Národní socialisté v době první republiky (1918 - 1938)

obrazek
12.7.2011 10:00
Období let 1918 - 1938 nazýváme první Československou republikou. Vznikla na troskách rozpadlé habsburské monarchie, jejíž panovníci ovlivňovali osudy českých zemí téměř po čtyři sta let. Vyhlášením samostatného čs. státu se splnily mnohaleté tužby lidí, kteří si přáli mít svou zemi nezávislou na jiném, mocnějším státu. Bylo také jasné, že ustavením nového státního útvaru ve střední Evropě vzniknou nové politické strany, které budou chtít ovlivňovat český a slovenský veřejný život. Ne nadarmo se první republice přezdívalo stát stran (1).

Po roce 1918 vznikaly či působily strany velké, malé. Některé strany zanikly, některé byly později dokonce zakázány. Strana českých socialistů byla jednou z mnoha, které usilovaly mít na společnost co největší vliv. Do samostatné republiky vstupovali čeští socialisté s optimismem, že se jejich strana stane respektovanou stranou, jež svou praktickou politiku dělá pro zlepšení životních podmínek nejširších vrstev.

Jak už jsme se zmiňovali v první kapitole, čeští socialisté si po skončení Velké války našli své pevné místo v politickém uspořádání první republiky. Od vzniku první Československé republiky měli čeští (národní) socialisté své zástupce v naprosté většině vlád první republiky, jmenujme zde významné osobnosti strany jako např. V. Klofáče, J. Stříbrného, E. Frankeho. V počátcích samostatného čs. státu začalo vznikat silné personální zázemí strany. Členem strany byl např. i pražský primátor K. Baxa, který vstoupil do strany v roce 1911. V roce 1923 pak vstoupil do strany čs. socialistů ministr zahraničí E. Beneš.

Po připojení Podkarpatské Rusi k Československu se čs. socialisté snažili vyvíjet činnost i zde, avšak bez většího úspěchu. Ostatně s výjimkou agrární strany a částečně i sociálně demokratické strany, se to nedařilo ani jiným českým stranám. Totéž platilo i o Slovensku2, kde strana byla spíše okrajovým politickým subjektem. V listopadu 1918 poprvé v dějinách zasedli představitelé českých socialistů ve vládě. Stalo se tak 14. 11. 1918.3 Ministrem národní obrany nové československé vlády byl jmenován V. Klofáč. Ministrem Kramářovy vlády byl jmenován i B. Vrbenský, který zastával rezort výživy lidu, později v Tusarově vládě vedl ministerstvo veřejných prací. Předsedou poslaneckého klubu byl v této době B. Vrbenský, po něm J. Slavíček.4 Ústředním tajemníkem strany se stal po válce A. Šolc. Také v následujících vládách ČSR vždy zasedali zástupci (národně) socialistické strany kromě let 1926 - 1929, kdy ve vládní koalici nepůsobili ani zástupci sociální demokracie.

V prvorepublikovém veřejném životě byla strana především politickou oporou Hradu. Na vnitřní stabilitě strany měl zájem i samotný prezident Masaryk. Nutno podotknout, že reformně socialistické strany, tedy čs. socialisté a sociální demokraté, měli v prvních letech existence republiky velmi silné postavení. To se týká hlavně sociálně demokratické strany, která dokázala hned v prvních parlamentních volbách v roce 1920 zvítězit, když získala bezmála 26% všech hlasů (viz. tabulka níže) a potvrdila svůj vynikající výsledek z obecních voleb z roku 1919. V obecních volbách skončili čeští socialisté druzí, se ziskem 455 174 hlasů (17,32%), čímž zaostali oproti výsledku sociálně demokratické strany o 15%, nicméně solidní výsledek prokázal životaschopnost strany v podmínkách samostatného státu a její dobré personální zajištění. V první Tusarově vládě pak získali čeští socialisté celkem tři křesla - V. Klofáč se stal i za podpory prezidenta Masaryka znovu ministrem národní obrany (doporučoval někoho, kdo by byl zaměřen antimilitaristicky), ministrem obchodu byl F. Heidler a J. Stříbrný spravoval ministerstvo železnic, které po něm 17. 9. 1919 převzal E. Franke.

Důvodů pro politickou dominanci socialistických stran na přelomu dvacátých let bylo jistě více. Především objektivně působila vlna radikalizující společnost v důsledku I. světové války, která byla ohromným sociálním otřesem společnosti. Při těchto mimořádných otřesech je obvyklé, že se veřejnost radikalizuje a posouvá doleva, a z toho mohli volebně těžit rovněž socialisté. Proto také existovaly v prvních letech Československé republiky návrhy na znárodnění klíčových odvětví čs. hospodářství, které však záhy skončily „v šuplíku“. Na této vlně pluli čs. socialisté ještě na počátku dvacátých let.


