

děkuji za komentář,

ale v rozdílných kalendářích to nebude, všechny tři zprávy (svědectí pana Tomana a pana Herbana, který se odvolává na samotného TGM + anonymního autora O čem TGM ve svých pamětech nepíše) datují svou informaci věcně, tedy bezprostředně po pádu Kerenského. Nakonec ale jsem tam nějaký časový prostor pro setkání Selivačeva s TGM našel, tedy 9.11. 1917.

Co je ale možná závažnějšíé je to, je vyhrůžka, že pokud s tím TGM Čechoslováci nepřestanou, tak to bude mít nedozírné následky: "mimoděk pociťujeme trpkost na ty lidi v Československu, kteří nyní neodpovědně přistupují k hodnocení nesmírně závažných historických události-"

klokan

    Problematika dvojníků jak z hlediska známých historických osob, tak z hlediska běžné lidské populace se jeví samozřejmě jako velmi zajímavá. Lze mít téměř za prokázané, že naprosto identičtí tvorové vzhledem k nekonečné složitosti vesmíru asi nemohou existovat, na druhé straně však proč by vlastně nemohli kupříkladu v předpokládaných paralelních vesmírech ? Otázkou však zůstává, zda-li by existovali ve stejnou dobu. Bezesporu však existují jedinci si velmi podobní, kterým lze k iluzi podobnosti napomoci namaskováním viz. i v oblasti kultury, divadlo a film.

   Z hlediska datace novodobých ruských dějin moou samozřejmě vyvstat vzhledem k opožděnému na tamním uzemí akceptování geregoriánského kalendáře, tedy až po období vypuknutí VŘSR, viz. známý to paradox, že vypukla zároveń dne 25. 10. 1917 i 7. 11. 1917.

   Ostatně si myslím, že by neuškodilo paní Jourové i jiným novodobým přepisovačům dějin si  přečíst tento velmi podnětný článek od pana Jiřího Řezníka, zamýšlejícího se nad dílčím i když možná i důležitým problémem dějin lidstva. Tito zajisté velmi dobře placení diletanti, se svévolně, nejenže pasují na historiky, ale ještě svůj subjektivně pofiderní, možná i podplacený názor, poplatný ideologii, nám monetálně vládoucích velkokapitalistů, posluhujícím zájmům svého vůdčího velkého bratra v USA, prohlašují za objektivní pravdu a takový blábolomet nám vnucují jako svatý a jedině pravdivý. Události se v dějinách staly, jak se staly, zenechaly po sobě v přírodě otisky charakteru hmotného i nemateriálního charakteru. Vykládat tyto můžeme samozřejmě různě i tak jak se nám tomomentálně hodí. Každopádně nutno však svůj názor řádně odůvodnit a nikdy jej vnucovat jiným za jedině pravdivý. Takový názor má snad přemýšlející většina běžné populace, byť nemá zrovna vědeckou kvalifikaci, která si takto zatím může takto postesknout, ale naši namyšlení aktuální ziskuchtiví panovnící a jejich slouhové, jsou samozřejmě k těmto steskům, které nechtějí slyšet, absolutně hluší. Musíme si zkrátka uvědomit, že žijeme v nové digitálně počítačově, uměle inteligenční době, kdy si lze formální vědeckou kvalifikaci opatřit též pouhým stisknutím tlačítek  na tabelátoru. Nesmíme se divit, že nám mnohdy vládnou troubové. S přáním hodně zdraví a štěstí v novém roce.