Co mají na stole v Soulu

11.11.2010 13:38
Je to možná náhoda, leč příznačná, že další vlna krize evropských dluhopisů vybuchla v hodinách předtím, než se vrcholní představitelé zemí G20 sešli na jednání v jihokorejském hlavním městě. Až dosud všichni dávali přednost tomu, aby měnové krize vypukaly spořádaně v době výročních zasedání Mezinárodního měnového fondu.

Není to proto, že MMF má na světové finance tak zničující vliv (to je opravdu přehnané tvrzení extrémních levičáků). Každá krize však potřebuje odpovídající finanční záplatu a ta se nejsnáze dohodne ve dnech, kdy jsou všichni ministři financí a guvernéři centrálních bank shromáždění ve Washingtonu. Teď však do toho vstoupily summity skupiny G20. Jejich hlavním posláním je, aby se debaty v užším kruhu odehrávaly za účasti Číny a Indie. A zdá se, že právě to bude to rozhodující forum.

Ožebračování sousedů
 
V Soulu by mělo pochopitelně dominovat asijské téma. Hlavním bodem měl být nátlak na Čínu, aby proboha konečně posílila národní měnu a dobrovolně oslabila svoji exportní schopnost. Jenže ve stejné době Spojené státy ohlásily další velké „kvantitativní uvolnění“ dolaru, což je odborný výraz pro finanční injekci ekonomice s bezprostřední perspektivou oslabení kurzu. A jak v minulých dnech věcně poznamenal profesor Paul de Grauwe z Univerzity v Leuven, patřící mezi významné evropské autority, z makroekonomického hlediska je jedno, jak se někdo pokouší ožebračit svého souseda. Může to udělat jak tím, že snižuje kurz své měny, tak tím, že snižuje daně a cenu práce, jak to udělali Němci. Těm se to momentálně vyplatilo, očekávají nejvyšší růst za dvacetiletí, ale když to udělají všichni, název metody napovídá, kde to skončí. Číňani si tedy mohou být jisti, že ani tentokrát neodejdou ze schůzky přitlačeni ke zdi. Americké a evropské téma to zdatně vyvažuje.
 
Pokud jde o americké „kvantitativní uvolňování“, jediná instituce ve Spojených státech, která si může peníze tisknout podle potřeby, centrální banka Fed bude vykupovat státní cenné papíry za 600 miliard fungl nových dolarů. A protože chce na tomto trhu reinvestovat i jejich výnos, dohromady přihrne během půl roku asi 750 miliard dolarů. Čínské i evropské autority to vidí jako podraz, nové dolary mohou vyhledávat vyšší výnos za hranicemi Spojených států a vyvolat cenovou bublinu v zemích, kde to může být Američanům jedno. Američani argumentují přesně opačně – deflace (trendový pokles cen) může být rakovinou ještě zhoubnější než inflace, protože protáhne krizi na dlouhé období. Pokud obnovíme růst, vydělají na tom všichni.
 
Co ceny hledají dole?
 
Deflace může být opravdu zhoubná, zvlášť když si připomeneme, že to byl průvodní jev světové krize ve 30. letech minulého století. Pokud ceny míří jen dolů, podniky se bojí investovat, protože příště bude všechno levnější a ke všemu se musí počítat i s celkovým smršťováním trhu a klesajícími výnosy. To se může obecně stát i dnes, ale zpětné zrcátko nám neukáže všechno. V desetiletí po roce 2000 čas od času v Evropě i Spojených státech klesaly ceny i při hospodářském růstu. Žili jsme s deflací celkem v míru - ale jen v určitých segmentech trhu. Například počítače budou stále levnější a výkonnější, takže kdo by je kupoval dnes? Snad jen ten, kdo počítač prostě potřebuje, protože bez něj zhyne nebo vydělá podstatně méně, než by ušetřil na poklesu ceny.
 