Parlamentní volby v roce 1920

Po devíti letech se konaly v roce 1920 řádné parlamentní volby, první v nově vzniklém Československu.5 V nich si českoslovenští socialisté (ČSS) nevedli špatně a získali celkem 8,1% hlasů.6 Účast zástupců ČSS ve vládě však nebyla jasná, neboť se pomalu rozbíhal proces secese v sociálně demokratické straně, který eskaloval odchodem komunistického Šmeralova křídla, jenž následně stranu velmi oslabil, a vyhlášením generální stávky v prosinci 1920. Výkonný výbor ČSS se nemohl v té době shodnout na tom, zda vybrané zástupce do vlády skutečně deleguje. Toto „schizma“ muselo rozhodnout zastupitelstvo strany, svolané na 13. 5. 1920. Těsnou většinou schválilo zastupitelstvo vstup čs. socialistů do vlády.7

Zároveň zastupitelstvo uložilo vedení strany, aby strana vstoupila do vlády pouze za splnění těchto klíčových programových podmínek: 1. uzákonění odluky církve od státu, 2. přípravy zákonů pro starobní a invalidní pojištění, 3. socializace dolů, zestátnění hutí a železáren, 4. spoluúčasti zaměstnanců na správě závodů a jejich účast na zisku v továrnách a bankách, 5. vývoz a dovoz zboží měl být po dobu nestálosti měny řízen státem. 6. zavázání vlády hájit úplnou svobodu politických a odborových organizací, 7. úpravy právního poměru veřejných a státních zaměstnanců, měla být přijata nová služební pragmatika, 8. okamžitého převzetí statků habsburského rodu bez náhrady, 9. bezodkladného provedení pozemkové reformy.

Čs. socialisté získali nakonec po zdlouhavých jednáních v nové vládě8 sociálního demokrata V. Tusara9 dva zástupce - J. Stříbrného (ministerstvo železnic) a někdejšího anarchokomunistu (a budoucího komunistu) B. Vrbenského na ministerstvu veřejných prací.

Sami sociální demokraté měli kromě premiéra sedm stranických resortů. V této době už ale napětí v nejsilnější straně přerostlo v otevřenou politickou krizi v září 1920, kdy došlo na jejím sjezdu k rozštěpení strany. Masaryk a další se rozhodli věc řešit a k moci byla povolána úřednická vláda zkušeného rakousko-uherského byrokrata J. Černého, jež se ujala vlády 15. 9. 1920 a setrvala v úřadu do 26. 9. 1921. „Státní krize“ sice byla zažehnána, nicméně jejím důsledkem byl vznik nové strany - antisystémové Komunistické strany Československa, která usilovala o zničení mladé republiky a nastolení diktatury proletariátu. KSČ zaujala při svém ustavení v květnu 1921 nepřátelský postoj ke všem stranám, i socialistickým (reformním), tedy i ke straně čs. socialistů.

V květnu 1921 proběhl po dramatických událostech v sociální demokracii první poválečný sjezd čs. socialistů, který poválečnou obnovu završil. Na sjezdu byla konstatována celková konsolidace poměrů ve straně a růst její členské základny. Podle dobového tisku (Českého slova) sjezd probíhal nadšeně: „Měli jsme včera radostný den. Sál vinohradského Národního domu byl svědkem naší jednoty, rozhodné vůle stát na svém místě, hájit posice československého proletariátu, jež jiní opustili, opřeni o sebe v bratrské jednotě a mužné rozhodnosti. Všichni sjezdoví delegáti jsou živým obrazem vývoje hnutí. V těžkých zápasech, v nichž svoboda byla v sázce, se tvořily zásady a organisační základna veliké strany socialistické, která překonala nejtěžší krise, šla dále a stala se vedoucí socialistickou stranou v národě.10

Na sjezdu byl zvolen staronový předseda V. Klofáč, jehož prestiž v té době dosahovala svého vrcholu, místopředsedou J. Stříbrný, v ústředním výboru zasedli A. Čižinský, E. Franke, B. Vrbenský, K. Rais,11 E. Mölzer, prof. B. Fišer, E. Šimek, F. Langr, J. Danda, F. S. Frabša, A. Tučný, J. Rohlena, J. Vosecký a R. Novák. Na první poválečný sjezd navazoval i osmý sjezd mládeže, který proběhl v říjnu 1921.12 Mládežnická sekce strany se stala i za první republiky významnou oporou své strany. V roce 1938 měla ve svých řadách celkem 60 000 členů v 1 300 organizacích.13








Výsledky parlamentních voleb v roce 1920

Strana

Počet hlasů

Procentuální vyjádření

Počet mandátů

Československá sociálně demokratická strana dělnická

1 590 520

25,7 %

74

 

Československá strana lidová
Hlinkova slovenská ľudová strana

699 728

11,3 %

33

 

Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

689 589

11,1 %

31

 

