Hodnotové dilema a Berlusconi

9.3.2011 10:45
Zatímco počátkem sedmdesátých let řešila československá společnost problémy s novým nastolením sovětských poměrů, vynořilo se v západní společnosti dilema jiného druhu. Alespoň podle amerického sociologa a teoretika postindustriální společnosti Daniela Bella. Podmíněno bylo poválečným růstem životní úrovně obyvatelstva a radikální změnou sociální struktury. Bell mluvil o hodnotovém dilematu či hodnotové kontradikci.

K jeho dilematu se nedávno vrátil německý sociolog Daniel Prechtl a v souvislosti s globální finanční a hospodářskou krizí převyprávěl pod titulkem Sociální války (Der Spiegel 29/2010) , co řekl Bell před více než čtyřiceti lety : „Západní člověk se dnes rozpadá na dvě části, které k sobě nepatří. Ekonomika vyžaduje egoistického hedonistu a nenasytného spotřebitele a požitkáře, který toho nemá nikdy dost. Společnost naproti tomu vyžaduje spoluobčana, kterého charakterizuje skromnost, ochota pomoci a spokojenost. Jak se za těchto předpokladů vůbec dají vychovat děti? Jak se dá naformulovat jasný a přesvědčivý ideál? Co jsou za daných okolností hlavní hodnoty? A co ještě vůbec znamená slovo občan? Z nadmíry svobody evidentně tato jistota nevyplývá. Jsme prostě příliš dobře informováni, než abychom měli nějaký jasný světový názor, a jsme příliš liberální, abychom ještě mohli vybudovat nějakou hierarchii hodnot, abychom si vůbec ještě mohli dovolit nějaké kázání o skromnosti.“

Bell ve své době žádnou odpověď nenašel, ale obával se a bez emocí pesimisticky předpovídal další radikální změny v horizontu třiceti až padesáti let. Podle Prechtla tato situace nastala právě dnes. Rýsuje se nová krize liberálního systému?

Po Bellovi další směrodatný výzkum tuto perspektivu nesdílel. Podle Ronalda Ingleharta („The Silent Revolution“, 1976, první práce byly zveřejněny již dříve, dnes vedoucí projektu World Values Survey, Cambridge university, New York) povede tato radikální změna podmínek k nové historické etapě ve směru individualizace ( individuálnímu sebeurčení člověka), která vytvoří tzv. postmoderní, otevřenou či občanskou společnost s vyšším stupněm diferenciace a uspokojení postmateriálních (intelektuálních) potřeb. Kritika vytkla této teorii především idealizaci společenského vývoje ( ani na příkladu demokracií vzniklých z rozpadu sovětského impéria se takový vývoj prokázat nedá). Ale i přes tyto a další výhrady (převzetí schématu M. Webera či A. Maslowa) či další vliv idealismu z roku 1968, Inglehartův vývojový model dobře obstál při vysvětlení genese „nových politických/sociálních hnutí“ a vzniku alternativních a zelených stran, které doplňily klasické politické tábory. Individuální sebeurčení obyvatelstva se objevilo i v konceptu M.Gorbačova. Ale neuspělo při vysvětlení vzniku populistických stran, které představovaly anomálie v čistě materialistickém směru. Ještě na počátku sedmdesátých a také v osmdesátých letech vykazovaly nemoderní pravicově extremistické rysy, odpuzující otevřenou xenofóbií, rasismem a antisemitismem a daly se zařadit pod rubriku „dědictví“ staré epochy.

Jen o něco málo později to už nešlo. „Nehezké“ strany se aranžovaly, adaptovaly na nové poměry a zaujaly postoj bojovníků za svobodu. Do role nových nepřátel svobody (národní, regionální, sociální) tentokrát dosadili přistěhovalce všeho druhu (zvláště z islámských zemí), bruselskou byrokracii a evropskou integraci. Ručička hodnotového kompasu pravicového extremismus tak zůstala na místě, ale v nové kamufláži se zdála pohybovat v přijatelnějším směru. A v této podobě již začaly představovat vážnou konkurenci pro zavedené strany. Na počátku jen jako konkurenci, která působí zvenčí, vede k ústupkům, protože jinak ubírá hlasy. Pak se situace radikálně změnila a pod heslem „nevolíme levici ani pravici“ vyhrála v italských volbách Berlusconiho populistická strana (Vzhůru Itálie, 1994), která převzala voliče levice i pravice a spolu s neofašistickou Aleanza Nationale a extremistickou Lega Nord se ujala vlády. A současná statistika ukazuje, že postmodernizační předpověď selhává při vysvětlení vývoje již v dlouhé řadě evropských zemí. Populistické strany zaznamenaly rozmach a mezitím zaujímají důležité postavení v parlamentech ve Švédsku (5,7%), Norsku (22,9%), Finsku (4,1%), Lotyšsku (5,0%), Litvě (12,7%), Belgii (7,8%), Rakousku (17,5+9,2%), Slovensku (5,1%), Slovinsku (5,4%), Maďarsku (16,7%), Bulharsku (10,1%), Řecku (5,6%), Dánsku (13,9%), Švýcarsku (31,0%), Itálii (46,8%) a v Nizozemí (15,5%). Korigované údaje jsou dle Der Spiegel 39.2010. K této statistice rozmachu evropského populismus je ovšem třeba připočítat i další. I pokus o vybudování evropské sítě stran pod názvem Libertas. A v této souvislosti padlo i české jméno. Seznam nepřátel české svobody sepsal V. Klaus. Jsou to: postdemokracie, evropeismus, politická korektnost, multikulturalismus, enviromentalismus, pozitivní diskriminace atd. To Inglehart netušil.

