G20 o globálních nerovnováhách

21.2.2011 08:59
Ministři financí a guvernéři centrálních bank zemí G20 jednali o víkendu v Paříži a znovu se vrátili k tématu, kterým jsou globální ekonomické nerovnováhy. Dohodli se na sadě ukazatelů, které je budou monitorovat, ale Čína dosáhla toho, že mezi nimi není směnný kurz a že její devizové rezervy nebudou podléhat nějakému mezinárodnímu ověření.

Není divu, že Čínská lidová republika, která na začátku roku předstihla Japonsko a vyšplhala se na druhou příčku žebříčku největších ekonomik světa, byla při pařížských jednáních skupiny G20 v centru pozornosti. Podstata té největší globální ekonomické nerovnováha spočívá v tom, že ze Spojených států prakticky zmizela výroba mnoha okruhů spotřebního zboží a přesunula se do Číny. Tím v Číně vzniká obrovský obchodní přebytek. Z celého světa už se do Číny přesunula hora americké měny, která dosahuje tří bilionů dolarů.

Až do roku 2009 byly za tyto peníze celkem automaticky nakupovány americké státní dluhopisy, ale loni čínská ochota financovat jak obchodní, tak vládní dluh USA začala ochabovat a podle některých zpráv dokonce v první polovině roku úplně zamrzla. Výpadek čínské poptávky sice na čas nahradili investoři z Blízkého východu, ale tímto zdrojem může otřást probíhající revoluční vlna v této části světa. Uvedená nerovnováha tedy patří k největším hrozbám globálního finančního a hospodářského systému.

Američané raději poukazují na podhodnocený čínský yüan než na příčiny zadlužování na vlastní straně. Ve skutečnosti nikdo neví, co by se stalo, kdyby čínské zboží náhle podražilo a vneslo do USA inflační vlnu, a kdyby současně vzrostla kupní síla čínské měny a usměrnila do Říše středu větší podíl nedostatkových přírodních zdrojů. Americko-čínské napětí v posledních týdnech trochu ochablo, protože americká ekonomika se vrací k růstu a možná dokonce začne znovu vytvářet i pracovní místa, čímž vyhasnou některá ohniska domácí kritiky.

Čínská čísla jsou fascinující, byť problematická. Podle New York Times, v lednu vzrostl čínský vývoz o 37,7 procenta oproti předchozímu roku, a to je ve světě krize. Růst dovozů však byl o něco rychlejší a obchodní přebytek mírně poklesl na „pouhých“ 6,5 miliardy dolarů měsíčně, na polovinu prosincové hodnoty. Americký obchodní schodek s Čínou činil jen za loňský rok 273 miliard dolarů (včetně dovozů z Honkongu). Od loňského června jüan posílil o 3,6 procenta, ale v Číně je teď mnohem větší inflace než v USA, takže z hlediska konkurenceschopnosti je to, jako kdyby jüan posiloval tempem o 10 procent ročně. Týdeník The Economist odhaduje posílení jüanu po přepočtu rostoucí cenou práce od roku 2005 téměř o 50 procent, ale má pochybnosti o vypovídací hodnotě zdrojových čísel. Zato čínská inflace začíná být skutečný problém, v pátek centrální banka zvýšila požadavek na povinné rezervy bank na rekordních 19,5 procenta (standard je 8 procent). Americký profesor Nuriel Roubini ukazuje na souvislost s udržováním nominálního kurzu čínské měny – vláda tiskne jüany a kupuje za ně dolary. Není divu, že jüanů začíná být moc.

Nicméně globální nerovnováhy nemusí být jen finanční. Zatím nebyla autoritativně analyzována zpráva z Wikileaks, podle které má Saúdská Arábie o 40 procent nižší zásoby ropy, než se předpokládalo. Novinkou jsou zprávy o obrovském suchu, které sužuje Čínu. Povede k prudkému růstu požadavků na dovoz obilí a dalšímu zrychlení růstu světových cen potravin. Série extrémních bouří v Austrálii zase ukazuje, jak se bude i v dalších částech světa projevovat vliv klimatických změn.