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu

603 618

9,7 %

28

 

Československá strana socialistická

500 821

8,1 %

24

 

Československá národní demokracie

387 552

6,3 %

19

 

Německá národní strana
Německá národně socialistická strana dělnická

328 735

5,3 %

15

 

Slovenská národní a rolnická strana

242 045

3,9 %

12

 

Německý svaz zemědělců

241 747

3,9 %

11

 

Německá křesťansko sociální strana lidová

212 913

3 %

10

 

Maďarsko-německá křesťansko-sociální strana

139 355

2,2 %

5

 

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová

122 813

2,0 %

6

 

Maďarsko-německá sociálně demokratická strana

108 546

1,8 %

4

 

Německá strana svobodomyslná

105 449

1,7 %

5

 

Sdružené strany židovské

79 714

1,3 %

0

 

Socialistická strana československého lidu pracujícího

58 580

0,9 %

3

 

Strana malorolníků, domkářů a živnostníků Republiky Československé

42 670

0,7 %

0

 

Maďarská zemská strana malorolnická a zemědělská

26 520

0,4 %

1

 

Německá svobodně sociální strana

7 630

0,1 %

0

 

Neodvislá strana lidu malého

5 252

0,1 %

0

 

Maďarská národní strana

4 214

0,1 %

0

 

Slovanská socialistická strana

2 024

0,0 %

0

 

CELKEM

6 874 458

100 %

281

Na počátku dvacátých let však strana čs. socialistů nebyla zdaleka monolitem, jak se zvenčí mohlo na první pohled zdát. Stále v ní působily různé (a často protikladné) politické proudy, které svým působením oslabovaly vnitřní integritu strany. Byli zde původní národní sociálové, ale také např. anarchokomunistická platforma (B. Vrbenský, L. Landová – Štychová) anebo skupina kolem časopisu Česká demokracie. Existence ideových proudů ve straně však nebyla něčím neobvyklým. Když to porovnáme se sociální demokracií, tam působilo levé (de facto komunistické), „pravicové“ (antikomunistické) křídlo a další směry. Část anarchokomunistické frakce byla z Československé strany socialistické vyloučena v roce 1923. Naopak do strany v roce 1929 - po parlamentních volbách - vstoupila skupina nových členů v čele s J. Stránským14, která přišla z Národní strany práce. Tato politická formace utrpěla ve volbách debakl, a tak se J. Stránský a další rozhodli vstoupit do ČSNS.

V roce 1923 potom nastala pro čs. socialisty významná událost, když do strany vstoupila jedna z nejvýraznějších osobností tehdejšího politického života republiky, dr. Edvard Beneš. Beneš se rozhodl vystoupit ze stínu politicky nezařazené osoby a usoudil nepochybně v dohodě s Masarykem a špičkami vládní koalice, že bude dobré, kdyby vstoupil do strany, která je mu ideově blízká. Nějaký čas zvažoval, v jaké straně se bude angažovat, nakonec dal právě na radu prezidenta Masaryka a vstoupil do strany československých socialistů především proto, aby byla zajištěna vnitropolitická stabilita a napojení této strany na Hrad.

Nyní se zastavme stručně u programového vývoje strany v době první Československé republiky. Každý program stranu jednak formuje sám o sobě, jednak ji ideově odlišuje od jiných stran a vtiskuje jí osobitou tvář a jedinečnost. S politickým programem, s programovými cíli a slogany se ztotožňuje elektorát konkrétní politické strany, kterou ve volbách podporuje. Tvorba programu byla ve straně čs. socialistů ve dvacátých letech relativně zdlouhavá a základní programový rámec vznikal komplikovaně. Avšak komplexní program srovnatelný s ostatními významnými českými stranami ve dvacátých letech straně bezpochyby chyběl. Radikální program Čs. strany socialistické z dubna 1918 byl pochopitelně překonán a v době postupující hospodářské konsolidace republiky nepoužitelný. Tento stav se začal pozvolna měnit v polovině dvacátých let a vyvrcholil počátkem třicátých let, kdy vznikl jeden z nejpropracovanějších programů předmnichovské republiky. Velkou roli v tomto procesu tvorby programu sehrál E. Beneš.

Politickou a programatickou identitu si Československá strana socialistická ujasňovala na počátku dvacátých let. Na konci roku 1918 vznikla programová komise, jež měla za úkol dát straně konkrétní program. Na činnost této komise potom navázal ve dnech 14. - 16. 5. 1921 IX. sjezd, kde byly učiněny pokusy stranu v programovém ohledu ukotvit.15 To se však nestalo a propracovaný program strany chyběl vlastně až do roku 1931. Mimochodem již na IX. sjezdu v roce 1921 se objevily návrhy na přejmenování strany, které by lépe vystihovaly politickou pozici strany. Jedním z důvodu neexistence silného programového zázemí bylo zejména působení často značně odlišných ideových politických proudů ve straně, jak jsme zmínili na počátku kapitoly. Poměrně výrazně se snažilo do programových otázek promlouvat v té době intelektuálně produktivní křídlo kolem B. Vrbenského nebo konzervativní frakce, která požadovala návrat k roku 1902, což by znamenalo, že strana měla úplně opustit myšlenku socialismu.

