Gusenbauer: Proti evropské integraci není žádná alternativa

obrazek
9.6.2011 10:49
Jiří Paroubek využil příležitosti přátelské návštěvy bývalého rakouského kancléře Alfreda Gusenbauera v Praze, který přijel pokřtít jeho novou knihu "Ve službě republice", a uspořádal v Poslanecké sněmovně českého Parlamentu seminář věnovaný Evropské unii a mezinárodním vztahům. Zatímco samotný křest knihy v knihkupectví Luxor byl, jak ani jinak být nemůže, spíše společenskou záležitostí, seminář poskytl prostor hlavním protagonistům dne – Jiřímu Paroubkovi a Alfredu Gusenbauerovi - k vyjádření pohledů na některé mezinárodně-politické otázky.

Dá se ovšem říct, že i tady byla nová kniha Jiřího Paroubka přítomná. Už v úvodu totiž bývalý předseda vlády a sociální demokracie uvedl motivy, které ho k napsání knihy vedly. Jistě na našem trhu najdeme řadu knih, jejichž autoři se věnují z různých pohledů mezinárodním vztahům. Jsou to však knihy odborného, vědeckého charakteru, které nejvíce oslovují lidi zabývající se zahraniční politikou. Poskrovnu se však širší okruh zájemců může setkat s analytičtějším sdělením praktického politika, který se z titulu své funkce pohyboval na mezinárodním poli. Tedy poznat souvislosti, pozadí dění, nahlédnout do osobních vztahů politiků různých států, které často mohou hrát velmi významnou roli.

Ve svém vystoupení na semináři Jiří Paroubek vlastně kopíroval tyto důvody k napsání knihy. V několika bodech shrnul hlavní etapy, problémy a úkoly, před které byl v oblasti mezinárodních vztahů ve svých funkcích postaven. Nešlo tedy o teoretizování, ale o praktický výklad, který byl o to zajímavější, že v některých případech bylo zřejmé, že Jiří Paroubek nehledá slova, kterými by diplomaticky o věci pohovořil, aby vlastně nic neřekl.

Pravděpodobně jedním z nejdůležitějších věcí, kdy jako lídr opozice ovlivňoval Paroubek zahraniční politiku nejen České republiky, byla otázka rozmístění součástí amerického protiraketového štítu na našem území. Kdo si dobře vzpomene, i Paroubek zde zaznamenal určitý vývoj v pohledech, aby nakonec v souladu s míněním české veřejnosti odmítl umístění radaru v Česku. Ve své době to bylo jistě odvážné rozhodnutí, šlo proti zájmům tehdejší americké administrativy, která se dělením Evropy na starou a novou snažila oslabit Evropskou unii a Evropu vůbec. Teprve nyní třeba Paroubek přiznává sílu tlaků, kterým byl v té době vystaven. V důsledku však takováto politika přispěla k bezproblémové změně transatlantických vztahů po nástupu Baracka Obamy.

Není bez zajímavosti, že podle Paroubkova sdělení v té době nejostřejší stanoviska proti štítu měli němečtí sociální demokraté (konečně i později konzervativní vláda Angely Merkelové nebyla jeho horlivým stoupencem). Je konečně známo - a Paroubek to vždy otevřeně říká - že jednou z jeho priorit bylo udržovat dobré vztahy s našimi sousedy a sociálně-demokratickými stranami v blízkých státech. Vyzdvihuje vřelé vztahy s SPD, rakouskými socialisty, slovenským Smerem, polským Svazem demokratické levice, ale právě v souvislosti s jednáním o protiraketovém štítu zmínil naopak komplikovaná jednání se socialisty z Maďarska.

Někdo by mohl argumentovat, že v případě protiraketového štítu se Paroubek mohl opřít o většinové mínění občanů a třeba i bagatelizovat domácí i zahraniční tlaky na změnu rozhodnutí. Nelze však popřít, že v jiných případech jednal de facto proti náladám veřejnosti, když byl přesvědčen o správnosti takového kroku. Paroubek na semináři řekl, že jako svůj závazek ve funkci bral omluvné gesto týkající se sudetoněmeckých sociálních demokratů a antifašistů. Ne od všech a ani ne od všech sociálních demokratů za něj sklidil uznání, ačkoli tito sudetoněmečtí sociální demokraté stáli na pozicích Československa. V samotné knize potom Paroubek připomíná, jak společně s Gerhardem Schröderem v roce 2006 navštívili Terezín a Schröder zde položil svůj věnec k pamětní desce Ludwiga Czecha, dlouholetého předsedy německé sociální demokracie v českých zemích a několikanásobného ministra československých vlád před II. světovou válkou - muže zcela loajálního československému státu a demokracii.