Ale vraťme se ke globálním financím. Od konce světové války máme Mezinárodní měnový fond a další instituce, jejichž úkolem je řešit problémy státní zadluženosti a schodků platební bilance. Tyto schodky patří ke zdrojům velkých mezinárodních nerovnováh, ale tím, že jsme se zaměřili jenom na ně, vytvořili jsme příležitosti pro další. Bankovní krize v USA ukázala na nerovnováhy způsobené obrovským namnožením přelétavých elektronických peněz, které by se snad daly kontrolovat regulací největších hedgových fondů a případně nějakým zdaněním finančních transakcí. To je ovšem úder do silných zájmů, neboť nadnárodní finanční skupiny jsou mocnější než vlády. Možný je jen zásah, na kterém se mezinárodní společenství shodne.

Potenciálně ještě konfliktnější je však úvaha, podle které by měla vzniknout kontrola rovnováhy obchodních toků – a přílišný přebytek byl hodnocen stejně jako schodek. Všichni totiž nemohou mít obchodní přebytek, někdo musí vyvážené zboží kupovat. Pokud přebytky zůstanou, může nastat podobná situace, jakou musel řešit Jára da Cimrman v dole se samotížnou těžní věží, když se mu začali horníci pod zemí hromadit. Ve skutečnosti je rozporná samotná liberalizace obchodu, na které je postavena Světová obchodní organizace a která nepředpokládá nějaké brzdy a vyvažování v situaci, kdy kolo obchodu začne nebezpečně házet.

Na předchozím jednání skupiny G20 v Soulu se točila debata kolem možného „limitu“ přebytku na běžném účtu platební bilance (s rozhodujícím podílem obchodní bilance), který americký ministr financí Timothy Geithner navrhl ve výši 4 procent HDP. Neuspěl, a v Paříži to dopadlo stejně. I když je nerovnováha na ose USA – Čína největší, nedalo se o ní ani nyní příliš otevřeně mluvit. Čína hned na začátku jednání odmítla úvahy o monitorování reálného efektivního směnného kurzu (který zahrnuje i ceny a náklady v zemi původu) a devizových rezerv. Předsedající Francie, jejíž ministryně financí Christina Lagarde pochází z globální investiční banky Goldman Sachs, přišla s návrhem, jak sledovat globální nerovnováhy řadou dalších ukazatelů, ale bylo zřejmé, že jakákoliv dohoda by nakonec musela vyjít na účet Číny. V menším jsou v podobné situaci Němci, ale ti nebyli proti monitorování, jen proti limitům.

Mezitím se však vyostřil problém evropských krizí státního dluhu, je ohroženo i euro, a bylo tedy víc námětů k debatě. Problémy měnového rizika by se daly řešit návratem k myšlence světové měny, která byla živá v době zakládání Mezinárodního měnového fondu, než byla zatlačena univerzálním použitím amerického dolaru. Taková světová měna bancor by byla košem měn jako stávající a omezeně využitelná Zvláštní práva čerpání MMF (nebo společná evropská měna euro, kde byl kurs národních měn, ze kterých se složilo, jednou provždy fixován). Uvažuje se také o regionální měnové spolupráci v Asii (větší využití národních měn v zahraničním obchodu ), mezi Asií a Latinskou Amerikou a občas taky v Africe.

O koši měn pro „nový monetární sytém“ hovořil v Paříži také představitel nastupující latinskoamerické velmoci, brazilský ministr financí Guido Mantega. Podle listu Financial Times by do něj zahrnul vedle čínského jüanu i brazilský real, pochopitelně spolu s dolarem, eurem, japonským jenem a britskou librou. Francouzský prezident Sarkozy zase volal po větší regulaci komoditních trhů a „inovativním systému financování“, které by usnadnilo přenos západních technologií proti klimatickým změnám do rozvojových zemí.

V sadě indikátorů, na kterých se nakonec účastníci jednání shodli, nebude běžný účet platební bilance, ale bude tam kompromisní vnější nerovnováha, a ta bude podle Christiny Lagarde zohledňovat i „obchodní bilanci a čistý tok investičních příjmů a transferů“. Příštím krokem má být stanovení doporučených hodnot pro jednotlivé indikátory (avšak nikoliv cílů či limitů), které by na vznik nerovnováh upozorňovaly. Je to tedy posun k větší kooperaci v oblasti hospodářské politiky na úrovni klíčové skupiny mezinárodních hráčů.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.