Českoslovenští socialisté si svou slabinu v neexistenci silného programu dobře uvědomovali, nebyli však schopni ji prozatím odstranit. Znamenalo by to totiž odchod některého ze stranických křídel či vlivných skupin ze strany a tedy oslabení strany. Na valném sjezdu v roce 192416 nedošlo k iniciaci komplexní rozpravy o programových otázkách, navíc programová komise zde ani neexistovala. Sjezdové referáty tudíž nemohly v žádném případě nahradit celistvý program.17 Důležitým faktem však bylo, že již rok ve straně působil ministr zahraničí E. Beneš. Byl to právě E. Beneš, kdo přednesl na tomto sjezdu svůj důležitý referát. Nicméně na sjezdu přece jen k jistému pozitivnímu posunu došlo. Např. A. Uhlíř, který přednesl kulturně-politický referát, uvedl, že „československý socialismus na rozdíl od sociologicky neúplného a kulturně nedemokratického socialismu marxistického stojí i na půdě svého národa jakožto nejkonkrétnější skutečnost,...i na ideji demokracie.“18 Sám Uhlíř začal na programové rozdíly poukazovat z koncepčního hlediska, hledal a vytýkal rozdíly, srovnával komunistický program apod.

Mimořádný XI. sjezd strany (konal se v roce 1926), u nějž se ještě v dalším textu zastavíme, řešil pouze personální spory, takže programové otázky byly odsunuty do pozadí.19 V polovině dvacátých let se kromě své práce ve vládě začal E. Beneš výrazněji zapojovat také do stranické práce. Z tohoto hlediska měl kladný vliv na politiku národně socialistické strany vliv příchod skupiny kolem Jaroslava Stránského z Národní strany práce. Nicméně skupina lidí, která přišla do ČSNS se Stránským, měla značný intelektuální potenciál.

Významně zasáhla do tvorby programových otázek Velká hospodářská krize, která začala krachem na americké burze v říjnu 1929. Příští program strany se tak posunul do poněkud jiné roviny. Musel reflektovat především sociální rozměr, přičemž národní aspekt byl zcela logicky zatlačen do pozadí. Národní socialisté si tuto skutečnost rychle uvědomili, a proto byla ustavena v pořadí již čtvrtá programová komise20, v níž kromě Beneše zasedla např. senátorka F. Plamínková, E. Franke, J. Slavíček, J. B. Kozák21 či F. Zeminová a další funkcionáři. Hlavní slovo však měl E. Beneš.

Ve dnech 5. - 6. 4. 1931 byl nový program na XII. sjezdu strany schválen. Program obsahoval kromě politických a hospodářských kapitol22, také kapitolu kulturní. V politické části se konstatovalo, že „náš socialismus nevidí svůj hlavní cíl ve vytváření a vymýšlení velkolepých plánů a velikých ideových staveb.“ Je mu vlastní „silné cítění národní“, „...je založen na humanistické filosofii spiritualistické, není a nechce být jen výsadou dělnictva, je to socialismus srdce.“23

V hospodářské části byl „předpovídán“ postupný přechod od individuálního podnikání ke kolektivním formám hospodaření. Tuto hlavní část komplexního programu doplnil Akční národně socialistický program. V programu byl patrný také příklon k liberalismu. I když primární formy vlastnické byly kolektivistické, zaručeno mělo být také individuální vlastnické právo. Můžeme zde vidět i kontinuitu programu, který navazuje na předchozí programové teze či prohlášení. Můžeme konstatovat, že přijetí tzv. Benešova programu, jehož byl E. Beneš hlavním iniciátorem, se stalo „malou revolucí“ v dosavadním přístupu k programovým otázkám v národně socialistické straně.

Strana získala díky Benešovi a jeho blízkým spolupracovníkům svou programovou tvář, což se také mělo projevit v následujících volbách. Beneš rovněž vytvořil kapitoly, které se týkaly zahraniční politiky a jeho podíl byl také patrný na konečné redakci programu. Program, přijatý na XII. sjezdu ČSNS byl vrcholem teoreticko-programové diskuse ČSNS na přelomu dvacátých a třicátých let, spolu s tzv. Stivínovým programem sociální demokracie z roku 193024, se stal jedním z nejvýznamnějších programových dokumentů své doby. ČSNS tak konečně dokázala zpracovat svůj kvalitní program a mohla se srovnávat s dalšími významnými českými stranami i v tomto směru.