Ale ani nejnovější sociologické studie (Sociovision, Heidelberk 2010) nepřináší v tomto směru zvlášť povznášející poznatky. Na čerstvém obrazu německé společnosti (s čtvrtou nejvyspělejší ekonomikou) se již dřívější členění na tábory levice, pravice a středu úplně vytratilo a bylo nahrazeno pestrou mozaikou deseti uskupení (v terminologii Heidelberku označovaných jako milieu), která se vytváří především podle životních stylů. Konkrétní označení jednotlivých uskupení působí i na německého čtenáře kuriózně (a o to více je překladatelským oříškem), ale jsou to označení reálných cílových skupin občanů a spotřebitelů.: Tradicionalisté (15%), Požitkáři (15%), Nová střední třída (14%), Etablovaní konservativci (10%), Prekariát (9%), Mladý pragmatický střed (9%), Sociální ekologové (7%), Liberální intelektuálové (7%), Dynamická profesní elita (7%), Kreativní avantgarda (6%). Rozčlenění dle hodnotových kategorií tradice, modernizace/individualizace a reorientace ukazuje na pokrok ve směru postmodernizace. Ale v průzkumech konkrétních požadavků kladených na politiku se stále více zdůrazňují staré občanské ctnosti ( důvěryhodnost, poctivost, spolehlivost, slušnost, dodržování zákonů, zdravý selský rozum, atd.) a sílící pocit izolovanějšího života. Od trendu se jasně odchyluje skupina prekariátu (9% s materialistickou orientací) a další výzkum z Heidelberku zjišťuje strukturu tzv. třítřetinové společnosti, kde poslední třetina patří k „prohercům“ modernizace a vykazuje rysy hodnotové desorientace.

Postmodernizační trend je tedy ambivalentní a automaticky neprodukuje žádný vyšší druh demokracie. Pro zavedené politické strany je zdrojem značných vnitrostranických a jak ukazuje italský příklad i existenčních problémů, které si do značné míry svou setrvačností zavinily samy (respektive neschopností stranických vedení). Na volebních výsledcích lze pozorovat tendenci k nivelizaci postavení velkých a malých stran a sílící nezájem voličů o volby. V Německu se k posledním volbám (2009) nedostavilo již 30% (18 miliónů) voličů a nezájem o volby se může dále prohlubovat. Nizozemský příklad znázorňuje tendenci k mnohostranickým systémům (zde osm stran, včetně populistické Strany svobody, která nemá členskou základnu). Důsledkem jsou těsné vládní většiny, menšinové či nesourodé vlády, a nepřímo celkové oslabení demokratického systému a růst populismu. A právě v souvislosti s otázkou, jak se v Evropě vyhnout dalšímu Berlusconimu, se v analýzách politologů objevují nápady, jak nově řešit staré liberální dilema ekonomiky a spokojeného občana. Jedním z nich jsou úvahy o zavedení většinového volebního systému.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

tony
naprosto souhlasím.
zdobinsky
Dejme tomu, ale pochybuji, že si politici vypustí svůj rybník a většinový systém odsouhlasí.
zdobinsky
Článek pozoruhodně koresponduje s odkazy Milana Čecha.

Konečně také příspěvek, jenž "nemlátí jen prázdnou slámu".
A přidám zásadní souhlas, že lidé dnes nevědí, proč by měli chodit volit. Jen si nejsem jistý, zda na naší postmoderní dezorientaci něco změní většinový volební systém.
lenka-vaskova
Skvělý článek...