(Také fotovoltaické panely nám ukázaly tak vlídnou tvář deflace, že jsme to museli řešit v parlamentu. Ani to nebyla krize bezvýchodných výhledů, spíš nenažraných křížených zájmů, kdy ti, kdo mají na stanovování pravidel výkupu fotovoltaiky vliv, chtěli sami (přímo či nepřímo) těžit ze zlaté žíly starých, neospravedlnitelně vysokých výkupních cen elektřiny (na straně výnosů) a prudce klesajících cen fotovoltaických panelů (na straně nákladů). Hodně napověděla trapná chvilka při projednávání novely zákona o podpoře obnovitelných zdrojů elektřiny, když poslanec Tejc (ČSSD) vyzval, aby každý, kdo bude ke změnám příslušného zákona vystupovat, uvedl, zda v  nemá v těchto elektrárnách i svoje peníze. Odpověděli jen nemnozí.)
 
Řízený bankrot
 
Evropská krize aktuálně řeší trochu jiný problém. Projevuje se nebezpečně nízkým tržním oceněním některých státních dluhopisů. Je to reakce na návrh, který prosadila německá kancléřka Angelina Merkelová, aby byla Lisabonská smlouva doplněna o možnost řízeného bankrotu státních financí některé země eurozóny. Výraz řízený může znamenat cokoliv, pravděpodobně rozložení procesu v čase, který může některé rány zhojit návratem hospodářského růstu. Finanční trhy se však soustředily na slovo bankrot a osypaly se obavou, že to je perspektiva řady periferních států eurozóny. Těch, kde hrozí reálné riziko, nikoliv jen předvolební bubák jako v Česku.
 
Pod kotel přiložilo přiznání řecké vlády, že přehnala sliby o snižování rozpočtového deficitu. Letos nedokáže udržet propast mezi příjmy a výdaji ani na těch hrůzných 7,8 procenta hrubého domácího produktu, počítejme raději se 9,3 procenta. Uvedená zpráva se okamžitě promítla do ocenění řeckých státních dluhopisů, kde ten hlavní (desetiletý) už musí nabízet o 9,7 procenta vyšší výnos než srovnatelný německý dluhopis. Potom se pozornost přenesla na Irsko, které má podobné rozpočtové problémy, ale do poslední chvíle odmítá zvýšit své extrémně nízké daně. Řádka ohrožených je delší, patří tam také Portugalsko (ceny dluhopisů také klesají), Španělsko (jsou na tom bídně, ale momentálně se nehýbou) a politicky nestálá Belgie (momentálně také v klidu).
 
Svažte ruce bankám
 
V Soulu se tedy scházejí světové špičky v situaci, kdy jsou zdroje měnového neklidu na všech stranách. Nezbyde, než soustředit se na to, kde může vzniknout shoda. Podle zpráv, které unikly před jednáním, by to měl být přístup k bankám, dohoda, jak zacházet s největšími bankami, které by svým pádem ohrozily celý světový systém. K tomu stojí za pozornost akademická poznámka zmíněného loevenského profesora Paula de Grauwa. Pozastavuje se nad tím, že v této měnově mrazivé chvilce tak soustřeďujeme pozornost zrovna na státní finance. Stát nebyl tím hlavním viníkem krize, takže těžko může převzít hlavní břímě nápravy.  Stát se dostal do potíží ve chvíli, kdy musel vydávat obrovské částky na záchranu bankovního systému. Připomeňme - na začátku byla bublina realitního trhu, kterou banky přiživovaly svými rostoucími úvěry. Víc peněz do bubliny, bublina se přifukuje. Teprve když bublina praskla a vše se začalo řítit, přišly na pomoc státy a začaly znárodňovat ztráty a pumpovat veřejné peníze do soukromých institucí.
 
A kdo to měl řešit dřív? Evropská centrální banka? Usnadnily bublinu její nízké úrokové míry? Jistě, ale Evropská centrální banka může trh krotit i bez zvyšování úroků, upozorňuje de Grauwe. Stačí zvedat povinné minimální rezervy bank.
 
Zapamatujme si tato slova, možná na ně dojde. Už teď je bída o úvěry a může to být ještě horší. Možná nastal čas, hledat nějaké alternativní zdroje, alespoň pro financování malých a středních projektů. Ale o tom už se určitě nebude jednat až někde v Soulu...
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.