Na Benešův program potom ještě navázal v roce 1933 Slovenský akční program Československej strany národne-socialistickej na Slovensku.

Karel Baxa, pražský primátor v letech 1919-1937


Po stručném seznámení s programovým zráním národních socialistů ve dvacátých a počátkem třicátých let se nyní opět věnujme politickému vývoji ve dvacátých letech. V roce 1925 (15. listopadu) se konaly druhé parlamentní volby a českoslovenští socialisté zaznamenali nepatrný nárůst voličské podpory. Strana se umístila na pátém místě a získala celkem 8,6%, což se rovnalo 609 153 hlasů. V senátních volbách pak strana prokázala stabilní podporu veřejnosti a dostala 516 250 hlasů a 14 mandátů. Celkově vzato však socialistické strany (národní socialisté se sociálními demokraty) zaznamenaly značný pokles voličské přízně. Sestavením vlády byl pověřen prezidentem republiky agrárník A. Švehla.25

Po komplikovaných povolebních jednáních, během nichž hrál významnou úlohu Msgre. J. Šrámek, se Švehla pokusil získat ke spolupráci Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu (HSľS). Nová Švehlova vláda byla ustavena až v prosinci roku 1925.26 Vládní koalice se tentokrát obešla bez účasti národních socialistů i sociální demokracie, jejichž stranický tisk posměšně nazval vládní formaci panskou koalicí27 Samotná Švehlova vláda však nebyla nějakým pevným a konzistentním tělesem, vznikaly časté spory mezi jednotlivými stranami uvnitř koalice. Lidovci požadovali zavést kongruu (kongruový zákon)28, agrárníci chtěli zavést agrární cla atd.

Druhá polovina dvacátých let byla ve znamení boje o moc ve straně, resp. o její předsednictví. O ně projevil zájem Jiří Stříbrný29 a mezi ním a dlouholetým předsedou strany Václavem Klofáčem se rozhořela slovní a novinová válka, kde mimo jiné padala obvinění z pohlavní nemoci. Stříbrný byl jedním z mužů 28. října a stal se na počátku dvacátých let několikanásobným ministrem30 čs. vlády a požíval ve straně a veřejnosti značný respekt a vážnost. V letech 1920 - 1926 byl navíc místopředsedou ČSS. Spor mohl přerůst v rozkol strany, pokud by rozpory nebyly dlouhodobě řešeny. V roce 1926 se konal již zmíněný mimořádný XI. ČSS sjezd v Brně, který vyloučil J. Stříbrného31 a jeho blízké politické spojence32 ze strany. Stříbrný se po svém vyloučení začal angažovat v marginálních politických subjektech, např. Straně slovanských socialistů a v roce 1929 šel do předvolebního boje v koalici s Národní obcí fašistickou generála R. Gajdy.33 Je nutné zmínit, že Jiří Stříbrný se stal politickým dobrodruhem a již nedokázal navázat na své význačné postavení, které měl ve straně čs. socialistů počátkem dvacátých let.

Bylo jasné, že odchodem Stříbrného a jeho příznivců došlo ke konsolidaci vnitrostranických poměrů, na druhé straně se otevřel určitý prostor pro Klofáčovy stoupence, ale spíše již Benešovo stranické křídlo. To nabylo po sjezdu ve straně vrchu. V. Klofáč sice zůstal předsedou strany až do přerušení její činnosti po Mnichově v roce 1938. Byl však už spíše symbolickou postavou a do popředí se stále více dostával E. Beneš a ministři strany. Na sjezdu bylo rozhodnuto, že strana po osmi letech změní název na Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). Tento název pak vydržel až do března roku 1948, kdy strana opět změnila svůj název, resp. se vrátila k předešlému názvu Československá strana socialistická.

Ministr zahraničí a místopředseda ČSNS Edvard Beneš

Parlamentní volby v roce 1929

Překonáním vnitrostranické krize se situace ve straně uklidnila a v roce 1929 národní socialisté vstoupili spolu se sociálními demokraty zpět do vlády. V roce 1930 se však začaly projevovat první symptomy hospodářské krize, která začala krachem na newyorské burze v říjnu 1929. Krize dopadla na počátku třicátých let i na Československo. V zemi bylo v roce 1931 kolem jednoho milionu nezaměstnaných. Strana se musela ideově „přeorientovat“ na řešení sociální problematiky a důsledků, které s sebou krize přinesla. „Nutná“ změna politického kurzu přinesla národním socialistům dobré výsledky v parlamentních volbách, které se konaly 27. 10. 1929, a strana v nich zaznamenala nárůst hlasů, když získala 10,4% hlasů.34