Je známo, že v době, kdy byl Jiří Paroubek ve vrcholných funkcích, to často mezi ním a prezidentem Václavem Klausem jiskřilo. Přinejmenším v otázkách vztahu k Evropské unii, kde oba politici zastávali a zastávají diametrálně rozdílné názory. Možná proto poněkud překvapivě na semináři od Paroubka zazněla pozitivní zmínka o Klausovi a podobném postoji ke vztahům České republiky např. k Rusku nebo Číně. Pokus o reset českých vztahů s Čínou, který zahajovala návštěva Paroubka v Pekingu a přijetí na nejvyšší úrovni, opětovaná krátce poté návštěvou čínského premiéra v Praze, neměl bohužel za vlád Mirka Topolánka pokračování. Dlužno dodat, že k naší škodě, protože tak byla promarněna nadějná šance stát se určitou základnou pro čínskou hospodářskou angažovanost v Evropské unii, ale také pro uplatnění českých firem v Číně. Nepříliš rozdílná je zřejmě pozice Klause i Paroubka k Rusku, kde se oba obejdou bez kreslení obrazu nepřítele a primitivního antirusismu. Tady Paroubek na semináři připomenul - a v knize šířeji rozvádí - setkání s Vladimirem Putinem na sjezdu strany Spravedlivé Rusko, které bylo ze strany české pravice podrobeno hrubé a současně přízemní kritice. Jistě zase škoda nejen pro český průmysl.

Jiří Paroubek je eurooptimistou a tak v jeho vystoupení zaznělo pozitivní hodnocení postoje sociální demokracie k Evropské unii, Lisabonské smlouvě či společné měně euro. V současnosti to asi nejsou zrovna populární slova, protože průzkumy veřejného mínění ukazují klesající podporu evropskému projektu a růst kritických postojů vůči Bruselu. To má jistě své důvody, které nejsou dány jen evropskou hospodářskou krizí nebo někdy i oprávněnými výhradami třeba k přílišné evropské byrokracii nebo jiným negativním projevům evropské integrace. Důležitou roli hraje také politika současné pravicové vlády Petra Nečase a její lavírování a neochota aktivně se podílet na evropské politice. Což je jistě škoda např. i v takových věcech, jako je čerpání evropských fondů, kde se vládě bohužel nedaří dostatečné čerpání. A prostředků by mohlo být dost, a to díky politice sociální demokracie, jak si Jiří Paroubek pochvaluje, protože aby za to chválili jiní, to dneska není v módě.

Právě otázky Evropské unie a evropské integrace byly hlavním obsahem vystoupení Alfreda Gusenbauera. Podle rakouského exkanceléře a bývalého předsedy rakouských socialistů, dnes mimo jiné přednášejícího na Columbijské univerzitě v New Yorku mezinárodní a veřejné vztahy, není v dnešním globalizujícím se světě proti evropské integraci alternativa. Minula éra soběstačnosti a jednotlivé evropské země nejsou samostatně schopné obstát ve světové soutěži. Gusenbauer připomenul, že převážná část hospodářského růstu se dnes odehrává mimo Evropu i mimo USA. Jestliže tedy chceme hájit naše národní zájmy, můžeme je hájit jen prostřednictvím Evropské unie, která se bude dále integrovat.

Avšak i ve více integrované Evropě budou členské státy prosazovat své vlastní zájmy, budou je uplatňovat v širším měřítku, budou vstupovat do mezinárodních vztahů. Ty sice nejsou hlavním předmětem zájmu občanů, říká A. Gusenbauer, ale i tak nebo právě proto je dobře, že jsou jim přibližovány třeba i knihou Jiřího Paroubka.

Po středečním křtu se ukáže, nakolik má český čtenář zájem o takovýto druh a rozsah informací z mezinárodní politiky. Bylo by dobře, aby zájem měl, aby nezůstával jen odběratelem každodenně sdělovacími prostředky dodávaných, zpracovaných a někdy i účelově vybraných informací. Takovému zájmu může přispět i kniha Jiřího Paroubka "Ve službě republice". Seminář v Poslanecké sněmovně naznačil, že by tomu tak mohlo být.

stanislav-kliment
Výkonný redaktor dnes již neexistujícího časopisu Trend
Klíčová slova: zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.