Výsledky parlamentních voleb v roce 1929

Strana

Počet hlasů

Procentuální vyjádření

Počet mandátů

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu

1 105 498

15,0 %

46

Československá sociálně demokratická strana dělnická

963 462

13,0 %

39

Československá strana národně socialistická

767 328

10,4 %

32

Komunistická strana Československa

753 220

10,2 %

30

Československá strana lidová

623 340

8,4 %

25

Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

506 761

6,9 %

21

Hlinkova slovenská ľudová strana

425 051

5,8 %

19

Německý svaz zemědělců a venkovských živností
Německé pracovní a hospodářské společenství, Karpato-německá strana

396 454

5,4 %

16

Československá národní demokracie
Národní rolnická jednota, Slovenská národní strana, Ruská národní strana, Autonomní zemědělský sojuz, Ruské národní sjednocení, Karpatoruská strana pracujícího lidu, malorolníků a bezzemků

359 547

4,9 %

15

Německá křesťansko sociální strana lidová
Německá strana živnostenská, Hospodářská strana sudetoněmeckého středního stavu

348 066

4,7 %

14

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová

291 209

3,9 %

12

Krajinská křesťansko-sociální strana
Maďarská národní strana, Spišsko-německá strana

257 231

3,5 %

9

Německá národně socialistická strana dělnická

204 096

2,8 %

8

Německá národní strana, Sudeto-německý zemědělský svaz

189 071

2,6 %

7

Spojení polských menšinových stran a Židovské strany

104 539

1,4 %

4 (2/2)

Liga proti vázaným kandidátním listinám

70 875

0,9 %

3

Zemská strana malorolníků, živnostníků a dělníků

6 901

0,1 %

0

Všeněmecká strana pro Čechy, Moravu a Slezsko

6 672

0,1 %

0

Jurigova slovenská strana lidová

5 395

0,1 %

0

CELKEM

7 384 979

100%

300

Došlo rovněž ke sblížení národních socialistů se sociálními demokraty v některých programových otázkách, což byl určitý posun oproti minulosti, kdy mezi oběma stranami zejména v předvolebním období panovaly napjaté vztahy.

Zvolení E. Beneše prezidentem republiky

Dobré programové zázemí se odrazilo i na posílení pozic ČSNS ve třicátých letech, kdy byla uznávanou politickou silou. V roce 1934 byl naposled zvolen prezidentem republiky T. G. Masaryk, který však kvůli špatnému zdravotnímu stavu záhy odstoupil. Masaryk v minulosti nejprve zvažoval, že doporučí jako svého nástupce v úřadu agrárníka A. Švehlu, ten však v roce 1934 zemřel. Odstupující prezident navrhl za svého nástupce dlouholetého ministra zahraničí E. Beneše, další jména již nezmínil. V roce 1935 se tak stal ministr zahraničí a místopředseda národních socialistů E. Beneš prezidentem republiky35, což pro ČSNS znamenalo obrovský vzestup prestiže.36

J. Stránský k prezidentské volbě poznamenal: „Německo - nacionální politik mi řekl v oněch dnech: „Zvláštní národ. Vy se vždy musíte napřed důkladně spolu servat, abyste se sjednotili.“ Snad je to tak, ale teď už není čas na laškování a škádlení. Lidé okolo nás, svět okolo nás, nejbližší i daleký, lační po chlebu a po spravedlnosti. Rozvrácen nerozumem, neláskou, beznadějí a nevírou potřebuje pokoje a řádu. Dojdu ho po dobrém nebo po zlém? Vidím před sebou znovu úžasně zvážnělou Benešovu tvář, jak jsem ji dosud nikdy nespatřil, když stoje před námi, nehleděl na nás, ale kamsi daleko za nás, do sebe, nad nebe...Jsme po presidentské volbě. Ale před čím jsme?37 Slova s ohledem na další vývoj země velmi předvídavá.


Parlamentní volby v roce 1935

Beneš se pochopitelně musel vzdát svých stranických funkcí a ze strany vystoupil. Zanechal v ní však výraznou stopu, i později bylo na národní socialisty pohlíženo jako na „Benešovu stranu“. To už se ale pomalu začala stahovat nad demokratickým Československem černá mračna. V posledních demokratických volbách v roce 193538 zaznamenali národní socialisté poměrně solidní volební zisk 9,18% hlasů a skončili na pátém místě v pořadí stran podle počtu jejich mandátů.



Výsledky parlamentních voleb z roku 1935

Strana

Počet hlasů

Procentuální vyjádření

Počet mandátů

Sudetoněmecká strana a Karpatoněmecká strana

1 249 534

15,18 %

44

 

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu

1 176 628

14,29 %

45

 

Československá sociálně demokratická strana dělnická a Židovská strana

1 032 773

12,55 %

38

 

Komunistická strana Československa

849 495

10,32 %

30

 

Československá strana národně socialistická

755 872

9,18 %

28

 

Československá strana lidová

615 804

7,48 %

22

 

Autonomistický blok (Hlinkova slovenská ľudová strana, Slovenská národní strana, Autonomní zemědělský sojuz a Polská strana v Československu)

564 273

6,86 %

22

 

Československé národní sjednocení (Československá národní demokracie, Národní fronta a Národní liga)

458 351

5,57 %

17

 

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová

448 049

5,44 %

17

 

Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

299 942

3,64 %

11

 

Krajinská křesťansko-sociální strana

Maďarská národní strana, Spišsko-německá strana

291 837

3,55 %

9

 

Národní obec fašistická

167 433

2,04 %

6

 

Německá křesťansko-sociální strana lidová

162 781

1,98 %

6

 

Německý svaz zemědělců[

142 399

1,73 %

5

 

Ostatní

 

 

-

 

CELKEM

8 231 380

100 %

300

Byla vytvořena opět vláda agrárníka J. Malypetra, kam vstoupil národní socialista E. Franke, který dostal přiděleno ministerstvo pošt a telegrafů.39 Za druhé vlády M. Hodži se zastoupení národních socialistů prakticky nezměnilo, jen A. Tučný vystřídal E. Frankeho na pozici ministra pošt a telegrafů.40 Ve třetí Hodžově vládě41 se pak Franke přesunul na rezort školství a osvěty, ministrem pošt a telegrafů zůstal A. Tučný. V roce 1937 měla strana celkem 5 030 organizací, velmi dobrý byl i rozvoj tisku. Ve stejném roce činil náklad Večerníku Českého slova 580 000 výtisků denně, o rok později ve dnech zářijové krize dokonce okolo 800 tisíc výtisků(!).42 Měřeno současností jde opravdu o impozantní číslo.

V květnu 1938 se potom konají poslední obecní volby v první republice a národní socialisté v nich dosahují pronikavého úspěchu. Velkou měrou jim k tomu přispěla i nár. soc. mládež, která neúnavně agitovala a všestranně se zapojila do probíhající kampaně. Sami mládežničtí činitelé potom do obecních zastupitelstev také kandidovali. V Praze národní socialisté zaznamenali největší úspěch, když kandidátní listině v čele s P. Zenklem bylo odevzdáno okolo 150 tisíc hlasů.43 Budoucí předseda strany Zenkl pak vydržel ve funkci primátora do února 1939. Slibný vývoj strany ovšem přervaly zářijové události a s ním i potupný Mnichovský diktát.

Ve druhé polovině třicátých let došlo ke zhoršení politické situace ve světě, zejména ve střední Evropě, evropské státy se začaly formovat do dvou protikladných bloků. To se samozřejmě muselo dotknout také Československa, které sice nehrálo v mezinárodních vztazích prim, ale jeho strategická poloha ve střední Evropě je předurčila k tomu, být součástí velmocenských her a sporů.

Dne 22. 9. 1938 Hodžovu vládu vystřídala vláda generála J. Syrového a o den později byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Československý lid vzhlížel s nadějí ke generálovi Syrovému, který měl být zárukou, že se ČSR nevzdá pohraničních oblastí bez boje. Nicméně šest dní nato, 29. 9. 1938, byl přijat čtyřmi velmocemi Mnichovský diktát44, jenž územně zmrzačil československý stát a následně předurčil samotnou likvidaci Československa. Záhy byli národní socialisté obviňováni ze spoluodpovědnosti za Mnichov. Odpůrci ČSNS a její politiky v krátkém období druhé republiky argumentovali, že národní socialisté byli příliš spojeni s prezidentem republiky, který prý v osudový okamžik své politické kariéry selhal.

Národní socialisté věděli, že za nastalé situace není možné nadále vyvíjet politickou činnost. Proto zastupitelstvo strany rozhodlo dne 22. 11. 1938 o vlastní likvidaci, přičemž její členové byli vyzváni k přestupu do Strany národní jednoty, jedné z existujících stran tzv. druhé republiky.45 Tam také národní socialisté převážně vstupovali, část bývalých funkcionářů46, levicově orientovaných, našla politický domov v Národní straně práce.47

Toto rozdělení bývalého členstva bylo způsobeno více faktory, ale nejvíce tím, že se ČSNS z dřívější pozice levice a levého středu posunula na sklonku první republiky vyloženě do středu. A středové politické formace jsou, jak známo, nejvíce vnitřně rozporné a politicky nejméně stabilní. Toto rozdělení členstva dokládá i skutečnost, že Československá socialistická mládež (ta nikdy neměla, na rozdíl od strany, v názvu slovo “národní“) se naopak jako celek sloučila se soc. dem. a komunistickou mládeží do Národního hnutí pracující mládeže.

Národní socialisté se stejně jako ostatní české politické strany teprve vzpamatovávali z šoku, který plynul z dopadů mnichovské zrady. Nicméně brali tento stav jako hotovou věca museli se přizpůsobit nové realitě. V domácím odboji a v exilových podmínkách hráli bývalí představitelé a funkcionáři ČSNS důležitou roli. Jako schopný politický vůdce se v exilu ukázal H. Ripka48, státní tajemník a exilový ministr zahraničí. Ripka se ukázal být silnou osobností, která dokázala stmelit národní socialisty mimo republiku a motivovat je k ústřednímu cíli: porazit nacisty a obnovit Československo.



 

1 Mluvíme o tzv. partokracii.

2 Na Slovensku působilo zhruba 4 500 - 5000 aktivních straníků. Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 20.

3 Vládu schválilo jednomyslně Revoluční národní shromáždění (RNV).

4 Klub měli čs. socialisté společný se stranou pokrokovou.

5 Poslední volby se konaly ještě před vypuknutím první světové války v roce 1911 do Říšské rady (podle tzv. Švehlova klíče).

6 To znamenalo 500 341 hlasů.

7 Hlasování dopadlo poměrem 82 hlasů k 78.

8 Byla jmenována 25. 5. 1920.

9 V. Tusar (1880 - 1924) český politik, významný představitel sociální demokracie, redaktor týdeníku Rovnost, předseda vlády od 8. 7. 1919, od roku 1921 vyslanec v Berlíně

10 Klátil, František: Republika nad stranami, s. 132.

11 K. Rais byl mládežnickým tajemníkem.

12 Konal se ve dnech 8. - 9. 10.

13 Klátil, F.: Republika nad stranami, s. 181.

14 J. Stránský (1884 - 1973) český právník, žurnalista a politik. Syn zakladatele Lidových novin Adolfa Stránského.

15 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918 - 1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi (1930 - 1935). Praha 2002, s. 330.

16 Konal se 7.- 8. 12.

17 S referáty vystoupil např. E. Franke, A. Uhlíř či A. Tučný.

18 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky II, s. 331.

19 Nicméně byla ustavena třetí programová komise.

20 Byla zvolena 14. října 1930.

21 J. B. Kozák ()

22 Tu napsal J. Hejda, významný národohospodář a publicista. Po druhé světové válce ideový oponent svého komunistického protějšku J. Frejky.

23 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky II., s. 333.

24 Byl přijat na na XVI. sjezdu sociální demokracie.

25 A. Švehla (1873 - 1933) český politik, představitel agrární strany. Spoluzakládal časopis Venkov, v roce 1918 se podílel na vyhlášení samostatného československého státu, za první republiky byl od roku 1922 předsedou tří československých vlád.

26 Důvěru získala 22. 12. 1925.

27 Jednalo se o jedinou čistě pravicovou vládu v dějinách první republiky.

28 Vládou stanovené mzdy kněží.

29 J. Stříbrný (1880 - 1955) český politik, novinář. Za první republiky zastával funkce ministra pošt, železnic, obrany, později se přiklonil k fašismu.

30 V letech 1918 - 1919 zastával funkci ministra pošt, potom byl v letech 1919 - 1920 a 1922 - 1925 ministrem železnic, v letech 1925 - 1926 ministrem obrany.

31 Ten podal v červenci 1925 demisi kvůli tzv. Marmaggiho aféře.

32 Jednalo se např. o jeho spojence J. Trnobranského.

33 _ R. Gajda (1892 - 1948) československý generál, člen hlavního štábu čs. armády, v roce 1926 se stal jejím náčelníkem. Účastník bitvy u Zborova (2. 7. 1917). Podílel se na organizaci pokusu o puč v Brně - Židenicích (spolu s L. Kobzinkem) v roce 1933, za což byl později odsouzen k šestiměsíčnímu žaláři. Z armády superarbitrován v roce 1926. Stal se vůdcem Národní obce fašistické, která se přiklonila k italskému fašismu.

34 Výsledek se rovnal 767 328 odevzdaných hlasů.

35 Beneš byl zvolen 18. 12. 1935.

36 K volbě prezidenta viz např. Kárník, Zdeněk: České země v éře první v éře první republiky II., s. 560 - 574

37 Klátil, F. : Republika nad stranami, s. 220.

38 Konaly se 19. 5. 1935.

39 Vláda byla jmenována 4 .6. 1935.

40 Stalo se tak 23. 1. 1936

41 Trvala od 21. 7. 1937 do 22. 9. 1938

42 Klátil, F.: Republika nad stranami, s. 222.

43 Tamtéž, s. 224.

44 K mnichovským událostem viz např. Němeček, Jan (ed.): Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě. Praha 2004.

45 Druhá republika trvala od 30. 9. 1938 do 15. 3. 1939.

46 Jmenujme na tomto místě legionářské a sokolské křídlo ČSNS - K. Moudrého, J. B. Kozáka,F. Richtera a J. Patejdla.

47 Vznikla v prosinci 1938.

48 H. Ripka (1895 - 1958) český novinář, historik a politik. Po roce 1945 ministr zahraničního obchodu, po únoru 1948 emigroval.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.